7 C 209/2023 - 118

Rubrum

Okresní soud v Kolíně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Monikou Mikšovskou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 88 200 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Uvedla, že obdržela od správce daně vyrozumění o převedení přeplatku ze dne [datum], č.j[Anonymizováno]. Dne [datum] podala správci daně námitku proti tomuto převedení, nesouhlasila s evidencí částky [částka] označené jako zvláštní prostředky. Dne [datum] brojila žalobkyně proti nesprávné evidenci svých daňových povinností zásahovou žalobou podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s.ř.s.“), kterou Krajský soud v Praze odmítl usnesením ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Dne [datum] pak žalobkyně brojila proti téže nesprávnosti žalobou podle § 65 a násl. s.ř.s., kterou Krajský soud v Praze vedl pod sp. zn. [spisová značka] a rozhodl o ní rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka], proti němuž podala žalobkyně kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka], doručeným dne [datum]. Celková délka řízení tedy činila 5 let a 2 měsíce, přičemž do délky řízení před správními soudy se započítává i řízení před správním orgánem (např. rozhodnutí NS [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]). Jelikož se podle žalobkyně jedná o nepřiměřeně dlouhou dobu, požádala žalovanou dne [datum] o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („odškodňovací zákon“). Průtahy byly zapříčiněny především pomalou činností Krajského soudu v Praze. Žalobkyně pociťovala nejistotu, jak celé řízení skončí. V soudním řízení šlo přitom jen o řešení právních otázek, dokazování neprobíhalo. Výši zadostiučinění žalobkyně odvozuje z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z jeho stanoviska ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (Rc 58/2011). Význam předmětu řízení hodnotí jako běžný, a proto vychází z nejnižších možných částek daných zmíněným stanoviskem, když je k základní částce odškodnění [částka], která byla Nejvyšším soudem určena v roce 2011, potřeba zohlednit, že kumulovaná inflace od té doby činí 37,5 %, a proto je potřeba vycházet alespoň z částky [částka] za rok délky řízení. Za první dva roky požaduje žalobkyně odškodnění v částce [částka], za další 3 roky 3 x [částka] a za zbývající 2 měsíce pak 2 x [částka]. Vypočtené odškodnění v částce [částka] pak žalobkyně zvýšila o 20 %, neboť dle jejího přesvědčení bylo řízení před Krajským soudem v Praze zatíženo mimořádným průtahem, když tento soud musel vydat tři rozhodnutí, z nichž dvě byly nadřízeným soudem zrušeny. Běžná lhůta pro vyřízení žaloby činí 6 měsíců až 1 rok (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu [spisová značka], [spisová značka] a rozsudky Obvodního soudu pro [adresa] č.j. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]). Řízení před Krajským soudem v Praze ([spisová značka]) trvalo od [datum] do [datum] a svou délkou tak přesáhlo maximální roční lhůtu danou výše uvedenou judikaturou. Obdobné platí o řízení před Nejvyšším správním soudem ([spisová značka]), které trvalo od [datum] do [datum]. Žalobkyně proto požadovala zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka], neboť daňové řízení spadá pod ochranu čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění pozdějších předpisů („LZPS“), protože se v něm rozhoduje o zásahu do majetku, jehož vlastnictví je chráněno čl. 11 LZPS ve smyslu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve kterém dovolací soud překonal všechna svá předcházející rozhodnutí a řízení ve smyslu čl. 11 odst. 5 LZPS podřadil pod ochranu čl. 38 odst. 2 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy: „Pro nyní posuzovanou věc z výše uvedeného plyne, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.“ Žalobkyně rovněž požadovala i zaplacení příslušenství podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne [datum] (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn.: [spisová značka]), protože žalovaná bude v prodlení s úhradou po uplynutí šesti měsíců od podání žádosti uplatňující nárok na zadostiučinění.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila, přičemž sdělila, že žalobkyní uplatněný nárok neuznává a navrhla zamítnutí žaloby. Nejprve shrnula průběh řízení před Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Krajským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem a následně se věnovala otázce nároku na náhradu újmy, jeho posouzení a výši požadovaného zadostiučinění. Uvedla, že k úspěšnému uplatnění nároku na náhradu imateriální újmy dle odškodňovacího zákona je zapotřebí, aby došlo ke kumulativnímu naplnění 3 požadavků, a sice: 1) existenci nesprávného úředního postupu, 2) vzniku nemajetkové újmy, 3) existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Žalobkyně klade počátek tvrzené celkové délky řízení k datu obdržení vyrozumění o převedení přeplatku ze dne [datum] a její konec k okamžiku doručení rozhodnutí NSS, ze dne [datum], č. j. [spisová značka], doručeného žalobkyni dne [datum]. Celková délka řízení tak z pohledu žalobkyně představuje cca 5 let a 2 měsíce. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je podle žalované třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne [datum]). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne [datum]). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. Správce daně je při vyřizování příslušných podání vázán lhůtami dle Pokynu č. MF-5, o stanovení lhůt při správě daní vydaného pod č. j. MF-[č. účtu]/39, přičemž konkrétně pro vydání rozhodnutí o námitce dle ustanovení § 159 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád („daňový řád“), je stanovena lhůta 3 měsíců. Správce daně o námitce žalobkyně proti převedení přeplatku rozhodl ve lhůtě 30 dnů, jeho jednáním nedošlo ke vzniku žádného průtahu. K délce trvání projednání žaloby u Krajského soudu v Praze a navazující kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem žalovaná uvedla, že Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře dlouhodobě vychází premisy, že každé řízení trvá určitou dobu a tento závěr umožňuje orgánům státní správy a zejména pak soudům v rámci dotčených procesních předpisů řádně postupovat, což buduje důvěru ve funkčnost jednotlivých institucí státu. Předmětem žaloby nebyla přednostní věc z pohledu pořadí projednávání a rozhodování věcí zakotveného v § 56 s.ř.s. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], dle kterého lze ve správním soudnictví tolerovat dobu až tří let pro rozhodování na jednom stupni. Po zvážení všech známých skutečností dospěla žalovaná k závěru, že v řízení před správními soudy došlo k několika dílčím průtahům, které by samy o sobě neměly na vlastní délku soudního řízení zásadní vliv, v kontextu posouzení věci jako celku však připustila, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé odškodňovacího zákona a žalobkyni za vzniklou újmu, vzhledem k okolnostem případu, poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a žalobkyni se za způsobené obtíže rovněž omluvila.

3. K otázce nemajetkové újmy žalovaná uvedla, že její náhrada má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován a odkázala na příslušnou judikaturu (např. rozhodnutí NS [spisová značka]). Dle žalované odškodňovací zákon v § 31a odst. 3 stanovuje kritéria pro posuzování přiměřenosti délky řízení. Jsou jimi zejména a) celková délka řízení, b) složitosti řízení c) chování účastníka řízení, d) jednání příslušného orgánu a v neposlední řadě e) význam předmětu řízení pro účastníka řízení. V posuzované věci se nejedná o žádnou z okolností, jež by v obecné rovině svědčily o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobkyni, ta ostatně sama v žalobě hodnotí význam řízení pro ni jako běžný. Žalobkyně je navíc právnickou osobu a případné působení tvrzené újmy způsobené nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě do psychické sféry konkrétních fyzických osob je tedy pouze zprostředkované. U právnické osoby je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo např. k ohrožení jejího dobrého jména, k nejistotě při rozhodování, k zásahu do řízení společnosti a konečné též, i když v menší míře, v úzkosti a potížích způsobených členům společnosti, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje. Z průběhu předmětného řízení vyplývá, že žalobkyně nesouhlasila s převedením části přeplatku na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku daně ve výši [částka] s tím, že zbývající část vratitelného přeplatku bude žalobkyni vrácena. Z pravomocných rozsudků soudů následně vyplynulo, že postup správce daně byl plně v souladu s platným právem, protože správce daně je při vyřizování žádosti o vymáhání finanční pohledávky podle § 17 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, oprávněn postupovat dle § 154 odst. 2 daňového řádu (ve spojení s § 2 zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek), a tedy převést přeplatek na osobním daňovém účtu daňového subjektu na úhradu zahraničního nedoplatku. Nedoplatek na dani lze vymezit jako částku daně, která doposud nebyla uhrazena, ačkoli již uplynul den její splatnosti. Ze strany daňového subjektu dochází k porušení povinnosti včasného zaplacení daně a daňový subjekt se dostává do prodlení. Lze jej pak označit jako daňového dlužníka. Žalobkyně se tedy neuhrazením příslušné částky daně stala daňovým dlužníkem. Převedení přeplatku na její úhradu tak nebylo ničím jiným nežli dodatečným splněním její zákonné povinnosti, kterou žalobkyně nesplnila dobrovolně. Postup daňových orgánů tak žádným způsobem nemohl zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobkyně. Podle žalované tak žalobkyni nemohla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nemajetková újma takové intenzity a nebylo zasaženo do uvedených práv žalobkyně natolik, aby zde byla namístě finanční satisfakce (nález III. ÚS 1320/10). Žalobkyně nemohla být v důsledku dlouhého řízení žádným způsobem ohrožena na dobrém jménu a rovněž nemohlo dojít k případné nejistotě při rozhodování, resp. k zásahu do řízení společnosti, neboť primárním důvodem postupu správce daně bylo neplnění zákonných povinností ze strany žalobkyně a s tím spojená existence neuhrazené daně (daňového nedoplatku). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] žalovaná uzavřela, že zvolená forma zadostiučinění poskytnutá žalobkyni ve formě konstatování porušení práva spojená s omluvou je zcela dostatečná a plně odpovídá vážnosti případné újmy, kterou žalobkyně mohla reálně pociťovat. Žalovaná dále odmítla požadavek žalobkyně navýšit základní částku odškodnění za jeden rok délky řízení o kumulovanou inflaci ve výši 37,5 %, přičemž poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka], rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum] a v těchto rozhodnutích zmiňovanou judikaturu.

4. Zástupce žalované při jednání soudu dne [datum] zdůraznil, že se seznámil s účetní závěrkou žalobkyně od [datum] do [datum] a z této účetní uzávěrky vyplývá, že čistý obrat žalobkyně za sledované období dosahoval částky cca 1,5 miliardy Kč. V kontextu této částky se zdá předmět sporu zcela marginální. Pokud by se takto dalo počítat, tak by částka, která byla předmětem správního řízení nestačila ani na měsíční výplatu jednoho zaměstnance žalobkyně.

5. Z žádosti o vymáhání a/nebo o předběžná opatření označené datem vydání [datum] bylo zjištěno, že Německo, resp. úřad německé finanční správy (Finanzamt [jméno FO]), požádalo Českou republiku (Generální finanční ředitelství) o převedení přeplatku žalobkyně na dani v částce [částka] na úhradu pohledávky německé finanční správy spočívající v nedoplatku daně.

6. Z námitky žalobkyně ze dne [datum] bylo zjištěno, že jejím prostřednictvím brojila proti vyrozumění správce daně o převedení přeplatku ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno][Anonymizováno] Uvedla, že neměla žádný nedoplatek ve výši [částka], a proto správce daně nebyl na jeho úhradu oprávněn převést část jejího přeplatku na DPH.

7. Z žaloby proti nezákonnému zásahu ze dne [datum] bylo zjištěno, že touto žalobou se žalobkyně domáhala, aby Krajský soud v Praze zakázal Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj evidovat na debetní straně osobního daňového účtu „Zvláštní prostředky – mezinár. pohl. (z.č. 471/2011 Sb.)“ žalobkyně částku [částka], neboť na debetní straně osobního daňového účtu může být evidován jen odpis daní, kterou ve smyslu § 2 daňového řádu nemůže být nedoplatek na jakékoliv zahraniční dani.

8. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], bylo zjištěno, že tímto rozhodnutím uvedený soud odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem podanou žalobkyní dne [datum], a to s ohledem na její subsidiární charakter. Krajský soud uvedl, že žalobkyně se může domáhat ochrany proti převedení přeplatku žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, neboť rozhodnutí o námitce je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s.

9. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], bylo zjištěno, že tímto rozhodnutím uvedený soud zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne [datum], č.j. 4298663/17/2111-50523-202376, jímž Finanční úřad pro Středočeský kraj podle § 159 odst. 3 daňového řádu zamítl námitku žalobkyně proti vyrozumění ze dne [datum], č. j. 4157416/17/2111-50523-202376, jímž byla žalobkyně informována o tom, že Finanční úřad pro Středočeský kraj z úřední povinnosti podle § 154 odst. 2 daňového řádu převedl její přeplatek na DPH v částce [částka] (z přeplatku v celkové výši [částka]) na úhradu nedoplatku daně „zvláštní prostředky – mezinár. pohl. (z. č. 471/2011 Sb.)“ s tím, že zbývající část vratitelného přeplatku jí bude vrácena.

10. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka], bylo zjištěno, že uvedený soud tímto rozhodnutím zamítl kasační stížnost žalobkyně, kterou napadla rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka].

11. Žádostí o přiznání přiměřeného zadostiučinění u [právnická osoba] ze dne [datum] požádala žalobkyně žalovanou o odškodnění ve výši [částka] dle § 31a odškodňovacího zákona. Žalobkyně v žádosti uvedla, že globální řízení trvalo nepřiměřeně dlouho ([datum] – [datum]) a vystavilo ji stavu nejistoty, který jí způsobil nemajetkovou újmu.

12. Vyrozuměním ze dne [datum] informovala žalovaná žalobkyni o tom, že vyřízení její žádosti o přiznání odškodnění je částečně i v kompetenci Ministerstva spravedlnosti, kterému byla žádost dle § 14 odst. 2 odškodňovacího zákona postoupena. Dále žalobkyni sdělila, že ve zbývající části žádosti si žalovaná vyžádá v následujícím období k dané věci stanovisko příslušných správních úřadů a posléze uplatněný nárok projedná.

13. Dopisem ze dne [datum] potvrdilo Ministerstvo spravedlnosti přijetí žádosti žalobkyně (resp. jejího právního zástupce) o odškodnění týkající se právní věci projednávané před KS v Praze a NSS pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka].

14. Z dopisu ze dne [datum] včetně detailu o doručení zprávy bylo zjištěno, že žalovaná právnímu zástupci žalobkyně sdělila, že projednala žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody vzniklé nezákonným postupem správce daně. Po vyhodnocení skutkového stavu a všech zjištěných skutečností žalovaná učinila závěr a konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé odškodňovacího zákona tím, že v řízení došlo k dílčím průtahům, a to v části řízení vedené před správními soudy. Žalovaná konstatovala porušení práva, žalobkyni se za dílčí průtahy v řízení omluvila a uvedla, že řízení bylo kvůli nim možné vnímat jako nepřiměřeně dlouhé. Dále informovala žalobkyni, že projednání žádosti o náhradu škody je tímto sdělením ukončené.

15. Z ostatních provedených důkazů (výpis ze statistického zjišťování ČSÚ) nebyly zjištěny žádné skutečnosti mající vliv na rozhodnutí ve věci.

16. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutkový závěr. Žalobkyně námitkou ze dne [datum] napadla vyrozumění správce daně ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno][Anonymizováno], o převedení přeplatku ve výši [částka] na úhradu nedoplatku zahraniční daně. Její námitce nebylo vyhověno. Proti postupu správce daně podala dne [datum] tzv. zásahovou žalobu ve správním soudnictví, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], odmítnuta. Vedle zásahové žaloby podala žalobkyně dále žalobu na zrušení rozhodnutí správce daně ze dne [datum], jímž byla námitka žalobkyně zamítnuta. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. [spisová značka] pak byla zmítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka]. Dne [datum] požádala žalobkyně žalovanou o přiznání přiměřeného zadostiučinění dle odškodňovacího zákona ve výši [částka]. Ve sdělení ze dne [datum] žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že v něm došlo k dílčím průtahům, a to v části řízení vedené před správními soudy. Žalovaná konstatovala porušení práva, žalobkyni se za dílčí průtahy omluvila a uvedla, že řízení bylo kvůli nim možné vnímat jako nepřiměřeně dlouhé.

17. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že v předmětném řízení před orgány finanční správy a navazujícím soudním řízení správním došlo k nesprávnému postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé odškodňovacího zákona tím, že v řízení došlo k dílčím průtahům před správními soudy. Spornou zůstala otázka, zda je dostačující poskytnuté zadostiučinění ve formě omluvy a konstatování porušení práva ze strany žalované.

18. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

19. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

20. Podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

21. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

22. Podle § 1 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

23. Podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

24. Podle § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

25. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

26. Podle § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

27. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

28. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

29. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

30. Právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2021).

31. Daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tak o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž jeho účastníkovi svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

32. Je tomu tak proto, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. [hodnota]).

33. Nelze pochybovat o tom, že správní řízení a navazující soudní řízení je třeba z ústavněprávního hlediska považovat za řízení jediné. Rozhoduje-li obecný soud podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, přihlédne při stanovení celkové délky řízení, ve kterém mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rovněž k délce správního řízení, které soudnímu řízení předcházelo (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2404/21).

34. V daném řízení žalovaná připustila, že v předmětném řízení před orgány finanční správy a navazujícím soudním řízení správním došlo k nesprávnému postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé odškodňovacího zákona tím, že v řízení došlo k dílčím průtahům před správními soudy, k čemuž se soud po provedeném dokazování připojuje. Je tedy splněna první zákonná podmínka, pro nárok na náhradu nemajetkové újmy dle 31a odst. 1 odškodňovacího zákona, dále vznik nemateriální újmy žalobkyně v podobě nejistoty v důsledku průtahů v soudních řízeních a i třetí předpoklad, tj. existence příčinné souvislosti. Spornou zůstala otázka, zda je dostačující poskytnuté zadostiučinění ve formě omluvy a konstatování porušení práva ze strany žalované, které žalovaná učinila žalobkyni dopisem ze dne [datum]. Jak je shora uvedeno, nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se projevuje stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení a náhrada nemajetkové újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl účastník uveden a v níž byl tak udržován a výše odškodnění je tím vyšší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Soud se soustředil na význam předmětu řízení pro žalobkyni, jako jednoho z kritérií pro posuzování přiměřenosti délky řízení dle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona. Soud dospěl k závěru, že zvolená forma zadostiučinění poskytnutá žalovanou žalobkyni ve formě konstatování porušení práva spolu s omluvou jako morální satisfakce je zcela dostatečná a plně odpovídá vážnosti újmy, kterou žalobkyně mohla pociťovat. Soud zvážil průběh správního a především navazujícího soudního řízení před krajským soudem a nejvyšším soudem, předmět řízení, kdy žalobkyně nesouhlasila s převedením části přeplatku na dani z přidané hodnoty v celkové výši 4 047 133 na úhradu nedoplatku na dani ve výši 47 583, [částka], když zbývající část vratitelného přeplatku byla žalobkyni poukázána. Z pravomocných soudních rozhodnutí bylo zjištěno, že správce daně postupoval v souladu s právními předpisy, jelikož správce daně je při vyřizování žádosti o vymáhání finanční pohledávky podle § 17 zákona č. 471/2011 Sb. oprávněn postupovat dle § 154 odst. 2 daňového řádu a je tedy oprávněn převést přeplatek na osobním daňovém účtu žalobkyně na úhradu nedoplatku v zahraničí. Z žádosti žalobkyně, která byla provedena k důkazu, vyplývá, že žalobkyně vymáhanou pohledávku v Německu nerozporovala a převedení přeplatku v předmětné výši na její úhradu bylo dodatečným splněním zákonné povinnosti žalobkyně. Soud souhlasí s žalovanou, že převedení přeplatku ve výši 47 583, [částka] na úhradu daňového nedoplatku v zahraničí bylo dodatečným splněním daňové povinnosti žalobkyně. U žalobkyně v důsledku průtahů soudních řízení tak nemohlo dojít k ohrožení jejího dobrého jména (k tomu naopak mohlo dojít tím, že žalobkyně měla daňový nedoplatek), k nejistotě při rozhodování společnosti, k zásahu do řízení společnosti, k úzkosti a potížím způsobených některým členům společnosti, k jejichž separaci směřuje odškodňovací řízení. Soud na tomto místě dále zdůrazňuje, že u žalobkyně se jedná o společnost s ročním obratem v řádu miliardy českých korun, ve světle výše uvedeného, včetně výše přeplatku na dani v řádu čtyř miliónů, s přihlédnutím k povaze řízení, týkající se splnění daňové povinnosti žalobkyně, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná a proto jí zcela zamítl.

35. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně procesně úspěšné žalované přiznal soud právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka], které sestávají z pěti paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] (vyjádření k žalobě ze dne [datum], vyjádření k žalobě ze dne [datum] (doplnění důkazů), vyjádření k žalobě ze dne [datum] (doplnění vyjádření žalované k žalobě), účast na jednání ve věci dne [datum] a příprava na jednání, účast na jednání ve věci dne [datum] a příprava na jednání), podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

36. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1, věta prvá o.s.ř., když k jinému postupu neshledal důvod s ohledem na výši přiznaných nákladů řízení.

Poučení