7 Co 228/2022- 636

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rudolfové a soudců Mgr. Tomáše Lisa a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [právnická osoba] [obec] [anonymizováno], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] 2. [státní instituce] [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa] jednající [orgán veřejné moci] [anonymizována čtyři slova] [anonymizována dvě slova], [IČO], sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova] [obec] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] o určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem, o odvolání žalobce a žalované 2. proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2021, č. j. 21 C 210/2015-602, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku v odstavci II. mění takto: Žalobce je povinen zaplatit žalované 1 náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 941 665,45 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 1 [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokáta sídlem [adresa]. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2 náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 8 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1 náhradu nákladů odvolacího řízení 157 639,95 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2 náhradu nákladů odvolacího řízení 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu 28. 12. 2015 domáhá určení vlastnického práva České republiky ke konkrétně uvedeným pozemkům v [katastrální uzemí], [obec], [obec] u [obec], [obec] u [obec], [obec] u [obec], [část obce] a [obec] u [obec] s tím, že se jedná o majetek, který v minulosti náležel do jeho vlastnictví. V žalobě odkazuje na ust. § 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen ZMV) a tvrdí, že údajné nabytí vlastnického práva žalovaného 1 k předmětným pozemkům je stiženo sankcí absolutní neplatnosti pro rozpor se zákonným blokačním ustanovením. Určení vlastnického práva České republiky v projednávané věci zákonodárce předvídá jako nutný předpoklad pro zahájení řízení o naturální restituci předmětných pozemků do vlastnictví žalobkyně a odčinění historických majetkových křivd.

2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 21 C 210/2015-602 (dále jen napadený rozsudek) žalobu zamítl (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.). Soud prvního stupně zejména s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, č. j. 28 Cdo 2075/2020-669 dospěl k závěru, že ke konfiskaci nemovitostí, o které se v dané věci jedná, došlo na základě dekretu [číslo] Sb. a [číslo] Sb. (tzv. Benešovy dekrety) ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 23. 6. 1945 a ke dni 30. 10. 1945, tj. před počátkem rozhodného období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Žalobce tak v řízení o určení vlastnického práva státu vedeném podle § 18 odst. 1 ZMV postrádá aktivní věcnou legitimaci, neboť v rozhodném období předmětné nemovitosti nevlastnil. Existenci vlastnického práva žalobce jako církevní právnické osoby k předmětným nemovitým věcem v rozhodném období přitom ani dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu bez dalšího nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku – opětovná uzurpace majetku, jenž do státního vlastnictví přešel již na základě uvedených dekretů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019). O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ust. § 150 o. s. ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné shledal v povaze sporu a snaze o nalezení co nejspravedlivějšího řešení i se zřetelem ke skutečnosti, že judikatury v obdobných sporech se vůči oběma účastníkům v průběhu času vyvíjela.

3. Proti tomuto rozsudku se ve věci samé odvolává žalobce, odvolání žalované 2 směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení.

4. Žalobce v odvolání poukazuje na skutečnost, že závěry soudu prvního stupně, které jsou obsahem odůvodnění napadeného rozsudku, vychází v podstatné části z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, č. j. 28 Cdo 2075/2020-669, které nebylo napadeno ústavní stížností a nebylo tak Ústavním soudem posuzováno. Toto usnesení však výslovně přejímá závěry dříve přijaté Nejvyšším soudem v dalších restitučních řízeních dle zákona o majetkovém vyrovnání vedených také o původním majetku žalobce, která konkrétně uvádí. Poukazuje na to, že právní názor Nejvyššího soudu prezentovaných v těchto usneseních neobstojí, neboť Ústavní soud tato rozhodnutí (celkem 17 usnesení Nejvyššího soudu) zrušil jako protiústavní nálezem ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19 Ústavní soud tímto nálezem vyhověl ústavním stížnostem žalobce a podpořil jeho restituční nároky. Poukazuje na to, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou na základě čl. 89 odst. 2 Ústavy závazná pro všechny orgány i osoby, Ústavní soud samotný pak smí překonat vlastní právní názor vyslovením nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu ust. § 23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Žalobce má za to, že ve světle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3918/19 je nutné předmětné pozemky pokládat za původní majetek žalobce, jenž je způsobilý naturální restituce podle zákona o majetkovém vyrovnání a žalobce je třeba považovat za aktivně legitimovaného ve zde vedeném řízení. Žalobce nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že stát převzal veškerý majetek žalobce na podkladě dekretu prezidenta [číslo] [číslo] na základě výměru [orgán veřejné moci] [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 16. 9. 1948, č. j. VIII-1-10176/9-147 (dekret [číslo]) a vyhlášky [orgán veřejné moci] [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48 (dekret [číslo]). Nelze současně přisvědčit tvrzení, že doložený postup na základě zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy nehraje roli. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 navázal na další svou konstantní judikaturu představovanou nálezem ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, nálezem z 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20 a nálezem ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, v nichž se zabýval konfliktem formálně vydaných konfiskačních paktů podle tzv. Benešových dekretů a provedeného řízení o vyvlastnění majetků církevní právnické osoby podle zák. č. 142/1947 Sb., které tvoří restituční titul podle ust. § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. Konstatoval, že konfiskační správní akty, jež nevedly k účinnému provedení konfiskace, nelze pokládat za překážku naturální restituce na základě zákona o majetkovém vyrovnání ani za důvod pro popření aktivní legitimace žalobce. V případě původního majetku žalobce přitom Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 před konfiskačními správními akty upřednostnil restituční titul spočívající ve vyvlastnění postupem podle zák. č. 142/1947 Sb., respektive ust. § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. V řízení před soudem prvního stupně žalobce prokázal, že před počátkem rozhodného období neexistoval žádný správní akt, který by konstatoval konfiskaci majetku žalobce a nebyl by zrušen. Podle žalobce nelze konfiskaci předmětných pozemků podle tzv. Benešových dekretů pokládat za účinně provedenou. Proto platí, že předmětné pozemky tvoří původní majetek žalobce podle ust. § 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, existují skutečnosti vedoucí k majetkovým křivdám podle § 5 písm. a) tohoto zákona a žalobce je v řízení aktivně legitimován. Žalobce namítá, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 připomněl zneužití tzv. Benešových dekretů, může také podle zákona o majetkovém vyrovnání představovat – v souladu s dosavadní konstantní judikaturou Ústavního soudu – restituční titul. Dále cituje z uvedeného nálezu Ústavního soudu a vyjadřuje přesvědčení, že vyhlášku [orgán veřejné moci] [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 6. 3. 1948 podle dekretu [číslo] výměr [orgán veřejné moci] [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 16. 9. 1948 dle dekretu [číslo] je třeba hodnotit jako projevy náboženské persekuce v rozhodném období ve smyslu ust. § 5 písm. j) zákona o majetkovém vyrovnání. Před počátkem rozhodného období se [orgán státní správy] dvakrát pokusilo konfiskovat majetek žalobce podle dekretu [číslo] výměrem ze 17. 5. 1946, [číslo jednací] [anonymizováno], a výměrem ze dne 26. 9. 1946, č. j. [číslo] [spisová značka], první však byl zrušen výměrem stejného úřadu ze dne 25. 9. 1946, č. j. [číslo] [spisová značka], druhý rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 1947, sp. zn. [číslo]. Teprve po únoru 1948 bylo přistoupeno k vydání konfiskačních správních aktů vůči povinné osobě a obnovení dříve zrušené konfiskace, což bylo projevem zneužití tzv. Benešových dekretů k postihu žalobce jako součásti římskokatolické církve. Další závěry soudu prvního stupně týkající se nezákonného nakládání s předmětným majetkem v rámci privatizace podle zák. č. 92/1991 Sb., popřípadě dobré víry, žalovaného 1 označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění svých závěrů.

5. Žalovaná 2 v odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení nesouhlasí s postupem podle § 150 o. s. ř., na jehož základě soud prvního stupně jí náhradu nákladů řízení nepřiznal. Namítá, že soud prvního stupně předem nesdělil úvahu o zvažovaném postupu podle uvedeného ustanovení, takže se účastníci nemohli k zamýšlenému postupu vyjádřit. Žalovaná 2 pro aplikaci uvedeného ustanovení nevidí důvod s tím, že jí měly být přiznány náklady řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 8 400 Kč.

6. Žalovaný 1 ve vyjádření k odvolání žalobce poukazuje na to, že nález I. ÚS 3918/19 byl vydán v řízení zcela jiného druhu, kdy se jednalo o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí [orgán státní správy] [anonymizováno]. Účastníci v těchto řízení byli žalobci, [právnická osoba] [anonymizováno] a [orgán státní správy] [anonymizována dvě slova]. V projednávané věci se jedná o určení vlastnického práva státu k nemovitostem. Připouští, že společným bodem obou řízení je okamžik přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát a že tuto otázku Ústavní soud v nálezu I. ÚS 3918/19 posoudil odlišně, než soud prvního stupně v této věci. Navzdory nálezu I. ÚS 3918/19 se žalovaná 2 nedomnívá, že předmětné nemovitosti mají být v tomto řízení považovány za původní církevní majetek a žalobce za oprávněnou osobu aktivně legitimovanou k podání žaloby. Podle žalované 1 uvedený nález Ústavního soudu ve svých závěrech ignoruje starší nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 a především stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS-st .21/05, ve kterém dospěl Ústavní soud k závěru, že„ konfiskace podle dekretů [číslo] [číslo] byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Z těchto závěrů pak vychází další judikatura Ústavního soudu. Ze zákona ani z uvedeného stanoviska pléna neplyne požadavek, že by konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky [číslo] následovaná deklaratorní konfiskační vyhláškou, vyžadovala pro svou účinnost také faktické převzetí majetku státem, nebo jinou aktivitu, která prokazuje skutečný výkon práv vlastníka. Platí, že právním titulem konfiskace byl dekret sám ke dni jeho účinnosti, následné jednání státu nemůže mít na toto právní posouzení vliv. I kdyby byla správná argumentace žalobce odkazující na závěry Ústavního soudu v nálezu I. ÚS 3918/19, nemá to vliv na další důvody, které dle názoru žalované 1 samy o sobě postačují k potvrzení závěrů soudu prvního stupně. Jak konstatoval soud prvního stupně, žalovaná č. 1 nemohla při nabytí nemovitostí v roce 1993 porušit blokační paragrafy obsažené v zákoně o velké privatizaci nebo v zákoně o půdě, protože tato ustanovení shodně limitovala pouze případy, kdy byl převáděn majetek, který byl v rozhodném období vlastněn církevní osobou. O takový majetek ve smyslu uvedených zákonů nešlo. I z tohoto důvodu lze uzavřít, že žalobce nemá aktivní legitimaci ve smyslu § 18 odst. 1 zák. o majetkovém vyrovnání. I kdyby bylo nabytí předmětných nemovitostí právním předchůdcem žalované č. 1 v rámci privatizace shledáno neplatným, je namístě závěr o nabytí vlastnického práva vydržením v dobré víře po dobu více než deseti let.“ 7. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že přípustné odvolání bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě podle § 204 odst. 1 o. s. ř. a osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř. v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolání žalované 2 shledal oprávněným.

8. Podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání může oprávněná osoba podat soudní žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ust. § 3 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ust. § 29 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

9. Napadený rozsudek soudu prvního stupně je založen na závěru, že ve sporu o určení vlastnického práva státu podle citovaného ustanovení je oprávněná osoba aktivně legitimována za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejích právních předchůdců naplňujících též definiční znaky oprávněné osoby (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016). Soud prvního stupně vychází z toho, že předmětný majetek byl konfiskován na základě dekretů prezidenta republiky [číslo] [číslo] tedy ze zákona k datu účinnosti uvedených dekretů (23. 6. 1945 a 30. 10. 1945). K tomuto datu se stal majetkem Československého státu bez ohledu a následná konfiskační rozhodnutí, která měla jen deklaratorní charakter.

10. Tento závěr odpovídá tomu, co Ústavní soud vyslovil ve svém stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, který je i v této věci pro soud závazný. Odvolací soud má za to, že tento závěr nebyl překonán nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3918/19 ze dne 21. 12. 2021, na němž je v převážném rozsahu postavena odvolací argumentace žalobce v projednávané věci.

11. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nemá důvod odchýlit se od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu [číslo] dekretu [číslo] byl dekret samotný, tudíž ke konfiskaci došlo k datu jejich účinnosti (s okamžitou platností). Neobstojí proto argumentace žalobkyně týkající se faktického převzetí majetku státem či jeho následného zestátnění postupem podle zák. č. 142/1947 Sb. Odvolací soud nepovažuje argumentaci žalobkyně nálezem I. ÚS 3918/19 odkazujícím na další judikaturu Ústavního soudu za relevantní změnu judikatury Ústavního soudu, která předpokládá postup podle § 23 zák. o Ústavním soudu.

12. V posuzovaném případě nebyl zpochybněn závěr, že majetek žalobce, tedy i nemovité věci, o které se v dané věci jedná, byl i předmětem konfiskace na podkladě dekretu [číslo] Sb. a [číslo] Sb., na jejichž základě přešly do vlastnictví státu ke dni účinnosti těchto dekretů před rozhodným obdobím. Konfiskační rozhodnutí – vyhláška [orgán veřejné moci] [anonymizováno] [obec] ze dne 6. 3. 1948 a výměr [orgán státní správy] [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 16. 9. 1948 nebyla výrazem zneužití tzv. Benešových dekretů, neboť nešlo o případ svévolné anulace či nahrazení rozhodnutí vydaných typicky ještě před započetím rozhodného období ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97). Vzhledem k tomu, že ve sporu o určení vlastnického práva státu vedeném podle § 18 odst. 1 ZMV je oprávněná osoba aktivně věcně legitimována za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího též znaky oprávněné osoby, nelze v dané věci dospět k závěru o aktivní věcné legitimace žalobkyně. Proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

13. Odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci II. o nákladech řízení podle § 220 odst. 1 o. s. ř., neboť neshledal možnost aplikace výjimečného ust. § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení jako soud prvního stupně. Odvolací soud vychází ze zásady vyplývající z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., která zakládá právo na náhradu nákladů řízení účastníků, kteří měli ve věci úspěch. Vzhledem k tomu, že žaloba byla zamítnuta, mají žalovaní právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

14. V případě žalované 1 náklady řízení sestávají z odměny a hotových výdajů advokáta a náhrady za promeškaný čas. Pokud jde o tarifní hodnotu, vychází odvolací soud z částky 47 398 750 Kč odpovídající ceně určovací žalobou dotčených nemovitostí podle znaleckého posudku [jméno] [příjmení], který byl předmětem dokazování před soudem prvního stupně. Ve vztahu k tomuto posudku účastnici žádné námitky neuplatnili. Odvolací soud tak vychází z ustáleného právního závěru, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu v rozhodném znění stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčených nemovitostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). Odměna za 1 úkon právní služby podle § 7 advokátního tarifu činí 63 260 Kč. Za účelně vynaložené náklady žalované 1 před soudem prvního stupně odvolací soud považuje přípravu a převzetí zastoupení, účast na jednání 3. 12. 2018, 14. 1. 2019, 14. 7. 2021, 10. 11. 2021, kdy byl vyhlášen rozsudek a účast na odvolacím jednání dne 3. 6. 2022. Za 4 a půl úkonu právní služby činí odměna advokáta v prvním stupni 284 670 Kč. Pokud žalovaná 1 za účelně vynaložené náklady považovala i odměnu advokáta za účast na jednání soudu prvního stupně dne 17. 8. 2016, 7. 3. 2018 a 5. 2. 2020, má odvolací soud za to, že při těchto jednáních nedošlo k věcnému projednání věci, každé z těchto jednání bylo po uplynutí cca 30 minut odročeno a odvolací soud má za to, že advokátu žalobkyně lze přiznat za účast na těchto jednáních náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny (tj. 31 630 Kč) celkem 94 890 Kč. Dalšími úkony právní služby jsou vyjádření advokáta žalované ke skutkovým a právním okolnostem věci, konkrétně se jedná o vyjádření ze dne 11. 2. 2016, 22. 6. 2016, 13. 2. 2019, 2. 2. 2020, 8. 7. 2021, 4. 11. 2021 a vyjádření k odvolání. Jedná se o 6 úkonů právní služby před soudem prvního stupně. Odměna za tyto úkony činí 379 560 Kč. Pokud žalovaná 1 požadovala v rámci vyúčtování nákladů řízení též náhradu za vyjádření z 23. 4. 2018 a 21. 5. 2019, nejedná se podle odvolacího soudu o vyjádření představující úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Žalované 1 náleží náhrada hotových výdajů advokáta za celkem 11 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem 3 300 Kč. Dále náhrada cestovného za cestu k jednání 17. 8. 2016 ve výši 1 735,61 Kč (bylo ujeto 300 km při průměrné spotřebě 6,73 l /100 km, ceně pohonných hmot 29,50 Kč a náhradě za použití vozidla 3,80 Kč/km). Náhrada jízdného za cestu k jednání dne 7. 3. 2018 a 3. 12. 2018 představuje částku 1 801,66 Kč ke každému z těchto jednání (pokaždé bylo ujeto 300 km při průměrné spotřebě 6,73 l /100 km, ceně pohonných hmot 29,80 Kč a náhradě za použití vozidla 4 Kč/km). V případě cesty k jednání dne 14. 1. 2019 činí náhrada jízdného 1 908,38 Kč (bylo ujeto 300 km při průměrné spotřebě 6,73 l /100 km, ceně pohonných hmot 33,60 Kč a náhradě za použití vozidla 4,10 Kč/km). Jízdné k jednání 5. 2. 2020 představuje částku 1 902,04 Kč (bylo ujeto 300 km při průměrné spotřebě 6,73 l /100 km, ceně pohonných hmot 31,80 Kč a náhradě za použití vozidla 4,20 Kč/km). Náhrada jízdného v souvislosti s účastí na jednání 14. 7. 2021 činí 1 867,17 Kč (bylo ujeto celkem 300 km, průměrná spotřeba 6,73 l /100 km, cena pohonných hmot 27,20 Kč, náhrada za použití vozidla 4,40 Kč/km). Účast u odvolacího jednání si vyžádala náklady na jízdné ve výši 2 360,95 Kč (bylo ujeto 300 km, průměrná spotřeba 6,73 l /100 km, cena pohonných hmot 47,10 Kč, náhrada za použití vozidla 4,70 Kč/km). Náklady řízení dále zahrnují náhradu za promeškaný čas na cestě k 6 jednáním z [obec] do [obec] a zpět, tj. 8 půlhodin při jedné cestě tam a zpět po 100 Kč. Celková náhrada za promeškaný čas v prvostupňovém řízení tak činí 4 800 Kč Náklady řízení dále zahrnují 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) z částky 778 235,91 Kč. Celkové náklady žalované 2 v řízení před soudem prvního stupně činí 941 665,45 Kč.

15. Náklady žalované 2 za řízení před soudem prvního stupně představují náhradu podle vyhl. č. 254/2015 Sb. za 14 vyjádření ze dne 11. 3. 2016, 18. 3. 2016, 3. 4. 2017, 13. 3. 2018, 12. 4. 2018, 1. 11. 2018, 15. 2. 2019, 15. 4. 2019, 6. 10. 2019, 21. 11. 2019, 23. 4. 2020, 14. 9. 2020, 12. 4. 2021 a 10. 11. 2021. Dále zahrnuje 7x přípravu účasti na jednání a 7x účast na jednání soudu prvního stupně dne 17. 8. 2016, 7. 3. 2018, 3. 12. 2018, 14. 1. 2019, 5. 2. 2020, 14. 7. 2021 a 14. 11. 2021, tj. celkem 28 náhrad v paušální výši po 300 Kč, tj. celkem 8 400 Kč.

16. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř.

17. V případě žalovaného 1 jde o odměnu advokáta za dva úkony právní služby (účast u odvolacího jednání dne 3. 6. 2022, vyjádření k odvolání), tj. 126 520 Kč, náhradu hotových výdajů po 300 Kč za jeden úkon, tj. 600 Kč, náhradu cestovného k jednání 3. 6. 2022 ve výši 2 360,95 Kč (bylo ujeto 300 km při průměrné spotřebě pohonných hmot 6,73 l /100 km, cena pohonných hmot 47,10 Kč, náhrada za použití vozidla 4,70 Kč/km). Náklady odvolacího řízení dále zahrnují náhradu za promeškaný čas na cestě 8 půlhodin po 100 Kč, tj. 800 Kč a 21% DPH z částky 130 280,95. Celkové náklady odvolacího řízení žalované 1 činí 157 639,95 Kč.

18. U žalované 2 sestávají náklady odvolacího řízení z náhrady za odvolání, přípravu a účast u odvolacího jednání dne 3. 6. 2022 a účast při vyhlášení rozsudku a činí celkem 1 200 Kč.