70 Co 257/2024 - 374

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 56 809 Kč s příslušenstvím, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. srpna 2024, č. j. 12 C 241/2022-343, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 51 307,33 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 190 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že se řízení o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 2 736 Kč, 8,5% úrok z prodlení z částky 456 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení, 8,5% úrok z prodlení z částky 456 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení, 8,5% úrok z prodlení z částky 456 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení, 8,5% úrok z prodlení z částky 456 Kč od 21. 10. 2021 do zaplacení, 8,5% úrok z prodlení z částky 456 Kč od 21. 11. 2021 do zaplacení a 8,5% úrok z prodlení z částky 456 Kč od 21. 12. 2021 do zaplacení zastavuje (I. výrok). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 56 809 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 120 Kč od 21. 10. 2020 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 12. 2020 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 1. 2021 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 2. 2021 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 3. 2021 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 4. 2021 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 5. 2021 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 6. 2021 do zaplacení, dále s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky 1 921 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení, z částky 1 921 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení, z částky 1 921 Kč od 21. 9. 2021 do zaplacení, z částky 1 921 Kč od 21. 10. 2021 do zaplacení, z částky 1 921 Kč od 21. 11. 2021 do zaplacení a z částky 1 921 Kč od 21. 12. 2021 do zaplacení, dále s 11,75% úrokem z prodlení ročně z částky 2 377 Kč od 21. 1. 2022 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 2. 2022 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 3. 2022 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 4. 2022 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 5. 2022 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 6. 2022 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 7. 2022 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 8. 2022 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, z částky 2 377 Kč od 21. 10. 2022 do zaplacení a z částky 2 377 Kč od 21. 11. 2022 do zaplacení (II. výrok). Současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 42 568 Kč (III. výrok).

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když bylo prokázáno, že žalovaná byla povinna hradit příspěvek na správu domu a pozemku, přičemž výše příspěvku jí byla řádně v souladu se stanovami žalobce oznámena. Veškeré platby ze strany žalované provedené na účet žalobce byly započteny a z větší části i samotnou žalovanou určeny na platby záloh na plnění spojená s užíváním bytu v souladu s § 1181 o.z. Soud prvního stupně se neztotožnil s obranou žalované, která uváděla, že jí nebyly platby za správu domu a pozemku vyúčtovány. Ze zákona i ze stanov žalobce ve vztahu k těmto platbám žádná taková povinnost neplyne. Dále soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitkám žalované, kterými napadala průběh schůze shromáždění vlastníků jednotek a následné rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, a to z důvodu, že se žalovaná nedomáhala soudní ochrany dle § 1209 o.z.

3. Proti II. a III. výroku tohoto rozsudku podala odvolání žalovaná a navrhla jejich změnu zamítnutím žaloby či jejich zrušením a vrácením věci soudu prvního stupně. Uvedla, že závěry soudu o tom, že o částkách v předpisech žalobce bylo členskou schůzí řádně rozhodnuto a že předmětné předpisy byly žalované řádně doručeny, nemají oporu v provedeném dokazování. Z předmětného rozhodnutí společenství vlastníků jednotek nevyplývá, že by vlastníci rozhodli o položce označené jako základní platba. Tato tzv. základní platba byla součástí předpisů pro rok 2019 a 2020, a to bez další specifikace. Svým charakterem a obsahem však pod čl. 17, potažmo čl. 15 odst. 5 stanov žalobce nespadá. Nadto žalovaná z důvodu absence vyúčtování neví, na co jsou tyto finanční prostředky využity. Žaloba je tak minimálně ve vztahu k této neoprávněně účtované základní platbě ve výši 429 Kč nedůvodná. Dále žalovaná měla za to, že nedílnou součástí dokumentu, na kterém měla umístit svůj podpis a který je označen jako „rozpis měsíčních úhrad k 1. 1. 2020“, žádný předpis pro předmětný rok není (přestože by to tak být z důvodu určitosti mělo) a nejednalo se o převzetí předpisu příspěvku pro rok 2020, když z tohoto důvodu není pro žalovanou dosud závazný. Žalobce také soudu prvního stupně jako důkaz předložil předpis pro rok 2021 s datem 5. 3. 2024 v částce 2 383 Kč, když žalovaná pro rok 2021 předložila jeho znění ze dne 9. 6. 2021, z něhož se podává výše příspěvku v částce 1 921 Kč. Pro žalovanou tudíž nebylo jednoznačně a srozumitelně stanoveno, kolik má žalobci hradit, a pro jistotu tudíž hradila částku 3 226 Kč. Žalovaná dále namítala neplatnost usnesení přijatého na schůzi dne 29. 10. 2019, a to z důvodu, že nebylo přijato řádně, a dále z důvodu nejasností a neurčitostí, poněvadž listiny, které se schůze týkaly, vykazují rozdílné údaje. Rozhodnutí, kterým byla určena výše příspěvku, tak nebylo přijato řádně a nemůže být pro žalovanou závazné. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 803/2002 s tím, že závěry zde uvedené mohou být analogicky použity i na projednávanou věc.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení II. výroku napadeného rozsudku. Žalovaná pouze zopakovala stejná tvrzení, se kterými se soud prvního stupně vypořádal v rozsudku. V řízení před soudem prvního stupně nijak neuplatňovala argumentaci ohledně základní platby, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Nadto žalobce každou položku velmi podrobně zdůvodnil v podání ze dne 8. 3. 2024. Tvrzení, že žalovaná předpis pro rok 2020 nepřevzala, se rovněž nově objevuje až v odvolacím řízení a nemělo by být k němu odvolacím soudem přihlíženo. Nadto je zjevná naprostá účelovost tohoto tvrzení. Žalovaná se sama bránila tím, že od 1. 7. 2021 měla dle jí doručeného rozpisu hradit příspěvek jen ve výši 1 921 Kč, což žalobce uznal a v potřebném rozsahu vzal žalobu zpět. Žalovaná sama potvrdila vědomost o obsahu předpisu, který však stejně nedodržovala. Námitky o neplatnosti rozhodnutí shromáždění nelze v tomto řízení uplatňovat. Odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu na projednávanou věc vůbec nedopadá.

5. Žalobce podal odvolání proti III. výroku napadeného rozsudku a navrhl jeho změnu na částku 53 608 Kč. Soud prvního stupně dle názoru žalobce adekvátně neodůvodnil, proč mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za vyjádření ze dne 26. 3. 2024, vyjádření ze dne 15. 4. 2024 a vyjádření ze dne 5. 6. 2024.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustná (§ 201, § 202 o.s.ř.), byla podána včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích důvodů, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné a odvolání žalobce je částečně důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 21. 11. 2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 59 545 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala neuhrazené příspěvky na správu domu a pozemku, a to za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020, od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 a od 1. 1. 2022 do dne podání žaloby, k jejichž úhradě byla žalovaná dle § 1180 o.z. povinna. Část dluhu žalované na povinnosti hradit příspěvek za rok 2020 zanikla v důsledku jednostranného započtení nároků žalované vyplývajících z vyúčtování záloh na služby poskytované s užíváním bytu za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 a za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, které provedl žalobce dopisem ze dne 2. 8. 2022.

8. Žalovaná s nárokem žalobce nesouhlasila, přičemž její námitky směřovaly především do absence vyúčtování příspěvků na správu domu a pozemku. Dále namítala že si měl žalobce počínat zmatečně a netransparentně a že předmětné usnesení shromáždění vlastníků, kterým bylo rozhodnuto o příspěvku, bylo neplatné.

9. Podáním ze dne 4. 6. 2024 žalovaná uplatnila vzájemným návrhem dle § 97 odst. 1 o.s.ř. nárok na zaplacení částky 6 500 Kč, a to z titulu zákonné pokuty z důvodu prodlení s předložením řádného vyúčtování. Usnesením ze dne 10. 6. 2024, č. j. 12 C 241/2022-311, soud prvního stupně tento nárok žalované vyloučil k samostatnému řízení. Následně usnesením ze dne 26. 7. 2024, č. j. 12 C 149/2024-16, soud prvního stupně toto řízení zastavil dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., tedy z důvodu, že marně uplynula lhůta k zaplacení soudního poplatku.

10. Podáním ze dne 19. 8. 2024 vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to v rozsahu částky 2 736 Kč, která představovala rozdíl ve výši příspěvků původně požadovaných žalobou ze dne 21. 11. 2022 za období od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 2 377 Kč měsíčně (tj. celkem 14 262 Kč) a výší příspěvků požadovaných dle předpisu ze dne 9. 6. 2021 za období od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 1 921 Kč měsíčně (tj. celkem 11 526 Kč). Žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že smluvní správce nedokázal vyloučit, že žalované byl pro období od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 zasílán předpis znějící na celkovou výši příspěvku 1 921 Kč a žalovaná tento předpis doložila, uzavřel tuto otázku tak, že jí předpis musel být zaslán a v souladu s tím upravil výši žalované částky.

11. Následně soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem.

12. Předně odvolací soud konstatuje, že se blíže nezabýval poměrně rozsáhlou argumentací žalované ohledně tzv. základní platby a dále jejím tvrzením, že nedílnou součástí dokumentu, na kterém měla umístit svůj podpis a který byl označen jako „rozpis měsíčních úhrad k 1. 1. 2020“, žádný předpis pro předmětný rok nebyl a nejednalo se tak o převzetí předpisu příspěvku pro rok 2020, který tak není pro žalovanou dosud závazný. Odvolací řízení je ve věcech sporných založeno na systému neúplné apelace. Účastníci řízení jsou tudíž povinni tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc právně významné skutečnosti a označit všechny dostupné důkazy. V případě, že nastane koncentrace řízení, lze tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jen za podmínek uvedených v § 205a o.s.ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008). Výše uvedená tvrzení žalobkyně jsou zcela nová a v průběhu řízení před soudem prvního stupně vůbec nezazněla, byť jí nic nebránilo, aby je uvedla. Odvolací soud proto k těmto skutečnostem za situace, kdy účastníci řízení byli soudem prvního stupně poučeni, že veškeré rozhodné skutečnosti musí být uvedeny a důkazy k nim musí být označeny dříve, než ve věci bude vyhlášeno rozhodnutí, a nebyla dána žádná z výjimek uvedených v § 205a o.s.ř., nemohl přihlédnout.

13. Dle § 1180 o.z. vlastník jednotky přispívá na správu domu a pozemku v poměru odpovídajícím jeho podílu na společných částech, nebylo-li v prohlášení určeno jinak, zejména se zřetelem k povaze, rozměrům a umístění společné části, která slouží jen některému vlastníku jednotky k výlučnému užívání, a k rozsahu povinnosti vlastníka jednotky spravovat tuto část na vlastní náklad (odst. 1). Příspěvky určené na odměňování osoby, která dům spravuje, nebo členů jejích orgánů, na vedení účetnictví a na podobné náklady vlastní správní činnosti se rozvrhnou na každou jednotku stejně (odst. 2).

14. Žalobce je právnickou osobou založenou za účelem zajišťování správy domu a pozemku (§ 1194 odst. 1 o.z.), přičemž v bytovém domě [číslo], k. ú. [adresa], jehož správu žalobce vykonává, je umístěn byt, resp. jednotka [číslo], ve vlastnictví žalované. Žalovaná je tak z důvodu vlastnictví jednotky členem žalobce (§ 1194 odst. 2 o.z.), s čímž jsou spojeny určité povinnosti. Mezi základní povinnosti každého vlastníka jednotky patří povinnost přispívat na správu domu a pozemku ve smyslu § 1180 o.z. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021) a dále také povinnost hradit zálohy na služby (§ 1181 o.z.).

15. Jak vyplynulo z obsahu spisu a z řízení před soudem prvního stupně, mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná hradila na účet žalobce měsíčně pouze [částka], a to zčásti bez určení, jaká položka má být z této částky uhrazena, a zčásti s poznámkou, že z této částky mají být hrazeny zálohy na služby. Žalovaná se však bránila tím, že povinnost hradit příspěvky na správu domu a pozemku neměla, a to z důvodu, že jí žalobce nepředkládal vyúčtování příspěvku. Dále také namítala, že usnesení shromáždění vlastníků, na jehož základě byl příspěvek vyčíslen je neplatné, a také, že si žalobce počínal nesrozumitelně a netransparentně, a nebylo tudíž jednoznačné jakou částku má žalovaná hradit.

16. V souladu s ustálenou judikaturou je nutné důsledně rozlišovat mezi placením příspěvků na správu domu a pozemku a placením záloh na služby (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 774/2019). V případě, že by v řízení byl zároveň uplatněn nárok na zaplacení příspěvku i na zaplacení služeb, byly by předmětem řízení dva samostatné nároky, které by také bylo nutné posuzovat samostatně, poněvadž se každý z nich řídí jinou právní úpravou a slouží k jiným účelům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2760/2021).

17. Placením příspěvků na správu domu a pozemku se vlastník jednotky podílí na nákladech souvisejících se správou společných částí, naproti tomu placení služeb souvisí s užíváním samotného bytu a podrobnější úpravu této problematiky (včetně vymezení a rozsahu služeb, placení záloh, vyúčtování nákladů, jejich rozúčtování apod.) obsahuje zákon č. 67/2013 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3535/2022).

18. Další podstatný rozdíl je, že příspěvky na správu domu a pozemku nepodléhají vyúčtování podle zákona č. 67/2013 Sb.; nejedná se o služby ve smyslu § 3 tohoto zákona. Příspěvky na správu domu a pozemku se sice platí zálohově, čemuž odpovídá povinnost statutárního orgánu je vyúčtovat a zprávu o hospodaření předložit shromáždění (§ 1208 písm. d) o.z.), je však jen na rozhodnutí shromáždění, jak příspěvky za minulé období vypořádá; vznikne-li přebytek nemusí ho vlastníkům jednotek vracet, může ho ponechat s ohledem na plánované výdaje na účtu společenství vlastníků jednotek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3826/2023-II.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021).

19. Argumentaci žalované ohledně povinnosti žalobce předložit jí vyúčtování příspěvků na správu domu a pozemku tudíž nešlo zohlednit a ve věci nebylo možné aplikovat judikaturu vztahující se k povinnosti vyúčtovat zálohy na služby, neboť předložení řádného vyúčtování není v případě příspěvku na správu domu a pozemku nutným předpokladem pro vznik platební povinnosti žalované.

20. Ve vztahu k namítané neplatnosti usnesení je pak nutné zdůraznit, že platnost usnesení shromáždění vlastníků jednotek lze přezkoumávat pouze v rámci řízení podle § 1209 o.z., a to jen k návrhu přehlasovaného vlastníka jednotky; otázku platnosti či neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, kterým byla stanovena výše příspěvků na správu domu a pozemku, si proto soud v jiném řízení nemůže, a to ani jako předběžnou otázku, posoudit sám (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze den 5. 2. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3826/2023-II.).

21. Nadto i v samotném řízení dle § 1209 o.z. zákon upravuje poměrně přísná omezující hlediska, jejichž splnění je nutné k vyhovění návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, tj. návrh může podat přehlasovaný vlastník jednotky v prekluzivní tříměsíční lhůtě, a to za předpokladu, že je dán důležitý důvod pro přezkoumání usnesení shromáždění vlastníků jednotek. Cílem takto koncipované právní úpravy je minimalizace zásahů veřejné moci do soukromoprávních vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021).

22. Námitky žalované směřující do neplatnosti usnesení přijatého shromážděním vlastníků jednotek (nedostatky při hlasování apod.) tak nebylo možné při rozhodování o nároku na úhradu nezaplacených příspěvků na správu domu a pozemku zohlednit. Neplatností usnesení by se soud mohl zabývat pouze v řízení dle § 1209 o.z., a to navíc za předpokladu, že by takový návrh byl podán v souladu se všemi omezující hledisky (tj. hledisko osobní, časové a věcné) stanovenými zákonem.

23. Poněvadž ve sporu o zaplacení stanoveného příspěvku nelze přezkoumávat platnost usnesení shromáždění vlastníků jednotek, jímž bylo rozhodnuto o jejich výši, je pro právní posouzení věci významné jen zjištění, zda shromáždění o výši příspěvků rozhodlo a zda příspěvky v takto stanovené výši vlastník jednotky zaplatil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021).

24. V řízení před soudem prvního stupně byly doloženy následující předpisy příspěvku na správu domu a pozemku a záloh na služby poskytované s užíváním bytu: - Předpis ze dne 21. 11. 2019, s platností od 1. 1. 2020, dle kterého měla být měsíčně na příspěvek na správu domu a pozemku hrazena částka 2 377 Kč a na zálohy za plnění poskytovaná s užíváním bytu (služby) částka 2 792 Kč, tj. celkem 5 169 Kč (č. l. 14), jehož převzetí dne 28. 11. 2019 stvrdila žalovaná podpisem (č. l. 15). - Předpis ze dne 9. 6. 2021, s platností od 1. 7. 2021, dle kterého měla být měsíčně na příspěvek na správu domu a pozemku hrazena částka 1 921 Kč a na zálohy na služby poskytované s užíváním bytu částka 3 248 Kč, tj. celkem 5 169 Kč (č. l. 269). - Předpis ze dne 5. 3. 2024, s platností od 1. 7. 2021, dle kterého měla být měsíčně na příspěvek na správu domu a pozemku hrazena částka 2 383 Kč a na zálohy na služby poskytované s užíváním bytu částka 2 786 Kč, tj. celkem 5 169 Kč (č. l. 216). - Předpis ze dne 16. 12. 2021, s platností od 1. 1. 2022, dle kterého měla být měsíčně na příspěvek na správu domu a pozemku hrazena částka 2 377 Kč a na zálohy za plnění poskytovaná s užíváním bytu (služby) částka 2 792 Kč, tj. celkem 5 169 Kč (č. l. 16), který byl žalované dle doručenky doručen dne 13. 1. 2022 (č. l. 17).

25. Výše příspěvků, která je uvedena v předpisu ze dne 21. 11. 2019, s platností od 1. 1. 2020, byla schválena usnesením přijatým shromážděním vlastníků dne 29. 10. 2019 (č. l. 168). Ve vztahu ke změně předpisu s platností od 1. 7. 2021 nebyla mezi účastníky shoda, kdy každý z nich předložil jiný předpis (žalovaná předpis ze dne 9. 6. 2021 a žalobce předpis ze dne 5. 3. 2024), avšak žalobce na toto reagoval, jak již bylo uvedeno výše, částečným zpětvzetím žaloby, tak aby žalovaná částka odpovídala předpisu předloženém žalovanou. Bylo tedy namístě vyjít z předpisu ze dne 9. 6. 2021, a nikoliv z předpisu ze dne 5. 3. 2024, což ostatně soud prvního stupně učinil. Výše příspěvku v tomto předpisu byla vyčíslena v souladu s čl. 7 odst. 1 smlouvy [číslo] (č. l. 201) uzavřené dne 4. 12. 2018 mezi smluvním správcem [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa], a žalobcem, přičemž došlo k navýšení odměny smluvního správce o míru inflace. Uzavření této smlouvy bylo schváleno usnesením přijatým shromážděním vlastníků dne 29. 11. 2018 (č. l. 173). Ve vztahu k tomuto předpisu se odvolací soud blíže nezabýval jeho doručením do sféry žalované, když to byla ona, kdo jej předložil soudu prvního stupně. Žalovaná se s jeho obsahem tudíž mohla seznámit, což i potvrdila na jednání před soudem prvního stupně dne 26. 3. 2024 (č. l. 279). Předpis ze dne 16. 12. 2021, s platností od 1. 1. 2022, byl, co se týče výše příspěvku a zálohy na služby identický jako předpis ze dne 21. 11. 2019, s platností od 1. 1. 2020. Došlo pouze ke změně dvou položek v rámci předpisu, kdy sice na jednu stranu byla odměna smluvního správce navýšena, a to stejným mechanismem jako v případě předpisu ze dne 9.6. 2021, avšak zároveň došlo ke snížení platby za právní služby, kdy se žalobce rozhodl nepředepisovat celou částku, ke které byl oprávněn dle usnesení shromáždění vlastníků ze dne 29. 10. 2019 (č. l. 168). Dle doručenky (č. l. 17) žalovaná tento předpis obdržela dne 13. 1. 2022.

26. Žalovaná tudíž byla seznámena s výší příspěvků na správu pozemku a domu, o kterých bylo rozhodnuto shromážděním vlastníků jednotek.

27. Závěrem odvolací soud uvádí, že žalovaná nikdy nehradila celou částku stanovenou příslušnými předpisy, tedy částku, který by pokryla příspěvek na správu domu a pozemku i zálohu na služby, a to ani dle předpisu ze dne 9. 6. 2021, který soudu prvního stupně sama předložila. Nutné je zohlednit také skutečnost, že žalovaná v přípisu ze dne 23. 5. 2022 (č. l. 317) žalobce výslovně upozornila, že nikdy nesouhlasila s „přesuny přijatých záloh na služby do správy“, a dále uvedla, že žalobcem stanovené zálohy odmítá platit a nesouhlasí s tím, aby byly jí stanovené a placené zálohy na služby využívány na úhradu ostatních nákladů. Byť žalovaná v tomto přípisu poměrně zmatečně využívá pojem zálohy, kdy blíže neupřesňuje, zda myslí zálohy na služby nebo příspěvek na správu domu a pozemku (který je také placen zálohově, jak bylo vysvětleno výše), vyznívá tento přípis tak, že žalovaná odmítala platit příspěvky na správu domu a pozemku. Obrana žalované, která tvrdila, že neplacení příspěvků bylo zapříčiněno také nesrozumitelností a netransparentností počínání žalobce tudíž působí účelově. Žalovaná podle všeho věděla, v jaké výši je příspěvek nutné hradit, a pouze tak odmítala z různých důvodů činit. Konkrétně v přípisu ze dne 23. 5. 2022 uvedla, že mělo dojít k neoprávněnému navýšení úhrad bez jejího souhlasu a že vyúčtování bylo chybné. Jak však již bylo uvedeno výše, žádný z těchto důvodů nemohl žalovanou bez dalšího zprostit povinnosti hradit příspěvky na správu domu a pozemku, a tyto důvody nebyly relevantní ani při posouzení žalobcova nároku v soudním řízení.

28. Dále se odvolací soud zabýval odvoláním žalobce do nákladového výroku. Soud prvního stupně nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení za 3 úkony právní služby, tj. vyjádření ze dne 26. 3. 2024 (č. l. 276), vyjádření ze dne 15. 4. 2024 (č. l. 287) a vyjádření ze dne 5. 6. 2024 (č. l. 300).

29. Ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. obsahuje pravidlo, dle kterého mají být hrazeny pouze náklady „potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.“ Zákon takto zakotvil institut účelnosti vynaložených nákladů, jenž slouží jako formální záštita před zneužitím práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021, č. j. I. ÚS 4012/12). Za účelně vynaložené náklady lze považovat pouze takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp zn. I. ÚS 988/12; nebo např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). Právu na toliko náklady skutečně účelně vynaložené odpovídá povinnost soudů zabývat se všemi okolnostmi relevantními pro posouzení této účelnosti (srovnej např. nález ze dne 8. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 4012/18, nebo nález ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2374/19). Stejně jako každé jiné soudní rozhodnutí je i rozhodnutí o nákladech řízení nutné řádně odůvodnit (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3063/21).

30. Soud prvního stupně předně nedostál ve vztahu k nákladovému výroku povinnosti řádného odůvodnění, když pouze uvedl, jaké úkony považuje za účelně vynaložené a nijak nespecifikoval, z jakého důvodu za některé úkony právní služby náhradu nákladů řízení nepřiznal. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně pak považuje za účelné vyjádření ze dne 15. 4. 2024 a vyjádření ze dne 5. 6. 2024.

31. Vyjádřením ze dne 15. 4. 2024 reagoval žalobce na vyjádření žalované ze dne 28. 3. 2024, které obsahovalo nová tvrzení. Žalobce sice soudem prvního stupně nebyl k vyjádření vyzván, odvolací soud má však za to, že po přihlédnutí k obsahu vyjádření je nutné tento úkon považovat za účelný (žalobce v něm reagoval na nová tvrzení žalované a ozřejmil skutečnosti důležité také pro rozhodnutí ve věci). Jinak by tomu pravděpodobně bylo za situace, kdyby proběhlo jednání nařízené na 18. 4. 2024, které však bylo na žádost žalované odročeno. Odvolací soud totiž zastává názor, že vyjádření, které je zasláno pouhých několik dnů před konáním jednání, je neúčelné, když obsah podání mohl daný účastník prezentovat přímo na jednání. V projednávané věci však došlo k odročení jednání až na 4. 6. 2024 a toto hledisko tudíž nebylo namístě uplatnit.

32. Ve vztahu k vyjádření ze dne 5. 6. 2024 odvolací soud zohlednil, že jím žalobce reagoval též na vzájemný návrh, který podala žalovaná, a mimo jiné navrhl jeho vyloučení k samostatnému řízení, což usnesením ze dne 10. 6. 2024, č. j. 12 C 241/2022-311, soud prvního stupně také učinil. Řízení o tomto vzájemném návrhu nedospělo do fáze meritorního rozhodnutí, když žalovaná nezaplatila soudní poplatek. Soud prvního stupně pak ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud má proto za to, že by bylo vůči žalobci nespravedlivé, aby tento úkon právní služby nebyl zohledněn v žádném řízení, když se zjevně jednalo o úkon účelný. Nelze samozřejmě konstatovat, že by byla žalobci přiznána náhrada nákladů i v řízení o vzájemném návrhu, tedy že by byl úspěšný, kdyby řízení nebylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Poněvadž to však byla žalovaná, kdo fakticky znemožnil další vedení řízení o vzájemném návrhu, a tedy byť i jen teoretickou možnost žalobce obdržet náhradu nákladů řízení i ve vztahu k vyjádření ze dne 5. 6. 2024, není dle názoru odvolacího soudu nepřiměřené ji zatížit náhradou nákladů i ve vztahu k tomuto úkonu právní služby.

33. Odvolací soud však žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za vyjádření ze dne 26. 3. 2024. Předně šlo o reakci na průběh jednání, které proběhlo téhož dne, nikoliv dne 23. 4. 2024, jak nedopatřením uvedl v odvolání žalobce. Obsahem podání však byla pouze kritika procesní obrany žalované. Žalobce uvedl, že na jednání byly předloženy listiny bez jasného sdělení, ke kterým tvrzením se tyto listiny vztahují, a že to, co právní zástupce žalované předvedl na jednání, se rozcházelo se zásadou procesní ekonomie a se zákonem vyžadovaným postupem apod. Odvolací soud má však za to, že pokud žalobce považoval za nutné tento svůj názor sdělit soudu prvního stupně, mohl tak učinit přímo na jednání. Podání žalobce nijak nereagovalo například na obsah na jednání předložených listin, přičemž v takovém případě by se dalo pochopit, že žalobce nemohl bez jejich nastudování dost dobře hned reagovat. V případě, že však nesouhlasil s vyjádřeními žalované a jejím postupem v průběhu jednání, měl se k tomu vyjádřit přímo na daném jednání, které je ostatně k reakcím na počínání protistrany určeno.

34. Z odůvodnění dále není zcela zřejmé, zda soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení adekvátně zohlednil částečné zastavení řízení dle I. výroku předmětného rozsudku. Ve vztahu k části nároku ve výši 2 736 Kč vzal žalobce žalobu zpět a procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř.). Zásada procesního zavinění svědčí v neprospěch žalobce ve vztahu k částce 2 736 Kč, tedy v 4,6 %, a zásada úspěchu ve věci svědčí naopak v jeho prospěch ve vztahu k částce 56 809 Kč, tedy v 95,4 %. Míra úspěchu žalobce po odečtení míry jeho procesního zavinění tudíž v řízení před soudem prvního stupně činila 90,8 % a v tomto rozsahu by mu náležela náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dle názoru odvolacího soudu je však za takové situace namístě aplikace § 142 odst. 3 o.s.ř., tj. i když měl žalobce ve věci úspěch jen částečný, bude mu přiznána plná náhrada nákladů řízení, a to z důvodu, že měl neúspěch pouze v poměrně nepatrné části v porovnání s celou nárokovanou částkou (srovnej např. Bílý, M. In: Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, výklad k § 142, marg. č. 9.).

35. Soud prvního stupně dále pochybil při stanovení tarifní hodnoty, když vycházel z hodnoty předmětu řízení ve výši 56 809 Kč. V souladu s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“) se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby, jehož se právní služba týká. Lze proto konstatovat, že v řízení před soudem prvního stupně bylo nutné za tarifní hodnotu považovat částku 59 545 Kč, poněvadž skoro po celou dobu byl předmětem řízení nárok o této výši. Podáním ze dne 19. 8. 2024 sice vzal žalobce žalobu částečně zpět, soud prvního stupně však zpětvzetí připustil až v napadeném rozsudku; mezi zpětvzetím účastníka a rozhodnutím soudu tedy byl, byť pouze v řádu dnů, časový odstup. Odvolací soud proto i za úkon právní služby, který byl učiněn v tomto mezidobí (konkrétně účast na jednání dne 20. 8. 2024), vypočetl odměnu právního zástupce podle toho, jakou částku žalobce po většinu řízení požadoval (srovnej Kovářová, D., Tichá, M. In: Kovářová, D. a kol. Vyhláška o advokátním tarifu: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, výklad k § 8.).

36. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil III. výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je v souladu s § 142 odst. 3 o.s.ř. povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) celkovou částku 51 307,33 Kč, která zahrnuje: - soudní poplatek ve výši 2 840 Kč; - odměnu právního zástupce v celkové výši 40 250 Kč, kdy se za tarifní hodnotu se dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu považuje částka 59 545 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu částku 3 500 Kč, tj. 11 úkonů á 3 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy, žaloba, vyjádření ze dne 19. 5. 2023, vyjádření ze dne 25. 7. 2023, doplnění žaloby ze dne 8. 3. 2024, vyjádření ze dne 12. 8. 2024, účast na jednáních dne 26. 3. 2024 a dne 20. 8. 2024, a dále vyjádření ze dne 15. 4. 2024 a ze dne 5. 6. 2024), a 1 půlúkon á 1 750 Kč (účast na jednání dne 4. 6. 2024, které se nekonalo); - 12 režijních paušálů á 300 Kč, tedy 3 600 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu); - náhrada za promeškaný čas za cestu k soudu a zpět při 100 Kč za každou započatou půlhodinu, přičemž těchto půlhodin bylo celkem 12, tedy 1 200 Kč; - cestovné za cestu na 3 jednání (Brno – Znojmo a zpět), kdy náhrada za použití motorového vozidla byla vypočtena podle technického průkazu z průměrné spotřeby 9,4/5,5/6,9 [l/100 km], ceny benzínu 38,2 Kč/l a sazby základní náhrady za opotřebení vozu 5,6 Kč/km, kdy ujeto bylo na jedné trase (Brno – Znojmo a zpět) 136 km, tedy 3 417,33 Kč (3 x 1 139,11 Kč).

37. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k II. výroku podle § 219 o.s.ř. potvrdil a III. výrok za použití § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a stanovil, že žalobci náleží na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částka 51 307,33 Kč.

38. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit úspěšnému žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám jejich právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) částku 11 190 Kč, sestávající z: - odměny právního zástupce určené dle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 6 760 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu považována částka 56 809 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí 3 380 Kč, tj. 2 úkony á 3 380 Kč (vyjádření k odvolání žalované ze dne 5. 11. 2024, odvolání do nákladového výroku ze dne 15. 10. 2024); - odměny právního zástupce určené dle advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 3 380 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu považována částka 56 809 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí 3 380 Kč, tj. 1 úkon á 3 380 Kč (účast na jednání dne 5. 11. 2025); - 2 režijních paušálů á 300 Kč určených dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. 600 Kč; - 1 režijního paušálu á 450 Kč určeného dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025.