70 Co 159/2024 - 161

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky], MA, Ph.D. sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [Jméno žalované B], IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] o náhradu nemajetkové újmy, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne [datum], [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaslat žalobkyni písemnou omluvu v tomto znění: „Vážená paní [jméno FO], vyjadřujeme touto cestou lítost nad naším nezákonným postupem spočívající v tom, že jsme o úmrtí Vašeho otce nevyrozuměli Policii ČR, a že Vám v souvislosti s tím vznikla újma. S úctou [právnická osoba]“ (I. výrok). Zamítl naopak žalobu na zaplacení částky 250 000 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Soud prvního stupně zjistil, že otec žalobkyně [jméno FO] byl hospitalizován v žalované nemocnici, kde dne 20. 5. 2022 zemřel. Při hospitalizaci u něj byl v evidenci žalované jako kontaktní osoba uveden [jméno FO], o němž se vyjádřil jako o osobě, která se o něj nestará a ani on o ni. Ohledně rodinných příslušníků si nepřál hovořit, bylo mu to nepříjemné, jak vyplývá z výslechu [tituly před jménem] [jméno FO]. Osoba [jméno FO] nebyla při posledním přijetí výslovně uvedena, šlo o informaci dřívější. Žalobkyně nebyla při posledním přijetí ani dříve uvedena vůbec a [jméno FO] se vyjádřil, že se příbuzní nestarají o něj a on se nestará o ně, respektive že příbuzné nemá. Žalovaná o jeho úmrtí neinformovala žalobkyni jako jeho dceru ani Policii České republiky, a žalobkyně se tak o úmrtí otce dozvěděla až s odstupem několika měsíců prostřednictvím notáře. Na návrh žalované zajistilo sociální pohřeb zesnulého město [adresa], včetně kremace a uložení ostatků na veřejném pohřebišti ve [adresa]. Dodatečný pohřeb byl dne [datum], kdy žalobkyně zorganizovala rozloučení rodiny se zesnulým, a poslední rozloučení tak proběhlo, byť s několikaměsíčním časovým odstupem.

3. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná neinformováním Policie České republiky za účelem vyhledání osoby blízké zemřelému a předání informace o úmrtí porušila § 86 odst. 1 písm. h) zákona o zdravotních službách, čímž neoprávněně zasáhla do soukromí žalobkyně v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k zemřelému otci. Dovodil, že v rámci práva na pietu měla žalobkyně právo účastnit se bezprostředně po smrti otce pohřebního obřadu i přesto, že se s otcem nestýkala, nepotkávala a nekontaktovala ho. Vzhledem k době cca 20 let, po kterou se žalobkyně s otcem nestýkala a nekomunikovala s ním, a tomu, že si otec nepřál ji kontaktovat v nemocnici, považoval soud prvního stupně za adekvátní zadostiučinění omluvu bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Nezájem žalobkyně o otce po tak dlouhou dobu nelze vysvětlit terapií, místem zaměstnání, osobními problémy ani tím, pokud se s ním žalobkyně nestýkala pro jeho vztah k alkoholu v minulosti. Peněžité zadostiučinění nelze přiznat ani po výslechu svědků navržených k tomu, že u žalované nešlo o ojedinělý obdobný problém.

4. Proti II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny přiznáním požadovaného peněžitého zadostiučinění. Uvedla, že došlo k zásahu do jejího práva na soukromí a rodinný život, které zahrnuje také právo na rozloučení se s blízkým, právo vypravit blízkému pohřeb a právo na pietu. Jde o natolik významné právo, že zásah má být odčiněn poskytnutím zadostiučinění nejen formou omluvy, ale také v penězích. Namítla rozpory ve zjištěních, jak se zemřelý [jméno FO] vyjádřil k informování blízkých o jeho zdravotním stavu a o tom, zda má být někdo z blízkých vyrozuměn o jeho úmrtí. Žalovaná na jednu stranu tvrdila, že pan [jméno FO] při přijetí do péče uvedl jako osobu s právem na informace syna [jméno FO], ale ve svědeckých výpovědích zaznělo, že pan [jméno FO] vlastně nikoho informovat nechtěl nebo dokonce, že neuvedl syna [jméno FO], ale pouze obecněji informaci o tom, že má tři děti a manželku, a informaci o synovi [jméno FO] doplnil praktický lékař. Ve vyjádření žalované je uvedeno, že se žalovaná navzdory přání zemřelého pokusila kontakt na [jméno FO] sehnat, aby pak zcela protichůdně uvedla, že lékaři žalované se rozhodli respektovat přání zemřelého, který si kontakt s rodinou nepřál. Soud prvního stupně se nad těmito rozpory nepozastavil a dovodil, že si zemřelý nepřál, aby žalobkyně či kdokoli jiný byl nemocnicí kontaktován. Soud prvního stupně se nijak nezabýval rozpory mezi písemně vedenou dokumentací (zejména souhlasem s hospitalizací ze dne 17. 5. 2022, neobsahujícím jakoukoli informaci, že by si pan [jméno FO] nepřál kohokoli informovat) a svědeckými výpověďmi [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Ze zdravotnické dokumentaci vyplývá, že v ní není uveden kontakt na rodinu, nikoli ale, že by si nepřál rodinu kontaktovat. Svědecké výpovědi jsou účelové a mají za snahu vykreslit postup žalované jako etický a souladný s posledním přáním zemřelého. Soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že si zemřelý nepřál kontaktovat žalobkyni ani kohokoli dalšího, což žalobkyně považuje za zásadní nedostatek rozsudku, neboť na něm soud prvního stupně staví odůvodnění, proč nepřiznal žalobkyni finanční zadostiučinění.

5. Žalobkyně dále soudu prvního stupně vytkla, že se přiklonil k tvrzení žalované, že vztah mezi žalobkyní a jejím otcem nebyl blízký, byť formálně osobami blízkými byli. Žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že vztah s otcem řešila sedm let na terapii, že otec měl problémy s alkoholem a od toho se odvíjelo jeho chování, a že neměla odvahu se někoho na otce zeptat. Z výpovědi paní [jméno FO] (matky žalobkyně) vyplývá, že žalobkyně otce určitě kontaktovat chtěla, ale bylo spíše na otci, aby kontaktoval žalobkyni. Z vyjádření [jméno FO] vyplývá, že žalobkyně svůj vztah s otcem řešila opakovaně a dlouhodobě, byl pro ni bolavý, složitý a plný hledání cesty, jak jej napravit. Z vyjádření [jméno FO] vyplývá, že si žalobkyně na mnoha terapeutických skupinách řešila svůj vztah s otcem, který nebyl jednoduchý, ale měla snahu jej zpracovat, pochopit a hledat způsoby, jak se s otcem sblížit. Žalobkyně uvedla, že byť se s otcem nestýkala, byl součástí jejího života, po jeho smrti aktivně zjišťovala informace o úmrtí, vyžádala si urnu s ostatky k pohřbení, zaplatila za sociální pohřeb, byť jej nezvolila, a pro otce a pozůstalé zorganizovala poslední rozloučení s uložením urny do rodinného hrobu, kam si otec přál být pohřben. U žalobkyně se po úmrtí otce objevily zdravotní problémy, které souvisí se ztrátou blízkého a okolnostmi, za kterých zemřel a byl sociálně pohřben. Navzdory tomu soud prvního stupně dovodil, že vztah mezi zemřelým a žalobkyní nebyl blízký, a že jí proto nevznikl nárok na finanční zadostiučinění.

6. Žalobkyně v odvolání rovněž uvedla, že prokázala, že její případ nebyl ojedinělý a postup, kdy při absenci kontaktu na blízké zemřelého rovnou žádá o vypravení pohřbu, aniž by nejprve informovala Policii České republiky, byl běžným postupem žalované. To vyplývá i z odpovědi Policie České republiky, územního odboru [adresa], dle které tento územní odbor policie neeviduje za posledních 5 let žádnou žádost o vyhledání osoby blízké zemřelému pacientovi. O neznalosti správného postupu na straně žalované svědčí rovněž výpověď vedoucí jejího právního oddělení [tituly před jménem] [jméno FO]. To svědčí o systémovém problému v nastavení postupů při vyrozumívání blízkých o úmrtí pacienta ve zdravotnickém zařízení žalované, což vyplývá i z výpovědi svědka [jméno FO], že o úmrtí jeho matky nebyl nikdo vyrozuměn. Pokud soud prvního stupně zpochybňuje výpověď svědků [jméno FO] vzhledem k jejich vztahu k žalobkyni, měl totožnou námitku uplatnit v souvislosti s výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří jsou ve vztahu podřízenosti k žalované a sami ve věci pochybili. Hodnocení žalobkyni vzniklé újmy nelze stavět na konstatování, že s otcem před jeho smrtí nebyla v kontaktu, neboť újma člověka se neodvíjí toliko od časnosti kontaktu s blízkým, jako spíše od vnímané, respektive pociťované blízkosti k druhému a síly pouta k němu. Mezi žalobkyní a otcem bylo silné pouto, žalobkyně pociťovala k otci blízkost a toužila po možnosti některé záležitosti s ním uzavřít, rozloučit se a otce pohřbít. Poukázala na vyjádření paní [jméno FO], podle kterého „psychická újma je ve složitém vztahu paradoxně vyšší a silnější s potencionalitou patologizovat prožívání více, než kdyby se jednalo o ideální vztah“. Soud prvního stupně své rozhodnutí poněkud tendenčně postavil na kritice žalobkyně a nikoli naopak žalované, která navzdory probíhajícímu sporu stále nemá postup stran vyrozumívání o úmrtí nastavený v souladu se zákonem. S ohledem na okolnosti případu a význam práva na pietu a důstojné rozloučení s blízkým má být újma žalobkyně odčiněna také v penězích, a to i s poukazem na okolnost zvláštního zřetele hodnou dle § 2957 o.z., kterou je liknavost přístupu žalované k systémovému přenastavení praxe.

7. Žalovaná i vedlejší účastník na straně žalované navrhli potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Lze předeslat, že I. výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost k omluvě žalobkyni, nebyl napaden odvoláním žalované ani vedlejšího účastníka na její straně a řízení je v tomto rozsahu pravomocně skončeno.

10. V odvoláním napadeném rozsahu odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který adekvátně skutkově zhodnotil i právně posoudil, a současně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze tudíž odvolacím soudem primárně odkázat na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a ke zdůraznění jeho věcné správnosti uvést následující:

11. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).

12. Je zřejmé, že přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. obč. zák. Je-li pak necitlivým a neoprávněným zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007).

13. Vyloučením určité osoby z pohřebního obřadu může být podle okolností zasaženo do jejího práva na ochranu osobnosti, a to zejména do jejího soukromí ve smyslu práva na rodinný život (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017).

14. Součástí práva na soukromí a vytváření rodinných vazeb je právo na uchování památky po nejbližším rodinném příslušníkovi a neoprávněným zásahem do něj může být dokonce i jen likvidace osobních věcí zemřelého jako památky na něj (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2782/2007).

15. Dle § 86 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, lékař provádějící prohlídku těla zemřelého o úmrtí nebo nálezu těla zemřelého informuje osobu blízkou zemřelému, je-li mu tato osoba známa; součástí informace je sdělení o určení provedení pitvy a identifikační údaje poskytovatele, který pitvu provede.

16. Dle § 86 odst. 1 písm. h) zákona o zdravotních službách lékař provádějící prohlídku těla zemřelého informuje Policii České republiky, jestliže mu není známa osoba blízká zemřelému nebo ji nebylo možné o úmrtí vyrozumět, a to za účelem vyhledání osoby blízké zemřelému a předání informace o úmrtí.

17. Odvolací soud aprobuje správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná neinformováním Policie České republiky za účelem vyhledání osoby blízké zemřelému a předání informace o úmrtí porušila § 86 odst. písm. h) zákona o zdravotních službách a tím neoprávněně zasáhla do práva na soukromí a rodinný život žalobkyně jako pozůstalé dcery v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k zemřelému otci. Vzniklý následek evidentně podléhá ochrannému účelu předmětného ustanovení zákona o zdravotních službách, kterým je, aby u osob zemřelých bez známých osob blízkých (případně s absentujícím kontaktem na ně nebo při jiné nemožnosti jejich kontaktování), tj. není-li možno splnit primární informační povinnost dle § 86 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, byly osoby blízké zemřelému prostřednictvím Policie České republiky vyhledány a byla jim předána informace o úmrtí. Na základě informace o úmrtí mohou osoby blízké řešit právě i otázky spjaté s pohřbem zesnulého (§ 114 odst. 1 o.z.) a účastí na posledním rozloučení s ním mu mohou vzdát úctu i dát průchod svým citům ve vztahu k němu. O takovou možnost byla žalobkyně v příčinné souvislosti s pochybením žalované připravena, byť vzhledem k dodatečnému žalobkyní vypravenému obřadu nikoli zcela. V době bezprostředně následující po úmrtí otce byl vypraven jen jeho sociální pohřeb obcí, na jejímž území zemřel (§ 114 odst. 1 in fine o.z.), čímž byl naplněn pouze biologický prvek pohřbu ve vztahu k nakládání s mrtvým tělem, nikoli však sociální a psychologické aspekty pohřbu ve vztahu k pozůstalým, včetně žalobkyně jako pozůstalé dcery.

18. Došlo tudíž dle § 2910 o.z. (první skutkové podstaty) ke vzniku civilní deliktní odpovědnosti žalované za zaviněný zásah do absolutního (v soukromoprávním významu) práva poškozené žalobkyně na soukromí a rodinný život, chráněného § 81 odst. 2 o.z. Žalované vznikla ve smyslu § 2956 o.z. povinnost odčinit žalobkyni nemajetkovou újmu, a je tak dán prostor zabývat se tím, jaký způsob přiměřeného zadostiučinění žalobkyni vůči žalované dle § 2951 odst. 2 o.z. (případně i s přihlédnutím k § 2957 o.z.) náleží.

19. Existenci skutečností subjektivního charakteru lze dovozovat podle zásad logického myšlení z existence skutečností objektivní povahy a při hodnocení intenzity posuzované nemajetkové újmy, vzniklé při zásahu do práva na rodinný život v oblasti prožívání a realizace piety, není možno (stejně jako u jiných typů nemajetkových újem) vycházet z ryze subjektivního prožívání nemajetkové újmy poškozeným, ale je nutno provést objektivizaci nemajetkové újmy. Nedá se proto akceptovat názor žalobkyně, že její újmu je třeba odvíjet od subjektivně „vnímané, respektive pociťované blízkosti k druhému“, neboť takový přístup by byl v rozporu s potřebou objektivizace nemajetkové újmy. V rámci objektivizace nemajetkové újmy se z logiky věci nabízí vyjít z jako z určujícího kritéria z intenzity vztahu mezi pozůstalým a zemřelým za jeho života, když toto kritérium je významné také při jiném (a to nesrovnatelně intenzivnějším) neoprávněném zásahu do typově shodného statku v podobě práva na soukromí a rodinný život při usmrcení osoby blízké (ke kritériím rozhodným dle § 2959 o.z. viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2019). Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 757/2022).

20. V případech neoprávněných zásahů do práva na soukromí a rodinný život, vznikajících při usmrcení osoby blízké, je tedy existence slabších než obvyklých vazeb mezi zemřelým a pozůstalým důvodem ke snížení náhrady, která v těchto případech ze zákona musí být poskytnuta v penězích (§ 2959 o.z.). V situacích mnohem méně intenzivních neoprávněných zásahů do práva na soukromí a rodinný život typu zásahu posuzovaného, nepodléhajících speciálnímu režimu § 2959 o.z., u nichž není právo na peněžitou náhradu zákonem garantováno na prvním místě, nýbrž až subsidiárně (§ 2951 odst. 2 o.z.), má pak existence nestandardně nízkých vazeb vliv na samotný způsob satisfakce. Nezbytnou podmínkou pro přiznání peněžitého zadostiučinění podle § 2951 odst. 2 o.z. totiž je, že se poskytnutí žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím (tzv. princip subsidiarity finanční satisfakce). Subsidiarita finanční satisfakce byla dána i dle dřívějšího § 13 odst. 2 obč. zák. a současný o.z. na ní nemění ničeho. Platí, že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění nemajetkové újmy (§ 2951 odst. 2 o.z.). Primárně se tudíž i nadále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce (respektive jiný způsob satisfakce), a peněžitá satisfakce má až subsidiární povahu, byť je v daném ustanovení zmíněna jako první (shodně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část. § 2055-3014. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1684, marg. č. 2951 28; Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3113, marg. č. 2957 1; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019).

21. Pokud by byl vztah mezi dcerou a otcem za jeho života alespoň běžné kvality, mohlo by pozůstalé dceři při neoprávněném zásahu do práva na soukromí a rodinný život náležet podle okolností případu k odčinění nemajetkové újmy v oblasti prožívání a realizace piety jako přiměřená satisfakce také právo na zadostiučinění v penězích. K tomu lze ze soudní praxe poukázat i na kauzu zmaření možnosti účasti osob blízkých na pohřbu, řešenou posléze v dovolacím řízení již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017. V dané věci byly pozůstalé děti z prvního manželství, k nimž měl zesnulý „silné citové vazby“, stejně jako „oba žalobci měli silné citové vazby ke svému otci“, připraveny pozůstalou manželkou zemřelého o možnost účastnit se pohřbu svého otce a každému z nich byla pravomocně přiznána nejen písemná omluva žalované, nýbrž právě i peněžní satisfakce v částce 50 000 Kč.

22. Dle správných skutkových zjištění soudu prvního stupně ovšem mezi žalobkyní a otcem za jeho života alespoň běžná kvalita vztahu dána nebyla. Tento (pro celkové posouzení případu naprosto určující) skutkový závěr logicky vyplývá ze skutečností objektivní povahy, spočívajících v tom, že žalobkyně se s otcem desítky let nestýkala a nekomunikovala s ním, přičemž otec žalobkyně při hospitalizaci u žalované neuvedl žalobkyni jako osobu blízkou s právem na informace. Již jen to, že žalobkyně se při nesplnění povinnosti žalované informovat Policii ČR dozvěděla o úmrtí svého otce až od notáře, vypovídá ohledně intenzity jejich vztahu o mnohém. Žalobkyně v odvolací argumentaci přehlíží podstatu věci, neboť to, zda otec žalobkyně při své hospitalizaci uvedl jako osobu s právem na informace syna [jméno FO] či nikoli, je pro určující kritérium kvality vztahu mezi žalobkyní a otcem bez jakékoli relevance. Z výpovědi žalobkyně samotné, učiněné na jednání soudu prvního stupně dne 26. 9. 2023, vyplývá, že žalobkyně sice deklarovala touhu svůj vztah s otcem za jeho života vyřešit, avšak žádné aktivní kroky v tomto směru vůči otci neučinila a pouze řešila svůj vztah k němu na terapii. Pro hodnocení kvality mezilidského vztahu jsou ovšem důležité činy a nikoli slova (acta non verba) a skutečnost, že otec se s žalobkyní desítky let nestýkal a žalobkyně si sama pro sebe zpracovávala svůj vnitřní vztah k němu terapeuticky, nemůže převážit nad objektivní absencí jakékoli vzájemné sociální interakce mezi nimi. Pokud žalobkyně reálný vztah s otcem za života nenavázala a pro jeho smrt již nenaváže, nejde o skutečnosti přičitatelné žalované. Zemřelý byl ve vztahu k žalobkyni za jeho života desítky let otcem jen v biologickém a právním smyslu, nikoli však ve smyslu sociálním.

23. Pokud by odvolací soud přistoupil na (byť třeba i odborně podloženou) logiku, že „psychická újma je ve složitém vztahu paradoxně vyšší a silnější s potencionalitou patologizovat prožívání více, než kdyby se jednalo o ideální vztah“, vyslal by hodnotově a společensky neakceptovatelný informační signál, že při zásahu do soukromí a rodinného života stojí pro tyto účely dysfunkční rodinné vztahy v hierarchii nemajetkových hodnot výše než vztahy zdravé a kvalitní. Obdobný přístup by byl nejen v rozporu s obyčejným lidským cítěním (§ 2 odst. 3 o.z.), nýbrž by současně i naprosto nepřiléhavě přičítal žalované okolnosti, za které nenese odpovědnost, tedy že žalobkyně reálný vztah s otcem za života nenavázala a pro jeho smrt již nenaváže. Jde o žalované nepřičitatelné okolnosti na straně žalobkyně, které se přičítají žalobkyni (§ 2918 ve spojení s § 2894 odst. 2 o.z.) zcela bez ohledu na skutečnost, zda je v tomto směru dáno zavinění žalobkyně či nikoli (zásada casus sentit dominus).

24. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že adekvátní formou satisfakce dle § 2951 odst. 2 o.z. je za této situace morální zadostiučinění prostřednictvím písemné omluvy žalované žalobkyni, neboť vzhledem k objektivním okolnostem případu zajistí taková forma satisfakce skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené objektivizované újmy. Žalobkyně ostatně na jednání soudu prvního stupně dne 26. 9. 2023 sama uvedla, že jí o peníze vůbec nejde a že v první řadě chce, aby nemocnice uznala, že jim ublížila. Takový účel je soudem prvního stupně přiznanou omluvou dostatečně naplněn a předpoklady pro přiznání nároku na peněžité zadostiučinění nejsou vzhledem k objektivním okolnostem případu a principu subsidiarity relutární satisfakce dle § 2951 odst. 2 o.z. dány. Nic na tom nemění snaha žalobkyně dovozovat, že na straně žalované šlo o systémový a opakující se problém v nastavení postupů u vyrozumívání o úmrtí, neboť ani případné vzetí takové skutečnosti v úvahu by nemohlo převážit nad determinujícím kritériem intenzity vztahu žalobkyně s jejím otcem za jeho života, a to ani při zohlednění této skutečnosti jako okolnosti zvláštního zřetele hodné dle § 2957 o.z. Z daného ustanovení totiž nevyplývá, že by nemajetková újma musela být bezvýjimečně hrazena v penězích, a závěr o přiměřenosti satisfakce ve smyslu § 2951 odst. 2 o.z. záleží vždy na okolnostech individuálního posouzení konkrétního případu. Byť může dle názoru odvolacího soudu ve shodě s Ústavním soudem (naposledy viz nález ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23) satisfakce legitimně plnit i funkci preventivně-sankční, v nyní posuzované věci je při stanovení druhu satisfakce jednoznačně určujícím kritériem, že mezi žalobkyní a otcem za jeho života nebyla dána alespoň běžná kvalita vztahu, a přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích by tudíž bylo vzhledem k tomuto určujícímu kritériu disproporční. Jiný přístup by vyžadovalo, pokud by byla žalobkyně tímto problémem u žalované postižena opakovaně sama ve vícero případech či pokud by se jednalo o úmysl žalované poškodit žalobkyni; o takové případy se zde však evidentně nejedná.

25. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako ve výsledku věcně správný ve II. zamítavém výroku i III. nákladovém výroku potvrdil dle § 219 o.s.ř.

26. Je však třeba korigovat argumentaci soudu prvního stupně vedoucí k nákladovému výroku, s čímž byli účastníci řízení v zájmu předvídatelnosti seznámeni u jednání odvolacího soudu. Soud prvního stupně totiž rozhodl ve výsledku správně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, avšak učinil tak na základě nesprávné argumentace, pokud dovodil, že procesní úspěch obou účastníků řízení je stejný, neboť žalobě na morální satisfakci bylo vyhověno, avšak žaloba na relutární satisfakci byla zamítnuta. Pro takové případy totiž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, platí, že soud nemůže postupovat mechanicky (tedy prostou mechanickou komparací míry úspěchu a neúspěchu ohledně jednotlivých uplatněných nároků), ale musí věcně posoudit, co je v dané věci hlavní a co doprovodné. Určujícím kritériem pak je, že žalobkyně měla úspěch v hlavní otázce, tedy že žalovanou bylo zasaženo neoprávněným způsobem do jejích osobnostních práv. Rovněž Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce, lze hodnotit jako plný úspěch, byť mu nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). V nyní posuzované věci je nicméně zásadní, že v podstatě věci úspěšné žalobkyni nelze právo na náhradu nákladů řízení přiznat na základě § 142a odst. 1 o.s.ř. pro nesplnění předžalobní výzvy k poskytnutí omluvy. Žalobkyně totiž v předžalobní výzvě ze dne 12. 6. 2023, jejíž přijetí žalovaná dopisem ze dne 21. 6. 2023 potvrdila, žalovanou vůbec nevyzvala k poskytnutí omluvy, nýbrž výlučně jen k poskytnutí peněžitého zadostiučinění 750 000 Kč. Nejsou současně dány důvody zvláštního zřetele hodné pro plné či částečné přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni při absenci předžalobní výzvy k omluvě dle § 142a odst. 2 o.s.ř. Je nepochybně zcela zásadní rozdíl mezi tím, kdy po žalované byla požadována značně vysoká finanční částka, oproti situaci, kdy by po ní byla požadována prostá omluva. Již v dopise ze dne 6. 3. 2023 přitom žalovaná uznala, že došlo k opomenutí povinnosti nahlásit úmrtí otce žalobkyně Policii ČR, a přijala, že stížnost je v tomto částečně oprávněná. Žalobkyně podala původně žalobu výlučně na peněžité zadostiučinění ve výši 750 000 Kč, tedy bez uplatnění nároku na omluvu, který uplatnila teprve změnou žaloby ze dne 16. 10. 2023, což bylo (vedle zastavení řízení pro částku 500 000 Kč, která byla vzata zpět) připuštěno usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum], [číslo jednací]. Na návazném jednání soudu prvního stupně dne 9. 4. 2024 žalovaná prostřednictvím svého zástupce deklarovala svou ochotu k zaslání omluvy, která však ztroskotala na nedůvodném požadavku žalobkyně na finanční zadostiučinění. Vzhledem k postojům účastníků před zahájením řízení i v jeho průběhu nelze proto dovodit existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro plné či částečné přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni při absenci předžalobní výzvy k omluvě dle § 142a odst. 2 o.s.ř.

27. Jde-li o náhradu nákladů odvolacího řízení, pak i při svém neúspěchu v odvolacím řízení by mohla mít (před soudem prvního stupně v podstatě věci úspěšná) žalobkyně právo na jejich náhradu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3194/22, neboť řízení před soudem prvního stupně i odvolací řízení je zde třeba posuzovat jako celek. Nicméně Ústavní soud současně připouští možnost odůvodněného odklonu od tohoto východiska a pro odvolací soud jsou zde podstatné jednak výše uvedené skutečnosti ohledně § 142a o.s.ř. a jednak skutečnost, že žalovaná ani vedlejší účastník na její straně se proti soudem prvního stupně uložené omluvě, k níž byla žalovaná ochotna i dříve, neodvolali a žalované uloženou povinnost akceptovali. Za této situace nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení