7 C 202/2020- 173

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. Bc. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 327 590 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28.5.2021, č.j. 7 C 202/2020-148, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba o zaplacení částky 327 590 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 53 833 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40 386 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 28.5.2021, č.j. 7 C 202/2020-148 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), vyhověl žalobě ze dne [datum] a uložil ve výroku I. žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 327 590 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení tam blíže specifikovaným, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II. pak žalované uložil na nákladech řízení zaplatit žalobkyni částku 100 402,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

2. Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky z titulu vrácení kupní ceny po odstoupení od kupní smlouvy, kterou s žalovanou uzavřela ohledně vozidla [příjmení], typ Mégane [příjmení] [příjmení] [příjmení] 115, dne [datum]. V žalobě poukazovala na to, že v důsledku výskytu různých vad na vozidle byla nucena se opakovaně obracet na autorizovaný servis, poprvé tak učinila již [datum], následně pak znovu dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a dále pak [datum] a [datum]. Po posledním přistavení vozidla do servisu [datum] již toto zpět nevyzvedla, když dopisem ze dne [datum] odstoupila od dané kupní smlouvy pro opakovaný výskyt vad na vozidle. V žalobě odkazovala na smluvní záruku poskytnutou žalovanou na dobu 5 let s tím, že její konec byl stanoven na [datum]. Současně poukazovala na to, že již dne [datum] a [datum] informovala žalovanou o svém záměru odstoupit od smlouvy pro opakovaný výskyt závad (zejména poruchy parkovacího asistenta a poruchy airbagu), nicméně žalovaná nárok žalobkyně na odstoupení od smlouvy odmítala s tím, že dle jejího názoru nárok na odstoupení nevznikl, že parkovací asistent nevykazuje žádné vady, popř. že vada airbagu je pouze hlášením, na jehož základě má uživatel airbag zkontrolovat, nejedná se však o vadu. Žalovaná pak shodně odmítla i odstoupení žalobkyně od smlouvy učiněné v září 2020 a žalobkyni vyzvala k vyzvednutí vozidla, ta však naopak vyzvala žalovanou s ohledem na učiněné odstoupení od smlouvy k zajištění změny vlastníka v registru vozidel a žalované zaslala zpět i malý a velký technický průkaz vozidla, náhradní klíče od vozidla a certifikát shodnosti úplného vozidla. Žalovaná dopisem z [datum] opět odmítla provedené odstoupení od smlouvy, dne [datum] proto žalobkyně podala žalobu na vrácení peněžitého plnění (zaplacené kupní ceny) ze smlouvy, od níž odstoupila, když sama již svou část na vzájemné vrácení obdrženého plnění splnila.

3. Soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl, když dospěl k závěru, že k zániku kupní smlouvy došlo již v důsledku prvého odstoupení ze strany žalobkyně v únoru 2019. Vyšel ze zjištění, že žalovaná coby prodávající uzavřela dne [datum] písemně se žalobkyní coby kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem byl shora uvedený osobní automobil Renault, který žalobkyně převzala dne [datum]. Pro opakované hlášení různých závad uvedeného vozidla žalobkyně v únoru 2019, po šestém přijetí vozidla do autorizovaného servisu žalované, od kupní smlouvy odstoupila. Na toto odstoupení reagovala žalovaná tak, že žádost o odstoupení zamítla. Následně bylo vozidlo znovu do servisu žalobkyní přistaveno a žalovanou přijato [datum]. Na zakázkovém listě [číslo] bylo vyznačeno, že žalobkyně trvá na odstoupení od kupní smlouvy. Téhož dne [datum] žalobkyně zaslala e-mail, kde žádala o odstoupení od kupní smlouvy. Dne [datum] žalobkyně obdržela e-mail od vedoucího servisu, kde žalobkyni žádají o vrácení náhradního vozidla a převzetí vozidla žalobkyně. V reakci na žádost žalované žalobkyně napsala téhož dne žalované e-mail, že stále trvá na odstoupení od kupní smlouvy. Žalovaná na toto nereagovala a žalobkyně následně vrátila náhradní vozidlo do servisu. Pro odmítavé stanovisko žalované žalobkyně převzala zpět (své) předmětné vozidlo a sepsala odstoupení, které následně odeslala s dodejkou na adresu žalované. Žalovaná reagovala na odstoupení žalobkyně„ zamítnutím odstoupení“. Soud prvního stupně za dané situace uzavřel, že žalobkyně uvedeným způsobem pro vady vozidla, které v rámci reklamace s žalovanou řešila, od kupní smlouvy odstoupila důvodně. Vzal v potaz, že do února 2019 žalobkyně řešila v celkem pěti případech vždy stejnou závadu spočívající ve vadnosti parkovacích senzorů/parkovacího asistenta. Dle soudu prvního stupně není důležité, co bylo příčinou nefunkčnosti či„ hlášení“ chyby/závady parkovacích senzorů. Podstatné je, že se takové opakované závady (hlášení) vyskytly. Soud prvního stupně přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je vadou, pro kterou lze od smlouvy odstoupit, i opakovaný výskyt téže odstranitelné vady, která znemožňuje věc řádně užívat jako věc bez vad, včetně např. nadstandardní výbavy vozu. Soud prvního stupně připomněl, že v daném případě si žalobkyně již při objednání vozidla výslovně vymínila jeho výbavu včetně parkovacího asistenta (parkovacích senzorů), za niž v rámci kupní ceny zaplatila 12 000 Kč. Ať již pak parkovací senzory byly skutečně vadné či nikoli, opakovaně se objevující hlášení na palubní desce, kdy pro zachování záruky žalobkyně dle pokynů přistavovala vozidlo opakovaně do autorizovaného servisu, žalobkyni značnou měrou znemožňovala vozidlo užívat řádně jako věc bez vady a snižovala uživatelský komfort. Již samotný fakt, že žalobkyně byla opakovaně vyzývána palubní deskou vozidla k řešení určitého hlášení, že je třeba něco zkontrolovat či opravit, je dle soudu významným narušením běžného a řádného výkonu vlastnického práva. Soud vzal v potaz i to, že vozidlo bylo zakoupeno jako zcela nové, průběh užívání vozidla však této skutečnosti neodpovídal. Provedené odstoupení od smlouvy v únoru 2019 tak shledal soud prvního stupně důvodným, učiněným ve dvouleté zákonné záruční době. Při právním posouzení věci postupoval za použití jím citovaných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), i zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákona č. 634/1992 Sb.“), na něž se pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkazuje. Soud prvního stupně se dále zabýval i argumentací žalované spočívající v tom, že dohodou stran mělo dojít dle žalované k odvolání odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy jak z února 2019, tak z května 2019, kdy žalovaná odkazovala rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně však hodnotil žalovanou zmiňovanou judikaturu za nepřiléhavou. Zdůraznil spotřebitelský charakter vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a dále to, že žalobkyně nikdy vůči žalované neučinila výslovný projev vůle, jenž by směřoval k odvolání daného odstoupení od smlouvy. Dle soudu prvního stupně na odvolání odstoupení od smlouvy nelze bez dalšího usuzovat z toho, že žalovaná nadále vozidlo užívala. Do tohoto stavu byla dle soudu„ vmanévrována postojem žalované“, která nárok na odstoupení žalobkyně od smlouvy odmítala a vyzvala ji k odevzdání náhradního vozidla a převzetí předmětného vozu. Žalobkyně dle soudu jako laik neměla jinou možnost, jak s vozidlem naložit, a nezbylo jí, než dál s vozidlem, které si žalovaná odmítla na základě učiněného odstoupení převzít, jezdit, přičemž z obsahu komunikace stran nelze nic vykládat jako dohodu o odvolání odstoupení. Na uvedené pak dle soudu nemá vliv ani to, že žalobkyně, jež byla i nadále evidována jako vlastník vozidla, platila zákonné pojištění. Soud poukazoval na ustanovení § 1810 a § 1813 o.z. a zdůrazňoval, že případná dohoda stran o zpětvzetí odstoupení od smlouvy žalobkyní by musela být mezi účastnicemi naprosto jasná, určitá a nesporná. Z listinných důkazů vyplývá jasná volba žalobkyně kupní smlouvu ukončit a vrátit vozidlo zpět. S odkazem na § 19 zákona č. 634/1992 Sb. a na § 2173 o.z. pak soud prvního stupně dovozoval, že pokud má prodávající povinnost potvrdit kupující uplatnění reklamace a způsob jejího vyřízení písemně, lze obdobné požadavky klást analogicky i na formu jednání stran smlouvy o jejím dalším trvání, případně„ netrvání“ žalobkyně na odstoupení. Soud tak uzavřel, že žalobkyně platně odstoupila od smlouvy nejpozději dne [datum], tj. bez zbytečného odkladu po sedmém přijetí vozidla žalovanou dne [datum], kdy poprvé projevila vůli odstoupit již po šestém přijetí vozidla do opravy dne [datum], přičemž vzhledem k postoji žalované (jež odstoupení neakceptovala), svůj projev vůle zopakovala znovu doporučeným dopisem. Odstoupením byla kupní smlouva od počátku zrušena, a žalobkyně proto má nárok na vrácení kupní ceny vozidla ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o.z., a to včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1968 ve spojení s § 1970 o.z. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady procesního úspěchu ve věci za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. a procesně plně úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů řízení.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Namítala, že po odstoupení žalobkyně od smlouvy v únoru 2019 žalovaná toto odstoupení odmítla jako nedůvodné, načež se žalobkyně nadále chovala po dobu dalších asi 18 měsíců (do dalšího odstoupení od smlouvy v září 2020, jímž argumentovala žalobkyně v žalobě) k předmětnému vozidlu jako vlastník. Jezdila s ním na pravidelné servisní prohlídky, užívala ho, hradila pojištění. Dle žalované tak žalobkyně fakticky akceptovala odmítnutí odstoupení ze strany žalované a na tomto odstoupení nadále netrvala. Dalším užíváním vozidla projevila svou vůli být nadále kupní smlouvou vázána. Žalovaná měla za to, že soud prvního stupně nesprávně vyloučil možnost konkludentní dohody stran o dalším trvání vztahu mezi účastnicemi založeného danou kupní smlouvou. V této souvislosti zdůrazňovala i princip smluvní volnosti a neformálnosti. Dle žalované nebyl správný ani odkaz soudu prvního stupně na § 1813 o.z., podle něhož se zakazují ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele. O takovou situaci však v daném případě nejde. V tomto případě se dle žalované žalobkyně se žalovanou spolu konkludentně dohodly, že odstoupení nebude nadále vyvolávat právní účinky, což žádnou nerovnováhu nevyvolává. Žalovaná dále nesouhlasila ani se závěry soudu prvního stupně o tom, že předmětné vozidlo vykazovalo opakovaně vady, které byly důvodem odstoupení od smlouvy. Dle žalované okolnost, že se žalobkyně dostavila do servisu s tím, že svítí kontrolka na přístrojové desce, neznamená, že dotčená součást vozidla je vadná. Poukazovala také na rozdíl mezi zakázkovým listem a záručním protokolem, kdy údaje na zakázkovém listu obsahují pouze tvrzení žalobkyně jako zákazníka, co se podle ní na vozidle děje špatného, zatímco záruční protokol obsahuje potvrzení žalované o opravě vozidla. [příjmení] parkovacího asistenta se tak dle žalované podává pouze v případě závady ohlášené [datum], která byla opravena [datum] (a nejedná se v těchto dnech o dva případy), při další reklamaci se vada neprojevila, dne [datum] a [datum] pak sice byla žalovanou provedena bezplatná výměna parkovacích senzorů, ale na zakázkovém listě bylo uvedeno, že se závada nepotvrdila. Ani výstup z diagnostiky v daném případě neznačil vadu senzorů, ale pouze nutnost fyzické kontroly příslušné součástky. K tomu žalovaná navrhovala svědeckou výpověď vedoucího servisu, kterou však soud neprovedl. Dle žalované není možné dovozovat jen z nutnosti přistavit vozidlo do servisu kvůli rozsvíceným kontrolkám existenci vad, které by umožňovaly odstoupit od smlouvy. Žalovaná pak podotýkala, že žádné vozidlo, ani to nové, není bezúdržbové, a je jasné, že rozsvícením kontrolky může vzniknout potřeba zajet do servisu a nechat vozidlo prověřit. Dle žalované se však jedná jen o nutnou součást údržby a péče o vozidlo a tyto případné nesnáze nelze klást na roveň vadám vozidla, pro něž by bylo lze odstoupit od smlouvy. Žalovaná měla za to, že veškeré své povinnosti z kupní smlouvy a záruky vždy splnila. V zákonné záruční době dvou let se projevily pouze dvě vady, a to dne [číslo] (resp. [datum]) a dne [datum]. Žalobkyni dle názoru žalované nevzniklo právo na odstoupení od smlouvy, ostatní žalobkyní tvrzené vady vadami nebyly. Ve vztahu k odstoupení žalobkyně od smlouvy v září 2020 pak žalovaná upozornila, že v dané době již uplynula dvouletá zákonná záruční doba, přičemž ze smluvní pětileté záruky byla žalobkyně oprávněna pouze k opravám a poskytnutí asistenční služby, nikoli však k odstoupení od smlouvy. Žalovaná tak navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby.

5. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání nesouhlasila s jeho odůvodněním, že by poté, co žalovaná odmítla odstoupení žalobkyně od smlouvy, žalobkyně toto odmítnutí akceptovala a nadále se chovala k vozidlu jako vlastník. Ztotožňovala se se závěry soudu prvního stupně. Odmítla námitku žalované, že by mezi účastnicemi došlo ke konkludentní dohodě o tom, že by odvolala své odstoupení od smlouvy (z roku 2019), popř. že otázka odstoupení nebude řešena, a tvrdila, že nadále vozidlo užívala pod nátlakem žalované, nikoli jako projev své svobodné vůle. Dle žalobkyně ji žalovaná pod nátlakem (svým odmítavým postojem k odstoupení žalobkyně) vnutila dané vozidlo zpět a uvedla ji v omyl, že jeho nevyzvednutím jí vzniknou náklady na jeho parkování, stejně, jako se tomu stalo v případě nevyzvednutí vozidla v roce 2020. Žalobkyně si tak vzala vozidlo zpět, aby nebyla povinna hradit další náklady. V září 2020 pak žalobkyně trvala na platnosti svého odstoupení, vozidlo nadále neužívala a začala se domáhat svého práva soudní cestou. V dalším pak žalobkyně polemizovala s argumentací žalované ohledně vadnosti vozidla a významu svítících kontrolek na přístrojové desce, kdy zdůrazňovala, že vždy postupovala správně a dle příručky a dostavovala se do autorizovaného servisu, jak měla. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. l, 5 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalované důvodným.

7. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

8. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování správně zjistil skutkový stav věci popsaný shora, nicméně odvolací soud se již neztotožnil se závěry a s právním posouzením, které soud prvního stupně na základě provedených důkazů v dané věci učinil. Odvolací soud zopakoval část provedených listinných důkazů a zjistil následující.

9. Ve vztahu k odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy provedené žalobkyní v rámci emailové komunikace mezi stranami v únoru 2019 v návaznosti na přistavení vozidla do servisu opět dne [datum], soud prvního stupně správně zjistil, že na opakované žádosti žalobkyně o odstoupení od kupní smlouvy reagovala žalovaná odmítavě. V emailu žalované ze dne [datum] adresovaném žalobkyni byl této sdělován názor žalované, že žalobkyni nárok na odstoupení od smlouvy nevznikl, neboť parkovací asistent nevykazuje (dle žalované) žádné vady a že uznány neměly být ani předchozí reklamace. Byť pak žalobkyně s tímto stanoviskem žalované nesouhlasila, předmětný vůz na výzvy žalované převzala a tento dále užívala. Správně bylo soudem prvního stupně dále zjištěno i to, že žalobkyně opětovně přistavila vůz do servisu též dne [datum], a opět„ žádala“ o odstoupení od kupní smlouvy z důvodu stále se objevujících závad, dne [datum] však opět žalovaná reagovala odmítavě s tím, že žádost žalobkyně o odstoupení od smlouvy se zamítá, neboť žalobkyní uplatňovaná„ tzv. vada airbagu“ je hlášením a není to vada. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně po těchto oznámeních o nepřijetí odstoupení ze strany žalované předmětný vůz převzala zpět a tento nadále užívala. Odvolací soud ze zopakovaných důkazů, zakázkových listů sepisovaných k přijetí vozidla do opravy, zjistil, že při přistavení vozidla dne [datum] k opravě činil stav ujetých kilometrů daného vozidla 36 181 km. Při dalším přijetí vozidla do opravy dne [datum] (kdy žalobkyně také opětovně žádala o odstoupení od smlouvy a žalovanou bylo toto odstoupení zamítnuto jako nedůvodné) činil stav ujetých kilometrů daného vozidla 43 677 km. Při dalším přistavení vozidla k opravě reklamovaných závad (až po více než jednom roce) dne [datum] pak činil stav ujetých kilometrů daného vozidla 69 637 km (viz zakázkové listy na č.l. 51, 33, 109 spisu). Mezitím pak žalobkyně dle vystavených záručních protokolů ze dne [datum], [datum] a [datum] využívala záručních servisních služeb žalované, kdy náklady uvedených záručních servisních zásahů hradil [příjmení] (viz uvedené záruční protokoly na č.l. 131-133). Mezi účastníky bylo dále dle obsahu spisu nesporné i to, že žalobkyně nadále po převzetí vozidla zpět po odmítnutí jejích odstoupení v únoru i květnu 2019 ze strany žalované také platila s provozem vozidla spojené zákonné pojištění.

10. Na základě soudem prvního stupně učiněných a shora popsaných a dále takto doplněných skutkových zjištění se odvolací soud odchýlil od závěru soudu prvního stupně o tom, že by žalobkyně poté, kdy projevila svou vůli odstoupit od kupní smlouvy v únoru či květnu 2019, na tomto svém projevu vůle setrvala i poté, kdy žalovaná její odstoupení neakceptovala. Žalobkyně naopak v návaznosti na odmítnutí jejího odstoupení ze strany žalované jednala v souladu s tímto odmítnutím, tedy tak, že akceptovala negativní stanovisko žalované k odstoupení, jakoby toto odstoupení nemělo mít původně zamýšlené účinky. Toto je zřejmé z toho, že žalobkyně svůj vůz zpět od žalované po provedení servisního zásahu (a odstranění reklamované vady) převzala a tento nadále užívala a chovala se k němu v každém směru jako jeho vlastník. Odvolací soud přisvědčil námitkám žalované, že z popsaného následného jednání jak žalované, tak i samotné žalobkyně byla zřejmá vůle obou stran v jejich předmětném vztahu založeném kupní smlouvou z [datum] (včetně smluvních záruk na dané vozidlo v této souvislosti poskytovaných) pokračovat a být jím vázány. Pokud žalobkyně mezi převzetím vozidla do opravy dne [datum] a dalším přijetím vozidla do opravy dne [datum] toto vozidlo užívala tak, že s ním najezdila asi 7,5 tisíce kilometrů, a v následujícím období od [datum] do [datum] dokonce dalších téměř 26 tisíc kilometrů, nelze za tohoto skutkového stavu uzavřít, že by se žalobkyně v dané době již nechovala jako vlastník a přes své předchozí písemné odstoupení od smlouvy, neměla a zjevně neprojevovala svou vůli i nadále toto vozidlo držet, být jeho vlastníkem a také tomu odpovídajícím způsobem s ním nakládat. Byť pak možná (dost pravděpodobně) měla žalobkyně k negativnímu stanovisku žalované k jejímu odstoupení od smlouvy v roce 2019 vnitřní výhrady a vnitřně s ním nesouhlasila, svým následným jednáním dala naopak jasně najevo, že toto stanovisko akceptovala a nadále již s učiněným odstoupením žádné právní následky nespojovala.

11. Podle § 2106 odst. 1 o.z. je-li vadné plnění podstatným porušením smlouvy, má kupující právo a) na odstranění vady dodáním nové věci bez vady nebo dodáním chybějící věci, b) na odstranění vady opravou věci, c) na přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo d) odstoupit od smlouvy.

12. Podle § 2106 odst. 1 o.z. kupující sdělí prodávajícímu, jaké právo si zvolil, při oznámení vady, nebo bez zbytečného odkladu po oznámení vady. Provedenou volbu nemůže kupující změnit bez souhlasu prodávajícího; to neplatí, žádal-li kupující opravu vady, která se ukáže jako neopravitelná. Neodstraní-li prodávající vady v přiměřené lhůtě či oznámí-li kupujícímu, že vady neodstraní, může kupující požadovat místo odstranění vady přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo může od smlouvy odstoupit.

13. Z citovaného § 2106 odst. 1 věta druhá o.z. plyne, že provedenou volbu práva z vadného plnění může kupující měnit jen se souhlasem prodávajícího. Pro tuto změnu, shodně jako pro samo uplatnění práva z vadného plnění, nestanoví zákon obligatorně písemnou formu. Povinnost písemné formy v daném směru pak dle názoru odvolacího soudu nevyplývá ani z ustanovení § [číslo], § [číslo] či § 2173 o.z., o které svůj závěr o nutné písemné formě ujednání stran o dalším trvání smlouvy po žalobkyní učiněném odstoupení v roce 2019 opřel soud prvního stupně.

14. Podle § 546 o.z. právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.

15. Podle § 556 odst. 1 o.z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

16. Podle § 556 odst. 2 o.z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

17. V souzené věci daly strany dle odvolacího soudu v únoru i květnu 2019 po převzetí vozidla žalobkyní od žalované zpět po jeho opravě (resp. odstranění, popř. vyřešení reklamované závady, pro niž bylo vozidlo do servisu přistaveno, kdy současně dle žalované se ani nejednalo o vadu, ale jen hlášení o potřebné kontrole) jasně svým konáním najevo, byť nikoliv v písemné formě, že k vyřízení uplatněných práv z vadného plnění došlo v daném případě opravou věci (vyřešením hlášení o potřebné kontrole), obdobně jako byly předchozí reklamace žalovanou vyřízeny taktéž opravou a odstraněním reklamované závady vozu při dřívějších přistaveních vozidla do servisu. Žalobkyně se nadále až do svého odstoupení od smlouvy v září 2020 jednoznačně chovala k danému vozidlu jako jeho vlastník a dala svým chováním najevo, že původní volbu nároku z vad odstoupením od smlouvy učiněného v únoru (či květnu) 2019 změnila se souhlasem žalované na odstranění vady opravou věci. Konkludentní změna volby práva z vadného plnění učiněná se souhlasem prodávajícího, jak uvedeno shora, je v souladu s § 2106 odst. 1 věta druhá o.z. i s právní úpravou ochrany spotřebitele. Opačný výklad jednání obou stran a závěr, k němuž se přiklonil soud prvního stupně, není dle názoru odvolacího soudu v souladu se zjištěným skutečným konáním stran a byl by v rozporu se zásadou právní jistoty. Žalobkyně vozidlo převzala a nadále s ním nakládala jako s vlastním a shodně tak k tomuto vozidlu přistupovala i žalovaná, včetně plnění svých závazků plynoucích z poskytnuté záruky na dané vozidlo. O tom, že obě strany nepovažovaly nadále předchozí odstoupení žalobkyně od smlouvy za účinné, pak kromě veškerých shora popsaných zjištění svědčí nakonec i sama žaloba a v ní obsažená argumentace, tedy ta okolnost, že žalobkyně po dalším předání vozidla do servisu s reklamovanými vadami v červenci ([číslo]) 2020 a následně opět v srpnu ([číslo]) 2020 zaslala žalované dne [datum] nové písemné odstoupení od smlouvy. V něm pak argumentovala nikoli předchozími odstoupeními, ale nově se vyskytnuvšími vadami na vozidle, které mezi tím užívala a ve všech směrech se k němu chovala jako jeho vlastník. Zcela zjevně se tak do daného okamžiku tohoto dalšího odstoupení cítila dotčenou kupní smlouvou vázána, když v opačném případě by nebylo důvodu od této smlouvy znovu odstupovat.

18. V případě tohoto odstoupení ze dne [datum] však již k němu (na rozdíl od předchozího odstoupení v roce 2019) bylo přistoupeno po uplynutí zákonné dvouleté záruční doby stanovené v § 2165 odst. 1 o.z., podle něhož je kupující oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců od převzetí.

19. Pokud jde o smluvní záruku poskytnutou žalovanou, ze Záručních podmínek [příjmení], jejich bodu 1.1, bylo odvolacím soudem zjištěno, že, není-li dále v těchto podmínkách uvedeno jinak, na všechna nová vozidla [příjmení] se vztahuje smluvní záruka [příjmení] na veškeré vady materiálu, montáže nebo výroby, a to až po dobu 60 měsíců ode dne předání vozidla prvnímu uživateli za podmínek uvedených níže. Datum začátku smluvní záruky byl uveden v záručním listu v souladu s citovaným bodem 1.1 Záručních podmínek [příjmení] dnem [datum], odpovídajícím dni převzetí vozidla žalobkyní, a tato záruka by tak měla skončit po 60 měsících, tj. k [datum]. Dle bodu 1.3 uvedených Záručních podmínek [příjmení], nazvaného„ Pravidla poskytování smluvní záruky [příjmení]“, má klient ze smluvní záruky [příjmení] nárok na: jednak •„ bezplatné odstranění veškerých vad materiálu nebo montáže reklamovaných klientem a výrobcem uznaných za vadné, jakož i případné opravy škod zaviněných těmito vadami na jiných dílem či částech vozidla; volba postupu opravy přináleží autorizovanému servisu [příjmení], který o němu bude informovat klienta“, a jednak •„ bezplatnou asistenční službu [příjmení] [jméno] v souladu s podmínkami definovanými v části V těchto Záručních podmínek“. Z uvedené smluvní záruky poskytované na nové vozy [příjmení] neplynulo právo klienta (žalobkyně) na odstoupení od smlouvy v prodloužené záruční době 60 měsíců. Právo na odstoupení od smlouvy v delší než zákonem stanovené dvouleté době nevyplývalo ani ze záručního listu, který byl žalobkyni k danému vozu poskytnut (viz uvedené Záruční podmínky [příjmení] a záruční list na č.l. 26 a 27 spisu, popř. č.l. 76 a 99 spisu). Odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy provedené dopisem ze dne [datum] (viz č.l. 14 spisu) pro opakující se výskyt závad na předmětném vozidle, odkazující na smluvní záruční podmínky a jimi poskytnutou záruční dobu pěti let, proto nemohlo mít zamýšlené účinky, když dle dotčených smluvních záručních podmínek žalobkyně v této (nad zákonný rámec) prodloužené záruční době právo na odstoupení od smlouvy neměla.

20. Odvolací soud dodává, že se neztotožnil ani s argumentací, podle níž byla žalobkyně do situace, kdy přes své odstoupení v únoru 2019 vozidlo zpět převzala a dál jej užívala, žalovanou„ vmanipulována“, že neměla jinou možnost, jak s vozidlem naložit (než jej převzít a znovu začít užívat) a že byla uvedena v omyl žalovanou v tom směru, že v opačném případě (pokud by vozidlo nevyzvedla) by ze strany žalované byly požadovány náklady na parkování vozidla v prostorách žalované. Předně je v dané souvislosti na místě uvést, že volba konkrétního postupu, jak reagovat na to, že žalovaná s odstoupením žalobkyně nesouhlasila, byla výhradně na žalobkyni. V daném případě nic z tvrzení žalobkyně o chování žalované nelze považovat za bezprávnou výhrůžku či vynucení jednání na straně žalobkyně, jež by (pro toto vynucení) mohlo být považováno za nesvobodné. Žalobkyně naopak sama svým následným konáním dala najevo, že fakticky akceptovala odmítnutí (či„ zamítnutí“) svého odstoupení žalovanou. Nic jí však nebránilo v tom, aby postupovala podobně jako v případě svého odstoupení v září 2020, tedy aby si na svém odstoupení trvala a domáhala se svého nároku z něho vyplývajícího na vrácení kupní ceny obdobně jako v nynějším řízení. Byť se pak žalobkyně mohla subjektivně cítit pod tlakem v důsledku odmítnutí svého odstoupení ze strany žalované, nelze jen z této okolnosti, a ani z případných upozornění na nutnost následných plateb za další parkování vozidla v prostorách žalované, s nímž tato nesouhlasila, dovozovat nedostatek svobodné vůle na straně žalobkyně, či protiprávní výhrůžku, jež by byla s to svobodnou vůli žalobkyně při volbě dalšího postupu vyloučit.

21. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila právo z vadného plnění na odstoupení od smlouvy v případě zářijového odstoupení v roce 2020, aniž jí toto právo svědčilo, když obsahem smluvní záruky právo na odstoupení od smlouvy nebylo, a zákonná záruční doba již uplynula a jiný zákonný důvod pro odstoupení od smlouvy nebyl dán (srov. § 2001 o.z.). V případě odstoupení od smlouvy v únoru a květnu 2019 pak toto právo sice bylo uplatněno v zákonné záruční době, avšak žalobkyně konkludentně toto své právo s ohledem na negativní stanovisko žalované s jejím (taktéž konkludentním) souhlasem změnila, nadále se ho nedomáhala, a předmětná reklamace vad věci tedy byla se souhlasem obou smluvních stran vyřízena jiným způsobem. Uplatněný nárok žalobkyně na vrácení kupní ceny po provedeném odstoupení od kupní smlouvy proto odvolací soud vyhodnotil v daném případě jako neopodstatněný a nedůvodný.

22. S přihlédnutím ke shora uvedeným odlišným závěrům a právnímu hodnocení věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil tak, že žalobu jako neopodstatněnou zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

23. Podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. za použití § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. bylo znovu ve výroku II. tohoto rozsudku rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně. Procesně plně úspěšné žalované byla takto přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši zaokrouhleně na celé koruny 53 833 Kč, sestávající ze čtyř odměn po 9 620 Kč za 4 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. vyjádření k žalobě, 3. písemné podání ve věci samé datované [datum], 4. účast při jednání [číslo]), a ze čtyř souvisejících náhrad hotových výdajů po 300 Kč, dále z náhrady ve výši odměny, tj. 4 810 Kč za promeškaný čas při jednání soudu dne [datum], které bylo odročeno bez projednání věci, a z náhrady příslušné DPH 21 % z odměn a náhrad, tj. 9 342,90 Kč, to vše dle § 7, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13 odst. 1, 4 a § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř.

24. O nákladech odvolacího řízení, v němž byla žalovaná taktéž plně procesně úspěšná, bylo rozhodnuto ve výroku III. tohoto rozsudku a žalované přiznána dle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. ve výši zaokrouhleně na celé koruny 40 386 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 16 380 Kč, ze dvou odměn ve výši 2 x 9 620 Kč za dva úkony právní služby (písemné odvolání, účast při jednání odvolacího soudu), dále z náhrady hotových výdajů 2 x 300 Kč a z příslušné DPH 21 % z odměn a náhrad, tj. 4 166,40 Kč, to vše dle § 7, § 11 odst. 1 písm. g), k ), § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a § 137 odst. 3 o.s.ř.

25. Odvolací soud neshledal v daném případě žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro výjimečné nepřiznání nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. procesně úspěšné žalované. Pokud žalobkyně v tomto směru poukazovala na jí tvrzené nevstřícné chování žalované v průběhu minulých reklamačních řízení, odvolací soud nepovažuje v řízení zjištěný postup žalované při řešení dotčených reklamací za excesivní, aby odůvodňoval mimořádné nepřiznání jinak zásadně náležející náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně. [jméno] neshodu stran v hodnocení reklamovaných vad a jejich řešení a„ nevstřícnost“ žalované, spočívající v neakceptaci stanoviska žalobkyně ke způsobu řešení nároků z vad žalovanou, taktéž za důvod k výjimečnému nepřiznání nákladů řízení považovat nelze, neboť žalobkyni nebránila v uplatnění jejích domnělých nároků, jak ostatně učinila v tomto řízení (viz bod 20.).

Poučení