7 C 230/2022-64

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 17 633,61 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 852,61 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 376,80 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 586,63 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 4 163,52 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021, zákonného úroku z prodlení z částky 6 475,40 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021, zákonného úroku z prodlení z částky 1 704,42 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 6 153,50 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, smluvního kapitalizovaného úroku ve výši 747,75 Kč, smluvního kapitalizovaného úroku ve výši 245,17 Kč, smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky z částky 4 163,52 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky z částky 6 475,40 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 781 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 781 od 8. 2. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 17 633,61 Kč s příslušenstvím. Dle žalobního nároku č. 1 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 29. 6. 2019 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo]. Schopnost žalovaného splácet požadovanou zápůjčku zkoumal právní předchůdce žalobkyně tak, že provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, kdy činil dotaz na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaným od žalovaného. Získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky a nájemní smlouva. Na základě odborného posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na základě uvedené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně vedle jistiny částku ve výši 4 617 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 799 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29,00 % ročně sjednanou na str. 1 smlouvy o zápůjčce, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 410 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 1 408 Kč. Žalovaný se zavázal splatit jistinu a poplatky v 45 týdenních splátkách po 236 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na 9. 5. 2020. Jelikož žalovaný dlužnou částku neuhradil, úročí se neuhrazená jistina ve výši 4 163,52 Kč od 10. 5. 2020 do zaplacení úrokem ve výši 29,00 % ročně. Na základě smlouvy ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným s účinností k témuž datu postoupena na žalobkyni z jejího právního předchůdce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021. Žalovaný uhradil na svou pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu pouze částku 3 540,90 Kč. Ke dni postoupení činila pohledávka celkem 9 416,70 Kč. Za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Žalobkyně tak uplatňuje zaplacení dlužné jistiny ve výši 4 163,52 Kč, poplatek ve výši 2 624,45 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 376,80 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 747,75 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 4 163,52 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 29,00 % ročně z částky 4 163,52 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Dle žalobního nároku č. 2 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností a žalovaným dne 2. 12. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo]. Schopnost žalovaného splácet požadovanou zápůjčku zkoumal právní předchůdce žalobkyně tak, že provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, kdy činil dotaz na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaným od žalovaného. Získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky a nájemní smlouva. Na základě odborného posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Na základě uvedené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 11 256 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 371 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29,00 % ročně sjednanou na str. 1 smlouvy o zápůjčce, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 4 515 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 370 Kč. Žalovaný se zavázal splatit jistinu a poplatky ve 100 týdenních splátkách po 223 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na 1. 11. 2020. Jelikož žalovaný dlužnou částku neuhradil, úročí se neuhrazená jistina ve výši 6 475,40 Kč od 2. 11. 2020 do zaplacení úrokem ve výši 29,00 % ročně. Na základě smlouvy ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným s účinností k témuž datu postoupena na žalobkyni z jejího právního předchůdce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 1. 2021. Žalovaný uhradil na svou pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu pouze částku 10 678,10 Kč. Ke dni postoupení činila pohledávka celkem 16 381,35 Kč. Za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Žalobkyně tak uplatňuje zaplacení dlužné jistiny ve výši 6 475,40 Kč, poplatek ve výši 4 370,24 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 586,63 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 245,17 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10,00 % ročně z částky 6 475,40 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 29,00 % ročně z částky 6 475,40 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalovaný dluh neuhradil ani přes výzvu k plnění uskutečněnou prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

2. V doplnění žaloby ze dne 27. 6. 2022 žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (resp. zápůjčku), a to na základě informací poskytnutých žalovaným před uzavření smlouvy, kdy tyto údaje byly ověřeny doklady vyžádanými od žalovaného. Poskytnuté údaje byly zaznamenány do karty zákazníka. Žalovaný byl tázán na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Právní předchůdce tedy s ohledem na informace, které mu žalovaný poskytl, a které byly ověřeny z předložených dokumentů a nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, a také s ohledem na výši požadovaného úvěru učinil závěr, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Nicméně i kdyby soud dospěl k závěru, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, tak k uzavření předmětných smluv došlo po datu nabytí účinnosti zák. č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, dne 1. 12. 2016, kdy neprokázání splnění této povinnosti nezpůsobuje absolutní neplatnost smluv. Právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně sama nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného, když žadatelé o půjčku dokumenty pouze předkládají při sjednávání smlouvy. Žalobkyně přitom v této souvislosti poukázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, dle kterého postačí, pokud má věřitel k dispozici listiny, z nichž vychází při posuzování úvěruschopnosti, ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám dlužník podpisem na zákaznické kartě. Soud nemá důvod pochybovat o doložení daných listin věřiteli. K tomuto doplnění žaloby žalobkyně dále přiložila výplatní pásky žalovaného za měsíc duben a květen roku 2019.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovaného podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

6. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 29. 6. 2019 bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, že výše zápůjčky činila 6 000 Kč, že poplatek byl stanoven v částce 4 617 Kč, přičemž zahrnoval úrok ve výši 799 Kč, poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 410 Kč, poplatek za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 1 408 Kč, že žalovaný měl vše splácet v 45 týdenních splátkách ve výši 236 Kč, že zápůjční úrokovou sazbu si strany sjednaly ve výši 29 % ročně, že celkově měl žalovaný zaplatit 10 617 Kč. Strany se přitom dohodly na užití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 12. 2018 bylo zjištěno, že smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, že výše zápůjčky činila 11 000 Kč, že poplatek byl stanoven v částce 11 256 Kč, přičemž zahrnoval úrok ve výši 3 371 Kč, poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 4 515 Kč, poplatek za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 3 370 Kč, že žalovaný měl vše splácet v 100 týdenních splátkách ve výši 223 Kč, že zápůjční úrokovou sazbu si strany sjednaly ve výši 29 % ročně, že celkově měl žalovaný zaplatit 22 256 Kč. Strany se přitom dohodly na užití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Ze zákaznické karty ze dne 29. 6. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že je svobodný, s vyživovací povinností vůči dvěma osobám, žije s rodiči, že pracuje jako operátor ve společnosti [právnická osoba], s čistým měsíčním příjmem ve výši 17 561 Kč, měsíčními výdaji ve výši 4 500 Kč a že má zápůjčku i u jiné společnosti. Žalovaný k prokázání svých tvrzení předložil výplatní pásky za měsíce duben a květen roku 2019.

9. Ze zákaznické karty ze dne 2. 12. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že je svobodný, s vyživovací povinností vůči dvěma osobám, žije s rodiči, že pracuje jako obsluha strojů ve [právnická osoba] [právnická osoba], s čistým měsíčním příjmem ve výši 6 461 Kč, měsíčními výdaji ve výši 1 200 Kč a že má zápůjčku i u jiné společnosti. Žalovaný k prokázání svých tvrzení předložil pracovní smlouvu a výpisy z bankovního účtu.

10. Z tabulky umoření ze dne 12. 1. 2021 soud zjistil, že jistina činila ke dni 27. 3. 2020 celkem 4 162,52 Kč.

11. Z tabulky umoření ze dne 12. 1. 2021 soud zjistil, že jistina činila ke dni 27. 3. 2020 celkem 6 475,40 Kč.

12. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni (příloha č. 1, řádek 4911, 7113).

13. Z oznámení ze dne 6. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyrozuměn o postoupení pohledávek, kdy byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 25 798,05 Kč do 10 dnů od data doručení výzvy. Jak plyne z podacího lístku, tato výzva byla žalovanému odeslána dne 25. 1. 2021.

14. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 9. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaný byl prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzván k úhradě dlužných částek. Výzva byla žalovanému zaslána, jak vyplývá z podacího lístku ze dne 10. 11. 2021.

15. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

16. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

23. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

24. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po 1. 12. 2016, je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

25. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

26. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

27. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě žalovaný před podpisem smlouvy ze dne 29. 6. 2019 prohlásil, že jeho měsíční příjmy činí 17 561 Kč, kdy měsíční výdaje činí celkem 4 500 Kč, tedy použitelný měsíční příjem žalovaného činí 13 061 Kč. Před podpisem smlouvy ze dne 2. 12. 2018 prohlásil, že jeho měsíční příjmy činí 6 461 Kč, kdy měsíční výdaje činí celkem 1 200 Kč, tedy použitelný měsíční příjem žalovaného činí 4 261 Kč. Žalobkyně přitom soudu předložila jen prohlášení žalovaného o příjmech a výdajích, údaje tvrzené žalovaným při podpisu smlouvy však žalobkyně nijak nedoložila, neboť pracovní smlouvy a výpisy z bankovního účtu nebyly zkopírovány a ke kartě přiloženy. Žalobkyní byly předloženy pouze výplatní pásky žalovaného za měsíce duben a květen roku 2019. Stejně tak nebylo nijak ověřeno, že měsíční výdaje žalovaného činí pouze částku 4 500 Kč či v předchozím případě 1 200 Kč. Žalobkyně tvrdí, že předložení listin sám žalovaný stvrdil svým podpisem na kartě zákazníka, kde byla zaškrtnuta políčka, co všechno žalovaný při podpisu smlouvy předložil. Dle soudu je toto tvrzení nedostačující, pokud není doloženo skutečným obsahem žalovanou předložených listin například v podobě kopií, aby žalobkyně jako věřitelka jejich obsah byla schopna doložit i zpětně. Žalobkyně tedy v tomto případě neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, vzhledem k čemuž je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou.

28. Spotřebitelské smlouvy ze dne 29. 6. 2019 a ze dne 2. 12. 2018 jsou tedy absolutně neplatné a vztah mezi stranami je nutné vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

29. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému nejprve peněžní prostředky ve výši 11 000 Kč. Žalovaný dosud zaplatil částku 10 678,10 Kč. Soud proto přiznal částku 321,90 Kč. Ve zbytku požadovaného nároku žalobu mimo části zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl.

30. V řízení bylo dále prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému také peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný dosud zaplatil částku 3 540,90 Kč. Soud proto přiznal částku 2 459,10 Kč (výrok II.). Ve zbytku požadovaného nároku žalobu mimo části zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl.

31. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, kdy zde žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení v zákonné výši z částky 4 163,52 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení v zákonné výši z částky 6 475,40 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení (do 19. 12. 2020 byly úroky z prodlení kapitalizovány), pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

32. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván k vrácení poskytnutých finančních prostředků v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021. Tato výzva žalovanému byla odeslána prostřednictvím České pošty dne 25. 1. 2021, má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den, tj. 28. 1. 2021 (§ 573 o.z.). Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne 6. 1. 2021 byla určena lhůta 10 dnů ode dne doručení výzvy, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti z 10 denní žalobkyní prodloužené lhůty, kdy tato lhůta uplynula dne 7. 2. 2021. Žalovaný se tak ocitl v prodlení 8. 2. 2021, proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok II).

33. S ohledem na shora uvedené soud výrokem I. zamítl návrh žalobkyně na přiznání - částka 14 852,61 Kč (rozdíl mezi 17 633,61 Kč – 2 781 Kč), - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 376,80 Kč, - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 586,63 Kč, - zákonný úrok z prodlení z částky 4 163,52 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021, - zákonný úrok z prodlení z částky 6 475,40 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021, - zákonný úrok z prodlení z částky 1 704,42 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky 2 459,10 Kč (rozdíl mezi 4 163,52 Kč – 2 459,10 Kč = 1 704,42 Kč) - zákonný úrok z prodlení z částky 6 153,50 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky 321,90 Kč (rozdíl mezi 6 475,40 Kč – 321,90 Kč = 6 153, 50 Kč), - kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 747,75 Kč, - kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 245,17 Kč, - smluvní úrok ve výši 29 % ročně z částky 4 163,52 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, - smluvní úrok ve výši 29 % ročně z částky 6 475,40 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.

34. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

35. Co se týká náhrady nákladů řízení, převážně úspěšným byl ve sporu žalovaný dle § 142 odst. 2 o. s. ř., žalovaný se během celého řízení nikterak nevyjádřil, nevznikly mu tedy žádné náklady řízení. Soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.)

Poučení