70 Co 182/2022 - 755

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivy Krejčířové a soudců JUDr. Michala Ryšky a JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [adresa] 2. [jméno FO], narozený dne [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [adresa] o určení vlastnictví k nemovitosti, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. května 2022, č. j. 31 C 170/2016-538, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 070 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 395,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným (v pořadí již druhým) rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem bytové jednotky [číslo] nacházející se v budově č. p. [číslo], stojící na pozemku p. [číslo] v k. ú. [adresa] a spoluvlastnického podílu na společných částech této budovy o velikosti id. [číslo] (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok). Při svém rozhodování byl soud prvního stupně vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3266/2020, podle něhož dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nebylo možné nabýt členský podíl v bytovém družstvu od neoprávněného ani v případech, kdy byl nabyvatel v dobré víře ohledně členství převodce podílu v družstvu s tím, že v další fázi řízení bude nutno posoudit, zda žalovaný 1) mohl platně převést vlastnické právo k jednotce na žalovaného 2), který se jeho členem nestal. V napadeném rozsudku soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný 2) nemohl dne 18. 4. 2011 platně uzavřít s žalovaným 1) smlouvu o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o převodu členství ze dne 24. 11. 2010, kdy se žalovaný 2) nestal členem žalovaného 1) a členský podíl v žalovaném 1) nevydržel pro narušení dobré víry. Jako předběžnou otázku si posoudil, že bratr žalobce převedl členská práva a povinnosti spojené s členstvím žalovaného 1) na žalovaného 2) 14 dní po doručení výzvy k vrácení daru, kdy byly splněny podmínky pro vrácení daru, když opakovaně uvedl, že smlouva o převodu členství ze dne 9. 12. 2002 uzavřená mezi otcem žalobce a bratrem žalobce byla bezúplatná. Zamítnutí žaloby pak odůvodnil rozporem s dobrými mravy, neboť žalovaný 2) se na vzniku tohoto sporu nijak nepodílel, a naopak protiprávní vztah, ze kterého by měl žalobce těžit a získat majetkový prospěch, zavinil otec žalobce. Pokud by žalobě bylo vyhověno, došlo by k zásahu do majetkových a sociálních práv žalovaného 2) bez jakéhokoliv jeho přičinění.

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, který souhlasil s tím, že soud prvního stupně posoudil smlouvu o převodu členství ze dne 9. 12. 2002 jako bezúplatný právní úkon, i s tím, že doručením výzvy k vrácení daru bratrovi žalobce došlo k obnovení vlastnického práva otce žalobce k členskému podílu k bytovému družstvu, rovněž souhlasil s tím, že převod členských práv a povinností bratrem žalobce na žalovaného 2), je absolutně neplatný. Proto nemohl žalovaný 2) nabýt členská práva a povinnosti vydržením, neboť jeho dobrá víra byla narušena před uplynutím tříleté vydržecí doby. Žalovaný 1) tudíž nemohl platně převést vlastnické právo k předmětnému bytu na žalovaného 2), neboť tento se nikdy nestal členem žalovaného 1). Zásadně nesouhlasil s odůvodněním obsažených v bodech 54 a 55 napadeného rozsudku a nesouhlasil s argumentací soudu, na základě které dospěl k zamítnutí žaloby. Nesouhlasil se závěry o tom, že žalovanému 1) e-mailem ze dne 15. 10. 2010 a následně 2. 11. 2010, obsahující informace o zahájení řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 54 C 190/2010 a uplatnění práva na vrácení daru vůči bratrovi žalobce, učinil sám žalobce a nikoli jeho otec. Tento závěr považoval za nesprávný, neboť pokud žalobce posílal žalovanému 1) e-maily, nejednal za sebe, ale za svého otce, což vyplývá z obsahu samostatných e-mailů, když žalobce tak činil na základě plné moci. Uvedený rozsudek je tak nesprávný, neboť není možné žalobu zamítnout pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. V rozporu s dobrými mravy nemůže být, pokud má někdo platný majetkový nárok a domáhá se jeho ochrany soudní cestou proti osobě, která platný majetkový nárok nemá. Navrhl, aby jej odvolací soud změnil a žalobě vyhověl.

3. Žalovaný 1) navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného, zopakoval argumentaci doposud učiněnou a zdůraznil, že v posuzovaném případě žádné povinnosti neporušil a postupoval v souladu s právními předpisy.

4. Žalovaný 2) souhlasil s výrokovou částí rozsudku, měl však zato, že smlouva o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi otcem žalobce a bratrem žalobce byla úplatným právním úkonem, neboť obdarovaný dárci poskytl protiplnění majetkové povahy (úplatu přesahující zůstatkovou hodnotu členského podílu) a poukázal na obsah usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2022, č. j. 8 Cm 96/2022-1267. Dále zopakoval argumentaci učiněnou v řízení před soudem prvního stupně i v předchozím odvolacím řízení, zdůraznil, že na vzniklé situaci se nijak nepodílel a vyhověním žaloby by soud nepřípustně zasáhl do jeho majetkových práv.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Podle § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v oblasti hmotného práva odvolací soud věc posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013.

7. Podle ust. § 630 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

8. Je-li smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu bezúplatná, není vyloučeno na tento převod analogicky aplikovat ustanovení § 630 obč. zák. o vrácení daru (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005).

9. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

10. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

11. Podle § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

12. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014, jehož se účastní žalobce jako navrhovatel, dále účastník 1) [adresa] (bratr žalobce), žalovaný 1) jako účastník 2) a žalovaný 2) jako účastník 3), je řešena otázka, zda právní předchůdce žalobce (otec žalobce) byl ke dni svého úmrtí řádným členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu, o jehož vlastnictví jde v tomto řízení.

13. Obě řízení mají totožný okruh účastníků (řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014 se navíc účastní bratr žalobce) a žalobce v nich tvrdí zcela stejné rozhodné skutečnosti. Žalobce je jediným dědicem po svém otci.

14. Zásadní pro rozhodnutí v obou řízeních je právní posouzení smlouvy o převodu členství ze dne 9. 12. 2002 uzavřené mezi otcem a bratrem žalobce. Pokud by bylo prokázáno, že se jednalo o úplatnou smlouvu, nemohl by žalobce uspět ani v jednom z řízení již na základě tohoto zjištění, neboť by nemohlo dojít na základě výzvy otce žalobce k vrácení daru adresované bratru žalobce k obnovení členství otce žalobce u žalovaného 1) a k obnovení nájemního vztahu otce žalobce k předmětnému bytu. Žalobce by pak v tomto řízení nemohl mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť pokud by jeho otec již ke dni úmrtí nebyl členem žalovaného 1), nemělo by určení vlastnictví žalovaného 1) k předmětnému bytu v tomto řízení pro žalobce žádný význam, neboť tento by žalovaný 1) nebyl povinen nabídnout žalobci k převodu do vlastnictví.

15. Odvolací soud po předložení věci s odvoláním dne 21. 10. 2022 zjistil, že v řízením vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014, Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 15. 6. 2022, č. j. 8 Cmo 96/2022-1267, smlouvu o převodu členských práv a povinností ze dne 9. 12. 2002 posoudil jako úplatný právní úkon, tedy odlišně než soud prvního stupně v této věci, a dospěl k závěru, že otec žalobce ke dni úmrtí členem žalovaného 1) nebyl, což má pro posuzovanou věc zásadní význam. Odvolací soud proto řízení přerušil nejprve do skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 27 Cdo 2873/2022 (usnesení ze dne 11. 4. 2023, č. j. 70 Co 182/2022-578), následně jej přerušil do skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014 (usnesení ze dne 31. 8. 2023. č. j. 70 Co 182/2022-591) a naposledy jej přerušil do skončení řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2023, č. j. 8 Cmo 96/2022-1417 (usnesení ze dne 12. 3. 2024, č. j. 70 Co 182/2022-628), vždy s odůvodněním, že v řízení o určení členství otce žalobce v žalovaném 1) vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014, byla zamítnuta (pravomocně) žaloba na určení členství otce žalobce, což zásadním způsobem změnilo situaci, neboť pokud by otec žalobce nebyl členem žalovaného 1) ke dni úmrtí a nájemcem předmětného bytu, žalovaný 2) byl členem žalovaného 1) a tudíž žalovaný 1) platně převedl vlastnické právo k předmětnému bytu na žalovaného 2). Je nutné sjednotit právní posouzení smlouvy o převodu členství uzavřené mezi otcem žalobce a bratrem žalobce v roce 2002, neboť není myslitelné, aby ve dvou řízeních vedených mezi takřka totožnými účastníky při posouzení shodné zásadní otázky dospěly soudy v jednotlivých řízeních k různým právním závěrům.

16. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 19 Cm 166/2014 a z jednotlivých rozhodnutí vydaných v tomto řízení odvolací soud zjistil následující. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 2. 11. 2010 se otec žalobce, zemřelý dne 31. 3. 2014, domáhal vůči bratrovi žalobce udělení souhlasu soudem k nahrazení podpisu bratra žalobce ve věci zpětného převodu členských práv a povinností. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 4. 2014, č. j. Ncp 334/2014-268, určil, že k projednání věci jsou příslušné krajské soudy, a po právní moci tohoto usnesení postoupil věc k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně; žalobce se po smrti svého otce stal v tomto řízení jeho procesním nástupcem. Krajský soud v Brně následně připustil změnu žaloby tak, že navrhovatel se domáhal určení, že jeho otec byl ke dni jeho úmrtí členem bytového družstva (žalovaného 1.) a nájemcem ve výroku specifikovaného družstevního bytu. Požadované určení navrhovatel (žalobce v tomto řízení) opíral o zcela totožná skutková tvrzení jako v posuzované věci. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2021, č. j. 19 Cm 166/2014-1191, určil, že otec žalobce byl ke dni svého úmrtí členem družstva a nájemcem družstevního bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Rozhodl tak na základě skutkových zjištění, podle nichž smlouvou z 9. 12. 2002, jejíž znění vycházelo ze vzorové smlouvy o převodu členských práv a povinností poskytnuté družstvem, převedl otec žalobce na bratra žalobce členská práva a povinnosti v družstvu spojená s právem nájmu družstevního bytu. Součástí smlouvy o převodu bylo mimo jiné ujednání, podle něhož obě strany prohlásily, že zůstatková hodnota podílu v družstvu ve výši 48 520 Kč mezi nimi byla vypořádána. Dopisem z 26. 9. 2010 otec žalobce vyzval bratra žalobce k vrácení daru pro nevděk. Smlouvou z 24. 11. 2010, jejíž znění rovněž vycházelo ze vzorové smlouvy o převodu družstevního podílu poskytnuté družstvem, převedl bratr žalobce družstevní podíl na žalovaného 2). Součástí smlouvy o převodu bylo mimo jiné ujednání, podle něhož obě strany prohlásily, že zůstatková hodnota podílu v družstvu ve výši 58 899 Kč mezi nimi byla vypořádána. Žalovaný 1) smlouvou ze dne 18. 4. 2011 převedl byt do vlastnictví žalovaného 2). Po právní stránce dospěl k závěru, že smlouva o převodu mezi otcem žalobce a bratrem žalobce nebyla platně uzavřena, a proto nemohl bratr žalobce družstevní podíl platně převést na žalovaného 2); původní navrhovatel tak byl ke dni svého úmrtí členem družstva s podílem spojeným s právem nájmu družstevního bytu. K odvolání bytového družstva [žalovaného 1) v tomto řízení] a [Jméno advokátky B] [žalovaného 2) v tomto řízení] Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 6. 2022, č. j. 8 Cmo 96/2022-1267, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na požadované určení zamítl (I. výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (II. až VII. výrok). Odvolací soud dospěl k závěru, že v případě smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 9. 12. 2002, která byla uzavřena mezi otcem žalobce a bratrem žalobce, šlo o úplatnou smlouvu, přičemž výše protiplnění a způsob, jakým k němu mělo dojít, vyplývají ze skutečnosti, že členství v družstvu bylo převáděno z otce na syna. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2873/2022 usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož je třeba v dalším řízení provést výklad smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu v souladu s výkladovými pravidly jakož i zásadami pro výklad právních úkonů. Vrchní soud v Olomouci, vázán právním názorem dovolacího soudu, usnesením ze dne 22. 11. 2023, č. j. 8 Cmo 96/2022-1417, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že opětovně návrh zamítl. Poté, co splnil požadavky Nejvyššího soudu a provedl podrobný výklad smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 9. 12. 2002, limitován dobou, která od jejího uzavření uplynula a skutečností, že jeden z účastníků smlouvy již nežije, vyloučil jednoznačný závěr o konsensu vůle účastníků smlouvy ve smyslu bezúplatného převodu, stejně jako závěr, že úmysl otce žalobce převést členství na bratra žalobce bezúplatně byl nebo musel být bratrovi žalobce znám. Neshledal ani žádné důvody, pro které by měla být smlouva o převodu členství neplatná. Nejvyšší soud dovolání navrhovatele (žalobce) usnesením ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1961/2024-1549, odmítl, když názor odvolacího soudu, podle kterého je ujednání smlouvy, v němž strany prohlašují, že zůstatkovou hodnotu členského podílu si mezi sebou vypořádaly, zpravidla postačující pro závěr, podle něhož jde o smlouvu úplatnou (není-li zjištěn odlišný skutkový stav), odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 328/2007, uveřejněné pod číslem 16/2010 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1786/2011, či ze dne ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3279/2015). Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani výtku navrhovatele, podle které odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces tím, že úplatnost smlouvy (jako předběžnou otázku) posoudil jinak, než soudy v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 170/2016, neboť uvedené řízení nebylo v době vydání napadeného rozhodnutí pravomocně skončeno, a dovolateli tak žádné legitimní očekávání nemohlo vzniknout.

17. Shora uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu byla vydána po vyhlášení napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a tudíž i po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3266/2020 (obě rozhodnutí Nejvyššího soudu vydal senát 27 Cdo).

18. Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu (dovolacího soudu) platí jen za předpokladu, že po zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně nedojde k tak zásadním změně (např. skutkového stavu, judikatury apod.), že je vyloučena aplikace dříve vysloveného právního názoru.

19. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že po vyhlášení napadeného rozsudku došlo k zásadní změně v podobě pravomocného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021, č. j. 19 Cm 166/2014-1191, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2023, č. j. 8 Cmo 96/2022-1417, když dovolání proti němu podané žalobcem bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Mezi účastníky tohoto řízení byla závazně vyřešena stěžejní otázka a to, že otec žalobce nebyl ke dni úmrtí členem žalovaného 1), neboť smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 9. 12. 2002 nebyla bezúplatným právním úkonem, v důsledku čehož výzva k vrácení daru nevyvolala žádné právní účinky.

20. Uvedená změna, k níž došlo po vyhlášení napadeného rozsudku, je natolik zásadní, že předchozí závazné právní názory odvolacího i dovolacího soudu přijaté v tomto řízení nemohou obstát.

21. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravují ustanovení § 159a a § 135 o. s. ř. Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017, ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2775/2021, nebo jeho usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3453/2016, a ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 986/2022).

22. Účastníci tohoto řízení byli všichni účastníky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014, v němž se žalobce domáhal určení členství svého otce v žalovaném 1) ke dni jeho úmrtí a určení, že jeho otec byl nájemcem předmětného bytu. Do výroku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2023, č. j. 8 Cmo 96/2022-1417, kterým bylo změněno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2021, č. j. 19 Cm 166/2014-1991 tak, že odvolací soud zamítl návrh na určení, že původní otec žalobce, zemřelý 31. 3. 2014, byl ke dni úmrtí členem žalovaného 1) a nájemcem blíže specifikovaného bytu, se přímo promítl závěr, že smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 9. 12. 2002, uzavřená mezi otcem žalobce a bratrem žalobce, nebyla bezúplatná. Na základě výzvy k vrácení daru tudíž nemohlo dojít k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva otce žalobce k členského podílu v žalovaném 1) a k obnovení jeho nájemního vztahu. Z tohoto důvodu nemohl být otec žalobce ke dni své smrti členem žalovaného 1) a nájemcem předmětného bytu.

23. Jelikož návrh na určení členství otce žalobce v žalovaném 1) a na určení existence nájemního vztahu k předmětnému bytu byl zamítnut, je nutné pro zjištění, o čem soud tímto výrokem rozhodl, posoudit v souvislosti s odůvodněním předmětného rozhodnutí ve smyslu výše citovaných závěrů. Shora citované pravomocné usnesení Vrchního soudu v Olomouci je pro účastníky řízení a pro soud závazné, neboť deklaruje neexistenci členství otce žalobce v žalovaném 1) ke dni jeho úmrtí, z čehož je třeba vycházet i v této věci (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98).

24. Žalobce již nyní nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), neboť pokud jeho otec ke dni úmrtí členem žalovaného nebyl, o čemž bylo pravomocně rozhodnuto, nemůže mít v případě, že by žalobě bylo vyhověno, z takého rozhodnutí žádný prospěch, neboť by mu nemohlo vzniknout právo na převod předmětného bytu do vlastnictví.

25. Žalobce doručil dne 1. 9. 2025 odvolacímu soudu žádost o odročení jednání nařízeného na 3. 9. 2025 v 9:00 hodin, neboť dle svých tvrzení nebyl ze zdravotních důvodů schopen se k jednání dostavit, s tím, že na své účasti trval. K osvědčení důvodnosti žádosti o odročení jednání předložil lékařskou zprávu ze dne 27. 8. 2025, z níž vyplývá, že žalobce se dostavil k lékaři [tituly před jménem] [jméno FO] s trvajícími 2 až 3 měsíce zhoršenými bolestmi krční páteře při poklesávání hlavy s již dříve diagnostikovanou mykasthenií gravis, přičemž navštívil lékařské zařízení specializované na léčbu bolesti ([právnická osoba].). Žalobci bylo doporučeno absolvovat cílenou fyzioterapii pod odborným vedením a nastavením farmakoterapie (žalobce byl při vyšetření při vědomí, aktivní, na otázky odpovídal správně, chodil s chodítkem). Z informací zaslaných odvolacímu soudu přímo žalobcem bylo zjištěno, že v řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 27/2024, 60 Cm 4/2024, v nichž žalobce žaluje žalovaného 1) o zaplacení peněžitých plnění, bylo na den 1. 9. 2025 nařízeno první setkání s mediátorem [tituly před jménem] [adresa], které se v 8:30 hodin tohoto dne uskutečnilo (viz úřední záznam na č. l. 745), tohoto jednání se osobně účastnil i žalobce, žádné zdravotní omezení při tom neudával. [tituly před jménem] [jméno FO], který žalobci vystavil lékařskou zprávu, uvedl, že se u žalobce dne 27. 8. 2025 nezabýval tím, zda je žalobce či není schopen účasti u jednání. Žalobci bylo sděleno, že lékařské zařízení, kam se dostavil, není vhodné pro jeho léčbu. Žalobce se dostavil sám, při chůzi používal chodítko, byl plně orientován. S ohledem na shora uvedené odvolací soud žádost žalobce o odročení jednání posoudil jako nedůvodnou a věc projednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. Jednání dne 3. 9. 2025 se navíc účastnil zástupce žalobce z řad advokátů, který hájil jeho práva.

26. S ohledem na zásadu zákazu překvapivého rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06), odvolacího soud seznámil účastníky se svým názorem o tom, že rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku správný, avšak s ohledem na změny, k nimž došlo po jeho vyhlášení a jsou popsány výše, je tomu tak z jiných důvodů. Odvolací soud vázán pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci již není oprávněn existenci členství otce žalobce v žalovaném 1) posoudit odlišně, neboť je (shodně jako účastníci) tímto rozhodnutím vázán. Navíc Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1961/2024, výslovně uvedl, že jelikož v řízení před soudem prvního stupně v této věci, v níž byl smlouva o převodu členských práv a povinností ze dne 9. 12. 2002 posouzena jako úplatný úkon (tedy odlišně), nemohlo žalobci žádné legitimní očekávání vzniknout, neboť věc nebyla skončena pravomocně.

27. Žalobce s tímto názorem odvolacího soudu nesouhlasil, setrval na svých tvrzeních, domníval se, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) je vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu v této věci a měl by se zabývat pouze tím, co mu bylo uloženo, tedy tím, zda žalovaný 1) byl oprávněn převést předmětný byt žalovanému 2), který se jeho členem nestal. Domníval se, že v tomto řízení byl zjištěn jiný skutkový stav než v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014. Navíc usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2024, sp. zn. 27 Cdo 1961/2024, bylo odvolání žalobce odmítnuto, nejedná se tudíž o rozhodnutí ve věci samé.

28. Žalovaný 1) uvedl, že v důsledku tohoto sporu byl nucen změnit formulářovou smlouvu užívanou po dlouhou dobu k převodu členských práv a povinností, kterou vždy vnímal jako úplatnou a s názorem odvolacího soudu se plně ztotožnil.

29. Žalovaný 2) s názorem odvolacího soudu souhlasil, neboť tuto argumentaci tvrdil jako obranu po celou dobu řízení.

30. S ohledem na shora uvedené odvolací soud v této fázi řízení shledal jako zcela nedůvodný návrh žalobce na nařízení mediace a rovněž na návrh na doplnění dokazování výslechem navrženého svědka [jméno FO] a navržené svědkyně [jméno FO] oba bytem [adresa] (tito už byli navrženi v řízení před soudem prvního stupně, avšak žalobce poté na jejich vyslechnutí netrval; daní svědci se měli vyjádřit k bezúplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, což je otázka již pravomocnější vyřešená), kdy provedení těchto důkazů je zcela nadbytečné, neboť nemohou vést k změně názoru odvolacího soudu.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že s odvoláním neúspěšný žalobce je k jejich náhradě povinen úspěšným žalovaným k rukám jejich zástupců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

32. Žalovaný 1) v odvolacím řízení účelně vynaložil náklady řízení ve výši 6 070 Kč sestávající z odměny za zastoupení za jeden úkon právní služby ve výši 5 620 Kč (účast u jednání odvolacího soudu) dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ve znění účinném od 1. 1. 2025, z 1 režijního paušálu ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025.

33. Žalovaný 2) v odvolacím řízení účelně vynaložil náklady řízení ve výši 11 395,70 Kč sestávající z odměny za zastoupení za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč (vyjádření k odvolání) dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, z 1 režijního paušálu ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024), odměny za zastoupení za jeden úkon právní služby ve výši 5 620 Kč (účast u jednání odvolacího soudu) dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, s 1 režijním paušálem ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025), vše s náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 1 925,70 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

34. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. ve vztahu k neúspěšnému žalobci nebyly shledány. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele (§ 150 o. s .ř.) se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého, osobní, majetkové a výdělkové poměry účastníky k aplikaci § 150 o. s. ř. bez dalšího nepostačují a žádné jiné okolnosti, které by takový postup umožňovaly, shledány nebyly. Žalovaní ničím nezavdali příčinu k vedení řízení, z jejich strany nedošlo k žádnému protiprávnímu či nemravnému nebo šikanóznímu jednání, po celou dobu řízení setrvali na svých postojích a na vzniku situace, která vedla žalobce k zahájení řízení se ničím nepodíleli. Bylo by tudíž nespravedlivé, aby si náklady, které v průběhu řízení vynaložili, nesli ze svého.