7 C 297/2021-98

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 15 191,61 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 713,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 713,94 Kč od 16. 11. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do částky ve výši 14 447,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 447,67 Kč od 16. 11. 2020 do zaplacení zamítá.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou soudu dne 8. 6. 2021 zaplacení částky 18 313,11 Kč představující nevrácené finanční prostředky poskytnuté žalované ze strany právního předchůdce žalobkyně na účet žalované. K odůvodnění uvedla, že žalovaná uzavřela dne 17. 9. 2019 se společností [právnická osoba], [IČO] úvěrovou smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, za poskytnutí úvěru byl dohodnut rovněž poplatek ve výši 2 713,11 Kč Smlouva byla mezi úvěrovaným a věřitelem uzavřena distančním způsobem. Ke smlouvě byly dne 17. 10. 2019, 6. 11. 2019 a 8. 1. 2020 sjednány dodatky prodlužující splatnost, posledním dodatkem byla splatnost úvěru změněna do 15. 1. 2020. Žalobkyně dále po žalované požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč dle článku 4.4.

3. úvěrové smlouvy ve výši 0,1 % denně za období 16. 1. 2020 do 8. 6. 2021, což činí 6 483,68 Kč, ale žalobkyně požaduje částku 5 000 Kč Žalobkyně dále požaduje poplatky za odeslané upomínky ze dne 22. 1. 2020, 1. 2. 2020 a dne 11. 2. 2020 po 200 Kč za každou upomínku. Pohledávku právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na [právnická osoba] [anonymizováno], sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova], [ulice] [anonymizováno], tato společnost pohledávku dne 5. 3. 2020 postoupila na žalobkyni.

2. V podání ze dne 14. 7. 2021 žalobkyně dále uvedla, že úvěruschopnost žalované žalobkyně ověřila kontrolou insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí. Příjmy žalované dále ověřila prostřednictvím výplatních pásek za únor 2019 ve výši 27 272 Kč, květen 2019 ve výši 28 467 Kč, dalším příjmem žalované pak bylo výživné ve výši 2 500 Kč. Výdaje žalované pak činily 12 000 Kč. Dále odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2020, č.j. 25 Co 397/2019 - 37, kdy uvedl, krátká doba splatnosti v délce 28 dní působí, že RPSN se jeví vysoké. Prodlení dlužníka však nijak závazek nenavyšuje, protože úrok je sjednán pevnou částkou. Dále odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2020, č.j. 64 Co 333/2019 - 40, kdy byla posuzována podobná půjčka, kdy byly půjčcemy prostředky ve výši 10 000 Kč měsíčně, žalovaný měl vrátit 13 019 Kč v případě prodloužené splatnosti. [ulice] úrok ve výši 39 % nebyl v takovém případě považovaný za nepřiměřený.

3. V podání ze dne 8. 9. 2021 žalobkyně uvedla, že dle výpisu z databáze poskytovatele úvěru vyplývá, že měsíční výdaje žalované činily 12 000 Kč měsíčně, což významně převyšuje částky životního minima žalované. Navíc se jednalo o bagatelní úvěr ve výši 10 000 Kč měsíčně, kdy standardy prověřování jsou poměřovány i s výší úvěru. Žalovaná třikrát dobrovolně prodloužila úvěr, jednalo se o poplatky dne 16. 10. 2019 částka 1 619,32 Kč, dne 6. 11. 2019 částka 2 252,15 Kč, dne 8. 1. 2020 částka 2 293,09 Kč, které žalovaná za prodloužení uhradila. Dále žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do částky 3 121,50 Kč s příslušenstvím.

4. V podání ze dne 19. 10. 2021 dále žalobkyně uvedla, že údaje o výdajích žalované čerpal z výpisu z databáze poskytovatele úvěru ve výš 12 000 Kč. Poměřoval je pak s údaji o existečním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva. Výše měsíčních výdajů byla pak hodnocená jako reálná. Uvedla, že úhrady ze dne 16. 10. 2019, 16. 11. 2019 a ze dne 2 252,15 Kč nebyly úhradami na jistinu úvěru, protože se jednalo o poplatky za opakované prodloužení úvěru v souladu se sazebníkem poplatků. Rovněž úvěruschopnost žalované žalobkyně ověřila v databázích NRKI a [příjmení].

5. Žalovaná ve vyjádření ze dne 19. 7. 2021 s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Tvrdila, že smlouva je neplatná, neboť žalobkyně řádně neprověřila její úvěruschopnost a zároveň odměny a poplatky jsou nepřiměřené. Žalobkyně si neopatřila přiměřené doklady pro ověření příjmů a výdajů žalované a spolehla se pouze na tvrzení žalované, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39. Poplatek za poskytnutí úvěru činí celkem částku 2 436,95 Kč, což je ve skutečnosti úrok při splatnosti úvěru 28 dní ve výši 36 % ročně, což činí 353,70 % ročně. Dle judikatury se za nepřiměřený úrok považuje takový, který více než čtyřnásobně převyšuje obvyklou úrokovou míru. Ta činí 10 – 20 %, úrok žalobkyně tak přesahuje uvedené více než šestnácti násobně. Žalobkyně dále uhradila celkem 9 286,06 Kč (dne 16. 10. 2019 částku 1 619,32 Kč, dne 6. 11. 2019 částku 2 252,15 Kč, dne 8. 1. 2020 částku 2 293,09 Kč a dne 6. 5. 2020 částku 3 121,50 Kč. Z poskytnutých 10 000 Kč tak žalobkyni zbývá poskytnout 713,94 Kč.

6. V podání ze dne 7. 9. 2021 žalovaná dále doplnila, že žalobkyně především nesplnila svou povinnost zkoumat výdajovou stránku úvěruschopnosti žalované a to například tak, že by si vyžádala výpisy z účtu žalované nejméně za tři měsíce. Rovněž z výsledku hodnocení úvěruschopnosti žalované vyplynulo, že má 6 úvěrů, 7 je jich prodloužených a celkový počet prodlení je 9, z čehož vyplývá, že žalovaná nebyla schopna splácet své závazky. Dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III ÚS 4084/12, který jako nepřiměřenou hodnotil úrok ve výši 85 % ročně a RPSN ve vši 127,59 % ročně, v projednávané věci činí úrok 350 % ročně a RPSN 2 100 % ročně. Z výpisu ARAD vyplývá, že průměrná sazba úroku činila v září 2019 úrok 4,27 % ročně.

7. V podání ze dne 24. 10. 2021 žalovaná uvedla, že stále má za to, že žalobkyně řádně neprověřila zejména výdajovou stránku její schopnosti splácet úvěr a smlouva je z tohoto důvodu neplatná.

8. Po provedeném dokazování byl zjištěn tento skutkový stav:

9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 17. 9. 2019 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala žalované poskytnout 10 000 Kč s tím, že žalovaná se zavázala uhradit jednorázovou splátku ve výši 12 713,11 Kč do 28 dní od odeslání prostředků právní předchůdkyní žalobkyně. Z článku [číslo] bylo zjištěno, že strany sjednaly úrok z prodlení ve výši 8 % ročně. Dle článku [číslo] se žalovaná zavázala zaplatit náhrada účelně vynaložených nákladů při vymáhání pohledávky. Smluvní pokuta dle článku [číslo] byla sjednána ve výši 0,1 % denně z částky z prodlení v maximální výši součinu 0,5 a celkové výše úvěru. Součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky právní předchůdkyně žalobkyně.

10. Z formuláře pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že celková výše úvěru měla činit částku 10 000 Kč a žalovaná měla ve lhůtě 28 dní vrátit částku 12 713,11 Kč. Úroková sazba činila 36 % ročně, RPSN 2185,58 %. Další náklady byly žalobkyní určeny na částku 1 Kč. Z vysvětlení předsmluvních informací bylo zjištěno, že sazebník za prodloužení smlouvy o 7 dní je ve výši 940,13 Kč, o 14 dní ve výši 1 619,32 Kč, za 21 dnů ve výši 2 154 Kč a za 28 dní ve výši 2 671,69 Kč.

11. Z detailu pohybu – bezhotovostní platba k č. ú. [bankovní účet] a protiúčtu č. [bankovní účet] ze dne 17. 9. 2019 bylo zjištěno, že na protiúčet byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč.

12. Ze smluv o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 17. 10. 2019, [číslo] ze dne 6. 11. 2019 a [číslo] ze dne 8. 1. 2020 bylo zjištěno, že splatnost úvěru byla třikrát prodloužena za poplatky ve výši 2 575,03 Kč, 2 505,99 Kč a 2 644,07 Kč.

13. Z rozsudku [název soudu] týkajícího se dcery žalované bylo zjištěno, že bylo přiznáno výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně.

14. Z rámcové smlouvy [číslo] ze dne 22. 9. 2017 bylo zjištěno, že ji uzavřela žalovaná a společnost [právnická osoba] a zavázala se poskytovat žalované služby k běžnému účtu č. [bankovní účet].

15. Z výplatních pásek žalované z února 2019 a května 2019 bylo zjištěno, že příjmy žalované činily 26 997 Kč a 28 142 Kč čistého. V únoru byla žalované vrácena daň ve výši 13 548 Kč a v květnu měla prémie ve výši 14 000 Kč.

16. Z výpisu úvěrů žalované bylo zjištěno, že ke dni 1. 8. 2020 měla žalovaná 6 úvěrů.

17. Z potvrzení o provedené platby ze dne 11. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalovanou byla z účtu č. [bankovní účet] na účet č. [bankovní účet] zaplaceno 1 619,32 Kč dne 16. 10. 2019.

18. Z potvrzení o provedené platby ze dne 11. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalovanou byla z účtu č. [bankovní účet] na účet č. [bankovní účet] zaplaceno 2 252,15 Kč dne 6. 11. 2019 19. Z potvrzení o provedené platby ze dne 11. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalovanou byla z účtu č. [bankovní účet] na účet č. [bankovní účet] zaplaceno 2 293,09 Kč dne 8. 1. 2020.

20. Z potvrzení o provedené platby ze dne 11. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalovanou byla z účtu č. [bankovní účet] na účet č. [bankovní účet] zaplaceno 3 121,50 Kč dne 6. 5. 2020.

21. Ze tří písemných upomínek zaslaných e-mailem z adresy [email] na adresu [email] ze dne 22. 1. 2020, ze dne 1. 2. 2020 a ze dne 11. 2. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou vyzývala k úhradě dlužné částky.

22. Z předžalobní upomínky žalobkyně ze dne 23. 3. 2020 bylo zjištěno, že žalobkyně uplatňuje dlužnou částku celkem ve výši 18 728,71 Kč a oznamuje žalované dvojité postoupení pohledávky.

23. Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 31. 12. 2019 uzavřené mezi společností [právnická osoba], [IČO] a [anonymizována dvě slova], registrační [číslo] smlouvy ze dne 5. 3. 2020 uzavřené mezi [právnická osoba] [anonymizováno], registrační [číslo] žalobkyní včetně jejich příloh bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla dvakrát postoupena 24. Ze sjetiny z databáze o půjčky – [anonymizována dvě slova] s výpisem úvěrů vedených na žalovanou bylo zjištěno, na jaké části dluhu žalované žalobkyně započítávala dílčí platby žalované.

25. Z řidičského a občanského průkazu žalované nebyly zjištěny žádné rozhodné skutečnosti.

26. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaná uzavřela dne 17. 9. 2019 se společností [právnická osoba], [IČO], úvěrovou smlouvu, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, za poskytnutí úvěru byl dohodnut rovněž poplatek ve výši 2 713,11 Kč Smlouva byla mezi úvěrovaným a věřitelem uzavřena distančním způsobem. Ke smlouvě byly dne 17. 10. 2019, 6. 11. 2019 a 8. 1. 2020 sjednány dodatky prodlužující splatnost, posledním dodatkem byla splatnost úvěru změněna do 15. 1. 2020. Žalovaná dosud uhradila částku 1 619,32 Kč dne 16. 10. 2019, částku 2 252,15 Kč dne 6. 11. 2019, částku 2 293,09 Kč dne 8. 1. 2020 a částku 3 121,50 Kč dne 6. 5. 2020. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou ze dne 31. 12. 2019 postoupena na [právnická osoba] [anonymizováno] a smlouvou ze dne 5. 3. 2020 na žalobkyni 27. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

28. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

29. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

31. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

32. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

34. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

35. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

36. Dle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, spotřebitel je slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat…Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

37. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

38. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

39. Soud tedy v souladu s námitkou žalované hodnotil kvalitu zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně si pro zjištění příjmu žalované nechala předložit dvě výplatní pásky žalované, jednu za únor roku 2019 a jednu za květen 2019. Obě dvě obsahovaly nadstandardní příjem oproti obvyklé mzdě žalobkyně, u jedné byla vratka daně a na druhé pásce byly uvedené prémie, obě částky navíc byly přibližně ve výši 14 000 Kč. Samotná smlouva o úvěru pak byla uzavřená až v září roku 2019. Soud proto má za to, že i tyto dvě pásky plně nevykreslovaly příjmovou situaci žalobkyně a to jednak proto, že nejsou v časové blízkosti k uzavření smlouvy a jednak proto, že daňová vratka a prémie nejsou zahrnuty do mzdy každý měsíc. Zda žalovaná předložila právě tyto dvě pásky, aby navýšila svůj příjem v očích poskytovatelky úvěru, soudu nevysvětlila, jednání dne 7. 3. 2022 se žalovaná neúčastnila. Nicméně poskytovatelka úvěru jako profesionál v oboru si měla od žalované před poskytnutím úvěru vyžádat relevantní doklady ohledně příjmové stránky žalované. Výdajovou stránku žalované žalobkyně nijak nezkoumala, pouze uvedla, že částka 12 000 Kč byla uvedena v systému právní předchůdkyně žalobkyně. Soud má za to, že z tohoto nelze bez dalšího vyjít. Soud nijak nesporuje argument žalobkyně, že žalovaná měla u právní předchůdkyně žalobkyně úvěrovou historii, kdy splatila s určitým prodlením pět předchozích úvěrů a právě u těchto klientů se dá předpokládat, že se dostávají do platební neschopnosti, které řeší úvěrem. Nicméně povinností právní předchůdkyně žalobkyně bylo zjišťovat výdaje žalované právě ke dni sjednání nové smlouvy, žalovaná mezitím mohla například uzavřít novou nájemní smlouvu, zvýšily by se jí výdaje na vyživovanou osobu či měla nový úvěr u jiné společnosti. Právní předchůdkyně tak neučinila nic pro zjištění aspoň nějakého aktuálního výdajového rámce žalované.

40. Soud měl spotřebitelskou smlouvu ze dne 17. 9. 2019 za neplatnou dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a vztah mezi stranami bylo nutné vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

41. Předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby zůstala částka 15 191,61 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 161,61 Kč od 16. 11. 2020. Žalovaná uhradila celkem částku 9 286,06 Kč (1 619,32 + 2 252,15 + 2 293,09 + 3 121,5), poskytnuto jí bylo 10 000 Kč, zbývalo tak doplatit rozdíl částku 713,94 Kč (10 000 – 9 286,06). Žalobkyně poprvé žalované oznámila prodlení s hrazením dlužné částky e-mailem ze dne 22. 1. 2020 a od tohoto okamžiku jí vznikl nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení, žalobkyně jej však požadovala až od 16. 11. 2020, soud ho proto přiznal od tohoto okamžiku. Zbytek soud nárokovaného částky soud zamítl včetně zákonného úroku z prodlení.

42. Na rámec uvedeného soud doplňuje, že ani výši sjednaného smluvního úroku nepovažoval na nepřiměřenou. Úvěr byl specifický tím, že byl sjednán na krátkou dobu 28 dní, což je nutné brát v úvahu i při hodnocení úroku. V září roku 2019 byla průměrná úroková sazba, za kterou banky půjčovaly spotřebitelům ve výši 9,41 % (viz časová řada ARAD – UK3, Domácnosti a NISD (S.14 + S.15) – na spotřebu – floating a fixace sazby do 1 roku včetně). Judikatura Nejvyššího soudu pak stanoví, že přibližně čtyřnásobek úrokové sazby bank je přiměřený u nebankovních poskytovatelů úvěrů. V daném případě činila sazba dle formuláře 36 % a byla s ohledem na specifika úvěru akceptovatelná.

43. Na náhradu nákladů řízení soud aplikoval ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a převážně procesně úspěšné žalované je nepřiznal. Žalovaná se bránila tvrzením, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalované a způsobila tak neplatnost smlouvy. Žalovaná přitom prokazovala své příjmy výplatními páskami, které neodpovídaly jejím pravidelným příjmům. K vratce daně za předchozí zdaňovací období dochází pouze jednou ročně a z úřední činnosti soudu je známo, že ani prémie v rozsahu 14 000 Kč nejsou zaměstnancům soudů přiznávány každý měsíc. Soud má za to, že žalovaná účelově předložila právě tyto dvě výplatní pásky při sjednávání úvěru, aby si uměle navýšila příjem. Navíc z důkazů vyplývá, že žalovaná minimálně v dalších pěti případech sjednala úvěr u žalované, tedy pravidelně využívala její služby a řešila svoji těžkou finanční situaci. Soudu se pak jeví jako důvod zřetele hodný, nepřiznat žalované náhradu nákladů řízení právě z těchto důvodů, kdy sama neuvedla úplné údaje při sjednávání úvěru, služby právní předchůdkyně žalobkyně využila minimálně šestkrát a nyní tvrdí, že žalobkyně měla poznat, že žalovaná neměla dostatek prostředků na splácení úvěru a úvěr jí neměla poskytnout.