7 C 159/2022-101

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 70 160,20 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 62 776,58 Kč se zákonným úrokem z prodlení kapitalizovaným v období od [datum] do [datum] částkou 292,38 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 62 776,58 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky ve výši 7 383,62 Kč, co do zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného v období od [datum] do [datum] částkou 774,18 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 626,04 Kč od [datum] do zaplacení, co do smluvního úroku kapitalizovaného za období od [datum] do [datum] částkou 7 601,77 Kč a co do smluvního úroku ve výši 16,9% ročně z částky 68 402,62 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 589,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou, ve znění jejího doplnění ze dne [datum], domáhala na žalovaném zaplacení částky 70 160,20 Kč s příslušenstvím, a to s následujícím odůvodněním. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne [datum] Smlouvu o [příjmení] půjčce [číslo] v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v 90 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 472 Kč, splatných vždy k 18. dni v měsíci, spolu se smluvním úrokem ve výši 16,90 % ročně a s dalšími poplatky dle této smlouvy a Ceníku. Právní předchůdkyně žalobkyně svoji povinnost splnila a úvěr žalovanému poskytla. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, právní předchůdkyně žalobkyně proto na základě Produktových podmínek pro osobní úvěry přistoupila dne [datum] k zesplatnění dluhu. Žalovaná částka se stává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 68 402,62 Kč, z dlužných poplatků ve výši 1 757,58 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 7 601,77 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 066,56 Kč. Dále se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení úroku ve výši 16,90% ročně z částky 68 402,62 Kč od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 68 402,62 Kč od [datum] do zaplacení. Při schvalování úvěru vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů poskytnutých jí žalovaným v návrhu na uzavření Smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo]. Žádost žalovaného byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi právní předchůdkyně žalobkyně a s principy obezřetného úvěrování. Byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Dále právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjmy žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ a jejich výpočtem získala disponibilní zdroje žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným z výše uvedené Smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo] postoupila na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na [právnická osoba] a.s. [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] následně výše uvedenou pohledávku postoupila na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Účastnici, ač řádně předvoláni, se k jednání soudu dne [datum] nedostavili. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, kdežto žalovaný svoji neúčast nikterak neomluvil, soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků jen na základě důkazů předložených žalobkyní (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, platném znění, dále jen„ o. s. ř.“).

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Z návrhu na uzavření Smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že je svobodný, má základní vzdělání, bydlí v jiném než pronajatém či vlastním bytě/domě, družstevním či obecním bytě nebo u rodičů a od října 2016 podniká v oboru stavebnictví s pracovním zařazením manuální pracovník. Dále uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč a že nemá žádnou vyživovací povinnost. Dále bylo z této listiny zjištěno, že nedílnou součástí Smlouvy o [příjmení] půjčce jsou Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby a Všeobecné obchodní podmínky.

6. Z fotokopie občanského průkazu žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný se prokázal občanským průkazem, jehož fotokopie byla pořízena pracovnicí právní předchůdkyně žalobkyně.

7. Z protokolu o prověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že žalovaný dne [datum] žádal o půjčku [číslo] ve výši 70 000 Kč se splatností 90 měsíců a že tento protokol obsahuje záznam schvalovacího procesu tohoto úvěru s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z příjmu, který žalovaný deklaroval v žádosti ve výši 25 000 Kč.

8. Z prohlášení o okamžité splatnosti a výzva k uhrazení ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný byl vyrozuměn o zesplatnění úvěru ke dni [datum] a o výši celkové dlužné částky, která k tomuto dni činila 78 828,53 Kč. Současně byl žalovaný vyzván k její okamžité úhradě a upozorněn na možnost vymáhání pohledávky soudní cestou.

9. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu [číslo] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] úvěr ve výši 70 000 Kč a že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 7 223,42 Kč.

10. Z Vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o postoupení pohledávky na [právnická osoba], a.s., [IČO]. Uvedené vyrozumění bylo žalovanému zasíláno na adresu jeho trvalého pobytu a dále na adresu pro doručování uvedenou v návrhu na uzavření Smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo].

11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a seznamu pohledávek, který tvoří přílohu [číslo] této smlouvy, bylo zjištěno, že [právnická osoba], a.s., [IČO] postoupila pohledávku za žalovaným z výše uvedené smlouvy o úvěru na žalobkyni.

12. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo zjištěno, že [právnická osoba], a.s., [IČO] informovala žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni. Uvedené oznámení bylo žalovanému zasíláno na adresu jeho trvalého pobytu a dále na adresu pro doručování uvedenou v návrhu na uzavření Smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo].

13. Z předžalobní výzvy k úhradě ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím právní zástupkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 93 048,80 Kč s příslušenstvím. Uvedená předžalobní výzva byla žalovanému zasílána na adresu jeho trvalého pobytu a dále na adresu pro doručování uvedenou v návrhu na uzavření Smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo].

14. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

15. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba je důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně žalovanému možnost čerpat peněžní prostředky do výše 125 000 Kč ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

23. Právní žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L. a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]).

25. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

26. Co se týká relativní či absolutní neplatnosti spotřebitelského úvěru uzavřeného po [datum], je možné odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, které se podrobně zaobíralo otázkou, zda je následkem porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele neplatnost relativní či absolutní. Krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Nicméně dle krajského soudu nelze při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dále krajský soud poukázal na to, že fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Nakonec krajský soud poukázal také na to, že v případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o. z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

27. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

28. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

29. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá. V daném případě žalovaný před uzavřením smlouvy o [příjmení] půjčce [číslo] prohlásil, že jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, má základní vzdělání, bydlí v jiném než pronajatém či vlastním bytě/domě, družstevním či obecním bytě nebo u rodičů a že od [anonymizováno] [rok] podniká v oboru stavebnictví s pracovním zařazením manuální pracovník. Výdaje žalovaného stanovila právní předchůdkyně žalobkyně (jak tvrdila žalobkyně) pouze odhadem na základě historických dat z ČSÚ. Právní předchůdkyně žalobkyně se tak nepokusila získat relevantní informace o výdajích žalovaného. Vycházela přitom pouze z historických dat z ČSÚ, z údajů získaných z interních a externích registrů (např. insolvenčního rejstříku, externích úvěrových registrů [spisová značka], [příjmení]), aniž by zkoumala pravidelné měsíční výdaje žalovaného vynakládané zejména na bydlení, stravu, dopravu, různá pojištění apod. Žalobkyně tak nemohla mít při poskytnutí úvěru ani přibližnou představu o skutečných výdajích žalovaného a tedy ani o výši jeho použitelného (disponibilního) příjmu a neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že s odbornou péčí prověřila úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, vzhledem k čemuž je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou.

30. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne [datum] absolutně neplatná, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

31. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaný dosud zaplatil částku 7 223,42 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni částku 62 776,58 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z této částky za dobu od [datum] do [datum] ve výši 292,38 Kč a dále zákonný úrok z prodlení z této částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu co do částky 7 383,62 Kč (tj. 70 000 Kč – 62 776,58 Kč), co do zákonného úroku z prodlení ve výši 774,18 Kč (tj. 1 066,56 Kč – 292,38 Kč) kapitalizovaného za období od [datum] do [datum], co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 5 626,04 Kč (tj. 68 402,62 Kč – 62 776,58 Kč) od [datum] do zaplacení, co do smluvního úroku ve výši 7 601,77 Kč kapitalizovaného za období od [datum] do [datum] a co do smluvního úroku ve výši 16,90% ročně z částky 68 402,62 Kč od [datum] do zaplacení, jako nedůvodnou zamítl (výrok II)

32. Jde-li o uplatněný nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení, který žalobkyně požadovala v zákonné výši od [datum] do [datum] a od [datum] do zaplacení, pak je třeba uvést následující. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

33. Dluh se zde stal tedy splatným až v návaznosti na učiněnou výzvu. V daném případě byl žalovaný vyzván k okamžitému vrácení poskytnutých finančních prostředků„ Prohlášením o okamžité splatnosti a výzvou k uhrazení dluhu ze dne [datum]“. Žalobkyně doložila, že výzva byla žalovanému odeslána dne [datum]. V souladu s § 573 o. z. byla tedy žalovanému výzva doručena dne [datum]. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit duh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Žalovaný tak byl povinen plnit bez zbytečného odkladu po doručení výzvy dne [datum]. Žalovaný se tak ocitl v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z. dne [datum], soud proto žalobkyni přiznal úroky z prodlení dle § 1970 o. z. od tohoto data ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

34. Kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 62 776,58 Kč za období od [datum] do [datum] činí 292,38 Kč. Dále přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 62 776,38 Kč od [datum] do zaplacení.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

36. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 70 160,20 Kč s příslušenstvím. Porovnáním míry úspěchu žalobkyně (výrok I. rozsudku) s mírou úspěchu žalovaného (výrok II. rozsudku) tak soud shledal, že žalobkyně byla úspěšná co do 61,35 % žalované částky a neúspěšná co do 38,65 % žalované částky a tak jí přísluší 22,7 % náhrady nákladů řízení.

37. Pro úplnost soud uvádí, že úspěch účastníků v řízení o zaplacení peněžité pohledávky soud poměřoval i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení, které soud pro tyto účely kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2018, sp.zn. 33 Cdo 1357/2017).

38. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 807 Kč, nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna celkem ve výši 9 850 Kč stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 70 160,20 Kč sestávající z částky 3 940 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a/, d/.a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) a z částky 1 970 Kč za úkon uvedený v § 11 odst. 2 písm. h/ a. t. (předžalobní výzva) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 750 Kč ve výši 2 257,50 Kč Celkem tak soud přiznal žalobkyni na nákladech řízení částku 3 589,80 (tj. 22,70 % z částky 15 814,20 Kč).

39. Soud nepřiznal žalobkyni náklady řízení za právní úkon spočívající v sepisu vyjádření ze dne [datum], neboť bylo na žalobkyni, aby veškeré okolnosti týkající se požadovaného plnění uvedla již v samotné žalobě.

40. Lhůta k plnění byla stanovena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. a podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. byla povinnost žalovaného k náhradě nákladů řízení stanovena k rukám zástupce úspěšného účastníka.

Poučení