7 Co 593/2024 - 925

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Lisa a soudkyň JUDr. Marie Rudolfové a JUDr. Marie Korbelové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0], sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], zastoupené advokátem [Jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], [datum narození zainteresované osoby], bytem [adresa zainteresované osoby], zastoupenému advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0], o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.3.2024, č. j. 25 C 62/2020-892 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem částku 17 666 Kč k rukám zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem (výrok I.) žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z této částky od 1.11.2017 do zaplacení (dále jen „předmětná částka“). Na náhradě nákladů řízení žalobkyni uložil zaplatit žalovanému částku 190 676 Kč (výrok II.). Žalobkyni dále uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 3 911 Kč (výrok III.). Žalovanému uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 1 521 Kč (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení předmětné částky. Šlo o investice (zhodnocení nemovitostí žalovaného), které žalobkyně vydražila v rámci exekuce (sp. zn. 19 EXE 799/2012) prováděné (tehdejším) exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] (dále jen ,,exekutor“). Žalobkyně vydražila nemovitosti v k.ú. [adresa] (stavební parcela č. [číslo], jejíž součástí je stavba čp. [číslo], stavební parcelu č. [číslo], jejíž součástí je stavba čp. [číslo] a parcely č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] – dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Žalobkyni byl usnesením exekutora, které bylo potvrzeno odvolacím soudem, udělen příklep ohledně předmětných nemovitostí. Nejvyšší soud ČR (dále jen dovolací soud) následně usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se příklep žalobkyni (vydražitelce) neuděluje. Žalovaný následně podal žalobu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (dále jen ,,žaloba o určení vlastnického práva“), která byla projednávána Okresním soudem v Českém Krumlově (pod sp. zn. 9 C 153/2015). Rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, který však následně zrušil dovolací soud. Poté bylo této žalobě vyhověno. Žalobkyně (do níže uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v této věci) dovozovala (domnívala se), že byla vlastnicí předmětných nemovitostí (v důsledku udělení příklepu a zaplacení nejvyššího podání) v období od udělení příklepu do rozhodnutí dovolacího soudu o neudělení příklepu (od února 2014 do března 2015). Dále od právní moci rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného o určení vlastnického práva do následného rozhodnutí dovolacího soudu (od ledna 2016 do června 2017). Pro úplnost je třeba dodat, že žalobkyně v (původní) žalobě uplatnila vůči žalovanému nejen nárok na úhradu předmětné částky. Dále se domáhala zaplacení částek 577 497 Kč a 3 298 177 Kč. O těchto nárocích bylo rozhodnuto (pravomocně) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24.1.2019, č. j. 25 C 54/2018-344 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19.12.2019, č. j. 7 Co 661/2019-497 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 3.2.2020, č. j. 7 Co 661/2019-525). Žaloba žalobkyně ohledně uvedených částek (ve vztahu k žalovanému) byla zamítnuta. Protože zmíněné rozsudky nebyly konečným rozhodnutím ve věci (§ 151 odst. 1 věta před středníkem zákona č. 99/1963 Sb. – dále jen ,,o.s.ř.“), tak uvedenými rozsudky nebylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (mezi žalobkyní a žalovaným). V průběhu řízení (po níže uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vtéto věci) žalobkyně upřesnila předcházející tvrzení. Tvrzené investice do předmětných nemovitostí snížila o částku 154 668 Kč (náklady spojené s daní z předmětných nemovitostí). Žalobkyně tedy (nově) tvrdila, že do předmětných nemovitostí investovala částku 1 616 603 Kč (1 956 089,60 Kč včetně DPH).

