70 CO 120/2022 - 199

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 5. dubna 2022, č. j. 9 C 107/2021-159, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. až IV. výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 800 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby se žalovaný zdržel zásahů do osobnostních práv žalobkyně spočívajících v šíření nepravdivého a žalobkyni poškozujícího tvrzení, že způsobila žalovanému dne [datum] škodu vytopením prostor kočárkárny bytového domu [adresa] v katastrálním území a obci [obec], nacházející se na adrese [adresa]). Právě tak zamítl žalobu ohledně veřejné omluvy žalovaného na nástěnce v předmětném bytovém domě v tomto znění:„ Omlouvám se [jméno] [příjmení] za to, že jsem o ní opakovaně a nepravdivě uváděl, že mě dne [datum] způsobila škodu vytopením prostor kočárkárny bytového domu [adresa] v katastrálním území a obci [obec], nacházející se na adrese [adresa]), jakož i ohledně náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 170 507 Kč (III. výrok). Současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 34 000 Kč (IV. výrok) a ustanovenému zástupci žalobkyně přiznal odměnu ve výši 36 128 Kč (V. výrok).

2. Soud prvního stupně zjistil, že oba účastníci řízení bydlí ve stejném vchodu předmětného bytového domu a žalovaný zde zastává pozici předsedy výboru SVJ, přičemž s žalobkyní se i před událostí ze dne [datum] dostával do sporů ohledně chodu a správy domu, neboť žalobkyně opakovaně neposkytovala součinnost k provádění revizí plynu a k odečtům spotřeby vody. Útočně vystupovala i vůči předchůdcům žalovaného a komukoli, kdo dle ní nejednal správně. Dne [datum] došlo v bytě žalobkyně k prasknutí vodovodní přípojky teplé vody z důvodu materiálního opotřebení. Žalovaný v brzkých ranních hodinách zjistil, že teče voda do spodní části domu do místnosti pod bytem žalobkyně, kde byla kočárkárna (kolárka), přičemž v této místnosti měl na základě souhlasu obyvatel domu složen nový dosud zabalený nábytek. [příjmení] na žalobkyni, ta mu cca v 5 hodin ráno otevřela a žalovaný zjistil, že skutečně dochází k úniku vody za jejím vodoměrem v šachtě, upozornil ji na to a vypnul vodu. Následně oznámil havárii [jméno] [příjmení] a cca v 7:30 hodin dorazil k žalobkyni [jméno] [příjmení] mladší, který provedl výměnu vadných a starých hadiček, přičemž v okamžiku, kdy se k žalobkyni dostavil, byla voda opět puštěná a musel ji zastavit. Protože se posléze žalovaný nemohl na žalobkyni domoci náhrady škody, vyzval ji k náhradě škody dne [datum] vylepením výzvy k zaplacení vyčíslené škody na její dveře. Napsal jí i dopis dne [datum] a stejně tak další dopis, kde popsal celou situaci, ale žádný z těchto dopisů nepředkládal a nedoručoval třetím osobám. Hovořil však s několika obyvateli domu ohledně havárie vody dne [datum] a některým mohl sdělit, což ostatně nebylo žádným tajemstvím, že došlo k poškození jeho nábytku, který měl v kočárkárně složený. Žalovaný nerozšiřoval o žalobkyni žádné pomluvy, pouze informoval obyvatele bytového domu o probíhající soudní při s žalobkyní a vyzval je k vyplnění dotazníku ohledně otázek týkajících se setrvání jeho osoby ve funkci předsedy SVJ, toho, zda měl někdo konflikt s žalobkyní, a zda by SVJsouhlasilo, aby náklady soudního řízení byly hrazeny SVJ. Jde-li o vyvěšení Desatera na nástěnku ve vchodu, tohoto si někteří obyvatelé domu všimli, ale nevěnovali tomu žádnou pozornost, nezajímalo je to a rozhodně si to nikdo nedával do souvislosti s žalobkyní. Žalobkyně se obecně netěšila u některých obyvatel domu dobré pověsti pro své jednání a dopisy, v nichž často urážela adresáty, kárala je apod. V domě byla vnímána jako problematická osoba, s níž jsou většinou problémy, které pramenily i z toho, že je již ve vyšším věku, je nedoslýchavá a veškerá správa domu a pokusy o opravy a rekonstrukce v domě se zpožďovaly mnohdy z důvodu jejího obstrukčního jednání.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně právnímu režimu ochrany osobnosti (§ 81 a násl. o.z.) a náhrady nemajetkové újmy za zásah do přirozených práv člověka (§ [číslo] odst. 2, § [číslo] odst. 2, § 2956 o.z.). Dovodil, že se žalovaný nedopustil žádného jednání, které by bylo objektivně způsobilé porušit či jen ohrozit osobnost žalobkyně, a pouze se právem dovoleným jednáním domáhal náhrady škody po žalobkyni s ohledem na její porušení právní povinnosti předcházet škodě. Žalovaný nikdy nezveřejňoval jakékoli dopisy osobního charakteru obyvatelům domu a jde-li o dotazník, pouze v něm popsal spor s žalobkyní a upozornil na to, že žalobkyně opakovaně nedodržuje povinnosti jako vlastník bytové jednotky, což ostatně bylo v tomto řízení bezpečně prokázáno. Vylepení výzvy na dveře bytu nebylo porušením právní povinnosti, neboť ve výzvě se nejednalo o nijak zavádějící informace a šlo o výkon subjektivního práva žalovaného na náhradu škody. Soud prvního stupně vyšel i z toho, jak slyšení svědci žalobkyni vnímali, neboť pro svědky vlastně nebylo překvapením, že došlo k havárii vody v jejím bytě, někteří z nich měli obavu, aby nedošlo k horší havárii, jestliže žalobkyně odmítá vpustit do bytu pracovníka za účelem revize plynu, a mnozí ji vnímali negativně pro její problematickou povahu, kdy sama mnohdy vystupovala dehonestujícím způsobem.

4. Proti I. až IV. výroku tohoto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jejich zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že veškerá tvrzení žalovaného, že žalobkyně způsobila žalovanému dne [datum] škodu vytopením prostor kočárkárny, jsou nepravdivá. Pravdivost těchto tvrzení je povinen prokázat žalovaný a klíčový je zde dopis žalovaného ze dne [datum], jehož součástí je fotografie stoupačky údajně z bytu žalobkyně s vyznačením, která hadice byla údajně vadná, opatřená textem„ Tady jí stříkala voda“. Účelově je začerněno číslo vodoměru, aby nebyla možná jeho identifikace. Ze stejnopisu dopisu, který založil žalovaný do spisu soudu, je porovnáním čísel vodoměrů s vodoměry specifikovanými v odečtech vody zřejmé, že se jedná o vodoměry z bytu žalovaného. Skutečnost, že se nejednalo o stoupačky žalobkyně, potvrdil při jednání i sám žalovaný, avšak soud prvního stupně se s těmito skutečnostmi nevypořádal. Pokud soud prvního stupně vycházel z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který měl opravu vodoinstalace žalobkyně na základě objednávky žalovaného provádět, pak k ní neměl vůbec přihlížet s ohledem na jednání zástupkyně žalovaného, která svědka opakovaně kontaktovala předtím i poté, co obdržel předvolání. Žalobkyně je přesvědčena, že došlo k ovlivňování svědka. Z výpovědi svědka vyplynula řada sporných okolností, kdy například tvrdil, že zastavil vodu v bytě žalobkyně, přestože tato měla být zastavena v době jeho příchodu samotným žalovaným. Svědek rovněž potvrdil, že jím měněné hadičky se nacházejí na fotografii ve spise, nicméně to uvedl až na zásah zástupkyně žalovaného a do tohoto zásahu označoval za vyměněné hadičky ty, které se nacházejí na fotografiích stoupaček žalovaného. Žalovaný tak důkazní břemeno neunesl a existence havárie v bytě žalobkyně nebyla prokázána. Žalovaný rovněž ovlivňoval další svědky, respektive veškeré spolubydlící z bytového domu, a to minimálně výzvou s popisem událostí, při které jim sdělil pomlouvačné údaje uvedené v dopise ze dne [datum]. K pomlouvačnému jednání došlo již [datum], kdy žalovaný, jak svědci popsali, informoval procházející osoby o tom, že žalobkyně vytopila sklepní prostory a způsobila žalovanému škodu. V tomto kontextu lze za velice těžko uvěřitelnou považovat výpověď svědků, kteří byli zjevně ovlivněni žalovaným, že ze strany žalovaného neobdrželi výzvu ze dne [datum], jež je adresována„ všem v domě“, v rámci které označuje žalovaný žalobkyni lhářkou. Je pak zcela nepřiléhavý závěr soudu prvního stupně, že postup žalovaného byl postupem povoleným, neboť vykonával pouze své vlastní subjektivní právo na náhradu škody, případně vystupoval v pozici předsedy SVJ a zajišťoval chod domu, a žalobkyně naopak v mnoha případech neposkytovala jako vlastník bytové jednotky součinnost a stejně tak nesplnila prevenční povinnost předcházet vzniku škod. Soud prvního stupně také neprovedl další důkazy, nezbytné ke zjištění skutkového stavu, a to zejména navržené svědecké a účastnické výpovědi.

5. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a správně jej skutkově i právně zhodnotil. Jednání žalobkyně je vedeno snahou zprostit se odpovědnosti za škodu, která vznikla v souvislosti se závadou na rozvodech vody v jejím bytě. Žádný z vyslechnutých obyvatel domu jako svědků nepotvrdil jakékoli násilné či dehonestující jednání žalovaného vůči žalobkyni, právě naopak byl žalovaný oproti žalobkyni hodnocen kladně. Dopis ze dne [datum] byl určen a předán pouze žalobkyni a žádný z vyslechnutých svědků (obyvatel bytového domu) ho nikdy nedostal ani neviděl. Žalobkyně neprokázala vytýkané jednání žalovaného a zpochybňování výpovědi svědka [jméno] [příjmení] ml. je za situace, kdy sama uvedla, že tento instalatér k ní do bytu přišel a vyměnil jí tři vodovodní hadice, zcela irelevantní. O ovlivňování dalších svědků nepředložila žalobkyně žádný důkaz a stěží lze za toto ovlivňování považovat dopis, který žalovaný zaslal všem členům SVJ v říjnu 2020, kdy ještě vůbec netušil, že žalobkyně bude žalobu podávat.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je nutno upřít jakoukoli důvodnost.

7. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který náležitě skutkově a právně zhodnotil, a současně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

8. Ohledně zjištěného skutkového stavu odkazuje odvolací soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, učiněné v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů, § 132 o.s.ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019). Skutkové závěry soudu prvního stupně, činěné v rámci volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.), se nikterak nepříčí zásadám logiky a nelze v nich spatřovat prvky svévole.

9. Soud prvního stupně se se v odůvodnění napadeného rozsudku (odst. 58) v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) argumentačně přesvědčivě vypořádal s věrohodností svědků, o jejichž svědecké výpovědi své skutkové závěry opřel. Ve smyslu § 126 odst. 1 o.s.ř. je svědkem každá osoba, která není účastníkem řízení, přičemž svědek vypovídá o tom, co sám zažil (vnímal) a jeho výpověď je mnohdy důkazem nenahraditelným. Soud prvního stupně v souladu s § 126 odst. 2 o.s.ř. na začátku výslechů jednotlivé svědky řádně poučil o trestních následcích křivé výpovědi, a svědci proto vypovídali s vědomím hrozby trestního postihu za uvedení nepravd. Nelze dovozovat nevěrohodnost svědka [jméno] [příjmení] ml. jako opraváře, který předmětnou závadu v bytě žalobkyně opravil, z toho, že byl před jednáním soudu prvního stupně kontaktován zástupkyní žalovaného. Z výpovědi svědka ani z ničeho jiného totiž nevyplývá, že by v tomto směru došlo k jakémukoli jeho ovlivňování, a podstata jeho svědecké výpovědi je nadto plně v souladu se skutečnostmi, které sám uvedl Policii ČR již v době následující nedlouho po předmětné havárii vody ze dne [datum] (v úředním záznamu ze dne [datum] uvedl, že předmětnou poruchu skutečně opravoval a jednalo se o prasklou hadici ze stoupačky do koupelny v bytě žalobkyně). Jeho nevěrohodnost nelze dovozovat ani z údajných rozporů ohledně toho, že vodu zastavil (skutečnost, že ji při předchozí návštěvě zastavil již žalovaný, lze vysvětlit tak, že si ji v mezidobí žalobkyně zkrátka a dobře zase pustila) ani z nepřípadné snahy konfrontovat svědka s fotografiemi stoupaček. Tyto fotografie nejsou pro posouzení věci určující (viz níže odst. 11) a po svědkovi nadto není možno (nejen s poukazem na časový odstup) rozumně a přiměřeně požadovat, aby ztotožnil s fotografiemi, zda se jedná o konkrétní stoupačky s vodoměrem v bytě žalobkyně (i svědek sám ostatně k otázce materiálu uvedl, že v bytech se jedná téměř vždy o identickou situaci a těch bytů prošel nespočítaně). Právě tak nelze dovozovat nevěrohodnost výpovědí obyvatel domu z negativního vztahu některých těchto svědků ([příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení]) k žalobkyni či z nepodložené námitky o ovlivnění svědků žalovaným. Takovým ovlivněním nemůže být ani předložení dotazníku s anketou o tom, zda měli obyvatelé domu někdy spor s žalobkyní, zda chtějí žalovaného jako předsedu SVJ či předsedu nového a zda žalovaný může v případě žalobkyně platit advokáta ze společných prostředků, když navíc odpovědi na anketní otázky se u obyvatel domu i různily. Nebylo nijak zjištěno, že by v souvislosti s tímto dotazníkem žalovaný na obyvatele domu jakkoli manipulativně působil (dle svědka [příjmení] [příjmení] byl ostatně dotazník ve schránce a nikdo mu k němu nic neřekl). Při posuzování věrohodnosti svědka je samozřejmě nutné posuzovat jeho objektivitu, respektive vztah k účastníkům řízení i k projednávané věci (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 524/05), čemuž soud prvního stupně nejen z hlediska § 126 odst. 2 o.s.ř., ale také v rámci odůvodnění rozsudku dostál. Vztah svědků k žalobkyni či jejím rodinným příslušníkům je důsledkem dlouhodobých osobních zkušeností s nimi a kritický náhled na osobu žalobkyně nemůže jen sám o sobě vést k závěru, že by pod hrozbou trestní odpovědnosti svědci (nadto v podstatném ve shodě) vypovídali skutkově nepravdivě.

10. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).

11. Není podstatné, zda jsou na fotografiích, tvořících součást dopisu žalovaného, zachyceny konkrétní stoupačky (stoupací trubky vedení vody) s vodoměrem z bytu žalobkyně nebo zda je fotografiemi na stoupačkách s vodoměrem z bytu žalovaného toliko typově ilustrováno, jakým způsobem k prokázanému úniku vody z bytu žalobkyně došlo. Předmětná skutečnost totiž ničeho nemění na celkovém vyznění pravdivé a pro výsledek určující informace, kterou správně zjistil soud prvního stupně, že k úniku vody z bytu žalobkyně a ke škodě na uskladněných věcech žalovaného v důsledku takto způsobeného vytopení došlo (a žalobkyni proto vznikla povinnost nahradit žalovanému škodu). Platí zde, že pro důkaz pravdy vylučující neoprávněnost zásahu není dle ustálené soudní praxe třeba, aby byla prokázána pravdivost tvrzení ve všech jednotlivostech, neboť v judikatuře se prosadil názor, že významné musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě. Jinak řečeno, stačí, aby pravdivá byla podstatná část tvrzení (k tomu z mnoha srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 156/99; ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 577/13; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007). Právě tak je pro účely tohoto řízení na ochranu osobnosti ve vztahu k podstatě předmětné informace zcela irelevantní, zda i žalovaný sám porušil právní povinnost uskladněním svých věcí v kočárkárně (když nadto z hlediska tzv. nexu protiprávnosti, tedy souvislosti protiprávnosti mezi povinností a škodou (právní kauzality), by pro účely náhrady škody nebyl ochranným účelem povinnosti právě zájem na ochraně uskladněných věcí před vytopením).

12. Byť nebylo dosud žalobkyní prokázáno, že by žalovaný předmětné listiny zveřejnil (vyjma soudem prvního stupně správně zjištěného vylepení výzvy k náhradě škody na dveře bytu žalobkyně), nebylo by možno žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítnout, neboť žalobkyně po poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. navrhla k těmto skutečnostem dosud neprovedené důkazy. Podstatné nicméně je, že i kdyby bylo takto ze strany žalobkyně zveřejnění dalších žalobou vytýkaných listin učiněné žalovaným posléze případně prokázáno, nejednalo by se u žádné z vytýkaných listin o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně ve smyslu šíření nepravdivého tvrzení, a to vzhledem k výše uvedené prokázané pravdivosti podstaty předmětné informace. K tomu nutno odvolacím soudem akcentovat, že s ohledem na zásadu non eat ultra petita partium, zakotvenou v § 153 odst. 2 o.s.ř., nelze případně překročit žalobní návrh a přisoudit něco jiného, než čeho se žalobkyně domáhá, přičemž žalobkyně se domáhá ochrany právě před šířením tvrzení nepravdivého, nikoli před nepřiměřeným rozsahem šíření tvrzení pravdivého (ani ten by ostatně nebyl v kontextu předmětné věci dán především s ohledem na níže uvedenou absenci objektivní způsobilosti zásahu pro obecnou známost podstaty informace v místě). Za správný by bylo možno současně považovat názor soudu prvního stupně, že žalovaný takto vykonával pouze své vlastní subjektivní právo na náhradu škody, kterou mu žalobkyně způsobila. V daném rámci jde, jak již uvedeno, o pravdivé skutkové tvrzení, kterým zásadně nemůže dojít k zásahu neoprávněnému (vyjma informací ze soukromí, což však není tento případ), a jedná se současně o situaci zřetelně odlišnou od případu řešeného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4613/2007, ve věci zveřejnění jména v seznamu neplatičů nájemného v tištěném periodiku, a to nejen co do formy a rozsahu případného zveřejnění, ale především i co do jeho obsahu, neboť oproti věci uvedení jména v seznamu neplatičů zde nedošlo k zamlčení relevantních okolností, nýbrž se jednalo o objektivně pravdivou informaci, nadto v daném místě již obecně známou. O vytopení v domě způsobeném žalobkyní se totiž (jako o místně zajímavé události a dalším z řady problémů s žalobkyní) z logiky věci i dle řady svědků bezprostředně po události vědělo a hovořilo (a nebylo tedy žádným tajemstvím, jak přiléhavě dovodil i soud prvního stupně). Žalovaný by tak nemohl žalobou vytýkanými listinami posléze šířit ohledně žalobkyně nic, o čem by se v principu v domě nevědělo a nehovořilo, a tyto listiny by tudíž neměly ani objektivní způsobilost dotknout se v daném kontextu práva na ochranu osobnosti žalobkyně. Jak výstižně a v souladu s obvyklým chodem věcí a běžnou lidskou zkušeností i naprosto pochopitelně popsal situaci po vytopení kočárkárny svědek [příjmení], kdyby se to nedozvěděl od žalobce, který po vytopení vynášel nepořádek, dozvěděl by se to od manželky a zkrátka a dobře všichni věděli o tom, co se tam stalo, kdo šel okolo, takto určitě viděl a lidi si to mezi sebou řekli. Ostatně i svědek [příjmení] [jméno] [příjmení], přestože bývá přes léto dost na chatě a domů jezdí maximálně pro poštu, se, jak uvedl,„ pochopitelně“ od dalších lidí o havárii a žalovanému způsobené škodě dozvěděl. K tomu, že obyvatelé domu nemohli událost bezprostředně po jejím vzniku nezaznamenat, lze poukázat i na výpověď svědkyně [příjmení], která viděla žalovaného vytírat vodu, či svědkyně [příjmení] (vnučky žalobkyně), které se při návazném úklidu vytopené kolárky ptal„ nějaký pán“, kdo je, a lidé se chodili dívat, co tam dělají (k úklidu rodinnými příslušníky žalobkyně a tomu, že se„ někdo“ ptal vnučky žalobkyně, co tam dělá, viz i výpověď dcery žalobkyně [jméno] [příjmení]).

13. Fakt, že po určitou dobu bylo na nástěnce v domě vyvěšeno Desatero Božích přikázání se zvýrazněním přikázání„ Nepokradeš“ a„ Nepromluvíš křivého svědectví (Nebudeš lhát)“, byl sice výpověďmi některých svědků prokázán, nicméně i pokud by bylo posléze hypoteticky dosud neprovedenými důkazy prokázáno, že původcem tohoto vyvěšení byl právě žalovaný, platilo by, že takto obecné a neadresné informace nebyly objektivně způsobilé zasáhnout do práva na ochranu osobnosti žalobkyně, neboť nebyly objektivně způsobilé spojovat žalobkyni v očích příjemců informací s kradením a lhaním. Pro absenci objektivní způsobilosti zásahu porušit či jen ohrozit právo na ochranu osobnosti žalobkyně se proto ani zde nemohlo jednat o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně, i kdyby bylo prokázáno, že původcem tohoto vyvěšení byl právě žalovaný. V jiném kontextu lze sice vyjít z východiska, že k zásahu do osobnostních práv může dojít nejen zacílením vůči individualizované osobě, ale i zásahy, které jsou vyjádřeny obecnou formou a vztahují se tak na množinu vymezených fyzických osob (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1630/2004; nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1174/09), nicméně vždy se musí jednat o takový zásah, který je objektivně způsobilý zasáhnout do práva na ochranu osobnosti (v kontextu citované - a na věc nedopadající - judikatury zasáhnout do osobnosti jednotlivých členů skupiny osob). Obdobná objektivní způsobilost zásahu zde, jak již uvedeno, není vůbec dána, neboť z předmětného projevu není absolutně nijak seznatelné, kdo jím má být s kradením a lhaním spojován (a že to má být právě žalobkyně). Nelze současně spojovat takovou možnost identifikace dotčené osoby s tím, že se o vytopení kočárkárny, jak již uvedeno, v domě vědělo, neboť příjemci informací by jen stěží tuto skutečnost spojovali s kradením a lhaním. To vyplývá nejen z logiky věci, nýbrž i ze svědeckých výpovědí, neboť ani ti svědci, kteří vyvěšení Desatera na nástěnce zaznamenali (oproti svědkovi [příjmení], který si ho ani nevšiml), mu nevěnovali pozornost a rozhodně si je nespojovali s osobou žalobkyně, jak správně uvedl i soud prvního stupně.

14. Vytýká-li žalobkyně soudu prvního stupně neprovedení dalších navržených důkazů, lze s poukazem na výše uvedené pokládat soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav pro rozhodnutí ve věci za naprosto dostačující. Další dokazování by bylo značně nehospodárné a nemělo by potenciál přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí.

15. Lze tudíž opodstatněně uzavřít, že ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně, chráněného § 81 a násl. o.z., a žalobkyni proto již jen z tohoto důvodu nenáleží vůči žalovanému požadovaný zdržovací (negatorní) nárok dle § 82 odst. 1 o.z. ani požadované satisfakční nároky formou veřejné omluvy či dokonce peněžité náhrady nemajetkové újmy (§ [číslo], § [číslo], § 2951 odst. 2 o.z.).

16. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých soud prvního stupně rozhodl správně dle zásady úspěchu ve věci (§ 142 o.s.ř.) a přiléhavě vyloučil i případnou aplikaci moderačního práva dle § 150 o.s.ř.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení (ohledně kterých není rovněž dán žádný důvod pro případnou aplikaci moderačního práva dle § 150 o.s.ř., kterou ostatně nikdo ani nenavrhoval) rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že neúspěšná žalobkyně je k jejich náhradě povinna úspěšnému žalovanému k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Výše žalovaným v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů řízení činí 6 800 Kč a sestává z odměny za zastoupení u 2 úkonů právní služby á 3 100 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) dle § 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 AT se 2 režijními paušály á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Ve zbytku se žalovaný práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal.

Poučení