70 Co 166/2025 - 153

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 1 855 Kč s příslušenstvím, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, o vyklizení pozemku, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. ledna 2025, č. j. 27 C 339/2022-114, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. dubna 2025, č. j. 27 C 339/2022-125, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených meritorních výrocích II. a III., jakož i v napadeném meritorním výroku doplňujícího rozsudku potvrzuje. Ve výroku IV. o nákladech řízení se rozsudek mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 77 670 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 16 528,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

Odůvodnění

1. Rozsudkem označeným v záhlaví ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 9. 4. 2025, č. j. [spisová značka], soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal odstranění věcí z pozemku. Jednalo se konkrétně o dřevěné palety (europalety) vč. zahradního nábytku; dřevěné dlouhé lavice na sezení; veškeré „bigbagy“ (na sezení i úložné); plastové nádrže; přívěs – kiosek; přívěs za auto; plátěný skleník; ohrádka s pletivem; konstrukce na foliovník; dřevěné boudy na slepice včetně oplocení kolem; slepice; veškerý štěrk. Zastavil řízení i v té části, v níž se žalobce domáhal zahrnutí výkopové jámy určené pro nádrž. Výrokem II. soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 1 855 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 855 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost odstranit z pozemku žebřík a povinnost zdržet se vnikání na pozemek parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], zapsaný na LV č. [číslo], výrokem v doplňujícím rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a žalobci odezvat pozemek parc. [číslo] k. ú. [adresa]. Výrokem o nákladech řízení uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 245 254,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 1 855 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, dále odstranění věcí z pozemku (dřevěné palety – europalety vč. zahradního nábytku; dřevěné dlouhé lavice na sezení; veškeré „bigbagy“; plastové nádrže; přívěs – kiosek; přívěs za auto; plátěný skleník; ohrádka s pletivem; konstrukce na foliovník; dřevěné boudy na slepice včetně oplocení kolem; slepice; veškerý štěrk) včetně zahrnutí výkopové jámy, odstranění žebříku z pozemku, a konečně vyklizení a předání pozemku parc. č. [číslo], o výměře 1223 m2, k. ú. [adresa], zapsaném na LV č. [číslo], který byl žalovanému přenechán k užívání na základě „nájemní“ smlouvy ze dne 12. 3. 2021. Žalobce vzal žalobu zpět v rozsahu odstranění shora specifikovaných movitých věcí z pozemku a zahrnutí jámy.

3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným a jeho manželkou nájemní smlouvu, na základě které byl pozemek žalovanému přenechán k užívání za účelem pěstování a prodeje zeleniny, chovu domácích zvířat a provozování prodejního stánku s tím, že nájemné bylo ujednáno v částce 0 Kč ročně a bylo kompenzováno údržbou pozemku nájemcem a výstavbou a rekonstrukcí oplocení. Přestože byla smlouva mezi stranami označena jako nájemní, soud dovodil, že fakticky se jednalo o smlouvu o výpůjčce. Svůj závěr učinil na základě toho, že strany si ujednaly nájemné v částce 0 Kč a jeho úhrada byla kompenzována udržováním pozemku a vybudováním a rekonstrukcí oplocení, poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2715/2010. Dodal, že ve věci nebylo pochyb o tom, že strany měly zájem, aby k užívání pozemku žalovaným docházelo fakticky bezplatně, tudíž ve smlouvě nelze shledat rozpor s dobrými mravy. V tomto ohledu upozornil, že úplatnost je jedním z pojmových znaků nájemní smlouvy. Dále konstatoval, že smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek a není v rozporu s dobrými mravy. Soud nesouhlasil ani s tvrzením, že smlouva byla uzavřena na nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť žalobce si musel být při uzavření smlouvy vědom doby jejího trvání. Soud shledal výpověď nájemní smlouvy ze dne 8. 11. 2022 neplatnou, jelikož závazek je možné vypovědět pouze v případě, že si tak strany ujednají nebo tak stanoví zákon. Vzhledem k tomu, že výpůjčka byla ujednána na dobu určitou – závazek byl zcela jednoznačně časově ohraničen a možnost výpovědi je dána jen pro závazky trvající po dobu neurčitou, žalobce neměl zákonnou možnost smlouvu o výpůjčce vypovědět. V této souvislosti uzavřel, že k zániku závazku mezi žalobcem a žalovaným ani přes zaslání výpovědi nedošlo, a dojít ani nemohlo. Soud rovněž neshledal porušení článku IV. nájemní smlouvy žalovaným, tedy že žalovaný umožnil třetí osobě provozovat na předmětu nájmu soustavnou podnikatelskou činnost. Uvedl, že žalobce musel již při uzavření nájemní smlouvy vědět, resp. předpokládat, že k provozování prodejního stánku, jenž je zmíněn přímo v čl. II. bodě 2 smlouvy, si žalovaný bude muset pravděpodobně získat živnostenské oprávnění a fakticky vykonávat soustavnou živnostenskou činnost. Poznamenal, že i z předsmluvních jednání účastníků je zřejmé, že žalobce musel důvodně očekávat potřebu zajištění živnostenského oprávnění k prodeji, jakož i to, že prodej může uskutečňovat manželka žalovaného. Soud rovněž neměl pochyb o pravosti podpisu žalobce na potvrzení, přičemž žalobce nedoložil žádný důkaz a ani nenavrhl provedení důkazu znaleckým posudkem, který by potvrdil tvrzení, že se nejedná o jeho vlastní podpis. S ohledem na uvedené měl soud za to, že provozování kiosku na pozemku bylo se souhlasem žalobce, a nemohlo tak dojít k porušení čl. IV. nájemní smlouvy. Soud nad rámec sdělil, že i v případě, že by se jednalo o porušení čl. IV. nájemní smlouvy, nemohlo by se jednat o podstatné porušení smlouvy odůvodňující odstoupení od smlouvy. Doplnil, že odstoupení od smlouvy navíc nebylo učiněné bez zbytečného odkladu, jelikož žalobce se musel dozvědět o provozování podnikatelské činnosti na pozemku nejpozději ke dni 8. 11. 2022, tudíž odstoupení od smlouvy datované dne 25. 5. 2023, tj. více než půl roku poté, nelze považovat za lhůtu bez zbytečného odkladu, současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007. Soud porušení čl. IV. nájemní smlouvy nespatřoval ani v přenechání pozemku do podnájmu třetí osobě, jež bylo stranami výslovně zapovězeno, neboť žalobce neprokázal, že by žalovaný přenechal pozemek do podnájmu své manželce. S poukazem na zmíněné skutečnosti soud uzavřel, že smlouva ze dne 12. 3. 2021 je smlouvou o výpůjčce a jako taková nadále platně trvá, a proto se žalovaný nemohl bezdůvodně obohatit a žalobce se nemůže účinně domáhat uložení povinnosti žalovanému zdržet se vstupu na pozemek ani povinnosti pozemek vyklidit a odstranit z něj věci žalovaného. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1, ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř.

4. Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku shora uvedeného podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, které posléze doplnil podáním datovaným dne 15. 5. 2025. Nesouhlasil se závěrem soudu, že to má být žalobce, kdo bude prokazovat, že podpis na potvrzení o provozování prodejního stánku ze dne 24. 8. 2022 není jeho podpisem. Dodal, že žalovaný předložil potvrzení správním orgánům, tudíž je to on, kdo má prokazovat platnost a správnost této listiny. Vytkl soudu, že podpis žalobce považoval za pravý na základě laického hodnocení vizuální podobnosti podpisu soudkyní, aniž by bylo provedeno znalecké zkoumání. Zdůraznil, že soud nesmí uzavřít skutkový stav na základě domněnky, jde-li o klíčový prvek pro posouzení platnosti právního jednání a nebyl podán žádný přesvědčivý důkaz k tomu, že podpis je pravý. V tomto směru požadoval doplnění dokazování znaleckým posudkem na pravost podpisu na potvrzení ze dne 24. 8. 2022. Poznamenal, že již z jednání manželky žalovaného, která ke dni 30. 10. 2022 ukončila provozovnu na pozemku, lze dovodit nekalé jednání, neboť byla-li by přesvědčena o oprávněnosti zápisu své provozovny, neměla by potřebu provozovnu ukončovat. Vytkl soudu, že za stranu nájemní smlouvy považoval i manželku žalovaného pouze na základě toho, že se v jistý moment účastnila osobního jednání žalobce a žalovaného. Konstatoval, že závěr soudu, dle něhož faktickým prováděním podnikatelské činnosti na pozemku žalobce manželkou žalovaného nedošlo k podstatnému porušení smlouvy, je chybný, neboť i kdyby si žalobce byl vědom toho, že k provozování stánku je potřeba živnostenského oprávnění, mohl existenci tohoto oprávnění předpokládat pouze u žalovaného, nikoli jeho manželky. Dle jeho mínění soud nesprávně dovodil, že žalobce neprokázal přenechání pozemku žalovaným do podnájmu jeho manželce. Doplnil, že již skutečnost, že manželka žalovaného fakticky měla na pozemku zřízenou provozovnu a provozovala stánek, svědčí o tom, že k pozemku měla užívací právo zprostředkované žalovaným, což ostatně bylo v řízení prokázáno. Žalobce přitom nemusí prokazovat uzavření smlouvy, jež může být i ústní, jestli byl před soudem prokázán výkon práva z takovéto smlouvy. Podotkl, že z ujednání smlouvy je zřejmé, že žalobce měl zájem na tom, aby žalovaný nedal pozemek do užívání jiným osobám, přičemž s ohledem na skutečnost, že smlouvu předložil žalovaný žalobci, by smlouva neměla být vykládána v neprospěch žalobce. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že od smlouvy neodstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu, poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Uvedl, že s odstoupením od smlouvy po přiměřenou dobu vyčkával, jelikož s ohledem na jednání mezi stranami očekával vyklizení pozemku a vyřešení celé věci smírnou cestou, tudíž odstoupení od smlouvy doručil žalovanému až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že k nápravě nedojde. Zopakoval, že přenechání pozemku k užívání manželce žalovaného podnikající pod samostatným IČ je podstatným porušením smlouvy, což soud prvního stupně zcela bagatelizoval i přesto, že smlouva výslovně zakazuje podnájem bez souhlasu pronajímatele. Poznamenal, že pokud by věděl, že pozemek bude přenechán do užívání třetí osobě, nikdy by takovou smlouvu neuzavřel. Sdělil, že důsledkem odstoupení od smlouvy je odpadnutí právního důvodu k plnění, čímž se závazek ruší od počátku. Dodal, že zákon pro případ zrušení závazku odstoupením od smlouvy upravuje povinnost stran vrátit druhé straně vše, co podle smlouvy dostala. Žalobce v tomto ohledu navrhoval prokázání tvrzení žalovaného o zhodnocení pozemku, jakož i znalecký posudek k rozsahu zhodnocení pozemku v čase od jeho předání do naplnění účelu smlouvy, přičemž soud tyto návrhu nereflektoval a neprovedl žádný z navržených důkazů. Dále soudu vytkl, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil jako smlouvu o výpůjčce pouze proto, že nájemné bylo sjednáno v částce 0 Kč. Upozornil, že nájemné bylo sjednáno v naturální formě, tedy údržba pozemku a výstavba oplocení, a odkázal přitom na § 2217 o. z. V této souvislosti konstatoval, že výpůjčka bez dalšího nezahrnuje právo brát plody a užitky, což by u věcí plodonosných muselo být zvlášť ujednáno. Podotknul, že z výpůjčky je oprávněn toliko vypůjčitel a dalším osobám může věc přenechat k užívání jen se souhlasem půjčitele, což se v projednávané věci nestalo. Žalobce si podnikatelskou činnost na pozemku nepřál a pro případ, že by si ji přál, tak by bylo nutné dohodnout podmínky komerčního užití. Připomněl, že ve smyslu § 1747 je třeba presumovat, že půjčitel se chtěl zavázat spíš méně než více. Dle mínění žalobce ustanovení o výpůjčce nedopadají na vztah žalobce a žalovaného, který lze spíše podřadit pod ustanovení nájemní smlouvy, byť s naturálním plněním, nebo by vztah mezi účastníky měl být hodnocen alespoň jako nepojmenovaná úplatná smlouva. Namítl, že soud neposoudil hrubý nepoměr plnění spočívající v tom, že žalobce poskytl smlouvou pozemek na dobu 20 let za zanedbatelné nebo žádné plnění, bez tržní kompenzace. Uvedl, že hrubým nepoměrem vzájemných plnění je hranice přibližně poloviny vzájemných plnění, poukázal současně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 42/2021. Doplnil, že neúměrné zkrácení již vysvětloval výpočtem před soudem prvního stupně, z něhož vyplývá, že hodnota získaná žalovaným za období 20 let je zcela neúměrná hodnotě získané žalobcem zhodnocením pozemku a vybudováním části oplocení. Žalobce se ohradil i proti nákladovému výroku, když výši nákladů přiznaných žalovanému nepovažoval za přiměřenou výsledku řízení. Zdůraznil, že nešlo o plný úspěch žalovaného, neboť část řízení byla zastavena pro částečné zpětvzetí, nikoli pro nedůvodnost. Dle názoru žalobce mělo být při poměrném posouzení nákladů zohledněno, že žalovaný v této části nedosáhl meritorního úspěchu. Žalobce nesouhlasil ani s tarifní hodnotou stanovenou pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení, když soud vycházel z ceny nemovitosti (150 000 Kč) dle znaleckého posudku, přičemž tento postup neodpovídá povaze sporu, jelikož předmětem řízení bylo užívání nemovitosti, resp. zdržení se zásahů do vlastnického práva a vyklizení pozemku, nikoli vlastnictví nemovitosti, poukázal přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 70/24, sp. zn. IV. ÚS 2384/21, jakož i na komentářovou literaturu. Uvedl, že soud zvolil nejvyšší možnou tarifní hodnotu, čímž došlo k nepřiměřené výši náhrady nákladů řízení, která je v zjevném nepoměru k předmětu sporu, současně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, sp. zn. III. ÚS 3000/11, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3190/2014. Doplnil, že stanovením tarifní hodnoty dle § 8 advokátního tarifu u žalob na vyklizení fakticky dochází k zamezení přístupu účastníků k soudní ochraně. Odvolací soud by proto měl určit tarifní hodnotu v souladu s § 9 odst. 1 advokátního tarifu paušálně částkou 30 000 Kč, případně nižší částkou přiměřenou skutečnému předmětu sporu a přiměřeně snížit přiznanou náhradu nákladů řízení. Celý spor měl být považován za jeden předmět řízení a úkony právní služby měly být počítány pouze jednou z celkové tarifní hodnoty. Závěrem upozornil, že odůvodnění doplňujícího rozsudku vykazuje nepřesnosti, když soud uvedl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 45 254,90 Kč, namísto částky 245 254,90 Kč. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce písemně vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce. Rozsudek soudu prvního stupně považoval za věcně správný a řízení předcházející jeho vydání, jakož i provedené dokazování za úplné. Vyjádřil přesvědčení, že argumenty žalobce týkající se podnikání manželky žalovaného nejsou pro rozhodnutí ve věci podstatné, navíc tvrzení žalobce ohledně nekalého jednání manželky žalovaného, stejně jako tvrzení, že podpis na dokumentu není žalobcův, nemají v provedeném dokazování žádnou oporu. Zdůraznil, že soud v odůvodnění rozsudku neuvádí, že by žalobce uzavřel nájemní smlouvu s žalovaným i s jeho manželkou, ale pouze to, že smlouva byla uzavřena po jednání se žalovaným a jeho manželkou. V tomto ohledu poukázal na § 694 o. z. dle něhož smlouva uzavřená za manželství zavazovala a opravňovala i manželku žalovaného, tedy i ona mohla na pozemek umístit stánek. Doplnil, že smlouva nijak nedefinuje, že by provozovatelem stánku musel být přímo žalovaný a nikoli někdo z jeho rodiny. Sdělil, že žalobce dal k podnikání manželky žalovaného souhlas a následně jeho udělení pouze účelově popíral. Žalovaný uzavřel, že jednal v souladu se smlouvou a smlouvu nijak neporušil. Konstatoval, že žalobce nemohl smlouvu vypovědět, neboť možnost výpovědi nebyla v smlouvě definována, a k odstoupení od smlouvy poznamenal, že k tomuto kroku žalobce nepřistoupil bez zbytečného odkladu. Uvedl, že smlouvu nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy pouze z důvodu doby jejího trvání, neboť smlouvy jsou běžně uzavírány na dobu desítek let, což je výrazem smluvní volnosti stran. Podotkl, že smlouva nebyla bezúplatná, ale nájemné bylo kompenzováno údržbou a zvelebením pozemku a budováním oplocení. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přezkoumal rovněž doplňující rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání do výroků o věci samé není důvodné, naopak odvolání proti výroku o nákladech řízení své částečné opodstatnění má. Výrok I. rozhodnutí o částečném zastavení řízení nebyl odvoláním napaden, zůstal proti stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostačeném ke spolehlivému zjištění skutkového stavu, na základě něj učinil správné a objektivní skutkové závěry a věc v zásadě správně hodnotil i po stránce právní.

8. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, jenž hodnotil smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným dne 12.3.2021 jako smlouvu o výpůjčce dle § 2193 a násl. o. z. Ačkoli byla smlouva uzavřená mezi účastníky dne 12.3.2021 označena jako smlouva nájemní, předmětná dohoda nesplňovala náležitosti nájemní smlouvy, jejímž pojmovým znakem je mimo jiné v souladu s ust. § 2201 a násl. o. z. její úplatnost. Smlouva účastníků však byla sjednána bezúplatně, resp. výslovně bylo ujednáno nájemné 0 Kč. Je sice třeba připustit, že ve smlouvě bylo dohodnuto, že nájemné bude kompenzováno údržbou pozemku a výstavbou a rekonstrukcí oplocení, hodnota či cena recipročního plnění však nebyla ve smlouvě stanovena, ani nebyl nikterak naznačen její možný výpočet či odhad, na základě nějž by bylo lze dospět k jakékoli konkrétní částce korespondující nájemnému. Z ujednání tak není zřejmý finanční ekvivalent za užívání pozemku, a z toho důvodu tedy smlouva účastníků nemůže být považována za smlouvu nájemní (jako nájemní smlouva by byla neplatná pro nedostatek ujednání o nájemném) – viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26 Cdo 1978/2017 ze dne 24.10.2017. Z obdobných důvodů se nejedná ani o smlouvu pachtovní (§2332 a násl o. z.), jejímž charakteristickým znakem a zákonným požadavkem je rovněž úplatnost (pachtovné), eventuelně poměrná část výnosů. Nic takového mezi účastníky sjednáno nebylo. Smlouva o užívání věci, jež nenaplňuje znaky smlouvy nájemní ani pachtovní a je sjednána za nulové nájemné, ovšem může naplňovat znaky výpůjčky dle § 2193 a násl. o. z., a to i v případě, že jde o nemovitost (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 5390/2008, 28 Cdo 516/2005, 22 Cdo 522/2001). Vzhledem k tomu, že náležitosti smlouvy o výpůjčce předmětná smlouva ze dne 12.3.2021 naplňuje, hodnotil ji odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně právě jako planou smlouvu o výpůjčce, jímž předmětem byl pozemek parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa]. Předmětná smlouva byla uzavřena na 20 let, tedy do 12.3.2041, tj. na dobu určitou. Dle ust. § 1998 odst. 1 o. z., závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon. Vzhledem k tomu, že ustanovení týkající se smlouvy o výpůjčce žádné ustanovení o možnosti výpovědi nemá, je třeba vycházet z obsahu smlouvy ze dne 12.3.2021, ta však žádné ujednání o možnosti výpovědi rovněž neobsahuje. Z uvedeného je patrno, že vzhledem k tomu, že si účastníci smlouvy nesjednali možnost její výpovědi, žalobce nebyl oprávněn předčasně ukončit závazkový vztah na dobu určitou sjednaný mezi účastníky výpovědí, a tento jeho úkon učiněný dne 8.11.2022 je tedy nutno posoudit jako neplatný a nezpůsobilý k ukončení existujícího smluvního vztahu.

9. Pokud jde o následné odstoupení od smlouvy, je třeba vycházet z ust. § 2002 o. z. Z něj je patrné, že odstoupit od smlouvy lze pouze tehdy, porušila-li druhá smluvní strana smlouvu podstatným způsobem, přičemž charakteristika podstatného porušení smlouvy je uvedena ve větě druhé § 2002 odst. 1 o. z. Žalobce v odstoupení argumentoval tím, že žalovaný v rozporu s účelem smlouvy na pozemku provozoval, resp. umožnil provozovat své manželce soustavnou podnikatelskou činnost. V této souvislosti je třeba připomenout, že ve smlouvě bylo jako účel nájmu sjednáno mimo jiné i provozování prodejního stánku. Lze jen stěží učinit jiný závěr než ten, že k provozování prodejního stánku je oprávněn pouze subjekt, který disponuje příslušnou živností. Pokud tedy žalobce souhlasil s tím, že na jeho pozemku bude provozován prodejní stánek, pak musel předpokládat, že žalovaný má nebo si bude muset opatřit živnostenské oprávnění k prodeji. Pokud pak žalovaný realizoval (ve smlouvě sjednanou) prodejní činnost ve stánku prostřednictvím své manželky, jež živnostenským oprávněním, zřejmě na rozdíl od něj, disponovala, pak se podle názoru odvolacího soudu (který je ve shodě s názorem soudu prvního stupně), nejednalo o podstatné porušení smlouvy ve smyslu již zmíněného ust. § 2002 odst. 1 věta druhá o. z. I pro případ, že by o podstatné porušení smlouvy šlo, musel by býval žalobce od smlouvy odstoupit ve smyslu § 2002 odst. 1 věta první o. z. bez zbytečného odkladu. Za situace, kdy žalobce v podstatě z téhož důvodu dal žalovanému výpověď dne 8.11.2022, je zřejmé, že o jím tvrzeném porušení smlouvy věděl, resp. musel vědět, nejméně k tomuto datu, spíše dříve. Pokud se pak k odstoupení od smlouvy uchýlil až dne 25.5.2023, tj. až více než půl roku poté, neučinil tak bez zbytečného odkladu, jak požaduje zákon. Na toto posouzení nemá žádný vliv tvrzení žalobce, že s odstoupením vyčkával v naději, že bude věc vyřešena smírně. Negativní stanovisko žalovaného k důvodu výpovědi a následného odstoupení od smlouvy je zcela zřejmé již z jeho dopisu ze dne 28.11.2022, jímž prostřednictvím právního zástupce reagoval na obdrženou výpověď. Z uvedené argumentace je zřejmé, že platný smluvní vztah založený mezi účastníky smlouvou ze dne 12.3.2021 nezanikl ani v důsledku výpovědi, jež byla dána neplatně, ani v důsledku odstoupení od smlouvy, k němuž nebyly naplněny zákonné podmínky, resp. nebylo ani realizováno bez zbytečného odkladu, a je tak třeba ve shodě se soudem prvního stupně uzavřít, že závazkový vztah z předmětné smlouvy mezi účastníky neskončil žádným ze zákonem předpokládaných způsobů, a tedy i nadále trvá. Z tohoto důvodu postupoval soud prvního stupně zcela správně, pokud žalobu ve všech jejích meritorních bodech, vyjma části, ohledně níž byla žaloba vzata zpět, jako nedůvodnou zamítl. Nebyl-li ukončen závazkový vztah žádným ze zákonem předpokládaných způsobů, nemohl žalovanému vzniknout z bezúplatně sjednaného vztahu bezdůvodné obohacení najmě, pokud žalovaný poskytl pozemku péči, vylepšení a oplocení, jež si účastníci sjednali. Také požadavek na vyklizení pozemku a nevnikání na něj je za dané situace zjevně nedůvodný. Zbývá dodat, že pro posouzení výpovědi i odstoupení od smlouvy je irelevantní, zda na potvrzení ze dne 24.8.2022 figuruje či nefiguruje pravý podpis žalobce, a není tedy třeba se touto otázkou blíže zabývat, natož podrobit tuto otázku znaleckému zkoumání, jež by představovalo další neúměrné náklady účastníků. Pokud žalobce argumentoval tím, že smlouva byla sjednána na příliš dlouhou dobu a že byla sjednána v rozporu s dobrými mravy, pak odvolací soud takový rozpor nespatřuje. V rámci smluvní volnosti stran není neobvyklé, že jsou smlouvy, zejména ty, jež se týkají užívání pozemků, uzavírány na dobu neurčitou nebo alespoň na delší časové úseky. Ostatně ust. § 2000 o. z. umožňuje po deseti letech domáhat se zrušení závazku. Smlouvu odvolací soud neshledal rozpornou s dobrými mravy ani pro žalobcem tvrzenou údajnou nízkou hodnotu protiplnění. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že obě sporné strany uzavřely předmětnou smlouvu zcela dobrovolně a při plné orientovanosti (opak nebyl tvrzen ani naznačen) a kromě protiplnění ve formě zkultivování zcela zpustlého pozemku a zajištění jeho oplocení, které podle přílohy smlouvy ve většině obvodu zcela chybělo nebo bylo v dezolátním stavu, není zanedbatelnou hodnotou. Žádné nápadně nevýhodné podmínky při sjednání smlouvy tedy nebylo lze shledat.

10. Na základě argumentace uvedené v předchozích odstavcích dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je ve všech jeho meritorních výrocích věcně správné a jako takové je tedy v tomto rozsahu dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

11. Poněkud jiná je situace, pokud jde o náklady řízení. Soud prvního stupně správně postupoval dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a dle § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., vyšel však při stanovení tarifní hodnoty s odkazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26 Cdo 684/2016 z ceny nemovitosti. Blíže použití této tarifní hodnoty nezdůvodnil. Odvolací soud naopak s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR IV. ÚS 201/2001, a III. ÚS 3699/15, jakož i na rozhodnutí NS Č sp. zn. 26 Cdo 3504/2021 dospěl k závěru, že cena nemovitosti není pro vyklizení pozemku, natož pro zákaz vnikání na něj nikterak významná, neboť stejné důsledky a skutkovou náplň může mít rozhodnutí o vyklizení nemovitosti mající hodnotu v řádech desetitisíců, statisíců či milionů korun a také úkony právní služby bývají ve všech případech cen nemovitostí obvykle obdobně náročné. Navíc se jednalo o vyklizení a nevnikání na pozemek v souvislosti pouze s jeho předchozím (časově omezeným) užíváním a nikoli v souvislosti s případnou změnou vlastníka. Odvolací soud má proto za to, že je třeba vyjít z tarifních hodnot vyplývajících z ust. § 9 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen tarif). Vzhledem k tomu, že vyklizení pozemku, jakož i vstupování na něj je svou náplní blízké užívání, tedy i nájmu pozemku, postupoval odvolací soud při stanovení tarifní hodnoty u vyklizení a zákazu vnikání na pozemek dle § 9 odst. 3 písm.. e) tarifu. Žalobce se domáhal v řízení celkem čtyř nároků: 1)vyklizení pozemku, 2) zákazu vnikání žalovaného na pozemek, nad rámec toho (a tedy nadbytečně) ještě 3) odstranění řady movitých věcí a zasypání jámy, a konečně též 4) bezdůvodného obohacení ve výši 1 855 Kč. Dle ust. § 12 odst. 3 tarifu se při spojení dvou a více věcí za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Za každý z úkonů právní služby tak žalovanému náleží odměna vypočtená ze součtu tarifních hodnot. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že byť vzal žalobce žalobu ohledně nároku na odstranění jednotlivě jmenovaných movitých věcí a zasypání jámy zpět poté, kdy žalovaný tyto věci odstranil a jámu zahrnul, nejde v daném případě o situaci předvídanou ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř, neboť v daném případě řízení dospělo ve zbývajícím rozsahu až do finálního meritorního rozhodnutí, a v rámci něj bylo zjištěno, že žaloba nebyla podána po právu (žaloba o vyklizení a další nároky byla zamítnuta se závěrem, že závazkový vztah mezi účastníky i nadále trvá). Žaloba tedy sice byla ve zmíněném rozsahu vzata zpět pro chování žalovaného, avšak žaloba zjevně nebyla podána důvodně. I v rozsahu zastavení řízení tedy jde procesní zavinění v souladu s ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. za žalobcem, a žalovaný tak má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Tarifní hodnotu podstatnou pro každý úkon právní služby před soudem prvního stupně realizovaný do 31.12.2024 tak činí součet částky 1 855 Kč dle § 8 a § 7 tarifu za bezdůvodné obohacení, 10 000 Kč dle § 9 odst. 1 tarifu za odstranění movitých věcí, jejichž hodnota není penězi oceněna, 35 000 Kč dle § 9 odst. 3, písm. e) tarifu za vyklizení pozemku a 35 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. e) tarifu za zákaz vnikání na pozemek – celkem tedy činí tarifní hodnota 81 855 Kč a odměna za jeden úkon právní služby je 4 380 Kč. V tomto rozsahu je honorováno 12 úkonů, jež právní zástupce žalovaného účtoval a jež jsou specifikovány v rozhodnutí soudu prvního stupně. Za období po novele tarifu realizované vyhl. č. 258/2024 Sb. s účinností od 1.1.2025 činí tarifní hodnota dle totožných ustanovení tarifu (v novelizované podobě) již 161 855 Kč a odměna částku 7 580 Kč. Odměna za řízení před soudem prvního stupně náleží v tomto rozsahu žalovanému za jeden úkon právní služby – účast u jednání 22.1.2025. K tomuto náleží žalovanému dvanáct paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 3 tarifu a jedna náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč dle tarifu ve znění vyhl. č. 258/2024 Sb. Celkem za řízení před soudem prvního stupně tedy žalobci náleží odměna za úkony právní služby v částce 64 190 Kč a částka odpovídající 21 % DPH ve výši 13 479,90 – tj. 77 669,90 Kč a po zaokrouhlení 77 670 Kč. Odvolací soud cestou částeční změny nákladového výroku dle § 220 odst. 1 o.s.ř. modifikoval výši částky přiznané na nákladech řízení, jinak rozsudek i v tomto výroku potvrdil dle § 219 o.s.ř.

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Předmětem odvolacího řízení však byly již jen tři spojené nároky – bezdůvodné obohacení 1 855 Kč, vyklizení pozemku a zákaz vnikání na pozemek, tedy tarifní hodnoty 1 855 Kč, a dvakrát 65 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. e) tarifu po zmíněné novele. Z tarifní hodnoty 131 855 Kč činí odměna za úkon právní služby 6 380 Kč a vzhledem k tomu, že za žalovaného byly v rámci odvolacího řízení realizovány pouze dva úkony právní služby, činí odměna součet dvojnásobku částky 6 380 Kč, dva paušály po 450 Kč a částka odpovídající 21 % DPH ve výši 2 868,60 Kč – celkem tedy 16 528,60 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení je stejně jako náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně splatná k rukám právního zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení