70 Co 2/2025 - 358

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivy Krejčířové a soudců JUDr. Michala Ryšky a JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozená dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované B] 2. [Jméno žalované C], narozená dne [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] 3. [Jméno žalované], [datum narození] bytem [Adresa žalované C]. [Jméno žalované D], narozená dne [Datum narození žalované D], [adresa] 5. [Jméno žalované E], narozený dne [Datum narození žalované E] bytem [Adresa žalované E] 6. [Jméno žalované G], narozená dne [Datum narození žalované G] bytem [Adresa žalované G] 7. [Jméno žalované H], narozený dne [Datum narození žalované H] bytem [Adresa žalované H] 8. [Jméno žalované I], narozený dne [Datum narození žalované I] bytem [Adresa žalované I] zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. října 2024, č. j. 16 C 284/2021-300, takto:

Výrok

I. Odvolací řízení se ve vztahu k pozemku parc. [číslo] v k. ú. [adresa] zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku ohledně pozemků parc. [číslo] v k. ú. [adresa] potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku v části týkající se náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 1., 2., 3., 4., 6., 7. a 8. mění tak, že žalobce je povinen každému z žalovaných 1., 2., 3., 4., 6., 7. a 8. zaplatit na náhradě nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce částku 21 368,60 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku v části týkající se náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 5. mění tak, že se se žalovanému 5. přiznává náhrada nákladů řízení odpovídající plné výši odměny a náhrady hotových výdajů přiznané ustanovenému opatrovníkovi žalovaného 5. za řízení před soudem prvního stupně samostatným usnesením soudu prvního stupně. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Břeclavi do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně, kterým bude stanovena výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného opatrovníka žalovaného 5. za řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku každému z žalovaných 1., 2., 3., 4., 6., 7. a 8. k rukám jejich právního zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 209,10 Kč. Žalovanému 5. se přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení odpovídající plné výši odměny a náhrady hotových výdajů přiznané ustanovenému opatrovníkovi žalovaného 5. za odvolací řízení samostatným usnesením soudu prvního stupně. Žalobce je povinen tuto náhradu zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Břeclavi do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně.

Odůvodnění

1. Napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. [číslo] – zahrada, parc. [číslo] – orná půda a pozemku parc. [číslo] – zahrada, vše k. ú. [adresa], obec [adresa] (I. výrok) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení (II. výrok).

2. Rozhodl tak poté, co odvolací soud usnesením ze dne 26. 3. 2024, č. j. 70 Co 207/2023-252, zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož měl soud vyzvat žalobce k doplnění tvrzení a důkazů ohledně přesvědčení právních předchůdců žalobce a žalobce o tom, že jim náleží právo držby jako vlastníkům pozemků, posuzované z objektivního hlediska a založené, byť na domnělém právním titulu, přičemž rozhodným okamžikem, ke kterému se úmysl držitele posuzuje, je okamžik uchopení držby, a k doplnění tvrzení a důkazů ohledně prokázání, že pozemky, k nimž se domáhá určení vlastnického práva, jsou totožné s pozemky, jejichž držby se ujali jeho právní předchůdci nikoliv v nepoctivém úmyslu.

3. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení vlastnického práva k pozemkům parc. [číslo] a parc. [číslo] v k. ú. [adresa] (dále též jen předmětné pozemky), jelikož jiným způsobem, než požadovaným soudním rozhodnutím, žalobce nemůže dosáhnout zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Měl za prokázané, že tyto pozemky vznikly až v roce 2007 v rámci komplexních pozemkových úprav, proto k vydržení vlastnického práva k nim by mohlo dojít uplynutím vydržecí doby, počítané od právní moci rozhodnutí o pozemkových úpravách. U pozemku parc. [číslo] v k. ú. [adresa], což bylo původní označení předmětných pozemků, pak žalobce, a to ani přes výzvu soudu, netvrdil, na základě jakých právních titulů nabyli přesvědčení o svém vlastnickém právu jeho předchůdci – babička a otec, a tudíž tato absentující tvrzení ani nemohl prokázat. Pokud šlo o přesvědčení samotného žalobce o vzniku jeho vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] opírající se o darovací smlouvu z roku 2002, o které žalobce až po výzvě soudu tvrdil, že byla domnělým právním titulem pro vydržení jeho vlastnického práva k pozemku parc. [číslo], soud uvedl, že z darovací smlouvy bez dalšího není možné dovodit, že by takovým domnělým titulem mohla být. V té době totiž již existoval katastr nemovitostí jako veřejný seznam, do něhož se zapisovala vlastnická práva k nemovitostem a v němž se také nacházely katastrální mapy, do nichž mohl žalobce nahlédnout, a pokud tak neučinil, pak jeho subjektivní přesvědčení, že by se uvedená darovací smlouva měla týkat i pozemku označeného jako pozemek parc. [číslo], k dobré víře v jeho vlastnické právo k uvedenému pozemku rozhodně nemohlo postačovat, a to i s ohledem na nezanedbatelnou výměru tohoto pozemku (přes 5000 m2). Skutečnost, že žalobce do katastru nemovitostí nenahlédl a neověřil si, jaké pozemky jsou mu darovány, tedy jeho nedbalost, nemůže založit dobrou víru a být tak důvodem vydržení vlastnického práva k pozemkům, a to ani řádného ani mimořádného vydržení; absenci běžné opatrnosti rozhodně nelze nazvat poctivým úmyslem. Žalobce nemohl být s ohledem na shora uvedené od vzniku předmětných pozemků v dobré víře, že je jejich vlastníkem, nemohl nikdy své vlastnické právo řádně vydržet podle § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.). Vzhledem k tomu, že od roku 2007 neuběhla zákonná dvacetiletá vydržecí doba pro mimořádné vydržení, nemohl vlastnické právo k těmto pozemkům vydržet ani mimořádně. Žádný jiný důvod, na jehož základě by žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům, tvrzen ani prokázán nebyl, proto soud prvního stupně žalobu ve vztahu k předmětným pozemkům zamítl.

4. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který vytýkal soudu prvního stupně, že při posuzování držby pozemků žalobcem i jeho předchůdci opakovaně zaměňoval, resp. ztotožňoval podmínky vyžadované pro vydržení dle zákona č. 140/1994 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.) a řádné vydržení dle zák. č. 89/2012 Sb. obč. zák. (dále jen o.z.), s podmínkami vyžadovanými pro mimořádné vydržení dle o.z., v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se této problematiky (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 1241/2022, ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Shrnul, že pro mimořádné vydržení je třeba, aby vydržiteli nebyl prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby (to, že později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá za následek zánik podmínek mimořádného vydržení) a uplynutí vydržení doby 20 let. Připustil, že se mu v případě pozemků parc. [číslo], [číslo] v k. ú. [adresa] nepodařilo předložit prvotní tituly, na základě kterých se jeho babička jako právní předchůdkyně chopila držby, avšak z žalobcem předložených dokumentů je zřejmé (zápis ze schůze Hospodářskotechnické úpravy půdy z roku 1979, protokol o směně pozemků ze dne 8. 6. 1979 a žádost o změnu placení zemědělské daně ze dne 3. 2. 1993), že jeho otec se chopil držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. Zdůraznil, že pro mimořádné vydržení není nutné, aby držitel prokázal právní důvod držby, neboť je podstatné, zda byl či nebyl v době uchopení držby v nepoctivém úmyslu. Žalobce se chopil držby na základě darovací smlouvy z roku 2002, když měl zato, že mu otec daroval i pozemky dnes označené parc. [číslo] v k. ú. [adresa], přestože tyto v darovací smlouvě uvedeny nebyly, a to proto, že domluva mezi žalobcem jako obdarovaným a jeho otcem jako dárcem byla taková, že mu daruje všechny pozemky, které vlastnil. Při posuzování podmínek mimořádného vydržení u těchto dvou pozemků soud prvního stupně zaměnil podmínky jednotlivých druhů vydržení, a to držbu poctivou s držbou v nepoctivém úmyslu. Žalobce považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že byl v jeho případě dán nepoctivý úmysl při uchopení držby. Dále poukázal na to, že se soud prvního stupně odchýlil od závazného právního názoru odvolacího soudu obsaženém v jeho usnesení ze dne 26. 3. 2024, č. j. 70 Co 207/2023-252, když dospěl k závěru, že žalobce nemohl pozemky parc. [číslo] mimořádně vydržet, protože tyto vznikly v důsledku pozemkových úprav v roce 2007 a doposud neuběhla zákonná vydržecí doba pro mimořádné vydržení. Žalobce se domníval, že na pozemky parc. [číslo] v k. ú. [adresa] nelze pohlížet jako na pozemky, které nově vznikly po pozemkových úpravách v roce 2007 a měl za to, že prokázal, že pozemky parc. č. 471/1 a 471/2, které drželi jeho právní předchůdci, odpovídají svojí polohou pozemku parc. [číslo] a rovněž odpovídají pozemkům označeným aktuálně parc. [číslo] v k. ú. [adresa]. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. [číslo] v k. ú. [adresa].

5. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť žalobce nesplnil podmínky pro vydržení ani mimořádné vydržení předmětných pozemků.

6. V průběhu odvolacího řízení vzal žalobce odvolání částečně zpět, a to ohledně určení vlastnictví k pozemku parc. [číslo], k. ú. [adresa], a odvolací soud v souladu s § 207 odst. 2 o.s.ř. odvolací řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I. rozsudku).

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanoveními § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.] i nad rámec odvolacích důvodů a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Po částečném zpětvzetí odvolání ohledně určení vlastnictví k pozemku parc. [číslo], k. ú. [adresa], se odvolací soud nadále zabýval tím, zda žalobce mimořádně vydržel vlastnické právo k pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [adresa] (dále též jen předmětné pozemky).

9. K nabytí vlastnického práva žalobce vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014, dovolací soud proto podle § 3028 odst. 2 o.z. postupoval při posouzení předpokladů pro vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.).

10. Podle § 1095 o.z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

11. Podle § 3066 o.z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

12. Odvolací soud vyzval žalobce k doplnění tvrzení a označení důkazů usnesením ze dne 6. 8. 2025, č. j. 70 Co 2/2025-324. V návaznosti na tuto výzvu žalobce uvedl, že na základě darovací smlouvy ze dne 22. 10. 2002 mu byly jeho otcem převedeny pozemky v k. ú. [adresa], a to pozemek parc. [číslo] o výměře 607 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [číslo], rodinný dům, pozemek parc. [číslo] o výměře 1929 m2, vinice, pozemek parc. [číslo] o výměře 951 m2, vinice, pozemek parc. [číslo] o výměře 951 m2, vinice. Uvedené pozemky nesousedily s předmětnými pozemky, tudíž nesousedily ani s pozemky parc. [číslo] v k. ú. [adresa]. Upřesnil, že pozemek parc. [číslo] byl tzv. grafickým přídělem, který byl historicky zmapován a existoval souběžně s pozemky parc. [číslo], které byly evidovány v evidenci nemovitostí. Jednalo se tudíž o pozemky vyznačené ve dvou druzích pozemkové evidence, které existovaly souběžně. K zániku obou evidencí a k zániku takto označených pozemků došlo až v důsledku provedení pozemkových úprav v roce 2007. Pozemky parc. [číslo] odpovídaly svou polohou části pozemku parc. [číslo] a odpovídaly přibližně svou polohou pozemkům parc. [číslo]. K prokázání těchto tvrzení předložil výkresy zachycující porovnání historické mapy grafických přídělů se současným stavem katastru nemovitostí, porovnání historické mapy evidence nemovitostí a současným stavem mapy katastru nemovitostí a porovnání mapy evidence nemovitostí s původní mapou grafického přídělu spolu s vyjádřením geodeta [tituly před jménem] [jméno FO]. Měl zato, že hranice předmětných pozemků k aktuální mapě zcela neodpovídají hranicím pozemků parc. [číslo] a 471/2 v historické mapě, což je způsobeno nepřesností původních map a nepřesností transformačního klíče použitého v rámci srovnání. Rovněž zakreslil do katastrální mapy umístění pozemků, jejichž vlastníkem se stal na základě darovací smlouvy v roce 2002 a pozemku parc. [číslo]. To stejné učinil ohledně pozemků, které nabyl na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách v roce 2007 ve vztahů k pozemkům, které nabyl na základě darovací smlouvy v roce 2002.

13. Žalobce tvrdil, že se držby předmětných pozemků chopil na základě darovací smlouvy ze dne 18. 10. 2002, uzavřené mezi otcem žalobce jako dárcem a žalobcem jako obdarovaným, jejímž předmětem bylo darování domu [číslo] na pozemku parc. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, a pozemků ve zjednodušené evidenci – parc. [číslo] v k. ú. [adresa], a to přestože předmětné pozemky (dříve označené též jako parc. [číslo]) v darovací smlouvě výslovně uvedeny nebyly. Učinil tak, protože se domníval, že na základě darovací smlouvy se stal vlastníkem i předmětných pozemků, neboť mu otec slíbil, že mu daruje veškeré pozemky, které vlastnil. Jelikož se jednalo o darování v rodině, nezkoumal blíže obsah darovací smlouvy, počet pozemků, jejich označení, způsob využití, výměru. Vycházel z ujištění otce, že mu daruje všechny pozemky, které vlastnil; takto nedbale si počínal i přesto, že je profesionální zemědělec – sedlák, jak sám uvedl u jednání odvolacího soudu.

14. Odvolací soud doplnil dokazování darovací smlouvou ze dne 18. 10. 2002, kopiemi katastrálních map k. ú. [adresa] z období před pozemkovými úpravami a po pozemkových úpravách, porovnáním historické mapy evidence nemovitostí se současným stavem katastru nemovitostí z roku 2025, porovnáním historické mapy grafických přídělů se současným stavem mapy katastru nemovitostí z roku 2025, vyrozuměním o duplicitním zápisu vlastnictví ze dne 18. 10. 2005 (č. l. 341), dopisem [právnická osoba] pro Jihomoravský kraj ze dne 17. 10. 2005, vlastnickou mapou se zakreslením a dalšími listinami tvořícími přílohu podání na č. l. 330, výpisy z katastru nemovitostí pro k. ú. [adresa] k [datum] (LV [číslo]), k 30. 7. 2025 (LV [číslo] a k 20. 10. 2025 (LV [číslo]), tedy důkazy zejména prokazujícími umístění předmětných pozemků, pozemků dříve označených jako parc. [číslo] a pozemků, které byly předmětem darovací smlouvy ze dne 18. 10. 2002.

15. Žalobce na základě darovací smlouvy ze dne 18. 10. 2002 nabyl vlastnictví domu [číslo] na pozemku parc. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, a pozemků ve zjednodušené evidenci – parc. [číslo] v k. ú. [adresa]; v darovací smlouvě není uvedena výměra ani způsob využití pozemků. K výzvě odvolacího soudu žalobce doplnil, že se jednalo o vinice (vyjma pozemku, na němž byl postaven rodinný dům), pozemek parc. [číslo] měl výměru 1929 m2, pozemek parc. [číslo] měl výměru 951 m2, pozemek parc. [číslo] měl výměru 951 m2, na základě duplicitního zápisu vlastnictví k pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [adresa] došlo ke snížení z původní výměry 1929 m2, 951 m2, 951 m2 na výměru 1520 m2, 743 m2 a 733 m2. Z katastrálních map evidence nemovitostí vyplývá, že pozemky, které nabyl žalobce darovací smlouvou, se nacházely ve zcela odlišné části katastrálního území [adresa] než pozemky parc. [číslo] (část pozemku parc. [číslo]) a byly od sebe odděleny cca 40 pozemky jiných vlastníků. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa], ze dne [datum], [číslo jednací], bylo rozhodnuto o výměně nebo přechodu vlastnických práv pozemků v k. ú. [adresa], zapsaných na LV [číslo], pod parc. [číslo] o výměře 5132 m2, ke kterým žalovaní a jejich právní předchůdci pozbyli vlastnické právo a nabyli vlastnické právo k pozemkům parc. [číslo] o výměře 1087 m2, zahrada, parc. č. 2070 o výměře 1523 m2, orná půda, a parc. [číslo] o výměře 2522 m2, zahrada. Žalobce tímto rozhodnutím pozbyl vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] o výměře 1520 m2, parc. [číslo] o výměře 743 m2, parc. [číslo] o výměře 733 m2 a nabyl vlastnické právo k pozemkům parc. [číslo] o výměře 1371 m2, vinice, parc. [číslo] o výměře 1625 m2, vinice. Z kopie aktuální katastrální mapy je zřejmé, že pozemek parc. [číslo], k němuž nabyl žalobce vlastnické právo na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách, přímo sousedí s pozemkem parc. [číslo] a rohem se dotýká rohu pozemku parc. [číslo]; až na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách nabyl žalobce vlastnictví k sousednímu pozemku s pozemkem žalovaných. V době, kdy se žalobce chopil držby předmětných pozemků, tedy v roce 2002, tomuto tak nebylo, jak je uvedeno výše. Pozemek parc. [číslo] o výměře 1087 m2 je evidován jako orná půda a dle tvrzení žalobce byl vždy využíván k pěstování plodin, tato tvrzení odpovídají fotografiím na č. l.

204. Pozemek parc. [číslo] o výměře 2522 m2 je evidován jako zahrada, žalobce jej užívá jako sad, kdy tato tvrzení odpovídají fotografiím na č. l. 204 verte. Pozemky, které získal žalobce do vlastnictví na základě darovací smlouvy (vyjma pozemku, jehož součástí je rodinný dům), byly využívány jako vinice a jejich výměra činila celkem nejprve 3831 m2 a od roku 2005 2996 m2.

16. Nabytí vlastnického práva na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv má konstitutivní charakter a jedná se o originární nabývání vlastnického práva, kdy vlastnictví vzniká prvnímu vlastníkovi k věci, která dosud nebyla předmětem vlastnického práva (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5626/2016).

17. Dle § 2 zákona č. 139/2002 Sb. se pozemkovými úpravami ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí, a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech původní pozemky zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb. Dosavadní nájemní vztahy, zatímní bezúplatné užívání a časově omezený nájem k předmětným pozemkům, kterých se rozhodnutí týká, zanikají k 1. říjnu běžného roku. Zástavní právo, které vázne na pozemku zahrnutém do pozemkových úprav, přechází na pozemek, který přešel do vlastnictví zástavce podle schváleného návrhu. Předkupní právo s věcnými účinky, které vázne na pozemku zahrnutém do pozemkových úprav, schválením návrhu pozemkových úprav zaniká, nedojde-li mezi oprávněnou osobou z předkupního práva a vlastníkem pozemku zavázaného předkupním právem k jinému ujednání nebo nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (§ 11 odst. 13 zákona č. 139/2002 Sb.). V případě změn vlastnictví k pozemkům zahrnutým do pozemkových úprav nepřejdou práva a povinnosti z obligací týkajících se těchto pozemků na nového vlastníka. Tento stav pak v konečném důsledku vede ke stejné ochraně práv nabyvatelů pozemků zahrnutých do pozemkových úprav, ať už jsou tyto pozemky předmětem nájmu či výpůjčky (či vztahu obdobnému výpůjčce), neboť i když podle ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. zaniknou jen dosavadní nájemní vztahy, vůči novým vlastníkům pozemků se zásadně neprosadí ani jiné obligace, které k nim sjednali jejich dřívější vlastníci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 595/2021).

18. Podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. o.z. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“. Není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým anebo oprávněným (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1064/2023).

19. Pro mimořádné vydržení není průkaz právního důvodu chopení se držby nezbytný, a i kdyby byla mezi účastníky uzavřena toliko absolutně neplatná ústní kupní smlouva, samotná absence platného právního titulu jistě nevytváří nepoctivý úmysl, a tak není na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1074/2024).

20. V nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“.

21. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o.z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o.z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 210/2024).

22. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2215/2024).

23. Mimořádné vydržení dle § 1095 o.z. dobrou víru držitele (tj. poctivou držbu ve smyslu § 992 o.z., respektive oprávněnou držbu ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák.) nevyžaduje.

24. Podmínkou mimořádného vydržení je držba nikoliv v nepoctivém úmyslu. Nepoctivý úmysl držitele přitom brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby. Pokud držitel až později zjistí, že není vlastníkem držené věci (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl (zpravidla) dotčen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1820/2025).

25. Soud prvního stupně žalobu ve vztahu k předmětným pozemkům zamítl jednak s poukazem na neuplynutí vydržecí doby, neboť předmětné pozemky vznikly až v roce 2007 pozemkovými úpravami, a rovněž s poukazem na to, že darovací smlouva z roku 2002 nemůže být domnělým právní titulem pro vydržení s přihlédnutím k výměře pozemku parc. č. 471 (přes 5000 m2) a jeho evidenci v katastru nemovitostí. Žalobce si mohl v katastru ověřit, které pozemky jsou mu darovány, což neučinil a tato jeho nedbalost nemůže založit dobrou víru a být důvodem pro vydržení (řádného ani mimořádného) vlastnického práva k předmětným pozemkům, když absenci běžné opatrnosti nelze nazvat poctivým úmyslem.

26. Soudu prvního stupně lze přisvědčit, že rozhodnutím o pozemkových úpravách došlo k zániku vlastnického práva žalovaných k pozemku označenému jako parc. [číslo] v k. ú. [adresa], a k nabytí jejich vlastnického práva originárním způsobem k nově vzniklým pozemkům parc. [číslo] v k. ú. [adresa], což je však bez významu pro posuzovanou věc. Je totiž irelevantní, jak jsou označeny pozemky, které jsou předmětem držby, a co bylo důvodem vzniku předmětných pozemků, jejich označení, umístění na zemském povrchu. Změna (v označení a umístění) či zánik pozemků evidovaných v katastru nemovitostí do rozhodnutí o pozemkových úpravách v roce 2007 jako parc. [číslo] v k. ú. [adresa] se vzniku a průběhu držby nedotýká. Uvedené skutečnosti mají vliv na pasivní či aktivní legitimaci účastníků a znění žalobního petitu. Odvolací soud má zato, že nabytím vlastnického práva k pozemku na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách nedochází k zániku k vydržení způsobilé držby vlastnického práva k takovému pozemku nebo jeho části; rozhodnutí o pozemkových úpravách nemá ani vliv na běh vydržecí doby. Svým způsobem se jedná o podobnou situaci jako v případě nabytí (rovněž originárního) vlastnického práva k pozemku na základě rozhodnutí o udělení příklepu v elektronické exekutorské dražbě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3664/2023). Předmětem držby totiž není držba konkrétního pozemku označeného v katastru nemovitostí, nýbrž předmětem držby je část zemského povrhu bez ohledu na to, jak je označena a evidována v katastru nemovitostí. Závěr soudu prvního stupně o tom, že v případě pozemků p. [číslo] v k. ú. [adresa] nemohlo dojít k vydržení, neboť tyto vznikly až v roce 2007 na základě pozemkových úprav, žalobce nemohl být v dobré víře, že je jejich vlastníkem a nedošlo k uplynutí vydržecí doby 20 let pro mimořádné vydržení, tudíž není správný.

27. Lze se ztotožnit s názorem žalobce, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku směšoval podmínky vydržení podle obč. zák. a řádného a mimořádného vydržení dle o.z. Požadavek na existenci domnělého právního titulu pro vydržení, na základě kterého se žalobce (jeho předchůdci) chopil držby, je v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Stejně tak bylo nepodstatné, že se žalobce v roce 2007 při pozemkových úpravách (tj. 5 let po uchopení držby) dozvěděl, že není vlastníkem předmětných pozemků. Správný není ani závěr soudu prvního stupně, na kterém převážně založil své rozhodnutí, podle něhož v důsledku rozhodnutí o pozemkových úpravách a originárního nabytí vlastnictví k nově vzniklým pozemkům, nemohl žalobce vlastnické právo k těmto nově vzniklým pozemkům vydržet, neboť mu vydržecí doba počala běžet až v souvislosti s právní mocí rozhodnutí o pozemkových úpravách. Skutečnost, že žalobce v době, kdy předmětné pozemky v roce 2007 nabyli žalovaní do svého vlastnictví nemohl být v dobré víře, že je jejich vlastníkem, je pro rozhodnutí ve věci zcela bez významu.

28. Pro posouzení důvodnosti žaloby je podstatné, zda se žalobce (či jeho předchůdci) chopil držby části zemského povrchu, který je aktuálně označen jako pozemek parc. [číslo] v k. ú. [adresa], nikoli v nepoctivém úmyslu, a zda došlo k uplynutí vydržecí doby. Pokud by jeho úmysl v okamžiku uchopení držby nebyl poctivý, nebylo by dále třeba se zabývat držbou předmětných pozemků jeho právními předchůdci, neboť k mimořádnému vydržení nedošlo. Je irelevantní, že se žalobce 5 let po uchopení držby dozvěděl, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví žalovaných.

29. Žalovaní vysvětlili svoji neaktivitu a nezájem ve vztahu k faktickému užívání předmětným pozemkům tím, že jsou právními nástupci původních vlastníků a nikdo z nich v obci [adresa] dlouhodobě nežije.

30. Žalobce se domníval, že daň z nemovitostí z předmětných pozemků platil jeho otec, jistý si však nebyl, od roku 2007, kdy se dozvěděl, že pozemky nejsou jeho, daň již rodina žalobce zcela jistě neplatila.

31. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně jako úmysl) projevuje navenek (srovnej k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o.z., tedy, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl o nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024).

32. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; účastník řízení vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 210/2024).

33. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že při posouzení otázky mimořádného vydržení je třeba brát v úvahu poměr velikostí výměry vlastněného pozemku a pozemků držených (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 647/2023, ze dne 13. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2288/2024 ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024, ze dne 25. 1. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3443/2024). Veškerá citovaná judikatura se týká pozemků sousedních, případně připlocených.

34. V posuzovaném případě se žalobce v roce 2002 jako sedlák chopil držby pozemku parc. [číslo] v k. ú. [adresa] na základě darovací smlouvy, ve které tyto pozemky vůbec nebyly uvedeny, s odůvodněním, že se domníval, že mu otec daroval všechny pozemky v uvedené oblasti, neboť mu to přislíbil. O tom, že není vlastníkem, se dozvěděl až v roce 2007 při pozemkových úpravách. Pozemky parc. [číslo] o výměře 1929 m2, parc. [číslo] o výměře 951 m2, parc. [číslo] o výměře 951 m2 (pozemek parc. [číslo], jehož součástí je stavba [číslo], odvolací soud neuvádí, neboť tento pozemek byl zastavěn již v době darování, žalobce si musel být vědom, o jaký pozemek se jedná a že má zcela odlišný způsob využití – zastavěná plocha a nádvoří, než zbývající pozemky), které nabyl žalobce do vlastnictví na základě darovací smlouvy, byly v době uchopení držby užívány žalobcem jako vinice, jejich celková výměra činila v době uchopení držby 3831 m2. V doplnění tvrzení ze dne [datum] žalobce upřesnil (s ohledem na to, že umístění a výměra pozemků dříve označených jako parc. [číslo] zcela neodpovídá výměře a umístění předmětných pozemků), že on i jeho předchůdci drželi část zemského povrchu, která umístěním a výměrou odpovídá předmětných pozemků, tedy pozemku parc. [číslo] o výměře 1523 m2, orná půda, a parc. [číslo] o výměře 2522 m2, zahrada, fakticky užívaný jako sad, celková výměra předmětných pozemků činí (stejně jako v době uchopení držby žalobcem) 4045 m2. Podstatné je rovněž to, že předmětné pozemky v době uchopení držby nesousedily s žádným z pozemků, které nabyl žalobce darovací smlouvou, naopak byly od těchto pozemků velmi vzdáleny, měly zcela jiný faktický způsob využití. Předmětné pozemky nebyly a nejsou oploceny a jsou volně přístupné.

35. Judikatura Nejvyššího soudu v případě držby sousedních pozemků dovodila, že pokud je poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem), tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu.

36. Pokud tento závěr platí pro posouzení nepoctivého úmyslu v případě sousedních pozemků, tím spíše musí uvedené závěry platit na předmětné pozemky nacházející se v době uchopení držby na vzdáleném místě od pozemků žalobce, které nabyl darovací smlouvou. Předmětné pozemky mají větší výměru než pozemky žalobce, mají zcela jiný způsob využití, s žalobcovými pozemky před pozemkovými úpravami nesousedily a byly od nich vzdálené. Tyto okolnosti případu (výměra předmětných pozemků, vzdálenost, způsob využití, počet, jejich neuvedení v darovací smlouvě) jsou natolik zjevné, že průměrný člověk (tím spíše žalobce – sedlák, tj. profesionál v oblasti zemědělství) by při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemků, které nejsou uvedeny v darovací smlouvě a které darovací smlouvou nenabyl, proto lze učinit závěr o nepoctivém úmyslu žalobce.

37. Odvolací soud tudíž dospěl k věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky v rámci zásady předvídatelnosti rozhodnutí seznámil v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18) a dal jim příležitost se k němu vyjádřit. Žalobce s tímto názorem nesouhlasil, připustil, že posuzovaná věc je atypická zejména tím, že se žalobce ujal držby nikoliv sousedních pozemků, avšak měl za to, že jeho úmysl při uchopení držby nebyl nepoctivý, když vycházel z ujištění otce, že mu daruje veškeré pozemky, proto je žaloba důvodná. Žalovaní se s tímto názorem odvolacího soudu ztotožnili.

38. Jelikož provedení důkazů navržených žalobcem (výslech žalobce a jeho manželky) by na závěrech o nepoctivosti úmyslu žalobce při uchopení držby nemohl ničeho změnit, byly tyto důkazní návrhy odvolacím soudem zamítnuty.

39. S ohledem na shora uvedené odvolací soud posoudil odvolání žalobce jako nedůvodné a rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o.s.ř. ve vztahu k předmětným pozemkům jako věcně správný potvrdil, byť na základě odlišného právního názoru, s nímž účastníky seznámil, když se žalobce chopil držby předmětných pozemků v nepoctivém úmyslu, nemohl se tudíž stát jejich vlastníkem v důsledku mimořádného vydržení.

40. Soud prvního stupně pochybil ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (II. výrok), poněvadž žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaným společně a nerozdílně, byť žalovaní v řízení neměli postavení nerozlučných společníků. Bylo tudíž nutné o náhradě nákladů řízení rozhodnout ve vztahu ke každému z žalovaných zvlášť.

41. Nadto soud prvního stupně nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 5. Daný žalovaný nebyl zastoupen na základě procesní plné moci jako ostatní žalovaní, nýbrž mu byl soudem prvního stupně ustanoven opatrovník. Soud prvního stupně tudíž měl postupovat dle § 140 odst. 2 ve spojení s § 149 odst. 2 o.s.ř. Nic na tom nemění skutečnost, že právním zástupcem žalovaných 1., 2., 3., 4., 6., 7. a 8. a ustanoveným opatrovníkem žalovaného 5. je tentýž advokát.

42. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 o.s.ř. změnil II. výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v části týkající se náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 1., 2., 3., 4., 6., 7. a 8. tak, že žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku každému z žalovaných 1., 2., 3., 4., 6., 7. a 8. k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 21 368,60 Kč, sestávající z: - 1/7 (tj. 17 360 Kč) z celkové odměny právního zástupce určené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“) ve výši 121 520 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 písm. b) AT považována částka 50 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 3 100 Kč, po snížení o 20 % při společném zastoupení dle § 12 odst. 4 AT činí sazba za jeden úkon částku 2 480 Kč, tj. 7 úkonů á 2 480 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 18. 5. 2023, účast na jednání dne 11.9.2023 trvajícího déle než 2 hodiny, odvolání s vyjádřením k odvolání, vyjádření k doplnění skutkových tvrzení žalobcem ze dne 23. 5. 2024, účast na jednání dne 2. 10. 2024), dále vynásobeno 7 (počet zastoupených žalovaných); - 1/7 (tj. 300 Kč) ze 7 režijních paušálů á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tedy z celkové částky 2 100 Kč; - 1/7 (tj. 3 708,60 Kč) z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 25 960,20 Kč, poněvadž právní zástupce je plátcem DPH.

43. Odvolací soud dále vzhledem k výše uvedenému podle § 220 o.s.ř. změnil II. výrok o náhradě nákladů řízení před soudem právního stupně v části týkající se náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 5., tak, že žalovanému 5. přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající plné výši odměny a náhrady hotových výdajů přiznané ustanovenému opatrovníkovi žalovaného 5. za řízení před soudem prvního stupně samostatným usnesením soudu prvního stupně vydaným dle § 140 odst. 2 o.s.ř. Žalobce je povinen tuto náhradu v souladu s § 149 odst. 2 o.s.ř. zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Břeclavi do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně, kterým bude stanovena výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného opatrovníka 5. žalovaného za řízení před soudem prvního stupně.

44. Při vyčíslení odměny a náhrady hotových výdajů, která bude přiznána ustanovenému opatrovníkovi žalovaného 5., je namístě, aby soud prvního stupně aplikoval taktéž § 12 odst. 4 AT. Daný advokát sice figuroval jako opatrovník ve vztahu pouze k jednomu z žalovaných, fakticky však zastupoval všech osm žalovaných, byť ve vztahu k sedmi z nich (žalovaní 1., 2., 3., 4., 6., 7. a 8.) tomu tak bylo na základě procesní plné moci a ve vztahu k žalovanému 5. na základě ustanovení soudem prvního stupně. Opačný postup by byl v rozporu s § 12 odst. 4 AT, poněvadž úkony, které advokát při zastupování činil byly společné pro všech osm žalovaných, nikoliv pouze pro sedm z nich, které zastupoval na základě procesní plné moci. Ostatně advokát při výkonu funkce opatrovníka dle § 29 o.s.ř. postupuje stejně jako by postupoval ve vztahu k účastníkovi, který si jej zvolil za zástupce ve smyslu § 25 o.s.ř. Advokát totiž musí zájmy účastníka, kterému byl ustanoven jako opatrovník dle § 29 o.s.ř., hájit tak, jako by je bránil v případě, že by mu tento účastník udělil procesní plnou moc (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1408/08 a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 629/04).

45. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanými 1., 2., 3., 4., 6., 7. a 8. rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných 1., 2., 3., 4., 6., 7. a 8. na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám jejich právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) částku 6 209,10 Kč, sestávající z: - 1/7 (tj. 5 049,14 Kč) z celkové odměny právního zástupce ve výši 35 344 Kč určené o v části dle AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 17 360 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 písm. b) AT považována částka 50 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 3 100 Kč, po snížení o 20 % při společném zastoupení dle § 12 odst. 4 AT činí sazba za jeden úkon částku 2 480 Kč, tj. 1 úkon á 2 480 Kč (vyjádření ze dne 19. 12. 2024), dále vynásobeno 7 (počet zastoupených žalovaných); o v části dle AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 17 984 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 písm. a) AT považována částka 113 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 5 620 Kč, po snížení dle § 12 odst. 4 AT tak bude sazba za jeden úkon právní služby činit ve vztahu k 1. žalované částku 5 620 Kč, ve vztahu k 2. žalované částku 4 496 Kč, ve vztahu k 3. žalovanému částku 3 372 Kč, ve vztahu k 4. žalovanému částku 2 248 Kč, ve vztahu k 6. žalované částku 1 124 Kč, ve vztahu k 7. žalovanému částku 1 124 Kč a ve vztahu k 8. žalovanému 1 124 Kč; souhrnná vyčíslená odměna tedy činí 17 984 a sazba za jeden úkon právní služby 2 569,14 Kč, tj. 1 úkon á 2 569,14 Kč (účast na jednání dne 22. 10. 2025); dále vynásobeno 7 (počet zastoupených žalovaných); - 1/7 (tj. 107,14 Kč) z 1 režijního paušálu á 300 Kč určeného dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024, a z 1 režijního paušálu á 450 Kč určeného dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025; - 1/7 (tj. 1 052,82 Kč) z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 7 369,74 Kč, poněvadž právní zástupce je plátcem DPH.

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a úspěšným žalovaným 5., kterého zastupoval soudem jmenovaný opatrovník z řad advokátů odvolací soud postupoval dle § 140 odst. 2 ve spojení s § 149 odst. 2 o.s.ř. (viz bod 43.).

Poučení