7 Cmo 214/2020 - 509

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudkyň JUDr. Lenky Grollové a JUDr. Milady Uhlířové v právní věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele A], IČO [IČO navrhovatele A] sídlem [Adresa navrhovatele A] za účasti: [Jméno navrhovatele B]., IČO [IČO navrhovatele B] sídlem [Adresa navrhovatele B] zastoupené advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 1 015 560 Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 81 Cm 116/2010 - 476 takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Nařizuje se, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný samosoudce.

Odůvodnění

1. Městský soud v Paze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že účastník je povinen zaplatit navrhovateli částku 59 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok I.), že co do zbývající části žalobního návrhu, tedy částky 956 560 Kč se návrh zamítá (výrok II.), že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), že soud přiznává [tituly před jménem] [Anonymizováno], [adresa], soudní znalkyni za účast na jednání soudu konaném dne 27. 5. 2020 znalečné ve výši 350 Kč (výrok IV.), a že na nákladech znaleckého posudku č. [Anonymizováno] jsou povinni zaplatit Městskému soudu v Praze: navrhovatel částku 56 284,50 Kč a účastník částku 3 465,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok V.).

2. Navrhovatel se návrhem došlým soudu prvního stupně dne 10. 6. 2010 domáhal na společnosti [právnická osoba] (dále i jen „společnost“) zaplacení vypořádacího podílu po zemřelé společnici [Anonymizováno] ve výši 1 015 560 Kč. Navrhovatel tvrdil, že obchodní podíl ve Společnosti připadl státu jako odúmrť na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] č. j. 34 D 2268/2005-56, které nabylo právní mocí dne 26. 9. 2006. K zaplacení této částky vyzval Společnost dopisem ze dne 2. 4. 2009, ta však jeho nárok dopisem ze dne 27. 4. 2010 odmítla. Dne 4. 6. 2008 pak uzavřel smlouvu o převodu tohoto obchodního podílu s manželi [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Valná hromada společnosti konaná dne 20. 11. 2008 však neudělila souhlas s tímto převodem a společnost navrhovateli sdělila, že v souladu s článkem 7.2. společenské smlouvy bude postupovat podle § 113 odst. 5 a odst. 6 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Navrhovatel dovodil, že je nyní v postavení, kdy má nárok na vypořádací podíl ke dni úmrtí [Anonymizováno], a to podle usnesení Obvodního soudu pro [adresa] č.j. 34 D 2268/2005-56 ve výši 1 015 560 Kč. K zaplacení této částky společnost dopisem ze dne 2. 4. 2009 vyzval, ta však jeho nárok dopisem ze dne 27. 4. 2010 odmítla.

3. Společnost k návrhu uvedla, že se nemůže vyjádřit k výši požadované částky, neboť navrhovatel ji nikterak nevysvětluje. V podání ze dne 17. 1. 2017 pak vznesla mimo jiné námitku promlčení, kterou odůvodnila tím, že nárok na vypořádací podíl po zemřelé vznikl navrhovateli dnem jejího úmrtí, tedy dnem 21. 10. 2005 a promlčel se tak již před podáním předmětné žaloby.

4. V této věci se již jedná již o čtvrté rozhodnutí soudu prvního stupně.

5. Soud prvního stupně ve věci rozhodl prvním usnesením ze dne 23. 11. 2011 č. j. 81 Cm 116/2010 - 42 tak, že návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že navrhovatel je společníkem společnosti a nárok na vyplacení vypořádacího podílu mu tak nevznikl. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 12. 2013, č. j. 7 Cmo 92/2012 - 63 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a mimo jiné mu vytkl, že se nezabýval ustanovením článku 7.3. společenské smlouvy, a to ve vazbě na přechod obchodního podílu v rámci odúmrti, když míru jeho souladu se zákonem bylo třeba řešit primárně.

6. Soud prvního stupně následně ve věci rozhodl druhým usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. j. 81 Cm 116/2010 - 69, aniž by ve věci nařizoval jednání tak, že návrh zamítl z důvodu, že obchodní podíl zemřelé společnice přešel odúmrtí na stát, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a jeho účast ve společnosti tak nezanikla, tedy ani mu nevznikl nárok na vypořádací podíl. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 7 Cmo 269/2014 - 89 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, protože soud prvního stupně zatížil řízení vadami, to i mimo jiné vadou zmatečnosti, neboť účastníkům byla v průběhu řízení jeho nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem dle ust. § 229 odst. 3 o. s. ř. a uvedené vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

7. Třetím usnesením ze dne 20. října 2017, č. j. 81 Cm 116/2010 - 188, soud prvního stupně rozhodl tak, že se návrh na zaplacení částky 1 015 560 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), a že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. 7 Cmo 6/2018 – 215, po provedeném jednání, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil odvolací soud své právní názory a učinil soudu prvního stupně pokyn pro jeho další postup, což bude rozvedeno dále.

8. Po té soud prvního stupně rozhodl čtvrtým rozhodnutím ve věci v záhlaví označeným tak, jak je uvedeno v odst. 1 tohoto usnesení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel z toho, že vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu má napevno postaveno, že navrhovatel se společníkem společnosti nestal a uvedl, že dále se touto otázkou již nezabýval. Konstatoval, že podle článku 4.6. stanov společnosti (shodně s ustanovením § 61 odst. 3 obch. zák. ) je právo na vyplacení vypořádacího podílu splatné uplynutím tří měsíců od schválení účetní závěrky. Zákon k této věci navíc uvádí, že nebyla-li účetní závěrka schválena, je vypořádací podíl splatný uplynutím tří měsíců ode dne, kdy schválena měla být. Protože účetní závěrka, zpracována ke dni úmrtí [Anonymizováno], tedy ke dni 25. 7. 2005, nebyla valnou hromadou společnosti schválena, měla být valná hromada ke schválení účetní závěrky konána do šesti měsíců od data úmrtí, tedy do 25. 1. 2006 analogicky k ustanovení § 184 odst. 3 obch. zák. Soud prvního stupně uzavřel, že vypořádací podíl byl splatný do 25. 4. 2006. A ačkoliv soud prvního stupně shledal, že předmětný žalobní návrh byl podán dne 10. 6. 2010, kdy již uplynula čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák., dospěl k závěru, že s přihlédnutím k ust. § 391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčení doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, byl běh promlčecí doby zastaven nejpozději dopisem ze dne 7. 6. 2007, jímž navrhovatel oznámil společnosti převzetí obchodního podílu. Tento požadavek státu společnost akceptovala a dne 22. 8. 2007 podala návrh na zápis navrhovatele jako společníka společnosti. Teprve rozhodnutím rejstříkového soudu dne 23. 2. 2010, běh promlčecí doby pokračoval. Tedy promlčecí doba běžela od 26. 4. 2006 do 7. 6. 2007 a pokračovala až od 23. 2. 2010 do 10. 4. 2010, kdy (pravděpodobně) došel společnosti přípis navrhovatele ze dne 2. 4. 2010 (vypravený 7. 4. 2010), v němž požadoval zaplacení vypořádacího podílu. Pročež uzavřel, že promlčení nároku navrhovatele nenastalo. Soud prvního stupně dále řešil to, zda bude postupovat podle zákona (§ 61 odst. 2 obch. zák.) a stanov společnosti či podle judikatury (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3610/2013 či sp. zn. 29 Cdo 752/2011), a dospěl k závěru, že judikatura je při výkladu práva nesporně jedním ze základních kritérií, nicméně není pramenem práva, přičemž jeho povinností, k níž se i slibem zavázal, je řídit se právním řádem České republiky a vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (§ 62 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.), proto věc musí posoudit podle zákona, tedy podle ustanovení § 61 odst. 2 obch. zák. (a stanov společnosti). Vzhledem k tomu uzavřel, že podíl Zdenky Hrubešové 20/840 vypočtený podle účetnictví společnosti alikvotně z hodnoty vlastního kapitálu činil podle znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno] částku 59 000 Kč, a proto výrokem I. rozhodl tak, že společnosti uložil zaplatit navrhovateli částku 59 000 Kč, s příslušným úrokem z prodlení. Výrokem II. pak zbývající část žalobního návrhu ve výši 956 560 Kč zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl za použití ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že ve věci úspěšné společnosti právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť měl zato, že společnost svým, v průběhu doby měněným přístupem a nejasným zněním společenské smlouvy nejméně v článku 7.3., jakož i tím, že otázku souhlasu či nesouhlasu s děděním obchodního podílu Zdenky Hrubešové vůbec nepředložila k projednání valné hromadě, zapříčinila, že předmětný návrh byl podán. Výrokem IV. znalkyně soud přiznal odměnu za 1 hodinu účasti na jednání znalečné ve výši 350 Kč. Protože poměr úspěchu účastnice k úspěchu navrhovatele činil 94,2 : 5,8., a soud zaplatil znalkyni za vypracování znaleckého posudku č. 1-56-2020 částku 59 400 Kč a za účast na jednání částku 350 Kč, celkem 59 750 Kč, uložil výrokem V. zaplatit na účet soudu účastnici částku 3 465,50 Kč a navrhovateli částku 56 284,50 Kč.

9. Proti výrokům I., II., III., a V. usnesení soudu prvního stupně se včas odvolal navrhovatel, který proti výroku I. namítal, že kromě toho, že navrhovatel nesouhlasí s výší mu přiznané částky, nesouhlasí s tím, že soud mu nepřiznal příslušenství pohledávky. Proti výroku II. namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zcela nepředvídatelné a odvolatel nesouhlasí s názorem soudu, kterým soud tuto, podle názoru navrhovatele, ne neobvyklou situaci, povýšil na situaci „eticky složitou“, přičemž se soud prvního stupně odchýlil od ustálené praxe soudů a v jeho rozhodnutí byla zcela popřena zásada poctivosti vypořádání mezi společníky judikována v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3610/2013 či 29 Cdo 752/2011. K výroku III. uvedl, že na jednání konaném dne 27. 5. 2020 navrhovatel vyčíslil své náklady jako 31 paušálů po 300 Kč. Žádné náklady mu nebyly přiznané a v odůvodnění rozsudku se k tomu soud nevyjádřil. Pokud jde o výrok V., odvolatel nesouhlasí s tím, aby se podílel na nákladech znaleckého posudku. Jestliže měl soud v úmyslu, a navrhovatel předpokládá, že v takto dlouhém sporu měl o svém rozhodnutí určitou vizi, pak navrhovatel je názoru, že ustanovení znalce v tomto případě bylo úplně zbytečné a nesmyslně navýšilo náklady sporu. Účetní hodnota vypořádacího podílu byla soudu i účastníkům známa již v roce 2016, a je proto v rozporu s dobrými mravy, aby se navrhovatel podílel na nákladech znaleckého posudku. Odvolatel poukázal na to, že tento spor probíhá již od roku 2010, kdy vedení sporu a rozhodnutí soudu prvního stupně jsou podle názoru navrhovatele zmatečná a zcela nepředvídatelná, k urychlení ukončení sporu nepřispívají. Soud prvního stupně pak na jednání účastníkům sdělil, že pokud bude věci rozhodovat znovu, rozhodne stejně. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v jím napadených výrocích zrušil a ve věci sám rozhodl.

10. K odvolání navrhovatele proti výroku V. se účastnice vyjádřila ve svém doplněném odvolání tak, že nárok navrhovatele na vyplacení vypořádacího podílu je dle ní promlčený a z tohoto důvodu bylo ustanovení znalce soudem za účelem spravedlivého ocenění vypořádacího podílu nadbytečné.

11. Proti výrokům I. a III. se účastnice odvolala. Ve svém odvolání a jeho doplnění namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil námitku promlčení, neboť běh promlčení doby nemůže být zastaven dopisem navrhovatele ze dne 7. 6. 2007, jak nesprávně uzavřel. Tento právní úkon, kterým navrhovatel oznamuje převzetí obchodního dopisu, není, jak předpokládá ust. § 402 obch. zák., uplatněním práva navrhovatele u soudu nebo jiného příslušného orgánu. Současně uvedla, že dle ust. § 391 obch. zák. mohl navrhovatel svůj nárok uplatnit u soudu již od 14. 12. 2005, tedy ode dne, kdy se poprvé zúčastnil jednání v dědickém řízení po paní Hrubešové. Odvolatelka dále nesouhlasí s rozhodnutím soudu o náhradě nákladů řízení, a to že by společnost zapříčinila podání návrhu státem v této věci, k čemuž se již vyjádřila ve svém odvolání ze dne 7. 11. 2017. Společnosti ani nelze dávat k tíži, že se soud prvního stupně a soud odvolací neshodují ve výkladu právních předpisů a judikatury, čímž dochází k prodlužování soudního řízení, což má vliv na celkový počet úkonů právní služby poskytnutých právním zástupcem. Současně upozornila na vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení, když soud prvního stupně nerozhodl o úroku z prodlení. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žaloba se co do částky 59 000 Kč zamítá, ve výroku III. tak, že žádný z účastníků řízení není povinen hradit náklady za znalecký posudek č. [Anonymizováno].

12. K odvolání účastnice se vyjádřil navrhovatel tak, že souhlasí s posouzením otázky promlčení soudem I. stupně a je přesvědčen, že účastnice je též srozuměna s tím, že k promlčení nedošlo, což dovozuje z jejího jednání, které popsal. K odvolání účastnice proti výroku I. navrhovatel uvedl, že skutečnost, že soud navrhovateli přiznal pouze částku 59 000 Kč, je v rozporu s dobrými mravy a v nesouladu s běžnou praxí soudů a judikaturou. Ostatně sama účastnice navrhovateli nabízela vypořádací podíl ve výši 200 000 Kč. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, tak navrhovatel souhlasí s tím, aby účastnici nebyly přiznány náklady řízení. Z její strany jsou v průběhu let, kdy trvá spor, předváděny překážky, zdržovací taktika, lhůty dané soudem neplní, není nápomocna jak soudu, tak navrhovateli, její jednání je liknavé, což dále popsal. Rozhodně si účastnice musela být vědoma té skutečnosti, že pokud navrhovateli nevznikl nárok na obchodní podíl, musel mu vzniknout nárok na vypořádací podíl. Její zhodnocení toho, že účastnice nedisponuje odborným aparátem je irelevantní.

13. Odvolací soud, jenž s ohledem na čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. postupoval dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), přezkoumal napadené usnesení i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.) a neshledal podmínky pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.) ani změnu (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) napadeného usnesení.

14. Odvolací soud posuzoval danou věc s ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění účinném ke dni smrti zůstavitelky (dále jen „obch. zák.“) a s ohledem na ust. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku podle zák. č. 40/1964 Sb. občan. zák. platném do 31. 12. 2013.

15. Odvolací soud se ztotožnil s námitkami odvolatelů, že soud prvního stupně v napadeném usnesení nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť nerozhodl o nároku navrhovatele návrhem uplatněným, kterým je jím požadovaný úrok z prodlení z žalované částky. Protože ale povaha věci umožňuje odvolacímu soudu odvolání účastníků projednat a rozhodnout o nich, nepřistoupil k postupu dle ust. § 222 odst. 2 o. s. ř.

16. Podle ust. § 113 obch. zák. (5) Obchodní podíl (§ 114) vyloučeného společníka přechází na společnost, která jej může převést na jiného společníka nebo třetí osobu. O převodu rozhoduje valná hromada. (6) Nedojde-li k převodu obchodního podílu podle odstavce 5, rozhodne valná hromada do šesti měsíců ode dne, kdy k vyloučení společníka došlo, buď o snížení základního kapitálu o vklad vyloučeného společníka, nebo o tom, že ostatní společníci převezmou jeho obchodní podíl v poměru svých obchodních podílů za úplatu ve výši vypořádacího podílu, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci. Rozhodnutím valné hromady o rozdělení obchodního podílu mezi společníky přechází na společníky rozdělený obchodní podíl za podmínek stanovených valnou hromadou.

17. Podle ust. § 150 obch. zák. (3) Společnost je povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu poté, co splnila povinnost podle § 113 odst. 5 nebo 6, jestliže byl vklad společníka splacen. Není-li v době splnění povinnosti podle § 113 odst. 5 nebo 6 vklad společníka splacen, je společnost povinna vyplatit vypořádací podíl bez zbytečného odkladu po splacení tohoto vkladu. Společenská smlouva může lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu prodloužit.

18. Podle ust. § 226 o. s. ř. (1) Bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.

19. Podle ust. 221 o. s. ř. (2) Zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2 věta druhá a § 243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen.

20. Z obsahu spisu, a to z protokolu o jednání soudu prvního stupně dne 27. 5. 2020 (č. l. 463 spisu) se podává, že soud prvního stupně na svém jednání, poté co bylo jeho rozhodnutí usnesením odvolacího soudu naposledy zrušeno (č. j. 7 Cmo 6/2018 – 215), provedl k důkazu znalecký posudek č. 1-56-2020, výslech znalkyně a č. l. 29 dědického spisu, podle něhož se navrhovatel zúčastnil jednání dne 14. 12. 2005. Dále účastníky seznámil se svým předběžným názorem, že při hodnocení věci se hodlá přidržet zákonných ustanovení, a že nebude přihlížet k judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou odkazovalo usnesení odvolacího soudu. Po přednesu závěrečných řečí, ve kterých účastníci uplatnili náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně bez přerušení vyhlásil napadené usnesení.

21. Odvolací soud shledal, že v odůvodnění svého usnesení v této věci ze dne 14. 2. 2019, č. j. 7 Cmo 6/2018 – 215, kterým zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. října 2017, č. j. 81 Cm 116/2010 – 188, a věc mu vrátil k dalšímu projednání, uvedl právní názory, ze kterých vycházel, a to včetně pokynů pro další postup soudu prvního stupně. Ty odvolací soud ve stručnosti dále konstatuje:

1. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupě dospěl k právnímu závěru, že společnost nerozhodla o udělení souhlasu s děděním obchodního podílu navrhovatelem, jímž je tento přechod obchodního podílu v důsledku univerzální sukcese dle společenské smlouvy čl. 7.3 podmíněn, a proto se navrhovatel společníkem Společnosti nestal. Předmětný obchodní podíl, proto přešel na společnost podle § 116 odst. 3 ve spojení s § 113 odst. 5 obch. zák. a navrhovatel má dle ust. § 150 odst. 1 obch. zák. právo na vypořádací podíl (odst. 18 – 23 usnesení). Právní posouzení uvedené předběžné otázky soudem prvního stupně, proto není správné.

2. Soud prvního stupně dosud neprovedl žádné dokazování k tomu, kdy nastala splatnost vypořádacího podílu ve smyslu ust. § 150 odst. 3 obch. zák. Tato skutečnost je pro věc rozhodná, a to i pro řádné posouzení námitky účastnice o promlčení práva navrhovatele na zaplacení vypořádacího podílu (odst. 24 usnesení).

3. Odvolací soud pak následně uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení, ve kterém je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), provedl dokazování o skutečnostech, které jsou rozhodné pro běh a konec lhůty „bez zbytečného odkladu“ upravené v ust. § 150 odst. 3 obch. zák., tj. pro určení, kdy nastala splatnost vypořádacího podílu v této věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2873/2015) tak, aby mohl znovu posoudit a rozhodnout o účastníkem uplatněné námitce promlčení. Na tom je pak závislý jeho další postup v řízení s odkazem na výše v rozhodnutí uvedené.

22. V odst. 23 usnesení odvolací soud uzavřel, že vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení předběžné otázky v této věci soudem prvního stupně, je třeba k rozhodným skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné dokazování, provést další důkazy, které ale nemohou být dle ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. provedeny v odvolacím řízení.

23. Z napadeného usnesení soudu prvního stupně je zřejmé, že soud prvního stupně za účetní období v daném věci považoval datum úmrtí Zdenky Hrubešové, tedy 25. 7. 2005 (§ 61 odst. 2 obch. zák.) na základě kterého stanovil dobu splatnosti vypořádacího podílu dle ust. § 61 odst. 3 obch. zák. (str. 4 napadeného usnesení). Výši vypořádacího podílu soud prvního stupně určil dle § 61 odst. 2 obch. zák. (a stanov společnosti) z vlastního kapitálu společnosti zjištěného z účetní závěrky sestavené za rok 2005, v němž došlo k úmrtí Zdenky Hrubešové, a to poměrem 20/840 k základnímu kapitálu společnosti (str. 9 napadeného usnesení).

24. Z obsahu spisu a z obsahu napadeného usnesení pak lze učinit závěr, že po zrušení usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. října 2017, č. j. 81 Cm 116/2010 – 188 usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2019, č. j. 7 Cmo 6/2018 – 215, jímž mu byla současně vrácena věc k dalšímu řízení, soud prvního stupně neučinil žádná nová skutková zjištění a ani žádný nový skutkový závěr, který by změnil dříve zjištěný skutkový stav jak jím, tak odvolacím soudem. Proto nebylo žádného zákonného důvodu, aby soud prvního stupně nerespektoval právní názory odvolacího soudu při posuzování otázek hmotného práva ad) 1 a ad) 2 včetně jeho pokynu z nich plynoucího ad 3), tj. že předmětný obchodní podíl, přešel na společnost podle § 116 odst. 3 ve spojení s § 113 odst. 5 obch. zák. a navrhovatel má dle ust. § 150 odst. 1 obch. zák. právo na vypořádací podíl, a proto se doba splatnosti vypořádacího podílu v této věci určuje dle ust. § 150 odst. 3 obch. zák.

25. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně (při nezměněném skutkovém stavu) v napadeném rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor Vrchního soudu v Praze, který byl základem zrušovacího usnesení odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.) a řízení je tak postiženo jinou vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (určení doby splatnosti práva na vypořádací podíl, potažmo námitky promlčení vznesené společností).

26. Pokud jde o určení výše obchodního podílu soudem prvního stupně, tak odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (odst. 25 usnesení č. j. 7 Cmo 6/2018 – 215) pro případ, že by soud prvního stupně v řízení neshledal uplatněnou námitku promlčení důvodnou, jej odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 513/2005 a jeho usnesení sp. zn. 29 Cdo 752/2011, ve kterých Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil zásadu poctivosti vypořádání mezi společníky obchodní společnosti, a závěr usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3610/2013, podle kterého poctivost vypořádání mezi společníky obchodní společnosti je obecným kritériem, jímž je soud povinen poměřovat všechny případy, ve kterých má základem pro určení vypořádacího podílu být hodnota vycházející z účetnictví společnosti. K tomu odvolací soud mimo jiné konstatoval, že posouzení a závěr soudu o možné existenci hrubého nepoměru mezi výší vlastního kapitálu podle účetní závěrky a skutečnou hodnotou čistého obchodního majetku jsou závislé na posouzení skutečnosti, jíž je právě určení výše čistého obchodního majetku Společnosti, ke které je třeba odborného posouzení (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně ve smyslu uvedeného sice v řízení již dne 3. 4. 2019 ustanovil znalce svým usnesením ze dne 3. 4. 2019 k vypracování znaleckého posudku, ten i posléze k důkazu provedl, ale ve smyslu uvedené judikatury již dále nepostupoval a svá zjištění dle ní nijak nehodnotil. K tomu soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že judikatura je při výkladu práva nesporně jedním ze základních kritérií, nicméně není pramenem práva a nemůže ani měnit ustanovení zákon. Změnit by takový zákon mohl pouze zákonodárce sám. Proto dospěl k závěru, že věc musí posoudit podle zákona, tedy podle ust. § 61 odst. 2 obch. zák. (a stanov společnosti) tak, že vypořádací podíl se stanoví z vlastního kapitálu společnosti zjištěného z účetní závěrky sestavené za rok 2005, v němž došlo k úmrtí Zdenky Hrubešové, a to poměrem 20/840 k základnímu kapitálu společnosti.

27. Lze sice přisvědčit soudu prvního stupně, že judikatura Nejvyššího soudu není pramenem práva, tedy že názory, které přijal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné. Došel-li ale Nejvyšší soud ve svých rozhodnutí, která se týkala určení výše vypořádacího podílu soudem k závěrům, že poctivost vypořádání mezi společníky obchodní společnosti je obecným kritériem, jímž je soud povinen poměřovat všechny případy, ve kterých má základem pro určení vypořádacího podílu být hodnota vycházející z účetnictví společnosti, a tyto závěry se staly judikatorními, bylo na soudu prvního stupně, aby je v této věci buď reflektoval, nebo aby řádně vyložil důvody, pro které se rozhodl je na danou věc neaplikovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1042/2012. To však soud prvního stupně nijak neučinil, když neuvedl žádné relevantní důvody pro které by vypořádání mezi společníky v této věci nemělo být poměřováno zásadou poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.) a zásadou proporcionality, ze kterých uvedené judikatorní názory Nejvyššího soudu vycházejí. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že právní závěr soudu prvního stupně o určení výše vypořádacího podílu je nepřezkoumatelný, protože napadené usnesení v této části je jím nedostatečně odůvodněno.

28. Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému chybnému postupu soudu prvního stupně v řízení, jež vedl k nedostatečným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení věci, pro přehlednost činí následující shrnutí: Ujednání článku 7.3 společenské smlouvy je platné ve smyslu ust. § 37 odst. 1 občan. zák. a souladné s ust. § 116 odst. 2 obch. zák., důsledkem čehož je, že společenská smlouva dědění, a tedy ani přechod obchodního podílu na stát na základě odúmrti nevyloučila, a v případě, že dědicem není pozůstalý manžel, potomek, zeť nebo snacha zemřelého společníka, tak jej podmínila souhlasem valné hromady (§ 116 odst. 2 věta první obch. zák.). Ve stejném článku stanovila, že není-li souhlas dán, postupuje se podle § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. V této věci není mezi účastníky sporu, že valná hromada Společnosti nerozhodla o udělení souhlasu s děděním obchodního podílu navrhovatelem. Navrhovatel se proto v důsledku postupu společnosti společníkem Společnosti nestal [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 573/2006, ke kterému se přihlásil i ve svém dalším usnesení ze dne 22. května 2012 sp. zn. 29 Cdo 1080/2011 (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz)]. Soud prvního stupně pak v odvoláním napadeném usnesení převzal pouze ten závěr, že navrhovatel se společníkem společnosti nestal. Nijak se ale dále nezabýval tím, že Společenská smlouva pro případ, že souhlas valnou hromadou k dědění předmětného obchodního podílu dán není, určila další postup dle § 113 odst. 5 a 6 obch. zák., od kterého se pak odvíjí i doba vzniku práva na vypořádací podíl navrhovatele a doba jeho splatnosti (§ 150 odst. 1 a 3 obch. zák.). Nutno dodat, že právo na vyplacení vypořádacího podílu se nemůže stát splatným před svým vznikem, proto ani v této věci nemohla splatnost vypořádacího podílu nastat dle ust. § 61 odst. 3 obch. zák., jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně v napadeném usnesení, neboť toto zákonné ustanovení odvozuje splatnost práva na vyplacení vypořádacího podílu pro všechny důvody jeho vzniku od schválení účetní závěrky, aniž by bral v úvahu případné neukončené dědické řízení jehož předmětem je obchodní podíl, nikoliv podíl vypořádací tak, jak je tomu v tomto případě, kdy společenské smlouva dědění předmětného obchodního podílu nevyloučila, pouze jej podmínila následným souhlasem valné hromady.

29. Ačkoliv již vše výše uvedené je důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně jeho nákladových výroků, je třeba k rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení dle ust. § 150 o. s. ř. uvést, že hodlá-li soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení využít moderační právo podle § 150 o.s.ř., je jeho povinností dát účastníkům řízení procesní příležitost se k možné aplikaci tohoto zákonného ustanovení vyjádřit, pokud tak neučiní, poruší tím jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu v čísle vydání 44 ročník 2007 na stran 309). Nutno tedy dodat, že nepostupoval-li soud prvního stupně v této věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení za použití ust. § 150 o. s. ř. dle uvedeného, zatížil tak řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.

30. Odvolací soud dále konstatuje, že důvodem zrušení napadeného usnesení soudu prvního stupně je, že rozhodující samosoudkyně soudu prvního stupně v rozporu s § 226 odst. 1 o. s. ř. nedodržela závazný právní názor odvolacího soudu a tři její rozhodnutí, včetně posledního, byla zrušena z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti, čímž v řízení před soudem prvního stupně došlo k závažným vadám (§ 221 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je zde vysoká pravděpodobnost, že pokud by věc byla ponechána současné samosoudkyni, tak ta nebude schopna ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Což ostatně plyne i z odvolání navrhovatele, který uvedl, že samosoudkyně se při jednání vyjádřila tak, že pokud bude věci rozhodovat znovu, rozhodne stejně.

31. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního dle ust. § 219a) odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušil a dle ust. § 221 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. Dle ust. § 221 odst. 2 o. s. ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.

Poučení