7 C 281/2022-42

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 25 027,23 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 420,34 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 23 420,34 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co nároku aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 606,89 Kč, smluvní úrok z částky 23 420,34 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení ve výši 21,99 % ročně a zákonný úrok z prodlení z částky 406,89 od 17. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 138,91 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. 5. 2022 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 25 027,23 Kč s příslušenstvím s tím, že dle nároku č. 1 byla mezi společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným dne [datum] uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr k běžnému účtu žalovaného č. [bankovní účet]. Úvěr měl být dle smlouvy úročen sazbou 21,99 % p. a. a v případě porušení smlouvy též sjednaným úrokem z prodlení. Nedílnou součástí smlouvy je Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky, kdy žalovaný svým podpisem stvrdil, že tyto dokumenty převzal a seznámil se s nimi. Právní předchůdkyně žalobkyně svůj závazek splnila a dne [datum] umožnila žalovanému poskytnutý úvěr na běžném účtu čerpat. Žalovaný svou povinnost nesplnil, když překročil sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácel úvěr řádně a včas. Právní předchůdkyně žalobkyně převedla dne [datum] aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu ve výši 23 420,34 Kč na nově zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet], a to za účelem jeho uhrazení žalovaným v pravidelných splátkách, což mu písemně oznámila, včetně výše a počtu pravidelných splátek. Žalovaný však ani přes toto svou povinnost nesplnil a dlužnou částku nesplatil. Právní předchůdkyně žalobkyně využila svého práva a prohlásila úvěr ihned za splatný v celé jeho výši, a to ke dni [datum]. Dne [datum] došlo na základě Smlouvy o postoupení pohledávky k postoupení pohledávky za žalovaným z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, která je tedy aktivně legitimována k podání žaloby. Žalovaný tak nadále žalobkyni dluží jistinu ve výši 23 420,34 Kč, smluvní poplatky ve výši 1 200 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 23 420,34 od 17. 9. 2021 do zaplacení a smluvní úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 23 420,34 od 17. 9. 2021 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes zaslání předžalobní výzvy žalobkyní. Dle žalobního nároku č. 2 došlo na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] k postoupení pohledávky za žalovaným z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným Smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě které se zavázala právní předchůdkyně poskytnout žalované bankovní produkty a služby. V této smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala zřídit a vést pro žalovaného bankovní účet č. [bankovní účet] a provádět na tomto účtu vklady a výplaty dle pokynů žalovaného a úročit aktuální zůstatek na účtu v souladu proměnlivou úrokovou sazbou uveřejněnou v aktuálním sazebníku. Žalovaný se zavázal svěřit právní předchůdkyni žalobkyně peněžní prostředky, dodržovat podmínky sjednané v dispozicích smlouvy, udržovat na běžném účtu dostatek peněžních prostředků, nejméně ve výši minimálního zůstatku a platit za vedení běžného účtu a platební styk dle platného sazebníku. Právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost splnila, když ke dni [datum] zřídila žalovanému účet. Žalovaný své povinnosti nesplnil, když neudržel na účtu minimální zůstatek dle dispozic a dostal se na svém bankovním účtu do nepovoleného záporného zůstatku, který nevyrovnal. Právní předchůdkyně žalobkyně tak ke dni [datum] smlouvu vypověděla a současně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Žalovaný tak žalobci dluží na jistině částku ve výši 406,89 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 406,89 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes zaslání předžalobní výzvy žalobkyní a žalobkyně tak požaduje také náhradu nákladů řízení.

2. V doplňujícím vyjádření ze dne 28. 7. 2022 uvedla žalobkyně následující. Právní předchůdce žalobkyně posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr dle údajů poskytnutých v Žádosti klienta o revolvingový úvěr [anonymizováno] ze dne [datum], o který požádal ve výši 59 000 Kč. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze Ministerstva vnitra České republiky atd. Žalovaný jakožto podnikatel doložil Přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok [anonymizováno], dle kterého byl vypočten příjem ve výši 38 158 Kč měsíčně. Žalovaný zároveň uvedl v žádosti, že celkový měsíční příjem domácnosti činí 75 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného porovnávala právní předchůdkyně žalobkyně jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z Českého statistického úřadu. Z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti měl žalovaný závazky s celkovou výší měsíčních splátek ve výši 9 000,72 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době podání žádosti jiné závazky. Právní předchůdkyně žalobkyně tak žádosti žalovaného vyhověla a schválila revolvingový úvěr s celkovou výší úvěrového rámce 50 000 Kč.

3. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání v podání ze dne 15. 6. 2022, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně odesláno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

6. Ze žádosti o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] soud zjistil, že dne [datum] požádal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí úvěru ve výši 50 0000 Kč. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu uvedl, že je podnikatel a bydlí v pronájmu. Jeho hlavní příjem činí 898 800 Kč ročně, rozdíl mezi příjmy a výdaji činil 359 520 Kč a celkový čistý příjem domácnosti byl 75 000 Kč.

7. Dle Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne [datum] se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr k běžnému účtu žalovaného č. [bankovní účet]. Úvěr měl být dle smlouvy úročen sazbou 21,99 % p. a. a v případě porušení smlouvy též sjednaným úrokem z prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně se dále zavázala zřídit a vést pro žalovaného bankovní účet č. [bankovní účet] a provádět na tomto účtu vklady a výplaty dle pokynů žalovaného a úročit aktuální zůstatek na účtu v souladu proměnlivou úrokovou sazbou uveřejněnou v aktuálním sazebníku. Žalovaný se zavázal svěřit právní předchůdkyni žalobkyně peněžní prostředky, dodržovat podmínky sjednané v dispozicích smlouvy, udržovat na běžném účtu dostatek peněžních prostředků, nejméně ve výši minimálního zůstatku a platit za vedení běžného účtu a platební styk dle platného sazebníku.

8. Z výpisu z úvěrového účtu č. [anonymizováno] bylo zjištěno, že dlužná částka činila ke dni [datum] celkem 23 420,34 Kč na jistině a 1 200 Kč za splatné poplatky, pojištění, pokuty.

9. Oznámením ze dne [datum] bylo žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně sděleno, že kvůli opakovanému porušování smluvních ujednání mu byl zrušen produkt [anonymizováno] a jeho dluh ve výši 23 420,34 Kč byl převeden na nově otevřený úvěrový účet [číslo]. Uvedený dluh je okamžitě splatný a za nově otevřený úvěrový účet byl žalovanému naúčtován poplatek ve výši 10 % z aktuálního rámce [anonymizováno].

10. Dopisem ze dne [datum] oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy [anonymizováno] na základě smlouvy o postoupení pohledávky s účinností k [datum] na nového věřitele – žalobkyni. Podací lístek byl ze dne [datum].

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne [datum] bylo zjištěno, že jednou z postupovaných pohledávek je i pohledávka za žalovaným.

12. Výzvou k úhradě dluhu ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého právního zástupce žalovaného k zaplacení dlužné částky do 7 dnů ode dne odeslání této výzvy. Podací lístek byl ze dne [datum].

13. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

14. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

21. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

22. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po 1. 12. 2016, je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

23. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

24. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

25. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě měl žalovaný v žádosti o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] uvést, že je svobodný, že jeho čistý měsíční příjem domácnosti činí 75 000 Kč, a že nemá žádné ostatní měsíční výdaje. Žalobkyně přitom popsala řadu analytických nástrojů, s jejichž pomocí měly být poskytnuté údaje korigovány a hodnoceny, kdy došlo také ke zjištění, že žalovaný v období uzavírání tohoto úvěru, měl mít vůči právní předchůdkyni žalobkyně závazky s celkovou výší měsíčních splátek ve výši 9 000,72 Kč. Pokud tedy žalobkyně předložila Přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok [rok] osvědčující žalovaným tvrzené skutečnosti, ty svědčily o příjmu pouze ve výši 38 000 Kč hrubého měsíčně, nikoli 75 000 Kč. Naopak žalobkyně nijak neprokázala výdajovou stránku úvěruschopnosti, aby si náležitě zjistila, jaká částka žalovanému zbyla. I úvěrové zatížení ve výši 9 000 Kč ve vztahu k příjmu 38 000 Kč hrubého je vysoké, aniž by zde byly zjištěny náklady na bydlení a další výdaje. Soud nemohl než uzavřít, že řádné prověření úvěruschopnosti nebylo prokázáno, jelikož bylo zcela nedostačující. Žalobkyně totiž ani na výzvu soudu nedodala žádné další podklady, na základě kterých měla být posuzována úvěruschopnost žalovaného jak v příjmové, tak výdajové stránce. Žalobkyně tedy neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě pečlivě zkoumala úvěruschopnost žalovaného, je třeba považovat stranami uzavřenou smlouvu o bankovních produktech a službách ze dne [datum] za absolutně neplatnou.

26. Soud proto smlouvu hodnotil jako absolutně neplatnou. Soud v tomto ohledu plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, dle kterého chybějící či neřádné prověření úvěruschopnosti zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť zadlužování je celospolečensky škodlivý jev a s ohledem na skutečnost, že zákonodárce nezamýšlel slabší straně spotřebiteli poskytnout méně ochrany než právní úprava účinná do 30. 11. 2016, musí být aktuální ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vykládána tak, že neprověření úvěruschopnosti znamená absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Vztah mezi stranami je pak třeba vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

27. Bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jako aktivně legitimovanému subjektu, neboť pohledávka za žalovaným byla dne [datum] postoupena v souladu s § 1879 a násl. o. z. Na postupníka přitom může přejít i pohledávka z bezdůvodného obohacení, ačkoliv byla ve smlouvě o postoupení kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009).

28. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne [datum] žalovanému peněžní prostředky prostřednictvím kontokorentního úvěru k běžnému účtu žalovaného ve výši 50 000 Kč, žalovaný dosud neuhradil částku ve výši 23 420,34 Kč, kterou je povinen uhradit. Žalobkyně pak požadovala částku 1 200 Kč za smluvní poplatky a dle žalobního nároku č. 2 také částku ve výši 406,89 Kč z důvodu nesplnění povinností žalovaným, kdy neudržel na účtu minimální zůstatek a k tomuto také žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 406,89 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení. Z důvodu absolutní neplatnosti předmětné smlouvy soud částku ve výši 1 606,89 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 23 420,34 Kč od 17. 9. 2021 do 19. 11. 2021 ve výši 8,25 % ročně, smluvní úrok z částky 23 420,34 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení ve výši 21,99 % ročně a zákonný úrok z prodlení z částky 406,89 od 17. 9. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně zamítl.

29. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, které žalobkyně požadovala v zákonné výši z částky 23 420,34 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

30. Dluh se zde tedy stal splatným v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván výzvou ze dne [datum] právní předchůdkyní žalobkyně k úhradě dluhu s okamžitou splatností. K uhrazení dluhu žalovaným nedošlo a nastala tak okamžitá splatnost celkového dluhu. Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (které odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne byla určena okamžitá splatnost, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Žalobkyně však požaduje zákonný úrok z prodlení až od 17. 9. 2021 (tedy téměř rok po výzvě), soud proto tomuto požadavku vyhověl a přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

31. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku vychází z ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 138,91 Kč, přičemž tato částka představuje 87,16 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 93,58 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 6,42 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 002 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 027,23 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

Poučení