7 C 67/2025 - 63

Rubrum

Okresní soud Praha-východ rozhodl předsedou senátu Mgr. Filipem Jankem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] / [Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované]., [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení náhrady mzdy ve výši 672 956,10 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu mzdy částku ve výši 672 956,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně, z částky 2 681,10 Kč od 1. 3. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 26 811 Kč od 1. 4. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 30 832,65 Kč od 1. 5. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 26 811 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 30 832,65 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 29 492,10 Kč od 1. 8. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 28 151,55 Kč od 1. 9. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 30 832,65 Kč od 1. 10. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 28 151,55 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 29 492,10 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, 14,75 % ročně z částky 29 492,10 Kč od 1. 1. 2024 do zaplacení, 14,75 % ročně z částky 28 151,55 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení, 14,75 % ročně z částky 30 832,65 Kč od 1. 3. 2024 do zaplacení, 14,75 % ročně z částky 28 151,55 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení, 14,75 % ročně z částky 28 151,55 Kč od 1. 5. 2024 do zaplacení, 14,75 % ročně z částky 29 492,10 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení, 12,75 % ročně z částky 30 832,65 Kč od 1. 7. 2024 do zaplacení, 12,75 % ročně z částky 26 811 Kč od 1. 8. 2024 do zaplacení, 12,75 % ročně z částky 30 832,65 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení, 12,75 % ročně z částky 29 492,10 Kč od 1. 10. 2024 do zaplacení, 12,75 % ročně z částky 28 151,55 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, 12,75 % ročně z částky 30 832,65 Kč od 1. 12. 2024 do zaplacení, 12 % ročně z částky 28 151,55 Kč od 1. 1. 2025 do zaplacení, 12 % ročně z částky 29 492,10 Kč od 1. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 103 041,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u soudu dne 21.2.2025 se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady mzdy ve shora uvedené výši s příslušenstvím. Tvrdila, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.2021, následně změněné dodatkem ze dne 1.1.2022 byla u žalované zaměstnána na pozici obsluha čerpací stanice pohonných hmot. Dne 18.1.2023 obdržela od žalované dokument nazvaný Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem datovaný dne 6.12.2022.

2. Žalobkyně byla přesvědčena, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a oznámila žalované již dne 25.1.2023, že trvá na svém dalším zaměstnávání. Žalovaná jí však práci nepřidělila. Žalobkyně proto podala žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 26.3.2024, č.j. 7 C 60/2023 – 70, který nabyl právní moci dne 11.7.2024, bylo rozhodnuto o tom, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované jeho okamžitým zrušením ze dne 6.12.2022 je neplatné. Za dané situace pracovní poměr žalobkyně nadále trvá a žalobkyně má podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce ode dne, kdy žalované oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Výši tohoto průměrného výdělku žalobkyně odvozovala dle níže uvedených ustanovení zákoníku práce a skutečnosti, že žalované bylo doručeno její oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání dne 30.1.2023. Rozhodným obdobím, z něhož vycházela tak bylo čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2022, kdy v měsíci říjnu odpracovala 19,5 dne. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 21 Cdo 95/2017, při vyčíslení náhrady mzdy vyšla z částky 26 140 Kč při odpracovaných 146,25 hodinách v říjnu 2022, čímž dospěla k průměrné hodinové mzdě 178,74 Kč. Doplnila k tomu, že, jak odborná literatura, tak i komentáře sdílí pohled, že do hrubé mzdy se mají započítávat i nenárokové složky mzdy, kterých by byl zaměstnanec zřejmě dosáhl, umožnil-li by mu zaměstnavatel výkon práce. Upozorňovala přitom na opakovaně přiznávané prémie a práci vykonávanou ve dnech státních svátků, když s ohledem na pravidelný směnný provoz práci během svátků standardně vykonávala. Vypočtenou hrubou hodinovou mzdu dále žalobkyně promítla do období od 30.1.2023 ( včetně ), odkdy požadovala náhradu mzdy, do 31.12.2024 ( včetně ) a dospěla při celkové sumě 502 pracovních dní k celkové částce 672 956,10 Kč. Pro dané měsíce ve svém požadavku odlišila jednotlivé měsíční částky náhrady mzdy a odkazujíc na splatnost náhrady mzdy ( § 144 a § 141 odst. 1 zák. práce ), žádala též zákonný úrok z prodlení za každý jednotlivý měsíc, vždy od prvního dne následujícího po měsíci, kdy byla náhrada mzdy splatná. Předžalobní výzvou vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky, ovšem bezvýsledně.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a považovala ji za nedůvodnou. Namítala že žalobkyni po jejím sdělení, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí, umožnila již v lednu 2023, aby se vrátila do zaměstnání. Konkrétně se tak stalo na osobní schůzce dne 18. 1. 2023 sjednané za účelem předání dokumentace ( okamžitého zrušení pracovního poměru datované dne 6.12.2022 ) žalobkyni, kdy při této příležitosti bylo žalobkyni nabídnuto, že pokud nesouhlasí s ukončením jejího pracovního poměru u žalované, může od 21.1.2023 nastoupit do práce, neboť v tomto období probíhaly dokončovací a přípravné práce za účelem znovuotevření čerpací stanice. Žalobkyně se však na pracoviště k výkonu sjednaného druhu práce nedostavila. Z důvodu procesní opatrnosti vznesla žalovaná rovněž námitku ve vztahu k požadované výši náhrady mzdy, která je podle ní vypočtena nesprávným způsobem. Tuto námitku blíže neodůvodnila. Žalovaná tedy žádala, aby soud podanou žalobu zamítl. K vyjádření žalované zástupkyně žalobkyně při jednání soudu uvedla, že dne 18.1.2023 byla žalobkyni předána výpověď a nikdo jí práci nenabízel.

4. Z provedeného dokazování zjistil soud následující skutečnosti:

5. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 1.10.2021 pracovní smlouvu na dobu neurčitou, podle které vykonávala druh práce: obsluha čerpací stanice PHM, místem výkonu práce byla čerpací stanice PHM, [adresa]. [adresa]. Za výkon práce byla sjednána mzda ve výši 107 Kč za hodinu, tato byla po třech měsících zvýšena na 114 Kč za hodinu. Průměrný počet odpracovaných hodin ve směnném režimu činil 37,5 hodiny za týden ( pracovní smlouva ze dne 1.10.2021, dodatek k pracovní smlouvě ze dne 1.1.2022 ).

6. Pracovní poměr žalobkyně byl ze strany žalované ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 6.12.2022 ( okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 6.12.2022 ).

7. S tím, že by ukončení jejího pracovního poměru mělo být platné, žalobkyně nesouhlasila a dne 25.1.2023 adresovala prostřednictvím svého zástupce žalované odůvodnění svého pohledu na neplatnost a neopodstatněnost okamžitého zrušení pracovního poměru se sdělením, že trvá na dalším zaměstnávání. K poštovní přepravě bylo toto podání dáno dne 25.1.2023 ( oznámení o převzetí právního zastoupení a o trvání na dalším zaměstnávání ze dne 25. ledna 2023, podací lístek ).

8. Z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. března 2024, č. j. 7 C 60/2023-70, který nabyl právní moci dne 11.7.2024, bylo zjištěno, že určil, že rozvázání pracovního poměru s žalobkyní jeho okamžitým zrušením ze dne 6.12.2022, je neplatné. Z odůvodnění rozsudku se podává, že o okamžitém zrušení pracovního poměru se žalobkyně dozvěděla až poté, kdy počala poptávat výplatní pásky za měsíc listopad a prosinec 2022. Účetní žalované [tituly před jménem] [jméno FO] jí dne 16.1.2023 spolu se zasláním žádaných výplatnic sdělila, že s ní byl dne 6.12.2022 ukončen pracovní poměr. Načež žalobkyně požádala o zaslání „ oné výpovědi „ ať se může přihlásit na Úřad práce, zmínila znovu novou trvalou adresu a skutečnost, že od žalované žádnou doporučenou poštu neobdržela. Okamžité zrušení pracovního poměru tak bylo žalobkyni doručeno až dne 18.1.2023, kdy se setkala se zaměstnankyní žalované [jméno FO], která jí obálku s listinou předala. Ve věci byla soudem slyšena jako svědkyně [jméno FO], která popisujíc trochu zmateně schůzku dne 18.1.2023, vypovídala o tom, že ukončení pracovního poměru s žalobkyní ještě asi zřejmě neproběhlo. K návštěvě žalobkyně v lednu ( při níž ji měla předat obálku s okamžitým zrušením pracovního poměru, pozn. soudu ), vypověděla, že žalobkyně nechtěla podepsat dohodu a ona jí říkala, že jí výpověď nedávají a pokud nechce skončit dohodou, tak ať přijde v pátek do práce, že pracovní poměr trvá, že přijdou všichni, že se bude uklízet a doplňovat zboží. Žalobkyně nepřišla. Jiná výzva k nástupu žalobkyně do práce, než ta, o níž hovořila, jí dána nebyla. Svědkyně mluvila s žalobkyní pouze jedenkrát v lednu, nikdy se jí žalobkyně neozvala ( rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. března 2024, č. j. 7 C 60/2023-70 ).

9. Z výplatních lístků žalobkyně bylo zjištěno, že v říjnu 2022 činila její hrubá mzda 26 140 Kč, přičemž odpracovala 19,5 pracovních dní, což spolu s prací včetně svátků a přesčasů činilo 146,25 hodiny ( bez přesčasové práce 139,75 hodiny ). Práce přesčas a ve svátek tedy činila v říjnu 6,5 hodiny. Žalobkyni byla také za tento měsíc vyplacena prémie 2 750 Kč. V listopadu 2022 čerpala žalobkyně dovolenou a v prosinci již do práce nenastoupila ( výplatní list za říjen 2022 – č.l. 32, výplatní lístek za listopad 2022, výplatní lístek za prosinec 2022 ).

10. Z výplatních listů žalobkyně předcházejících říjnu 2022 bylo zjištěno, že v období předchozího roku ( doloženo bylo období od října 2021 do září 2022, mimo měsíc červenec 2022 ) žalobkyně více než každý druhý měsíc pracovala o svátcích a přesčas. Průměrně tak měsíčně o svátcích a přesčas pracovala 6,5 hodiny, resp. 5,9 hodiny, když není znám údaj z července 2022 ). V daném období byly také žalobkyni přiznávány každý měsíc prémie, jejich průměrná měsíční výše činila 3 036 Kč, resp. 2 780 Kč, když by v červenci 2022 nebyla prémie poskytnuta ( výplatní listy žalobkyně za období září 2022, srpen 2022, červen 2022, květen 2022, duben 2022, březen 2022, únor 2022, leden 2022, prosinec 2021, listopad 2021, říjen 2021 – č.l. 33 až 43 ).

11. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky (náhrady mzdy) ve výši 615.312,45 Kč a zákonných úroků z prodlení ( předžalobní výzva ze dne 17. 12. 2024 ).

12. Po provedeném dokazování má soud za zjištěné, že žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy zaměstnána na čerpací stanici žalované v [adresa]. Žalovaná s žalovanou chtěla její pracovní poměr ukončit jeho okamžitým zrušením. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni předáno osobně dne 18.1.2023 na schůzce s paní [jméno FO]. Současně jí měla paní [jméno FO] sdělovat, aby přišla do práce. Vysvětlením by mohlo být, že paní [jméno FO], která sama obálku vrácenou poštou s okamžitým zrušením pracovního poměru žalobkyni předávala, nebyla úplně orientována v pracovněprávních krocích žalované. Žalobkyně poté, co se seznámila s důvody ukončení pracovního poměru, sdělila 25.1.2023 ( tedy týden po obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru ) prostřednictvím svého zástupce žalované, že s ukončením pracovního poměru nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání. Na to již nebyla ze strany žalované žádná odezva. Z důvodů rozvedených v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. března 2024, č. j. 7 C 60/2023-70, bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 6.12.2022 shledáno neplatným. Rozsudek nabyl právní moci dne 11.7.2024. V měsíci říjnu 2022 tedy v období rozhodném pro účely výpočtu průměrného výdělku odpracovala žalobkyně 19,5 dne, její průměrná hodinová hrubá mzda činila 178,74 Kč. Mzda přiznaná za tento měsíc byla obdobná do té doby přiznávané mzdě jak, co se týče přesčasů a práce o svátcích, tak i co se týče výše přiznané prémie.

13. Soud spor posuzoval podle níže uvedených zákonných ustanovení:

14. Podle § 55 odst. 1, písm. b) zák.č. 262/2006 Sb. ( dále jen zák. práce ) zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

15. Podle § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu a dovolenou. Náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku a dovolená přísluší zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

16. Podle § 141 odst. 1 zák. práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

17. Podle § 144 zák. práce jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou o splatnosti a výplatě jinak, platí pro splatnost a výplatu odměny z dohody, odměny za pracovní pohotovost a náhrady mzdy nebo platu obdobně § 141, 142 a 143. Je-li sjednána jednorázová splatnost odměny z dohody až po provedení celého pracovního úkolu, vyplatí zaměstnavatel odměnu z dohody v nejbližším výplatním termínu po dokončení a odevzdání práce.

18. Podle § 208 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

19. Podle § 351 zák. práce má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.

20. Podle § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

21. Podle § 354 odst. 1 zák. práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

22. Podle § 355 odst. 1 zák. práce jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.

23. Podle § 356 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

24. Podle § 356 odst. 2 zák. práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

25. Podle § 573 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ( dále jen o.z. ) má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

26. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

27. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení a výši úroku z prodlení s placením pohledávky výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

28. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi žalobkyní jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem, vznikl na základě platně uzavřené pracovní smlouvy pracovní poměr. Listinou ze dne 6.12.2022 žalovaná tento poměr ukončila formou jeho okamžitého zrušení podle § 55 odst. 1, písm. b) zák. práce, neboť v nenastoupení žalobkyně do práce po ukončení její listopadové dovolené spatřovala porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Toto okamžité zrušení pracovního poměru však bylo rozsudkem zdejšího soudu ze dne 26.3.2024, č.j. 7 C 60/2023 – 70, který nabyl právní moci dne 11.7.2024, shledáno neplatným. Žalobkyně poté, co se seznámila s důvody ukončení pracovního poměru, sdělila dne 25.1.2023 ( tedy týden po obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru ) prostřednictvím svého zástupce žalované, že s ukončením pracovního poměru nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnávání. Toto sdělení bylo žalované doručeno dne 30.1.2023, soud zde vychází z fikce doručení ve smyslu § 573 o.z. Odeslání zásilky adresované žalované bylo doloženo dnem 25.1.2023 a nebylo sporováno, že by sdělení nebylo doručeno. Ze strany žalované nebyla již poté, co se týče umožnění práce žalobkyni, žádná odezva.

29. Žalovaná se bránila tím, že žalobkyni umožnila již v lednu 2023, aby se vrátila do zaměstnání. Zmiňovala přitom schůzku dne 18. 1. 2023 sjednanou za účelem předání dokumentace žalobkyni ( mimojiné právě okamžitého zrušení pracovního poměru datovaného dne 6.12.2022, které se dříve nepodařilo žalobkyni řádně doručit ). Žalobkyně to při jednání soudu v tomto řízení popřela. I když by dne 18.1.2023 paní [jméno FO] nabízela žalobkyni, aby se dostavila do práce, což bylo soudem zjištěno v rámci řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, je to dle názoru soudu pro toto řízení nepodstatné.

30. Nárok žalobkyně posuzoval soud v období ode dne 30.1.2023, kdy žalobkyně sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, do dne 11.7.2024, kdy nabyl právní moci rozsudek o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce. V období ode dne 12.7.2024, kdy již podle pravomocného rozsudku byla postavena najisto otázka, že pracovní poměr trvá, posuzoval soud nárok žalobkyně podle ustanovení platících pro pracovní poměr a tedy vznik nároku posuzoval podle § 208 odst. 1 zák. práce.

31. Z odborné literatury se podává, že oznámení podle § 69 odst. 1 zák. práce může zaměstnanec učinit kdykoli až do doby platného ukončení pracovního poměru. Své rozhodnutí o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, může také v této době opakovaně měnit. Zaměstnancovo písemné oznámení o tom, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, má sledované účinky dnem, kdy bylo zaměstnavateli doručeno nebo okamžikem, kdy se o něm jinak v řízení dozvěděl. Oznámil-li zaměstnanec řádně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, závisí další vztahy mezi stranami pracovního poměru na tom, zda zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračování v práci. Rozhodne-li se zaměstnavatel, že až do vyřešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru bude zaměstnanci přidělovat práci, musí ho jednak vyzvat k nástupu do práce a musí mu také práci, nastoupí-li, přidělovat. Změnil-li zaměstnanec své dřívější rozhodnutí o tom, zda bude trvat na dalším zaměstnávání, ztrácí tím jeho dřívější oznámení své účinky a účinky každého nového oznámení nastávají samostatně. Z toho dle názoru soudu plyne, že na každé oznámení zaměstnance dle § 69 odst. 1 zák. práce musí zaměstnavatel reagovat výzvou k nástupu do zaměstnání. Obrana žalované, že nabídla žalobkyni dne 18. 1. 2023, aby nastoupila do práce, tedy učinila tak předtím, než jí žalobkyně dne 30.1.2023 po své rozvaze oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání, je tak z tohoto pohledu lichá. Ze strany žalované tedy nebylo na sdělení žalobkyně reagováno, žalovaná nevyzvala žalobkyni k nástupu do práce a to ani poté, kdy bylo pravomocně rozhodnuto soudem, že ukončení pracovního poměru s žalobkyní je neplatné, tedy bylo postaveno najisto, že pracovní poměr žalobkyně trvá a bylo tak povinností žalované, aby jí práci přidělovala.

32. Žalobkyni tak vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Výši tohoto pravděpodobného průměrného výdělku žalobkyně správně vypočítala dle shora uvedených zákonných ustanovení zákoníku práce ( §§ 353 odst. 1, 354 odst. 1, 355 odst. 1, 356 odst. 1 a § 356 odst. 2 zák. práce ). Soud přitom pohledem níže uvedené judikatury vychází z toho, že, byť žalobkyně v rozhodném období ( kterým je s ohledem na doručení oznámení žalobkyně žalované, že trvá na přidělování práce, čtvrté čtvrtletí roku 2022 ), přestože v tomto čtvrtletí žalobkyně neodpracovala 21 hodin, je možno vycházet z jejího výdělku v měsíci říjnu 2022, kdy odpracovala 19 a půl hodiny. Neboť hrubá mzda zúčtovaná v tomto období zjevně odpovídá mzdě, která by nadále byla žalobkyni poskytována, a to s ohledem na to, že tak tomu bylo i v období předcházejícího roku, jak bylo zjištěno z doložených výplatních listů. Zjištěný výsledek je tak pohledem k okolnostem případu „ pravděpodobný. „ 33. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 21 Cdo 95/2017, „ v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že pravděpodobný výdělek zaměstnance, jenž v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, může být zjištěn z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, jen jestliže se počet odpracovaných dnů blíží stanovené hranici 21 dnů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2005 sp. zn. 21 Cdo 58/2005, uveřejněném pod poř. č. 35 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Protože jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubé mzdy, která by zaměstnancem byla v rozhodném období „zřejmě dosažena“, soud tu přihlíží nejen k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat a jaká byla obvyklá výše jednotlivých složek mzdy zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) pobírat „pohyblivé“ složky mzdy (odměny), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod.“ Odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 21 Cdo 58/2005, pak uvádí, že jako podmínka pro zjištění průměrného výdělku je stanoveno odpracování alespoň 22 dnů. Jestliže zaměstnanec tento počet dnů v rozhodném období neodpracuje, používá se pro pracovněprávní účely místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek, který se zjistí buď z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, nebo z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl. Jestliže zaměstnanec odpracuje takový počet dnů, který se blíží stanovené hranici 22 dnů, může být pravděpodobným průměrným výdělkem již samotný výsledek výpočtu zjištěný z hrubé mzdy zúčtované v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období, který není třeba dále upravovat, prokáže-li se, že zjištěný výsledek je vzhledem k okolnostem případu „pravděpodobný“.

34. Tedy odpracuje-li zaměstnanec takový počet dnů, který se blíží stanovené hranici 21 dnů, může být pravděpodobným průměrným výdělkem již samotný hrubý výdělek zúčtovaný v rozhodném období, který není třeba upravovat, prokáže-li se, že zjištěný výsledek je vzhledem k okolnostem případu vskutku pravděpodobný. A tak tomu bylo v tomto případě. Při zjištěné hodinové průměrné hrubé mzdě ve výši 178,74 Kč, stanovené týdenní pracovní době žalobkyně 37,5 hodiny a délce posuzovaného období od 30.1.2023 do 31.12.2024 odpovídá výpočet žalobkyně ustanovení § 365 odst. 2 zák. práce.

35. Pokud se jedná o splatnost náhrady mzdy a požadavek žalobkyně na platbu zákonného úroku z prodlení, také zde odpovídá její požadavek zákonným předpisům, tak jak jsou shora uvedeny ( § 141 odst. 1 a § 144 zák. práce a skutkovému stavu zjištěnému z provedeného dokazování. O splatnosti náhrady mzdy nebylo nic ujednáno použijí se tedy ustanovení pro splatnost mzdy a ta je splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku. Nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zák. práce, resp. později po právní moci rozsudku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 208 odst. 1 zák. práce, který žalobkyni vzniká se tak stával splatný vždy k prvnímu dni následujícího měsíce. Za situace, kdy nebylo ze strany žalované na tento nárok plněno, má právo na zákonný úrok z prodlení ( § 1968, § 1970 o.z. ).

36. S ohledem na výše uvedené uzavřel soud, že nárok žalobkyně je zcela důvodný a žalobě vyhověl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.“), a úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 33 648 Kč, náklady právního zastoupení počítané z tarifní hodnoty ve výši 672 986,10 Kč, spočívající v odměně advokáta ve výši 55 100 Kč ( tj. odměně za pět úkonů právní služby po 11 020 Kč, převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, doplnění vyjádření, účast na jednání soudu dne 11.11.2025 a účast na jednání soudu dne 2.12.2025 ) dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně pěti náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 citované vyhlášky, tj. 2 250 Kč. K odměně a náhradě hotových výdajů byla dále přiznána odpovídající 21% daň z přidané hodnoty podle § 14a citované vyhlášky a § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 12 043,50 Kč. Celkem tak byla náhrada nákladů řízení přiznána ve výši 103 041,50 Kč.

38. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné délce tří dnů (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.), platební místo pak v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení