7 Co 2056/2024 - 215

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Korbelové a soudců JUDr. Marie Rudolfové a Mgr. Tomáše Lisa v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [právnická osoba] IČO [IČO] sídlem [Adresa žalobce] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 18 337 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích z 3.10.2024, č. j. 9 C 27/2024-148 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 578 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 5 601,09 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Prachaticích konstatoval, že v řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informací ze dne 15.8.2022 vedeném u obce [adresa] bylo vedením řízení v období 15.8.2022 - 25.8.2023 porušeno právo žalobce na vyřízení věci v zákonem stanovené lhůtě (výrok I.), žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žaloba byla co do částky 18 337 Kč výrokem III. zamítnuta a konečně výrokem IV. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladu řízení částku 3 278 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že žalobce se žalobou domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit mu celkovou částku 18 777 Kč spolu s příslušenstvím, a to částky 18 377 Kč přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a částky 440 Kč jako náhrady škody vynaložené žalobcem na poštovném s tím, že oba tyto nároky vznikly v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované při vyřizování žádosti žalobce o informace dle zákona č. 109/1999 Sb. v období 15.8.2022 - 25.8.2023. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že po obsahové stránce byly žalobci jím požadované informace poskytnuty v rozsahu, ve kterém byla schopna a povinna je poskytnout. V rámci navazujících správních a soudních řízení byla řešena pouze otázka, zda žalovaná postupovala při vyřizování žádosti formálně a procesně správným způsobem. Na základě závěru Krajského soudu v Českých Budějovicích byla žalobci zaslána ze strany žalované omluva. Případná formální pochybení žalované při vyřizování žádosti žalobce o informace nemohla být způsobilá přivodit mu jakoukoliv újmu, neboť neměla vliv na správnost a úplnost věcného obsahu informací. Po skutkové stránce okresní soud zjistil, že žalobce požádal žalovanou o informace dle zákona č. 106/1999 žádostí z 15.8.2022, tyto specifikoval v odst. 27. rozsudku (žádost o poskytnutí informace je na č.l. 17 spisu). Žalovaná reagovala přípisem ze dne 29.8.2022 (č.l. 30), kterým označila žádost žalobce za bezpředmětnou, když obec [adresa] není provozovatelem ČOV [adresa], ale pouze jejím vlastníkem. Přípisem z 18.11.2022 (č.l. 93) v reakci na rozhodnutí KÚ Jihočeského kraje ze dne 16.11.2022, č. j. [číslo jednací] (č.l. 38) doplnila informaci o sdělení, že provozovatelem ČOV [adresa] je subjekt [právnická osoba], IČ [IČO], shodnou informaci poskytla žalovanému současně přípisem ze dne 16.9.2022 (č.l. 92), kterým reagovala na jeho další žádost o poskytnutí informace ze dne 31.8.2022. Po vydání dalšího rozhodnutí krajského úřadu, kterým byla žalované uložena povinnost vyřídit žalobcovu žádost ze dne 15.8.2022, žalovaná přípisem z 9.3.2023 (č.l. 94) pouze zopakovala informaci o subjektu, který je provozovatelem ČOV [adresa]. Informace požadovaná žalobcem pod bodem ad a) je obsažena v přípise ze dne 19.5.2023 (č.l. 95), neexistuje však písemný doklad o doručení přípisu žalobci, (žalovanou nebyl tvrzen opak). Žalovaná tedy neposkytla žalobci veškeré jím požadované informace ve lhůtě dle § 14 odst. 5 InfZ, zároveň nepostupovala dle § 15 odst. 1 téhož zákona, neinformovala žalobce o odložení žádosti dle § 14 odst. 5 písm. c) téhož zákona, ani nerozhodla o (případně částečném) odmítnutí jeho žádosti, a to až do 25.8.2023, kdy bylo vydáno rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti (č.l. 64-65), až na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9.8.2023, č. j. [číslo jednací] (č.l. 60-63). Žalovaná tak nepostupovala při vyřizování žádosti žalobce o informace ze dne 15.8.2022 v souladu se zákonem, kdy rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti žalobce bylo vydáno až 25.8.2023, ač dle zákonného požadavku má být vydáno v případě neposkytnutí veškerých požadovaných informací ve lhůtě 15 dnů od přijetí žádosti. Žalovaná ostatně tuto skutečnost nerozporovala a za procesní pochybení se žalobci omluvila (č.l. 79 spisu). Porušením práva na informace (dle č.l. 17 Listiny) došlo ke vzniku nemajetkové újmy žalobce. Náhrada nemajetkové újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden. Popření tvrzení o nemajetkové újmě je na žalovaném škůdci (soud odkázal na rozhodnutí NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010). Okresní soud dále zjistil, že žalobce podal žádost o poskytnutí informace za situace, kdy na základě podnětu žalované ze dne 3.12.2021 bylo proti němu vedeno vodoprávním úřadem přestupkové řízení pro přestupky v souvislosti s nakládáním odpadními vodami. Městským úřadem [adresa], odborem životního prostředí, bylo žalobci přípisem z 10.12.2021 sděleno, že dle informace od starosty obce [adresa] je tato provozovatelem ČOV [adresa] (č.l. 119), vodoprávním úřadem byla v rámci provedené kontroly konstatována povinnost vývozce odpadních vod k uzavření smlouvy s ČOV, do které jsou odpadní vody vyváženy (č.l. 114). Pokud se žalobce snažil získat od žalované požadované informace, nelze podle okresního soudu na uvedeném postupu shledat jakoukoliv snahu o šikanu žalované. Rozhodnutím MěÚ ve [adresa] z 26.10.2022, č. j. [číslo jednací] byl žalobce uznán vinným spácháním přestupku dle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona, kterého se měl dopustit tím, že nakládal s podzemními vodami bez povolení, když vypouštěl odpadní vody do vod podzemních, a přestupku dle § 116 odst. 1 písm. k) vodního zákona, kterého se měl dopustit tím, že nepředložil doklad o zneškodňování odpadních vod, za což mu byl uložen souhrnný trest ve formě pokuty ve výši 3 000 Kč, toto rozhodnutí bylo změněno Krajským úřadem Jihočeského kraje 16.1.2023, č. j. [číslo jednací], žalobce byl uznán vinným ze spáchání těchto přestupků, přičemž bylo upuštěno od uložení správního trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 21.6.2023, č. j. [číslo jednací] byla obě výše uvedená rozhodnutí zrušena, věc vrácena k dalšímu řízení, rozhodnutím MěÚ ve [adresa] z 12.9.2023, č. j. [číslo jednací] bylo přestupkové řízení proti žalobci zastaveno s tím, že přestupek nebyl prokázán. Z přestupkového řízení podle okresního soudu nelze dovozovat nijak významnou míru nejistoty spojenou s obavou z jeho výsledku. Na tento výsledek zároveň neměla žádný dopad skutečnost, že ze strany žalované nebylo při vyřizování žádosti žalobce o informaci postupováno řádně, respektive že nebyla dodržena lhůta pro vydání rozhodnutí. V návaznosti na to i řízení o poskytnutí informace nelze (pokud jde o jeho význam), považovat pro žalobce za zvlášť zásadní, žalobce se pokračováním v řízení o poskytnutí informace nedomohl žádné další (pro něj zásadní) informace, kterou by mu žalovaná původně odmítla poskytnout, ale výsledkem bylo pouze napravení do té doby nesprávného procesního postupu žalované, která až dne 25.8.2023 vydala rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti. Za těchto okolností jsou splněny výjimečné podmínky pro závěr, že ke kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy postačí poskytnout zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva (soud odkázal na nález III. ÚS 1565/23). Proto, pokud se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích, byla žaloba zamítnuta. V odstavci 42. zdůvodnil přiznání částky 440 Kč (není předmětem odvolání). O nákladech řízení okresní soud rozhodl za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. a judikatury, odkázal na rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Žalobci na nákladech řízení přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč, dále náhradu nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 1 200 Kč za 4 úkony dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (sepis žaloby, sepis podání z 22.6.2024, příprava na jednání, sepis závěrečného návrhu) po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky. Na náhradě nákladů spojených s účastí žalobce při jednání soudu mu byla přiznána jím doložená částka 78 Kč, nikoliv paušální náhrada ve výši 300 Kč, která nezastoupenému účastníku náleží v případě, že výši hotových výdajů nedoložil (odkázal na § 151 odst. 3 o.s.ř.). Žalobci dále nebyla přiznána náhrada částky 246 Kč představující poštovné za zaslání žaloby, podání ze dne 22.6.2024 a závěrečného návrhu za situace, kdy uvedená podání zaslal již dříve soudu elektronicky prostřednictvím datové schránky, proto tyto náklady poštovného nebyly vynaloženy účelně. Celkem bylo žalobci na nákladech řízení přiznáno 3 278 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku, a to výrokům III. a IV. podal žalobce odvolání, neboť mu soud chybně nepřiznal přiměřené zadostiučinění v penězích a chybně vypočetl i náklady řízení. Rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/23, podle něhož o nahrazení nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva (a nikoliv v penězích) lze uvažovat jen ve výjimečných případech. Soud sice konstatoval, že požadované informace měly pro něj konkrétní význam, přesto žalobci neposkytl přiměřené zadostiučinění v penězích a nikterak logicky a dostatečně nezdůvodnil, proč jde o výjimečný případ. I kdyby bylo skutečně nezbytné zohlednit povahu řízení, pro které žadatel informaci, o kterou žádá, hodlá využít (což není přístup odpovídající judikatuře), pak řízení o přestupku je třeba považovat za závažné řízení, kdy platí obdobné principy jako v trestním řízení, viz rozhodnutí NSS 1 As 168/2022. Žalobce nemohl očekávat takový výsledek řízení, když ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu měl za to, že nejsou přítomny výjimečné podmínky pro neposkytnutí náhrady v penězích. Rozsudek byl překvapivý, nebyl poučen. Pro úplnost a možnosti doplnit dokazování v odvolacím řízení uvedl skutkové informace, proč získání požadované informace pro něj měly zásadní význam: Přestupkové řízení vedené proti žalobci mělo sloužit k jeho umlčení a „potrestání“ za to, že upozorňuje na nezákonné postupy s dopadem na životní prostředí. Podnět, na základě kterého bylo vůči žalobci zahájeno řízení o přestupku, podal starosta žalované. Tento podnět byl reakcí na dřívější podnět žalobce, který požadoval vodoprávní úřad o provedení kontroly provést kontrolu provozu jímky na bezprostředně sousedícím pozemku. Vodoprávní úřad vyřídil žádost ledabyle. Vyvážení odpadních vod do obecní ČOV ve [adresa] bylo postaveno pouze na pravděpodobně lživém tvrzení starosty obce a zfalšovaných záznamech v provozním deníku ČOV. Prvostupňový soud poukázal na to, že přestupkové řízení bylo zastaveno, aniž byla informace poskytnuta, tím však nevyvrací tvrzení žalobce, že pokud by rozhodnutí o odmítnutí žádosti měl k dispozici v zákonné lhůtě, nemuselo k přestupkovému řízení dojít. Závěry či spekulace, že vyřízení informace nemělo význam pro přestupkové řízení, soud učinil bez znalosti spisu. Písemnosti ze správního spisu žalobce nepředkládal, neboť to považoval pro posuzovanou věc za nadbytečné. Aby bylo možno předložit požadovaný doklad dle vodního zákona, je nutno, aby existovala odpovídající infrastruktura a tím praktická možnost odpovídající doklad získat. Pokud by žalobce měl rozhodnutí o odmítnutí žádosti k dispozici, musel by se vodoprávní orgán vypořádat s tím, proč žalovaná na žalobce podala podnět a zároveň mu odmítá sdělit, jak vyvážet odpadní vody do obecní čističky. K zastavení řízení o přestupku tak mohlo dojít již v září či říjnu 2022. Včasným vyřízením žádosti se mohl vyhnout dalšímu opakovanému přestupkovému řízení dle § 38 odst. 7 vodního zákona. Vydáním rozhodnutí o odmítnutí žádosti by bylo doloženo nepravdivé tvrzení, že odpadní vody z jímky na pozemku sousedícím s žalobcem jsou vyváženy do ČOV [adresa] a že je to zaznamenáno v provozním deníku. Odkázal dále na pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 26.6.2024, sp. zn. 46 C 258/2023, kdy byla žalobkyni přiznána peněžitá náhrada za nemajetkovou újmu související s průtahy při vyřizování žádosti o informaci, když význam byl pro žalobkyni snížený, neboť informaci žádala ve snaze pomoci své kamarádce, nikoliv z důvodu na své straně. Soud vycházel ze základní částky 15 000 Kč za rok. Dále zdůvodnil výši požadované částky 18 377 Kč, vycházejíc ze stanoviska NS z 13.4.2011 Cpjn 206/2010 (kdy zákonná lhůta byla překročena o 11 měsíců a 18 dnů). Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud mu měl přiznat i poštovné 246 Kč. Doplněným odvoláním požadoval i 300 Kč paušální náhrady v souvislosti s účastí u jednání s tím, že paušální náhradu dle § 151 odst. 3 o.s.ř. je třeba považovat za samostatný typ nákladů řízení, který „se chová“ jako náhrada za zastupování. Mělo mu tak být přiznáno na nákladech řízení před soudem prvního stupně 3 824 Kč.

3. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila při jednání odvolacího soudu prostřednictvím svého zástupce. Setrvala na svých tvrzeních, že relevantní informace žalobci poskytla - ne procesní formou, následně se podřídila i ohledně formy, penzum informací zůstalo stejné. Žalobce vycházel z chybného předpokladu, že provozovatelem čističky je obec. Základem problému je chybná úvaha žalobce, že by provozovatel měl zajišťovat odvoz. Od roku 2022 žalobce disponoval informací, že obec žádný svoz odpadu nezajišťuje. Informace, kdo je provozovatelem ČOV [adresa], byla žalovanou žalobci poskytnuta (na základě jeho dotazu z 31.8.2022) dne 16.9.2022. Navrhla potvrzení rozsudku.

4. Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání podaného včas účastníkem k tomu legitimovaným přezkoumal napadený rozsudek ve výroku III. a IV. podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru o částečné důvodnosti odvolání do výroku IV., o nákladech řízení, jinak shledal odvolání nedůvodným. Výroky I. a II. nabyly samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o.s.ř.

5. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Podle odstavce 3 stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou úmluvu.

6. Podle § 22 odst. 1 téhož zákona věty prvé a druhé územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.

7. Podle § 31a odst. 1 téhož zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odstavce 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačují. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem mimo jiné podle § 22 odst. 1 věty druhé, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Podle § 14 odst. 5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb. (ve znění k 15.8.2022) věta před středníkem povinný subjekt posoudí žádost a nerozhodl-li podle § 15, poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění. Podle § 15 odst. 1 pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

9. Odvolací soud vychází z úplných skutkových zjištění okresního soudu. Žalovaná nepostupovala při vyřizování žádosti žalobce o informace dle zákona č. 106/1999 Sb. v tehdy platném znění, když v patnáctidenní lhůtě od přijetí žádosti z 15.8.2022 neposkytla žalobci veškeré požadované informace, ani nerozhodla o odmítnutí žádosti (viz § 14 odst. 5 písm. d/ a § 15 citovaného zákona). Žádost byla vyřízena vyčerpávajícím způsobem až 25.8.2023. Tím došlo ze strany žalované k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Porušením práva žalobce na poskytnutí informací v zákonné lhůtě došlo ke vzniku nemajetkové újmy žalobce. Žalovaná se žalobci za nesprávný úřední postup omluvila dopisem starosty z 25.1.2023 (na č.l. 79 spisu). Okresní soud konstatoval porušení práva (výrokem I.), což považoval za dostačující kompenzaci. Podle okresního soudu žalobce podal žádost o poskytnutí informací za situace, kdy proti němu bylo na základě podnětu žalované vodoprávním úřadem vedeno přestupkové řízení, a v odstavci 33. vyhodnotil, že ze strany žalobce nešlo o šikanu. V odstavci 40. rozsudku dospěl k závěru, že na výsledek přestupkového řízení neměla žádný dopad skutečnost, že žádost o poskytnutí informace byla vyřízena až 25.8.2023. Žalobce opakovaně uvedl při jednání odvolacího soudu, že pro uplatnění nároku je zcela nepodstatné, jaký vliv informace měla na přestupkové řízení, a odvolací soud se s tímto názorem ztotožňuje. Žalobce měl (bez ohledu na jiné řízení) na vyřízení žádosti v zákonné lhůtě právo. Jde o posouzení, zda kompenzace formou pouhého konstatování porušení práva je vzhledem k okolnostem dostačující ve smyslu nálezu Ústavního soudu III. ÚS 1565/23, kdy tato forma zadostiučinění má pouze podpůrnou funkci a lze ji přiznat ve zcela výjimečných případech. Přitom není pochyb o tom, že žalobce se na vzniklých průtazích řízení nepodílel. K výslovnému dotazu odvolacího soudu žalobce vysvětlil, že za účinnosti nové právní úpravy vodního zákona od 1.1.2021 (§ 38 odst. 7 z. č. 254/2001 Sb.) jímku neměl naplněnou ani z poloviny a ještě ji nepotřeboval vyvážet. Odvolací soud uznává, že informace mu samozřejmě mohla být prospěšná v budoucnu - až jímku naplní. Informace o provozovateli jímky byla žalobci poskytnuta žalovanou již k jeho dotazu z 31.8.2022, a to dne 16.9.2022 (jak žalobce výslovně uznal ve vyjádření na č.l. 105 spisu). Žalovaná rozhodla formálně správně sice až rozhodnutím z 25.8.2023, kdy vydala rozhodnutí ve správné formě, doplnila původní (včas podanou) informaci o údaj o provozovateli ČOV (tento byl však žalobci znám z odpovědi žalované ze 16.9.2022 na základě jeho dotazu z 31.8.2022, jak je uvedeno shora), provozovatel ani vlastník ČOV [adresa] nezajištuje odvoz odpadních vod z bezodtokových jímek do ČOV [adresa], to zajišťují jiné osoby oprávněné podle živnostenského zákona a ve zbytku žádost odmítla; z uvedeného vyplývá, že rozhodnutím z 25.8.2023 se žalobce nedozvěděl žádnou novou informaci o provozovateli ČOV [adresa]. Jen to, že obec ani provozovatel odvoz odpadních vod nezajišťuje. Žalobce však odvoz odpadních vod z jímky nepotřeboval. Ohledně dotazu na existenci smlouvy či dohody o zneškodňování odpadních vod obec žádost částečně odmítla formou rozhodnutí, tím napravila nesprávný procesní postup. Odvolací soud tak dospěl ke shodnému závěru jako okresní soud, totiž že význam předmětu řízení pro poškozeného žalobce byl pouze nepatrný a nemohl tak negativně zasáhnout do jeho osobní sféry ve smyslu nálezu Ústavního soudu III. ÚS 1565/23. Samotné konstatování porušení práva ve smyslu § 31a zákona č. 82/98 Sb. je dostačující. Proto byl výrok III. potvrzen. Pokud jde o srovnání s věcí řešenou Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 258/2022, kdy došlo k šestiletému průtahu, žadatelka informaci potřebovala zpočátku jen pro svou kamarádku, ale pak během řízení pro svoji profesi, proto tento případ není přiléhavý k předmětu řízení. Z uvedených důvodů byl věcně správný výrok III. potvrzen podle § 219 o.s.ř.

10. Odvolací soud shledal odvolání žalobce částečně důvodným ve vztahu k nákladovému výroku, kdy okresní soud v souvislosti s účastí žalobce při jednání mu přiznal toliko doložené cestovní výdaje 78 Kč, nikoliv paušální náhradu 300 Kč s odkazem na § 151 odst. 3 o.s.ř., v ostatním je odvolání proti nákladovému výroku nedůvodné.

11. Především odvolací soud poukazuje na to, že náhrada v paušální výši dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. není ekvivalentem odměny advokáta (viz § 137 odst. 2 o.s.ř.). Podle § 151 odst. 3 o.s.ř. soud přizná účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů, náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Tím je vyhláška č. 254/2015 Sb. Účastník řízení, který není zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o.s.ř., má podle této právní úpravy právo na náhradu nákladů hotových výdajů v paušální výši, aniž by musel dokládat výši skutečnou. Vyhláška je reakcí na plenární nález Ústavního soudu ze 7.10.2014, Pl. ÚS 39/13. Podle Ústavního soudu zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod lze naplnit přiznáním paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v § 137 odst. 1 o.s.ř. i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Odvolací soud odkazuje na § 13 odst. 3 advokátního tarifu č. 177/1996 Sb., respektive v aktuálním znění § 13 odst. 4 AT, který výslovně upravuje náhradu za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, proto mimo jiné poštovné je obsaženo v částce 300 Kč - související s úkony žalobce: žalobou, písemným podáním z 22.6.2024, písemným podáním závěrečného návrhu. Žalobce má právo i na paušální náhradu hotových výdajů, které souvisely s jednáním, jehož se osobně účastnil (§ 1 odst. 3 písm. c/ vyhl. č. 254/2015 Sb.). Proto mu odvolací soud navíc přiznal 300 Kč. Pokud jde o cestovné k jednání soudu, ohledně advokátů je cestovné upraveno v § 13 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv tedy v odstavci 3, resp. nyní 4 advokátního tarifu, a podle názoru odvolacího soudu má odlišný režim než vnitrostátní poštovné, místní hovorné či přepravné. Cestovné podle názoru odvolacího soudu patří mezi náklady řízení (jejichž demonstrativní výčet je v § 137 odst. 1 o.s.ř.) a účastníkovi nezastoupenému podle § 137 odst. 2 o.s.ř., stejně jako advokátovi, by mělo být přiznáno. V daném případě přiznáno bylo, ovšem na úkor paušální náhrady hotových výdajů souvisejících s jednáním. Podle názoru odvolacího soudu účastník řízení, který měl ve věci úspěch a který není v řízení zastoupen podle § 137 odst. 2 o.s.ř., má v souvislosti se svou účastí na jednání právo na paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč a vedle toho právo na náhradu cestovních výdajů v prokázané výši. Z uvedených důvodů odvolací soud nákladový výrok IV. za použití § 220 o.s.ř. změnil ve prospěch odvolatele o 300 Kč na celkových 3 578 Kč. Ohledně práva žalobce na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (i přes částečnou neúspěšnost) odvolací soud odkazuje na odůvodnění v odst. 43. rozsudku.

12. V odvolacím řízení byla žalovaná ve věci samé úspěšná, proto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Právní zástupce žalované (advokát) vyúčtoval za 1 úkon právní služby 1 860 Kč za účast při jednání odvolacího soudu, 1 režijní paušál 300 Kč a cestovné z [adresa] do [adresa], na promeškaném časem 3 hodiny včetně 21 % DPH v celkové výši 5 419,59 Kč. Za zastupování při jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) AT z tarifní hodnoty 18 337 Kč podle § 7 bod 5. AT vychází za tento úkon 1 860 Kč, na paušální náhradě podle novelizovaného ustanovení § 13 odst. 4 AT dalších 450 Kč (viz vyhl. č. 258/2024 Sb.), na cestovném z [adresa] do [adresa] a zpět při ujetých celkem 208 km, kombinované spotřebě dle technického průkazu 7,1 litru NM na 100 km a vyhláškové ceně paliva 34,70 Kč za litr vychází na spotřebovaných pohonných hmotách 512,45 Kč, na základní náhradě pak při sazbě 5,80 Kč za kilometr dalších 1 206,40 Kč, celkem zaokrouhleně 1 719 Kč. Na náhradě za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 AT za 6 půl hodin po 100 Kč náleží dalších 600 Kč, dohromady včetně 21 % DPH 5 601,09 Kč. Lhůta k zaplacení této částky byla oběma stranám řízení stanovena shodně v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. věta před středníkem.

Poučení