7 C 165/2022-40

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 84 522 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 37 265 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 37 265 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 47 257 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 161,13 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 651,60 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 46 484 Kč od 9. 9. 2021 do 18. 10. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 219 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení, smluvního úroku ve výši 18,84 % ročně z částky 46 484 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 84 522 Kč s příslušenstvím. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným byla dne 18. 7. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně tak, že činil dotaz na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy tyto informace byly ověřovány proti dokladům vyžádaným od žalovaného. Získané informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Dokumenty k ověření“ mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky a nájemní smlouva. Na základě odborného posouzení úvěruschopnosti žalovaného tak právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Dále žalobkyně uvedla, že i kdyby soud přes uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti dle § 84 až 89 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tak ale jelikož byla předmětná smlouva uzavřena po datu nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. po 1. 12. 2016), nezpůsobuje neprokázání splnění této povinnosti absolutní neplatnost smlouvy. Na základě uvedené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 37 480 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit jistinu a poplatky v 24 měsíčních splátkách po 4 145 Kč, kdy poslední splátka měla připadnout na 18. 7. 2021. Jelikož žalovaný dlužnou částku neuhradil, úročí se neuhrazená jistina od 23. 5. 2021 do zaplacení úrokem ve výši 18,84 % ročně. Na základě smlouvy ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným s účinností k témuž datu postoupena na žalobkyni z jejího právního předchůdce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 8. 9. 2021. Žalovaný uhradil na svou pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu pouze částku 12 735 Kč, z toho na jistinu 3 516 Kč, na úrok za dobu řádného trvání smlouvy 7 419 Kč a na poplatek za administrativní činnost 1 500 Kč Poslední platba byla ze strany žalovaného uskutečněna dne 15. 11. 2019. Ke dni postoupení činila pohledávka celkem 89 584,82 Kč, kdy tato sestávala z dlužné jistiny ve výši 46 484 Kč, z dlužného úroku za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 29 038 Kč a z dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 9 000 Kč. Žalobkyně tak uplatňuje zaplacení částky 84 522 Kč, která sestává z dlužné jistiny ve výši 46 484 Kč a z dlužných úhrad za služby ve výši 38 038 Kč, dále uplatňuje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 651,60 Kč (18,84 % ročně z jistiny 46 484 Kč od 23. 5. 2021 do 8. 9. 2021), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 161,13 Kč (8,25 % ročně z jistiny 46 484 Kč od 23. 5. 2021 do 8. 9. 2021), smluvní úrok 18,84 % ročně z dlužné částky 46 484 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky 46 484 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení. Žalovaný dluh neuhradil ani přes výzvu k plnění uskutečněnou prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

2. V doplnění žaloby ze dne 8. 6. 2022 žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, a to na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný v kartě zákazníka přitom uvedl, že je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba], že jeho měsíční příjem činí 19 500 Kč a že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a žije v nájmu. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě. Dle žalobkyně nicméně nelze zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení po věřiteli požadovat hluboké a rozsáhlé prověřování pravosti a pravdivosti sdělených informací a předložených dokladů. Dále žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici kopie dokumentů, které žalovaný pouze předložil při sjednávání a uzavírání smlouvy, pouze předložila výplatní list žalovaného od jeho zaměstnavatele, ze které vyplývá, že měsíční příjem žalovaného za období 5/2019 činil 19 295 Kč. V této souvislosti pak žalobkyně poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 231/2020, dle kterého takový postup, tj. ověření příslušných informací dle předložených dokladů žadatele o půjčku bez pořizování jejich kopií, je zcela dostačující a vyhovující požadavkům zákona.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, přičemž žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, vyzval soud žalovaného podle § 115a o. s. ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno. Soud tak ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to za podmínek § 115a o. s. ř.

5. Na základě provedených důkazů zjistil soud ve věci následující skutečnosti.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 7. 2019 vyplývá, že společnost [právnická osoba], [IČO], se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Strany si sjednaly, že žalovaný za poskytnuté finanční prostředky zaplatí úrok ve výši 37 480 Kč a administrativní poplatek ve výši 12 000 Kč. Úvěr měl být splácen v 24 měsíčních splátkách ve výši 4 145 Kč. Zápůjční úroková sazba v případě úhrady dlužné částky v 24 splátkách činila 60,73 % ročně. Strany se dohodly na užití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Jak vyplývá ze zákaznické karty, žalovaný uvedl, že žije v nájmu, kdy jeho výdaje na bydlení činí 4 000 Kč, že nemá žádnou vyživovací povinnost, že je zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno], že hlavní měsíční příjem činí 19 500 Kč, že jeho výdaje na osobní potřeby připadají ve výši 3 410 Kč, ostatní výdaje ve výši 1 000 Kč, kdy tak použitelný příjem činí 11 090 Kč. Žalovaný při podpisu smlouvy doložil výplatní list na období 5/2019 ve výši 19 295 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že pohledávka ze smlouvy o úvěru za žalovaným byla následně postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

9. Z dopisu žalobkyně ze dne 5. 10. 2021 včetně podacího lístku České pošty bylo zjištěno, že žalovanému bylo téhož dne odesláno vyrozumění o tom, že pohledávka z úvěru byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.

10. Jak vyplývá z předžalobní upomínky ze dne 13. 1. 2022 včetně podacího lístku České pošty, žalovaný byl dne 14. 1. 2022 vyzván k úhradě dlužné částky prostřednictvím právního zástupce žalobkyně.

11. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

12. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba není důvodná. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

19. Právní předchůdce žalobkyně měl pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).

21. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

22. V daném případě dle údajů vyplývajících ze zákaznické karty žalovaný uvedl, že má měsíční příjem ve výši 19 500 Kč a že pravidelné výdaje činí 8 410 Kč, čímž mu zbývá 11 090 Kč Tyto skutečnosti měl žalovaný doložit výplatním listem přiloženým k doplnění žaloby dne 8. 6. 2022. Dále je třeba uvést, že příslušné dokumenty (nájemní smlouva, pracovní smlouva či výplatní pásky) předložené při podpisu smlouvy nebyly zkopírovány a ke kartě přiloženy. Žalobkyně tvrdí, že předložení listin sám žalovaný stvrdil svým podpisem na kartě zákazníka. Dle soudu je toto tvrzení nedostačující, pokud není doloženo skutečným obsahem žalovaným předložených listin například v podobě kopií, aby žalobkyně jako věřitelka jejich obsah byla schopna doložit i zpětně. Jediný doložený výplatní list za období 5/2019 považuje soud za zcela nedostačující. Soud tak nemá za řádně ověřenou úvěruschopnost žalovaného v její výdajové části. Žalobkyně tedy v tomto případě neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla s odbornou péčí prověřena úvěruschopnost žalovaného.

23. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdce žalobkyně nezkoumal náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, vzhledem k čemuž je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní, a to ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti.

24. V této souvislosti je pak možno odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

25. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

26. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

27. Spotřebitelská smlouva ze dne 18. 7. 2019 je tedy absolutně neplatná, soud proto posoudil vztah mezi stranami dle § 2993 o.z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

28. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 12 735 Kč a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 37 265 Kč (výrok I.), ohledně zbytku jistiny v částky 47 257 Kč soud žalobu zamítl (výrok II.).

29. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení, kdy zde žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši z částky 46 484 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení (od 23. 5. 2021 do 8. 9. 2021 byly úroky z prodlení kapitalizovány), pak je třeba uvést následující. Již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

30. Dluh se zde stal splatným až v návaznosti na učiněnou výzvou. V daném případě byl žalovaný vyzván k vrácení poskytnutých finančních prostředků v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 5. 10. 2021. Jelikož byla tato výzva žalovanému odeslána prostřednictvím České pošty dne 5. 10. 2021, má se za to, že se zásilka dostala do dispozice žalovaného třetí pracovní den, tj. 8. 10. 2021 (§ 573 o.z.). Žalovaný je tak v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Ve výzvě ze dne 5. 10. 2021 byla určena lhůta 10 dnů ode dne doručení výzvy, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní však zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak lhůtu dle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. prodlužuje, kdy by se za lhůtu bez zbytečného odkladu dala v dané věci považovat lhůta v řádech dnů. Soud proto vycházel při stanovení splatnosti z 10 denní žalobkyní prodloužené lhůty, kdy tato lhůta uplynula dne 18. 10. 2021. Žalovaný se tak ocitl v prodlení 19. 10. 2021, proto soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

31. S ohledem na shora uvedené soud zamítl v druhé části výroku II návrh žalobkyně na přiznání práva - na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 161,13 Kč, - na kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 2 651,60 Kč, - na zákonný úrok z prodlení z částky 46 484 Kč od 9. 9. 2021 do 18. 10. 2021, - na zákonný úrok z prodlení z částky 9 219 Kč od 19. 10. 2021 do zaplacení, když za toto období soud sice úrok z prodlení přiznal, avšak z nižší částky 37 265 Kč, která představuje obohacení žalovaného a v zákonné výši 8,25 % ročně, - na smluvní úrok ve výši 18,84 % ročně z částky 46 484 Kč od 9. 9. 2021 do zaplacení.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 o.s.ř. tak, že žalovaný, jenž byl v řízení úspěšný, měl nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 059,52 Kč, přičemž tato částka představuje 11,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,91 % a úspěchu žalobce v rozsahu 44,09 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 227 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 84 522 Kč sestávající z částky 4 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 400 Kč ve výši 3 024 Kč. Avšak žalovaný se během celého řízení nikterak nevyjádřil, nevznikly mu tedy žádné náklady řízení. Soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Poučení