3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že exekutor (Exekutorský úřad Český Krumlov) byl pověřen provedením exekuce, a to usnesením ze dne 24.7.2012, č. j. 19 EXE 799/2012-35, které vydal Okresní soud v Českém Krumlově (exekuční soud). Citovaným usnesením byla nařízena exekuce podle usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 27 C 214/2008-285 ze dne 21.11.2011 (exekučního titul) ve věci oprávněné [jméno FO] proti povinnému [jméno FO] (žalovaný) k vymožení povinnosti zaplatit peněžitou pohledávku oprávněné 4 000 000 Kč s příslušenstvím a k úhradě nákladů exekuce. Žalobkyně se dne 24. 2. 2014 zúčastnila dražby vedené exekutorem v rámci zmíněné exekuce (sp. zn. 125 EX 427/12). Z výpisu z účtu žalobkyně a stvrzenky vystavené exekutorem dne 21.2.2014 soud prvního stupně zjistil, že k výzvě exekutora dne 21.2.2014 žalobkyně složila dražební jistotu ve výši 300 000 Kč a dne 2.7.2014 zaplatila doplatek nejvyššího podání v částce 3 566 667 Kč. To vše poté, co žalobkyně jako vydražitel učinila při dražbě nejvyšší podání v částce 3 866 667 Kč a usnesením ze dne 24.2.2014, č. j. 125 EX 427/12-323, exekutora jí byl coby vydražitelce udělen příklep na vydražené (předmětné) nemovitosti. Citované usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.6.2014, č. j. 22 Co 541/2014. O dovolání povinného proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 17.3.2015, č. j. 26 Cdo 587/2015 (které nabylo právní moci dne 31. 3. 2015). Změnil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.6.2014, sp. zn. 22 Co 541/2014 tak, že usnesení exekutora ze dne 24.2.2014, č. j. 125 EX 427/12-323 se mění tak, že příklep na vydražených nemovitých věcech (předmětných nemovitostech) se vydražitelce (tedy žalobkyni) neuděluje (právní moc 28.3.2015). V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o neudělení příklepu vydražitelce žalovaný podal u Okresního soudu v Českém Krumlově žalobu o určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí (viz obsahu spisu vedeného u jmenovaného soudu pod sp. zn. 9 C 153/2015). Rozsudkem ze dne 22.9.2015, č. j. 9 C 153/2015-134, Okresní soud v Českém Krumlově žalobu zamítl. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.1.2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164 (rozhodujícího na základě odvolání žalovaného) byl výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. K dovolání žalovaného vydal Nejvyšší soud ČR dne 27.6.2017 rozsudek č. j. 22 Cdo 3513/2016-232, jímž rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.1.2016, č. j. 8 Co 2363/2015-164 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento posléze rozhodl rozsudkem ze dne 5.9.2017, č. j. 8 Co 2363/2015-258 tak, že žalovaný (žalobce v uvedené věci) je vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž žalobkyni (žalované v uvedené věci) byla uložena povinnost vyklidit a vyklizené předat předmětné nemovitosti. Usnesením ze dne 24.1.2018, č. j. 22 Cdo 5740/2017-314 pak Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně odmítl. O ústavní stížnosti žalobkyně rozhodl Ústavní soud ČR tak, že ústavní stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1.2018, č. j. 22 Cdo 5740/2017-314, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.9.2017, č. j. 8 Co 2363/2015-258 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2017, č. j. 22 Cdo 3513/2016-232, se odmítá.

4. V právní rovině je třeba (nejprve) odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.7.2023, č. j. 22 Cdo 3718/2022-827, kterým byl zrušen předcházející rozsudek odvolacího soudu ze dne 6.5.2022, č. j. 7 Co 55/2022-780 a rozsudek soudu prvního stupně 21.10.2021, č. j. 25 C 62/2020-708. Právními závěry Nejvyššího soudu ČR je soud prvního stupně (i odvolací soud) vázán (§ 243g odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR s odkazem na § 992 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen ,,o.z.“ a § 995 o.z. došel k závěru, že je-li vyhověno žalobě podané proti do té doby poctivému držiteli (zde žalobkyni), ve které se žalobce (zde žalovaný) domáhá proti držiteli určení svého vlastnického práva, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba (zde o určení vlastnického práva), a to i v případě, že žaloba byla nejprve pravomocně zamítnuta a vyhověno jí bylo až po zrušení zamítavého rozsudku v dovolacím řízení. Proto je třeba žalobkyni od okamžiku, kdy jí (tehdy žalované) byla doručena žaloba o určení vlastnického práva (k předmětným nemovitostem) podaná žalovaným (tehdy žalobcem), považovat za nepoctivou držitelku. Pravomocný (později zrušený) rozsudek, kterým byla žaloba o určení vlastnictví zamítnuta, neměl za následek založení (obnovení) poctivé držby žalobkyně. Dále Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že byla-li vlastníkova žaloba napadající držbu nebo její poctivost úspěšná, má poctivý držitel právo na náhradu nákladů podle § 997 o.z. jen za dobu do doručení žaloby. Poté je podkládán za držitele nepoctivého (§ 995 o.z.) a náleží mu náhrada vynaložených nákladů jen podle § 1001 o.z. Podle § 997 odst. 1 o.z. se poctivému držiteli hradí náklady vynaložené na věc, nejvýše však do částky, po níž došlo ke zvýšení obvyklé ceny věci (nebo k odvrácení jejího snížení), které přetrvává i k okamžiku vydání věci vlastníkovi. Poctivém držiteli se nehradí náklady vynaložené na obvyklou údržbu věci. Nejvyšší soud ČR (při vědomí poměrů této věci) doplnil, že pokud by soudy učinily skutkové zjištění, že žalobkyně vynaložila náklady (původně tvrzené ve výši 1 771 271 Kč), přičemž výše zhodnocení (přítomná hodnota) by v době vydání věci (předmětných nemovitostí) vlastníkovi (žalovanému) činila 1 500 000 Kč, odpovídalo by přiznání (předmětné) částky jeho právnímu názoru.

5. V právní rovině se soud prvního stupně nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou vznesl žalovaný. Odkázal na § 997 odst. 1 o.z. i judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1806/98). Držitel (žalobkyně) nemůže požadovat uspokojení (předmětného) nároku před vrácením věci (předmětných nemovitostí) vlastníkovi. Proto promlčení práva držitele na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc (po dobu držby), počíná běžet dnem po vydání předmětu tržby. Poukázal na to, že žalovaný sám tvrdil, že předmětné nemovitosti nemohl užívat do 31.12.2017. Promlčecí doba (3 roky), která počala běžet od 1.1.2018, ke dni podání žaloby (14.2.2018) neuplynula. Soud prvního stupně odkázal na § 609 o.z., § 610 odst. 1 o.z. a § 629 odst. 1 o.z.

6. Soud prvního stupně se vypořádal s kompenzační námitkou (obranou) žalovaného (§ 98 o.s.ř.), kterou vznesl proti žalobkyní uplatněnému nároku. Žalovaný tvrdil, že mu vznikla v důsledku činnosti žalobkyně majetková újma (škoda) na předmětných nemovitostech ve výši 1 457 000 Kč. Tuto částku započetl proti nárokům žalobkyně, o nichž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem a ve zbytku proti předmětnému nároku. Dále tvrdil existenci nároku vůči žalobkyni z titulu nemožnosti užívat část předmětných nemovitostí k podnikatelské činnosti (od 16.9.2014 do 31.12.2017 - 150 000 Kč/měsíc, celkem 39,5 měsíce a ušlý zisk 5 925 000 Kč). Toto započítal (částečně) v rozsahu 1 325 833 Kč. Žalovaný namítal, že žalobkyně užívala předmětné nemovitosti (nejméně) v období od července 2014 do prosince 2017 a v období od 16.9.2014 do 31.12.2017 žalovanému zneužívala jejich užívání. Tuto námitku soud prvního stupně považoval za nedůvodnou. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 a § 1987 odst. 1 o.z. Pohledávky, které jsou nejisté (neurčité), nejsou způsobilé k započtení. Dále uvedl, že potřeba dokazování ohledně vznesených kompenzačních námitek žalovaného by podstatně (mnohonásobně) převýšila rozsah dokazování ohledně žalobkyní uplatněnému nároku. Připomněl závěry ohledně postavení žalobkyně jako poctivé držitelky předmětných nemovitostí (v prvním z výše uvedených období). Dále poukázal na to, že z provedeného dokazování nevyplynulo (naopak bylo vyvráceno), že stavební úpravy předmětných nemovitostí prováděné žalobkyní vedly k jejich znehodnocení. Protože tvrzené pohledávky žalovaného (ušlý zisk a znehodnocení předmětných nemovitostí) v součtu přesahovaly žalobou uplatněný nárok, přičemž nebylo upřesněno, v jakém poměru by tyto dílčí pohledávky žalovaného byly vůči nároku žalobkyně započítány, tak jde o absolutně neplatný kompenzační úkon. Zde soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 109/2003.

7. Dále soud prvního stupně vyšel (z výše uvedených) právních závěrů Nejvyššího soudu ČR. Na žalobkyni pohlížel jako na poctivu držitelku předmětných nemovitostí v období od 24.2.2014 (vydání usnesení o příklepu v návaznosti na doplacení nejvyššího podání). Usnesení o příklepu (a doplacení nejvyššího podání) představovalo pro žalobkyni právní důvod (právní titul), od kterých oprávněně dovozovala poctivost své držby. Okolnosti se změnily v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým byla změněna rozhodnutí o udělení příklepu žalobkyni. Proto po 28.3.2015 (v objektivní rovině) poctivost držby žalobkyně zanikla (nehledě na doručení žaloby žalovaného o určení vlastnického práva žalobkyni dne 9.7.2015). V popsaném (též ,,prvém“) období žalobkyně provedla práce, na které vynaložila částku 795 755,70 Kč bez DPH (962 864,48 Kč včetně DPH). Tyto náklady soud prvního stupně hodnotil jako účelně vynaložené a zvyšující užitečnost věci (předmětných nemovitostí). Odkázal na výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO] (a další důkazy) ohledně zhodnocení předmětných nemovitostí.

8. Dále soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně pokračovala v rekonstrukci předmětných nemovitostí od ledna 2016 (po výše uvedeném potvrzujícím rozsudku odvolaccího soudu o žalobě o určení vlastnického práva) do června 2017 (do rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým byl zrušen zmíněný rozsudek odvolacího soudu o žalobě o určení vlastnického práva). V tomto období vynaložila na stavební práce (materiál) částku 820 847,23 Kč bez DPH. Odvolací soud (pro stručnost) opět odkazuje na správná skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně provedených prací (investic) žalobkyně). Připomněl, že z provedeného dokazování (znaleckého zkoumání) vyplývá, že cena předmětných nemovitostí (bez provedených rekonstrukcí, investic) by představovala k roku 2017 částku 6 000 000 Kč. Po zohlednění provedených prací (investic) určil jejich obvyklou cenu (ke shodnému období) ve výši 7 500 000 Kč. Rozdíl uvedených částek (rovnající se předmětné částce) přestavuje nárůst ceny předmětných nemovitostí v důsledku investic žalobkyně. Protože žalobkyně byla po právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o neudělení příklepu (až do června 2017) nepoctivou držitelkou, postupoval soud prvního stupně podle § 1001 věta prvá o.z. a § 3009 odst. 1 o.z. Došel k závěru, že v tomto (,,druhém“) období žalobkyně jednala ve prospěch žalovaného (k jeho převážnému užitku), neboť předmětné nemovitosti byly zhodnoceny. Navýšení obvyklé ceny předmětných nemovitostí (jejich zhodnocení) představovalo částku 1 500 000 Kč (při celkové investici žalobkyně ve výši 1 616 603 Kč bez DPH. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že předmětné nemovitosti vyžadovaly provedení prací, které se uskutečnily v období od ledna 2016 do června 2017. Šlo o práce, bez kterých by předmětné nemovitosti nebyly uvedeny do stavu uživatelnosti (provozuschopnosti). Proto tyto práce (náklady, investice) hodnotil jako nutné. Byly tedy potřebné pro zachování podstaty věci (§ 1001 věta prvá o.z.) a současně šlo o účelně vynaložené náklady převážnému užitku žalovaného (§ 3009 odst. 1 o.z.). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně zvýšila kvalitu celé stavby (předmětných nemovitostí), aby mohly následně sloužit k provozování podnikatelské činnosti, přičemž takto chtěl podnikat v předmětných nemovitostech i žalovaný. Poukázal zde na žalobu vedenou před soudem prvního stupně pod sp. zn. 17 C 110/2018 (o zaplacení peněžité částky), kterou podal žalovaný proti žalobkyni. Zde tvrdil, že od 16.9.2014 do 31.12.2018 mu ušel zisk ve výši 5 925 000 Kč (150 000 Kč měsíčně).

9. Závěr o zhodnocení předmětných nemovitostí žalobkyní podle soudu prvního stupně vyvrací i hodnocení žalovaného, že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy. Obdobně neshledal důvody pro závěr o rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy ohledně skutečnosti, že část prací provedla před vydáním dodatečného stavebního povolení.

10. Soud prvního stupně tedy žalobě ohledně předmětné částky zcela vyhověl. V prvém období zohlednil její investice (náklady) ve výši 795 755,77 Kč (bez DPH). Jako poctivé držitelce jí náleží náhrada v rozsahu odpovídajícího zhodnocení předmětné nemovitosti ke dni jejich vrácení vlastníkovi (žalovanému). V druhém období byla žalobkyně nepoctivá držitelka. Tomuto období odpovídá částka 820 847,23 Kč (bez DPH). Tuto částku žalobkyně vynaložila k převážnému užitku žalovaného. Proto jí i zde náleží náhrada účelně vynaložených nákladů. Pro úplnost soud prvního stupně doplnil, že nemá za prokázané, že by z držby žalobkyně vznikla žalovanému škoda (§ 1000 o.z.). Žalobkyni přiznal i nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z. a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

11. O náhradě nákladu řízení soud prvního stupně rozhodl s ohledem na skutečnost, že předmětem (původní) žaloby žalobkyně byly i výše uvedené částky. Proto postupoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a posoudil úspěch (neúspěch) účastníků v celém řízení (ohledně všech původní žalobou uplatněných nároků žalobkyně). V podrobnostech odvolací soud odkazuje na podrobné (pečlivé) odůvodnění napadeného rozsudku.

12. Proti tomuto rozsudku se odvolali oba účastníci.

13. Žalobkyně se odvolala jen proti výroku o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.). Namítá nesprávné právní posouzení. Nesouhlasí s tím, že žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 44 % od podání žaloby až do vydání napadeného rozsudku. Původně se jednalo o zaplacení částky 5 366 667 Kč s příslušenstvím, následně pak o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Po vyčlenění (vyloučení) nároku na zaplacení částky 1 500 000 Kč do samostatného řízení byl žalobce plně úspěšný. Poukazuje na rozdílnou výši odměn za jednotlivé úkony právní služby ohledně výše uvedených částek. Žalobkyně je přesvědčena, že by jí mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu všech úkonů právní služby učiněných v této věci. Proto navrhla změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 202 315,52 Kč.

14. Žalovaný napadl rozsudek v plném rozsahu. Namítá, že soud prvního stupně se nesprávně vypořádal s námitkou započtení a s námitkou promlčení. Své pohledávky, ohledně kterých se domáhá započtení, považuje za určité (jisté). Jsou tedy způsobilé k započtení. I svou námitku promlčení považuje za důvodnou. Zpochybňuje i skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně výše investované částky v období od ledna 2016 do června 2017. Nesouhlasí ani s tím, že v tomto období žalobkyně jednala v jeho prospěch (k jeho převážnému užitku). Naopak vychází z toho, že mu vznikla škoda. Odkazuje na § 1001 věta prvá o.z. Řadu položek (nákladů, investic) považuje za neurčitou (nejasnou, nedoloženou). Soudu prvního stupně vytýká, že (prakticky) setřel rozdíly mezi nároky poctivého a nepoctivého držitele. Nepoctivý držitel je přitom (z podstaty tohoto pojmu) v horší pozici ohledně případných nároků na náhradu (investic, nákladů). Žalobkyně mohla mít maximálně nárok na nutné náklady. Žalobkyně přestavovala předmětné nemovitosti pro své účely v podstatném časovém rozsahu (i v době, kdy nebyla poctivou držitelkou). Nečinila tak (nezištně) ve prospěch žalovaného. Sledovala svůj vlastní prospěch. Nic jí nebránilo vyčkat skončení řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a neprovádět další investice (jen běžnou údržbu). Toto jednání považuje za rozporné s dobrými mravy. Dále v průběhu odvolacího řízení doplnil, že na investice (náklady) žalobkyně je třeba nahlížet nejen z objektivního hlediska, ale i z hlediska subjektivního. Je třeba přihlédnout k tomu, zda by tyto práce (investice) chtěl a požadoval i žalovaný.

15. Žalobkyně s odvoláním žalované nesouhlasila. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku (mimo výroku II. který sama napadla odvoláním). Odkázala na výše uvedené závěry soudu prvního stupně, které považuje za správné.

16. Odvolání byla podána osobami oprávněnými (§ 201 o.s.ř.) jsou přípustná (§ 202 odst. 2 o.s.ř.) a byla podána včas (§ 204 odst. 1 věta pravá o.s.ř.). Odvolací soud odvolání projednal a napadený rozsudek přezkoumal podle § 212 o.s.ř. a § 212a o.s.ř.

17. Odvolání nejsou důvodná.

18. Ve skutkové rovině odvolací soud může odkázat na správná (úplná) zjištění soudu prvního stupně, které mají oporu v obsahu spis (provedeném dokazování). Odvolací soud tedy při svém rozhodování vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. V průběhu odvolacího řízení skutková tato zjištění nedoznala změn. Odvolací soud dodává, že svá skutková zjištění soud prvního stupně podrobně (přesvědčivě) odůvodnil. Odvolací soud neshledal důvody, proč odlišně hodnotit výsledky dokazování (jednotlivé důkazy, důkazy ve vzájemném souhrnu). Skutková zjištění soudu prvního stupně (účastníkům dobře známé) tak odvolací soud (pro stručnost) přejímá (zejména odstavce 16, 29, 33, 38 – 69 odůvodnění napadeného rozsudku).

19. Rovněž v právní rovině odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně (správně) vycházel z výše uvedených právních názorů Nejvyššího soudu ČR, které učinil v této věci. Od těchto právních závěrů se nehodlá odchýlit ani odvolací soud. Proto na ně odkazuje. Odvolací soud tedy opět může odkázat na odůvonění napadeného rozsudku (zejména odstavce 17 až 28, 30 až 32, 34 až 37, 70 až 77 odůvodnění napadeného rozsudku.).

20. S ohledem na odvolací námitky je třeba doplnit následující.

21. Za prvé období žalobně (jako poctivá držitelka) má nárok (§ 997 odst. 1 o.z.) na nutné náklady potřebné pro trvající zachování podstaty předmětných nemovitostí, jakož i na účelně vynaložené náklady zvyšující užitečnost předmětných nemovitostí (jejich hodnotu). V druhém období žalobkyně již poctivou držitelkou nebyla. Proto má nárok pouze na nutné náklady potřebné pro zachování podstaty věci (§ 1001 o.z.) a na náhradu (účelných) nákladů vynaložených k převážnému užitku žalovaného (§ 3009 odst. 1 o.z.). V obecné rovině odvolací soud souhlasí s právním názorem žalovaného, že účelnost vynaložených nákladů (zejména při aplikaci § 3009 odst. 1 o.z.) je třeba zkoumat (nejen) z objektivního hlediska (zde primárně zvýšení hodnoty předmětných nemovitostí v důsledku investic žalobkyně), ale i z hlediska subjektivního (např. záměry žalovaného s předmětnými nemovitostmi). I v této rovině jsou (výše uvedené) právní závěry soudu prvního stupně (v kontextu jeho skutkových zjištění) správné. Odvolací soud nemá důvod, proč by se od nich odchýlil. Podstané je, že stavebními (rekonstrukčními) pracemi žalobkyně došlo k (nezanedbatelnému) zhodnocení předmětných nemovitostí. Nedošlo (zjevně) ke snížení jejich hodnoty. Žalovanému tedy nevznikla (skutečná) škoda (naopak). Je třeba také připomenout (podrobně výše popsané) okolnosti, za kterých se žalobkyne ujala držby předmětných nemovitostí (usnesení exekutora o příklepu, doplacení nejvyššího podání). Za popsané situace zahájila stavení práce. Pokračovala v nich po pravomocném zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva. Tyto skutečnosti (rozhodně) nesvědčí o svévolném (nerozumném) postupu žalobkyně při provádění stavebních prací (vynaložení výše uvedených částek). Přiléhavý (ve vztahu k subjektivním představám, postupu žalovaného) je i výše zmíněný závěr soudu prvního stupně, který vychází z odůvodněnní žaloby žalovaného podané proti žalobkyni (o zaplacení peněžité částky – nemožnost podnikat v předmětných nemovitostech). Nelze ani pominout stav předmětných nemovitostí před pokračování stavebních prací v druhém období a po jejich ukončení (viz odstavec 73 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud proto vychází z výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu ČR, které lze plně použít s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně.

22. K obecně formulovaným odvolacím námitkám ohledně námitky promlčení a kompenzační námitky může odvolací soud opětovně odkázat na právní závěry soudu prvního stupně. S ohledem na (výše zmíněný) okamžik, kdy žalovaný opětovně převzal předmětné nemovitosti (počátek běhu promlčecí doby) a datum podání žaloby je zjevné, že promlčecí doba (§ 629 odst. 1 o.z.) neuplynula. Pohledávka z titulu znehodnocení předmětných nemovitostí neexistuje. K zániku pohledávky žalobkyně v důsledku započtení (§ 1982 o.z.) tedy nemohlo dojít. Zásadní také je, že pohledávky, které žalovaný navrhl k započtení, převyšují předmětnou částku. Bez vymezení, která z pohledávek žalovaného (v jakém rozsahu) má být započítána, nelze v této obraně žalovaného přihlédnout. Odvolací soud dodává, že dokazování, které by se týkalo nároku žalovaného z titulu nemožnosti užívat předmětné nemovitosti, by podstatně (zásadně) zatížilo řízení. Tato pohledávka (mezi účastníky sporná co do základu i výše) je tedy nejistá (§ 1987 odst. 2 o.z.). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neshledává ve výše popsaném postupu žalobkyně zjevné zneužití práva (nepoctivost). Nejde tedy o jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 8 o.z.). V kontextu skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně i odvolací soud považuje vyhovění žalobě za správné (spravedlivé, racionální) řešení vzájemných vztahů mezi účastníky.

23. Odvolací soud nemá důvod se odchýlit od svého právního závěru, který učinil již ve svém předcházejícím (výše uvedeném) rozsudku. Soud prvního stupně správně zohlednil úspěch žalobkyně ohledně předmětné částky i její neúspěch ohledně již uvedených částek 577 497 Kč a 3 289 177 Kč s příslušenstvím. Proto bylo třeba o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodnout podle § 142 odst. 2 o.s.ř. S přihlédnutím k těmto závěrům soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů státu (§ 148 odst. 1 o.s.ř.). V podrobnostech odvolací soud odkazuje (pro stručnost) na odůvodnění napadeného rozsudku (odstavce 78 a 79), se kterým souhlasí.

24. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti odvolací soud postupovat podle § 219 o.s.ř. a věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 3 o.s.ř. V rámci odvolacího řízení (až na své odvolání) byla (tedy v rozhodující míře) úspěšná žalobkyně. Proto má nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady odvolacího řízení představují odměnu za 1 úkon právní služby (účast při jednání odvolacího soudu) ve výši 14 300 Kč (§ 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. – dále jen „advokátní tarif“). Dále jde o 1 paušální náhradu hotových výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a o náhradu za DPH ve výši 21 % z uvedených částek (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkem jde o částku 17 666 Kč.

26. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsou dostupná na jeho webových stránkách (www.nsoud.cz).

Poučení