7 C 272/2020-51

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Danielou Liscovou, jako samosoudkyní, ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 8 388 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 500 Kč ve výši 8,5% ročně z částky 4 500 Kč za dobu od 18. 5. 2020 do zaplacení, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 3 888 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 749,91 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 108,70 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalovaném žalobou, u soudu podanou dne 17. 5. 2020, domáhá zaplacení částky 8 388 Kč spolu s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 4. 5. 2018 Smlouvu o úvěru [číslo] to uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku podle § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z“), konkrétně prostřednictvím internetových stránek žalobce [webová adresa]. Ve smlouvě žalobkyně jako úvěrující sjednala s žalovaným jako úvěrovaným poskytnutí úvěru v částce 4 500 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr splatí nejpozději dne 1. 6. 2018 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 638 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr dne 4. 5. 2018 (datum odepsání úvěru z účtu žalobkyně) převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době žalobkyni neuhradil. Žalobkyni tak vznikl kromě nároku na vrácení jistiny úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 638 Kč rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne následujícího po datu splatnosti, tedy od 2. 6. 2018 do zaplacení a dále smluvní pokuty v celkové výši 2 250 Kč. Žalovaný však žalobkyni ani přes předžalobní upomínku ničeho neuhradil.

2. Soud ve věci vydal dne 21. 7. 2020 pod [číslo jednací], elektronický platební rozkaz, který se však žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, a proto jej soud usnesením ze dne 19. 11. 2020, [číslo jednací], zrušil.

3. K jednání, které se ve věci konalo dne 22. 2. 2021, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádal soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.

4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy: výpisem z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně, výpisem z účtu žalobkyně ze dne 4. 5. 2018, Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 4. 5. 2018, předžalobní upomínkou ze dne 4. 5. 2020.

5. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu závěru:

6. Podle § 104 zák.č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

7. Podle § 1841 o.z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

8. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 561 odst. 1 o.z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnosti elektronicky podepsat.

10. Podle § 562 odst. 1 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

11. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

12. Podle § 1798 o.z., ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

13. Podle § 1810 a násl. o.z. se k nepřiměřenému ujednání ve spotřebitelských smlouvách nepřihlíží, pokud představuje značnou nerovnováhu mezi žalobcem na straně podnikatele a žalovaným na straně spotřebitele.

14. Podle § 1811 o.z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli, musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

15. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou jednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty.

16. Podle § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

17. Podle ust. § 86 odst.1 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle ust. § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 citovaného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

22. Otázkou zůstává otázka splnění požadavku písemnosti smlouvy o poskytnutí úvěru [číslo] ze dne 4. 5. 2018. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

23. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma úvěrové smlouvy, tak jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

24. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaný (osoba s jeho elektronickou identitou) do systému žalobkyně přihlásil a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasil a v jakém znění, tedy, zda smlouva o poskytnutí úvěru byla žalovanému skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalovaného (byla mu adresována) a autentizována (podepsána), a že žalovaný odsouhlasil právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko„ clickthrough smlouva“ (či jiným způsobem a jakým, zde zřejmě zasláním SMS zprávy, a že se jednalo právě o sobou žalovaného, kdo SMS zprávu zaslal).

25. Úvěrová smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o.z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že žalobkyní ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání se žalovaným, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

26. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření smlouvy včetně ujednání o poplatcích a smluvní pokutě mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva o poskytnutí úvěru není opatřena řádným popisem žalovaného, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy, když smlouva opatřená písemným podpisem žalovaného nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaný podepsal elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a změně některých dalších zákonů. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dotčené smlouvy.

27. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ing Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

30. Zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

31. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že: “….pos úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

32. Soud též poukazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, která byla zapracována do zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost uplatnit námitku neplatnosti. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Nejvyšší soud zaujal v této věci stanovisko, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání). K tomu blíže usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 114/20119-39.

33. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

34. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně platného sjednání smlouvy o úvěru a řádného zkoumání a posuzování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

35. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 o. z., neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 o. z.).

36. Jak vyplynulo z potvrzení [právnická osoba], na účet číslo [bankovní účet] byla dne 4. 5. 2018 připsána částka 4 500 Kč z účtu [právnická osoba] pod VS [číslo]. Citovaný účet byl veden na jméno žalovaného, dispoziční oprávnění k účtu měla i matka žalovaného.

37. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví. Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá pak z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z.; je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1110/2004).

38. Pakliže tedy v posuzovaném případě není žádného právního důvodu, v souladu s nímž by byl žalobkyně povinen žalovanému částku poskytnout, je možno hovořit o bezdůvodném obohacení žalovaného, jako osoby, jejíž majetková sféra se připsáním poukázaných peněz na jeho účet rozrostla o pohledávku vůči peněžnímu ústavu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, sp. zn. 28 Cdo 575/2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1889/2015). Nutno zdůraznit, že dojde-li bez právního důvodu k převodu finančních prostředků z jednoho účtu na druhý, vzniká tím na straně majitele účtu, na nějž byla příslušná částka připsána, bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z. Je tedy zřejmé, že na základě tvrzení žalobkyně je možné dovodit pasivní věcnou legitimaci žalovaného, na jehož jméno byl účet veden. Tedy pasivně legitimovaným ve věci z důvodu vydání bezdůvodného obohacení o částku 4 500 Kč je žalovaný.

39. S ohledem na výše uvedené soud právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným posoudil jako právní vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o.z.. Ochuzeným (žalobkyní) byla bez právního důvodu přenechána obohacenému (žalovanému) věc určená podle druhu (dne 4. 5. 2018 ve výši 4 500 Kč), k jejímuž vrácení byl žalovaný vyzván ve smyslu ust. § 1958 o. z. přípisem právního zástupce žalobkyně ze dne 4. 5. 2020 ve lhůtě do 7 dnů od doručení výzvy (když žalobkyně neprokázala, že by o zaplacení žalované částky vyzývala žalovaného dříve). Žalobkyně proto vůči žalovanému důvodně požaduje zaplacení částky 4 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení (viz § 1970 o.z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Soud tak uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 4 500 Kč, a to i se zákonným rokem z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti ve smyslu ust. § 1968, § 1970 o.z., ve spojení s § 2 nařízení vlády České republiky č. 351/2013.

40. Protože má soud úvěrovou smlouvu ze dne 4. 5. 2018 za absolutně neplatnou, tak veškeré žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy, tedy obchodní úrok, poplatky i smluvní pokutu a úrok z prodlení zamítl, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán (výrok ad II. rozsudku).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 108,70 Kč, přičemž tato částka představuje 7,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 53,65 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 46,35 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 388 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.

42. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce (§ 149 odst.1 o. s. ř.).

43. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když soud neshledal důvod pro stanovení delší lhůty splatnosti či k poskytnutí výhody splátek.