70 Co 182/2024 - 876

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. března 2024, č. j. 5 C 166/2021-786, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v II. až V. výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 151,93 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o uložení povinnosti žalovaného zdržet se jednání zasahujícího neoprávněně do práv žalobce (I. výrok). Zamítl žalobu o uložení povinností žalovanému odstranit specifikované příspěvky zveřejněné na Facebooku (II. výrok), zveřejnit na Facebooku omluvu v uvedeném znění za specifikované příspěvky (III. výrok) a zaplatit žalobci na přiměřeném zadostiučinění částku 100 000 Kč (IV. výrok). Současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 87 311,44 Kč (V. výrok).

2. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný uveřejnil na svém facebookovém profilu předmětné příspěvky o žalobci, který je účasten stavebních řízení, o která se žalovaný vzhledem ke svému účelu a zájmu na veřejné kontrole veřejné správy zajímá. Výroky žalovaného měly pravdivý základ a nelze je považovat za neslušné.

3. K tomu soud prvního stupně blíže uvedl, že žalovaný v příspěvku ze dne 7. 2. 2019 kriticky hodnotil činnost prostějovského stavebního úřadu dotýkající se stavebního záměru (mimo jiné) žalobce, přičemž tato kritika měla podklad v rozhodnutí Krajského soudu v Brně, dle kterého při vydání souhlasu nebyl respektován podmíněný souhlas, respektive nesouhlas vlastníka sousedního pozemku se stavebním záměrem. Tvrdí-li žalobce, že je nepravdivě označován za podnikatele, pak je jednatelem společnosti [právnická osoba] Laická veřejnost mezi jednatelem a podnikatelem nerozlišuje a označení za podnikatele není urážlivé. Při označení žalobce za „arogantního“ vycházel žalovaný z rozhodnutí Krajského soudu v Brně, z něhož lze dovodit, že žalobce nerespektoval při svém stavebním záměru podmíněný souhlas, respektive nesouhlas vlastníka sousedního pozemku se stavebním záměrem. Žalobce při telefonickém rozhovoru s panem [jméno FO] dne 15. 9. 2021 uvedl „já mám [jméno FO]“, z čehož lze dovodit, že žalobce Ing. [právnická osoba] považuje za svého známého, který pracuje k jeho prospěchu, a to i tak, že přehlíží při rozhodování nesouhlas vlastníka sousedního pozemku se stavebním záměrem. Žalovanému proto nelze vytýkat, že v příspěvku ze dne 16. 3. 2021 uvedl, že žalobci město půjde „na ruku“. Pokud je v příspěvcích žalovaného hovořeno o černých stavbách žalobce, pak sám žalobce ve svém vyjádření uvádí, že ne všechny jeho stavby jsou v souladu se stavebními předpisy, a žalovaný prokázal, že se jedná o stavby nelegální. Uváděl-li žalobce ohledně staveb stavebnímu úřadu vždy jiný účel, přestože je užíval jako stavby pro koně, nelze žalovanému vytýkat, že v příspěvku ze dne 13. 7. 2021 uvedl, že žalobce se „snažil obelhat magistrát“. Právě tak nelze žalovanému vytýkat, že v příspěvku (nadneseně) hovořil o zprivatizování veřejného prostoru žalobcem, neboť žalobce (respektive společnost [právnická osoba]) dne 16. 12. 2017 žádal o pronájem části pozemků z důvodu rozšíření parkovacích stání s tím, že „zákazníci firemní prodejny a firmy parkovali na okolních silnicích“. Pokud žalovaný v příspěvku ze dne 7. 2. 2019 psal o změně územního plánu a „nachystání“ této změny pro žalobce, vyjadřoval svůj subjektivní názor. Uvedl-li žalovaný v příspěvku ze dne 13. 7. 2021 zastavěnost 70%, ač tato dle žalobce činí toliko 50%, pak i kdyby šlo o údaj nepravdivý, nemohla by tato nepřesnost znamenat neoprávněný zásah do cti žalobce, neboť se nejedná o urážlivé tvrzení. Pokud žalovaný použil fotografii žalobce na koni s popisem „[Jméno žalobce], kentaur“, uvedl zde část firmy žalobce. Při karikování žalovaný vycházel z obrazových zdrojů z webových stránek společnosti [právnická osoba] a užitá karikatura spočívala na reálném základě a nebyla nepřiměřená (byl-li žalobce v řízení, o němž bylo referováno, neúspěšný a byl karikován v boxerském ringu jako ten, kdo zápas prohrál, respektive měnil-li žalobce účel užití staveb a bylo s nadsázkou dovozováno, že by je mohl označovat za voliéry a jeho fotografie byla doplněna o papoušky). Soud prvního stupně proto dovodil, že ani použitá karikatura zcela zjevně nepřesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky. Zohlednil rovněž, že dle výpovědi svědkyně [jméno FO] předmětné příspěvky do cti žalobce nezasáhly, neboť i přes tyto příspěvky je mezi zaměstnanci, obyvateli i lidmi, kteří se věnují jezdeckému sportu (jízdě na koních), vnímán pozitivně a je oblíben.

4. Proti II. až V. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jejich změny vyhověním žalobě. Uvedl, že předsedou výboru žalovaného je Ing. arch. [jméno FO], který již řadu let vede sousedskou válku proti žalobci a jeho stavbám. V předmětných příspěvcích žalovaný sděluje řadu nepravd, na nepravdivých či zkreslených informacích postavených excesivních hodnotových soudů a zesměšňujících karikatur, při kterých používá fotografie žalobce, k čemuž žalobce nedal souhlas. Z celého kontextu příspěvků plyne sdělení žalovaného veřejnosti, že žalobce je mafián, který si nezákonným (korupčním či klientelistickým) způsobem zařizuje vydání stavebních povolení na Magistrátu města [adresa]. Toto nepravdivé sdělení žalovaný neprokázal. Soud prvního stupně nesprávně vyvodil, že pokud byl územní souhlas k přestavbě skladu následně zrušen Krajským soudem v Brně, jde o důkaz vlivu žalobce na stavební úřad. Ve skutečnosti šlo o to, že žalobce, neznalý stavebních předpisů, měl v plánu postavit přístavbu haly, nechal si k tomuto záměru udělat projekt a bylo mu sděleno, že na situačním výkresu musí být podpis souseda. Ing. arch. [jméno FO] předmětný dokument předal žalobci podepsaný s dopsanými informacemi. Žalobce nevěděl, co v této situaci procesně dále činit, a na stavebním úřadu mu úředník sdělil, že dopsané podmínky nejsou právně relevantní a může podat žádost i s tímto dokumentem. Žalobce proto podal žádost, které stavební úřad Magistrátu města [adresa] vyhověl, žalobce přístavbu legálně postavil a následně byl vydán zrušující rozsudek ve správním soudnictví. Žalobce neměl na rozhodnutí stavebního úřadu žádný vliv a z nesprávného rozhodnutí stavebního úřadu nemůže být dovozováno nějaké napojení nebo ulevování žalobci stavebním úřadem.

5. Žalobce dále v odvolání uvedl, že pokud soud prvního stupně poukazuje na tajně nahraný rozhovor žalobce s předsedou výboru žalovaného ze dne 15. 9. 2021, ve kterém měl žalobce sdělit „mám [jméno FO]“, nejednalo se o telefonický rozhovor, ale o sousedské pokřikování přes hranici pozemků. Žalobce byl znechucen tím, že v sídle žalovaného bylo vše bez problémů zlegalizováno Ing. [jméno FO] z Magistrátu města [adresa], zatímco žalobci v jeho řízeních za obdobných situací vyhověno nebylo a bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Na první pohled se tedy jevilo, že je na Magistrátu města [adresa] osoba, která v řízeních bez zákonných podmínek vyhovuje Ing. arch. [jméno FO] a osobám, které zastupuje. Unavený a frustrovaný žalobce slyšel od Ing. arch. [jméno FO] z jeho balkonu provokativní pokřikování o odstraňování žalobcových staveb a reakce žalobce „mám [jméno FO]“ neznamenala, že by byl Ing. [jméno FO] loutkou či kamarádem žalobce, ale že některá rozhodnutí, která se následně ukázala jako nikoli v souladu s právem, vydal v řízeních ohledně staveb žalobce Ing. [jméno FO]. Pokud soud prvního stupně uvedl, že manželka žalobce [jméno FO] vypověděla, že příspěvky žalovaného nezměnily pohled osob na žalobce, pak k odpovědnosti za zásah do ochrany osobnosti je postačující způsobilost újmu vyvolat. Manželka žalobce nadto vypovídala ve strachu a nervozitě z Ing. arch. [jméno FO]. Ten ji posléze dne 7. 5. 2024 fyzicky napadl a surově zbil. Žalobce v odvolání navrhl opětovný výslech svědkyně. Předseda výboru žalovaného vede proti žalobci prostřednictvím žalovaného spolku sousedskou válku, spolek nelze zneužívat k upnutí se na souseda a snižování jeho vážnosti a důstojnosti v očích ostatních spoluobčanů, které není žalobce povinen snášet. Sám vedoucí stavebního úřadu potvrdil, že se s žalobcem osobně nezná. Je proto nelogický závěr soudu prvního stupně, že žalovaný mohl to, že žalobci město půjde „na ruku“, dovozovat v příspěvku ze dne 16. 3. 2021 z vyjádření žalobce samotného v telefonickém rozhovoru ze dne 15. 9. 2021, když nadto se předmětné události odehrály chronologicky opačně.

6. Žalobce rovněž v odvolání zpochybnil závěr soudu prvního stupně o zprivatizování veřejného prostoru žalobcem, odvíjený z toho, že žalobce, respektive společnost [právnická osoba], dne 16. 12. 2017 žádal o pronájem části pozemku z důvodu rozšíření parkovacích míst, neboť „zákazníci firemní prodejny a firmy parkovali na okolních silnicích“. Namítl, že zde opět není zohledněno datum událostí. Pokud žalobce žádal o zřízení parkovacích stání a následně parkování též zajistil prostřednictvím nájmu na blízkém pozemku, svědčí to o tom, že již před zveřejněním příspěvku žalovaným zajišťoval parkování tak, aby nikdo nevyužíval veřejný prostor protiprávně. Žalovaný také používá bez souhlasu žalobce jeho fotografie, které upravuje s úmyslem, aby žalobce zesměšnil a znevážil. Podstatnou částí příspěvků sděluje, že je žalobce kamarádem Ing. [jméno FO] nebo je váže jiný vztah, na jehož základě by měl žalobce mít na něj vliv, ačkoli bylo prokázáno, že to není pravdivé. Dále žalovaný nepravdivě sděluje, že je žalobce arogantním podnikatelem, ačkoli podnikatelem prokazatelně není. Žalobce není veřejně činnou osobou a Ing. arch. [jméno FO] proti němu vede sousedskou válku a schovává se přitom za spolek.

7. Poté, co žalobce změnil právního zástupce, učinil v odvolacím řízení další podání, v němž poukázal na rozhodná kritéria pro řešení střetu mezi svobodou projevu a ochranou osobnosti. Žalobce pro tyto účely zejména uvedl, že příspěvky zveřejněné žalovaným nelze považovat za pouhý projev kritického hodnotícího soudu ve vztahu k určitému dění či veřejnému zájmu, ale za karikování žalobce se zjevnou snahou jej zesměšnit v očích veřejnosti. Příspěvky nutno hodnotit ve světle systematického a dlouhodobého přístupu žalovaného, který se vůči žalobci opakovaně veřejně vyjadřuje prostřednictvím ironizujících a dehonestujících vizuálních prostředků. Příspěvky se obsahově dotýkají jak činnosti orgánů veřejné moci a konkrétních úředních osob, tak žalobce samotného. Žalovaný v příspěvcích záměrně uvádí celé jméno a příjmení žalobce a bez jeho souhlasu zveřejňuje i jeho podobiznu, kterou dále upravuje a používá v grafických kolážích. K žádnému takovému použití neposkytl žalobce souhlas a ani v případě zákonných licencí nelze použít podobiznu člověka nepřiměřeným způsobem. Užití podobizny žalobce v předmětných příspěvcích neplní funkci přiměřeného zpravodajství a je zřejmé, že jejich účelem bylo zesměšnění žalobce prostřednictvím manipulovaných koláží s jeho obličejem s výroky, které nikdy neučinil. Žalovaný se nespokojuje s věcným popisem, ale záměrně volí formu ironie a zesměšňování. Postup žalovaného není veden legitimní snahou o informování, ale vykazuje rysy znevažování a osobního útoku s cílem vykreslit žalobce v negativním světle.

8. Žalobce proto dovozoval, že samoúčelné zesměšňování nelze podřadit pod ústavně chráněnou svobodu projevu a zvolený způsob prezentace nelze považovat za přiměřený prostředek veřejného sdělení. Žalobce není osobou veřejně známou, politicky aktivní ani jinak veřejně činnou. Účast ve stavebním řízení nezakládá automaticky postavení veřejně činné osoby a nelze akceptovat, aby pouhá účast ve správním řízení zakládala povinnost strpět veřejné zesměšňování. Je třeba rozlišovat mezi přípustnou kritikou veřejných záležitostí a nepřípustným zásahem do osobnostní sféry soukromé osoby. V daném případě se karikování stává prostředkem k osobnímu dehonestujícímu útoku a nikoli nástrojem legitimní veřejné diskuse. Je rozdíl mezi kritikou postupu stavebního úřadu a zesměšňováním osoby stavebníka. Samotná skutečnost, že soukromá osoba provede výstavbu bez příslušného povolení nebo na základě povolení, které bylo následně zrušeno, nemůže být důvodem k dlouhodobému a opakovanému veřejnému zesměšňování. Žalovaný je spolkem, jehož účel činnosti může zahrnovat i veřejnou kontrolu rozhodovacích procesů, zejména ve vztahu k otázkám územního plánování a veřejného prostoru, není však médiem a jeho zástupci nevystupují jako novináři. Lze připustit, že spolek může do určité míry sehrávat roli „hlídacího psa demokracie“, takové postavení však s sebou nenese oprávnění k urážení, zesměšňování či osobním útokům. Tato aktivita je výrazně ovlivněna tím, že pan [jméno FO] bydlí v bezprostředním sousedství pozemků žalobce, což se promítá do intenzity a charakteru zveřejňované kritiky, která vybočuje z rámce veřejné diskuse a přechází do roviny osobní vendety. Ta je soustavná a opakovaná a může vykazovat znaky kyberšikany. Předmětem sporu je otázka, zda lze legitimizovat karikaturní zesměšňování fyzické osoby jen proto, že se nachází ve sporu se sousedem nebo se účastní stavebního řízení. Nejde zde o občanskou angažovanost, ale o vědomé zneužití veřejného prostoru k osobnímu útoku.

9. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedl, že v odvolání žalobce je řada nepravd a zkreslených informací, včetně okolností svědecké výpovědi [jméno FO] a napadení předsedou výboru žalovaného. Je sice pravdou, že hovor mezi žalobcem a předsedou výboru žalovaného ze dne 15. 9. 2021 neproběhl telefonicky, to však na podstatě věci nic nemění. Skutečnost, že žalovaný označoval žalobce za známého Ing. [jméno FO] v příspěvku, který o půl roku předcházel uvedenému hovoru, neznamená, že je toto označení nepravdivé. Žalovaný pouze získal důkaz vhodný k předložení soudu až později. Podobné je to i ohledně označování žalobcových staveb za nepovolené, když i zde získal žalovaný jednoznačné důkazy (v podobě rozhodnutí o odstranění stavby či rozsudku zamítajícího žalobcovu žalobu proti takovému rozhodnutí) až později. V této souvislosti žalovaný odvolacímu soudu k důkazu předložil řadu dalších rozhodnutí správních orgánů a správních soudů a uvedl, že je z nich zřejmé, že v tak velkém množství případů nemohlo dojít k omylům. Žalobce musí strpět, že kritika, mířená proti „nechvalně známému vedoucímu prostějovského stavebního úřadu“ Ing. [jméno FO], dopadne částečně i na žalobce, který staví černé stavby a snaží se dosáhnout jejich legalizace za jeho pomoci.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v odvoláním napadeném rozsahu (tedy mimo I. výrok o částečném zastavení řízení) i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je neopodstatněné.

11. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který adekvátně skutkově zhodnotil i právně posoudil (s určitými výhradami dle odst. 14 a 23 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) a současně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výsledná správnost zamítavého rozsudku byla stvrzena i v odvolacím řízení provedenými novými a procesně přípustnými důkazy (viz odst. 26 až 30 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).

12. Lze tedy (s jistými korekcemi dle odst. 14 a 23 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) primárně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí a ke zdůraznění jeho výsledné věcné správnosti uvést následující:

13. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Není tu rozhodné, zda k újmě skutečně došlo; postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007).

14. Touto optikou nutno poněkud korigovat význam dílčího závěru soudu prvního stupně, učiněného s poukazem na výpověď svědkyně [jméno FO], že předmětné příspěvky do cti žalobce nezasáhly, neboť i přes tyto příspěvky je mezi zaměstnanci, obyvateli i lidmi, kteří se věnují jezdeckému sportu (jízdě na koních), vnímán pozitivně a je oblíben. Jak již totiž uvedeno, není tu rozhodné, zda k újmě skutečně došlo a postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit. Nicméně vzhledem k tomu, že posuzované jednání žalovaného není z níže uvedených důvodů možno hodnotit jako neoprávněný zásah do práva žalobce na ochranu osobnosti (§ 81 a násl. o.z.), je tato dílčí korekce odvolacího soudu zcela bez vlivu na výsledek řízení. Z tohoto důvodu by nebyla dána ani potřeba opětovného výslechu svědkyně [jméno FO], kterého se žalobce v odvolání domáhal, avšak při jednání odvolacího soudu na něm již netrval. I kdyby totiž žalobce na tomto důkazním návrhu setrval, nebyl by takový důkaz proveden pro nadbytečnost, neboť opětovný výslech svědkyně by vzhledem k níže dovozené absenci protiprávnosti zásahu na výsledku řízení nic neměnil.

15. Na základě kompilace relevantních kritérií, setříděných Ústavním soudem z bohaté judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu do nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, při řešení kolize mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti musí být brány v potaz zejména: 1) povaha výroku (skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména míra expresivity či vulgarity), 4) postavení kritizované osoby (osoba veřejně činná či veřejně známá), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizovaného, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se k ní postavila), 7) kdo výrok pronáší (novinář, běžný občan, politik), 8) kdy tak učiní (např. jaké měl či mohl mít k dispozici konkrétní údaje, a v jaké situaci tak učinil). Výčet není konečný, musí být brán v úvahu i celkový kontext věci a specifické okolnosti.

16. Dle ustálené judikatury samy hodnotící soudy nemohou z logiky věci podléhat důkazu pravdy, neboť existenci faktů lze sice prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek dokázat jejich pravdivost naplnit a takový požadavek porušuje samotnou svobodu názoru (např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). To však neznamená, že hodnotové soudy jsou zcela nenapadnutelné, neboť tam, kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotový soud bez jakéhokoli faktického podkladu může být přehnaný (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Presumpcí dovolené kritiky (presumpcí ústavní konformity) je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05; rozsudek ESLP ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, stížnost č. 49017/99, odst. 76).

17. Svoboda projevu představuje jeden z konstitutivních znaků demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy [viz nález sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215)]. Její respektování vytváří prostor k tomu, aby se v zásadě jakákoliv otázka mohla stát předmětem veřejné debaty, v jejímž rámci budou prezentovaná tvrzení a názory otevřeny možnosti konfrontace ze strany jejích dalších účastníků. Ačkoliv jsou možnosti výkonu svobody projevu omezené (viz čl. 17 odst. 4 Listiny), možnost vyjádřit svůj názor, jakkoliv s ním lze nesouhlasit nebo mít výhrady k jeho formě, je výrazem práva každého být v této debatě aktivním účastníkem a podílet se tak spolu s ostatními na veřejném životě.

18. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných. Má-li být svoboda projevu osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o „fair“ kritiku. Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“ projevu (z mnoha např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2230/2010).

19. Argumentuje-li žalobce, že předmětné příspěvky žalovaného jsou výrazem sousedské války proti žalobci a jeho stavbám, vedené předsedou výboru žalovaného Ing. arch. [jméno FO], pak žalovaný spolek vznikl již v roce 2015 a nevěnuje se zdaleka jen posuzovanému případu. Nadto platí, že ve smyslu citované judikatury ani případná podjatost kritika nečiní sama o sobě projev nedovoleným, a žalobce rovněž z níže uvedených důvodů naprosto dezinterpretuje a bagatelizuje celkový kontext celého případu.

20. Posuzované projevy se svým celkovým vyzněním týkaly otázek veřejného zájmu, nikoli soukromé sféry žalobce. Bylo již soudní praxí judikováno, že do oblasti veřejného zájmu mohou spadat obchodní i jiné kontakty osob, které se nominálně neřadí mezi politiky, s osobami, které se v politice oficiálně angažují (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005). Toto východisko je přiměřeně použitelné i na posuzovaný případ, byť v něm nejde o kontakty žalobce na politiky, nýbrž o vliv žalobce na vedoucího stavebního úřadu, který mu tzv. „šel na ruku“ v rozporu s právními předpisy, což je neoddiskutovatelně otázkou veřejného zájmu bez ohledu na skutečnost, že žalobce není veřejně činnou osobou. Předmětné příspěvky se totiž osoby žalobce dotýkají právě v kontextu kritiky činnosti orgánu veřejné moci, činěné nezákonně ve prospěch žalobce, tedy v rámci tepání nešvarů, do nichž byl žalobce zapleten a z nichž by (nebýt pozdější nápravy právní cestou) profitoval.

21. Žalobce tedy dezinterpretuje a bagatelizuje kontext celého případu, neboť zde evidentně nejde o zásah do práv žalobce „jen proto, že se nachází ve sporu se sousedem nebo se účastní stavebního řízení“. Nadto žalobce sám uznává, že žalovaný je spolkem, jehož účel činnosti může zahrnovat i veřejnou kontrolu rozhodovacích procesů, zejména ve vztahu k otázkám územního plánování a veřejného prostoru. Platí zde, že zpravodajstvím je třeba rozumět informování veřejnosti o věcech oprávněného veřejného nebo obecného zájmu, a to zpravidla v mezích výkonu ústavního práva na poskytování a šíření informací (srov. čl. 17 Listiny základních práv a svobod). Rozhodující je účel a povaha činnosti, při které k zásahu do osobnosti dochází, nikoli sám o sobě úředně zapsaný předmět činnosti či veřejnoprávní nebo jiný statut oprávněné osoby nebo členství ve stavovském spolku či jiné právnické osobě apod. Česká republika není totalitním státem, aby v něm občanská společnost nemohla kriticky tepat společenské nešvary.

22. Zveřejněná kritika měla satirický ráz a v kritizovaných tématech nepostrádala pravdivý skutkový základ, spočívající v nelegálnosti žalobcových staveb a porušování zákona ze strany tamního stavebního úřadu ve prospěch žalobce, jak bylo dovozeno i ve správním soudnictví. Ignorování práv jiných osob či veřejných zájmů ve prospěch žalobce legitimně vzbuzovalo žalovaným kritizované důvody takové nezákonnosti. Přiléhavost těchto úvah o pozadí nezákonnosti byla posléze stvrzena slovy žalobce samotného, zachycenými na zvukovém záznamu ze dne 15. 9. 2021, který byl k důkazu proveden soudem prvního stupně na jednání dne 20. 4. 2023 (viz přepis zvukového záznamu na s. 3 protokolu z jednání). Žalobce takto v rozhovoru s panem [jméno FO] výslovně uvedl: „Není mi jasný, proč jste chtěli do Olomouce, tam máte známý a já vím, který. Takže Vám všechno udělali, takže tak, jak já mám [jméno FO], tak Vy máte v Olomouci zase toho svýho.“ 23. Je bez jakékoli relevance, že nešlo o rozhovor telefonický, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně, nýbrž o rozhovor osobní, na čemž se účastníci shodují.

24. Předmětný zvukový záznam je zákonným důkazem, jehož pořízení Ing. arch. [jméno FO] a použití žalovaným pro důkazní účely je kryto zákonnou licencí ochrany práv (§ 88 odst. 1 o.z.). [právnická osoba] žalovaného se zvukový záznam týká v rovině zajištění důkazů stvrzujících oprávněnost základu činěné kritiky a obdobně lze uvažovat rovněž ve vztahu k ochraně práv Ing. arch. [jméno FO] již jen z toho důvodu, že oproti dřívějšímu obč. zák. nemusí být dle současného o.z. vyloučena jeho vlastní pasivní věcná legitimace za projevy, které jako předseda výboru za spolek učinil. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 25 Cdo 612/2022-73, totiž Nejvyšší soud ohledně společné odpovědnosti tzv. principála a pomocníka dovodil, že poškozený má možnost požadovat náhradu od obou, tedy jak od toho, kdo škodu způsobil (pomocník), tak od toho, kdo má z činnosti pomocníka prospěch (hlavní osoba). Pro závěr o tom, zda za újmu odpovídá pouze osoba hlavní nebo spolu s ní i pomocník, bude rozhodné, zda osoba provádí činnost pro jinou osobu podle jejích pokynů či příkazů, pod její odpovídající kontrolu a je vůči ní v podřízeném postavení.

25. Zákonná licence ochrany práv přitom nebyla z pohledu § 90 o.z. využita nepřiměřeným způsobem, neboť obdobné sdělení by bylo jen stěží vyřčeno a pro důkazní účely zdokumentováno, pokud by žalobce o nahrávání věděl. Ani žalobce ostatně nezákonnost důkazu nedovozuje a pokud se snaží dodatečně bagatelizovat a dezinterpretovat význam zachyceného sdělení, je tato snaha naprosto nepřesvědčivá. Ze sdělení „Takže Vám všechno udělali, takže tak, jak já mám [jméno FO], tak Vy máte v Olomouci zase toho svýho“ totiž naprosto jasně a neoddiskutovatelně vyplývá, že žalobce v něm fakticky označuje Ing. [jméno FO] za „svýho“ člověka, který mu „všechno udělá“, což odpovídalo i postupům tamního stavebního úřadu, a nic na tom nemění, že Ing. [jméno FO] ve své výpovědi před soudem prvního stupně takovou možnost popřel. Byť jde z chronologického hlediska o sdělení časově následující, potvrzuje legitimitu hodnotících soudů žalovaného.

26. Rovněž v odvolacím řízení provedené nové důkazy, vzniklé až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a v odvolacím řízení v podmínkách neúplné apelace procesně přípustné dle § 205a písm. f) o.s.ř., výše uvedený skutkový základ kritiky v podobě nelegálnosti žalobcových staveb a nezákonností ze strany tamního prostějovského stavebního úřadu, činěných ve prospěch žalobce, jen stvrzují.

27. Ze sdělení Magistrátu města [adresa] ze dne 16. 7. 2024 takto vyšlo najevo, že ve věci výkonu rozhodnutí, kterým byla žalobci a [jméno FO] nařízena povinnost odstranit stavební úpravy stodoly, byl podán návrh na provedení exekuce soudním exekutorem. Z rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru Krajského stavebního úřadu, ze dne 7. 6. 2024, [číslo jednací], vyplývá, že bylo zamítnuto odvolání žalobce a [jméno FO] proti rozhodnutí Stavebního úřadu Magistrátu města [adresa] o odstranění staveb nazvaných jako „Sklad hoblin, Přístřešek – sklad zahradního nářadí, Box pro koně a Dvojbox pro koně“ a „Box pro koně“. Důvodem pro odstranění uvedených staveb byla skutečnost, že se jednalo o stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazujících a stavba nebyla dodatečně provedena. Bylo nadto upozorněno, že předmětné stavby nejsou v souladu s Územním plánem [adresa] a na tento stavební záměr by bylo nezbytné nahlížet jako na nepřípustný, což by vedlo k zamítnutí případné žádosti o dodatečné povolení. S obdobným odůvodněním bylo rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru Krajského stavebního úřadu, ze dne 11. 7. 2024, [číslo jednací] zamítnuto odvolání žalobce a [jméno FO] proti rozhodnutí Stavebního úřadu Magistrátu města [adresa] o odstranění stavby nazvané jako „Příslušenství pro koně – sklad slámy“. Právě tak rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru Krajského stavebního úřadu, ze dne 24. 5. 2024, [číslo jednací] bylo zamítnuto odvolání žalobce a [jméno FO] proti rozhodnutí Stavebního úřadu Magistrátu města [adresa] o odstranění stavby nazvané jako „Přístřešek – sklad slámy, sklad nářadí a přístřešek pro traktor“.

28. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] – pobočky v [adresa] ze dne 15. 5. 2024, [číslo jednací], byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 3. 1. 2023, [číslo jednací]. V rámci vymezení věci bylo správním soudem mimo jiné shrnuto, že společný souhlas schvalující oznámení žalobce a [jméno FO] o záměru stavby „Přestavba skladu k západní obvodové stěně výrobního objektu“, učiněný Magistrátem města [adresa], byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2018, [číslo jednací]. Za účelem dalšího povolovacího procesu vydal Magistrát města [adresa] dne 30. 8. 2019 závazné stanovisko I, kterým shledal záměr přípustným, avšak usnesením Krajského úřadu Olomouckého kraje byl provedením řízení o žádosti stavebníků o dodatečné povolení stavby pověřen Magistrát města [adresa] který ji zamítl s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro vedení řízení o dodatečné povolení stavby. Dne 6. 12. 2021 vydal Magistrát města [adresa] závazné stanovisko [jméno FO], jímž opětovně shledal záměr přípustným, avšak závazným stanoviskem Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 11. 4. 2022 bylo změněno závazné stanovisko Magistrátu města [adresa] I tak, že záměr byl označen za nepřípustný pro nesoulad s Územním plánem města [adresa] a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování. Současně jím bylo zrušeno závazné stanovisko Magistrátu města [adresa] [jméno FO], protože toto stanovisko vůbec nemělo být vydáno. Magistrát města [adresa] rozhodnutím ze dne 20. 6. 2022 žádost žalobců v rámci opakovaného stavebního řízení zamítl, Ministerstvo pro místní rozvoj závazným stanoviskem ze dne 4. 11. 2022 potvrdilo závazné stanovisko Krajského úřadu Olomouckého kraje a ten napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 20. 6. 2022 potvrdil. Správní soud pak žalobu proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu zamítl.

29. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] – pobočky [adresa] ze dne 15. 5. 2024, [číslo jednací], pak byla zamítnuta žaloba žalobce a [jméno FO] proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 3. 8. 2023, [číslo jednací], ve věci zastavení řízení o dodatečném povolení stavby skladu. V rámci vymezení věci bylo správním soudem mimo jiné shrnuto, že žalobci podali dne 6. 1. 2023 žádost o dodatečné povolení stavby skladu, který měl sloužit jako doplňková stavba k soukromé kryté jízdárně, a řízení o této žádosti Magistrát města Olomouce usnesením ze dne 18. 4. 2023 zastavil, protože žádost shledal zjevně právně nepřípustnou. Odvolání žalobců bylo zamítnuto krajským úřadem. Správní soud konstatoval, že krajský úřad dospěl ke správnému závěru, že žádost žalobců o dodatečné povolení stavby z ledna 2023 byla zjevně právně nepřípustná a řízení o ní tak bylo správně zastaveno.

30. Lze proto zopakovat, že i tyto nové a v odvolacím řízení provedené důkazy výše uvedený skutkový základ kritiky v podobě nelegálnosti žalobcových staveb a nezákonností ze strany tamního prostějovského stavebního úřadu, činěných ve prospěch žalobce, jen stvrzují.

31. Na provedení dalších původně navržených důkazů účastníci při odvolacím jednání netrvali. I kdyby na nich ovšem setrvali, nebyl by proveden žalobcem navržený opětovný výslech svědkyně [jméno FO] (pro nadbytečnost – viz odst. 14 odůvodnění) ani žalovaným navržený důkaz rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, [číslo jednací] (pro opožděnost, vyplývající z principu neúplné apelace). Zástupci žalovaného byl totiž tento správní rozsudek doručen již dne 6. 3. 2024, a nejde tak o důkaz vzniklý až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (dne 21. 3. 2024) ve smyslu § 205a písm. f) o.s.ř.

32. V rámci učiněné kritiky, která měla, jak již uvedeno, svůj pravdivý skutkový základ, nedošlo z hlediska užitých satirických prostředků k žádnému intenzivnímu excesu, tedy k použití vulgarit či nepřiměřeně expresivních výrazů, které by nebylo možno v demokratické společnosti s poukazem na zajištění elementární cti a důstojnosti člověka tolerovat ve smyslu limitační klauzule dle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

33. Argumentuje-li žalobce opakovaností jednání žalovaného, je zřejmé, že ani žalovaným kritizovaný problém nebyl jen chvilkový a jednorázový. Byl naopak charakteru dlouhodobého s řadou kroků, řízení a trvajícími následky (včetně toho, že teprve dle sdělení Magistrátu města [adresa] ze dne 16. 7. 2024 byl podán návrh na exekuci k povinnosti odstranění stavby), což žalovaného opravňovalo k opakující se kritice. K danému kontextu lze uvést, že pokud snad „není nic staršího než včerejší noviny“, pak vzhledem k dlouhodobě trvajícím následkům zcela jistě neplatí, že „není nic staršího než včerejší nelegální stavby“.

34. Jde-li o použití podobizen žalobce bez jeho souhlasu, žalobce zde argumentuje poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1444/2023, tím, že použití podobizny na základě licence dle § 89 o.z. je přípustné jen za podmínky přiměřenosti a při absenci rozporu s oprávněnými zájmy zobrazené osoby, přičemž se posuzuje i doprovodný text a kontext zveřejnění.

35. K tomu ovšem odvolací soud uvádí, že právě tato kritéria vyznívají v posuzovaném případě ve výsledku ve prospěch svobody projevu žalovaného. Karikatura totiž může být z povahy věci nelaskavá a to, že karikatura někoho více či méně zesměšňuje, je dáno již její povahou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2246/12). Byť žalobce není veřejně činnou osobou, lze užití satirických grafických koláží s jeho podobiznou a jménem v posuzovaném kontextu při kritickém tepání výše uvedených nešvarů, do nichž byl žalobce zapleten, tolerovat.

36. Pro účely satirických grafických koláží užité fotografie žalobce totiž neměly svým obsahem soukromý charakter a s přihlédnutím k doprovodnému textu (nikoli vulgárního či nepřiměřeně expresivního charakteru) i kontextu jejich zveřejnění pro účely kritiky, založené na pravdivém skutkovém základu a týkající se otázek veřejného zájmu, nebyly podobizny žalobce spolu s jeho jménem použity v karikujících grafických kolážích nepřiměřeným způsobem mimo rámec výkonu zákonné zpravodajské licence (§ 89, § 90 o.z.), respektive mimo rámec výkonu práva kritiky (§ 88 odst. 1, § 90 o.z.), a to i se zřetelem k přípustným širším mantinelům satiry a karikatury. Žalobce sám fakticky označil Ing. [jméno FO] za „svýho“ člověka, který mu „všechno udělá“, čemuž odpovídaly i postupy tamního stavebního úřadu.

37. Posuzované projevy se excesivně nedotýkají elementární cti a důstojnosti žalobce, které má každý člověk nezávisle na svém postavení a svých skutcích, neboť satirické grafické koláže se osoby žalobce bez přítomnosti intenzivního excesu (tedy nikoli vulgárně či nepřiměřeně expresivně) týkají právě jen v oprávněně kritizovaných tématech, spadajících do oblasti veřejného zájmu, a jsou způsobilé přispět k veřejné debatě o těchto otázkách. V demokratické společnosti je tudíž lze ve smyslu limitační klauzule dle čl. 17 odst. 4 Listiny tolerovat, neboť Česká republika není totalitním státem, aby v něm občanská společnost nemohla kriticky tepat společenské nešvary, a to i s využitím satirických obrazových prostředků.

38. Pokud by se při informování veřejnosti o společenských nešvarech měl žalovaný omezit jen na suchá skutková tvrzení (tedy jen na prosté zpravodajství) a bylo by mu zapovězeno využití jiných prostředků oslovování veřejnosti, včetně kritického vyjadřování hodnotících soudů písmem či obrazem, dělo by se tak na úkor vyvolání potřebného zájmu veřejnosti i návazné společenské diskuse. Takové restrikce by nebyly v souladu s ústavními garancemi svobody projevu, která představuje jeden z konstitutivních znaků demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy.

39. V případě posuzovaných projevů z logiky věci nejde o skutková tvrzení ani podobizny zobrazené osoby, které by zachycovaly reálné situace z jejího života a informovaly o nich, nýbrž o specifický žánr na pomezí umění, satiry, kritiky a žurnalistiky, pro který jsou typické ironie a zveličování. Je pak zejména na veřejnosti, nikoli na soudech, aby zaujala stanovisko, zda je autorovo hodnocení určité situace nevkusné, nebo naopak vtipné a přesvědčivé (srov. obdobně již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2246/12). Byť takový přístup platí primárně ve vztahu k osobám veřejného zájmu, je z výše uvedených důvodů přiměřeně využitelný i v posuzované věci, neboť klíčové je, že napadané projevy se nedotýkají elementární cti a důstojnosti žalobce, nýbrž oprávněně kritizovaných témat, spadajících do oblasti veřejného zájmu, a jsou způsobilé přispět k veřejné debatě o těchto otázkách, která je pak v demokratické pluralitní společnosti zejména věcí veřejnosti a nikoli soudů.

40. Lze pro tyto účely připomenout, že svoboda projevu se vztahuje nejen na informace či myšlenky, které jsou příznivě přijímány nebo které jsou pokládány za neurážlivé nebo nezajímavé, ale i na takové, které urážejí, šokují, či zneklidňují (jak při mnoha příležitostech konstatoval Evropský soud pro lidská práva s poukazem na rozhodnutí ve věci Handyside proti Spojenému království, ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72).

41. I z uvedených důvodů je proto přiléhavý závěr soudu prvního stupně, že použitá karikatura zcela zjevně nepřesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky, byl-li žalobce v řízení, o němž bylo referováno, neúspěšný a byl karikován v boxerském ringu jako ten, kdo zápas prohrál, respektive měnil-li žalobce účel užití staveb a bylo s nadsázkou dovozováno, že by je mohl označovat za voliéry a jeho fotografie byla doplněna o papoušky apod. Ohledně žalovaným užitého označení žalobce jako „kentaura“ možno doplnit, že je obecně známou skutečností, že kentaur je mytologickým nezkrotným tvorem, napůl koněm a napůl člověkem. Uvedení takového označení ve vztahu k žalobci má svůj skutkový základ v názvu společnosti (tzv. firmě) žalobce a nelze je považovat za nepřiměřený exces, který by nebylo možno v demokratické společnosti tolerovat, a to tím spíše, že v důsledku ignorování práv jiných osob či veřejných zájmů ve prospěch žalobce byl v jisté míře přítomen i prvek oné nezkrotnosti žalobce, pohybujícího se nadto právě v oblasti jezdectví. Nešlo současně o označení vulgární či nepřiměřeně expresivní, jak by tomu jinak mohlo být v případě užití názvů některých zvířat pro označení člověka (např. vůl, kráva, prase, svině, krysa či hyena).

42. Ze strany žalovaného tudíž nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, chráněného § 81 a násl. o.z., a to ani v dílčích osobnostních atributech v podobě práva na jméno a práva k podobizně. Žalobci tedy vůči žalovanému nenáleží žalobou uplatněné odstraňovací (§ 82 odst. 1 o.z.) ani satisfakční nároky (§ 2910, § 2956, § 2951 odst. 2 o.z.), neboť ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do absolutního (v občanskoprávním smyslu) práva žalobce.

43. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně nákladového výroku (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

44. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že s odvoláním neúspěšný žalobce je k jejich náhradě povinen úspěšnému žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

45. Výše žalovaným v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů řízení činí 15 151,93 Kč a sestává z odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby ve výši 3 100 Kč (vyjádření k odvolání) dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, s 1 režijním paušálem ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024), odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby ve výši 5 100 Kč (účast u jednání odvolacího soudu) dle § 7 bodu 5, § 9a odst. 1 písm. a), § 11 odst. 1 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, s 1 režijním paušálem ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025), jízdného zástupce žalovaného z [adresa] k jednání a zpět ve výši 1 546,70 Kč (§ 13 odst. 5 AT) spolu s náhradami za ztrátu času v celkové výši 1 200 Kč (§ 14 odst. 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025), vše s náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2 456,31 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), a jízdného žalovaného k jednání z [adresa] a zpět ve výši 998,92 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.).