8 CO 822/2022 - 333

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalované: [OVM], IČO [číslo] sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věcí, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 4. 2022, č. j. 7 C 215/2017-311, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 492 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody o vydání věcí, jejíž obsah je uveden ve výroku I. napadeného rozsudku s tím, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb. (dále jen ZMV). Žalovanou jako povinnou osobu vyzval přípisem ze dne 10. 12. 2013 k vydání nemovitých věcí, které tvoří předmět žaloby, když k výzvě připojil doklady prokazující, že požadované nemovitosti náležely do původního majetku oprávněné osoby, a že došlo k majetkové křivdě v důsledku skutečností uvedených v § 5 ZMV. Předmětné nemovitosti byly zestátněny v rozhodném období postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. o revizi pozemkové reformy. Jedná se přitom o objekt fary se zahradou, tedy o nemovitosti, které do převzetí státem v rozhodném období sloužily účelům uvedeným v § 7 odst. 1 písm. b) ZMV. Zejména tedy k účelům duchovním, pastoračním, administrativním a jako obydlí duchovních.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odkazem na závěr rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 37/2018-247, neboť je dán důvod výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV (konfiskace majetku žalobce podle dekretu prezidenta republiky č. 108/ 1945 Sb.). Soud prvního stupně této argumentaci přisvědčil (prvním) rozsudkem ze dne 25. 10. 2019, č. j. 7 C 215/2017-177, ve kterém mimo jiné odkázal na závěry Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2450/2019-260, když zdůraznil, že veškerý nemovitý a movitý majetek žalobce a jeho veškerá živnostenská oprávnění a jejich zařízení byla konfiskována podle dekretu prezidenta republiky č. 108/ 1945 Sb. na základě vyhlášky Okresního národního výboru v [obec] ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, která byla vyvěšena na úřední desce dne 12. 3. 1948. Konfiskace podle dekretu č. 12/45 a č. 108/ 1945 představuje zákonný akt, který nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti. Podle dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez právního řízení by-li vlastník věci jako osoby, jejíž majetek konfiskaci podléhal ze strany státních orgánů takto označen a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení.

3. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 8 Co 101/2020-232 a věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na vedení souběžného řízení (u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 5/2017), ve kterém Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru o tom, že žalobce je z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi oprávněnou osobou. Poukázal na nález Ústavního soudu č. j. I. ÚS 2086/17, který součástí práva na spravedlivý proces činí i požadavek zásadně stejného rozhodování v případech po skutkové stránce obdobných. Poukázal v dané souvislosti na skutečnost, že (v době rozhodnutí odvolacího soudu) byl vedeno a neskončeno řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 3918/19, a to v situaci, kdy sporné ustanovení § 8 písm. h) ZMV a jeho výklad zmiňovaný rozhodnutím Nejvyššího soudu není jednoznačné. Odvolací soud odkázal např. na názor Komentáře Wolters Kluwer k ZMV z roku 2015 o dvojím možném výkladu tohoto ustanovení. Když na jedné straně v něm lze hledat toliko petrifikaci ustálené judikatury Ústavního soudu, podle které platilo, že došlo-i k vydání konfiskačního rozhodnutí v období rozhodném, to je od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, byť bylo vydáno na základě dekretu prezidenta republika, je restituční soud povinen zabývat se zkoumáním, zda toto správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy a posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů uvedených v restitučních předpisech a konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta republiky jako zákonný důvod nebo je možné dovodit, že měl zákonodárce v úmyslu toto zákonodárství zpřísnit, tedy vyloučit i ty případy, kdy jsou naplněny všechny znaky majetkové křivdy v rozhodném období a věc by jinak byla vydána. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby vysvětlil, proč volí jeden z uvedených přístupů, a to za skutkových a procesních okolností dané věci (výsledku souběžně vedeného řízení o témže nároku žalobce).

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě vyhověl, rozhodl tedy tak, že nahradil projev vůle žalované k uzavření dohody, v jejímž rámci byly vydány požadované nemovité věci státem žalobci jako oprávněné osobě podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Soud prvního stupně především poukázal na skutečnost, že v řízení vedeném před Ústavním soudem ČR pod sp. zn. I. ÚS 3918/2019 bylo zrušeno několik rozhodnutí Nejvyššího soudu v Praze, jimiž došlo k zamítnutí uplatněných nároků žalobce vůči státu; Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno právo na soudní ochranu. Zákonnou úpravu výluky církevních restitucí podle § 8 odst. 1 písm. h) ZMV označil Ústavní soud za nesystémovou. Z dekretu č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. jako dřívějšího základu pro závěr o zneužití deklaratorního aktu (vydaného 25. 2. 1948), a tedy restituci se stala restituční výluka působící též pro období před 25. 2. 1948. Spornými se tak mohou jevit i potencionálně persekuční deklaratorní akty vydané již v době nesvobody. Ve zkoumané věci měla-li by existence deklaratorních aktů na základě dekretu prezidenta republiky znamenat nevyhovění restitučnímu nároku, muselo by být posouzení okolností spojených s vydáním takových aktů úplné a přesvědčivé. Soudy v dané případě nepřistoupily k posouzení obsahu o důsledku předložených konfiskačních správních aktů a obě instance tento postup a priori vyloučily s poukazem na shora citované ustanovení. Nehodnotily tedy, zda došlo k účinnému provedení konfiskace předmětných pozemků dle použitých dekretů. V daném případě k datu vyhotovení výpovědi z hospodaření dne 14. 6. 1948 orgány veřejné moci neučinily žádné kroky k převzetí nemovitostí opírající se o konfiskační správní akty, které obecně soudy pokládají za směrodatné, tedy vyhlášky Okresního národního výboru v [obec] ze dne 6. 3. 1948 č. 80/48 vydané podle dekretu č. 108/ 1945 Sb. a výměru Zemského národního výboru ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947 vydaného podle dekretu č.

12. Na základě výměru dle dekretu č. 12 nemohly být před datem 14. 6. 1948 žádné kroky k uskutečnění konfiskace provedeny, neboť byl vydán později. Provedení konfiskace na základě dekretu č. 108 v období od března do června 1948 pak nebylo v řízení prokázáno. Orgány veřejné moci nebyly ani po vydání konfiskačních správních aktů v roce 1948 ve shodě při vyřešení otázky, zda se konfiskuje veškerý majetek stěžovatele nebo pouze zemědělské nemovitosti či zda je jeho majetek vyvlastněn podle zákona o revizi první pozemkové reformy. Jeví se tedy jako pravděpodobné, že skutečnému odnětí nemovitosti došlo až aplikací zákona první pozemkové reformy (dále„ ZoR“), a to rozhodnutími spolu s převzetím nemovitostí, vydanými v rozhodném období, tedy na základě restitučního titulu. Splnění cíle a účelu restitučního zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z dané speciální úpravy při posuzování nároku osob, jejichž majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby a aby v tomto duchu interpretovaly okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Není možné postupovat restriktivně a formalisticky při aplikaci restitučních zákonů, ale naopak vždy citlivě s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nelze přitom ani abstrahovat od notoricky známého tzv. třídního přístupu státních orgánů v období totalitního režimu. Je nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Soud přitom není vázán doslovným zněním zákonného ustanovení bezvýhradně, ale smí a musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku nebo některých principů, jenž má základ v ústavně konformním právním řádu jako významného celku. Soud prvního stupně maje na paměti základní právní zásady vyjádřené citovaným nálezem Ústavního soudu, tedy dospěl k následujícímu skutkovému a právnímu závěru.

5. Žalobce se domáhá vydání pozemku KN parc. č. st. [číslo], st. [číslo] a parc. [číslo] v [katastrální území] [obec] postupem dle § 10 odst. 4 ZMV. Původní pozemky pozemkového katastru odpovídají předmětným pozemkům katastru nemovitostí a byly na počátku rozhodného období dle ZMV vedeny v knihovní vložce [číslo] Zemských desek ve prospěch žalobce. Jemu pak byly v rozhodném období státem odňaty postupem podle zákona č. 142/1997 Sb. o revizi první pozemkové reformy, který tvoří restituční titul podle § 5 písm. a) ZMV. Soud prvního stupně odkázal na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 ze dne 21. 12. 2021, který potvrdil, že i v případě nemovitostí vedených v knihovní vložce [číslo] je třeba restituční titul podle ZOR upřednostnit před konfiskačními správními akty vydanými podle dekretu prezidenta republiky, které nebyly účinně provedeny a tím umožnit naturální restituci majetku dle ZMV. V souladu s tím, měl soud prvního stupně za prokázané, že ministerstvo zemědělství vypovědělo žalobci hospodaření s pozemky výpovědí ze dne 14. června 1948 č. j. 68109/48 IX/R31, vydanou podle ZoR v návaznosti na rozhodnutí stejného ministerstva, a že se tedy s žalobcem jednalo jako s vlastníkem předmětných pozemků. Provedenými důkazy byl prokázán postup státu dle zákona o revizi první pozemkové reformy, který zakládá skutečnosti vedoucí k majetkovým křivdám podle ustanovení § 5 písm. a) ZMV. K datu vyhotovení výpovědi z hospodaření (14. června 1948) orgány veřejné moci neučinily žádné kroky k převzetí nemovitostí opírající se o konfiskační správní akty (vyhláška Okresního národního výboru v [obec] ze dne 6. března 1948, [číslo] vydaná podle dekretu č. 108 a výměr Zemského národního výboru ze dne 16. září 1948, [číslo jednací] [číslo], vydaný podle dekretu č. 12/ 1945 Sb.). Na základě výměru dle dekretu č. 12 nemohly být před datem 14. června 1948 žádné kroky k uskutečnění konfiskace provedeny, protože byl vydán později a k provedení konfiskace na základě výměru dle dekretu č. 108 v období od března do června 1948 nedošlo. Provedení konfiskace přímo popírá Ředitelství státních lesů v dopise ze dne 13. března 1948 a Ministerstvo zemědělství ve sdělení ze dne 12. června 1948 č j. 44676/48-. Oba orgány shodně vylučují takovou možnost konfiskace zemědělských nemovitostí, která tak nemohla být s jistotou do 14. června 1948 realizována. Žalovaná žádné důkazy o provedení konfiskace nedoplnila.

6. Předmětné pozemky přitom podle soudu prvního stupně splňují podmínku účelového určení podle § 7 odst. 1 písm. b) ZMV, která je vyžadována v případě vydávání nemovitostí povinnými osobami podle § 4 písm. c) a d) ZMV. Podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) ZMV se oprávněné osobě vydá nemovitost, pokud jí nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních. Předmětné pozemky sloužily žalobci k duchovním, pastoračním, administrativním účelům a jako obydlí duchovních alespoň do roku 1950, tedy po část rozhodného období. Součástí pozemků parcelní [číslo] [katastrální uzemí] [obec] je stavba [č. p. ], budova fary. Že se jedná o faru, je zjevné z toho, že stavebně přímo přiléhá k presbyteriáři Kostela sv. Filipa a sv. Jakuba, který je součástí pozemku parcelní č. st. [číslo]. Fara byla s presbyteriářem spojena schodištěm, takže umožňovala kněžím procházet interiérem z fary přímo do kostela. Průchod byl zazděn teprve v rozhodném období, což je prokázáno stranou [číslo], listu A1 knihovní vložky [číslo] Zemských desek pro [katastrální uzemí] [obec] ([obec]), v níž je u odpovídajícího pozemku PK parc. [číslo] uveden jako způsob užívání Pfarrhof, tedy farní dvůr, fara. K pozemku parc. č. st. [číslo] pak bezprostředně přiléhají ostatní žalované pozemky (parcelní č. st. [číslo] a [číslo]) tvořící bývalý farní dvůr a zahradu. Fara a její bezprostřední okolí byla využívána k pastorační a duchovním účelům, protože zde docházelo k setkávání s věřícími, úředním jednáním, administrativním činnostem, jako je vedení matrik, přípravy k udělení svátostí a k výuce náboženství. Žalobci byla v minulosti svěřena správa inkorporované farnosti v [obec], tzn. že na jejím území duchovní péči vykonávali pověření cisterciáčtí mniši z kláštera ve [obec], namísto diecézních kněží. Žalobce zde vykonával duchovní a pastorační činnosti po roce 1945, tento stav trval alespoň do roku 1950, když poté byla činnost žalobce zakázána, fara mu odňata a duchovní činnost přerušena. Podmínka podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) ZMV, tedy byla podle názoru soudu prvního stupně splněna. Tvrzení žalované o nakládání s předmětnými pozemky v 70. letech 20. století (převedení kostela pod Římskokatolickou farnost [obec]) považuje soud za bezvýznamné, protože byly žalobci již dříve odňaty na základě skutečností vedoucích k majetkové křivdě. Nemohl s nimi ani hospodařit, protože jeho činnost byla komunistickým režimem po provedení„ akce K“ v roce 1950 a internaci mnichů zakázána.

7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně přiznal úspěšnému žalobci právo na jejich náhradu. Náklady advokáta jsou dány patnácti úkony právní služby (příprava a převzetí, písemná podání z 19. 6. 2018, 16. 4. 2019, 15. 5. 2019, 19. 12. 2019, 22. 4. 2020, 14. 7. 2020, 6. 8. 2020, 4. 4. 2022 a 19. 4. 2022, účast při jednání soudu ve dnech 24. 4. 1919, 14. 8. 2019, 25. 10. 2019, 24. 7. 2020 a 13. 4. 2022) po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. b/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), patnácti režijními paušály po 300 Kč, jízdným k jednání soudu ve dnech 24. 4., 14. 8., 25. 10. 2019 a 13. 4. 2022 za použití hromadné dopravy (8 x 215 Kč), jízdným k jednání soudu dne 14. 7. 2020 automobilem Toyota Corolla, [registrační značka], ujetí 364 km při průměrné spotřebě 5,6 l /100 km (norma ES 2016) benzínu Natural 95 (jízdné 2 181 Kč) a náhradou za ztrátu času za jízdy ke čtyřem jednáním soudu hromadnou dopravou (každá trvala 2 hodiny a 50 minut) za 48 půlhodin po 100 Kč a náhradou za ztrátu času za jízdu osobním automobilem dne 14. 7. 2020 (každá v jednom směru trvala 2 hodiny a 24 minut) za 10 půlhodin po 100 Kč, to vše zvýšené o 21 % DPH.

8. Proti usnesení podala odvolání žalovaná. V písemném vyhotovení odvolání jednak blíže rozvedla důvody, pro které není splněna podmínka funkční souvislosti daná v § 7 odst. 1 písm. a) ZMV u předmětných pozemků, současně však tvrdila nesplnění ani podmínky dané v § 7 odst. 1 písm. b) ZMV, a to s odkazem na rozsudek NS ČR ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, který se zabývá smyslem a účelem daného ustanovení. Především tedy je z něho možné dovodit, že se tento důvod může týkat toliko budov, nikoliv pozemků. V podání došlém dne 29. 8. 2022 pak odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 228/2022, který i po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3918/19 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2021, č. j. 21 C 210/2015 zamítající žalobu na určení vlastnického práva České republiky v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.428/2012 Sb. podanou žalobcem. V citovaném rozhodnutí krajský soud především uvádí, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3918/19 nevede odvolací soud k důvodu odchýlit se od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/ 1945 a dekretu č. 108/ 1945 byl dekret samotný, tudíž ke konfiskaci došlo k datu účinnosti s okamžitou platností. Neobstojí proto argumentace žalobce týkající se faktického převzetí majetku státem či jeho následné zestátnění postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Odvolací soud totiž v dané věci nepovažoval argumentaci žalobce nálezem I. ÚS 3918/19 odkazujícím na další výklad Ústavního soudu za relevantní změnu judikatury Ústavního soudu, která předpokládá postup podle § 23 zákona Ústavního soudu. V posuzovaném případě nebyl zpochybněn závěr, že majetek žalobce tedy i nemovité věci, o které se v daném věci jedná, byl i předmětem konfiskace na základě dekretu č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb., na jejichž základě přešly do vlastnictví státu ke dni účinnosti těchto dekretů před rozhodným obdobím. Konfiskační rozhodnutí – vyhláška ONV v [obec] ze dne 6. 3. 1948 a výměr Zemského národního výboru v [obec] ze dne 16. 9. 1948 - nebylo výrazem zneužití tzv. Benešových dekretů, neboť nešlo o případ svévolné anulace či nahrazení rozhodnutí vydaných typicky ještě před započetím rozhodného období ve prospěch původních vlastníků, respektive jejich právních nástupců. Odvolatelka proto navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že bude žaloba zamítnuta.

9. K odvolání se vyjádřila strana žalovaná, která jej považovala za nedůvodné a navrhla naopak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. Poukázala na skutečnost, že se nedomáhá vydání předmětných nemovitostí z důvodu daném v ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) ZMV (funkční souvislost) a není tedy zřejmé, proč v odvolání žalované je v daném směru argumentováno. Pokud jde o důvod daný v § 7 odst. 1 písm. b) ZMV (duchovní účely atd.) s argumentací, že budova fary nesplňuje podmínku duchovních a pastoračních účelů za vážně míněnou. Z dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že v knihovních vložkách byly nemovitosti vedené jako Pfarrhof, tedy farní dvůr, různé činnosti duchovního charakteru s tím související se odehrávaly nejen ve farním prostoru, ale na souvisejících pozemcích. Na knihovní vložce [číslo] Zemských desek byl ve prospěch žalobce shodně vede i kostel jako součást pozemku PK parc. stavby [číslo]. Předmětné nemovitosti pak byly žalobci v rozhodném období odňaty a vyvlastněny. Z uvedeného vyplývá, že žalobce neměl kontrolu nad osudem předmětných nemovitostí v 70. letech 20. století, nebyl jejich vlastníkem a nemohlo tedy ovlivnit ani jejich následné majetkové přesuny. Pokud tedy v té době s předmětnými nemovitostmi nakládala Římskokatolická farnost [obec], muselo se tak stát z vůle státu, který po odnětí žalobci s předmětnými nemovitostmi nadále nakládal. Pokud jde o argumentaci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 Co 228/2022, žalobce ji odmítl a upozornil, že proti rozhodnutí bude podáno dovolání. Odkázal na citované nálezy Ústavního soudu.

10. Odvolací soud vyhodnotil podání žalobce jako odvolání podané včasně, oprávněnou osobou a přípustné (§ 204 odst. 1 o. s. ř., § 102 a § 202 o. s. ř.). Přezkoumal proto napadený rozsudek v intencích ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a to při jednání odvolacího soudu a dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání.

11. Odvolací soud především považuje za správné skutkové závěry soudu prvního stupně, přijaté na základě řádně a dostatečně provedeného dokazování i logického hodnocení důkazů, a proto i odvolací soud ze zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně vychází. Ostatně argumenty odvolatele měly spíše právní než skutkový charakter.

12. Pokud odvolatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 228/2022 a jeho výklad ve vztahu k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3918/19, odvolací soud v této věci se s ním neztotožňuje. Ostatně předmět řízení řešený Krajským soudem v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 7 Co 228/2022 uplatněný podle § 18 ZMV má užší vymezení (pokud jde o aktivní legitimaci účastníka řízení, než řízení o nahrazení projevu vůle ve vztahu k § 7 ZMV). Nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 2918/19 byl vydán ve věci, kde se totožný žalobce, tedy [osobní údaje žalobce], domáhá z hlediska doložení svého postavení oprávněné osoby podle ZMV přezkumu postupu státu, v jehož rámci došlo k vydání vyhlášky Okresního národního výboru v [obec] dne 6. 3. 2022 a státem převzetí nemovitého majetku, zapsaného v knihovní vložce [číslo] tedy téhož, co řeší i soud v předmětné věci (jde o jiné nemovitosti zapsané na téže knihovní vložce). Podle náhledu odvolacího soudu je nutné zdůraznit právní zásadu, které se odvolací soud držel již v rámci svého usnesení ze dne 10. 2. 2020, č. j. 8 Co 101/2020-232, zmiňovanou Ústavním soudem např. v jeho nálezu č. j. I. ÚS 2086/17, tedy že součástí práva na spravedlivý proces je požadavek zásadně stejného rozhodování v případech po skutkové stránce obdobných. Hodlá-li se soud v některém z těchto případů odchýlit od dosavadní rozhodovací praxe, musí srovnávané případně patřičně skutkově odlišit a toto odlišení náležitě odůvodnit, jinak by došlo k porušení práva dotčeného účastníka řízení na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny. Protože skutková zjištění jsou v této věci totožná jako ve věci řešené citovaným nálezem Ústavního soudu, pak již z tohoto důvodu nelze převzít názory Krajského soudu v Českých Budějovicích vyjádřené ve věci sp. zn. 7 Co 128/2022, neboť v řešeném rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích uzavírá, že„ vyhláška ONV v [obec] ze dne 6. 3. 1948 a výměr Zemského národního výboru v [obec] ze dne 16. 9. 1948 nebyly výrazem zneužití tzv. Benešových dekretů, neboť nešlo o případ svévolné anulace či nahrazení rozhodnutí vydaných typicky ještě před započetím rozhodného období ve prospěch původních vlastníků, resp. jejich právních nástupců“, aniž by ovšem bylo zřejmé, jaký skutkový závěr je podkladem pro toto právní hodnocení. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí totiž vyplývá toliko právní hodnocení věci (tedy závěr o tom, že právní důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/ 1945 a dekretu č. 108/1949 byl dekret samotný a tudíž ke konfiskaci došlo k datu jeho účinnosti, a proto neobstojí argumentace týkající se faktického převzetí majetku státem či jeho následného zestátnění postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.). Při tomto právním názoru Krajský soud v Českých Budějovicích neměl důvod příslušné skutkové závěry činit na rozdíl od věci předmětné. Krajský soud v Českých Budějovicích se také neztotožňuje s tvrzením téhož soudu ve věci sp. zn. 7 Co 228/2022 o tom, že citovaným nálezem (sp. zn. I. ÚS 3918/19) vybočil Ústavní soud z předchozí relevantní judikatury, neboť otázka zneužití dekretů republiky v rozhodné době byla Ústavním soudem nastolena a řešena již v minulosti (viz dále). Odvolací soud se plně ztotožňuje s názorem Okresního soudu v Českém Krumlově o tom, že závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 jsou pro danou věc významné (totožný žalobce se domáhá posouzení oprávněnosti odnětí majetku na základě téhož právního aktu státu (vyhláška ONV v [obec] ze dne 6. 3. 1948 a rozhodnutí Zemského národního výboru), a to dokonce pokud jde o nemovitosti zapsané na téže knihovní vložce (KN [číslo])). Ústavní soud mimo jiné zdůraznil, že stěžovatel je církevní subjekt, který se v době první Československé republiky stavěl za územní integritu země a vystupoval proti nacistickému nebezpečí. Důsledkem bylo obsazení kláštera a věznění, internace nebo vyhnanství jeho členů. Majetek stěžovatele byl nacisty konfiskován ve prospěch říšské župy [obec] [obec] ([obec] [obec]). Po válce řádně uplatnil restituční žádost podle zákona č. 128/1946 Sb., ale dříve, než bylo o jeho žádosti rozhodnuto, došlo k nástupu komunistické totalitní moci a druhé vlně internace všech členů kláštera. Všechny pokusy o konfiskaci jeho majetku podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. a podle dekretu č. 108/ 1945 Sb. byly před únorem 1948 zrušeny. Nově nastolený komunistický režim se následně majetku stěžovatele chopil způsobem, který podle stěžovatele (žalobce v této věci) zakládá majetkovou křivdu. Po pádu komunistického režimu byla stěžovateli vydána podstatná část kláštera (zákonem č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových stavů řeholních řádů a kongregací a Arcibiskupství olomouckého), co do zbylého rozsahu svého historického majetku byl tak jako jiné církevní subjekty odkázán na budoucí právní úpravu. Po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, stěžovatel uplatnil příslušné výzvy (také v předmětné věci), jeho původní historický majetek mu byl vydán řadou pravomocných rozhodnutí státního pozemkového úřadu. Krajský soud v Českých Budějovicích (ve věci řešené citovaným nálezem) žalobu zamítl konstatujíc, že oprávněné osobě bylo protiprávně znemožněno ujmout se fakticky či právně vlastnických práv, což platí i ve vztahu k právu na restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. a v nich chybné rozhodnutí soudu v poválečném restitučním řízení nelze vykládat jinak než jako účelové a spolu s celkovým postupem orgánu státu v souvislosti s faktickou likvidací církevních řádu v rámci tzv.„ akce K“ v roce 1950. To vede k závěru, že stěžovatel se stal subjektem náboženské persekuce ze stranu státu, v jejímž důsledku mu bylo znemožněno ujmout se právně i fakticky svého původního vlastnictví. Za významný pro zkoumaný případ je třeba považovat nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, kterým bylo vyhověno ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti prelatury [obec], když věci jsou obdobné a skutkové okolnosti srovnatelné a Ústavní soud je tedy svými zde vyslovenými závěry vázán. Prelatura žádala o vydání zemědělských nemovitostí dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, které v minulosti vlastnil její právní předchůdce. Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud se však postavily proti vydání majetku s poukazem na výlukový důvod dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h citovaného zákona. Dovodily, že historický majetek právního předchůdce Prelatury byl konfiskován na základě vyhlášky Okresní správní komise v [obec] [číslo] ze dne 18. 10. 1945 Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil pro nesouhlas s právem Prelatury na soudní ochranu, když zejména dospěl k závěru, že pokud je vedle vydání konfiskačního správního aktu podle tzv. Benešových dekretů prokázáno uskutečnění postupu vedoucího k majetkové křivdě ve smyslu ustanovení § 5 uvedeného zákona, nelze tento restituční titul pominout. Soudu jsou povinny posoudit právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky a není-li účinné provedení konfiskace prokázáno, je pak majetek způsobilý vydání. Ústavní soud dále vyšel ze zásady in favorem restitutionis, která zazněla silně zejména v odůvodnění nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13. Zákonnou úpravu výluky církevních restitucí podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. označil Ústavní soud v citovaném nálezu za nesystémovou. Z dekretu č. 12/ 1945 Sb. a č. 108/ 1945 Sb. jako dřívějšího základu pro závěr o zneužití deklaratorního aktu (vydaného od 25. 2. 1948) a tedy restituci se stala restituční výluka působící též pro období před 25. 2. 1948. Spornými se tak mohou jevit i potencionálně persekučně deklaratorní akty vydané již v době nesvobody. Konkrétně pak v tehdy zkoumané věci, měla-li by existence deklaratorního aktu na základě dekretu prezidenta republiky znamenat nevyhovění restitučnímu nároku, muselo by být posouzení okolností spojených vydáním takového aktu úplné a přesvědčivé. Přezkumné obecné soudy podle Ústavního soudu nejsou oprávněny uzavřít posouzení rozhodnutí pozemkového úřadu, jimiž byly nemovitosti vydány v restituci. Kusým závěrem o naplnění výluky, i když obsah některých listin tomu prima facie snad může nasvědčovat. Jejich povinností bylo posoudit právní a skutkový dopad konfiskační vyhlášky, tedy i účinnost konfiskace z hlediska jejího provedení, což se evidentně nestalo. Stěžovatel je při tom přesvědčen, že účinná konfiskace prokázána nebyla. Připomíná, že veškeré konfiskační správní akty vydané před počátkem rozhodného období dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, byly ještě před únorovým převratem zrušeny. Na něm navazující dokumenty pocházejí z mezidobí mezi vydáním a zrušením daného konfiskačního správního aktu, nejsou s to provedení konfiskace prokázat, alespoň ne konfiskace platné a účinné. Naopak bylo prokázáno, že ministerstvo zemědělství vypovědělo stěžovateli hospodaření s pozemky výpovědí ze dne 14. 6. 1948, č. j. [číslo] [číslo], vydanou podle zákona o revizi první pozemkové reformy v návaznosti na rozhodnutí stejného ministerstva a že se stěžovatelem jednal jako s vlastníkem předmětných pozemků. V řízení byl ostatně předložen ucelený soubor listin, prokazující postup státu dle zákona o revizi první pozemkové reformy, který zakládá skutečnosti vedoucí k provedeným majetkovým křivdám podle ustanovení § 5 písm. a) zákona ZMV. Přitom k datu vyhotovení výpovědi z hospodaření (14. 6. 1948) orgány veřejné moci neučinily žádné kroky k převzetí nemovitostí opírající se o konfiskační správní akty, jež obecné soudy pokládají za směrodatné vyhlášky Okresního národního výboru v [obec] ze dne 6. 3. 1948, č. 80/48 vydané podle dekretu č. 108 a z výměru Zemského národního výboru ze dne 16. 9. 1948, [číslo jednací] vydaného podle dekretu č.

12. Na základě výměru dle dekretu č. 12 nemohly být před datem 14. 6. 1948 žádné kroky k uskutečnění konfiskace provedeny, protože byl vydán později. Provedení konfiskace na základě dekretu č. 108 v období od března do června 1948 pak nebylo v řízení prokázáno. Provedení konfiskace dokonce přímo popírá Ředitelství státních lesů v dopise ze dne 13. března 1948 a Ministerstvo zemědělství ve sdělení ze dne 12. 6. 1948, [číslo jednací]. Oba orgány shodně vylučují takovou možnost konfiskace zemědělských nemovitostí a ta tedy nemohla být s jistotou do 14. června 1948 realizována. Jak v řízení prokazoval stěžovatel, orgány veřejné moci nebyly ani po vydání konfiskačních správních aktů v roce 1948 ve shodě při řešení otázky, zda se konfiskuje veškerý majetek stěžovatele, pouze zemědělské nemovitosti nebo zda je jeho majetek vyvlastněn podle zákona o revizi první pozemkové reformy. V řízení bylo totiž doloženo rozhodnutí MZe ze dne 11. 6. 1948, [číslo jednací], vydané podle zákona o revizi první pozemkové reformy stejně jako shora uvedená výpověď z hospodaření dle tohoto zákona ze dne 14. 6. 1948, oznámení o převzetí nemovitostí dle zákona o revizi pozemkové reformy ze dne 14. 6. 1948 a celý soubor důkazů, který ve vztahu k majetku stěžovatel dokládá provedení revize první pozemkové reformy ve smyslu shora citovaného zákona. Jeví se tedy jako pravděpodobné, že ke skutečnému odnětí předmětných nemovitostí došlo až aplikací zákona o revizi první pozemkové reformy, a to rozhodnutími spolu s převzetím nemovitostí, vydaným v rozhodném období, tedy na základě restitučního titulu. Ústavní soud byl při posuzování kýženého případu, totiž také dále vázán obecnými východisky danými jeho předchozí bohatou judikaturou, týkající se restitučních věcí a interpretace restitučních předpisů. Opakovaně konstatoval (srovnej zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/96, I. ÚS 154/95, I. ÚS 485/98, I. ÚS 515/06, I. ÚS 755/06 a mnohé další), že splněný cíle a účelu restitučních zákonů vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z dané speciální úpravy při posuzování osob, jejichž majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby a aby v tomto duchu interpretovaly okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale naopak velmi citlivě vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nelze přitom abstrahovat o metodicky známého tzv. třídního přístupu státních orgánů v období totalitního režimu. Současně je nutné interpretovat restitučních zákony ve vztahu k oprávněným osoby co nejvstřícněji, jelikož demokratický právní stát nesmí vytvářet další křivdy, a to za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však zbytečně sofistikovaný a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé.

13. Okresní soud v dané věci plně vyšel ze shora uvedených zásad a závěrů formulovaných Ústavním soudem, přezkoumal postup státu, jak na základě zmiňovaných dekretů č. 12 a č. 108/ 1945 Sb., tak podle zákona o revizi první pozemkové reformy a správně došel k závěru, že ani v poměrech dané věci a provedeného dokazování se nepodařilo žalované straně prokázat, že by orgány veřejné moci učinily relevantní kroky k převzetí nemovitostí opírající se o konfiskační správní akty před rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 11. 6. 1948 vydané podle zákona o revizi první pozemkové reformy. Naopak z dokazování vyplývá (Správa ředitelství Státní lesů v dopise ze dne 13. 3. 1948), že takové konfiskační akty realizovány nebyly. Tedy skutkové závěry soudu prvního stupně, ale také jím vyjádřené právní závěry o postavení žalobce jako oprávněné osoby podle zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, považuje odvolací soud za správné a odkazuje na ně v plném rozsahu.

14. Pokud žalovaná strana zpochybňuje splnění podmínek pro vydání věci s ohledem na povahu konkrétních budov a pozemků, odkazuje odvolací soud na skutečnost, že podle § 7 odst. 1 písm. b) ZMV ve spojení s ustanovením § 4 písm. c) ZMV platí, že povinná osoba (stát) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností daných v § 5 ZMV oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních. Nejvyšší soud v rozsudku, na který odkazuje sama odvolatelka (ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018) konstatuje (s odkazem na důvodovou zprávu k § 7 ZMV), že podle odstavce 1 písm. b) se oprávněným osobám vydávají nemovité věci tzv. nehospodářské povahy, tedy takové, které kdykoliv v rozhodném období oprávněným osobám nebo jejich právním předchůdcům sloužily k taxativně vyjmenovaným účelem, když duchovním účelem se rozumí vysluhování svátostí, pořádání bohoslužebných obřadů, modlitebních setkání, výuka náboženství, příprava na udílení svátosti, setkávání společenství. Charitativním účelem se rozumí poskytování blíženecké lásky, obecně známé pod pojmem charita, respektive diakonie. Vzdělávacím účelem je poskytování vzdělání až již v rámci soustavy veřejného školství či interní povahy, administrativním účelem je výkon správní agendy církví a náboženských společností. Věcné vymezení tak dopadá např. na budovy far, modliteben, kostelů, církevních škol, seminářů a charit. Odborná literatura citovaná Nejvyšším soudem v daném rozhodnutí pak zastává názor, že cílem ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) ZMV je umožnit vydání věcí z původního majetku církví a náboženských společností, které nemají hospodářský charakter, ale sloužily v minulosti církevním a náboženským společnostem pro výkon kultu či obecně prospěšných činností. Oprávněným osobám se vydávají nemovité věci, které kdykoliv v rozhodném období oprávněným osobám, nebo jejich právním předchůdcům sloužily k taxativně vyjmenovaným účelům. K realizaci výše zmíněných základních práv byly přitom určeny konkrétní budovy, proto byla zvolena metoda jejich naturální restituce. Rozhodující přitom je k jakému účelu sloužilo oprávněné osobě v rozhodném období, když postačí, aby byla užívána po jakoukoliv část rozhodného období. Z nemovitých věcí k těmto účelům lze namátkou vybrat kostely, fary, budovy sborů, exerciční budovy, budovy chudobinců atd. Nejvyšší soud dále konstatuje v rámci odůvodnění v rámci odůvodnění citovaného rozsudku obecně známou zásadu, podle které je třeba v interpretaci restitučního zákonodárství postupovat vůči oprávněným osobám co nejvstřícněji s tím, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít restituentům k tíži. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že předmětné nemovitosti tvoří farní dvůr, farní zahrada a budova fary, která navíc byla vnitřně spojena s kostelem, který byl též původním vlastnictvím žalobce. I s ohledem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy nemůže být pochyb o naplnění předpokladů ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) ZMV. Odvolací soud přitom nesouhlasí s argumentací odvolatelky, že takovou povahu (sloužící k duchovním, pastoračním a souvisejícím činnostem) mohou mít pouze stavby, nikoliv pozemky (v rozporu se zásadou vstřícného přístupu k restituentům – viz výše). Ze skutkových závěrů plyne, že i na těchto pozemcích probíhaly činnosti duchovního a pastoračního charakteru. Farní zahrada a dvůr měly současně zřejmou funkční souvislost s budovou fary podle § 7 odst. 1 písm. a) ZMV – šlo o uzavřený (oplocený) ucelený komplex, který měl hospodářskou funkci ve vztahu k faře – obydlí duchovních. Souhlasit současně nelze s tím, že žalobce„ neměl důvod vydání“ řádně modifikovaný v žádosti o vydání (výzvy k vydání věcí podle ZMV) ze dne 10. 12. 2013, ve kterém je uveden odkaz na § 7 odst. 1 písm. a) nebo b) a přímý odkaz na přílohy, tedy mezi nimi i výpis z knihovní vložky, ve kterém byl výraz„ Pfarrerhof“ (farní dvůr) uveden. Překážkou restituce současně není skutečnost, že se žalobce nedomáhá současně vydání samotného kostela (který je od 70. let 20. století ve vlastnictví Římskokatolické farnosti [obec]). Z výše citovaného ustanovení § 7 ZMV vyplývá, že předmětem vydáním jsou nemovité věci, které měly určité zákonem vymezené znaky v době odevzdání státu, tedy že sloužily alespoň po část rozhodného období (zde mezi 25. únorem 1948 a provedením akce Kláštery v roce 1950) k duchovním a pastoračním účelům či jako obydlí duchovních. Majetkové přesuny a dispozice provedené s částí takového majetku státem v 70. letech nemohou mít vliv, resp. nemůže být přijat takový výklad, který by žalobci právo na vydání fary a farního dvora se zahradou upíral jen proto, že již (s ohledem na minulé majetkové dispozice státu) nelze vydat kostel, s nímž tyto nemovitosti souvisely.

15. O náhradě nákladů je rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., když plně procesně úspěšné straně žalující náleží náhrada nákladů odvolací řízení, které spočívají ve 2 úkonech právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. b/ AT), 2 x RP dle § 13 AT, zmeškaný čas za 8 půlhodin dle § 14 AT na cestě z [obec] do [obec] a zpět. Cestovné za 311 km, sazba 4,7, cena paliva 49,5 Kč, spotřeba dle TP 5,83 a DPH 21 %, jehož je právní zástupce žalobce plátcem.

Poučení