7 C 332/2022-77

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 8 368,40 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se co do částky ve výši 8 368,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 368,40 Kč od [datum] do zaplacení zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhala zaplacení částky 8 368,40 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalobkyní byla dne [datum] uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek také ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Dle tvrzení žalobkyně byl žalovanému dne [datum] právní předchůdkyní žalobkyně poskytnut úvěr v částce 4 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do [datum]. K uzavření úvěrové smlouvy přitom došlo prostředky komunikace na dálku skrze webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů (jméno, příjmení, rodné číslo, číslo občanského průkazu, datum platnosti občanského průkazu, číslo jeho bankovního účtu, adresu trvalého pobytu, adresu bydliště, e-mailovou adresu a číslo mobilního telefonu), kdy pak podpis ve smlouvě byl nahrazen SMS kódem, který bylo klientovi zaslán na jeho mobilní číslo telefonu uvedené ve formuláři žadatele o úvěr. Ačkoliv právní předchůdce žalobkyně zaslal žalovanému na jeho účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] částku ve výši 4 000 Kč, tak dle tvrzení žalobkyně žalovaný ničeho neuhradil, a to ani přes upomínku zaslanou mu zástupcem žalobkyně dne [datum]. [příjmení] dlužné jistiny požaduje žalobkyně ještě také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 368,40 Kč a zákonné úroky z prodlení, a to ode dne následujícího po splatnosti, tj. od [datum] do zaplacení ve výši 10 %. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně dále uvedla, že žalovaná byla lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, BRKI. Na základě těchto skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti žalovaného o úvěr. Dne [datum] byla žalobkyni zaslána výzva, aby soudu sdělila, zda zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že žalovaný byl původním věřitelem lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Původní věřitel vycházel z dokladů poskytnutých žalovaným a žalobkyně již nedisponuje žádnými dalšími listinnými doklady.

2. Žalovaný dne [datum] podal odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 11. 8. 2022, č. j. EPR 214289/2022-5. Dále ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedl, že dne [datum] uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] [číslo]. Tato smlouva byla dále refinancována smlouvou o úvěru ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. Žalovaný namítal absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, a to s ohledem na výši odměny za úvěr, resp. RPSN, kdy žalovaný svůj názor opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] udává výši RPSN 9 088,10 %. Dle měnové a finanční statistiky vedené ČNB byla průměrná výše RPSN u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu v září 2019 ve výši 8,67 % a v březnu 2020 ve výši 8,40 %. Výše RPSN z úvěrové smlouvy 9 088,10 % tedy obvyklou výši RPSN převyšuje více než tisíci násobně. Dále se žalovaný ve svém vyjádření věnoval nesplnění povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost klienta splácet spotřebitelský úvěr. Dle názoru žalovaného přistupovala právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela nedostatečně a v rozporu se zákonem. Byl pouze vyzván k doplnění osobních údajů a základních údajů o jeho příjmech a výdajích. Smlouva uzavřena elektronicky prostřednictvím komunikace na dálku mu byla navíc zaslána pouze elektronicky na e-mail. Na základě nesplnění povinnosti prověřit úvěruschopnost klienta s odbornou péčí konstatuje žalovaný, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Žalovaný dále poukázal na umístění původního věřitelky v indexu odpovědného úvěrování, kde byla tato zařazena mezi nejhůře hodnocenými společnostmi. Závěrem žalovaný uvedl, že uzavřením úvěrové smlouvy a čerpáním prostředků neměl v úmyslu právní předchůdkyni žalobkyně poškodit. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] čerpal žalovaný částku 4 000 Kč a současně od [datum] do [datum] odeslal ze svého účtu právní předchůdkyni žalobkyně částku 10 713 Kč, jak také doložil výpisy o pohybech na bankovním účtu [bankovní účet]. Žalovaný má za to, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů. Dle § 142 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. žalovaný navrhl, aby mu byly přiznány náklady nezastoupeného účastníka řízení.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že nedisponuje žádnou další listinou jakožto výstupem z veřejně přístupných rejstříků a evidencí. Dle sdělení původního věřitele je žalobkyně v dobré víře, že původní věřitel dostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný nerozporuje dluh minimálně co do důvodu.

4. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2 o. s. ř. tedy na jistině 10 000 Kč, jde o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

6. Ze smlouvy o úvěru číslo [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že byla mezi původní věřitelkou a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru na celkovou výši 4 000 Kč.

7. Ze smlouvy o úvěru číslo [anonymizováno] [číslo] soud zjistil, že dne [datum] byla mezi původní věřitelkou a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru na celkovou výši 4 000 Kč jako refinancování půjčky.

8. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že byla dne [datum] žalovanému poskytnuta částka 4 000 Kč na jeho bankovní účet z bankovního účtu původní věřitelky.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku ze stejného dne soud zjistil, že žalovaný byl informován o postoupení pohledávky na žalobkyni s tím, že má dlužná částka být uhrazena do tří dnů.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ze dne [datum] a z její přílohy, kde na řádku [číslo] soud zjistil, že byl postoupen i úvěr žalovaného.

11. Z odpovědi [anonymizováno] ze dne [datum] soud zjistil, že majitelem účtu [bankovní účet] je žalovaný a že ke dni [datum] nebyla částka ve výši 4 000 Kč na uvedený účet žalovaného zaslána.

12. Z pohybů na účtu ze dne [datum], [datum], [datum], [datum] [datum] a [datum] byly postupně hrazeny částky 1 791 Kč, 1 756 Kč, 1 786 Kč, 1 786 Kč, 1 795 Kč a 1 799 Kč.

13. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že pro klientův úvěr je výše RPSN 10 673,2 %.

14. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že pro klientův úvěr je výše RPSN 10 673,2 %.

15. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském ze dne [datum] soud zjistil, že pro klientův úvěr je výše RPSN 41 056,6 %.

16. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že pro klientův úvěr je výše RPSN 10 673,2 %.

17. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že pro klientův úvěr je výše RPSN 10 536,3 %.

18. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že pro klientův úvěr je výše RPSN 10 536,3 %.

19. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že pro klientův úvěr je výše RPSN 10 673,2 %.

20. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

21. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

26. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba není důvodná. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč ve formě spotřebitelského úvěru.

27. Právní předchůdkyně žalobkyně měla pak dle § 84 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebiteli sdělit, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli. Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

28. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

29. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

30. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po 1. 12. 2016, je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

31. Zároveň nelze odhlédnout ani od judikatury Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz nález Ústavní soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, III ÚS 4129/18).

32. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

33. V daném případě žalobkyně tvrdila, že údaje ohledně majetkových poměrů byly ověřovány z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, SOLUS, NRKI, BRKI a dále z údajů poskytnutých žalovaným. Žalobkyně však žádné takové doklady ani další listinné doklady nepředložila. Soud považuje ověřování úvěruschopnosti pouze z citovaných databází jako nedostatečné, neboť tyto databáze nevedou informace o skutečné příjmové a výdajové stránce žalovaného, které má dle zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyně ověřit, aby zde nepanovaly důvodné pochybnosti.

34. Jelikož tedy právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, byla uzavřená spotřebitelská smlouvy o úvěru ze dne [datum] posouzena jako absolutně neplatná. Proto je třeba vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

35. V řízení bylo žalovaným prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] (v žalobě mylně označeno datem [datum], kdy toto soud ověřil dotazem k bance žalovaného na č.l. 24) peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč, kdy tak žalovaný byl povinen vrátit toliko tuto částku, nicméně došlo k tomu, že žalovaný zaplatil částku celkem 10 713 Kč. Z vybraných pohybů na účtu žalovaného vyplývá, že na smlouvě č. [anonymizováno] [číslo] uhradil částky 1 791 Kč, 1 756 Kč, 1 786 Kč, 1 786 Kč, 1 795 Kč a 1 799 Kč. To, že žalovaný plnil právě na smlouvu č. [anonymizováno] [číslo], vyplývá právě z výpisu vybraných pohybů na účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] a variabilního symbolu.

36. Proto nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (vyjádření k žalobě, účast na jednání dne [datum]).