7 C 85/2023-57

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 16 744 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 4 744 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do [datum], zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 766 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalovaném svou žalobou domáhala zaplacení částky 16 744 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně (dříve s [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o. a [právnická osoba]) uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), a to elektronickými prostředky komunikace na dálku podle § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), konkrétně prostřednictvím internetových stránek žalobkyně [webová adresa]. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného výpisem z účtu, případně výplatními lístky za rozhodné období a výpisem z databází poskytovatelů úvěrů EUCB nebo CRIF, vyplynula dostatečná výše čistých příjmů žalovaného ke splacení úvěru. Ve smlouvě žalobkyně jako úvěrující sjednala s žalovaným jako úvěrovaným poskytnutí úvěru v částce 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr splatí nejpozději dne [datum], následně žalobkyně a žalovaný sjednali prodloužení doby splatnosti úvěru do [datum] a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 732 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne [datum] (datum odepsání úvěru z účtu žalobkyně) převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době žalobkyni neuhradil. Žalobkyni tak vznikl kromě nároku na vrácení jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 732 Kč rovněž nárok na úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne následujícího po datu splatnosti, tedy od [datum] do zaplacení, a dále nárok na smluvní pokutu ve výši 3 012 Kč, tj. ve výši 0,1 % denně z částky 12 000 Kč od [datum] do [datum]. Žalovaný však žalobkyni ani přes předžalobní upomínku ničeho neuhradil.

2. K jednání se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti: z listiny označené„ REPI Credit Report Pool +“ ze dne [datum] soud zjistil, že v registru platebních informací byly evidovány tři spotřebitelské úvěry poskytnuté žalovanému ve výši celkem [částka], přičemž všechny s příznakem„ ukončený“, s vyhodnocením, že žalovaného se doporučuje dále prověřit. Z listiny označené„ EUCB REQUEST: 2021 [číslo] 23:10:04“ soud zjistil, že poslední čerpaná půjčka je datována [datum] a poslední zamítnutá půjčka dne [datum]. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc srpen 2021 vystaveného bankou [právnická osoba] soud zjistil, že mzda žalovaného činila [částka], žalovaný dne [datum] čerpal finanční prostředky ve výši [částka] z titulu úvěru či zápůjčky (popis u této položky:„ [anonymizována dvě slova] CZ s.r.“), z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc září 2021 soud zjistil počáteční zůstatek na účtu: [částka], konečný zůstatek: [částka], mzdu žalovaného ve výši [částka], žalovaný ve dnech [datum] a [datum] čerpal finanční prostředky ve výši celkem [částka] z titulu úvěru či zápůjčky (popisy u těchto položek:„ [anonymizováno]: pujcka pro [jméno] [příjmení]“ [částka] a„ Identifikace klienta a poskytnutí zápůjčky od COOL CREDIT s.“ [částka]), z výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíc říjen 2021 soud zjistil počáteční zůstatek na účtu: [částka], konečný zůstatek: [částka], mzdu žalovaného ve výši [částka], žalovaný dne [datum] čerpal finanční prostředky ve výši [částka] z titulu úvěru či zápůjčky (popis u této položky:„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], vyplata pujcky“). Navíc dne [datum] žalovaný obdržel 1 Kč v rámci procesu uzavírání smlouvy o půjčce (podpisový kód a identifikace klienta pro poskytnutí spotřebitelského úvěru) se [právnická osoba] [právnická osoba] Z žádosti o poskytnutí úvěru [číslo] a vyhodnocení úvěruschopnosti se podávají uváděná negativní lustrace žalovaného v insolvenčním rejstříku a ohledně exekucí, průměrný měsíční příjem žalovaného ve výši [částka], uváděný čistý příjem domácnosti ve výši [částka], jiné finanční závazky ve výši [částka] a náklady celkem [částka]. Avšak ze samotného výpisu z účtu se podává, že za měsíc srpen 2021 žalovaný celkem příjmu [částka] (z toho činilo [částka] poskytnutí úvěru), a výdajů [částka], v měsíci září 2021 dosáhl celkem příjmu [částka] (z toho činilo [částka] poskytnutí úvěru), a výdajů [částka], a v měsíci říjnu 2021 dosáhl celkem příjmu [částka] (z toho činilo [částka] poskytnutí úvěru), a výdajů [částka].

4. Z listiny označené„ Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]“ označené datem [datum] soud zjistil, že jako úvěrující je označena žalobkyně a jako úvěrovaný žalovaný. Předmětem této smlouvy měl být závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr 12 000 Kč a závazek žalovaného uhradit žalobkyni úvěr s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 325 Kč jednorázově nejpozději do 28 dnů od jeho poskytnutí. Mezi stranami měla být ujednána RPSN ve výši 718 % Smlouva však není opatřena podpisem žalovaného, namísto podpisu je uvedeno:„ Podpis / elektronický kód zaslaný pomocí SMS: [jméno] [spisová značka]“. Z potvrzení o provedené platbě ze dne [datum] vystaveného bankou [právnická osoba] soud zjistil, že dne [datum] byla provedena platba částky 12 000 Kč z bankovního účtu žalobkyně č. [bankovní účet] na bankovní účet č. [bankovní účet]. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že jediným majitelem a disponentem bankovního účtu č. [bankovní účet] je žalovaný, dne [datum] byla na účet žalovaného připsána částka 12 000 Kč.

5. Ze zprávy datované [datum] zpracované v programu„ Poznámkový blok“ s přílohou soud zjistil, že právní zástupkyně žalobkyně sepsala výzvu k úhradě dluhu ve výši 21 848,35 Kč do 7 dnů od doručení výzvy, zpráva byla adresována: [email].

6. Z předložené fotokopie [číslo obč. průkazu] soud ověřil totožnost žalovaného. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní subjektivitu žalobkyně.

7. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“) smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

8. Podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

9. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

10. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav dospěl k následujícímu závěru:

15. Otázkou zůstává, zda byl splněn požadavek písemnosti smlouvy ze dne [datum]. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma smlouvy ze dne [datum], tak jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší, než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

17. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaný (osoba s jeho elektronickou identitou) do systému žalobkyně přihlásil a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasil a v jakém znění, tedy, zda smlouva ze dne [datum] byla žalovanému skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalovaného (byla mu adresována) a autentizována (podepsána), a že žalovaný odsouhlasil právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko„ clickthrough smlouva“ (či jiným způsobem a jakým). Toto není prokázáno ani printscreenem ze systému žalobkyně k prokázání odeslání SMS kódu.

18. Smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o. z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že žalobkyní ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání s žalovaným, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

19. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření úvěrové smlouvy mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva ze dne [datum] není opatřena řádným popisem žalovaného, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy, když smlouva opatřená písemným podpisem žalovaného nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaný podepsal elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy.

20. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že i kdyby smlouva byla platně uzavřena, soud by ve věci žalobu též částečně zamítl, jak uvedeno ve výroku II., z následujících důvodů:

21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

24. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

25. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu:

26. Nejprve se soud z moci úřední zabýval smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

27. V projednávané věci žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného - spotřebitele splácet žalovanou pohledávku. Žalobkyně sice uvedla, že prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet, tuto skutečnost však řádně neprokazuje, resp. prokazuje listinami obsahujícími navzájem rozporné údaje. Žalobkyně sice uzavřela, že měsíční příjem žalovaného činí [částka], čistý příjem domácnosti je ve výši [částka], jiné finanční závazky ve výši [částka] a náklady celkem [částka], žalobkyně však vůbec nezohlednila údaje zřejmé z tří předložených výpisů z bankovního účtu žalovaného za měsíce srpen 2021 až říjen 2021, z nichž se jasně podává, že žalovaný v srpnu 2021 čerpal úvěr či zápůjčku ve výši [částka], v září 2021 ve výši celkem [částka], v říjnu 2021 ve výši [částka]. Přesto všechno se žalobkyně spokojila s uvedenými tvrzeními žalovaného. Nijak neověřovala výdaje žalovaného a domácnosti žalovaného.

28. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nikoliv však řádně s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného spotřebitelského úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalovaného. Vycházela pouze z odhadovaných výdajů uvedených žalovaným, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala. Rozhodující zde přitom jsou konkrétní výše nájemného v bytě, kde žadatel o úvěr bydlí, konkrétní obvyklá spotřeba plynu a elektřiny v tomto bytě, konkrétní náklady na vytápění tohoto bytu, konkrétní náklady na léky, konkrétní výše pravidelných splátek dluhů apod. Pakliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nelze je však převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů. K řádnému posouzení úvěruschopnosti pak nepostačuje ani to, kdyby žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI, jelikož tato zjištění sice jsou zcela jistě důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet.

29. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, a to nejen ohledně příjmů, ale i ohledně výdajů, nepostupuje v souladu s citovanými ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je raze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

30. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§84 zák. [číslo] sb., ve znění platném ke dni uzavření smlouvy), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli ojasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

31. Alespoň z pravidelného čerpání vysokých úvěrů nebo zápůjček muselo být žalobkyni jako profesionálovi v oboru poskytování nebankovních služeb zřejmé, že žalovaný není schopen financovat náklady na život ze svých příjmů, nadto ještě splácet další závazek. Z výpisů z účtu je zřejmé, že žalovaný měl mnohem vyšší výdaje, než činil jeho příjem ze zaměstnání, a tento deficit vyrovnával velkým množstvím vysokých úvěrů a zápůjček, navíc uzavíraných těsně před poskytnutím úvěru žalobkyní. Přinejmenším tato skutečnost měla žalobkyni přimět k obezřetnosti a vyžádat si od žalovaného další doklady a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. I prohlášení klienta musí žalobkyně prověřovat, nestačí se na něj spolehnout (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018). Soud tak dospěl k závěru, že údaje uvedené v žádosti o poskytnutí úvěru neodpovídaly skutečnosti a skutečným výdajům žalovaného. Ze své úřední činnosti je soudu známo (sp. zn. [spisová značka]), že nad rámec úvěrů vyplývajících z výpisů z účtu žalovaného již dříve žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru se [právnická osoba] a.s., a to dne [datum] na částku 50 000 Kč, který se zavázal splácet po 2 850 Kč měsíčně. Po dobu 48 měsíců. Jeví se proto vysoce pravděpodobným, že je dni [datum] měl žalovaný na svých závazcích splácet více než jím tvrzených [částka] měsíčně (prokázané úvěry [částka] + [částka] + [částka] + [částka] + [částka]). Žalobkyně tak na základě skutečných údajů nemohla dospět k závěru, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splatit.

32. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:„ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

33. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatelka úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, údaje uvedené v žádosti jako průměrné měsíční výdaje žalovaného a domácnosti neodpovídaly skutečnosti, a žalobkyně tak nemohla dospět k závěru, že byl žalovaný schopen splatit úvěr 12 000 Kč do 28 dnů od jeho poskytnutí.

34. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], III.ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

35. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

36. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně platného sjednání úvěrové smlouvy a k prokázání tvrzení ohledně kvalifikovaného prověření bonity žalovaného ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

37. Soud se zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne [datum] vyplývá, že účet, na který byla dne [datum] připsána částka 12 000 Kč zaslaná z účtu č. [bankovní účet] (tj. z účtu žalobkyně), je vedený na žalovaného. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně v této výši bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně částku ve výši 12 000 Kč žalovanému poskytla bez právního důvodu, a proto v souladu s § 2991 o. z. má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat.

38. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než byla žalovanému doručena žaloba, tj. dne [datum]. Žalobkyně sice soudu předložila listinu obsahující výzvu k úhradě žalované částky před podáním žaloby sepsanou právní zástupkyní žalobkyně dne [datum] a emailovou zprávu obsahující výzvu k úhradě ze dne [datum], zasílanou na adresu [email], avšak toto samo o sobě nedokládá, že by se výzva k úhradě dostala do dispozice žalovaného. Není jasné, zda právě uvedená e-mailová adresa patří žalovanému, a že byla na tuto e-mailovou adresu doručena a žalovaným zobrazena, když žalovaný nepotvrdil převzetí této e-mailové zprávy. U výzvy k úhradě v listinné podobě ze dne [datum] žalobkyně nedoložila, že by se dostala do dispozice žalovaného (že byla a kdy žalovanému odeslána a na jakou adresu). Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žaloba byla žalovanému doručena dle § 49 odst. 4 o.s.ř. desátým dnem od uložení na poště, tj. dne [datum], dne [datum] tak měl žalovaný plnit, a ode dne [datum] je žalovaný v prodlení.

39. Žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, ocitl se v prodlení s placením dluhu a je tedy povinen podle § 1970 o. z. zaplatit i úrok z prodlení dle § 1968 a násl. o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

40. Zbývající žalobní nároky v podobě poplatku za poskytnutí úvěru a smluvní pokuty uvedené ve výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

41. Jedná-li se o náhradu nákladů řízení, žalobkyně sice nezaslala ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení na adresu žalovaného pro doručování, příp. na jeho poslední známou adresu výzvu k plnění (viz toliko předložená zpráva označená datem [datum] zpracovaná v programu„ Poznámkový blok“, nejedná se tedy o vytištěný žalobkyní odeslaný e-mail žalovanému, s přiloženou výzvou k úhradě dluhu adresovaná: [email], z níž není zřejmé, zda vůbec byla odeslaná, případně kdy a komu). Dle usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015, není však ani chybějící výzva dle § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatí. Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající § 142a o. s. ř. zaplatit, není dán sebemenší důvod sankcionovat„ pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění (dále srov. obdobná usnesení Nejvyššího soudu České republiky např. ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2620/2014; 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1154/2014). Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v celém řízení nečinný, nereagoval na výzvu soudu ani se k věci nijak nevyjádřil, ničeho žalobkyni neuhradil, soud má za to, že žalobkyni lze v souladu se shora zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky přiznat náhradu nákladů řízení.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 601 Kč, přičemž tato částka představuje 34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu (tj. [datum]), tj. částky 18 188,77 Kč, sestávající z požadované částky 16 744 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč za dobu od [datum] do [datum], tj. ve výši 1 444,77 Kč. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce 12 120,16 Kč (tj. 67 %), sestávající z částky 12 000 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do [datum], tj. ve výši 120,16 Kč. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

43. Náklady řízení žalobkyně ve výši 1 768 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 744 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Z částky 2 252 Kč pak 34 % činí 766 Kč.

44. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č. j. 17 Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a to z titulu porušení smluv o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem. Pokud jde o opakovanost podání, pak okresní soud vychází z konstantní rozhodovací praxe odvolacího soudu, kdy splněním podmínky jsou alespoň 3 srovnatelné návrhy. Porovnáním obsahu těchto návrhů s návrhem na vydání EPR v posuzované věci soud zjistil, že vylíčení skutkových tvrzení je v nich v zásadě totožné, předmětem řízení jsou vždy nároky ze smluv o úvěru a text návrhů se liší pouze v proměnných údajích o datech uzavření smlouvy, výší poskytnutého úvěru, sazbou úroků, daty zesplatnění úvěrů a výší dlužných částek (dále jen proměnné skutečnosti). Návrhy jsou jinak strukturou textu totožné, opírající se o stejný smluvní a právní základ (např. řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 C 56/2021, 20 C 262/2020, 7 C 272/2020, 21 C 176/2019, 21 C 172/2019, 21 C 121/2019). Soud tedy má za splněné podmínky stanovené v § 14b odst. 1 písm. a) a. t. tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se týká rozdílů ve skutkových tvrzeních týkajících se proměnných skutečností, jsou tyto podle názoru soudu v zásadě technického charakteru, týkají se stejného okruhu skutečností a spočívají v přenesení jednotlivých údajů (vstupních dat) z předložených listin do textu návrhu bez toho, že by se tyto odlišnosti projevily v potřebě užití jiných smluvních ujednání nebo ustanovení právních předpisů a v důsledku toho v odlišném právním posouzení věci. Pokud jde o aplikovatelnost § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. na tento typ sporů, odkazuje soud na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 23 Co 512/2014-13 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/15 ze dne [datum], rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 26 Co 212/2015-14 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/15 ze dne [datum], rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 15 Co 530/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 149/15 ze dne [datum] a v neposlední řadě také např. na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 666/2015-143.

45. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

46. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení