7 C 315/2022-43

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 69 331 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 19 331 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 225,83 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 635,42 Kč, smluvního úroku ve výši 24,24 % ročně z částky 50 000 Kč od [datum] do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky 50 000 Kč od [datum] do [datum] zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 928,21 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 domáhala zaplacení částky 69 331 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně tak, že činil dotaz na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaným od žalovaného. Získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Dokumenty k ověření“ mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky a nájemní smlouva. Na základě odborného posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Dále žalobkyně uvedla, že i kdyby soud přes uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti dle § 84 až 89 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. po [datum]), a neprokázání splnění této povinnosti nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Na základě uvedené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 16 252 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit jistinu a poplatky v 12 měsíčních splátkách po 6 021 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na [datum]. Jelikož žalovaný dlužnou částku neuhradil, využil právní předchůdce žalobkyně svého práva a ke dni [datum] dluh zesplatnil a vyzval žalovaného k okamžité úhradě. Neuhrazená jistina se tak úročí po zesplatnění dluhu tj. od dne [datum] do zaplacení úrokem ve výši 22,62 % ročně. Na základě smlouvy ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným s účinností k témuž datu postoupena na žalobkyni z jejího právního předchůdce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. Žalovaný neuhradil za trvání závazkového vztahu ničeho. Ke dni postoupení činila pohledávka celkem 72 485,39 Kč, kdy tato sestávala z dlužné jistiny ve výši 50 000 Kč, z dlužného úroku za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 14 831 Kč a z dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 4 500 Kč. Žalobkyně tak uplatňuje zaplacení částky 69 331 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 50 000 Kč a z dlužných úhrad za služby ve výši 19 331 Kč, dále uplatňuje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 7 225,83 Kč (22,62 % ročně z jistiny 50 000 Kč od [datum] do [datum]), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 635,42 Kč (8,25 % ročně z jistiny 50 000 Kč od [datum] do [datum]), smluvní úrok ve výši 24,24 % ročně z dlužné částky 50 000 Kč od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky 50 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný dluh neuhradil ani přes výzvu k plnění uskutečněnou prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

2. V doplnění žaloby ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný v kartě zákazníka přitom uvedl, že jeho měsíční příjem činí 30 500 Kč, že nemá vyživovací povinnost a žije v nájmu. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě. Dle žalobkyně nicméně nelze zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti sdělených informací a předložených dokladů. Dále žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici kopie dokumentů, které žalovaný předložil při sjednávání a uzavírání smlouvy. Dále žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 231/2020, dle kterého takový postup, tj. ověření příslušných informací dle předložených dokladů žadatele o půjčku bez pořizování jejich kopií, je zcela dostačující a vyhovující požadavkům zákona.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovaného podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] vyplývá, že společnost [právnická osoba], [IČO], se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Strany si sjednaly, že žalovaný za poskytnuté finanční prostředky zaplatí úrok ve výši 16 252 Kč a administrativní poplatek ve výši 6 000 Kč. Úvěr měl být splácen v 12 měsíčních splátkách ve výši 6 021 Kč. Zápůjční úroková sazba v případě úhrady dlužné částky v 12 splátkách činila 55,44 % ročně. Strany se dohodly na užití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že žije v nájmu, kdy jeho výdaje na bydlení činí 10 000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost, že hlavní měsíční příjem činí 30 500 Kč, že jeho výdaje na osobní potřeby připadají ve výši 3 410 Kč, ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč a výdaje na splátky zápůjček/úvěrů činí 7 000 Kč, kdy tak použitelný příjem činí 8 690 Kč.

8. Z výpisu z účtu ř. [bankovní účet] bylo zjištěno, že dne [datum] bylo z účtu vyplaceno 50 000 Kč na účet č. [bankovní účet].

9. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne [datum] bylo zjištěno, že úvěr byl ke stejnému dni zesplatněn. Žalobce je informován, že pokud úvěr do 10 dní od doručení výzvy neuhradí, bude proti němu uplatněný jako soudní nárok.

10. Z výzvy k úhradě spotřebitelského úvěru před jeho zesplatněním ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný je vyzván, aby část úvěru uhradil do 30 dní.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávka ze smlouvy o úvěru za žalovaným byla následně postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni (v příloze smlouvy na listě [číslo] [anonymizována dvě slova]).

12. Z dopisu žalobkyně ze dne [datum] včetně podacího lístku [anonymizováno] bylo zjištěno, že žalovanému bylo dne [datum] odesláno vyrozumění o tom, že pohledávka z úvěru byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

13. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] včetně podacího lístku [anonymizováno] bylo zjištěno, že žalovaný byl dne [datum] vyzván k úhradě dlužné částky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

14. Ze zprávy společnosti [právnická osoba], ze dne [datum], bylo zjištěno, že bankovní účet č. [bankovní účet] patřil žalovanému a byl zrušen ke dni [datum].

15. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

16. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba není důvodná v celém rozsahu. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

23. Právní předchůdce žalobkyně měl pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L. a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]).

25. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

26. V této souvislosti je pak možno odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

27. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

28. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

29. V daném případě dle údajů vyplývajících ze zákaznické karty žalovaný uvedl, že má měsíční příjem ve výši 30 500 Kč a že pravidelné výdaje činí 21 810 Kč, čímž mu zbývá 8 690 Kč Tyto skutečnosti právní předchůdce žalobce nijak neověřil. Dle soudu nelze bez dalšího vycházet z údajů sdělených žalovaným, neboť v jeho zájmu je úvěr získat a sdělované údaje k tomu může uzpůsobit tak, aby mu byly finanční prostředky poskytnuté ze strany právního předchůdce žalobkyně. Soud nemá za řádně ověřenou úvěruschopnost žalovaného ani v její výdajové části. Žalobkyně tedy v tomto případě neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla s odbornou péčí prověřena úvěruschopnost žalovaného.

30. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, spotřebitelská smlouva ze dne [datum] je tak neplatná v souladu s výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti. Soud proto posoudil vztah mezi stranami dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

31. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný dosud nezaplatil ničeho a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 50 000 (výrok I.), ohledně zbytku jistiny ve výši 19 331 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 225,83 Kč, smluvního úroku ve výši 24,24 % ročně z dlužné částky 50 000 Kč od [datum] do zaplacení zamítl (výrok II.).

32. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, kdy zde žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši z částky 50 000 Kč od [datum] do zaplacení (od [datum] do [datum] byly úroky z prodlení kapitalizovány). Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

33. Dluh se tak stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván k vrácení poskytnutých finančních prostředků v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] (k ostatním výzvám žalobkyně nepředložila doručenku). Jelikož byla tato výzva žalovanému odeslána prostřednictvím [anonymizováno] dne [datum], má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den, tj. [datum] (§ 573 o.z.). Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne [datum] byla určena lhůta 10 dnů ode dne doručení výzvy, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo]), 1. vydání, 2014, s. [číslo]). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti z 10 denní žalobkyní prodloužené lhůty, kdy tato lhůta uplynula dne [datum]. Žalovaný se tak ocitl v prodlení [datum], proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, kterou žalobkyně požadovala, tedy ve výši 8,25 %, neboť nařízení vlády č. 351/2013 Sb. stanoví vyšší úrok.

34. S ohledem na shora uvedené soud zamítl v druhé části výroku II. návrh žalobkyně na přiznání práva kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 635,42 Kč (8,25 % ročně z jistiny 50 000 Kč od [datum] do [datum]) a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky 50 000 Kč od [datum] do [datum].

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 6 928,21 Kč, přičemž tato částka představuje 44,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,12 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,88 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 774 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 69 331 Kč sestávající z částky 3 900 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení a žaloba) a z částky 1 950 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 650 Kč ve výši 2 236,50 Kč.

Poučení