7 C 78/2020 - 2205

Rubrum

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Landsmanem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČ [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované 1): [Anonymizováno], registrační číslo [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] žalované 2): [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] obě zastoupené advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o návrhu na odepření uznání rozhodnutí cizozemského soudu, takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, podle které by mělo být vysloveno, že rozsudek („judgment“) vydaný [anonymizováno] ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], a příkaz („order“) téhož soudu vydaný pod toutéž sp. zn. dne [datum] se podle ustanovení čl. 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, v České republice neuznává.

II. Zamítá se žaloba, podle které by mělo být vysloveno, že výkon rozsudku („judgment“) vydaného [anonymizováno] ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], a příkazu („order“) téhož soudu vydaného pod toutéž sp. zn. dne [datum] je podle ust. čl. 46 ve spojení s ust. čl. 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je v České republice odepřen.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k rukám právního zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 108 134,73 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne [datum] návrh na odepření uznání rozsudku britského soudu „[anonymizováno] (dále jen „Britský soud“), sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] (dále jen „Rozsudek“) a na jeho základě vydaného příkazu téhož soudu sp. zn. [Anonymizováno] dne [datum] (dále jen „Příkaz“), a to podle ustanovení čl. 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť uznání Rozsudku a Příkazu by bylo zjevně v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Žalobkyně v návrhu uvedla, že žalobkyně je českou akciovou společností založenou v roce 1950, která přímo navazuje na firmu [Anonymizováno] s více než 200letou historií a více než 750 zaměstnanci. Její výrobní program se zaměřuje na vývoj, výrobu a testování letecké techniky, především turbínových, turbovrtulových a turbohřídelových motorů pro malé pilotované i nepilotované letouny a vrtulníky, pomocné energetické jednotky a klimatizační jednotky pro letouny a vrtulníky, a je také přední evropskou slévárnou přesného lití a dodavatelem galvanických povrchových úprav a vysoce přesného obrábění, dále že žalovaná 1) je společností podle práva Velké Británie, která od ukončení projektu výstavby „na klíč“ elektrárny na [Anonymizováno] v [adresa] (dále jen „Elektrárna“), v roce 2017, nevykonává žádnou obchodní ani výrobní činnost a nemohou jí tedy plynout žádné příjmy z podnikatelské činnosti, a že žalovaná 2) je mateřskou společností žalované 1), založenou dle [Anonymizováno] práva, a uvedeného řízení před Britským soudem se účastnila na straně žalované, a to z titulu ručení za závazky žalované 1), přičemž žalobkyně učinila žalovanou 2) účastníkem tohoto řízení v České republice z titulu jejího účastenství na řízení před Britským soudem a z důvodu, že Příkaz přiznává žalované 2) nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Společnost [právnická osoba]., IČ [IČO] (dále jen „[Anonymizováno]“), je společností zaměřující se na parní protitlakové a kondenzační turbíny, expanzní plynové turbíny, dodávky turbosoustrojí a navazující provozní a stavební celky. Žalobkyně drží v [Anonymizováno] akciový podíl ve výši 51 %. Žalobkyně dále uvedla, že [Anonymizováno] a žalovaná 1) spolu dne [datum] uzavřely smlouvu o Vyprojektování, obstarání, výstavbě, uvedení do provozu a souvisejících pracích (dále jen „Smlouva“) na předmětnou Elektrárnu. Smlouvou se [Anonymizováno] zavázala dodat na klíč Elektrárnu na [Anonymizováno] a žalovaná 1) se jí za tuto dodávku zavázala zaplatit cenu v celkové výši 14 230 000 [Anonymizováno]. Žalobkyně poskytla záruku za závazky [Anonymizováno] ze Smlouvy žalované 1 smlouvou o poskytnutí záruky ze dne [datum] (dále jen „Záruka“). Jako investor a budoucí vlastník vystupovala společnost ze skupiny [Anonymizováno], konkrétně [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“), která byla založena dne 11. února 2016 jako projektová společnost za účelem realizace tohoto konkrétního projektu výstavby Elektrárny. Žalovaná 1) byla generálním dodavatelem, přičemž se společností [Anonymizováno] uzavřela smlouvu na dodávku Elektrárny „na klíč“ a [Anonymizováno] byla subdodavatelem žalované 1), který měl v zásadě realizovat celé dílo výstavby Elektrárny, s výjimkou některých činností, které byly odpovědností žalované 1); především byla žalovaná 1) odpovědná za zajištění hlavních povolení – zejména stavebního povolení a povolení připojení na rozvodnou síť – a za zajištění průzkumu stavu pozemku, přičemž dle Smlouvy nesla i rizika spojená s tímto jejím plněním. V krátké době po uzavření Smlouvy vyšlo najevo, že pozemek budoucího staveniště (umístěný v bývalé průmyslové zóně) je zamořen azbestem. V důsledku rozporů mezi stranami ohledně otázky, která z nich nese rizika plynoucí ze stavu pozemku a vzniklých problémů a zpoždění oproti předpokládanému harmonogramu stavby, došlo cca rok po uzavření Smlouvy k ukončení jak Smlouvy mezi [Anonymizováno] a žalovanou 1), tak smlouvy mezi žalovanou 1) a společností [Anonymizováno], a to v důsledku jednostranných odstoupení [přičemž [Anonymizováno] od Smlouvy uzavřené se žalovanou 1) odstoupila jako první]. Následně mezi [Anonymizováno] a žalovanou 1) a mezi žalovanou 1) a společností [Anonymizováno] bylo vedeno několik zkrácených, tzv. adjudikačních řízení; rozhodnutí v těchto řízeních vydaná jsou ve Velké Británii vykonatelným exekučním titulem, dokud nejsou zrušena soudem, který není rozhodnutími adjudikátorů vázán, a v případě zahájení soudního sporu o tomtéž předmětu tato rozhodnutí svým rozsudkem „přebije“. Po dvou adjudikačních řízeních, ve kterých [Anonymizováno] proti žalované 1) uspěla a která nicméně nevyčerpávala celý předmět sporu, zahájila [Anonymizováno] v listopadu 2017 soudní řízení před Britským soudem. V soudním řízení před Britským soudem uplatnila žalovaná 1) vůči [Anonymizováno] vzájemný návrh, který později rozšířila i o nárok vůči žalobkyni jako ručiteli za závazky [Anonymizováno] dle Záruky. Po proběhlém řízení Britský soud Rozsudkem zamítl žalobu [Anonymizováno] a naopak vyhověl protinávrhu žalované 1) vůči [Anonymizováno] a žalobkyni jako ručiteli za závazky [Anonymizováno] dle Záruky. Příkazem vydaným na základě Rozsudku pak Britský soud rozhodl, že [Anonymizováno] je povinna zaplatit žalované 1): (a) částku 70 000 GBP plus 306,80 GBP denně do zaplacení, a to ve lhůtě do 5. března 2020; (b) částku 17 404 269,70 GBP do 12. března 2020 s tím, že v případě nezaplacení k částce přirůstá denní úrok ve výši 3 814,64 GBP; (c) částku 2 500 000 GBP představující náhradu nákladů řízení žalované 1), a to do 12. března 2020. V součtu a přepočtu na českou měnu se jedná o částku téměř 600 000 000 (šest set milionů) Kč. Dále pak Britský soud rozhodl, že nebudou-li uvedené částky ze strany [Anonymizováno] zaplaceny, je k úhradě částky ad b) povinna na základě Záruky žalobkyně, a to na výzvu žalované 1) s dodatečnou lhůtou sedmi dnů. Britský soud zároveň vyhověl žádosti [Anonymizováno] odložit vykonatelnost povinnosti dle Příkazu uhradit částky ad b) a ad c) za předpokladu, že tyto částky budou v týchž lhůtách složeny ze strany [Anonymizováno] na účet soudu. Rozsudek a s ním spojený Příkaz žalobkyně napadla jako rozhodnutí, jimž je na místě odepřít uznání v České republice, a to z důvodu jejich rozporu s českým veřejným pořádkem ve smyslu článku 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis.

2. Žalobkyně uvedla několik důvodů, pro které jsou Rozsudek a Příkaz v rozporu s českým veřejným pořádkem. Prvním důvodem je skutečnost, že uznání a výkon Rozsudku a Příkazu, jakožto prvostupňových, nicméně vykonatelných rozhodnutí, fakticky vyloučí právo žalobkyně na jejich přezkum odvolacím soudem a je popřením principu dvojinstančnosti řízení, který je součástí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Dle žalobkyně byla společnosti [Anonymizováno] stanovena povinnost zaplatit sumu, kterou [Anonymizováno] nemá k dispozici, a vzhledem k její výši ani nebylo možné ji v takto krátké soudem stanovené lhůtě obstarat. Protože částku nebylo možné do 12. 3. 2020 poukázat na účet soudu, zaniknou s největší pravděpodobností účinky soudem stanoveného odkladu vykonatelnosti (fakticky však šlo jen o rozhodnutí o změně platebního místa) a [Anonymizováno] bude povinna platit na účet žalované 1) a dle Příkazu bude nárok na výzvu s dodatečnou lhůtou sedmi dnů vymahatelný rovněž vůči žalobkyni. Uložení povinnosti uhradit takovou částku v extrémně krátké lhůtě dvou týdnů je zcela likvidační, když bylo téměř nemožné, aby [Anonymizováno] tuto částku ve stanovené lhůtě do úschovy soudu složila. Absurdita takto stanovené krátké lhůty v situaci, kdy má teprve být zahájeno projednání odvolání (to [Anonymizováno] i žalobkyně již podaly), je ještě zesílena v aktuální situaci, kdy [Anonymizováno] i žalobkyně jsou již zasaženy celosvětovými dopady pandemie COVID-19. Je zřejmé, že pro žalobkyni (i pro [Anonymizováno]) jakožto společnosti zaměřené na export (a závislé na zahraničních subdodávkách), bude stejně jako pro tisíce dalších výrobních společností nezbytné pro samotné přežití průběžně reagovat na každý den se měnící situaci (a to v mnoha oblastech, z nichž zajištění provozního financování bude patřit mezi ty nejdůležitější). Pokud by však v této situaci bylo žalované 1) umožněno okamžitě v České republice zahájit výkon nepravomocného rozhodnutí znějícího na astronomickou sumu, jež je zcela zjevně v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, situace by se stala neřešitelnou. Dle žalobkyně jsou Rozsudek a Příkaz s ohledem na likvidační charakter uložené povinnosti daný výší uloženého finančního plnění a krátké lhůty pro jeho složení do soudní úschovy v naprosto zřejmém rozporu s obecnými principy práva na spravedlivý proces, neboť jejich faktickým důsledkem bude znemožnění výkonu práva žalobkyně bránit se proti Rozsudku a Příkazu instančním postupem v odvolacím řízení. Výrok Příkazu fakticky nemá efekt odkladu, neboť v každém případě vzniká prakticky okamžitě povinnost zaplatit přisouzenou enormní částku – ať už na účet soudu nebo na účet žalované 1). Vymáhání této částky po žalobkyni jako ručiteli za závazky [Anonymizováno] dle Rozsudku a Příkazu by pro žalobkyni znamenalo s nejvyšší pravděpodobností likvidaci její majetkové podstaty a zánik podnikatelské činnosti, a tím i vyloučení faktické možnosti se proti Rozsudku a Příkazu bránit, ačkoliv se jedná o pouhá prvostupňová rozhodnutí (byť v důsledku zvláštností britského procesního práva jsou vykonatelná). Výrok Britského soudu v Příkazu je tak popřením dvojinstančnosti soudního řízení, která je základním principem právního státu a práva na spravedlivý proces ve státech Evropské unie a Rady Evropy, neboť právo podrobit Rozsudek a Příkaz přezkumu v odvolacím řízení se pro žalobkyni v důsledku uvedených skutečností stalo pouze právem zdánlivým, teoretickým, avšak efektivní přezkum Rozsudku a Příkazu je zněním Příkazu vyloučen. Takovýto důsledek Rozsudku a Příkazu je proto v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. V této souvislosti žalobkyně ještě doplnila, že případné plnění platební povinnosti žalobkyně vůči žalované 1), jak je uložená Příkazem vydaným na základě Rozsudku, by v důsledku finanční situace žalované 1) bylo fakticky nevratné, ačkoliv je Rozsudek pouze prvoinstanční. Žalobkyně podrobně popsala, že z finanční situace žalované 1) lze dovodit, že po změně Rozsudku odvolacím soudem ve prospěch žalobkyně by žalobkyně v mezidobí zaplacenou částku s nejvyšší pravděpodobností od žalované 1) nemohla získat zpět. Stav, kdy se žalobkyně bude moci těšit formální spravedlnosti (dosáhne změny Rozsudku a Příkazu), avšak bez jakéhokoliv materiálního efektu (vrácení peněz zaplacených na základě nepravomocného, avšak vykonatelného rozhodnutí), je v rozporu s principem spravedlnosti, jak je v České republice pojímán, a tudíž je v rozporu s veřejným pořádkem. Skutkové okolnosti případu, spolu s konstrukcí povinností uložených Příkazem a s procesními zvláštnostmi britského procesního práva (vykonatelnost nepravomocného prvostupňového rozhodnutí), tak zakládají další důvod pro závěr o rozporu Rozsudku a Příkazu s českým veřejným pořádkem, a tedy důvod pro odepření jejich uznání.

3. Dalším důvodem pro odepření uznání Rozsudku a Příkazu pro jejich rozpor s veřejným pořádkem je dle žalobkyně skutečnost, že Britský soud protinárok žalované 1) nijak neposoudil, pokud jde o přezkum výše nároku, a přesto odsoudil žalobkyni k zaplacení částky téměř 600 milionů korun, přičemž navíc tato částka v sobě zahrnuje i nároky, které svojí povahou představují tzv. punitive damages (typ nároku, který je sám o sobě v rozporu s veřejným pořádkem). Co se týče námitky žalobkyně, že Britský soud se vůbec nezabýval posouzením, v jakém rozsahu je důvodný protinárok uplatněný žalovanou 1), tak k tomu žalobkyně uvedla, že Britský soud pro účely Rozsudku a Příkazu pouze mechanicky převzal výši nároku uplatněného žalovanou 1) a nezabýval se posouzením této výše, v důsledku čehož jsou Rozsudek a Příkaz v extrémním rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, resp. na projednání věci soudem, a právem vlastnit majetek, a tedy i českým veřejným pořádkem. Soudkyně totiž zjevně (a mylně) vycházela z toho, že je mezi účastníky shoda o tom, že nárok žalované 1) je důvodný v celé výši [za předpokladu, že bude v řízení zjištěno, že od Smlouvy platně odstoupila žalovaná 1) a nikoliv žalobkyně], neboť o výši nároku není vlastně žádný spor. Tento zcela zjevně nesprávný dojem soudkyně získala asi proto, že tzv. „kvantum experti“ uvedli, že se shodli na částce uplatněné žalovanou 1). Soudkyně však naprosto přehlédla, že se kvantum experti shodli pouze na čísle jako takovém, tedy na tom, jakou částku číselně žalovaná 1) v řízení uplatňovala. To, že se experti shodli pouze na tom, jakou konkrétní částku žalovaná 1) v řízení uplatňuje, bylo z jejich společného prohlášení zcela zřejmé (ostatně tutéž formulaci kvantum experti uvedli i ohledně částek uplatněných žalobkyní pro případ, že bude v řízení zjištěno, že od smlouvy platně odstoupila žalobkyně). Vysvětlení, jakým způsobem soudkyně dospěla k závěru, že nárok žalované 1) je důvodný právě v žalované částce, není z odůvodnění Rozsudku vůbec patrné; odůvodnění výše nároku je v Rozsudku v jediném odstavci a odvolává se nesprávně na shodné stanovisko kvantum expertů. Tím, že soudkyně pouze převzala výši nároku uplatněného žalovanou 1), porušila právo žalobkyně na projednání její věci před soudem garantované v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11 (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.). Projednáním věci se totiž rozumí též provedení a následné právní zhodnocení relevantních důkazů za účelem zjištění skutkového stavu, což Britský soud neučinil. Dále žalobkyně uvedla, že část přisouzené částky 17 404 269,70 GBP, a to konkrétně částka ve výši 3 698 418,90 GBP, představuje tzv. punitive damages, což je v zásadním rozporu s českým veřejným pořádkem, obzvlášť za situace, kdy [Anonymizováno] nejednala úmyslně nebo tak, že by vědomě ignorovala práva žalované 1). Částka 3 698 418,90 GBP totiž nepředstavuje žádný nárok na náhradu škody či ztráty v důsledku ukončení projektu, ale je pouhou číselnou konstrukcí bez jakéhokoliv smysluplného hospodářského a právního základu a ve svém důsledku se tak Rozsudkem Britského soudu zakládá naprosto nedůvodný prospěch žalované 1) na úkor [Anonymizováno] a žalobkyně. Částka 3 698 418,90 GBP představuje rozdíl mezi částkou 8 236 204,68 GBP, kterou zaplatila na realizaci projektu společnost [Anonymizováno] žalované 1), a mezi částkou 4 537 785,78 GBP, kterou zaplatila na realizaci stejného projektu žalovaná 1) společnosti [Anonymizováno].

4. Dalším důvodem pro odepření uznání Rozsudku a Příkazu pro jejich rozpor s veřejným pořádkem je dle žalobkyně skutečnost, že Rozsudek a Příkaz ukládají povinnost k plnění, které je v příkrém rozporu se Smlouvou. Smlouva totiž obsahovala ujednání o omezení odpovědnosti [Anonymizováno], a sice že celková výše odpovědnosti [Anonymizováno] je omezena částkou 115 % výše odměny ze Smlouvy. Vzhledem k tomu, že celková odměna [Anonymizováno] za provedení díla dle Smlouvy činila 14 230 000 GBP, tak v absolutním čísle celková odpovědnost [Anonymizováno] vůči žalované 1) nesměla překročit částku 16 364 500 GBP. Částka přiznaná Rozsudkem a Příkazem (bez započtení náhrady nákladů řízení) ovšem činí 17 404 269,70 GBP, je tedy vyšší o více než milion liber (přes třicet milionů korun) než sjednaná maximální výše odpovědnosti [Anonymizováno] vůči žalované 1). Toto ujednání ve Smlouvě však Britský soud zcela opomenul.

5. Konečně posledním důvodem pro odepření uznání Rozsudku a Příkazu je dle žalobkyně skutečnost, že soudkyně Britského soudu svým postupem odepřela žalobkyni právo na nestranného soudce. K tomu žalobkyně uvedla, že soudkyně Britského soudu mimo jiné prováděla důkazy výslechem svědků, přičemž z bodů 12. až 24. Rozsudku je zřejmé, že svědecké výpovědi považovala za velmi podstatné pro své rozhodnutí. Svědci navržení [Anonymizováno] a žalobkyní (všichni české národnosti) vypovídali v českém jazyce s tlumočením do angličtiny a využili tak možnosti dané anglickým procesním právem vypovídat ve své mateřštině. Svědci navržení žalovanou 1), kteří též nebyli rodilí mluvčí, ze svého rozhodnutí vypovídali anglicky bez tlumočníka. Obecně ke svědkům vypovídajícím prostřednictvím tlumočníka soudkyně uzavřela, že „svědkové (ať již zjevně spoléhali na překlad nebo ne) někdy odpovídali na tyto otázky na základě neúplného porozumění dané otázce. Celkový výsledek byl takový, že věcné důkazy byly podstatně méně nápomocné, než by mohly ideálně být, a že odpovědi někdy musely být čteny v širším kontextu, než by bylo nutné, kdybychom měli co do činění se svědkem, který by podával výpověď v jeho nebo jejím mateřském jazyce.“ Z dalších odstavců odůvodnění Rozsudku je zřejmé, že soudkyně svědkům [Anonymizováno] přičetla k tíži, že vypovídali prostřednictvím tlumočníka, tedy že využili svého procesního práva. Přitěžující okolností tak mj. bylo, že svědci [Anonymizováno] vypovídali prostřednictvím tlumočníka a soudkyně (resp. tazatelé v rámci křížového výslechu) tak musela pečlivěji formulovat otázky. Toto tendenční hodnocení je patrné zejména v porovnání s tím, jak soudkyně hodnotila svědky navržené žalovanou 1). Soudkyně dala větší váhu výpovědím svědků žalované 1), než výpovědím svědků[Anonymizováno][Anonymizováno], a systematicky omlouvala nedostatky svědeckých výpovědí svědků žalované 1) (a především zcela zásadní změnu výpovědi svědka [Anonymizováno]), a systematicky přičítala k tíži [Anonymizováno], že jí navržení svědci využili svého procesního práva na výpověď ve svém mateřském jazyce za pomoci tlumočníka. Nadto soudkyně důvěryhodnost jejich svědecké výpovědi založila na tom, jakým způsobem na ni působili na čistě emoční rovině. Soudkyně tak svědecké výpovědi hodnotila v naprostém rozporu se standardy, podle kterých mají být důkazy hodnoceny, tj. bez předpojatosti. Tato předpojatost byla v daném případě tak zásadní, že tím došlo k porušení práva na nestranného soudce garantovaného např. čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.), dále pak čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11 (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.). Dle žalobkyně tato předpojatost a z ní vyplývající porušení jednoho ze základních principů soudnictví je z obsahu Rozsudku natolik evidentní, že Rozsudek a na jeho základě vydaný Příkaz jsou v rozporu se zásadami právního řádu České republiky, na nichž je nutné bez výhrady trvat. Rozsudek a Příkaz jsou tak i z tohoto důvodu v rozporu s českým veřejným pořádkem a nemohou být v České republice uznány.

6. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (jako soud prvního stupně) svým rozsudkem ze dne [datum] pod č.j. [spisová značka] žalobě vyhověl. Ve svém rozsudku uvedl, že se ztotožnil s námitkou žalobkyně týkajícími se jednoinstančnosti řízení ve Spojeném království a s námitkou týkající se toho, že Britský soud vůbec neposoudil výši nároku žalované 1). Ostatní námitky žalobkyně soud prvního stupně neshledal důvodnými. Námitku týkající se tzv. punitive damages soud blíže nezkoumal, jelikož dle názoru soudu nebylo možné zjistit, jak Britský soud k výsledné částce dospěl, a tudíž tedy nebylo zřejmé, zda výsledná částka v sobě obsahuje i tzv. punitive damages.

7. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podaly žalované odvolání. Zásadní námitkou žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně bylo, že soud prvního stupně rozhodl bez slyšení žalovaných. Ohledně skutečnosti, že soud prvního stupně odepřel uznání pro jednoinstančnost britského řízení žalované uvedly, že všechny žádosti žalobkyně o připuštění odvolání a o odklad vykonatelnosti Rozsudku a Příkazu britský odvolací soud zamítl. To znamená, že odvolací řízení fakticky proběhlo. Žalované dále uvedly, že dvojinstančnost řízení není součástí práva na spravedlivý proces, a to ve světle judikatury Evropského soudního dvora a Nejvyššího soudu ČR. Žalované rozebíraly pojem veřejného pořádku s tím, že výhradu veřejného pořádku (jako důvod pro neuznání cizozemského rozhodnutí) lze použít jen ve zcela výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí (nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového) bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít. Pojem veřejného pořádku zahrnuje základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen. Ve státě uznání lze přitom zohlednit jen zcela zásadní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit. Rozpor s veřejným pořádkem se tedy týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení, přičemž daný rozpor musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu členského státu, ve kterém je návrh na uznání podán. Současně dle předmětné judikatury platí, že pouhá odlišnost právní úpravy, jejíž účinky v zemi výkonu rozhodnutí nevyvolají žádné zvlášť negativní účinky, výhradu rozporu s veřejným pořádkem založit nemohou. K žádným takovým procesním vadám však v řízení předcházejícím vydání Rozsudku a Příkazu nedošlo. Podle judikatury NS ČR platí, že pokud je účinkem vykonávaného exekučního titulu zaplacení jím přisouzené a vymáhané pohledávky, tedy peněžité plnění, což je v právním řádu ČR zcela standardní, dokonce nejběžnější způsob uspokojení peněžité pohledávky, nelze v takovém případě dovozovat, že by uznání takového exekučního titulu a jeho prohlášení za vykonatelné bylo v rozporu s veřejným pořádkem ČR. Podle judikatury ESD pak platí, že výše vymáhané pohledávky, resp. závažné ekonomické důsledky vymožení takové pohledávky pro dlužníka, nemohou založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem. Námitka rozporu s veřejným pořádkem státu uznání neslouží k ochraně čistě ekonomických zájmů. Ohledně skutečnosti, že soud prvního stupně odepřel uznání pro neodůvodnění výše nároku žalovaných v britském Rozsudku, tak žalované uvedly, že článek 52 nařízení Brusel I bis stanoví, že rozhodnutí vydané v některém členském státě nesmí být v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno ve věci samé. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je v tomto smyslu nesporně nepřípustným přezkoumáváním rozhodnutí Britského soudu (tj. Rozsudku a Příkazu) ve věci samé v rozporu s článkem 52 nařízení Brusel I bis. Nejvyšší soud ČR přitom ve své judikatuře opakovaně poukázal na to, že věcnou správností exekučního titulu, kterou se soud nemůže zabývat, se rozumí správnost a úplnost skutkových zjištění, o která se exekuční titul opírá, jakož i správnost a úplnost právního posouzení zjištěného skutkového stavu a jejich promítnutí do výroku exekučního titulu. Žalované přitom poukázaly na to, že se neztotožňují s tím, že by z Rozsudku vůbec nebylo zřejmé, jak Britský soud dospěl k částkám uvedeným v Rozsudku a Příkazu. Výší nároku se Britský soud podrobně zabýval v odstavcích 432 až 455 Rozsudku, a nikoliv pouze v odstavci 432, jak chybně uvedl soud prvního stupně. Pokud soud prvního stupně ve svém rozsudku poukazoval na to, že soudkyně Britského soudu převzala příslušnou částku „z jakéhosi shodného prohlášení znalců“, namítly žalované, že v rámci předmětného řízení před Britským soudem znalci zabývající se výší uplatněných nároků (nominovaní oběma stranami sporu) vydali společnou zprávu, ve které se shodli na částkách, které mají být poskytnuty příslušné straně sporu v závislosti na tom, která strana bude Britským soudem shledána odpovědnou. Na tuto společnou zprávu znalců se obě strany sporu odvolaly ve svých závěrečných návrzích. Britský soud pak v Rozsudku rozhodl o tom, která ze stran je ve sporu odpovědná (přičemž toto své rozhodnutí velmi podrobně zdůvodnil), a pokud jde o výši nároku, odkázal na částky uvedené ve společné zprávě znalců. Přitom platí, že pokud strany sporu v závěrečných návrzích nerozporují částky, na kterých se znalci shodli ve společné zprávě, soudce nemusí v Rozsudku podrobně zdůvodňovat výši přiznaných částek a může odkázat na společnou zprávu znalců. Takový postup je zcela v souladu s příslušnými anglickými procesními pravidly.

8. Krajský soud v Brně (jako odvolací soud) svým rozsudkem ze dne [datum] pod č.j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Učinil tak bez jednání a bez ústního slyšení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil s výhradou veřejného pořádku týkající se nepřípustné jednoinstančnosti britského řízení i s námitkou týkající se neodůvodnění výše nároku přiznaného žalovaným. Nad rámec toho navíc odvolací soud dovodil, že Rozsudek obsahuje tzv. punitive damages a i z tohoto důvodu jej tedy nelze uznat pro rozpor s veřejným pořádkem. Odvolací soud se rovněž zabýval tím, jaký dopad by měl výkon Rozsudku na žalobkyni jakožto dominantního zaměstnavatele v regionu.

9. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, ve kterém argumentovali obdobně jako ve svém odvolání.

10. Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 30. 9. 2021 pod č.j. 20 Cdo 702/2021-1460 rozsudek odvolacího soudu zrušil z procesních důvodů, a sice proto, že odvolací soud nenařídil ve věci jednání a neumožnil tedy účastníkům být slyšeni, přestože o to žalované požádaly.

11. Krajský soud v Brně (jako odvolací soud) následně svým rozsudkem ze dne [datum] pod č.j. [spisová značka] po provedeném jednání rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil. Odvolací soud v zásadě užil obdobnou argumentaci jako ve svém prvním rozsudku ve věci samé.

12. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalované opět dovolání, ve kterém argumentovali obdobně jako ve svém prvním dovolání.

13. Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2022 pod č.j. 20 Cdo 1432/2022-1679 rozsudek odvolacího soudu opět zrušil. Dovolací soud mimo jiné uved, že (bod 36. odůvodnění) výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, v nichž by uznání účinků cizího rozhodnutí - nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového - bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (pro přijetí tohoto závěru vycházel dovolací soud z rozsudku Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988 ve věci Horst Ludwig Martin Hoffmann v. Adelheid Krieg /C-145/86/). Má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí (coby exekučního titulu) zaplacení jím přisouzené pohledávky, jedná se o účinek v právním řádu České republiky zcela standartní, ba dokonce nejběžnější, neboť představuje způsob uspokojení oprávněné osoby. Již pouze z tohoto hlediska nelze bez dalšího dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí (resp. odepření jeho vykonatelnosti na území České republiky) bylo v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem. Pojem veřejného pořádku (bod 37. odůvodnění) zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, přičemž platí, že i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Ve státě uznání (odepření uznání) lze zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018 či ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3620/2018). V tomto kontextu lze jednoznačně dovozovat, že cizí rozhodnutí, u něhož se zvažuje uznání vykonatelnosti či naopak odepření takového uznání, není možné (až na výjimky, které posuzovaný případ nepředstavuje) přezkoumávat po věcné stránce (a v tomto rámci dokonce modifikovat právní kvalifikaci jím přiznaných nároků). Cizí rozhodnutí rovněž nelze revidovat hlediskem standardních procesních postupů přeshraničního soudu. Co se týče dvojinstančnosti britského řízení, tak dle dovolacího soudu (bod 39. odůvodnění) tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno rovněž tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Založil-li proto odvolací soud své úvahy na pouhé odlišnosti britské právní úpravy oproti úpravě tuzemské, přičemž účinky cizí úpravy v zemi výkonu rozhodnutí (exekuce) nevyvolávají žádné zvlášť negativní důsledky pro český právní řád, pak uvedené diference nemohou založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem. Co se týče skutečnosti, že Britský soud odůvodnil výši přiznané náhrady škody odkazem na „souhlasné stanovisko znalců“, tak zde se nejedná o hodnocení účinků procesního práva. Uvedenou námitkou především není popřen závěr britského soudu, že právní základ žalobního nároku je opodstatněn. Skutečnost, že se výše civilním soudem přiznaného plnění opírá o odborný názor znalce (znalců), popř. o znalecký posudek, není ničím výjimečná ani v poměrech právního řádu České republiky, a tudíž nemůže narušit veřejný pořádek. Co se týče sankční náhrady škody, tak Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, povahou tzv. punitive damages v základní rovině zabýval a dospěl k závěru, že ve vztahu k uznání rozhodnutí ukládajícímu tuto sankční náhradu škody je možné uplatnit výhradu rozporu s českým veřejným pořádkem pouze tehdy, pokud je výše sankční náhrady újmy zjevně nepřiměřená újmě, již má odškodnit; jen v takovém případě se totiž dostává do rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek (srov. článek 4 odst. 4 Listiny). Při úvaze o tom, zda podkladové rozhodnutí přiznávající náhradu sankční povahy představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek, je proto třeba důsledně zkoumat závažnost újmy, která má být na základě podkladového rozhodnutí kompenzována, když vyšší (intenzivnější) újma ospravedlňuje vyšší náhradu, a dále to, zda nejsou kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky (tj. zda není kompenzační složka náhrady újmy zjevně nižší než složka sankční) a zda výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv povinné osoby (tj. není likvidační, nemá tzv. rdousící efekt). Teprve po zvážení těchto kritérií lze posoudit, zda uznání takového rozhodnutí je v souladu s veřejným pořádkem. Právo Evropské unie pojem sankční náhrady sice reflektuje, ovšem má k tzv. punitive damages ambivalentní postoj. Posuzovaná věc není pro použití výhrady veřejného pořádku stran nekompenzační náhrady škody okolnostmi případu nijak výjimečná, nutno-li zdůraznit, že z obsahu spisu nelze nalézt oporu pro zjištění, že by Britský soud svým Rozsudkem a Příkazem hodlal povinnou osobu přisouzeným plněním exemplárně trestat. Odvolací soud vycházel z odlišného skutkového posouzení případu před Britským soudem a z vlastního – přesvědčivě nepodloženého – závěru o sankčním rozsahu plnění. Co se týče kompenzační námitky, tak té se odvolací soud věnoval velmi povrchně a v rozporu s vlastním tvrzením, že neprojednání kompenzační námitky či „protinávrhu“ je relevantní okolností. Konstatoval pouze, že Britský soud (prvního stupně) bez bližšího odůvodnění návrh společnosti [Anonymizováno] zamítl, stejně jako její kompenzační námitky, čímž „odepřel právo na projednání (…) věci nezávislým soudem“. Takové „ryze formální řízení“ dokončil britský odvolací soud „deklarací nepřípustnosti odvolání“. Z uvedeného je zřejmé, že předestřenou otázku odvolací soud řešil nedostatečně (a z hlediska dovolacího řízení nepřezkoumatelně), nutno-li k tomu (prozatím) v obecné rovině poznamenat, že ani v českém právním řádu nemusí být vzájemný návrh v rámci jednoho meritorního řízení projednáván, což navrhujícímu účastníku nebrání v tom, aby svůj (kompenzační) nárok uplatnil v samostatném řízení; v důsledku toho nemá zamezen přístup k soudu. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž uvedl, že v dalším řízení je třeba brát při řešení všech rozhodných otázek v potaz rovněž skutečnost, že v řízení před britskými soudy byla žalobkyně zastoupena zdejším advokátem, tj. profesionálem působícím a orientujícím se v oblasti britského právního systému. Dále dovolací soud uvedl, že odvolací soud se s důkazními návrhy účastnic řízení nevypořádal v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uzavřel, že odvolací soud buď navržené a dosud neprovedené důkazy sám provede, anebo v odůvodnění rozhodnutí o věci samé vysvětlí, proč se jejich provedení ukazuje jako nepotřebné ke zjištění skutkového stavu věci. V posuzované věci se proto nelze spokojit s pouhým konstatováním, že odvolací soud „další důkazní návrhy (…) pro jejich nadbytečnost zamítl“, a to zvlášť za situace, kdy navržené (a neprovedené důkazy) měly objasnit procedurální postupy britských soudů, jimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku šířeji zabýval.

14. Krajský soud v Brně (jako odvolací soud) následně svým usnesením ze dne [datum] pod č.j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Odvolací soud uvedl, že nemůže ve věci rozhodnout proto, že na základě závazného právního názoru dovolacího soudu je třeba ve věci provést rozsáhlé dokazování, což překračuje možnosti odvolacího soudu. Existuje zde totiž do jisté míry oponentní, někdy dosti jednoznačné a nepodkročitelné stanovisko dovolacího soudu. Dovolací soud uložil provádět ve věci další dokazování vyhověním všem dosavadním důkazním návrhům účastníků, a to i těm, které odvolací soud, vzhledem k charakteru řízení a povaze rozhodnutí, považoval za důkazní návrhy nadbytečné. Dovolací soud se jednoznačně vyjádřil k tomu, že všechny důkazy, které byly v průběhu řízení účastníky navrženy, je třeba bez výjimky provést. Dále se dovolací soud již jednoznačně vyjádřil k některým hmotněprávním otázkám, které dosavadní právní názor odvolacího soudu nejen relativizují, ale namnoze jej převyšují.

15. Při následných jednáních konaných u soudu prvního stupně dne [datum] a dne [datum] setrvaly obě strany na svých procesních stanoviscích, které ještě průběžně doplňovaly a precizovaly.

16. Z listin provedených k důkazu soud zjistil následující skutečnosti.

17. Ze Smlouvy soud zjistil, že byla uzavřena mezi [Anonymizováno] a žalovanou 1) a týkala se výstavby Elektrárny za podmínek stanovených ve Smlouvě. V bodu 4. na straně 2 Smlouvy je uvedena smluvní cena ve výši 14 230 000 GBP, kterou je žalovaná 1) povinna zaplatit [Anonymizováno] za celou realizaci díla. Ve Smlouvě je dále na straně 8 v článku 1. odst. 1.1 písm. (c) uvedeno, že termínem „celkový strop ručení“ se rozumí částka, jež se rovná 115 % smluvní ceny, pokud došlo k vypovězení Smlouvy z důvodu neplnění povinností ze strany zhotovitele (tedy [Anonymizováno]) dle odstavce 15.2 (vypovězení objednatelem).

18. Ze Smlouvy o poskytnutí záruky bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou 1), přičemž žalobkyně se jakožto ručitel v této smlouvě zavázala, že bezodkladně uhradí žalované 1) částku, poskytne plnění nebo splní povinnost, jako by sama byla povinným subjektem, a to v případě, že je na základě Smlouvy neposkytne žalované 1) společnost [Anonymizováno] jakožto zhotovitel.

19. Z Rozsudku bylo zjištěno, že Britský soud nároky společnosti [Anonymizováno] neuznal a naopak uznal nárok žalované 1), přičemž zároveň uznal i ručitelský závazek žalobkyně. Dle Britského soudu se články 17.3 a 17.4 Smlouvy nedají vykládat tak, jak se je snaží vykládat žalobkyně (a společnost [Anonymizováno]), a to s ohledem na proces konstruování Smlouvy a logický výklad celé Smlouvy, zejména s ohledem na čl. 4.10 Smlouvy, který by byl v opačném případě ve Smlouvě zcela neúčinný. Proto tedy dle názoru Britského soudu byla odpovědnost za přítomnost azbestu v lokalitě plně na společnosti [Anonymizováno]. Co se týče zdůvodnění, proč Britský soud přiznal žalované 1) právě takovouto částku, tak toto je uvedeno v odstavcích 432 až 455 Rozsudku. Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí ze strany soudkyně, tak to bylo provedeno v odstavcích 12 až 24. Je evidentní, že přesvědčivější byly pro soudkyni výpovědi svědků navržených žalovanou 1). Často soudkyně odkazovala na skutečnost, že ani jeden ze svědků neměl angličtinu jako rodný jazyk, přičemž ti, kteří se přesto rozhodli vypovídat v angličtině, občas z tohoto důvodu neporozuměli zcela položené otázce, a ti, kteří vypovídali prostřednictvím tlumočníka, rovněž měli problém porozumět složitým otázkám, které jim byly kladeny. Z ničeho v odůvodnění Rozsudku nevyplývá, že by součástí částky přisouzené žalované 1) byly tzv. punitive damages či nároky obdobné punitive damages. Soud přitom nemůže přiznané peněžité plnění překvalifikovávat (jak plyne ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR) a dedukovat, že nějaká část přisouzené částky, byť Britským soudem jinak kvalifikovaná, představuje vlastně tzv. punitive damages či nároky obdobné punitive damages; takovýto postup českého soudu možný není.

20. Z Příkazu bylo zjištěno, že Britský soud nařídil společnosti [Anonymizováno] zaplatit žalované 1) částku 70 000 liber do 5. 3. 2020, dále částku 17 404 269,70 liber do 12. 3. 2020, úroky ve výši 3 814,64 liber denně do zaplacení dlužné částky, a oběma žalovaným náklady řízení ve výši 2 500 000 liber do 12. 3. 2020. Zároveň bylo povoleno odložení vykonatelnosti pro případ, že společnost [Anonymizováno] zaplatí dlužné částky na účet soudu. Zároveň byla povinnost zaplatit dlužné částky uložena žalobkyni pro případ, že je nezaplatí společnost [Anonymizováno].

21. Ze žádosti společnosti [Anonymizováno] o připuštění odvolání ze dne [datum] podané v rámci britského řízení bylo zjištěno, že společnost [Anonymizováno] požádala o připuštění možnosti podat proti Rozsudku odvolání.

22. Ze soudního příkazu vydaného ctihodným soudcem odvolacího soudu panem [Anonymizováno] dne [datum] bylo zjištěno, že žádost o podání odvolání ze strany společnosti [Anonymizováno] byla zamítnuta s tím, že celý základ odvolání je zásadně vadný. Z rozhodnutí, které přijal ctihodný soudce [Anonymizováno] dne [datum] bylo zjištěno, že soudce odvolacího soudu odmítl všechny námitky společnosti [Anonymizováno] proti Rozsudku.

23. Z posudku sira [Anonymizováno] (a obdobně i z prohlášení svědka – paní [anonymizováno]) byl zjištěn podstatný obsah britských občanskoprávních procesních předpisů; dále z toho vyplynulo, že znalci připravili pro Britský soud dvě kvantifikace nároku, a to jak pro případ, že by Smlouvu řádně vypověděla společnost [Anonymizováno], tak pro případ, že by Smlouvu řádně vypověděla žalovaná 1); bylo pak na posouzení britského soudu, která ze stran Smlouvu vypověděla po právu. Dále je z toho zřejmé, že žádná strana v žádné fázi řízení neuvedla, že by s kvantifikací, která byla znalci dohodnuta, nesouhlasila. Podstatné je, že obvyklou praxí soudců je v britském řízení to, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývají analýzou záležitostí, které byly stranami přijaty nebo kterou nejsou sporné. Soudkyně [Anonymizováno] v podstatě dodržela všechna příslušná procesní pravidla; kterýkoli soudce by na jejím místě nezahrnul žádné odůvodnění či analýzu částek odsouhlasených znalci, protože žádná ze stran vyčíslení nerozporovala.

24. Z dopisu (či emailu) zaslaného právním zástupcem společnosti [Anonymizováno] v britském řízení právnímu zástupci žalovaných dne [datum] soud zjistil, že právní zástupce společnosti [Anonymizováno] zde (jeden den před vydáním Příkazu) uvedl, že s výhradou otázky horního limitu je možné se shodnout na výši, s výjimkou zde uvedených záležitostí.

25. Ze zápisu z přípravného soudního jednání před soudcem [Anonymizováno] ze dne [datum] bylo zjištěno, že společnost [Anonymizováno] zpochybňovala výši nároku žalovaných.

26. Z vyjádření společnosti [Anonymizováno] v britském řízení ze dne [datum] nazvaného „znovu pozměněná replika a obrana proti návrhu“ bylo zjištěno, že společnost [Anonymizováno] zpochybňovala výši nároku žalovaných.

27. Z vyjádření žalované 1) v britském řízení ze dne [datum] (jako příprava na jednání [datum]) bylo zjištěno, že sama žalovaná 1) si byla vědoma toho, že společnost [Anonymizováno] zpochybňuje výši nároku žalovaných.

28. Z vyjádření společnosti [Anonymizováno] v britském řízení ze dne [datum] (jako příprava na jednání [datum]) bylo zjištěno, že společnost [Anonymizováno] zde zpochybňuje výši nároku žalovaných.

29. Ze zápisu ze soudního jednání britského soudu ze dne [datum] bylo zjištěno, že i zde společnost [Anonymizováno] uvedla, že zpochybňuje (mimo jiné) výši nároku žalovaných.

30. Ze svědeckých výpovědí pana [Anonymizováno] před Britským soudem dne [datum] a [datum] bylo zjištěno, jak tento svědek v průběhu řízení ve věci vypovídal.

31. Ze svědecké výpovědi pana [Anonymizováno], z písemného stanoviska quantum experta pana [Anonymizováno], a z druhého společného prohlášení kvantových odborníků ze dne [datum] bylo zjištěno, že znalci zde uvedli, že veškeré částky uvedené v tomto společném vyjádření jsou pouze na bázi „čísel jako takových“ a podléhají tedy rozhodnutí soudu co se týče jejich sporných právních, faktických, technických a programových náležitostí.

32. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil nic podstatného pro rozhodnutí ve věci.

33. Soud nepřipustil důkaz celým spisem britského soudu jednak proto, že reálné získání tohoto důkazu by bylo zcela zjevně velmi problematické a zdlouhavé, a především proto, že všechny podstatné listiny z britského spisu již byly nepochybně oběma stranami sporu předloženy. Nic nového by to tedy pro rozhodnutí ve věci nepřineslo.

34. Na základě provedeného dokazování má soud za zcela prokázané, že mezi společností [Anonymizováno] a žalovanou 1) byla uzavřena Smlouva. Spor účastníků následně řešil Britský soud, který svým Rozsudkem zamítl nárok společnosti [Anonymizováno] a naopak vyhověl nároku žalované 1); jelikož Britský soud vyhověl v základu nároku žalované 1), neposuzoval blíže kompenzační námitku společnosti [Anonymizováno]. V Příkazu pak Britský soud uložil společnosti [Anonymizováno] povinnost zaplatit žalované 1) přisouzenou částku a dále povinnost zaplatit oběma žalovaným náhradu nákladů řízení. Zároveň Britský soud uložil žalobkyni povinnost uhradit předmětné částky žalovaným, pokud by je neuhradila společnost [Anonymizováno]. V Rozsudku Britský soud poměrně podrobně rozebíral jednotlivé svědecké výpovědi a věrohodnost svědků, důkladně se rovněž vypořádal s posouzením, která ze stran oprávněně odstoupila od Smlouvy, rovněž se pak v rámci toho, co bylo třeba dle britských právních předpisů, vypořádal i s odůvodněním výše přiznaného nároku žalovaných.

35. Podle článku 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu. Podle článku 46 nařízení Brusel I bis se výkon rozhodnutí na návrh osoby, vůči níž je výkon navrhován, odepře, je-li dán některý z důvodů uvedených v článku 45. Podle článku 52 nařízení Brusel I bis rozhodnutí vydané v některém členském státě nesmí být v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno ve věci samé.

36. Soud se tedy dle návrhu žalobkyně zabýval posouzením jednotlivých námitek žalobkyně, tedy jestli každá jednotlivá námitka způsobuje, že Rozsudek a Příkaz jsou v rozporu s veřejným pořádkem České republiky tak, jak to stanoví článek 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis.

37. Rozpor s veřejným pořádkem je v České republice shledáván tehdy, jestliže by uznání cizího rozhodnutí odporovalo základním principům ústavního a právního řádu, společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o porušení takového zájmu, na kterém je třeba zcela jednoznačně a v každém ohledu trvat. Rozpor s veřejným pořádkem se týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné cizí rozhodnutí vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení (IV. ÚS 189/2010), přičemž trvání na ochraně základních práv jednotlivce patří bezpochyby k základním principům právního řádu v České republice. Pojem veřejného pořádku by měl být vykládán restriktivně, zásah proti zmíněným základním principům musí být zjevný, tj. musí být dostatečné intenzity. Ani výhrada veřejného pořádku však neumožňuje českému soudu či jinému orgánu přezkoumávat cizí rozhodnutí z hlediska jeho věcné správnosti. Přezkum cizího rozhodnutí z hlediska veřejného pořádku lze tak provést jen v omezeném rozsahu a uznání odepřít, jen jsou-li vady rozhodnutí zcela zjevné. Obecně lze vyjít z toho, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu společnosti. Českému soudu nepřísluší hodnotit samotné zahraniční právo, pouze účinky jeho aplikace na konkrétní právní poměr, zda jsou či nejsou v rozporu se základními principy, na nichž je třeba bezvýhradně trvat.

38. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR v související věci 20 Cdo 1431/2022-1531 (obdobný spor mezi společností [Anonymizováno] a žalovanými), tak pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, přičemž platí, že i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno (tyto případné procesní vady tedy nelze napravovat ve státě uznání či odepření uznání, nýbrž případně vyššími soudy ve státě původu). Ve státě uznání (odepření uznání) lze zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018). V tomto kontextu lze jednoznačně dovozovat, že cizí rozhodnutí, u něhož se zvažuje uznání vykonatelnosti či naopak odepření takového uznání, není možné (až na výjimky, které posuzovaný případ nepředstavuje) přezkoumávat po věcné stránce (a v tomto rámci dokonce modifikovat právní kvalifikaci jím přiznaných nároků). Cizí rozhodnutí rovněž nelze revidovat hlediskem standardních procesních postupů přeshraničního soudu. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je třeba posuzovat uznání účinků britského rozsudku, nikoliv rozsudek jako takový. V tomto smyslu má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí (coby exekučního titulu) zaplacení přisouzené pohledávky, jedná se o účinek v právním řádu České republiky zcela standartní, ba dokonce nejběžnější, neboť představuje způsob uspokojení oprávněné osoby. Již pouze z tohoto hlediska nelze bez dalšího dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí (resp. odepření jeho vykonatelnosti na území České republiky) bylo v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem. Zcela jednoznačně je zde tedy uvedeno, že britský Rozsudek nelze přezkoumávat po věcné stránce (k čemuž fakticky směřovala většina námitek žalobkyně). Dále Nejvyšší soud ČR konstatoval, že nelze modifikovat právní kvalifikace přiznaných nároků (viz tzv. punitive damages). Zároveň z toho jasně plyne, že rozhodně nelze tvrdit, že by neúspěšné žalobkyni (a společnosti [Anonymizováno]) nebyla před Britským soudem dána příležitost uplatnit svá procesní práva (nic takového se nestalo; naopak žalobkyně i společnost [Anonymizováno] byly zastoupeny britským advokátem orientujícím se v britském právním systému). V tomto smyslu tedy proběhlo britské řízení férově.

39. První námitka žalobkyně spočívala v tom, že uznání a výkon Rozsudku a Příkazu, jakožto prvostupňových, nicméně vykonatelných rozhodnutí, fakticky vyloučí právo žalobkyně na jejich přezkum odvolacím soudem a je popřením principu dvojinstančnosti řízení, který je součástí ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V mezidobí (od vydání prvního rozsudku českého soudu prvního stupně v této věci) došlo k tomu, že britský odvolací soud žádost o podání odvolání ze strany žalobkyně (a společnosti [Anonymizováno]) zamítl. Dle názoru soudu (jak to ostatně předeslal ve svém zrušujícím usnesení dovolací soud) není zásada dvojinstančnosti obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno rovněž tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (a nezáleží přitom, zda je předmětem sporu bagatelní částka či extrémně vysoká částka). K tomu zde zcela jednoznačně došlo. Jak plyne i ze stanoviska sira[Anonymizováno][Anonymizováno], tak co se týče rozhodování britského odvolacího soudu, tak to probíhalo zcela standardně; rozhodně se zde tedy nejednalo o to, že by důvody, pro které lze odvolání zamítnout, byly stanoveny způsobem, z něhož by bylo patrno, že došlo k porušení některé ze zásad českého procesního práva, na níž je nutno trvat. Je tedy třeba konstatovat, že jednoinstančnost řízení je v tomto případě standardem britského civilního procesu, přičemž v tomto konkrétním případě se navíc britský odvolací soud zabýval podaným odvoláním a rozhodl tak, že odvolání nepřipouští.

40. Druhá námitka žalobkyně spočívala v tom, že Britský soud protinárok žalované 1) nijak neposoudil, pokud jde o přezkum samotné výše nároku, a přesto odsoudil společnost [Anonymizováno] (potažmo žalobkyni) k zaplacení částky téměř 600 milionů korun. Dle názoru soudu je třeba opět odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR, a sice, že skutečnost, že se výše civilním soudem přiznaného plnění opírá o odborný názor znalce (znalců), popř. o znalecký posudek, není ničím výjimečná ani v poměrech právního řádu České republiky, a tudíž nemůže narušit veřejný pořádek. Co se týče samotného odůvodnění výše přiznané pohledávky, tak tuto výši soudkyně odůvodnila v odstavcích 432 až 455 svého Rozsudku. Není možné v rámci řízení před českým soudem posuzovat, zda je takové odůvodnění dostatečné či přesvědčivé. Není navíc ani možné, aby zdejší soud hodnotil souhlasné prohlášení znalců jako důkaz provedený před Britským soudem, resp. aby zdejší soud posuzoval, zda hodnocení takového důkazu Britským soudem bylo správné či nikoliv. To znamená, že pokud soudkyně nějakým způsobem tento důkaz vyhodnotila, tak je třeba to respektovat, a nikoliv přezkoumávat, zda to učinila správně. Podstatné je, že se na výši tohoto nároku shodli znalci, nikoliv strany. Dle názoru soudu provedené důkazy svědčí spíše ve prospěch žalobkyně v tom smyslu, že strany se v britském řízení na výši nároku neshodly, nicméně jak již bylo uvedeno výše, tak skutečnost, že to soudkyně vyhodnotila jinak (byť případně i chybně), měla být případně předmětem přezkumu v rámci britského odvolacího řízení, avšak takovouto případnou vadu řízení před Britským soudem nelze přezkoumávat v tomto řízení před českým soudem. I dle posudku sira [Anonymizováno] je takovéto stanovení výše nárokované částky v britském právním systému standardní, a bylo pak na soudkyni, jak s takovým důkazem naloží. Přezkoumávat následný postup soudkyně v tomto smyslu možné není. Z tohoto důvodu tedy nelze odepřít uznání a výkon Rozsudku a Příkazu pro rozpor s veřejným pořádkem.

41. Třetí námitka žalobkyně spočívala v tom, že přisouzená částka v sobě obsahuje i tzv. punitive damages, které jsou v zásadě v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Dle názoru soudu z obsahu spisu nelze nalézt oporu pro zjištění, že by Britský soud svým Rozsudkem a Příkazem hodlal povinnou osobu (tj. společnost [Anonymizováno] či žalobkyni) přisouzeným plněním exemplárně trestat. Z ničeho nevyplývá, že by součástí částky přisouzené žalovaným byly punitive damages či nárok obdobný punitive damages. Přisouzené částky vyplývají ze Smlouvy, a zcela jistě nejsou nekompenzačním odškodněním exemplární nebo represivní povahy v mimořádné výši (v porovnání s částkami, za které mělo k výstavbě Elektrárny dojít). A jak již uvedl Nejvyšší soud ČR, tak nároky přiznané v britském řízení nelze v rámci tohoto českého řízení nějak překvalifikovávat a nějakým způsobem z toho dedukovat, že se snad mohlo jednat o punitive damages či nárok obdobný punitive damages. Soud se musí držet výhradně Rozsudku, ve kterém nic takového uvedeno není. Ani z tohoto důvodu tedy nelze odepřít uznání Rozsudku a Příkazu pro jeho rozpor s veřejným pořádkem.

42. Čtvrtá námitka žalobkyně se týkala toho, že Britský soud neprojednal kompenzační námitku společnosti [Anonymizováno] (a žalobkyně). Dle názoru soudu je přitom logické, že když soudkyně co do základu věci rozhodla, že vina za ukončení smlouvy je na straně společnosti [Anonymizováno], tak se její kompenzační námitkou podrobněji nezabývala (odstavec 468 britského Rozsudku). Takovýto postup soudkyně rovněž nezakládá rozpor s veřejným pořádkem.

43. Pátá námitka žalobkyně spočívala v tom, že Rozsudek a Příkaz ukládají povinnost k plnění, které je v příkrém rozporu s ustanovením Smlouvy, že celková výše odpovědnosti společnosti [Anonymizováno] je omezena částkou 115 % výše odměny ze Smlouvy. Tuto námitku žalobkyně soud neshledal důvodnou, resp. soud se touto námitkou ani dle ustanovení článku 52 nařízení Brusel I bis nemohl zabývat, jelikož by tím český soud de facto přezkoumával Rozsudek po věcné stránce, což není přípustné. Soud by musel vykládat různé články Smlouvy a porovnávat je se závěry Rozsudku, což nelze. Je tedy zřejmé, že ani z tohoto důvodu nelze odepřít uznání Rozsudku a Příkazu pro rozpor s veřejným pořádkem.

44. Šestá námitka žalobkyně spočívala v tom, že soudkyně Britského soudu svým postupem odepřela žalobkyni právo na nestranného soudce. V tomto ohledu soud neshledal, že by námitka žalobkyně byla důvodná. Je evidentní, že soudkyně posoudila důkazy svědeckými výpověďmi ve prospěch žalovaných, nicméně sama ve svém rozsudku v odst. 13 přiznala, že věcné důkazy byly podstatně méně nápomocné, než by mohly ideálně být, a že odpovědi svědků někdy musely být čteny v širším kontextu, než by bylo nutné, kdybychom měli co do činění se svědkem, který by podával výpověď v jeho mateřském jazyce. Soudkyně uvedla nejen u svědků žalobkyně, ale i u některých svědků žalovaných, že byl problém s tím, jestli porozuměli položeným otázkám (např. pan [Anonymizováno] či pan [Anonymizováno]). K tomu může český soud tak maximálně poznamenat, že soudkyně Britského soudu správně měla vést řízení tak, aby svědci, ať už vypovídali prostřednictvím tlumočníka či nikoli, jednoznačně porozuměli kladeným otázkám a mohli na ně tudíž relevantně odpovědět. Soudkyně tudíž nejspíše měla zajistit lepšího tlumočníka pro svědky, kteří vypovídali ve své mateřštině, a zároveň využít služeb tohoto lepšího tlumočníka i pro svědky, kteří vypovídali v angličtině, přestože to není jejich rodný jazyk, a měli kvůli tomu slabší schopnost porozumět kladeným otázkám. Následně tedy bylo výlučným právem soudkyně hodnotit každý důkaz podle své úvahy jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a na základě toho vynést Rozsudek. Co se týče zejména výpovědi svědka [Anonymizováno], tak soudkyně se s tím nějak ve svém rozsudku vypořádala, a pokud by zdejší soud měl hodnotit to, jak soudkyně Britského soudu hodnotila jeho výpověď, tak by tím nepřípustně přezkoumával britský Rozsudek po věcné stránce. Nelze ale vůbec konstatovat, že by tímto hodnocením důkazů britská soudkyně nějak porušila rovnost stran a nebyla by tedy ve sporu nestranná. To vše ve svém souhrnu dle názoru soudu znamená, že námitka, že soudkyně nebyla nestranná, není důvodná. Ani pro tento důvod tedy není možné uznání a výkon Rozsudku a Příkazu odepřít.

45. Na základě výše uvedeného tedy soud rozhodl tak, že žalobu na odepření uznání Rozsudku a Příkazu a žalobu na odepření výkonu Rozsudku a Příkazu zamítl.

46. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého soud přiznal úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni, která úspěch neměla. Náklady řízení ve výši 108 134,73 Kč představují zaplacený soudní poplatek ve výši 14 000 Kč (za podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) a náklady právního zastoupení ve výši 94 134,73 Kč sestávající se z paušální odměny ve výši 59 000 Kč dle § 7 bod 5. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) a § 12 odst. 4 (zastupování dvou žalovaných) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „advokátní tarif“), za 12 úkonů právní služby a 4 000 Kč (tj. 2 x 2 000 Kč za každou žalovanou) [písemné podání soudu ve věci samé ze dne [datum] – společné odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum], písemné podání soudu ve věci samé ze dne [datum] – společné doplnění odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum], písemné podání soudu ve věci samé ze dne [datum] – společné dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum], písemné podání soudu ve věci samé ze dne [datum] – doplnění společného dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum], písemné podání soudu ve věci samé ze dne [datum] – návrh žalovaných na doplnění dokazování, účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum], písemné podání soudu ve věci samé ze dne [datum] – společné dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum], písemné podání soudu ve věci samé ze dne [datum] – vyjádření žalovaných v návaznosti na kasační rozsudky dovolacího a odvolacího soudu, účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum] (v rozsahu dvou úkonů právní služby), účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum], písemné podání soudu ve věci samé ze dne [datum] – závěrečný návrh žalovaných], a 6 půlúkonů právní služby a [částka] (tj. 2 x [částka] za každou žalovanou) [písemné podání soudu ze dne [datum] – sdělení žalovaných k podanému společnému odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum], písemné podání soudu ze dne [datum] – návrh žalované 1) na nařízení předběžného opatření (tento úkon byl počítán jako zastoupení pouze první žalované), písemné podání soudu ze dne [datum] – založení důkazu ke společnému doplnění odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum], písemné podání soudu ze dne [datum] – žádost o zdůvodnění postupu odvolacího soudu v řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum], písemné podání soudu ze dne [datum] – urgence procesního postupu soudu prvního stupně, účast na vyhlášení rozsudku před soudem prvního stupně dne [datum]], dále z částky 5 400 Kč, která představuje náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 18 úkonů právní služby a [částka] (viz výše), dále z náhrady cestovních výdajů za cestu právního zástupce žalovaných z [Anonymizováno] k odvolacímu soudu do Brna a zpět na jednání dne [datum] v délce 418 km automobilem zn. [Anonymizováno], s průměrnou spotřebou pohonných hmot 5,7 l/100 km (dle technického popisu vozidla), při ceně motorové nafty ve výši [částka] za jeden litr a náhradě za použití silničního motorového vozidla ve výši 4,70 Kč za jeden km (podle vyhlášky č. 511/2021 Sb.), v celkové výši 3 086,80 Kč, dále z náhrady cestovních výdajů za cestu právního zástupce žalovaných z [Anonymizováno] k procesnímu soudu do Žďáru nad Sázavou a zpět na jednání dne [datum] v délce 314 km automobilem zn. [Anonymizováno], s průměrnou spotřebou pohonných hmot 5,7 l/100 km (dle technického popisu vozidla), při ceně motorové nafty ve výši 44,10 Kč za jeden litr a náhradě za použití silničního motorového vozidla ve výši 5,20 Kč za jeden km (podle vyhlášky č. 467/2022 Sb.), v celkové výši 2 422,10 Kč, dále z náhrady cestovních výdajů za cestu právního zástupce žalovaných z [Anonymizováno] k procesnímu soudu do Žďáru nad Sázavou a zpět na jednání dne [datum] v délce 314 km automobilem zn. [Anonymizováno], s průměrnou spotřebou pohonných hmot 5,7 l/100 km (dle technického popisu vozidla), při ceně motorové nafty ve výši 38,30 Kč za jeden litr (dle předloženého dokladu) a náhradě za použití silničního motorového vozidla ve výši 5,20 Kč za jeden km (podle vyhlášky č. 467/2022 Sb.), v celkové výši 2 318,29 Kč, dále z náhrady cestovních výdajů za cestu právního zástupce žalovaných z [Anonymizováno] k procesnímu soudu do Žďáru nad Sázavou a zpět na jednání dne [datum] v délce 307 km automobilem zn. [Anonymizováno] s průměrnou spotřebou pohonných hmot 5,5 l/100 km (dle technického popisu vozidla), při ceně motorové nafty ve výši 39,90 Kč za jeden litr (dle předloženého dokladu) a náhradě za použití silničního motorového vozidla ve výši 5,20 Kč za jeden km (podle vyhlášky č. 467/2022 Sb.), v celkové výši 2 270,11 Kč, dále z částky 3 300 Kč, která představuje náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, za 33 započatých půlhodin a 100 Kč strávených právním zástupcem žalovaných na cestách k jednáním soudů dne [datum], [datum], [datum] a [datum], a konečně nutno připočíst částku 16 337,43 Kč za náhradu daně z přidané hodnoty v souladu s ustanovením § 137 odst. 1, 3 o.s.ř.

47. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalovaných.

48. Žalobkyně je povinna uloženou povinnost k náhradě nákladů řízení splnit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení