7 C 472/2014 - 678

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Jankem ve věci žalobce : [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce], bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované : [Jméno žalované]: [IČO žalované], IČ: [IČO žalované], sídlem [Adresa žalované], zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o nahrazení projevu vůle žalované při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu nemovitosti takto:

Výrok

I. Řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal bezúplatného převodu pozemků [adresa], [adresa], [adresa], všech zapsaných u [právnická osoba], [adresa], [adresa], pokračování - 2 - 7 C 472/2014 obou zapsaných u [právnická osoba] a pozemku [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], všech zapsaných u [právnická osoba], se zastavuje.

II. Nahrazuje se projev vůle žalované uzavřít s žalobcem jako oprávněnou osobou tuto smlouvu o převodu pozemků podle zákona o půdě : 1. [Jméno žalované], IČO: [IČO žalované], se sídlem [adresa] (dále jen převodce) 2. [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce], rodné číslo [RČ], bytem [adresa] (dále jen nabyvatel), uzavírají podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění tuto: Smlouvu o převodu pozemků 1. [Jméno žalované] jako převodce spravuje pozemek parc. č. [Anonymizováno], orná půda, o výměře 37 135 m v kat. úz. [adresa], obec [adresa], zapsaný na LV číslo [hodnota] u [právnická osoba], který vznikl rozdělením původního pozemku parc. č. [Anonymizováno]/1, orná půda, o výměře 37 259 m, dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO], číslo plánu [Anonymizováno], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

2. Nabyvateli vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. Rozhodnutími [právnická osoba], č. j. [Anonymizováno], ze dne 14. 12. 2007, [právnická osoba], č. j. [Anonymizováno], ze dne 7. 12. 2006, [právnická osoba], č. j. [Anonymizováno], ze dne 24. 1. 2007 a [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], ze dne 16. 10. 2000 bylo rozhodnuto o tom, že se nabyvatel nestal vlastníkem pozemků v těchto rozhodnutích vyjmenovaných. Z těchto restitučních nároků má nabyvatel nárok na náhradní pozemky.

3. Převodce převádí na nabyvatele nemovitost, pozemek uvedený v čl. 1 této smlouvy, včetně součástí a příslušenství se všemi právy a povinnostmi a nabyvatel jej do svého výlučného vlastnictví přijímá.

4. Vlastnické právo k převáděnému pozemku, včetně součástí a příslušenství přechází na nabyvatele vkladem do katastru nemovitostí. pokračování - 3 - 7 C 472/2014

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se původně žalobou podanou k soudu prvního stupně dne 11. 11. 2014 domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemku, a to z titulu neuspokojeného nároku na vydání pozemků náhradních. Tvrdil a prokazoval, že na základě rozhodnutí [právnická osoba], Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 24. 1. 2007, č. j. [Anonymizováno] se nestal vlastníkem ideální jedné poloviny pozemků parcelní číslo dle PK [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], neboť tyto pozemky podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nebylo možno vydat. Žalobce dále tvrdil, že na základě rozhodnutí téhož úřadu ze dne 14. 12. 2007, č. j. [Anonymizováno] dále nestal vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku parcelní číslo dle PK [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který rovněž nebylo možno vydat a má proto z titulu neuspokojeného restitučního nároku nárok na vydání náhradního pozemku v hodnotě 917 560 Kč, celková výše jeho neuspokojených restitučních nároků činí 1 467 591,70 Kč. Žalobce má postavení oprávněné osoby, neboť restituční nárok zdědil po své matce zemřelé dne 5. 9. 1993. Od té doby se domáhá sám restitučních nároků. Poukazoval na to, že podal již řadu žádostí o vydání náhradního pozemku a podal řadu přihlášek na výzvu učiněnou žalovanou dle § 7 zákona č. 95/1999 Sb., a to v letech 2008 až 2010. Dále tvrdil, že ve vztahu k oprávněným osobám postupuje žalovaná s vypořádáním restitučních nároků liknavě a do jisté míry libovolně, neboť dlouhodobě nezařazuje do nabídky kvalitní a vhodné pozemky, a naopak nabízí pozemky veřejnou nabídkou ke koupi i jiným osobám než oprávněným dle zákona o půdě. Upozorňoval na neúměrnou délku vyřizování jeho restitučních nároků, která je ( v době podání žaloby ) delší než 15 let. S odkazem na tento liknavý přístup žalované obecně i konkrétně v jeho případě zvolil cestu žaloby na vydání konkrétního pozemku, který je ve vlastnictví státu a jehož správu vykonává žalovaná. Původně se spolu se žalobou domáhal vůči žalované ČR – [právnická osoba] také určení, že vlastníkem pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] je český stát a jeho správu vykonává [Jméno žalované]. V této věci vzal dne 13. 11. 2015 svůj návrh zpět a řízení bylo v této části pravomocně zastaveno.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Namítala, že převést pozemek, který si oprávněná osoba sama určí, je možné jen ve zcela výjimečných případech. V této souvislosti poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Popírala, že by žalobce byl vůči jiným osobám žalovanou diskriminován, nebo že by vůči němu žalovaná postupovala svévolně a liknavě. Namítala, že původní oprávněné osoby mají vždy absolutní přednost při získání zemědělského pozemku, pokud se přihlásí do veřejné nabídky. Takové právo měl žalobce již od 1. 4. 2012 po novele zákona č. 95/1999 Sb. Skutečnost, že žalobce nebyl odkázán jen na libovůli žalované dokládala tím, že z velké části byl již restituční nárok žalobce uspokojen, a to v rámci veřejných restitučních nabídek v celkové výši 1 214 421 Kč. Namítala dále, že v některých případech vzniklo žalobci právo na uzavření smlouvy o převodu pozemků, avšak žalobce nakonec smlouvu neuzavřel. Jednalo se konkrétně o pozemky v k. ú. [adresa], [adresa]. Dále poukazovala na to, že v Praze je nabídka pozemků minimální nebo žádná. Měla za to, že s ohledem na skutečnost, že žalobce ve značné části svůj nárok uspokojil a z některých vybraných nabídek dokonce ustoupil, podání žaloby není důvodné. pokračování - 4 - 7 C 472/2014 3. Soud prvního stupně ve svém původním rozsudku ze dne 15.4.2016, č.j. 7 C 472/2014 – 111, považoval z listinných důkazů, a to především rozhodnutí [právnická osoba], Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 24. 1. 2007, č. j. [Anonymizováno] a ze dne 14. 12. 2007, č. j. [Anonymizováno] za prokázané, že žalobce, který je dědicem žadatelky [jméno FO], zemřelé dne 5. 9. 1993, nebyl určen vlastníkem ideální jedné poloviny pozemků dle PK [Anonymizováno]/1 a [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] a ideální jedné poloviny pozemků dle PK [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Zmíněné pozemky nemohly být vydány pro omezení uvedené v § 11 zákona o půdě. Z přehledu nároků žalobce jako oprávněné osoby zjistil, že jeho nárok činil 1 467 591,70 Kč a tento nárok byl postupně částečně uspokojen. Zjistil dále, že v katastru nemovitostí je ke dni 2. 2. 2016 jako vlastník pozemku parcelní č. [hodnota] v k. ú. [adresa] na LV č. [hodnota] zapsána Česká republika s právem hospodaření [právnická osoba]. Tento pozemek byl oceněn znaleckým posudkem vypracovaným znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] na částku 192 848 Kč. Podle sdělení [právnická osoba] [adresa], stavebního úřadu, tento pozemek není určen územním rozhodnutím k zástavbě. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa], č. j. 6 C 196/2010-137, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, č. j. 20 Co 202, 203/2012-184 považoval soud prvního stupně za prokázané, že žalobce vedl s [právnická osoba] ČR úspěšně spor o hodnotu svého restitučního nároku za pozemek v k. ú. [adresa], když nárok žalobce původně oceněný na částku 919 250 Kč žalovaná později snížila jen na částku 179 767 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je jako dědic po své matce osobou oprávněnou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě a má proto nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, které nemohly být vydány z důvodu zastavěnosti ve smyslu § 11 téhož zákona. Rovněž bylo v řízení prokázáno, že restituční nárok žalobce za nevydané pozemky nebyl dosud v plném rozsahu uspokojen, a to i přesto, že tento nárok uplatnila ještě matka žalobce v roce 1992 a zbývá vyrovnat jeho nárok v hodnotě 715 767,40 Kč. Nárok na náhradní pozemky byl žalobci přiznán z větší části až po téměř 15 letech. Rovněž nebylo sporu o tom, že doposud nejsou vypořádány nároky všech oprávněných osob v hodnotě přes 0,5 miliardy Kč, ačkoliv náhradní pozemky jsou takto převáděny více než 20 let. Největší objem nabídek byl realizován v období let 1999 až 2006. Těchto nabídek se žalobce nemohl účastnit, neboť ještě nebylo skončeno řízení a jeho restitučních nárocích. Soud prvního stupně dále dovodil, že nabídka státu je nadále omezena, na území hl. m. Prahy je nabídka minimální nebo žádná. V tomto směru pozemek, který žalobce označil v řízení, je pozemkem vhodným k vydání a nebrání tomu žádná zákonná překážka. Jeho cena je mnohonásobně menší (192 848 Kč), než zbývající nárok žalobce, a proto nemůže dojít k překročení nároku žalobce.

4. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok podle § 11a, § 4, § 6 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě. Přihlédl k již konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu ČR, z níž vyplývá, že stát má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky v co možná nejkratší době a co v možná nejširším rozsahu. Zdůraznil, že zde stát je v postavení dlužníka, který nese odpovědnost za své prodlení jako každý jiný dlužník a nesmí fakticky mařit uspokojení svých věřitelů z pohledávek například tím, že se shodného majetku k uspokojení oprávněných osob zbavuje. Libovůle či liknavost při přidělování náhradních pozemků je tedy protiprávní a žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může představovat prostředek proti takové libovůli. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž Nejvyšší soud shledal důvodnost žaloby na uložení povinnosti [právnická osoba] ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků, které nemusí být zahrnuty do veřejné nabídky, a to za situace, kdy byl zjištěn liknavý postup povinné osoby. Odkázal dále na závěry vyplývající pokračování - 5 - 7 C 472/2014 z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 495/02. Pro posouzení důvodnosti nároku žalobce konstatoval, že nárok žalobce nebyl zcela vypořádán ani po 23 letech od jeho prvního uplatnění. Přístup žalované lze nepochybně označit za liknavý, neboť ta nenabízí a nenabízela dostatek vhodných a kvalitních pozemků tak, aby oprávněné osoby mohly v co nejkratší době či alespoň v rozumné době své nároky uspokojit. Dále liknavost k postoji žalované spatřil v tom, že žalovaná nenabízí pozemky kvalitní, ač je dosud vlastní a dává přednost jejich prodeji. Nelze tak klást k tíži žalobci ani skutečnost, že v některých případech nakonec smlouvu o převodu nabízeného pozemku neuzavřel nebo od ní odstoupil. Nelze totiž požadovat obecně po oprávněných osobách, aby přijaly jakýkoliv nabízený pozemek. Protože žalobce sám aktivně zjistil existenci vhodného pozemku, který je ve vlastnictví žalované a u něhož nejsou žádné překážky pro jeho vydání, pak je právě předmětná žaloba prostředkem proti liknavému postupu žalované a je za této situace zcela důvodná. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., ve spojení s § 145 o.s.ř.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Poukázala na to, že lze zcela výjimečně připustit, aby si žalobce sám vybrat konkrétní pozemek, a to v těch případech, kdyby bylo prokázáno, že žalovaná vůči žalobci oproti jiným oprávněným osobám postupuje svévolně a liknavě. Uvedla dále, že je třeba při postupu státu naplňovat hledisko rovnosti a v této argumentaci odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3169/07. Zdůraznila, že tato rovnost spočívá v tom, že osoby oprávněné se účastní veřejných nabídek a žalované tedy musí poskytnout součinnost. Žalovaná zařazuje do veřejných nabídek náhradní pozemky v rámci celé republiky, když oprávněné osoby mohou žádat o převod pozemků v rámci kteréhokoliv katastrálního území v České republice. Žalobce se mnohokrát účastnil veřejných nabídek a mnohokrát byl v nich i úspěšný. Žalovaná proto nevidí žádný důvod, aby v tomto procesu nemohl dále pokračovat. Nabídka pozemků ve veřejných nabídkách je nadále dostatečná, a to z hlediska kvantity i kvality. Protože v řízení nebylo žalobcem prokázáno, že žalovaná vůči žalobci postupovala oproti jiným osobám svévolně a liknavě nebo ho diskriminovala, nelze jeho nárok vůči žalované uspokojit mimo systém veřejných nabídek. Ve vztahu k předmětnému pozemku, který nebyl nabízen ve veřejné nabídce namítala, že zásadně platí, že oprávněné osoby nemají nárok na výběr pozemku, které do této nabídky nebyly zařazeny. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 93/2008.

6. Na podané odvolání reagoval žalobce vyjádřením, v němž se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, napadený rozsudek považoval za věcně správný a navrhl jeho potvrzení. Poukázal na to, že v řízení prokázal charakter chování žalované splňující charakteristiku liknavosti a libovůle tak, jak je předpokládá rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Uvedl dále, že v řízení prokázal i uplatnění individuální libovůle vůči jeho osobě spočívající v tom, že se musel s žalovanou soudit u Obvodního soudu pro [adresa] o určení výše části původního restitučního nároku. Ten byl sice původně oceněn v roce 2007 na částku 919 250 Kč, avšak následně svévolně žalovaná určila jeho nominální hodnotu pouze ve výši 179 767 Kč, a to na základě znaleckého posudku, který si obstarala. Tímto postupem bylo žalobci znemožněno uplatňovat v období let 2009 až 2012 svůj restituční nárok, tedy až do pravomocného skončení řízení u Městského soudu v Praze, v němž byla oprávněnost požadavku žalobce prokázána.

7. O odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 19 Co 395/2016-141, jímž rozsudek ve výroku II. pokračování - 6 - 7 C 472/2014 změnil tak, že výše nákladů řízení se stanoví částkou 2 500 Kč; jinak rozsudek ve výrocích I. a II. potvrdil. S argumentací žalované, že vůči žalobci oproti jiným oprávněným osobám nepostupovala svévolně, liknavě nebo jinak diskriminačně, se neztotožnil. Uvedl k tomu, že je nesporné, že nárok žalobce na vydání náhradního pozemku nebyl dlouhodobě uspokojen a zatím nebyl uspokojen zcela. Nárok vznikl a byl uplatněn již v roce 1992, od roku 2007 pak má žalobce jako osoba oprávněná k dispozici i správní rozhodnutí, které mu konkrétní nárok přiznávají. Nelze přehlédnout, že nárok žalobce je hodnotově poměrně značný. Znamená to, že žalovaná, která má vůči němu, jakož i vůči ostatním oprávněným osobám, postavení dlužníka, nese plně odpovědnost za prodlení se splněním těchto svých závazků, a to stejně jako každý jiný dlužník, pokud jeho nárok dosud neuspokojila. Je tedy nutno k ní přistupovat zcela v souladu s hlediskem principu rovnosti včetně požadavku na trvání naplnění zásady „pacta sunt servanda“. Odvolacímu soudu, jak uváděl, je z jeho vlastní rozhodovací činnosti dostatečně známo, že ač má žalovaná, tedy za ní jednající [Jméno žalované], zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky a nabídnout strukturu takové kvality a kvantity, aby náhrada přiznaná za pozemky, které vydat nelze, byla poskytnuta v co možná nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob, tato není náležitě plněna. V tomto konkrétním případě se žalobce od roku 2007 zatím domohl (měřeno hodnotově v Kč) uspokojení přibližně poloviny celkového přiznaného nároku. Navíc v letech 2007-2012 zbývající nároky uplatnit fakticky nemohl, neboť žalovaná zpochybnila již dříve učiněné vlastní ocenění hodnoty pozemku a žalobce tedy musel proti ní vést soudní spor. O liknavosti v procesu uspokojování nároku tedy nelze mít pochyby, když zde žalobce dosáhl uspokojení teprve přibližně poloviny svého celkového nároku po téměř deseti letech (počítáno od vydání rozhodnutí správního orgánu) a při obdobném tempu by tedy čekal dalších deset let do doby než by byl jeho nárok zcela uspokojen. Poměřeno časově počátkem uplatnění nároku v roce 1992 je takové tempo neakceptovatelné. Pokud jde pak o libovůli při výběru pozemků nabízených a zařazovaných do veřejné nabídky, pak na tomto konkrétním případě je právě tato libovůle a neochota žalované aktivně se podílet na co nejrychlejším uspokojení nároků oprávněných osob, zřejmá. Konkrétně požadovaný pozemek byl jako odúmrť ve vlastnictví státu již od roku 1966, avšak teprve aktivním postojem žalobce, který na tento pozemek poukázal, došlo k tomu, že tento byl přikázán do správy [právnická osoba], a to za situace, kdy charakterově se jedná o pozemek zemědělský, tedy právě takový, který je vhodný k realizaci jako pozemek náhradní. Pokud nebyl v řízení zjištěn žádný důvod, pro který by zařazení právě tohoto poměrně výměrově velkého pozemku do veřejné nabídky bylo vyloučeno, pak se jedná i v tomto individuálním případě o liknavost a libovůli při zařazování pozemků k uspokojení nároku oprávněných osob podle zákona o půdě a takovému jednání, které je protiprávní, nelze poskytnout soudní ochranu. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 125/10, sp. zn. III. ÚS 495/02 a III. ÚS 495/05 uzavřel, že lze trvat na podmínce nabídky vybraného konkrétního pozemku ve veřejné nabídce, jen pokud své povinnosti Fond vůči oprávněné osobě řádně plnil. K obdobnému závěru následně došel i dovolací soud např. v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1243/2014. Protože žalobce od počátku se vydal cestou přihlašování do veřejných nabídek a také část nároku tímto způsobem úspěšně uspokojil, pak vzhledem k tomu, že tento proces uspokojování, a to právě s ohledem na značný majetkový základ celkového nároku je poměrně zdlouhavým procesem, nelze po žalobci požadovat, aby nadále postupoval výlučně cestou uspokojování svého nároku přihlašováním do veřejných nabídek, zvláště když pozemky tam nabízené hodnotově nedosahují patřičné úrovně, a tedy proces, resp. konečné dosažení restituce je patrně ještě procesem velice dlouhým. Pokud tedy žalobce vyhledal pozemek, který stát, a to právě svým liknavým přístupem vůbec za vhodný k nabídnutí jako pozemek náhradní do veřejné nabídky nezařadil, ač tak zjevně mohl a měl, pak nelze v postupu žalobce shledávat nic pokračování - 7 - 7 C 472/2014 protizákonného, a to zejména za situace, kdy i převodem tohoto poměrně rozsáhlého pozemku nadále zůstane značná část restitučního nároku neuspokojena. Za této situace uzavřel odvolací soud, že se žalované nepodařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného rozsudku, zvláště když poukazovala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 93/2008, jehož právní závěry však byly následně překonány dalším vývojem judikatury, a to jak Ústavního soudu, tak i samotného dovolacího soudu, zejména pak rozhodnutím [jméno FO] senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 3767/2009.

8. Dovolání žalované proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze bylo pro opožděnost odmítnuto usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. května 2017, č. j. 7 C 472/2014-163, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2017. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 19 Co 395/2016-141 podal žalobce ke Krajskému soudu v Praze žalobu pro zmatečnost ze dne 26. 6. 2017, kterou se domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí s odůvodněním, že mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Nesprávný úřední postup shledal v tom, že byla zmařena možnost žalobce dosáhnout uspokojení jeho restitučního nároku, když žalovaná neupozornila nalézací a ani odvolací soud na skutečnost, že ohledně pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] jsou souběžně vedena 2 řízení a za nastalé situace konkurence dvou nabývacích titulů je později žalobci doručovaný rozsudek rozhodnutím, jehož vykonatelnost je v dané chvíli zpochybněna ( rozhodnutím ze dne 21.4.2017 také [právnická osoba] pro Středočeský kraj návrh žalobce na vklad vlastnického práva k uvedenému pozemku zamítl s tím, že na základě jiného soudního rozhodnutí již bylo vlastnické právo k tomuto pozemku zapsáno pro jinou restituentku ). Uvedená žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2018, č. j. 19 Co 395/2016 – MOP-39, jež bylo k odvolání žalobce potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020, č. j. 4 Co 183/2018-79 a nabylo právní moci dne 12. 3. 2020. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020, č. j. 4 Co 183/2018-79 bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. července 2021, č. j. 33 Cdo 3571/2020-295. O ústavní stížnosti žalobce rozhodl Ústavní soud ČR nálezem ze dne 9. srpna 2022, sp. zn.

I. ÚS 2661/21 tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne

20. července 2021, č. j. 33 Cdo 3571/2020-295, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020, č. j. 4 Co 183/2018-79 a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2018, č. j. 19 Co 395-2016 – MOP-39 byly porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a uvedená rozhodnutí byla zrušena.

9. Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 9. srpna 2022, sp. zn. I. ÚS 2661/21, zrekapituloval stav, kdy žalobce jako ve sporu úspěšný restituent nemůže uspokojit na základě pravomocného rozsudku svůj nárok, neboť vlastnické právo k žalobou dotčenému pozemku ještě předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, nabyla na základě jiného soudního rozhodnutí jiná oprávněná osoba. Žalovaná totiž obecné soudy neupozornila na to, že ohledně vydání žalobou dotčeného pozemku byla vedena souběžně dvě soudní řízení. V řízení před Ústavním soudem ČR žalovaná vyjádřila přesvědčení, že vydáním materiálně nevykonatelného vyhovujícího rozsudku nedošlo k újmě na právech žalobce, neboť má i nadále možnost uspokojit svůj nárok ve veřejných nabídkách. Což také činí, když jeho původní restituční nárok ve výši 4 750 395,32 Kč byl ke dni 7. 3. 2022 z 96 % uspokojen, přičemž naprostá většina tohoto nároku byla uspokojena prostřednictvím veřejných nabídek, kdy žalovaná s žalobcem uzavřela celkem 43 smluv o bezúplatném převodu náhradních pozemků dle zákona o půdě a dále 8 kupních smluv dle zákona č. 95/1999 Sb., o pokračování - 8 - 7 C 472/2014 podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků. Další 2 % restitučního nároku stěžovatele byla uspokojena prostřednictvím žalob o nahrazení projevu vůle, na jejichž základě byly stěžovateli převedeny dva náhradní pozemky. Ústavní soud ČR po posouzení argumentace žalobce shledal stížnost důvodnou. Uvedl přitom, že stojí-li soud před otázkou, jak vyložit určité zákonné ustanovení, musí z nabízených možností zvolit tu, která v co největší možné míře realizuje ústavně zaručená práva účastníků, a naopak ve svých důsledcích neznamená odepření spravedlnosti. Obecné soudy rozhodující o stěžovatelově žalobě pro zmatečnost podle něj tomuto požadavku nedostály. V rámci odůvodnění svého nálezu Ústavní soud ČR zmínil základy restitučních předpisů, kdy stát po změně společenských poměrů v roce 1989, vědom si velkých křivd, které byly napáchány, poskytl prostřednictvím restitučních předpisů možnost jejich částečné nápravy [srov. nález ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 504/04 (N 118/37 SbNU 511) nebo nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303)]. Mezi restituční předpisy se řadí i zákon o půdě, jehož konkrétní účel tkví ve zmírnění následků majetkových křivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku. Stát se přitom svých zákonných povinností nemůže zbavit, naopak musí prostřednictvím svých orgánů jednat tak, aby majetkové příkoří oprávněných osob bylo zmírněno v co možná nejkratší době [srov. nález ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 (N 215/55 SbNU 27), nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303)]. A poukázal rovněž na možnost žalobce v případě, že [Jméno žalované], vykonávající práva a povinnosti státu, bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněného, čímž dochází k mnohaletému prodlení, domáhat se ( v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, rozpracovanou judikaturou Nejvyššího soudu ČR ) vydání konkrétních náhradních pozemků žalobou u soudu v občanskoprávním řízení [srov. nález ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 (N 215/55 SbNU 27); nález ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323) nebo nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303); dále pak rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009]. Jak plyne z vyžádaného spisového materiálu, konstatoval Ústavní soud ČR, žalovaná soudy rozhodující ve věci samé ani žalobce neupozornila na to, že ohledně totožného pozemku je souběžně vedeno řízení u Obvodního soudu pro [adresa] (a následně u Městského soudu v Praze coby soudu odvolacího), v němž se jiná oprávněná osoba domáhá jeho vydání. V důsledku toho došlo k situaci, kdy byla různými soudy souběžně vydána dvě soudní rozhodnutí, jimiž byl nahrazen projev vůle vedlejší účastnice k převodu jednoho konkrétního pozemku dvěma oprávněným osobám, přičemž prvé z nich nabylo právní moci dne 2. 1. 2017 a druhé - vydané ve věci žalobce - se stalo pravomocným jen o pár dní později, a to dne 13. 1. 2017. Ke dni 13. 1. 2017, kdy nabylo právní moci meritorní rozhodnutí krajského soudu ve věci žalobce, tak toto rozhodnutí zavazovalo žalovanou k převodu vlastnického práva k pozemku, jehož již nebyla vlastníkem. Rozhodnutí ve věci samé tak za daného stavu představovalo od samého počátku de facto rozhodnutí nicotné, neboť bylo právně i fakticky neuskutečnitelné, pročež stěžovatelův restituční nárok nemohl být na jeho základě uspokojen. Stěžovatel na tuto situaci obratem reagoval podáním žaloby pro zmatečnost, jíž se domáhal odstranění takového rozhodnutí. Obecné soudy žalobu pro zmatečnost, kterou žalobce na danou situaci reagoval, zamítly s tvrzením, že žádný z důvodů zmatečnosti není dán a stěžovatel navíc není k jejímu podání ani aktivně subjektivně legitimován, neboť byl v řízení ve věci samé formálně úspěšný. Takový způsob výkladu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu považoval Ústavní soud v dané situaci za přepjatě formalistický, ba až zcela absurdní. Je podle něj totiž zřejmé, že meritorním rozhodnutím, jehož zrušení se žalobce domáhal, nebyl naplněn hlavní cíl civilního procesu, tedy poskytnutí ochrany právu žalobce, které bylo porušeno, jak žalobce v řízení prokázal. Bylo proto povinností obecných soudů v původním řízení, aby stěžovatele poučily podle § 5 občanského pokračování - 9 - 7 C 472/2014 soudního řádu [coby jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení - bod 16 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3849/11 (N 151/74 SbNU 289)] o existenci souvislostí, pro něž je jím požadované rozhodnutí fakticky i právně neuskutečnitelné. Poučení by reagovalo na specifickou procesní situaci, ve které se žalobce ocitl a kterou nemohl předvídat ani zjistit. Bylo tedy na obecných soudech v řízení o žalobě pro zmatečnost tuto vadu napravit, neboť již byly s předmětnými okolnostmi prokazatelně seznámeny. Následky vzniklé situace pak nelze klást k tíži účastníka řízení, který v dobré víře a s legitimním očekáváním o oprávněnosti a řádnosti jím uplatněného nároku vedl u obecného soudu řízení, v němž bylo vlivem jím nezaviněných okolností vydáno rozhodnutí, jež není způsobilé poskytnout mu efektivní ochranu jeho práv. Ústavní soud ČR k tomu poznamenal, že odpovědnost je třeba hledat spíše na straně žalované, která okolnost, že vede vícero soudních řízení ohledně téhož pozemku, v daném řízení mohla a měla uvést. Tím spíše v situaci, kdy žalovaná není "běžným" účastníkem civilního řízení, ale je právě jejím úkolem coby organizační složky státu, aby při uspokojování restitučních nároků postupovala podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována [srov. např. nález ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2896/09 (N 97/57 SbNU 273)]. Nebyl-li žalobce o nastalé procesní situaci (o faktické i právní neuskutečnitelnosti jím požadovaného rozhodnutí) poučen podle § 5 občanského soudního řádu tak, aby na ni mohl adekvátním způsobem reagovat, např. tím, aby si vybral jiný vhodný pozemek a podle § 95 odst. 1 občanského soudního řádu navrhl změnu žaloby [nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173]), bylo mu znemožněno účinně realizovat jeho procesní práva, a tím mu byla odňata i možnost jednat před soudem ve smyslu § 229 odst. 3 občanského soudního řádu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007 sp. zn. 26 Cdo 2252/2006). V kontextu řečeného nemůže obstát ani závěr obecných soudů, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby pro zmatečnost, byl -li v řízení úspěšný, neboť - jak bylo uvedeno výše - šlo o úspěch ryze formální. Podle Ústavního soudu ČR bylo proto namístě žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí zrušit, neboť opačný výsledek vede k odepření spravedlnosti a způsobuje vznik další křivdy, jež měla být v původním řízení zmírněna. Obecné soudy tak však neučinily, ale naopak přistoupily k takovému "mechanickému" výkladu § 229 občanského soudního řádu, který lpí na jeho doslovném znění, aniž by respektoval vlastní smysl žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud ČR proto považuje výklad § 229 odst. 3 občanského soudního řádu za příliš formalistický a v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud ČR dále shledal, že v důsledku formalistického výkladu příslušného ustanovení občanského soudního řádu obecné soudy porušily nejen právo žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ale také jeho legitimního očekávání, že se stane vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku jako majetkového práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny [shodně nález ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 1389/13 (N 65/76 SbNU 887)] a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě [srov. nález ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3039/20 (N 217/109 SbNU 375)]. Závěrem Ústavní soud ČR výslovně uvedl, že řádně uplatněný restituční nárok žalobce tak není ani dnes (po téměř třiceti letech!) zcela uspokojen, což je situace, kterou Ústavní soud ČR považuje za neakceptovatelnou. Ústavní soud ČR proto dovodil rovněž porušení tohoto majetkového ústavně zaručeného práva. Vzhledem k výše uvedenému stížností napadená rozhodnutí zrušil.

10. V dalším průběhu řízení o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 19 Co 395/2016-141, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 19 Co 395/2016 – MOP-39, které nabylo právní moci dne 19. 1. 2023 tak, že se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne pokračování - 10 - 7 C 472/2014 24. listopadu 2016, č. j. 19 Co 395/2016-141, zrušuje. Po zhodnocení všech podstatných okolností, vázán závazným právním názorem vysloveným v této věci Ústavním soudem ČR, Krajský soud v Praze v odůvodnění uvedeného rozhodnutí dovodil, že žaloba pro zmatečnost je důvodná. Uzavřel, že meritorním rozhodnutím, jehož zrušení se žalobce domáhá, nebyl naplněn hlavní cíl civilního procesu, tedy poskytnutí ochrany práv stěžovatele, které bylo porušeno, v důsledku čehož bylo vydáno fakticky nicotné rozhodnutí. Krajský soud v Praze poté jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které mu předcházelo. V dalším průběhu řízení odvolací soud usnesením ze dne 10. března 2023, č. j. 19 Co 395/2016- 348, poučil žalobce podle § 5 o.s.ř., že jím požadované rozhodnutí, jímž by soud nahradil projev vůle žalované při uzavření smlouvy s žalobcem o převodu pozemku parc. č. [hodnota] o výměře 13 821 m v k. ú. [adresa] a obci [adresa] je fakticky i právně neuskutečnitelné. Žalobce vyzval, aby si pro uspokojení nároku, jenž je předmětem řízení, vybral jiný vhodný pozemek ve vlastnictví žalované a poučil jej, že má právo podle § 95 odst. 1 o.s.ř. navrhnout s ohledem na výběr jiného vhodného pozemku změnu žaloby. Na uvedené usnesení reagoval žalobce změnou žaloby ze dne 21. 4. 2023, v níž uvedl, že je nadále držitelem restitučního nároku podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 2. 1. 2012, č. j. [Anonymizováno], ve spojení s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, č. j. 28 Co 84/2017-311 a dále, že namísto pozemku č. parc. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] označuje jiné pozemky k bezúplatnému převodu, a to pozemky v katastrálním území [adresa], obci [adresa], v katastrálním území [adresa], obci [adresa] a v katastrálním území [adresa], obci [adresa], jak jsou tyto uvedeny výše ve výrokové části tohoto rozsudku. V souladu s tím navrhl vydání rozsudku o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem jako oprávněnou osobou smlouvu o převodu pozemků podle zákona o půdě, jejíž text vtělil do nově navrženého výroku rozsudku. K uvedenému podání žalobce se žalovaná podrobně vyjádřila podáním ze dne 26. června 2023, jímž poukázala na dílčí vnitřní rozpornost podání žalobce v označení zdrojového rozhodnutí, z něhož nárok dovozuje, vyjádřila se k účasti žalobce ve veřejných nabídkách náhradních pozemků, k otázce liknavosti a svévole, k výši neuspokojeného nároku žalobce a zejména s ohledem na potřebu rozsáhlého dokazování přesahujícího přípustný rámec odvolacího řízení navrhla rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce tedy v průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 21. 4. 2023 označil 12 jiných pozemků ve vlastnictví žalované, namísto původního pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], jež mají být předmětem smlouvy o převodu pozemků podle zákona o půdě a dále se v řízení domáhá nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem právě takovou smlouvu. Dle odvolacího soudu tak bylo zřejmé, že pro rozhodnutí o nároku, který žalobce uplatnil podáním ze dne 21. 4. 2023 je v řízení nezbytné provést rozsáhlé dokazování, krom jiného o vlastnictví nově žalobcem označených pozemků, o výši žalobcem doposud neuspokojeného nároku a o hodnotě žalobcem nově označených pozemků ve vlastnictví žalované a rozsah takového dokazování možný rámec odvolacího řízení jednoznačně přesahuje, neboť pokud by o tomto novém požadavku žalobce bylo rozhodnuto až v odvolacím řízení, jednalo by se fakticky o posouzení jednoinstanční. Za uvedeného stavu odvolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek podle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušit a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby nepřehlédl vnitřní rozpornost podání žalobce ze dne 21. 4. 2023 v označení zdrojového rozhodnutí, za nějž žalobce považuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 2. 1. 2012, č. j. PÚ 4497/92/9, ve spojení s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, č. j. 28 Co 84/2017-311 a v rozporu s tím v nově navrženém výroku rozsudku za takové zdrojové pokračování - 11 - 7 C 472/2014 rozhodnutí označuje rozhodnutí [právnická osoba], Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 14. prosince 2007, č. j. PÚ 4497/92/2. Uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzval žalobce k odstranění této vnitřní rozpornosti jeho podání ze dne 21. 4. 2023 a rozhodl o návrhu žalobce na změnu žaloby ze dne 21. 4. 2023. A aby se též vypořádal s námitkou místní nepříslušnosti soudu, kterou žalovaná uplatnila v písemném vyjádření z 26. června 2023. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2024, č.j. 7 C 472/2014 – 454, bylo poté, co žalobce rozpornost svého podání opravil, připuštěna změna žaloby, co do nově požadovaných pozemků ( výrok I. ), nově uváděné zdrojové rozhodnutí [právnická osoba], Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 2. 1. 2012, č. j. PÚ 4497/92/9, ve spojení s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, č.j. 28 Co 84/2017-311, soud v rámci změny žaloby nepřipustil ( výrok II. ). Námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanou považoval soud za nedůvodnou a zamítl ji ( výrok III. ). Žalovaná proti zamítavému výroku podala odvolání, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2024, č.j. 22 Co 55/2024 – 475, usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil.

11. Žalovaná po vrácení věci soudu prvního stupně zastávala pohled, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě v situaci, kdy žalobce má aktuálně uspokojeno cca 96 % svého restitučního nároku. Namítala, že žalobce podával žalobu před deseti lety v úplně jiné situaci, než je nyní, kdy má již svůj restituční nárok téměř zcela uspokojen a vyčerpán. Přitom k uspokojení žalobcova restitučního nároku došlo v důsledku jeho úspěšné účasti ve veřejných nabídkách žalované v letech 2018 – 2020. Od června 2020 se již žalobce veřejných nabídek neúčastní. Podle žalované tak nyní není splněna podmínka pro to, aby se mohl žalobce úspěšně domáhat restitučního nároku cestou individuální náhradové žaloby. Poukázala na skutečnost, že s žalobcem uzavřela celkem 43 smluv o bezúplatném převodu náhradních pozemků dle zákona o půdě a dále 8 kupních smluv dle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků. To, že restituční nárok žalobce není dosud v plné výši uspokojen je dáno tím, že se již neúčastní veřejných nabídek a ve zbývající části svého nároku dává přednost podání žalob o nahrazení projevu vůle. Není tak splněna podmínka dlouhodobé leč marné snahy oprávněné osoby získat náhradní pozemek ve veřejných nabídkách. Nelze ani shledat liknavost a svévoli na straně žalované. Je-li poukazováno na dlouhodobost restitučního řízení, zastávala žalovaná názor, že do této doby nelze počítat dobu do vydání rozhodnutí žalované, z něhož je odvozován restituční nárok, tedy správní řízení o samotné existenci a výši restitučního nároku. Podle žalované by také mělo být ve věci rozhodováno na základě stavu v době nynějšího rozhodování soudu, tedy ke dni rozhodnutí soudu. Deset let starý skutkový stav nemůže v současné době o ničem svědčit. V dalším z vyjádření k žalobě ze dne 31.7.2024 a rozšířeném podáním ze dne 9.8.2024, reagujícími na postupné uspokojování nároku žalobce, uvedla žalovaná, že ke dni sepisu tohoto vyjádření žalobce má celých 99,32 % restitučního nároku uspokojeno, a to převodem náhradních pozemků, resp. blokačním nárokem. Hovořit za těchto okolností o tom, že se žalobce nemůže dlouhodobě domoci uspokojení restitučního nároku ve formě úspěchu ve veřejných nabídkách žalované, je tak evidentně pojmově zcela vyloučeno. Nemá-li v současné době žalobce svůj restituční nárok uspokojen ve 100 % výši, je tomu tak výlučně z toho důvodu, že se jednak od června 2020, tedy poslední 4 roky, žalobce již do veřejných nabídek žalované vůbec nehlásil a neposkytnul tak žalované zákonnou součinnost nezbytnou pro uspokojení svého restitučního nároku a jednak současně žalobce bral své přihlášky z roku 2020 zpět anebo bezdůvodně odstupoval z účasti ve veřejné nabídce. Pokud by se do veřejných nabídek nadále hlásil, jeho restituční nárok by v současné době již byl dávno uspokojen v plné výši ze 100 %. K tomu dle žalované přistupuje další zásadní a důležitý pokračování - 12 - 7 C 472/2014 důvod, totiž ten, že žalobce již byl v minulosti za delší dobu, po kterou probíhala jednotlivá správní řízení, odškodněn a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu jednak doba správního řízení nemůže být zohledňována při posuzování případné liknavosti či svévole žalované a jednak takové odškodnění pojmově vylučuje možnost argumentovat delší dobou správního řízení jako tvrzeného důvodu liknavosti a svévole v soudním řízení o nahrazení projevu vůle. Žalovaná se také podrobně vyjádřila k otázce dostatečnosti veřejných nabídek v období let 2018 až 2021. Její vyjádření směřovalo též k otázce převoditelnosti žalobou dotčených pozemků. Po sdělení předběžného pohledu soudu na spor účastníků a akcentaci závěrů Ústavního soudu ČR a následně proběhlých mimosoudních jednáních účastníků byl závěr, který sdělila žalovaná v podání ze dne 14. 1. 2025 soudu, takový, že strany ponechají na rozhodnutí soudu s tím, že pokud by soud dospěl k závěru o vydání příslušného pozemku, byl by tento vydán na základě vypracovaného geometrického plánu.

12. V rámci vedení sporu k možnému smírnému řešení byl, jak je zmíněno i výše v odstavci 11 tohoto rozsudku, účastníkům při jednání dne 30.8.2024 sdělen předběžný pohled soudu v tom smyslu, že žalobce i nadále se může svého nároku domáhat podanou žalobou. Žalovaná poté nevyloučila, že by strany spolu mohly jednat a následně také byla taková jednání vedena, byť neskončila uzavřením smíru, či zpětvzetím žaloby. Byla však nalezena shoda na vydání jednoho z pozemků po vypracování oddělovacího geometrického plánu, strany se rovněž shodly na výši zbývajícího nároku žalobce a na tom z jakých zdrojových rozhodnutí vyplývá, dohodly se i na otázce náhrady nákladů řízení. Při jednání dne 25.3.2025 navrhl zástupce žalobce, poté, co byly mezi stranami učiněny nesporné skutečnosti týkající se nově uváděných zdrojových nároků a skutečností z nich vyplývajících, změnu žaloby, kterou by do žaloby byla doplněna další zdrojová rozhodnutí, a sice rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 7. 12. 2006, č.j. PÚ 2381/92/7, rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 14.12.2007, č.j. PÚ 4497/92/2, a Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10.2000, č.j. PÚ 2381/92/5. Tuto změnu žaloby soud, usnesením vyhlášeným při jednání dne 25.3.2025, připustil. Současně také žalobce předložil geometrický plán, kterým byl z pozemku parc. č. 6/1, orná půda, o výměře 37 259 m, v kat. úz. [adresa], obec [adresa], oddělen pozemek parc. č. 6/1, orná půda, o výměře 37 135 m. Co se týče všech pozemků, vyjma tohoto pozemku parc. č. 6/1, orná půda o výměře 37 135 m, který vznikl oddělením z původního pozemku p. č. 6/1, orná půda o výměře 37 259 m, vzal žalobu se souhlasem žalované zpět. Výrokem I. tohoto rozsudku bylo proto řízení, co do všech pozemků, vyjma jednoho, podle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. zastaveno.

13. Předmětem řízení zůstal tedy při jednání dne 25. 3. 2025 návrh žalobce, aby z toho důvodu, že je dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 24. 1. 2007, č. j. PÚ 4497/92/1, rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 14. 12. 2007, č. j. PÚ 4497/92/2, rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 7. 12. 2006, č.j. PÚ 2381/92/7 a rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10. 2000, č.j. PÚ 2381/92/5, držitelem neuspokojeného restitučního nároku, byla s ním uzavřena smlouva o bezúplatném převodu pozemku parc. č. [Anonymizováno]/1, orná půda, o výměře 37 135 m, v kat. úz. [adresa], obec [adresa], zapsaného na LV číslo [hodnota] u [právnická osoba] pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], který vznikl rozdělením původního pozemku parc. č.[Anonymizováno][Anonymizováno]/1, orná půda, o výměře 37 259 m, dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO], číslo plánu 282-85/2024. pokračování - 13 - 7 C 472/2014 14. Mezi účastníky nebylo sporu o tom ( a bylo to také doloženo příslušnými listinami ), že žalobce je držitelem platného restitučního nároku z titulu rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 7. 12. 2006, č.j. PÚ 2381/92/7, ve výši nároku 81 546,55 Kč, dále z titulu rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 24. 1. 2007, č. j. PÚ 4497/92/1 ve výši 43 057,76 Kč, a rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10. 2000, č. j. PÚ 2381/92/5 ve výši 12 611,35 Kč. Nesporným dále bylo učiněno, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu PÚ 4497/92/1 bylo rozhodnuto o tom, že žalobce není vlastníkem nemovitostí pozemku dle PK p. č. [Anonymizováno]/1, role o celkové původní výměře 2505 m (dle KN části pozemků p. č. [Anonymizováno]) a pozemku dle PK p. č. [hodnota], role o celkové původní výměře 4127 m (dle KN části pozemků p. č. [Anonymizováno] ). [právnická osoba], že rozhodnutím Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu [adresa] ze dne 7. prosince 2006, č. j. PÚ 2381/92/7, bylo rozhodnuto o tom, že žalobce není vlastníkem části pozemku dle PK p. č. [hodnota], role o výměře 4810 m z celkové původní výměry 1802 m (dle KN části pozemků p. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a pozemků p. č. [Anonymizováno]), dosud vedených u [právnická osoba] pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště [adresa], na LV číslo [hodnota] pro obec hlavní město [adresa], katastrální území [adresa]. Předchozí rozhodnutí se takto vztahovalo k pozemkům dosud vedeným u [právnická osoba] pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště [adresa] na LV číslo [hodnota], 2141, [Anonymizováno] pro obec hlavní město [adresa], katastrální území [adresa]. Rovněž bylo učiněno nesporným, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10. 2000, č.j. PÚ 2381/92/5, bylo rozhodnuto o tom, že žalobce není vlastníkem dle PK části parcel [Anonymizováno], role o výměře 9518 m (dle KN části parcel [Anonymizováno] vedených u [právnická osoba] [adresa] město na LV číslo [hodnota] pro obec hlavní město [adresa], katastrální území [adresa]. Žalobci tedy náleží náhrada dle § 11 a § 11a zákona o půdě.

15. Dále bylo učiněno nesporným, že ze zdrojového rozhodnutí PÚ 4497/92/2 ze dne 14. 12. 2007, které dosud bylo původní zdrojové rozhodnutí pro toto řízení, má žalobce, jak shodně bylo učiněno nesporným i v řízení u Okresního soudu v [adresa] vedeném pod sp.zn. 6 C 104/2022, nárok na 30 184,17 Kč, s tím, že z tohoto titulu bude uspokojeno 19 092,75 Kč. Bylo tak shodně konstatováno, že i při zohlednění částky, která by měla být uspokojena z titulu rozhodnutí Okresního soudu v [adresa], sp.zn. 6 C 104/2022, zbývá žalobci restituční nárok 174 766,24 Kč. Rovněž bylo učiněno nesporným, že v případě, že bude vydáván pozemek parc. č. [Anonymizováno]/1, tak jak byl dotčen oddělením dle předkládaného geometrického plánu, je hodnota tohoto pozemku pro účely restitučních náhrad částka ve výši 160 620,55 Kč. A tedy nahrazením projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem jako oprávněnou osobou ve výroku II. tohoto rozsudku uváděnou smlouvu o převodu pozemků nedojde k přečerpání zbývajícího restitučního nároku žalobce.

16. Sporným mezi účastníky tak zůstalo pouze posouzení skutečnosti, zda lze na straně žalované shledat liknavost a svévoli při uspokojování žalobcova restitučního nároku, která odůvodňuje, aby tento svůj nárok mohl žalobce uspokojit i cestou žaloby na vydání konkrétního pozemku, který je ve vlastnictví státu a jehož správu vykonává žalovaná.

17. Soud předně odkazuje na dokazování před svým prvním rozhodnutí ve věci, které je shrnuto v odstavci 3 tohoto rozsudku. Z doplněného dokazování bylo dále zjištěno, že žalobce uzavřel s žalovanou celkem [hodnota] smluv o bezúplatném převodu náhradních pozemků dle pokračování - 14 - 7 C 472/2014 zákona o půdě a dále 8 kupních smluv dle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků. Z těchto 51 smluv bylo 19 z nich uzavřeno do podání žaloby v roce 2014, zbývajících 32 smluv bylo uzavřeno v období let 2015 až 2020. Poslední smlouva je datována 9.9.2020. Od té doby žalobce v rámci účasti ve veřejných nabídkách žádnou smlouvu neuzavřel, nabídkového řízení se neúčastnil. V roce 2020 žalobce u některých žádostí o vydání náhradních pozemků z veřejné nabídky, vzal své přihlášky zpět ( smlouva č. 13 PR 08/16, smlouva č. 15 PR 08/80, smlouva č. 16 PR 08/80, smlouva č. 17 PR 08/80, smlouva č. 1 PR 11/37, smlouva č. 2 PR 11/09, smlouva č. 4 PR 12/80, smlouva č. 11 PR 15/15, smlouva č. 15 PR 15/80, smlouva č. [hodnota] [právnická osoba]/66, smlouva č. 47 PR 08/12, smlouva č. 1 PR 20/12, smlouva č. 2 PR 20/41, smlouva č. 70 PR 08/33, smlouva č. 71 PR 08/33, smlouva č. 8 PR 16/14, smlouva č. 2497 PR 18/54, smlouva č. 2514 PR 19/54, smlouva č. 2 PR 20/13, smlouva č. 2 PR 16/24, smlouva č. 35 PR 18/27, smlouva č. 3 PR 19/59, smlouva č. [hodnota] [právnická osoba]/08, smlouva č. 1 PR 18/68, smlouva č. 7 PR 19/08, smlouva č. 7 PR 19/11, smlouva č. 4 PR 20/08, smlouva č. 21 PR 18/50, smlouva č. 44 PR 18/50, smlouva č. 8 PR 19/50, smlouva č. 9 PR 19/50, smlouva č. 1 PR 20/50, smlouva č. 18 PR 18/26, smlouva č. 15 PR 18/26, smlouva č. 26 PR 18/26, smlouva č. 6 PR 18/61, smlouva č. 25 PR 18/29, smlouva č. 19 PR 18/67, smlouva č. 39 PR 18/31, smlouva č. 7 PR 19/31, smlouva č. 8 PR 19/31, smlouva č. 19 PR 19/30, smlouva č. 2259 PR 10/54, smlouva č. [hodnota], smlouva č. [hodnota], smlouva č. [hodnota], smlouva č. [hodnota], smlouva č. [hodnota], smlouva č. [hodnota], smlouva č. [hodnota], smlouva č. [hodnota], zpětvzetí žádosti o převod náhradních pozemků v katastru obce [adresa] a vzetí na vědomí zpětvzetí přihlášky, zpětvzetí žádosti o převod náhradních pozemků v kat.úz. [adresa] z žádosti oprávněné osoby o převod zemědělských pozemků v kat.úz. [adresa] ).

18. Část svého restitučního nároku žalobce uspokojil rovněž prostřednictvím žalob na nahrazení projevu vůle, oproti uspokojení z veřejných nabídek se však jednalo o zanedbatelnou část, žalovaná uváděla 2 % oproti 94 %, což žalobce nerozporoval ( rozsudek Okresního soudu [adresa] – západ ze dne 2. 9. 2014, č.j. 4 C 219/2012-86, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014, č.j. 28 Co 485/2014-19, rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 9. 9. 2019, č.j. 8 C 14/2012-1089, rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 27. 2. 2020, č.j. 20 Co 5/2020-1153, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, č.j. 28 Cdo 2243/2020-1202, rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 24. 6. 2021, č.j. 8 C 14/2012-1259, rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 11. 11. 2021, č.j. 20 Co 207/2021-1298, stav nároku za nevydané pozemky oprávněného [tituly před jménem] [jméno FO] k datu 30. 7. 2024 ).

19. I nadále se žalobce snaží uspokojit zbývající část svého restitučního nároku cestou žalob podaných k soudu. K datu vyhlášení rozsudku měl žalobce restituční nárok ve výši 193 859 Kč a bylo možno předpokládat, že dojde k jeho snížení o částku 19 092,75 Kč z titulu rozsudku Okresního soudu v [adresa], sp.zn. 6 C 104/2022 ( aktuální přehled nároků žalobce ke dni 18. 3. 2025, žaloba ze dne 26. 7. 2022 adresovaná žalobcem Okresnímu soudu v [adresa], rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne 6. 12. 2024, č. j. 6 C 104/2022-1399, blanketní odvolání žalované proti tomuto rozsudku a zpětvzetí odvolání žalované proti rozsudku, zpětvzetí odvolání vedlejšího účastníka řízení před soudem v [adresa] [jméno FO] ).

20. V době rozhodnutí soudu trval stále žalobce na blokaci restitučního nároku ve výši 162 508 Kč pro pozemek parc. č. [Anonymizováno]/1, v kat. úz. [adresa] podaný do veřejné nabídky dne 25.6.2018, s tím, že poté, co bude rozhodnuto v tomto řízení o vydání pozemku v [Anonymizováno], vezme přihlášku k pozemku v [Anonymizováno] zpět ( komunikace o žádosti oprávněné osoby o blokaci s datem 10. 10. 2019, 2. 10. 2018, 20. 4. 2020 ). pokračování - 15 - 7 C 472/2014 21. Proti žalované vedl žalobce také řízení o náhradu škody vzniklé mu nesprávným úředním postupem žalované a nevydáním pozemků v kat. úz. [adresa]. Žaloba byla zamítnuta ( rozsudek Obvodního soudu pro [adresa], č.j. 17 C 204/2021-307, ze dne 20. 3. 2023 ).

22. K pozemku parc.č. [Anonymizováno]/1 v kat. úz. [adresa] a obci [adresa] bylo zjištěno, že je v jeho drobné části dotčen komunikací, pozemek je ve vlastnictví žalované, příslušným k hospodaření na něm je [Jméno žalované], cena pozemku o výměře 37 259 m2 byla odhadnuta na 161 159,95 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že po oddělení části tohoto pozemku o výměře 124 m2 dle geometrického plánu pro rozdělení pozemku vyhotoveného [tituly před jménem] [jméno FO], číslo plánu 282-85/2024, cena zbývající části tohoto pozemku, který je předmětem tohoto řízení a je uveden výše ve výroku II., pro účely restituce činí 160 620,55 Kč ( ortofotomapa k pozemku [Anonymizováno]/1 v k.ú. [adresa], znalecký posudek č. 8/2643/01/18 [tituly před jménem] [jméno FO] s datem 17. 1. 2018, výpis z katastru nemovitostí k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/1 kat. úz. a obci [adresa] s datem 20. 3. 2025 ).

23. Z dalších ve věci provedených listinných důkazů nebyly činěny žádné závěry, když pro konečné rozhodnutí ve věci, které se týká vydání jiného, než ostatních původně žádaných pozemků, nebyly potřebné, případně z nich zjištěné skutečnosti nebyly pro posouzení věci podstatné ( výpis z KN LV č. [hodnota] k.ú. [adresa], obec [adresa], ortofotomapa pozemku parc. č. [Anonymizováno]/1 v k.ú. [adresa], znalecký posudek č. 119/2754/7/18 s datem 31. 7. 2018 vypracovaný [tituly před jménem] [jméno FO], ortofotomapa k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/1 v [adresa], znalecký posudek č. [č. účtu] [tituly před jménem] [jméno FO] z 9. 6. 2024, ortofotomapa k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/1 v [adresa], žádost obce [adresa] o bezúplatný převod zemědělského pozemku s datem 30. 1. 2012, žádost ze dne 15. 3. 2024, sdělení MěÚ [adresa] s datem 30. 4. 2024 s přílohami, výpis z KN LV č. [adresa], k.ú. [adresa], ortofotomapa k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/3 v k.ú. [adresa], znalecký posudek č. [hodnota]-97/2017 [tituly před jménem] [jméno FO] s datem 25. 8. 2017, ortofotomapa k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/1 v [Anonymizováno], sdělení [právnická osoba] [adresa] ze dne 27. 3. 2024 s přílohami, sdělení [právnická osoba] [adresa] ze dne 27. 3. 2024 s přílohami, ke část příloh se týká pozemku v k.ú. [adresa] a část v k.ú. [adresa], výpis z KN LV č. [hodnota], k.ú. [adresa], Obec [adresa], ortofotomapa pozemku [Anonymizováno] vše v k.ú. [adresa], žaloba ze dne 16. 6. 2022 podaná u Obvodního soudu pro [adresa], žádost žalobce o odročení soudního jednání v soudním řízení vedenému u Okresního soudu v [adresa] ze dne 11. 6. 2024, informace o průběhu řízení týkající se řízení sp. zn. 7 C 165/2018 před Okresním soudem v [Anonymizováno] ).

24. Další dokazování soud pro nadbytečnost nečinil, žalovaná také na doplnění dokazování dalšími ve věci předloženými listinami, jak sdělila u jednání dne 25.3.2025, netrvala.

25. Po právní stránce soud spor posoudil podle zák.č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému pozemku ( zákona o půdě ), s přihlédnutím k ustálené judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu ČR.

26. Podle § §11a zákona č. 229/1991 Sb. ( dále zákon o půdě ) oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1, 2, převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

27. Podle ustanovení § 11a odst. 2 zákona o půdě veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částíúzemně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem pokračování - 16 - 7 C 472/2014 převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.

28. Z již konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR vyplývá, že [Jméno žalované] ( dříve [právnická osoba] ČR jako jeho předchůdce ) má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky v co možná nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Nemůže se své povinnosti nabízet dostatečné množství vhodných náhradních pozemků oprávněným osobám zbavit. Je třeba dbát na to, aby stát, který je tu v postavení dlužníka, nesl odpovědnost za své prodlení jako každý jiný dlužník, nesmí fakticky mařit uspokojení svých věřitelů z pohledávek, například tím, že se vhodného majetku k uspokojení oprávněných osob zbavuje. Libovůle či liknavost při přidělování náhradních pozemků je protiprávní a žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může přestavovat prostředek proti libovůli. Nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymahatelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek [právnická osoba]) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností [právnická osoba] k převodu náhradních pozemků. Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem [právnická osoba], přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je ovšem třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup [právnická osoba] ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv ( rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 5389/2014 ).

29. Jak ve své právní větě uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 31 Cdo 3767/2009 důvodnost žaloby na uložení [právnická osoba] ( předchůdce žalovaného ) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 29/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů není třeba – při liknavém postupu fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Jak stanoví rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 495/02 účel zákona č. 229/1991Sb. o půdě, nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/99 Sb. o převodu pozemků. Z nálezu se podává, že žalovaný nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zák.č. 95/1999Sb. ( nyní dle zák.č. 503/2012 Sb. ), před uspokojováním závazků státu podle § 11 odst. 2 zák.č. 229/1991Sb., o půdě, které stát uznal, protože je to v rozporu s jeho působností v rámci plnění povinností uložených zákonem o půdě. Ústavní soud se tak jasně postavil za prioritu nároků oprávněných osob, vzniklých podle restitučního zákona o půdě ( srov. nálezy Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 495/02, sp.zn. I. ÚS 3169/07 či sp.zn. I. ÚS 125/10 ).

30. Obraně žalované, jak je tato popsána v odstavci 11 tohoto rozsudku, soud nepřisvědčil.

31. V prvé řadě je, vzhledem k okolnostem tohoto sporu, zcela přesvědčen o tom, že u žaloby podané v roce 2014 nelze otázku liknavosti žalované hodnotit pohledem aktuálního stavu uspokojení nároku žalobce a k tíží žalobce klást, že jeho nárok není plně uspokojen proto, že nevytrval ve své účasti ve veřejných nabídkách v letech následujících po vydání původního pokračování - 17 - 7 C 472/2014 rozsudku. Zrušením původně vydaného rozsudku, ve kterém se žalobce úspěšně domohl svého nároku, což bylo potvrzeno i soudem odvolacím, se soud dostává opět do posuzování stavu v dané době.

32. Tato základní obrana žalované proti uplatněnému nároku, tj. skutečnost, že žalobce byl úspěšný se svojí účastí ve veřejných nabídkách v letech 2018 – 2020 a dosáhl tak na uspokojení svého nároku z 96 %, byla uplatňována žalovanou již i v řízení před Ústavním soudem ČR v roce 2023. Přesto Ústavní soud ČR liknavost a svévoli žalované v rozhodnutí zmiňoval ( srov. odstavec 9 tohoto rozsudku ) a v závěru výslovně uvedl, že „ řádně uplatněný restituční nárok žalobce tak není ani dnes (po téměř třiceti letech!) zcela uspokojen, což je situace, kterou Ústavní soud ČR považuje za neakceptovatelnou. „ Jádrem rozhodnutí Ústavního soudu ČR byla skutečnost, že žalobce nebyl soudy poučen o možnosti požádat ( ve chvíli, kdy v důsledku shody okolností, které žalobce nemohl ovlivnit, se stal jeho rozsudek, kterým se úspěšně domohl svého nároku, nicotným ) o vydání jiného pozemku. Ústavní soud ČR dále shledal, že v důsledku formalistického výkladu ustanovení občanského soudního řádu obecné soudy porušily nejen právo žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ale také jeho legitimního očekávání, že se stane vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku jako majetkového práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Náprava daného stavu měla býti provedena právě tím, že žalobce vyhledá jiný pozemek, který by bylo možno mu vydat, a o něm bude dále vedeno řízení a rozhodnuto. Bylo by absurdní, aby byl žalobce veden soudy k tomu, aby za stavu existujícího v roce 2023 změnil žalobu, požádal o vydání jiné pozemku a vedl řízení dále, a následně mu bylo sděleno, že v předcházející době, tedy v letech 2020 až 2023 se neúčastnil veřejných nabídek, a proto není oprávněn se žalobou svého nároku na vydání pozemku domáhat.

33. Argumentace žalované, akcentující postup žalovaného v době dlouho po vyhlášení původního rozhodnutí, by nepochybně mohla mít význam v situaci, kdyby byla žalobcem podávána zcela nová žaloba, nebo kdyby se jednalo o žalobu podávanou v pozdější době, zahrnující jeho neúčast ve veřejných nabídkách. V tomto sporu však je nutno přihlížet k tomu, že žaloba byly podána v rose 2014, s touto žalobou byl žalobce úspěšný, byla shledána liknavost a svévole žalované a bylo rozhodnuto o tom, že žalobce má nárok na vydání náhradního pozemku. Toto rozhodnutí se stalo pravomocným, bohužel však nebylo známo soudu, že o vydávaný pozemek je vedeno i další řízení, což žalovaná nesdělila ani soudu, ani žalobci. Z toho důvodu došlo k tomu, že rozhodnutí zdejšího soudu, kde byl žalobce zcela úspěšný, nemohlo být vykonáno. K tomuto je nutno přihlížet a je nutno přihlížet i k závěrům Ústavního soudu ČR, který zrušil pravomocná rozhodnutí soudu o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost, v důsledku čehož došlo k tomu, že spor se vrátil na počátek do rozhodování v prvním stupni.

34. K námitce žalované lze dále doplnit, že i když by do doby neuspokojení nároku žalobce nebyla započítávána doba, po kterou bylo vedeno správní řízení před příslušným pozemkovým úřadem, i tak by nárok žalobce nebyl zcela uspokojen v době podání žaloby ani po sedmi, osmi, či čtrnácti letech ( podle toho kterého zdrojového rozhodnutí ). Pokud žalovaná poukazovala ve věci posuzování liknavosti a svévole na řízení vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp.zn. 12 C 196/2018, kde byla žaloba na nahrazení projevu vůle zamítnuta, nejde o obdobný případ. V dané věci bylo ve správním řízení žalobkyně rozhodnuto v konečném rozsahu až v roce 2017, žalobkyně se poté neúčastnila řádně veřejných nabídek, namísto toho podala v roce 2018, tedy ani ne po jednom roce, žalobu. V nyní posuzované věci se žalobce po vydání zdrojových rozhodnutí veřejných pokračování - 18 - 7 C 472/2014 nabídek účastnil, přesto ani po mnoha letech nebyl se svým nárokem uspokojen. Navíc žalobce prokázal i uplatnění individuální libovůle vůči jeho osobě spočívající v tom, že se musel s žalovanou soudit u Obvodního soudu pro [adresa] o určení výše části původního restitučního nároku. Ten byl sice původně oceněn v roce 2007 na částku 919 250 Kč, avšak následně svévolně žalovaná určila jeho nominální hodnotu pouze ve výši 179 767 Kč, a to na základě znaleckého posudku, který si obstarala. Tímto postupem bylo žalobci znemožněno uplatňovat v období let 2009 až 2012 svůj restituční nárok, tedy až do pravomocného skončení řízení u Městského soudu v Praze, v němž byla oprávněnost požadavku žalobce prokázána. Již při přezkoumání původní původního rozsudku uvedl Krajský soud v Praze ( srov. odstavec 7 rozsudku ), že o liknavosti v procesu uspokojování nároku nelze mít pochyby, když žalobce dosáhl uspokojení teprve přibližně poloviny svého celkového nároku po téměř deseti letech (počítáno od vydání rozhodnutí správního orgánu) a při obdobném tempu by tedy čekal dalších deset let do doby než by byl jeho nárok zcela uspokojen. Jak bylo zjištěno, žalobce se poměrně hojně účastnil veřejných nabídek, přesto jeho restituční nárok byl ještě v roce 2014 uspokojen pouze z poloviny. A konečně skutečnost, že žalobce již byl v minulosti za delší dobu, po kterou probíhala jednotlivá správní řízení, odškodněn, jak dále namítala žalovaná, nemá na posouzení nároku žalobce uplatněného touto žalobou žádný dopad.

35. Pakliže za výše uvedeného stavu sám žalobce zjistil existenci vhodného pozemku, který je ve vlastnictví žalované a u něhož nejsou zákonné překážky pro jeho vydání, je podaná žaloba prostředkem proti zjištěné liknavosti žalované a je zcela důvodná. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě tak, jak byla dotčena omezením požadavku na vydání některých pozemků, vyhověl.

36. Podle § 151 odst. 1 o.s.ř. rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení. Strany se v rámci svých jednání dohodly na tom, že žádná z nich nebude požadovat náhradu nákladů řízení, soud tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení