7 Co 766/2025 - 147

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Korbelové a soudců JUDr. Marie Rudolfové a Mgr. Tomáše Lisa v právní věci žalobkyně: [jméno žalobce] [jméno žalobce], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně], zastoupené advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B]. IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení pronajímatele, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově z 8.1.2025, č.j. 9 C 145/2024-95, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že vzájemný návrh, aby bylo určeno, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy ze dne 11.10.1997 uzavřené mezi společností T-Mobile Infra [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně], se sídlem [adresa] a panem [jméno FO], narozeným [Datum narození žalované A], bytem [adresa], jejímž předmětem je pronájem pozemku parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa] na [obec], zapsané na LV [číslo] u [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště [adresa], je společnost [Jméno žalované B]., IČO [IČO žalované B], se sídlem [Adresa žalované B], se zamítá.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na nákladech řízení 31 226 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované 2).

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na nákladech odvolacího řízení 19 714,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované 2).

V. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů ve věci vzájemné žaloby 65 827,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

VI. Žalobkyně je povinna doplatit soudní poplatek z odvolání 2 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. 3703-8920231/0710, VS:[var. symbol].

VII. Žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích návrh, aby bylo určeno, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy ze dne 11.10.1997, uzavřené mezi společností [právnická osoba] [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] se sídlem [adresa] Kadlecem, RČ [RČ], bytem [adresa], jejímž předmětem je pronájem pozemku parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště [adresa], je [Jméno žalované A], RČ [RČ], bytem [adresa], zamítl (výrok I.). Výrokem II. určil, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy, jak je specifikována shora, je společnost [právnická osoba], IČO [IČO žalované B]. O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce (výrok III.) a žalovanému 2) 33 226 Kč ve shodné lhůtě k rukám zástupce (výrok IV.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se domáhala určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností podle shora označené nájemní smlouvy je [Jméno žalované A] s tvrzením, že 11.10.1997 právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba].s. jako nájemce s [jméno FO] jako pronajímatelem uzavřeli nájemní smlouvu č. [hodnota] ve znění dodatků 1 – 4, jejímž předmětem je nájem pozemku parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa] na Šumavě, obec [adresa], a to na část pozemku o výměře 120 m2, pro umístění telekomunikačního zařízení nájemce a umožnění nájemci příjezd k předmětu nájmu přes parc. č. [hodnota]. Dodatkem č. [hodnota] pak sjednali nájem 10 m širokého pásu pro výsadbu stromů a keřů. Současným vlastníkem pozemku je žalovaný 1). Ten jako osoba povinná uzavřel dne [datum] smlouvu o požívacím právu s žalovanou 2) jako oprávněným, jejímž předmětem je služebnost požívacího práva zatěžujícího předmět nájmu ve prospěch žalované 2). Podle žalobkyně je smlouva o požívacím právu absolutně neplatná, resp. neplatná v rozsahu dříve uzavřené nájemní smlouvy, a nemůže vedle ní obstát. Smlouva fakticky naplňuje znaky nájmu, nikoliv požívacího práva. Jednání žalované 2) považuje za rozporné s dobrými mravy a zásadou poctivosti, které poškozuje žalobkyni, a i žalovanému 1) by zbylo tzv. holé vlastnictví. Žalobkyně je subjektem, kterému svědčí věcné břemeno vzniklé ex lege ve smyslu § 12 zákona 110/1964, o telekomunikacích. Smlouva o požívacím právu tak koliduje jak s nájemní smlouvou uzavřenou s prvním žalovaným, tak s věcným břemenem vzniklým ze zákona, a je v rozporu s ust. § 1266 o.z. Požívací právo zahrnuje úplný rozsah práva užívání a další práva, jak je specifikovala, s tím, že obsah zákonných práv a povinností žalobkyně a oprávnění žalované 2) podle smlouvy o požívacím právu si přímo konkurují. Pokud si účastníci smlouvy o požívacím právu ujednali, že žalovaná 2) převezme veškerá práva a povinnosti z nájemní smlouvy, ujednání je v rozporu s § 459, 1895 a násl., případně 1888 o.z., neboť k takové změně závazku nedala žalobkyně souhlas. Podle žalobkyně by dle nájemní smlouvy měla hradit nájemné nadále žalovanému 1) a je zapotřebí, aby právní stav byl postaven najisto. Žalovaný 1) s žalobou nesouhlasil s tím, že smlouva o požívacím právu je pro něho výhodná, má zájem na jejím trvání. Vůči žalobkyni bude plnit povinnosti a práva pronajímatele z nájemní smlouvy žalovaná 2). Rovněž žalovaná 2) shledala žalobu nedůvodnou. Pokud se ve smlouvě o požívacím právu odchýlili od ustanovení § 1288, jde o jednání dovolené. Žalobkyni nesvědčí zákonné věcné břemeno, neboť zařízení na nemovitosti bylo vybudováno až po uzavření nájemní smlouvy na jejím základě, a to až v roce 1998. Žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, nemohlo vzniknout věcné břemeno na základě § 12 odst. 1 písm. a) zákona o telekomunikacích, když oprávnění mu vzniklo již z jiného titulu na základě nájemní smlouvy. Smlouva o požívacím právu žalobkyni žádným způsobem neomezuje, naopak existenci zařízení zohledňuje a respektuje, odkázala na výklad § 1287 o.z. Vzhledem k tomu, že 3.11.2023 žalovaná vstoupila do práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy, podala vzájemný návrh ve smyslu ust. § 97 o.s.ř. ve znění výroku II. Po skutkové stránce okresní soud zjistil, že 11.10.1997 uzavřel předchůdce žalobkyně jako nájemce s [jméno FO] jako pronajímatelem shora označenou nájemní smlouvu č. [hodnota], jejímž předmětem je nájem pozemku parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa] na Šumavě, a to na část pozemku o výměře 120 m2, pro umístění telekomunikačního zařízení žalobkyně a umožnění příjezdu k předmětu nájmu přes parcelu č. [hodnota]. Dodatkem č. [hodnota] sjednali pronajmutí 10 m širokého pásu nájemci. Dne 3.11.2023 žalovaný 1) jako povinná osoba uzavřel s žalovanou 2) jako oprávněným smlouvu o požívacím právu, jejímž předmětem je služebnost požívacího práva, která zatěžuje předmět nájmu ve prospěch žalované 2). Nejprve se soud zabýval splněním podmínek § 80 o.s.ř. se závěrem, že jak žalobkyně, tak žalovaná 2) mají na požadovaném určení osoby pronajímatele naléhavý právní zájem, neboť vyřešení této otázky má vliv na plnění závazků ze smluv uzavřených mezi účastníky a může předcházet dalším sporům. Po právní stránce okresní soud za použití § 1285, 1287, 1288 a 2201 neshledal, že smlouva o požívacím právu je absolutně neplatná ani neplatná v rozsahu předmětu dříve uzavřené nájemní smlouvy. Smlouva o požívacím právu nenaplňuje znaky nájmu a může obstát vedle nájemní smlouvy. Druhá žalovaná vstoupila do práv a povinností prvního žalovaného. Požívací právo zahrnuje úplný rozsah práva užívacího, vedle toho má poživatel právo na veškeré plody a užitky včetně nájemného. Z hlediska nájemce má vznik nebo zánik požívacího práva stejný význam jako přechod vlastnictví k věci a tento výklad lépe chrání právní jistotu nájemce. Odkázal na prvorepublikovou i současnou literaturu. Podle okresního soudu ujednání o požívacím právu neodporují zákonu, a to včetně čl. 6 smlouvy o požívacím právu, neboť žalobkyni práva z nájemní smlouvy zůstávají zachována. Pokud jde o vzájemná ujednání mezi účastníky smlouvy o požívacím právu, jsou výrazem jejich smluvní volnosti. Pokud jde o kolizi se zákonným věcným břemenem, podle okresního soudu ust. § 1266 dopadá toliko na vznik služebnosti v důsledku smlouvy. Okresní soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby žalobkyně, proto žalobu zamítl s tím, že stejná argumentace, pro kterou byla žaloba zamítnuta, platí pro vyhovění vzájemného návrhu žalované 2). O nákladech řízení rozhodl za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch úspěšného žalovaného 1) a žalované 2).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Poukázala zejména na jednotlivá ustanovení smlouvy o požívacím právu s tím, že jsou v rozporu se zákonnou úpravou § 1287 až 1289 o.z., s veřejným pořádkem i dobrými mravy; navíc ji žalovaná 2) uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným 1) – v postavení spotřebitele. Svým obsahem se jedná o smlouvu nájemní. Smluvní ujednání zasahuje do práv žalobkyně z nájemní smlouvy, žalobkyni svědčí právo nerušeného užívání dle č.l. 5 odst. 1, č.l. 8 odst. 1., 1.3, 2.1 a 2.

3. Je tak v rozporu s § 978 o.z. Zároveň smlouva o požívacím právu nemůže obstát vedle věcného břemene, které vzniklo za účinnosti zákona č. 110/1964, o telekomunikacích. Právní předchůdce žalobkyně jako tzv. organizace spojů totiž zřídil na předmětu nájmu (dle nájemní smlouvy z [datum]) zařízení nadzemního telekomunikačního vedení ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích. Tím došlo ex lege ke vzniku věcného břemene a v jeho prospěch dle § 12 odst. 3, kdy toto věcné břemeno se nezapisuje do katastru nemovitostí. Podle § 107 odst. 14 zákona č. 151/2000 Sb. zůstalo věcné břemeno nedotčeno, a to i po přijetí zákona o elektronických komunikacích (§ 147 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb.). Podle odvolatelky ujednání v čl. 6. odst. 6.1 smlouvy o požívacím právu, že žalovaná 2) převezme veškerá práva a povinnosti z nájemní smlouvy a vstoupí jako pronajímatel do právního postavení povinné osoby z nájemní smlouvy, je v rozporu s § 1759, 1895 a násl., případně § 1888 o.z., neboť žalobkyně nedala ke změně závazku souhlas. Dále poukázala na to, že podle čl. 7 odst. 7.1 smlouvy o požívacím právu je žalovaná 2) oprávněna předmět nájmu nerušeně užívat a požívat a neomezeně na něj vstupovat 24 hodin denně, 365 dní v roce, což odporuje nejen shora citovaným ustanovením nájemní smlouvy, ale je i v přímém rozporu se zákonným věcným břemenem. Rovněž oprávnění žalované v čl. 7 odst. 7.3. smlouvy o požívacím právu, tj. oprávnění předmět nájmu dále pronajmout, dát do pronájmu nebo umožnit jeho užívání jakémukoliv podnikateli dle zákona o elektronických komunikacích, přímo zasahuje do práv žalobkyně a je i v rozporu s § 78 zákona o elektronických komunikacích. Stejně tak je v rozporu s oprávněním žalobkyně ujednání v čl. 8 odst. 8.1 ohledně provádění změny předmětu nájmu. Okresní soud dále nesprávně posoudil naléhavý právní zájem žalované 2) na požadovaném určení, ta na rozdíl od žalobkyně netvrdí a neprokazuje, že by její právní postavení bylo nejistým, či bylo ohroženo, nadto má k dispozici žalobu na plnění. Proto by měl být vzájemný návrh zamítnut. Okresní soud nesprávně posoudil úpravu § 1285 a násl. o.z., který nepřipouští žádné odchylky od právní úpravy, nevzal v potaz ust. § 978 o.z., tj., že k ujednáním s účinky vůči třetím osobám se lze odchýlit, jen připouští-li to zákon. Soud se nevypořádal s kogentními ustanoveními veřejnoprávního předpisu zákona o elektronických komunikacích, nevypořádal se s prvorepublikovou judikaturou (viz NS ČSR Rv II 683/32 = [adresa] 794, opačně: NS ČSR Rv I 307/24 = [adresa]). Poukázala na absenci vlastních úvah soudu za situace, kdy neexistuje relevantní soudobá judikatura, což má za následek nepřezkoumatelnost rozsudku. Podle žalobkyně soud nesprávně použil analogii zákona, a to § 2221 o.z., v rozporu s ust. § 10 o.z. Tím byla zkrácena zákonem výslovně přiznaná práva žalobkyně. Prvorepublikovou judikaturu (rozsudek Rv I 307/24 z 19.3.1924: pokud poživatel věc pronajme a požívací právo zanikne, zaniká bez dalšího nájemní vztah) vysvětluje a contrario tak, že při vzniku požívacího práva k pronajaté věci nepřechází závazkový vztah k nájmu na poživatele a lze uvažovat toliko o postoupení jednotlivých pohledávek z titulu nájemného, nikoliv o přechodu práv a povinností pronajímatele na poživatele. Žádné soudní rozhodnutí neobsahuje závěr, že poživatel vstupuje jako smluvní strana do závazkových vztahů. Okresní soud, byť provedl důkaz smlouvou o požívacím právu a nájemní smlouvou, se dostatečně nevypořádal s otázkou kolize těchto smluv, když pouze uzavřel, že smlouva o požívacím právu nijak nezasahuje do práv žalobce. Soud se nevypořádal s namítanou kolizí smlouvy o požívacím právu s věcným břemenem ex lege. Pouze v odstavci 30. uvedl závěr o nemožnosti aplikace § 1266 o.z. na základě jediného názoru právní doktríny, který nadto vytrhl z kontextu (odvolatelka citovala úplné znění dané části komentáře s tím, že úvahy o vyloučení aplikace § 1266 o.z. se týkají toliko nově vznikajícího práva v tom smyslu, že vzniku věcného břemene ex lege nemůže bránit dříve zapsaná služebnost). Přednost má zákon. Podle odvolatelky okresní soud neprovedl jakoukoli vlastní úvahu ohledně neslučitelnosti smlouvy o požívacímu právu s věcným břemenem ex lege a není zřejmé, jaké závěry vyvodil z citace autora komentáře pro vydavatele Wolters Kluwer [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Žalobkyně dále poukázala na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 25/04 z 25.1.2005, který řeší podstatu zákonných věcných břemen. Podle žalobkyně je nově zřízené právo žalované 2) zcela zjevně na újmu staršímu právu žalobkyně vyplývajícímu z nájemní smlouvy a z věcného břemene vzniklého ze zákona. Konečně poukázala i na vysokou spotřebu paliva přiznaného cestovného. Navrhla zrušení, resp. změnu napadeného rozsudku ve smyslu vyhovění žalobě.

3. K odvolání žalobkyně se žalovaný 1) nevyjádřil.

4. K odvolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná 2), podle níž se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dostatečně přesvědčivě vypořádal s veškerými argumenty žalobkyně, které pro jeho rozhodnutí mohly mít význam (poukázala na nález III. ÚS 593/17 a II. ÚS 2588/16 ohledně požadavků na odůvodnění rozhodnutí). Pokud jde o naléhavý právní zájem žalované 2) na požadovaném určením, mají jej všichni účastníci řízení, neboť je mezi nimi sporné, zda na základě smlouvy o požívacím právu je pronajímatelem žalovaný 1), nebo žalovaná 2) a vyřešení této otázky má vliv na plnění závazků ze smluv uzavřených mezi účastníky a může předcházet dalším sporům. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je, či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků (a předejde se tak žalobě na plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti, odkázala na rozhodnutí NS sp. zn. 26 Cdo 2978/2019. Navíc nejde jen o placení nájemného, ale například o povinnost udržovat předmět nájmu ve stavu způsobilém k užívání. Poukázala i na to, že uvedenou námitku žalobkyně uplatnila až v odvolacím řízení. Pokud jde o rozhodnutí NS ČSR sp. zn. Rv I. 307/24, z něho vyplývá pouze skutečnost, že nájem automaticky zaniká tehdy, pokud byla nájemní smlouva sjednána poživatelem pronajaté věci a následně došlo ke skončení požívacího práva, což není nyní projednávaný případ. Okresní soud správně uzavřel, že do práv a povinností žalobkyně nebylo žádným způsobem zasaženo. Ve vztahu k § 978 o.z. uvedla, že smluvní závazky mezi žalovanými nemají žádný přímý dopad na práva a povinnosti žalobkyně, tato jí zůstávají bez dalšího zachována. Ujednání, dle něhož žalovaná 2) vstoupila do práv a povinností pronajímatele z nájemní smlouvy, chrání postavení žalobkyně, coby nájemce. Analogií § 2221 o.z. nedošlo k zásahu do práv a povinností žalobkyně, kdy požívací právo se nejvíce blíží právu vlastnickému. Ve vztahu k § 1895 je argumentace bezpředmětná, neboť k postoupení žádné smlouvy nedošlo. Žalovaná 2) poukázala na to, že ke shodným závěrům dospěl i Krajský soud v Ostravě v rozsudku z 9.1.2025, č.j. 71 Co 223/2024-214 a Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě v rozsudku ze 17.12.2024, č.j. 54 Co 156/2023-243, 54 Co 221/2024-243. Smlouva o požívacím právu není rozporná s občanským zákoníkem. Ujednání mezi žalovanými jsou projevem jejich smluvní volnosti, žalovaní se odchýlili pouze od dispozitivních ustanovení zákona, přičemž dle závěru okresního soudu práva žalobkyně jí musí být zachována. Pokud jde o § 1266 o.z., okresní soud aplikaci na zákonné věcné břemeno odmítl. Ve vztahu k zákonnému věcnému břemenu zdůraznila, že předchůdce žalobkyně vybudoval zařízení na nemovitosti na základě nájemní smlouvy a na základě ní vzniklo oprávnění nemovitost užívat. Žalobkyní citovaná judikatura nevylučuje vznik služebnosti na základě soukromoprávních jednání vedle již vzniklého zákonného věcného břemene – pouze nelze postupovat na újmu služebností starších. Žalobkyni však žádná újma nevzniká. Proto navrhla potvrzení rozsudku.

5. Podle § 1285 o.z. služebností požívacího práva se poživateli poskytuje právo užívat cizí věc a brát z ní plody a užitky; poživatel má právo i na mimořádný výnos z věci. Při výkonu těchto práv je poživatel povinen šetřit podstatu věci.

6. Podle § 1287 o.z. poživatel přejímá všechny závady, které na věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Nese také náklady, bez nichž by se plodů a užitků nedosáhlo.

7. Podle § 2221 odst. 1 o.z. změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka.

8. Podle § 1266 o.z. k věci lze zřídit i několik služebností, pokud není novější právo na újmu právům starším.

9. Odvolací soud po závěru o přípustnosti odvolání, které bylo podáno včas účastníkem k tomu legitimovaným, přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ve věci žaloby je nedůvodné. Naopak je důvodné ve věci vzájemného návrhu podaného žalovanou 2), neboť žalovaná 2) na rozdíl od žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalovaná 2) v souvislosti s podáním vzájemného návrhu uvedla, že má za to, že je dán naléhavý právní zájem na určení, kdo je po zřízení služebnosti požívacího práva k nemovitostem pronajímatelem. Mezi žalobkyní na straně jedné a žalovanými na straně druhé je spor, zda vzhledem ke smlouvě o požívacím právu je pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy z 11.10.1997 žalovaný 1), nebo žalovaná 2). Žalovaná 2) má však na rozdíl od žalobkyně možnost žalovat na plnění, a to zaplacení dlužného nájemného. Do práv žalované 2) bylo již zasaženo neplacením nájemného, jak je odvolacímu soudu známo z úřední činnosti, kdy řešil věc soudní úschovy pod sp. zn. 7 Co 823/2025. Právě v rámci rozhodování o dlužném nájemném soud musí vyřešit předběžnou otázku, kdo je pronajímatelem (a tím nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy z roku 1997). V tomto řízení podanou vzájemnou žalobou se pronajímatel nedomůže dlužného nájemného. Odvolací soud navíc nemá přesvědčivé vysvětlení (ve smyslu § 13 o.z.), proč rozhodnout odlišně – oproti Krajskému soudu v Brně pobočce v Jihlavě, který v právním případu shodujícím se v podstatných znacích naléhavý právní zájem ve věci vzájemného návrhu neshledal (viz rozsudek ze 17.12.2024, č.j. 54 Co 156/2023-243, 54 Co 221/2024-243, ve spise je na č.l. 129). K vyjádření žalované 2) odvolací soud dodává, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě soud zkoumá z úřední povinnosti (bez ohledu na to, zda na jeho nedostatek protistrana poukázala a kdy).

10. Odvolací soud vyšel z úplných skutkových zjištění okresního soudu, která odpovídají obsahu spisu. S okresním soudem se shoduje i v závěrech právních, které částečně doplnil. K samotné smlouvě o požívacím právu: předmětná smlouva naplňuje základní znaky § 1285 a násl. o.z., neboť vlastník poskytl poživateli právo užívat jeho věc (pozemek), brát z ní užitky (ve formě nájemného při zachování povinnosti šetřit podstatu věci. Podle judikatury Ústavního soudu je třeba respektovat autonomii vůle, dát přednost výkladu, který nevede k neplatnosti smlouvy (viz nález Ústavního soudu z 3.3.2021, II. ÚS 1250/20). Podle Ústavního soudu je nepřípustnou formou dotváření práva, nerespektuje-li soud shodné tvrzení účastníků o zamýšleném obsahu ujednání (viz nález rozhodnutí Ústavního soudu z 29.11.2022, I. ÚS 550/22). V nyní posuzované věci žalovaný 1) a žalovaná 2) shodně tvrdí uzavření smlouvy o požívacím právu. Pokud se částečně odchýlili od úpravy v občanském zákoníku, jednali tak v souladu s právním řádem, neboť veškerá ustanovení o obsahu služebnosti jsou podle Důvodové zprávy k občanskému zákoníku č. 89/2012 Sb. dispozitivní a nebrání odlišným ujednáním ve smlouvě. Odvolací soud nepovažuje smlouvu za rozpornou ani s dobrými mravy; v podstatě jde o střet podnikatelských zájmů dvou obchodních korporací – přípustným způsobem. Odvolací soud se tak shoduje s názorem Krajského soudu v Ostravě v rozsudku z 9.1.2025, č.j. 71 Co 223/2024-214 (je na č.l. 125 spisu). Pokud žalobkyně připomíná, že žalovaný 1) uzavřel smlouvu v pozici spotřebitele a zbylo mu holé vlastnictví (což je v případech smlouvy o požívacím právu obvyklé), bylo by na něm domáhat se případně relativní neplatnosti –jako na dotčené straně, nikoliv na žalobkyni. Podle odvolacího soudu byla mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) uzavřena platná smlouva o požívacím právu, která může existovat vedle nájemní smlouvy (k obdobné problematice se vyjádřil Ústavní soud v nálezu z 13.9.2019 sp. zn. II. ÚS 4235/18, když neshledal absolutní neplatnost nájemních smluv, které vedle sebe nemohou obstát). § 1763 o.z. upravuje střet užívacích (požívacích) práv a dojde-li ke kolizi v užívání, přednost má nájemce, jemuž byl předmět poskytnut k užívání nejdříve. V posuzované věci není pochyb o tom, že právo žalobkyně užívat předmět nájmu vyplývá z nájemní smlouvy uzavřené v r. 1997, kdežto právo žalované 2) užívat tuto věc vyplývá ze smlouvy o požívacím právu uzavřené až v r. 2023. Pak při kolizi práva užívání v určitou dobu (v případě vzájemné neslučitelnosti) má přednost v užívání (včetně příjezdu k pozemku) žalobkyně, jíž převodce poskytl věc k užívání dříve. Posuzovaná smlouva o požívacím právu nesmí být na újmu práv žalobkyně. Žalovaní se při zřízení služebnosti požívacího práva neodchýlili od ustanovení části III. občanského zákoníku – s účinky vůči žalobkyni jako třetí osoby (viz § 978 o.z.). Práva žalobkyně podle názoru odvolacího soudu nejsou porušena ani ujednáním o možnosti pronájmu (č.l. 7, či změn na nemovitosti (č.l. 8.1), když je nutno prvořadě respektovat práva žalobkyně vyplývající z nájemní smlouvy. Nejsou porušena ani ujednáním v čl. 6, v němž vlastník a poživatel přechod práv a povinností z nájemní smlouvy na poživatele výslovně sjednali v odstavci 6.1. takto: „Oprávněný převezme veškerá práva a povinnosti povinné osoby vyplývající z nájemní smlouvy….“. Ohledně oprav a údržby předmětu nájmu se ve vztahu k žalobkyni ničeho nemění (čl. 9). Z § 1285 o.z. vyplývá, že poživatel má právo na plody a užitky, to je i na nájemné (viz § 491 odst. 2 o.z.). Zároveň z § 1287 o.z. vyplývá, že poživatel přejímá všechny závady, které na věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Pokud jde o přechod práv a povinností z nájmu na poživatele, žalovaní se na něm, jak je uvedeno shora, výslovně dohodli. To není v rozporu s žádným ustanovením občanského zákoníku. U požívacího práva přechod nájmu výslovně upraven není, lze jej dovodit z § 1285, podle něhož vlastník poskytuje jinému (uživateli) nejen právo věc užívat, ale i brát z ní plody a užitky, mezi které patří i nájemné (viz § 491 odst. 2 o.z.). Vlastník tedy přenechává poživateli výkon podstatných vlastnických práv. Podle názoru odvolacího soudu poživatel může dosud nepronajatou věc sám pronajmout a u věci již pronajaté vlastníkem dochází k přechodu nájmu věci na poživatele za analogického použití § 2221 o.z. ve spojení s § 10 odst. 1 o.z., jak vyslovil Krajský soud v Ostravě v rozsudku z 9.1.2025,[Anonymizováno]č.j. 71 Co 223/2024-214 a Nejvyšší soud ČSR v rozsudku z 22.9.1934 Rv II. 683/32. Tím je zároveň chráněn nájemce. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 19.3.1924 sp. zn. Rv I. 307/24, dle něhož „zaniklo-li požívací právo, zanikla nájemní smlouva sama sebou, aniž by bylo třeba výpovědi“, to není v rozporu s rozhodnutím téhož soudu sp. zn. Rv II. 683/32, neboť řeší jinou situaci, a to zánik nájmu sjednaného poživatelem, nikoliv vlastníkem, při zániku požívacího práva. Aplikace § 1895 a násl. není podle názoru odvolacího soudu na místě, neboť žalovaní svoji vůli projevili jinak.

11. Pokud jde o aplikaci § 1266 o.z., podle něho k věci lze zřídit i několik služebností, pokud není novější právo na újmu právům starším. Toto ustanovení upravuje vznik služebností soukromoprávním jednáním. Žalobkyně ovšem tvrdí, že jí, resp. jejímu právnímu předchůdci vniklo zákonné věcné břemeno podle § 12 odst. 1 zákon o telekomunikacích, které přetrvává dosud. Podle Komentáře k § 1266 o.z. Petrov, J., Výtisk, M., Beran V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha C.H.Beck, 2019 str. 1343: „Vlastníkovi služebné věci zásadně nebrání existence služebnosti zatěžovat ji další služebností. Nová služebnost však nesmí omezovat práva vyplývající z dříve zřízené služebnosti. Pro pořadí služebností je určující okamžik jejich vzniku. Uvedené pravidlo dopadá pouze na služebnosti zřizované právním jednáním – smlouvou, závětí nebo jednostranným právním jednáním u vlastnické služebnosti. Služebnosti nabyté na základě vydržení, ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci totiž nejsou zřizovány právním jednáním vlastníka služebné věci. Lze tedy dovodit, že služebnost vzniklá ze zákona má přednost i před staršími služebnostmi váznoucími na služebné věci“. Jestliže tedy podle citovaného komentáře má nově vzniklá služebnost ze zákona přednost před staršími služebnostmi, tím spíše bude mít dříve vzniklá zákonná služebnost přednost před služebnostmi nově zřízenými právním jednáním – pokud vedle sebe neobstojí. § 1287 mimo jiné stanoví, že poživatel přejímá všechny závady, tj. včetně věcných břemen (viz výše citovaný Komentář, a to komentář k § 1284 o.z. ohledně právních závad, str. 1355). Pokud tedy předmět požívacího práva zatěžuje zákonné věcné břemeno, musí je poživatel respektovat bez dalšího. Pokud žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu z 25.1.2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, týkal se vzniku zákonného věcného břemene upraveného veřejnoprávními předpisy, a to bez ohledu na splnění notifikační povinnosti. Pro potřeby předmětného řízení (o určení osoby pronajímatele a nositele práv a povinností pronajímatele z nájemní smlouvy) je podstatné, že poživatel (žalovaná 2) je povinen respektovat práva žalobkyně, ať již vznikla na základě nájemní smlouvy z roku 1997 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a právním předchůdcem žalovaného 1) [jméno FO], nebo ze zákona podle § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích. V situaci, kdy oprávnění žalobkyně z nájemní smlouvy nejsou v rozporu s jejími tvrzenými oprávněními ze zákonného věcného břemene (žalobkyně takovou kolizi netvrdí), je nadbytečné zabývat se vztahem mezi nimi. K převzetí veškerých práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy se poživatel výslovně zavázal (viz shora) a povinnost poživatele respektovat (přijmout) všechny závady, včetně právních, vyplývá přímo z § 1287 o.z. (Občanský zákoník počítá s tím, že v době zřízení služebnosti požívacího práva mohou na věci váznout závady, což nemá vliv na platnost smlouvy o požívacím právu.)

12. Protože smlouva o požívacím právu byla platně uzavřena a práva a povinnosti z nájemní smlouvy přešla na poživatele, nelze dospět k závěru, že je pronajímatelem a nositelem práv a povinností z nájemní smlouvy žalovaný 1), proto odvolací soud věcně správný výrok I. napadeného rozsudku za použití § 219 o.s.ř. potvrdil. Žalovaný 1) práva a povinnosti z nájemní smlouvy platně převedl na žalovanou 2), ta však nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (viz odůvodnění shora), proto odvolací soud za použití § 220 o.s.ř. výrok II. změnil.

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba posoudit samostatně věc uplatněnou žalobou a věc uplatněnou vzájemným návrhem (viz usnesení Nejvyššího soudu z 12.2.2018 o sp. zn. 28 Cdo 4609/2017).

14. K odůvodnění výroku I. v části, jíž byl potvrzen výrok III. rozsudku okresního soudu, a dále výroku III.: Žaloba žalobkyně byla zamítnuta, proto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má právo na náhradu nákladů řízení úspěšný žalovaný 1) a úspěšná žalovaná 2). Za řízení před okresním soudem byla žalovanému 1) správně přiznána paušální náhrada v celkové výši 600 Kč. Proto byl výrok III. okresního soudu podle § 219 o.s.ř. potvrzen. Odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu v odstavci 32. Okresní soud správně přiznal náhradu nákladů řízení právního zástupce žalované 2), odvolací soud odkazuje na odůvodnění v odstavci 33. (včetně správného údaje o spotřebě paliva advokátem použitého osobního automobilu; ta odpovídá údaji o kombinované spotřebě v technickém průkazu na č.l. 91 spisu). Žalované 2) ovšem nenáleží náhrada za soudní poplatek 2 000 Kč; tu žalovaná 2) ostatně ani neuplatnila. Proto odvolací soud za použití § 220 o.s.ř. změnil výrok IV. rozsudku okresního soudu a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 2) na nákladech řízení účtovaných 31 226 Kč ve lhůtě vycházející z § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

15. K odůvodnění výroku IV.: o nákladech odvolacího řízení ve věci žaloby bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit úspěšné žalované 2) náklady odvolacího řízení. Za dva úkony právní služby advokáta, a to vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu 11.6.2025 (§ 11 odst. 1 písm. k), g) advokátního tarifu, tj. vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 258/2014 Sb., dále AT), náleží 2 x po 5 620 Kč, tj. 11 240 Kč a za dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, tj. dalších 900 Kč. Na cestovném z Prahy do Českých Budějovic a zpět při ujetých celkem 300 km, vyhláškové ceně paliva 35,80 Kč/l a kombinované spotřebě dle technického průkazu 11,3 l/100 km vychází na spotřebovaných pohonných hmotách 1 213 Kč a na základní náhradě při sazbě 5,80 Kč/km dalších 1 740 Kč. Na náhradě za promeškaný čas za celkově 8 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 AT bylo přiznáno dalších 1 200 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení žalované 2) tak činí 16 293 Kč a spolu s 21% DPH, jehož je zástupce žalované 2) plátcem, částka 19 714,50 Kč. (Při výpočtu odměny odvolací soud vycházel z § 9 odst. 4 písm. a) AT, jak ji žalovaná 2) prostřednictvím svého zástupce vyúčtovala za úkony po 1.1.2025, tj. z tarifní hodnoty 113 000 Kč.)

16. K odůvodnění výroku V.: Ve věci vzájemné žaloby podané žalovanou 2) byla úspěšná žalobkyně, proto odvolací soud uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř.). Za pět úkonů právní služby advokáta po podání vzájemného návrhu, a to převzetí zastoupení, účast u jednání 9.9. a 9.12.2024 a podání vyjádření 22.11. a 22.12.2024 (§ 11 odst. 1 písm. a), g), d) AT), § 9 odst. 3 písm. a) AT ve spojení s § 7 bod 5 AT náleží 5 x po 2 500 Kč, tj. 12 500 Kč, a 5 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, to je dalších 1 500 Kč. Za úkon účast při vyhlášení rozhodnutí dne 8.1.2025 po novelizaci advokátního tarifu náleží advokátovi poloviční odměna (§ 11 odst. 2 písm. f) AT) ve výši 2 810 Kč (z tarifní hodnoty 113 000 Kč – dle § 9 odst. 4 písm. a) AT) a jeden režijní paušál 450 Kč. Na cestovném z Prahy k Okresnímu soudu v Českém Krumlově a zpět při ujetých 380 km, vyhláškové ceně nafty 38,70 Kč/litr a kombinované spotřebě 6,2 l/100 km (dle technického průkazu na č.l. 143 spisu) vychází na spotřebovaných pohonných hmotách 911,80 Kč a na základní náhradě při sazbě 5,60 Kč/km dalších 2 128 Kč, dohromady na cestovném 3 039,80 Kč, ke dvěma jednáním pak 6 079,60 Kč. Na cestovném 8.1.2025 pak při změně vyhláškové ceny nafty na částku 34,70 Kč/l vychází na spotřebovaných pohonných hmotách při použití téhož vozu částka 817,50 Kč a na základní náhradě při sazbě 5,80/km dalších 2 204 Kč, dohromady 3 021,50 Kč. Na náhradě za promeškaný čas v souvislosti s dvěma jednáními v roce 2024 bylo přiznáno požadovaných 20 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT, tj. 2 000 Kč, a v souvislosti s vyhlášením rozhodnutí 8.1.2025 10 půlhodin po 150 Kč podle novelizovaného ustanovení AT, tj. dalších 1 500 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně ve věci vzájemné žaloby tak představují částku 29 861,10 Kč a spolu s 21% DPH, jehož je zástupce žalobkyně plátcem, pak částku 36 131,90 Kč. V odvolacím řízení bylo přiznáno za úkony zástupce žalobkyně spočívající v podání odvolání, účasti u jednání 11.6.2025 2 x po 5 620 Kč, za účast při vyhlášení rozhodnutí 20.6.2025 poloviční odměna 2 810 Kč, dohromady 14 050 Kč, dále tři režijní paušály podle § 13 odst. 4 AT po 450 Kč, tj. dalších 1 350 Kč. Na cestovném ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích ke dvěma jednáním v roce 2025 při ujetých 320 km za použití téhož vozidla na spotřebovaných pohonných hmotách 688,40 Kč a na základní náhradě 1 856 Kč, dohromady 2 544,40 Kč, ke dvěma jednáním pak 5 088,80 Kč. Na náhradě za promeškaný čas ke dvěma jednáním celkem za 16 půlhodin bylo přiznáno dalších 2 400 Kč, na nákladech právního zastoupení za odvolací řízení tedy 22 888,80 Kč, spolu s 21% DPH pak částka 27 695,40 Kč. K nákladům odvolacího řízení žalobkyně je nutno připočítat soudní poplatek z odvolání ve věci vzájemného návrhu, jak je jí ukládán v odstavci VI. Celkové náklady řízení žalobkyně před soudy obou stupňů tak vycházejí na částku 65 827,30 Kč. (Při výpočtu odměny advokáta za úkony učiněné po 1.1.2005 odvolací soud vycházel z § 9 odst. 4 písm. a) AT, byť je žalobkyně prostřednictvím zástupce účtovala dle § 9 odst. 3 písm. a) AT, aby zajistil rovný přístup k účastníkům řízení v situaci, kdy se žalobkyně nákladů právního zastoupení výslovně nevzdala. Vycházel tedy z tarifní hodnoty 113 000 Kč.) Za úkon právní služby odvolací soud nepovažoval vyjádření ze dne 6.1.2025 na č.l. 93 (upozornění na vydané rozhodnutí) a dále úkon podání blanketního odvolání a jeho odůvodnění považoval za jeden úkon.

17. K odůvodnění výroku VI.: Žalobkyně podala odvolání do celého rozsudku, byla tedy povinna uhradit soudní poplatek z žaloby i ze vzájemné žaloby po 2 000 Kč. Jelikož uhradila 2 000 Kč (jak ji vyzval okresní soud na č.l. 115 spisu), ukládá odvolací soud doplacení soudního poplatku za použití § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích (výše poplatku byla stanovena podle položky 22 bod 1 písm. b) ve spojení s položkou 4 bod 1. písm. c) zákona o soudních poplatcích.

18. K odůvodnění výroku VII.: Výrok vychází z obsahu spisu, podle něhož žalovanému 1) v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly (žádné ani neuplatnil).

Poučení