20 Cdo 674/2025-2457

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně První brněnská strojírna Velká Bíteš, a. s., se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská 279, identifikační číslo osoby 00176109, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovaným 1) BESTER GENERACION UK LIMITED, se sídlem 2 Old Brompton Road, Suite 151, London, United Kingdom, SW7 3DQ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo (Company number) 08409842, a 2) BESTER GENERACIÓN S. L., se sídlem Calle Boabdil 4, Edificio Vega 6 (Parque Empresarial Vega del Rey), Camas, Sevilla, Španělské království, registrační číslo SE-83.389, oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o odepření uznání cizozemského rozhodnutí, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 78/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2024, č. j. 20 Co 50/2024-2369, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 776,95 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Lukáše Nývlta.

Odůvodnění

1/ Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 7 C 78/2020-550, rozhodl, že rozsudek („judgment“) vydaný The High Court of Justice Business and Property Courts of England and Wales (QBD) Technology and Construction Court (dále „britský soud“) ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne 7. 2. 2020, sp. zn. HT-2017-000330 (dále „Rozsudek UK“), a příkaz („order“) téhož soudu vydaný pod stejnou spisovou značkou dne 27. 2. 2020 (dále „Příkaz“) podle čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“ nebo „nařízení“), publikovaného v Úředním věstníku Evropské unie L 351/1 dne 20. 12. 2012, se v České republice neuznává; současně rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem UK rozhodl britský soud o nároku na odškodnění v souvislosti s odstoupením od smlouvy o vyprojektování, obstarání, výstavbě, uvedení do provozu a souvisejících pracích týkajících se elektrárny na biomasu uzavřené dne 10. 5. 2016 mezi žalobkyní a žalovanou 1/ (dále jen Smlouva“), kdy soud žalobu společnosti PBS ENERGO, a. s., se sídlem ve Velké Bíteši, Vlkovská 279, identifikační číslo osoby 27678741 (dále jen „PBS Energo“), zamítl a zároveň vyhověl protinávrhu žalované 1). Na základě Rozsudku UK britský soud následně vydal Příkaz, jímž uložil společnosti PBS Energo uhradit žalované 1) částku 70 000,00 GBP a částku 306,80 GBP denně do 5. 3. 2020, částku 17 404 269,70 GBP do 12. 3. 2020, v případě nezaplacení též denní úrok 3 814,64 GBP, a náklady řízení ve výši 2 500 000 GBP do 12. 3. 2020. Britský soud současně vyslovil, že v případě nezaplacení uvedených částek společností PBS Energo je povinna plnění uhradit žalobkyně na výzvu žalované 1) v dodatečné sedmidenní lhůtě a rozhodl o návrhu PBS Energo na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. 2/ Soud prvního stupně se zabýval uplatněnými námitkami žalobkyně, s nimiž se postupně vypořádal následovně: a/ K námitce, že uznání a výkon Rozsudku UK a Příkazu fakticky vyloučilo právo žalobkyně na přezkum rozhodnutí (došlo k popření dvojinstančnosti řízení), uvedl, že dvojinstančnost řízení sama o sobě nemusí být součástí práva na spravedlivý proces, ale podmínkou spravedlivého procesu je v případě, že výsledkem řízení v prvním stupni může být i faktická likvidace právnické osoby jakožto účastníka řízení. V případě insolvence či likvidace by žalobkyně také přišla o možnost kvalitně se bránit v odvolacím řízení ve Velké Británii s ohledem na vysoké náklady právního zastoupení. b/ K námitce, že britský soud nijak neposoudil protinárok žalované 1) co do přezkumu jeho výše, a přesto odsoudil PBS Energo k zaplacení částky téměř 600 milionů Kč, soud prvního stupně zdůraznil, že britský soud sice podrobně zdůvodnil, že to byla PBS Energo, kdo zavinil ukončení Smlouvy, avšak vůbec se nezabýval posouzením, v jaké výši je nárok žalované 1) důvodný, toliko převzal tuto částku z prohlášení znalců, kteří se shodli na částce požadované žalovanou 1). Tímto postupem bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. c/ K námitce, že přisouzená částka v sobě obsahuje i tzv. punitive damages, soud prvního stupně poznamenal, že z Rozsudku UK ani z Příkazu není zřejmé, jak britský soud k přisouzené částce dospěl, tudíž nelze zjistit, zda přisouzené plnění v sobě tzv. punitive damages obsahuje či nikoli; uvedenou námitkou se proto blíže nezabýval. d/ Tvrzení žalobkyně, že Rozsudek UK a Příkaz ukládají povinnost k plnění, které je v příkrém rozporu s ustanovením Smlouvy, podle něhož je celková výše odpovědnosti PBS Energo omezena částkou 115 % výše odměny, se soud prvního stupně podle ustanovení článku 52 nařízení Brusel I bis zabývat rovněž nemohl, jelikož by tím nepřípustně přezkoumával Rozsudek UK po věcné stránce. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že bylo porušeno její právo na nestranného soudce. 3/ Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2020, č. j. 20 Co 265/2020-1246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Mimo jiné uvedl, že řízení o odepření uznání cizozemského rozhodnutí ve smyslu čl. 45 nařízení Brusel I bis má za cíl v určitých - v citovaném nařízení vyjmenovaných - případech zabránit tomu, aby bylo nutné vést standardní vykonávací řízení, popř. řízení o prohlášení rozhodnutí vykonatelným, což by mohlo kolidovat se zásadou procesní ekonomie z důvodu nepřiměřeně dlouhého narušování oprávněných očekávání účastníků ohledně volného oběhu soudních rozhodnutí v rámci jednotného evropského justičního prostoru. Posuzované řízení má charakter řízení předběžného a je pouze jednou z fází exekučního řízení, u níž se proto nepočítá s nařízením ústního jednání, prováděním dokazování či šetřením majícím povahu dokazování. 4/ K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. září 2021, č. j. 20 Cdo 702/2021-1460, rozsudek odvolacího soudu zrušil s odůvodněním, že za situace, kdy rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor k vedení exekuce, musí být odvolatelům vytvořen prostor, v jehož rámci mohou svými tvrzeními a navrženými důkazy zpochybnit závěry soudu o důvodech pro odepření uznání či odepření výkonu rozhodnutí. Opačný výklad by se nutně dostal do kolize s ústavními právy účastníka řízení na soudní ochranu (viz především článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). 5/ Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 20 Co 265/2020-1584, rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil a žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady odvolacího a dovolacího řízení. 6/ K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2022, sp. zn. 20 Cdo 1432/2022, rozsudek odvolacího soudu (opětovně) zrušil krom dalšího s odůvodněním, že je bez významu řešení sociálních a ekonomických dopadů přisouzeného plnění na poměry žalobkyně coby právnické osoby, jež by mohly být podstatné jen při zkoumání tzv. rdousícího či likvidačního efektu přisouzeného sankčního plnění (což ostatně v odůvodnění rozsudku odvolací soud připouští). Jakékoli dopady cizím soudem přiznaného kompenzačního plnění vycházející z obchodního vztahu musí být poměřovány obvyklým podnikatelským rizikem, u něhož se výhrada veřejného pořádku neuplatní. Zároveň je nutné vzít v úvahu okolnost přisouzeného efektu plnění v cizí měně, jejíž kurz dlouhodobě byl a je vůči české koruně méně výhodný či nevýhodný. Tato skutečnost nicméně zatěžuje zásadním způsobem na území cizího státu podnikající subjekt, je součástí zmíněného podnikatelského rizika a nelze na ní založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem. 7/ V důsledku uvedeného kasačního postupu odvolací soud usnesením ze dne 21. 2. 2023, č. j. 20 Co 265/2020-1736, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, který poté - dne 4. 10. 2023 pod č. j. 7 C 78/2020-2205 - rozhodl rozsudkem tak, že žalobu na uznání a odepření vykonatelnosti Rozsudku UK a Příkazu na území České republiky zamítl (výroky I a II) s připojením výroku o nákladech řízení (III). 8/ Odvolací soud následně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v meritorních výrocích I a II (výrok I), změnil jej ve výroku III tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II), a stejným způsobem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 9/ Odvolací soud se primárně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tvrzené porušení zásady dvojinstančnosti procesu před britským soudem nemůže založit rozpor s veřejným pořádkem. K otázce tzv. punitive damages dodal, že skutečnosti ohledně aplikace uvedeného institutu se z obsahu spisu ani z podkladového rozhodnutí nepodávají. 10/ Postup při stanovení výše škody tzv. znaleckým konsensem nemůže představovat porušení veřejného pořádku do té míry, aby byl výkon takového rozhodnutí odepřen. Znalecký posudek, resp. stanovisko znalců je třeba ze strany soudu hodnotit jako jakýkoliv jiný důkaz, byť zde soud naráží na limity odlišnosti právního systému Velké Británie, která v mnoha situacích nepřistupuje k odůvodnění rozhodnutí natolik precizně a detailně, jako je tomu v tuzemských podmínkách. V souladu s tím převzala britská soudkyně závěry znalců a již je dále nerozvíjela či podrobněji neodůvodnila. K požadavku žalobkyně, aby v důsledku této skutečnosti odepřel výkon rozhodnutí, odvolací soud podotkl, že britský soud posuzoval meritorně vysoce odborné otázky, které se do jisté míry vymykají exequatornímu řízení. 11/ Odvolací soud rovněž připomněl, že žalobkyně byla v řízení před britským soudem zastoupena, takže v situaci projednání věci nezávislým soudem nelze až nyní (v posuzovaném řízení) tvrzenou podjatost soudkyně tuzemským soudem deklarovat, neboť by bylo v rozporu se zásadou volného oběhu rozhodnutí v jednotném justičním prostoru Evropské unie konstruovat žalobkyní vytýkané procesní vady, které měly vyústit v její neprospěch. 12/ Otázka projednání či neprojednání protinávrhu rovněž neoznačuje vadu řízení, která by mohla mít průnik s institutem tuzemského veřejného pořádku, shledal-li britský soud žalobkyni odpovědnou za ukončení smlouvy a obchodní spolupráce, takže k jejím kompenzačním námitkám nepřihlédl. 13/ Odvolací soud konstatoval, že v konečném důsledku nemá prostor k tomu, aby sám hodnotil průběh řízení před britským soudem, když skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci, které by měly za důsledek odmítnutí či odepření uznání cizozemského rozhodnutí, se ze spisu nepodávají. Nemohl přistoupit ani z vlastní iniciativy k jakési vyšší spravedlnosti či ke korekci částek, které byly žalovaným britským soudem přisouzeny. Rovněž nepřihlédl k relativně obecným a žalobkyní předloženým stanoviskům právních expertů, neboť nemohou představovat „kromě jisté konciliantní roviny precedent, z něhož má odvolací soud vycházet“. 14/ Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení několika otázek, a to interpretace čl. 52 nařízení Brusel I bis, interpretace a aplikace kritérií v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, na posuzování důvodů odepření uznání a výkonu u takových cizozemských rozhodnutí, jež jsou svými účinky obdobná účinkům rozhodnutí ukládajících náhradu škody s nekompenzační (sankční) složkou, a na otázce, zda okolnosti, jež posuzovány izolovaně nemusejí zakládat rozpor uznání a výkonu s veřejným pořádkem, mohou tento rozpor založit ve svém souhrnu a vzájemné závislosti, v dané souvislosti zda nedostatky odůvodnění cizozemského rozsudku a z toho plynoucí ztížená možnost učinit z něj určitá zjištění mohou být přičítány k důvodům pro závěr o neexistenci zjevného rozporu s veřejným pořádkem. 15/ V souvislosti s výkladem čl. 52 nařízení dovolatelka upřesnila dovolání otázkou, zda zákaz přezkumu podkladového cizozemského rozhodnutí ve věci samé vylučuje možnost zjišťování a posuzování existence důvodů zjevného rozporu uznání a výkonu podkladového cizozemského rozhodnutí s veřejným pořádkem (spočívajících v porušení základních práv v cizozemském řízení) v situaci, kdy namítané důvody zjevného rozporu s českým veřejným pořádkem spočívají v okolnostech původního cizozemského řízení, jež nemusejí být v úplnosti zjistitelné z odůvodnění cizozemského rozhodnutí a jsou zjistitelné z listin souvisejících s průběhem řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí. Dílčí podotázku vymezila dovolatelka tak, zda zákaz přezkumu podkladového cizozemského rozhodnutí vylučuje, aby soud uznání a výkonu učinil svá zjištění ohledně průběhu řízení před cizozemským soudem z hlediska souladu tohoto řízení s českým veřejným pořádkem zahrnujícím právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Odvolací soud neučinil skutková zjištění, která z navržených důkazů učinit měl, aby pak na tato svá zjištění mohl aplikovat normy ústavněprávní síly upravující základní práva žalobkyně. Absence relevantních skutkových zjištění pak činí právní posouzení odvolacím soudem neúplné, tudíž nesprávné s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009). Čl. 52 nařízení nemůže být interpretován tak, aby znemožňoval soudu uznání a výkonu učinit pro své řízení potřebná skutková zjištění o průběhu řízení u soudu státu původu, neboť tím by byla vyloučena možnost odepřít uznání a výkon rozhodnutí v naprosté většině případů, kdy důvod rozporu s veřejným pořádkem spočívá v porušení práva na spravedlivý proces. Pokud by soud uznání a výkonu nemohl současně učinit potřebná skutková zjištění o hmotněprávní povaze přisouzeného nároku a k posouzení jeho hmotněprávních účinků do právního řádu státu uznání a výkonu, byla by vyloučena možnost odepřít uznání a výkon rozhodnutí spočívající v nepřijatelném hmotněprávním účinku (tj. případy procesního veřejného pořádku). Odvolací soud se s touto argumentací žalobkyně nevypořádal, ačkoli měl rozlišovat mezi přehodnocením skutkového stavu a kontrolou postupu při postupu zjišťování ve smyslu rozlišování rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2020, sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nálezy Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn.

III. ÚS 84/94, ze dne

12. června 2012, sp. zn. II. ÚS 2455/09, a ze dne ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). 16/ Podle názoru dovolatelky odvolací soud opomněl při výkladu čl. 52 nařízení rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“), ačkoli tato praxe dosud nedává jasné vodítko k rozlišení mezí zákazu přezkumu ve věci samé. SDEU v rozsudku ze dne 4. 10. 2024, ve věci C-633/22, Real Madrid Club de Fútbol, nicméně připustil, aby si soud uznání a výkonu činil vlastní skutkové závěry ohledně okolností věci původního řízení, jež jsou nezbytné pro posouzení důvodů rozporu uznání a výkonu s veřejným pořádkem. Podle dovolatelky dále odvolací soud provedl výklad čl. 52 nařízení v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního i Nejvyššího soudu, neboť omezení přezkumu správnosti skutkových a právních zjištění soudu státu původu nesmí vést k porušení práva na spravedlivý proces. Musí být respektován i princip rovnosti v právech a nediskriminace, nelze proto připustit dvojí standard ochrany základních práv českými soudy podle toho, zda je vykonáván český či cizozemský rozsudek, kdy na cizozemský rozsudek je nahlíženo benevolentnějšími kritérii ochrany. Dovolatelka zde odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. června 2012, sp. zn. II. ÚS 2455/09, ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 a ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16. V souvislosti se sankční náhradou škody zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, v souvislosti s přezkumem doručení rozhodnutí povinné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 1270/2017. Připomněla judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zrušování rozhodčích nálezů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, a ze dne 25. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008), a odkázala i na nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07. Na podporu svého názoru upozornila rovněž na rozsudek ESLP ze dne 6. září 2018 ve věci Dimitar Yordanov proti Bulharsku, č. 3401/09. 17/ Dovolatelka dále zmínila rozhodnutí civilního senátu francouzského Kasačního soudu (Cour de cassation) ze dne 23. března 2022, č. 17-17.981, ve kterém bylo posuzováno zrušení rozhodčího nálezu a v němž francouzský soud výslovně uvedl, že zkoumání a posuzování, zda by uznání a výkon rozhodnutí byly v rozporu s veřejným pořádkem, nemůže být omezeno pouze na tvrzení a důkazy předložené v původním řízení; soud uznání a výkonu není vázán zjištěními a závěry soudu, který vydal podkladové rozhodnutí. K otázce sankční náhrady dále citovala rozsudek italského Kasačního soudu (Corte di Cassazione) ze dne 8. února 2011, č. 1781/2012, ve věci Soc Ruffinatti. 18/ V souvislosti se stanoviskem znalců k výši škody žalobkyně vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle něhož není možné přezkoumávat, jakým způsobem britská soudkyně vyhodnotila tento důkaz, popř. zda ho vyhodnotila chybně. Rozsudky trpící vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo vadou extrémního nesouladu právního názoru s vykonávanými skutkovými zjištěními, případně z těchto rozsudků žádné možné interpretace odůvodnění nevyplývají, jsou podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu rozhodnutími, jež porušují čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy. Odvolací soud proto měl vyhodnotit, co konkrétně vyplývá ze stanoviska znalců a zda rozsudek a příkaz britského soudu nejsou založeny na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Znalci ve svém společném stanovisku výslovně zdůraznili, že pouze uvedli údaje „figures as figures“, tj. „čísla jako čísla“, přičemž tyto podléhají přezkumu a posouzení soudu. Z rozsudku je přitom zřejmé, že soudkyně britského soudu neprováděla dokazování ohledně oprávněnosti a výše jednotlivých dílčích nároků a její výrok o výši přisouzené částky je založen jen na odkazu na tento znalecký posudek, tedy není podložen žádnými relevantními skutkovými zjištěními. Rovněž výše částky přisouzené britským rozsudkem a příkazem nebyla stranami odsouhlasena, což je závěr opačný, než uvádí svědecké prohlášení právní zástupkyně žalovaných v britském řízení paní R. J. W., a na němž je jakožto výslovném předpokladu založeno stanovisko R. A. (rovněž člena právní kanceláře zastupující žalované v britském řízení). 19/ K otázce související s posouzením britského Rozsudku UK a Příkazu stran jeho účinků do českého právního řádu v důsledku uložené sankční náhrady škody žalobkyně uvedla, že výše škody je výsledkem nahodilosti bez vazby na ekonomickou podstatu a podstatně převyšující možnou skutečnou škodu žalované 1), kterou má žalobkyně kompenzovat. Přisouzené plnění zjevně převyšuje skutečnou škodu, kterou mohla žalovaná 1) utrpět. Tím je nepřiměřeným způsobem zasaženo do ústavního práva žalobkyně vlastnit majetek. Odvolací soud se však k této argumentaci nevyjádřil, neaplikoval výše uvedený test a neporovnal výši protinároku přisouzeného Rozsudkem UK a Příkazem s výší škody, která mohla žalované 1) vzniknout. Tím, že odvolací soud neformuloval jednotlivá skutková zjištění v rozsahu nutném pro posouzení věci, tedy zda je třeba aplikovat kritéria stanovená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, zatížil řízení vadou, která zakládá přípustnost dovolání. 20/ K otázce nutnosti posouzení vícero namítaných důvodů rozporu s veřejným pořádkem v jejich souhrnu a vzájemné souvislosti, kterou považuje za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou, žalobkyně uvedla, že zjevný rozpor účinků uznání a výkonu Rozsudku UK a Příkazu souvisí s přístupem britského odvolacího soudu, který odmítl připustit odvolání žalobkyně a meritorně jej projednat, byť jedním z odvolacích důvodů byla výslovně skutečnost, že výši přisouzeného nároku britský soud nepřezkoumával, resp. neposoudil, neposoudili jej ani znalci. Princip, že určitá skutečnost, která sama o sobě nemusí být důvodem rozporu uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí s domácím veřejným pořádkem, se jím může stát ve spojení s jinou skutečností (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2017, sp. zn. III. ÚS 3733/15, a na rozsudek italského Kasačního soudu /Corte di Cassazione/ ve věci Soc Ruffinati). S argumentací žalobkyně se však odvolací soud opět nevypořádal, přičemž právě nedostatky odůvodnění Rozsudku UK odvolací soud klade na stranu vah, která je ve prospěch uznání a vykonatelnosti cizího rozhodnutí. Tento přístup je v rozporu se stabilní rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se požadavků na odůvodnění rozhodnutí a důsledků spojených s nedostatečným odůvodněním a nepřezkoumatelností rozhodnutí. 21/ Ke stanovisku R. A. žalobkyně v neposlední řadě namítala, že soud neúplně zjistil obsah cizího práva, čímž zatížil řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nezohlednil ani vztah R. A. a R. J. W. (členů právních kanceláří, které žalované zastupovaly před britskými soudy) k žalovaným. Skutečnosti uváděné ve stanovisku a prohlášení jsou v rozporu se závěry, které si soud prvního stupně sám učinil na základě hodnocení přímých důkazů o průběhu řízení před britskými soudy, uzavřel-li, že strany se na výši nároku neshodly, ačkoli v prohlášení R. J. W. se opakovaně tvrdí, že žalobkyně protinárok žalované 1) nerozporovala. K otázce zjišťování cizího práva a jeho aplikaci žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2023, sp. zn. 33 Cdo 843/2023. Dodala, že odvolací soud zjevně na reakci na znění odvolání určité kroky ze zjišťování obsahu cizí právní úpravy učinil, avšak pouze formálně a bez výsledku, protože Ministerstvo spravedlnosti České republiky odkázalo na postup dožádání o právní pomoc, v němž odvolací soud žádné kroky nepodnikl. Odvolací soud se rovněž nezabýval argumentem, že ze stanoviska R. A. a prohlášení R. J. W. nelze vycházet, popř. že je nutné je vyslechnout. Odvolací soud neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, a to dohodou mezi žalovanou 1) a společností Equitix ESI CHP (Wrexham) Limited (dále jen „Equitix“), a informací od britského finančního úřadu o tom, jaké platby DPH žalovaná 1) odvedla v období od 1. 4. 2016 do 31. 12. 2017 a jaké nároky na vrácení DPH žalovaná 1) uplatnila v období od 1. 4. 2016 do doby vyřízení žádosti, spolu se stanoviskem britského finančního úřadu o tom, zda měla nebo má žalovaná 1) nárok na vrácení DPH odvedené z plateb v souhrnné výši 8 236 204,68 GBP od společnosti Equitix, pokud právní důvod k těmto platbám odpadl v důsledku zrušení smlouvy mezi žalovanou 1) a společností Equitix na dodání elektrárny na biomasu ve Wrexhamu, Velká Británie, „na klíč“. V tomto směru odkázala mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2023, sp. zn. II. ÚS 1318/23. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. 22/ Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že rozsudek odvolacího soudu považují za věcně i právně správný a zcela v souladu s hmotným i procesním právem, kdy odvolací soud dodržel závazné pokyny uložené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1432/2022. Snahu žalobkyně, aby české soudy přezkoumávaly předmětná cizozemská rozhodnutí po věcné stránce a revidovaly řízení před britským soudem hlediskem standardních českých procesních postupů, žalované pokládají za nepřípustnou. Dovolatelka se pomocí účelových konstrukcí a odkazem na nepřiléhavou judikaturu vyšších soudů (včetně ESLP) snaží přesvědčit soudy především o tom, že rozhodnutí britského soudu o výši protinároku uplatněného žalovanou 1) není výsledkem posouzení a rozhodovací činnosti zákonného soudce. 23/ Podle žalovaných nelze kritéria, která stanovila judikatura Nejvyššího soudu pro posuzování rozhodnutí cizozemských rozhodnutí ukládajících sankční náhradu škody (tzv. punitive damages), na peněžité plnění přisouzené žalované 1) exekučními tituly aplikovat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně uzavřel, že ani jedna z námitek žalobkyně směřujících k odepření uznání a výkonu cizozemských rozhodnutí pro jejich údajný rozpor s českým veřejným pořádkem není důvodná. Otázka výkladu čl. 52 nařízení Brusel I bis byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena opakovaně a dostatečně (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1431/2022 a 20 Cdo 1432/2022). Nejvyšší soud zdůraznil, že má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí (coby exekučního titulu) zaplacení jím přisouzené pohledávky, jedná se o účinek v právním řádu České republiky zcela standardní a běžný, a nelze proto bez dalšího dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí (resp. odepření jeho vykonatelnosti) bylo v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem. 24/ Žalované zdůraznily, že soud prvního stupně i soud odvolací učinily relevantní a dostatečná skutková zjištění (a to nejen z exekučních titulů, ale rovněž z celé řady dalších listinných důkazů) ohledně průběhu řízení před britským soudem, nezbytná pro posouzení otázky, zda v řízení před britským soudem došlo či nedošlo k porušení procesních zásad, na nichž je třeba bezpodmínečně trvat a které představují svou intenzitou zásah do ústavně zaručených práv žalobkyně a mohou představovat kolizi s veřejným pořádkem České republiky. Tvrzení žalobkyně ohledně toho, jak odvolací soud interpretoval a aplikoval čl. 52 nařízení Brusel I bis, nemá oporu v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Není pravdou, že soudkyně britského soudu rozhodla o výši přiznaného nároku toliko s odkazem na to, na čem se shodli znalci ve společném prohlášení, ani že se nezabývala oprávněností a důvodností jednotlivých kategorií nároků, z nichž celkový nárok žalované 1) sestával. Zda bylo posouzení předmětných otázek správné a odůvodnění výše přiznaného nároku žalované 1) ze strany britského soudu dostatečné, není tuzemský soud oprávněn přezkoumávat. Soud prvního stupně i soud odvolací se v rámci právního posouzení předmětného sporu řídily judikaturou dovolacího soudu k problematice výhrady veřejného pořádku a v tomto rámci k otázce výkladu čl. 52 nařízení Brusel I bis a rovněž závaznými právními názory vyslovenými k této otázce dovolacím soudem v předcházejících rozhodnutích ve věci. 25/ Podle žalovaných judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na níž žalobkyně poukazuje, interpretuje meze přezkumu rozhodnutí českých obecných soudů v rámci občanského soudního řízení probíhajícího před českými soudy podle českých procesních pravidel, nikoliv meze přezkumu cizozemského rozhodnutí v řízení o odepření uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí pro jeho rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu nařízení Brusel I bis; pro posuzovanou věc je tudíž nepřiléhavá. Rovněž závěry rozsudku SDEU ze dne 4. října 2024, C-633/22, Real Madrid Club de Fútbol, nejsou pro projednávanou věc relevantní. 26/ Vzhledem k tomu, že soudu prvního stupně ani odvolacímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy provedené v řízení před britským soudem (včetně souhlasného prohlášení znalců), nemůže logicky přezkoumávat, zda jsou skutková zjištění britského soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak se dožaduje žalobkyně. 27/ Rozsudek UK a Příkaz nepřiznaly žalované 1) nárok mající povahu tzv. punitive damages, a nebylo proto namístě aplikovat kritéria stanovená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, pro posuzování existence zjevného rozporu uznání a výkonu cizozemských rozsudků ukládajících sankční náhradu škody. Současně platí, že exekuční tituly nemohly z uvedeného důvodu založit svůj rozpor s veřejným pořádkem České republiky. 28/ Jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že ani jeden z žalobkyní namítaných důvodů údajného rozporu exekučních titulů s veřejným pořádkem není dán, nemohl takový rozpor založit ani souhrn či kombinace žalobkyní namítaných důvodů údajného rozporu exekučních titulů s veřejným pořádkem. Žalobkyní poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2017, sp. zn. III. ÚS 3733/15, není přiléhavý, neboť v projednávané věci se obecné soudy zabývaly podrobně všemi žalobkyní namítanými důvody údajného rozporu s veřejným pořádkem a se všemi těmito tvrzenými důvody se náležitě vypořádaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu k problematice veřejného pořádku; stejně tak soudy posoudily, zda v řízení před britským soudem došlo či nedošlo k porušení procesních zásad, na nichž je třeba bezpodmínečně trvat a které představují svou intenzitou zásah do ústavně zaručených práv žalobkyně a mohou představovat kolizi s veřejným pořádkem České republiky. 29/ Podle žalovaných se odvolací soud nedopustil žádného z žalobkyní vytýkaných procesních pochybení. Rozsudek odvolacího soudu odpovídá požadavkům vysloveným v rozhodovací praxi dovolacího soudu na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a odvolací soud se vypořádal s námitkami žalobkyně vznesenými v odvolání. Ve stanovisku R. A. je uvedeno vše podstatné pro posouzení, zda v řízení před britskými soudy došlo k natolik zásadním procedurálním vadám, v jejichž důsledku by došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces a narušení českého veřejného pořádku. V řízení před soudem prvního stupně nevyšla najevo žádná skutečnost, která by věrohodnost svědectví, resp. prohlášení učiněných ve stanovisku R. A. a prohlášení R. J. W. zpochybňovala. Nejvyšší soud ostatně v rozhodnutí ze dne 20. dubna 2023, sp. zn. 33 Cdo 843/2023, připustil, že jednou z možností, jak postupovat při zjišťování obsahu cizího práva, je vyžádat si součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost si opatřit od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky. 30/ Žalované zdůraznily, že soud prvního stupně považoval za rozhodné nikoliv to, zda se na výši žalovanou 1) uplatněného nároku strany dohodly, ale okolnost, že se na výši nároku shodli znalci. Proto je veškerá dovolací argumentace žalobkyně zabývající se tím, zda se na výši žalovanou 1) uplatněného nároku shodly strany či nikoliv, zcela irelevantní. 31/ K žalobkyní tvrzeným opomenutým důkazům (dohoda mezi žalovanou 1/ a Equitix a dále informace od britského finančního úřadu ohledně plateb DPH) žalované uvedly, že provedení těchto důkazů nemohlo mít pro řízení, jehož předmětem je odepření uznání a výkonu cizozemských rozhodnutí pro jejich údajný rozpor s veřejným pořádkem České republiky, žádný význam, nadto by se jednalo o nepřípustný věcný přezkum cizozemského rozhodnutí. 32/ Žalobkyně v duplice zdůraznila, že součást veřejného pořádku tvoří ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 709/05), tudíž pro vymezení obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je zásadní především rozhodovací praxe Ústavního soudu (rovněž i Nejvyššího soudu a ESLP), která jej konkretizuje a porušení tohoto práva podle konkrétních okolností typizuje. Následná aplikace takovýchto zásad práva na spravedlivý proces na souzenou věc je aplikací norem českého veřejného pořádku. 33/ Pojem „přezkum ve věci samé“ není v nařízení Brusel I bis autonomně definován, a proto je nezbytné vycházet z toho, jak judikatura Ústavního soudu vymezuje oblast povoleného přezkumu soudních rozhodnutí v rovině ústavněprávní; ani Ústavní soud nepřezkoumává věc samotnou, ale jen to, zda rozhodnutím nebo procesem mu předcházejícím (ne)bylo porušeno základní ústavně zaručené právo. Žalobkyně v dovolání zdůvodnila, že odvolací soud si v důsledku nesprávné interpretace a aplikace čl. 45 odst. 1 písm. a), čl. 46 a čl. 52 nařízení Brusel I bis nevytvořil nutný skutkový základ pro své právní posouzení, jež je v důsledku toho též nesprávné, a nijak se nevypořádal s argumentací žalobkyně ohledně eurokonformní a ústavně konformní interpretace a aplikace čl. 52 nařízení Brusel I bis obsaženou v odvolání. 34/ Rozsudek SDEU ze dne 4. října 2024 ve věci C-633/22, Real Madrid Club de Fútbol, poskytuje vodítko k interpretaci obsahu pojmu zákazu věcného přezkumu podle čl. 52 nařízení Brusel I bis. SDEU zde připouští, aby si soud uznání a výkonu činil vlastní skutkové závěry ohledně okolností věci původního řízení, pokud mají význam z hlediska hypotézy norem jeho domácího veřejného pořádku (a takové okolnosti pak posuzoval prismatem těchto norem). Rovněž na rozsudek italského Kasačního soudu ze dne 8. února 2011, č. 1781/2012, ve věci Soc Ruffinatti žalobkyně odkazovala primárně proto, že vyjadřuje princip, jenž byl žalobkyní namítán v odvolacím řízení (i v řízení v prvním stupni) a s nímž se nižší soudy nevypořádaly. 35/ V reakci na argumentaci žalovaných, že pro danou věc nelze aplikovat kritéria stanovená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, za účelem posuzování zjevného rozporu s veřejným pořádkem v případech uznání a výkonu cizozemských rozsudků ukládajících sankční náhradu škody („punitive damages“), a to proto, že peněžité plnění přisouzené žalované je výsledkem znaleckého konsenzu, žalobkyně uvedla, že v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím poukázala na skutečnost, že tento „znalecký konsensus“ nebyl konsensem ohledně oprávněnosti výše protinároku uplatněného žalovanou 1). Ve svém společném stanovisku znalci totiž výslovně zdůraznili, že pouze uvedli údaje „figures as figures“, tj. „čísla jako čísla“, podléhající posouzení soudu. Z výpovědi znalce jmenovaného žalovanou 1), panem M. H., před britským soudem rovněž plyne, že znalci neprovedli nic jiného než jednoduchý matematický výpočet souhrnu částek uplatňovaných žalovanou 1) a tvořících sumu jejího protinároku. Rovněž písemné stanovisko znalce Dalyho ze dne 7. 5. 2019 v části týkající se uplatněného protinároku žalované 1) potvrzuje závěr, že výstupem znalců, pokud jde o výši protinároku žalované 1), je jen informace o tom, jakou částku žalovaná 1) v britském řízení uplatňovala. Znalci ohledně výše těchto částek podle svých slov nehodnotili žádné důkazy. Tyto listinné důkazy ze spisu britského soudu přitom provedl jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, aniž by z nich učinil jakékoliv skutkové zjištění, jež by formuloval v odůvodnění rozhodnutí, a aniž by z nich učinil jakýkoliv závěr ohledně otázky, co z těchto důkazů vyplývá a čeho důkazem bylo (mohlo být) společné stanovisko znalců. Z hlediska účinků do českého právního řádu a veřejného pořádku je třeba posuzovat takové rozhodnutí podle týchž kritérií, která stanovila judikatura Nejvyššího soudu pro posuzování rozhodnutí, jejichž účinky jsou z hlediska veřejného pořádku obdobné, a těmi jsou případy zahraničních rozsudků ukládajících sankční náhradu škody („punitive damages“), k nimž existuje již stabilní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z hlediska účinků (a tedy z hlediska veřejného pořádku) je podstatné, že jak rozhodnutí ukládající specificky plnění z titulu „punitive damages“, tak Rozsudek UK a Příkaz ukládají plnění, jež je svojí povahou kompenzační a významně přesahuje skutečně vzniklou škodu; v obou případech je toto plnění pro povinného sankcí (výslovnou nebo faktickou) a pro oprávněného bezdůvodným obohacením. 36/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala k tomu legitimovaná účastnice řízení (viz § 90 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné. 37/ Podle bodu 26 odůvodnění nařízení Brusel I bis vzájemná důvěra při výkonu spravedlnosti v Unii odůvodňuje zásadu, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě by měla být uznána ve všech členských státech, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení. Dále snaha o menší časovou náročnost a finanční nákladnost přeshraničních sporů odůvodňuje zrušení prohlášení vykonatelnosti před výkonem rozhodnutí v dožádaném členském státě. V důsledku toho by mělo být rozhodnutí vydané soudy členského státu považováno za rozhodnutí vydané v dožádaném členském státě. 38/ Podle bodů 16 a 17 preambule nařízení Rady /ES/ č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, vzájemná důvěra ve výkon spravedlnosti v rámci Společenství umožňuje, aby rozhodnutí vydaná v kterémkoli členském státě byla bez dalšího uznávána bez potřeby jakéhokoli dalšího řízení, kromě sporných případů (16). Na základě stejné zásady vzájemné důvěry musí být postup pro výkon rozhodnutí vydaného v jednom členském státě v jiném členském státě účinný a rychlý. K tomuto účelu by mělo být prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydáno v zásadě bez dalšího po zcela formální kontrole předložených písemností, aniž by měl soud možnost vznést bez návrhu jakékoli důvody pro nevykonání soudního rozhodnutí ve smyslu tohoto nařízení (17). 39/ Podle čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu. Podle čl. 45 odst. 1 písm. b) nařízení na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře, jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu obhajoby, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl příležitost. 40/ Podle čl. 47 odst. 2 nařízení se postup pro odepření výkonu v rozsahu, v němž se na něj nevztahuje toto nařízení, řídí právem dožádaného členského státu. 41/ Podle čl. 52 nařízení rozhodnutí vydané v některém členském státě nesmí být v žádném případě v dožádaném členském státě přezkoumáváno ve věci samé. 42/ V souzené věci byla uzavřena smlouva o projektové přípravě, obstarávání, výstavbě a uvedení do provozu pro elektrárnu na spalování biomasy a související díla v Kingmoor Park, Bryn Lane, Wrexham Industrial Estate, Wrexham, a to mezi společnostmi BESTER GENERACION UK LTD a PBS ENERGO, a. s. Britský soud ve sporu z tohoto smluvního vztahu uzavřel, že smlouvu o dílo po právu vypověděla společnost BESTER GENERACION UK LTD a vydal ve věci rozsudek a později příkaz, v němž zavázal společnost PBS ENEGRO, a. s., k peněžitému plnění v příkazu uvedenému. 43/ Z obsahu dovolání je zřejmé, že veškeré otázky, s nimiž žalobkyně spojuje přípustnost dovolání, směřují k výkladu veřejného pořádku (rozporu s veřejným pořádkem) a k „přezkumu“ cizího podkladového rozhodnutí, na základě něhož má být nařízen výkon rozhodnutí nebo vedena exekuce. 44/ V obecné rovině je nutné mít stále na paměti, že rozpor s veřejným pořádkem není dán jen proto, že české právo nezná institut cizího práva, na kterém je přeshraniční rozhodnutí, které má být uznáno, založeno. Rozpor s veřejným pořádkem je dán pouze tehdy, pokud by se uznání cizího rozhodnutí příčilo takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat (srov. do 31. 12. 2013 platnou a účinnou právní úpravu ve znění § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním). Účinky rozhodnutí by tedy musely být v rozporu s některou ze základních zásad, na nichž je český právní řád založen. Musí jít přitom o konkrétní a existující zásadu (srov. obdobně rozsudek SDEU ve věci Meletis Apostolides v. David Charles Orams, Linda Elizabeth Orams /C-420/07/). 45/ Nejvyšší soud se již posuzovanou věcí opakovaně zabýval a ve zrušujícím rozsudku ze dne 14. prosince 2022, sp. zn. 20 Cdo 1432/2022, k rozhodné otázce vysvětlil, že se zkoumané výhrady lze dovolat jen ve výjimečných případech, v nichž by uznání účinků cizího rozhodnutí - nikoli tedy uznání rozhodnutí jako takového - bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (pro přijetí tohoto závěru vycházel dovolací soud z rozsudku Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988 ve věci Horst Ludwig Martin Hoffmann v. Adelheid Krieg /C-145/86/, z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. např. usnesení ze dne 7. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 4265/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 3. září 2019 pod sp. zn. II. ÚS 2453/19 odmítl). Má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí (coby exekučního titulu) zaplacení jím přisouzeného (a aktuálně vymáhaného nebo potenciálně vymahatelného) peněžitého plnění, jedná se o účinek v právním řádu České republiky zcela standardní, ba dokonce nejběžnější způsob uspokojení oprávněné osoby. Již pouze z tohoto hlediska nelze zásadně dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí (či odepření jeho vykonatelnosti na území České republiky) bylo v rozporu s tuzemským veřejným pořádkem. 46/ Je přitom nezbytné rozlišovat, zda je veřejný pořádek spojován s porušením procesních práv účastníka, které nelze zařadit pod čl. 45 odst. 1 písm. b) nařízení, či zda se týká účinků cizího rozhodnutí ve státě jeho výkonu. Výkladem veřejného pořádku se v řadě případů zabýval Ústavní soud i SDEU, na jehož rozhodnutí odkazují i účastníci řízení; rovněž v těchto rozhodnutích je kladen důraz na to, aby uvedená výhrada byla vykládána restriktivně a aplikována pouze ve výjimečných případech (srov. např. rozsudek SDEU ze dne 7. září 2023, ve věci C-590/21, Charles Taylor Adjusting, bod 35, nebo odůvodnění rozsudku SDEU ze dne 4. října 2024, ve věci C-633/22, Real Madrid Club de Fútbol, body 35-39). 47/ V kontextu se zmíněnou konzistentní judikaturou Nejvyšší soud (srov. dále např. usnesení ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018) vysvětlil, že ve státě uznání (odepření uznání) cizího rozhodnutí lze zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit. Při posuzování účinků vyvolávaných uznáním a výkonem rozhodnutí cizího soudu a jejich rozporu s veřejným pořádkem je nutné vycházet z toho, zda bylo z pohledu dožádaného státu zasaženo do některé ze zásad, na níž je právní řád dožádaného státu založen. 48/ Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání především s otázkou, zda rozpor s veřejným pořádkem (porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, srov. rovněž čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie) mohou založit i okolnosti původního cizozemského řízení, jež nemusí být zjistitelné z rozhodnutí, ale z listin souvisejících s řízením, a zda si soud výkonu rozhodnutí může učinit vlastní zjištění ohledně průběhu nalézacího řízení, což spojuje s výkladem čl. 52 nařízení Brusel I bis (otázka č. 1, bod IV dovolání), judikatura SDEU je ustálena v závěru, že soud dožádaného členského státu nesmí přezkoumávat správnost právních nebo skutkových posouzení provedených soudem členského státu původu. Soud dožádaného členského státu není současně oprávněn odmítnout uznání nebo výkon tohoto rozhodnutí jen proto, že existuje rozdíl mezi právním pravidlem použitým soudem členského státu původu a právním pravidlem, které by použil soud dožádaného členského státu, kdyby mu byl spor předložen (srov. např. rozsudek SDEU ze dne 21. března 2024, ve věci C-90-22, Gjensidige, bod 65 a zde citovaná judikatura nebo rozsudek SDEU ze dne 23. října 2014, ve věci C-302/13, flyLAL-Lithuanian Airlines AS v. Starptautiska lidosta Riga VAS a Air Baltic Corporation AS, bod 48). 49/ To sice na jednu stranu neznamená, že si soud rozhodující o návrhu na odepření uznání (vykonatelnosti) cizího rozhodnutí nemůže pro posouzení, zda nedošlo k porušení základního procesního práva účastníka, učinit vlastní zjištění, avšak i v tomto případě platí, že prostřednictvím takových zjištění nelze dovozovat možnost meritorního přezkumu cizího rozhodnutí. 50/ Dále pak nutno mít na zřeteli, že nařízení Brusel I bis (stejně jako nařízení Rady /ES/ č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) vychází ze základního principu, že právní subjekty jsou povinny využít všech opravných prostředků poskytnutých právem členského státu původu. S výhradou zvláštních okolností, jež by dostupnost opravných prostředků v členském státě původu příliš ztížily anebo znemožnily, jsou právní subjekty povinny využít v tomto členském státě všechny existující opravné prostředky, aby předem zabránily porušení veřejného pořádku (srov. rozsudek SDEU ze dne 25. května 2016, ve věci C-559/14, Rudolfs Meroni v. Recoletos Limited, bod 48, srov. rovněž bod 47, týkající se vzájemné důvěry členských států ve výkon spravedlnosti a odkaz na tam uvedenou judikaturu). 51/ Odvolací soud s ohledem na výše uvedené správně uzavřel, že v řízení o odepření uznání cizího rozhodnutí již není prostor k novému projednání věci, k předkládání nových skutkových tvrzení a k tvorbě nových, odlišný právní názor žalobkyně podporujících, závěrů. 52/ Upozorňuje-li žalobkyně na rozsudek SDEU ze dne 4. října 2024, ve věci C-633/22, Real Madrid Club de Fútbol, je nutno zdůraznit, že uvedený případ se týká náhrady škody - nemajetkové újmy - v souvislosti se zveřejněním článku v novinách, v důsledku čehož mělo dojít k poškození dobré pověsti jednoho z fotbalových klubů. Závěr, který v tomto rozsudku SDEU přijal, se týká svobody projevu vůle; pouze za tím účelem SDEU uzavřel, že přísluší předkládajícímu soudu ověřit, zda je přiznaná náhrada škody zjevně nepřiměřená dotčenému poškození dobré pověsti, a tudíž může mít v dožádaném členském státě odrazující účinek na mediální pokrytí podobných témat v budoucnu nebo obecně na výkon svobody tisku (bod 69). Z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že tento závěr umožňuje generální revizi náhrady škody v ostatních případech. 53/ Pokud jde o důkaz znaleckým posudkem ve spojení se stanovením rozsahu náhrady škody (nelze v této souvislosti přehlédnout, že nikoli meritorní podstatu problému představuje kurs české koruny a britské libry, v důsledku něhož je generována mimořádně vysoká částka, byť žalobkyně v návrhu zmiňuje, že dohodnutá maximální výše odpovědnosti vůči žalované 1/ byla přes 16 milionů GBP), SDEU v rozsudku ze dne 23. října 2014 ve věci C-302/13, flyLAL-Lithuanian Airlines AS v. Starptautiska lidosta Riga VAS a Air Baltic Corporation AS, připomněl závěr, že dodržování práva na spravedlivý proces vyžaduje, aby každé soudní rozhodnutí bylo odůvodněno, a to proto, aby žalovanému umožnilo pochopit důvody jeho odsouzení a podat proti tomuto rozhodnutí užitečně a účinně opravný prostředek (bod 51 a odkaz na judikaturu tam uvedenou). Tento závěr SDEU vyslovil v souvislosti s úvahou, jaké důsledky by bylo třeba vyvodit z chybějícího odůvodnění způsobu stanovení výše částek, jichž se týkají předběžná a zajišťovací opatření vyhlášená rozhodnutím, o jehož uznání a výkon se žádá, a nad důsledky spojenými s výší těchto částek (bod 50 citovaného rozhodnutí). 54/ Britská soudkyně v posuzované věci k výše škody uvedla, že „odborníci na ocenění byli schopni se dohodnout ve svém druhém společném výroku o záležitostech ocenění ze dne 24. 7. 2019, že šlo o (aritmetickou) částku 16 421 077,61 GBP k 24 7. 2019 a na základě jakých čísel k tomu došli (bod 432 rozsudku). Z odůvodnění rozsudku tedy vyplývá, že tímto oceněním se britská soudkyně při stanovení výše náhrad řídila (srov. rozsudek SDEU ze dne 23. 10. 2014, ve věci C-302/13, flyLAL-Lithuanian Airlines AS v. Starptautiska lidosta Riga VAS a Air Baltic Corporation AS C 302/13, bod 53), tj. hodnotila (svým způsobem) relevantní důkaz nikoli k primárnímu základu žalobního nároku, ale k rozsahu náhrady škody, na čemž konstruovat výhradu rozporu s veřejným pořádkem České republiky vskutku nelze. I v českém civilním procesním právu je volné hodnocení důkazů (ve smyslu § 132 o. s. ř.) principem zejména pro nalézací prvostupňové řízení, jehož přezkum je u nadřízených soudů zákonem (potažmo judikaturní praxí) limitován. Vyjádřeno jinými slovy, stanovení výše náhrady škody Rozsudkem UK vychází ze závěru, že právní základ žalobního nároku je opodstatněn, přičemž skutečnost, že se výše civilním soudem přiznaného plnění opírá o odborný názor znalce (znalců), případně o znalecký posudek, není ničím výjimečná ani v poměrech právního řádu České republiky, a tudíž nemůže narušit tuzemský veřejný pořádek. Vlastní hodnocení důkazu či důkazů provedeného před cizím (zde britským) soudem soudu rozhodujícímu o uznání či odepření vykonatelnosti cizího rozhodnutí nepřísluší (viz v této věci vydaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022, sp. zn. 20 Cdo 1432/2022). 55/ Nezaložila-li soudkyně své závěry na - byť dílčím - sankčním významu uložené povinnosti (ve smyslu tzv. punitive damages), exekuční soud nemůže přisuzovat vyčíslené škodě jiný charakter, než jaký jí přisoudil nalézací soud, současně v tomto postupu (ve smyslu požadavku na podrobnější právní kvalifikace náhrady škody) nemůže být spatřován projev svévole či porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je zapotřebí zdůraznit, že český právní řád soukromoprávní institut sankční škody (tzv. punitive damages) nezná, je-li sankční postih vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, ze dne 6. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 1796/2011, nebo ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23). Právo Evropské unie pojem sankční náhrady škody sice reflektuje, ovšem má k tzv. punitive damages ambivalentní postoj. Pro neshody nad mírou diskrece členských států Evropské unie a jejich postoji k tzv. punitive damages se nakonec explicitní zmínka nekompenzační náhrady škody objevuje pouze v bodu 32 preambule nařízení ES č. 864/2007 ze dne 11. července 2007, a to taková, že z důvodu veřejného zájmu mohou soudy členských států za výjimečných okolností použít výhradu veřejného pořádku a imperativní ustanovení. Zvláště může být jako porušení veřejného pořádku místa soudu, který se sporem zabývá, posuzován případ, kdy by bylo v důsledku uplatnění práva určeného podle tohoto nařízení uloženo nekompenzační odškodnění exemplární nebo represivní povahy v mimořádné výši, v závislosti na okolnostech případu a právním řádu členského státu soudu, který se sporem zabývá (viz Koziol, Helmut - Wilcox, Vanessa: Punitive Damages: Common Law and Civil Law Perspectives. Tort and Insurance Law, Vol. 25, Springer 2009, s. 198-199). Takový „exemplární“ a povahou výjimečný případ posuzovaný Rozsudek UK a Příkaz již toliko se zřetelem k opodstatněnosti nároku na náhradu škody nepředstavují. 56/ Je-li procesní právo vystaveno na možnosti soudu posoudit, zda bude či nebude přípustné odvolání, a britský odvolací soud vyložil, proč odvolání nepřipustil, nelze dovodit, že tímto postupem bylo ohroženo právo žalobkyně na spravedlivý proces. Stejně je tomu i v případě protinávrhu, neboť soud v odůvodnění Rozsudku UK vysvětlil, z jakého důvodu považoval nárok žalobkyně za nepřípustný, čemuž se věnoval rovněž britský odvolací soud v bodě 15 svého rozhodnutí. Dlužno podotknout, že britská a česká procesní úprava shodně nepřiznávají účastníkům občanskoprávního řízení nárok na přezkoumání v civilním řízení jakéhokoli vydaného rozhodnutí ve věci samé odvolacím soudem (zakládají jen tuto procesní možnost, která je limitována ať již zákonem, resp. jím stanovenými nezbytnými náležitostmi opravného prostředku, či v britských poměrech precedenčním právem). V dané souvislosti proto nelze přehlédnout, že v posuzované věci nebyla britskými soudy dvojinstančnost řízení zcela a bezvýjimečně účastníkům řízení odepřena (zapovězena), jestliže se ve sporu účastníků odvolací britský soud odvoláním zabýval, byť se závěrem, že opravný prostředek není věcně projednatelný (na projednatelnost opravného prostředku nemá účastník v oblasti soukromého práva nárok ani podle tuzemských procesních předpisů). 57/ S předchozími zjištěními dovolacího soudu koresponduje již v dříve vydaném kasačním rozhodnutí vyslovený závěr, že řešení sociálních a ekonomických dopadů přisouzeného plnění na poměry žalobkyně coby právnické osoby podnikající na zahraničním trhu, jež by mohly být podstatné jen při zkoumání tzv. rdousícího či likvidačního efektu přisouzeného sankčního plnění, nemá podstatný význam. Jakékoli dopady cizím soudem přiznaného kompenzačního plnění (včetně úročení, délky lhůty plnění a okolnosti tzv. covidových opatření, které měly celoevropský dopad) vycházející z obchodního vztahu musí být poměřovány obvyklým podnikatelským rizikem, u něhož se výhrada veřejného pořádku neuplatní. Argumentace kritizující lhůtu k plnění a úroky ve spojení s tzv. covidem (na podporu výhrady rozporu s veřejným pořádkem) je oslabována okolností, že povinná osoba ani v pozdější „postcovidové“ době dobrovolně svou povinnost neplnila. Zároveň je nutné vzít v úvahu okolnost přisouzeného efektu plnění v cizí měně, jejíž kurz dlouhodobě byl a je vůči české koruně méně výhodný či dokonce nevýhodný. Tato skutečnost nicméně zatěžuje zásadním způsobem na území cizího státu podnikající subjekt, je součástí zmíněného podnikatelského rizika a nelze na ní založit výhradu rozporu s veřejným pořádkem. 58/ Přípustnost dovolání nemůže vymezit ani otázka jakéhosi komplexního posuzování vícero namítaných důvodů rozporu s veřejným pořádkem. Takto formulovaná otázka vychází z předpokladu, že ze strany britského soudu došlo v průběhu nalézacího řízení k řadě pochybení, které pak ve svém souhrnu rozpor s veřejným pořádkem zakládají. K takovému závěru, jak vyplývá ze shora uvedených dílčích námitek dovolatelky, odvolací soud nedospěl (a dovolací soud uvedený závěr aprobuje). 59/ Protože odvolací soud se při řešení předestřených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243 odst. 1 o. s. ř. odmítl. 60/ O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud na základě výsledku řízení podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tj. žalovaným přiznal odměnu jejich společného advokáta z tarifní hodnoty 30 000 Kč za dva společné úkony právní služby advokáta při zastupování dvou osob (vyjádření k dovolání) ve výši 4 140 Kč (§ 1 odst. 2, 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném od 1. 1. 2025 - dále „AT“), paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 1 a odst. 4 AT), a náhradu za daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 % ze součtu odměny a paušální náhrady hotových výdajů (963,90 Kč), v souhrnu částku 5 553,90 Kč, kterou dovolatelka uhradí každé z žalovaných v rozsahu jedné poloviny uvedených nákladů, tj. ve výši 2 776,95 Kč, vždy k rukám advokáta žalovaných v obvyklé lhůtě splatnosti (§ 160 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení