70 Co 265/2025 - 144

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Körblera a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení částky 531 081 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2025, č. j. 10 C 95/2024-113, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 709,76 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl žalobu v části žalobního požadavku na úhradu částky 530 371,24 Kč (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 42 931 Kč jako náhrady materiální újmy a částky 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, které měly vzniknout žalobkyni v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] pro zločin pohlavního zneužití, ohledně něhož bylo trestní řízení zastaveno a věc byla postoupena Městskému úřadu [adresa] k projednání v přestupkovém řízení. V rámci uplatněné majetkové újmy žalobkyně požadovala náhradu obhajného, nemajetková újma jí měla vzniknout tím, že v důsledku nezákonně vedeného řízení zásadně utrpěl její vztah s nezletilou dcerou, se kterou se nemohla vídat v adekvátním rozsahu, přičemž jeho obnovení bude velice časově i emočně náročné. Za zdroj útrap, příkoří a stresu označila i to, že musela čelit obvinění ze společensky odsuzovaného činu spáchaného navíc na vlastní dceři, ač si byla vědoma, že ničeho takového se nedopustila. Požadavku na náhradu obhajného žalovaná vyhověla v průběhu řízení v rozsahu 20 630 Kč a žalobkyně následně vzala žalobu zpět co do částky 11 850 Kč, ohledně níž bylo řízení zastaveno.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno usnesením [orgán], [adresa] ze dne 20. 10. 2020 pro zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zák. V té době již byla žalobkyně stíhána pro přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zák., které bylo zahájeno usnesením ze dne 14. 6. 2019. Trestní řízení pro dříve stíhané skutky bylo vedeno u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a k němu bylo spojeno ke společnému projednání a rozhodnutí usnesením Okresního soudu ve [adresa] ze dne 9. 6. 2021 i řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] ohledně předmětného trestního stíhání. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2022 byla žalobkyně uznána vinou z přečinu křivého obvinění, z přečinu ohrožování výchovy dítěte a zločinu pohlavního zneužití v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte. K odvolání žalobkyně ze dne 12. 5. 2022 Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 16. 8. 2022 napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že žalobkyni uznal vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění, přečinu ohrožování výchovy dítěte a ze spáchaní zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení výchovy dítěte, a uložil jí úhrnný trest odnětí svobody na 3 roky s podmíněným odložením na zkušební dobu v trvání 5 let. Na základě žalobkyní podaného dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 2. 2023 částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v [adresa] a věc vrátil k novému projednání. Krajský soud v [adresa] následně rozsudkem ze dne 23. 5. 2023 žalobkyni za přečiny křivého obvinění a ohrožování výchovy dítěte (jimiž byla uznána vinnou již rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 16. 8. 2022) uložil trest odnětí svobody na 2 roky s podmíněným odložením na dobu 3 let a 6 měsíců a skutek, v němž byl původně spatřován zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte, postoupil dle Městskému úřadu [adresa] k projednání v přestupkovém řízení, v němž dosud nebylo rozhodnuto.

4. Mezi účastníky zůstala nespornou realizace žalobkyní v žalobě označených úkonů právní služby i délka hlavních líčení dne 12. 1. 2022 a 21. 4. 2022 včetně pauzy (spornou byla pouze jejich účelnost) i skutečnost, že v lednu či v únoru 2025 žalovaná vyplatila žalobkyni na náhradu nákladů na obhajobu částku 20 650 Kč. Ve stanovisku ze dne 28. 6. 2024 žalovaná neposkytla žalobkyni náhradu obhajného s odůvodněním, že neprokázala jeho úhradu právnímu zástupci, ohledně nemajetkové újmy konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, za které lze považovat usnesení [orgán], [adresa] ze dne 20. 10. 2020, č. j. [číslo], a současně se za vydání nezákonného rozhodnutí žalobkyni omluvila. V doplňujícím stanovisku ze dne 4. 12. 2024 žalovaná přiznala žalobkyni náhradu nákladů na obhajobu ve výši 20 650 Kč s tím, že neposoudila jako účelně vynaložené náklady na zrušení nezákonného rozhodnutí úkon podání vysvětlení ze dne 20. 10. 2020 (byl učiněn před sdělením obvinění), účast na hlavním líčení dne 21. 4. 2020 v rozsahu 2. úkonu (přestávka v něm byla kryta náhradou za promeškaný čas za 1 půlhodinu) a odmítla zvýšení sazby za dovolání. Dále nepřiznala cestovné (nebyl doložen technický průkaz) ani náhradu promeškaného času v souvislosti s úkonem dne 20. 10. 2020 (před zahájením trestního stíhání) a s úkony uskutečněnými ve dnech 12. 1. 2022, 21. 4. 2022, 16. 8. 2022 a 23. 5. 2022 (tehdy již bylo řízení spojeno, tedy tyto náklady by vznikly bez ohledu na vydání nezákonného rozhodnutí).

5. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že na návrh Městského úřadu [adresa], [orgán], ze dne 4. 9. 2020 nařídil Okresní soud ve [adresa] dne 10. 9. 2020 předběžné opatření, kterým nezletilou dceru žalobkyně (dále jen „nezletilá“) svěřil do péče otce s odůvodněním, že soud má za osvědčené, že došlo k závadovému chování v domácnosti matky, které nezletilá popsala shodně u lékaře, na [orgán] i u klinické psycholožky, přičemž právo dítěte na bezpečí, zdraví a tělesnou integritu převažuje na právem rodiče na výchovu dítěte a styk s ním. Při jednání před opatrovnickým soudem dne 5. 1. 2021 se rodiče nezletilé dohodli o realizaci styku nezletilé s žalobkyní střídavě v domácnosti její a otce nezletilé za přítomnosti obou rodičů a o telefonickém styku žalobkyně s nezletilou. Pří následném jednání dne 10. 6. 2021 se rodiče nezletilé dohodli na svěření nezletilé do péče otce, stanovení výživného žalobkyni a úpravě styku žalobkyně s nezletilou na asistovaný styk v dětském centru jednou týdně po dobu dvou hodin s tím, že pokud bude vztah mezi žalobkyní a nezletilou dobrý a dojde ke zlepšení vztahů mezi rodiči, je dán prostor pro zrušení asistovaného styku. Tuto dohodu opatrovnický soud rozsudkem schválil s odůvodněním, že oba rodiče mají nezletilou rádi, výchovné předpoklady žalobkyně jsou aktuálně méně uspokojivé a jsou ovlivňovány mateřskou babičkou. Mezi rodiči je dlouhodobě vyhrocená situace a rodiče nejsou schopni vzájemné komunikace a spolupodílení se na výchově nezletilé, což nezletilou zatěžuje a spolu s popouzením mateřskou babičkou na nezletilou působí negativně. Nezletilá přitom preferuje primární rodinu otce, k žalobkyni se aktuálně vrátit nechce a mateřskou babičku odmítá.

6. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 16. 8. 2022, č. j. [spisová značka], bylo dle zjištění soudu prvního stupně rozhodnuto tak, že žalobkyně a její matka byly uznány vinnými, že: 1. nejméně od měsíce dubna 2018 do sdělení obvinění, tj. do 14. 6. 2019, společně podávali na [orgán] ve [adresa] a v [adresa] na otce nezletilé dcery [jméno FO] buď trestní oznámení nebo při šetření těchto trestních oznámení informace či vysvětlení, vše v úmyslu tohoto poškozeného lživě obvinit a následně tak přivodit jeho trestní stíhání, aby poté byla nezletilá [jméno FO] svěřena pouze do péče její matky, přičemž oběma obžalovanými byl poškozený nepravdivě obviňován z týrání či zneužívání této nezletilé dcery, žalobkyně byla dále uznána vinnou: 2. že nejméně od měsíce dubna do sdělení obvinění, tj. do 14. 6. 2019, v místě svého tehdejšího trvalého bydliště naváděla svoji nezletilou dceru [jméno FO] k tomu, aby o svém otci tvrdila, že v době, kdy je nezletilá [jméno FO] u něho, tak na ni čůrá a že čůrá i na svého nezletilého syna [jméno FO], tedy tvrzení, které se nezakládá na pravdě, když tímto jednáním chtěla dosáhnout toho, aby nezletilá [jméno FO] byla svěřena do její výlučné péče, přičemž ze znaleckého posudku vypracovaného soudní znalkyní z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie se specializací dětské klinické psychologie [tituly před jménem] [jméno FO], č. j. [číslo], vyplývá, že nezletilá [jméno FO] byla ke svým vyjádřením o závadném chování otce naváděna matkou a mateřskou babičkou a dále je ve znaleckém posudku konstatováno, že se jedná o chování, které je k dítěti velice nešetrné a může vážně ohrozit jeho citový a rozumový vývoj, tímto svým jednáním závažným způsobem porušila svou povinnost pečovat o nezletilou, vyplývající z její rodičovské zodpovědnosti, 3. že v ranní době dne 20. 7. 2020 na přesně nezjištěném místě, nezjištěným způsobem manipulovala s přirozením své spící dcery [jméno FO], kdy tato se v důsledku tohoto matčina počínání probudila, a protože jí její konání vadilo, utekla z domu na hřiště, přičemž takto nezletilé způsobila poranění spočívající v cca 1 cm velkém ložisku mírně odřené sliznice pod močovou trubicí a zároveň tak závažným způsobem porušila svou povinnost pečovat o svou nezletilou dceru. Daným jednáním žalobkyně a její matka pod bodem 1. se dopustili přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, žalobkyně se pak dále pod bodem 2. dopustila přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku a pod bodem 3. zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Žalobkyně byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky a současně byl tento trest podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, její matka byla odsouzena k trestu odnětí svobody na 1 rok a současně byl tento trest podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Současně oběma obžalovaným bylo uloženo uhradit otci nezletilé nemajetkovou újmu a náhradu škody a dále žalobkyně byla povinna uhradit nezletilé nemajetkovou újmu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. [spisová značka], byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v [adresa], a to ve výroku o vině pod bodem 3 a na to navazujícím výroku o trestu s tím, že ve spisovém materiálu chybí k právnímu posouzení skutku žalobkyně jako pohlavního zneužití jakýkoliv poznatek o tom, že žalobkyně manipulovala s přirozením nezletilé za účelem sexuálního vzrušení či dokonce pohlavního uspokojení. Prokázané jednání dal do souvislosti s předchozími skutky s tím, že pohnutkou žalobkyně byla snaha, aby žalobkyně získala nezletilou do své výlučné péče, čehož se snažila spolu se svou matkou dosáhnout dehonestací otce nezletilé, lživým tvrzením o jeho závadném chování k nezletilé a snahou o jeho odsouzení. Uvedl, že k tomuto se obě neštítily zneužít nezletilou, kterou naváděly k nepravdivým obviněním otce, a žalobkyně i poraněním nezletilé na intimním místě, a tímto zavrženíhodným způsobem podpořit žalobkyní zamýšlenou opodstatněnost trestního stíhání otce a současně tím zvýšit pravděpodobnost naplnění představy žalobkyně i její matky o svěření nezletilé do její péče.

7. Nakonec soud prvního stupně výslechem žalobkyně zjistil, že pro ni bylo psychicky náročné, že nemohla být s nezletilou, a to zejména tehdy, kdy měla po dobu tří týdnů zákaz se s ní vídat. Následně ji vídala jednou týdně na jednu hodinu, u čehož byl vždy někdo z rodiny otce, obvykle jeho matka, která ji obvykle urážela nadávkami. Hádala se s otcem nezletilé, zhoršily se vztahy v její rodině i v práci, kde věděli, že je trestně stíhaná (sdělila jim, že na ni svedli, že ubližuje dceři) a smáli se jí, že za ní chodí [orgán], proto práci ([funkce]) změnila. Její sousedi i kamarádi ji přestali zdravit a ignorují ji. V současné době je na mateřské dovolené s dvouletým dítětem, s nezletilou se stýká cca jednou za měsíc.

8. Po právním posouzení podle § 8 a § 31 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 zák. č. 82/1998 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že usnesení o trestním stíhání žalobkyně pro skutek posouzený jako zločin pohlavního zneužití v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte je třeba vzhledem k tomu, že neskončilo pravomocným odsouzením, posoudit jako nezákonné rozhodnutí, čímž byl naplněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu. V příčinné souvislosti s ním shledal i náklady na obhajobu žalobkyně jako náklady vynaložené na zrušení nezákonného rozhodnutí. Dovodil, že za úkon právní služby spojený výlučně s dříve stíhanými skutky přísluší odměna advokáta ve výši 1 500 Kč za úkon spojený s obhajobou pouze pro předmětný skutek přísluší odměna advokáta ve výši 2 300 Kč a za právní služby po spojení věcí přísluší odměna 2 700 Kč. Zároveň uzavřel, že za úkony po spojení věcí náleží žalobkyni náhrada pouze ve výši 1 200 Kč (2 700 Kč – 1 500 Kč), neboť pro ostatní skutky, za něž přísluší odměna 1 500 Kč, byla žalobkyně pravomocně odsouzena, a musela je tak na svou obhajobu vynaložit.

9. Po úhradě provedené žalovanou zůstaly předmětem řízení již jen některé žalobou požadované náklady obhajného. Za úkon učiněný dne 20. 10. 2020, představující účast při podání vysvětlení obviněné, nepřiznal soud prvního stupně náhradu, neboť se podle něj nejedná o náklad vynaložený za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí, neboť byl uskutečněn před zahájením trestního stíhání žalobkyně. Za účast na hlavním líčení u Okresního soudu ve [adresa] dne 12. 1. 2022 trvající od 8:00 do 10:47 hodin dovodil soud prvního stupně, stejně jako žalovaná, že za něj náleží náhrada odměny za 2 úkony po 1 200 Kč bez režijního paušálu (který by byl stejně vynaložen na řízení o ostatních skutcích), které jí již byly přiznány žalovanou. Za účast na hlavním líčení u Okresního soudu ve [adresa] dne 21. 4. 2022 trvajícího od 8:00 hod. do 8:57 hod. a od 9:30 do 10:13 hodin (v součtu tedy 1:40 hodin) dovodil, že lze přiznat náhradu odměny pouze za jeden úkon, což opět žalovaná již učinila, přičemž za přestávku v době od 8:57 hod. do 9:30 hod. by žalobkyni příslušela pouze náhrada promeškaného času za jednu půlhodinu ve výši 100 Kč, jíž se ale žalobkyně nedomáhala. Za odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve [adresa] ze dne 12. 5. 2022 se soud prvního stupně opět ztotožnil s názorem žalované o potřebě nahradit jeden úkon za 1 200 Kč, jak žalovaná učinila. Stejně posoudil i odškodněnou účast na veřejném zasedání u Krajského soudu v [adresa] dne 16. 8. 2022, dovolání proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 18. 11. 2022 i účast na veřejném zasedání u Krajského soudu v [adresa] dne 23. 5. 2023.

10. Ohledně požadavku na náhradu cestovních výdajů dospěl soud prvního stupně k závěru, že nelze odškodnit výdaje spojené s úkonem ze dne 20. 10. 2020, tedy před sdělením obvinění, ani související s úkony ve spojeném řízení ve dnech 12. 1. 2022, 21. 4. 2022, 16. 8. 2022 a 23. 5. 2022, neboť by musely být vynaloženy i pouze ve spojení s trestním stíháním pro skutky, pro které byla žalobkyně pravomocně odsouzena. Za účelně vynaložené posoudil cestovní výdaje na cesty ve dnech 5. 2.2021 a 31. 3. 2021, za něž žalovaná přiznala náhradu promeškaného času, přičemž tyto náklady na dvě cesty z [adresa] do [adresa] a zpět zjistil ve výši 709,76 Kč. Protože tyto náklady nebyly žalovanou kompenzovány, v tomto rozsahu soud prvního stupně žalobě vyhověl.

11. Ohledně požadavku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně dospěl k závěru, za dostačující zadostiučinění lze považovat žalovanou konstatovanou nezákonnost rozhodnutí a poskytnutí omluvy. Zohlednil povahu trestné činnosti, z níž byla žalobkyně obviněna i délku trestního stíhání v trvání 2 let a 7 měsíců, konstatoval plynulý postup orgánů činných v trestním řízení i složitost řízení zahrnující rozhodování na třech stupních soudní soustavy i nutnost vypracování znaleckého posudku. Dovodil, že každé trestní stíhání zasahuje do soukromého i osobního života jednotlivce, zejména pokud se jedná o obvinění „liché“, u něhož je třeba zabývat se konkrétními dopady do života poškozeného. Zabýval se i srovnáním s žalobkyní nabídnutými obdobnými věcmi. Ohledně nich uzavřel, že zásadní odlišností je to, že v nich nebyli žalobci trestně stíháni pro jiné trestné činy, natož aby byli pro ně odsouzeni, přičemž skutku se žalobkyně dopustila. Pokud se žalobkyně dovolávala újmy spočívající v narušení jejího vztahu s nezletilou dcerou, neshledal, že by to bylo trestní stíhání, pro které byla nezletilá svěřena do péče otce, neboť opatrovnický soud důsledně ctil zásadu presumpce neviny, přičemž úprava byla provedena v důsledku samotného zavrženíhodného jednání žalobkyně i v souladu s přáním nezletilé. Nevzal za prokázané, že by došlo v důsledku trestního stíhání ke zhoršení vztahů mezi žalobkyní a její původní rodinou, zejména když s ní byla odsouzena i její matka, ani že by se zhoršily sousedské a pracovní vztahy, kdy sama uváděla, že byla stíhána, protože ubližovala dceři, což se v řízení potvrdilo. Napjaté vztahy s rodinou otce existovaly ještě před trestním stíháním. Soud prvního stupně poukázal i na to, že žalobkyně byla poučena podle § 118a o. s. ř., že není prokázán jí tvrzený vznik újmy. Ohledně obecně prokázané existence újmy spočívající ve stresu, nejistotě a obavách z výsledku trestního stíhání pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že samotné jednání žalobkyně považuje za nesouladné s dobrými mravy, je žalovanou poskytnuté morální zadostiučinění přiměřenou formou odškodnění.

12. Náklady řízení posoudil soud prvního stupně podle § 142 odst. 2, 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. s tím, že shledal na straně žalobkyně pouze nepatrný úspěch.

13. Proti zamítavému II. výroku rozsudku, a tím samým i proti akcesorickému nákladovému výroku III., podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že mu nepřísluší subjektivně hodnotit, zda-li má za to, že bylo obsahem trestního spisu prokázáno, že se skutek, o kterém dosud nebylo ani ve správním řízení rozhodnuto, stal a provádět jeho morální hodnocení, ale má v první řadě vyhodnotit nárok žalobkyně na náhradu škody a nemajetkové újmy. Ohledně nemateriální újmy, kterou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalobkyně pociťuje v oblasti narušení vztahu se svou dcerou, což označila za největší příkoří, soud prvního stupně učinil nesprávný závěr o tom, že opatrovnické soudy ctily zásadu presumpce neviny, a to v rozporu s obsahem provedených důkazů, kdy již v návrhu na nařízení předběžného opatření bylo uvedeno, že je žalobkyně prošetřována [orgán] pro možné pohlavní zneužití nezletilé. Následné usnesení o předběžném opatření je pak odůvodněno tím, že soud má za osvědčené, že k závadovému chování v rodině matky došlo, a právě téma možného pohlavního zneužití bylo výrazným argumentem, pro který byla žalobkyně nucena přistoupit na dohody s otcem nezletilé. Podle žalobkyně soud prvního stupně taktéž opomněl zohlednit klíčové aspekty pro určení nemajetkové újmy, tj. délku trestního řízení, povahu trestní věci a následky způsobené trestním stíháním, ani se nevypořádal s žalobkyní předloženou či případnou další judikaturou. U náhrady škody žalobkyně nesouhlasila s právním posouzením jednotlivých úkonů obhajoby. Namítla, že úkon účasti při podání vysvětlení dne 20. 10. 2020, kdy téhož dne došlo následně i k vydání nezákonného rozhodnutí, byl klíčový pro další průběh trestního stíhání a bezprostředně s ním souvisí. Taktéž přestávka při hlavním líčení dne 21. 4. 2022 měla být zahrnuta do úkonu, nikoliv ohodnocena náhradou za promeškaný čas, neboť si nelze představit, že by se během ní obhájce mohl věnovat něčemu jinému, tedy měla být přiznána náhrada za dva úkony. Úspěšné dovolání o rozsahu více než 20 stran textu mělo být posouzeno jako úkon velice odborně i časově náročný a měl být odměněn ve zvýšené sazbě za dva úkony. Odmítla také, že by jí měla být poskytnuta za úkony ve spojeném řízení náhrada pouze ve výši 1 200 Kč za úkon, a to bez režijního paušálu s tím, že by takové náklady vynaložila na ostatní věci, pro které byla trestně stíhána a odsouzena. Domnívá se, že jí dle advokátního tarifu přísluší náhrada ve výši 2 300 Kč za každý úkon, včetně režijního paušálu 300 Kč. Ze stejného důvodu nesouhlasila ani s nepřiznáním cestovních výdajů na cesty učiněné během spojení věcí. Podle jejího názoru soud prvního stupně nemůže spekulovat o tom, jak by probíhalo trestní stíhání ostatních skutků, pokud by nebylo spojeno s trestním řízením na základě nezákonného rozhodnutí. Soud prvního stupně nekriticky převzal argumentaci žalované. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že v posuzovaném případě považuje za nutné přihlédnout k okolnostem, které vedly k zahájení trestního stíhání žalobkyně, zejména ke skutečnosti, že k předmětnému skutku skutečně došlo. Obava, že se žalobkyně dopustila protiprávního jednání, tedy byla dána důvodně a úkolem orgánů činných v trestním řízení bylo toto jednání prošetřit. Zdůraznila, že sama nezletilá pro účely znaleckého zkoumání sdělila, že jí poranění způsobila matka a vyjádřila přání být v rodině otce. Podle žalované by poskytnutí peněžité satisfakce bylo v rozporu s dobrými mravy a obecnou představou vnímání spravedlnosti. Zmínila též, že soud prvního stupně kritéria pro stanovení výše nemajetkové újmy i srovnávací judikaturu vyhodnotil dostačujícím způsobem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně v rozsahu žalobcem podaného odvolání, včetně řízení předcházejícího jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

16. Podle § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“] právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

17. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení a zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

19. Podle ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Podle § 8 OdpŠk je pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a současně pro vznik nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk třeba, aby toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Specifickým případem je nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, u něhož judikatura dovodila, že je-li trestní stíhání zastaveno, je titulem k náhradě škody a nezákonným rozhodnutím usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoli nebylo formálně zrušeno, a aniž by proti němu musel být podán opravný prostředek [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (N 204/63 SbNU 381)]. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které neskončí jeho pravomocným odsouzením, je třeba hledat nejen v čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu [viz bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249)]. Má-li být stát skutečně považován za demokratický materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá v tomto ohledu svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáže-li se později jako chybný a zasahující do základních práv jednotlivce. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo [bod 31 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567) nebo bod 32 nálezu téhož soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/09].

21. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav a správně se zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou majetkovou i nemajetkovou újmu.

22. Za situace, kdy trestní řízení žalobkyně, vedené u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], bylo pro zločin pohlavního zneužití v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte, zastaveno a tato věc byla postoupena Městskému úřadu [adresa] k projednání v přestupkovém řízení, tedy jinak řečeno uvedené řízení neskončilo odsouzením žalobkyně, byl tím naplněn primární předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí, za něž je - jak již bylo výše zmíněno - analogicky považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 apod.).

23. Odvolací soud se dále ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobkyně vznikla v příčinné souvislosti s předmětným nezákonným rozhodnutím majetková újma představovaná v souladu s § 31 OdpŠk účelně vynaloženými náklady na zrušení nebo změnu uvedeného nezákonného rozhodnutí. Soud prvního stupně správně dovodil, že s ohledem na to, že žalobkyně byla současně trestně stíhána i pro další trestné činy, pro které byla i pravomocně odsouzena, po tu dobu, kdy bylo trestní řízení vedené na základě nezákonného rozhodnutí spojeno s projednáním těchto dalších trestných činů, mohla žalobkyni vzniknout majetková újma ve smyslu zmenšení majetku pouze v té výši, která přesahovala náklady, které by jinak žalobkyně musela vynaložit na právní zastoupení ohledně těch protiprávních jednání, za které byla následně odsouzena. Správně a v souladu s § 10 odst. 3, ve spojení s § 8 odst. 3, advokátního tarifu uzavřel, že náhrada odměny za jeden úkon právní služby činí v případě jeho realizace v trestním řízení vedeném pouze ohledně skutku stíhaného na základě nezákonného rozhodnutí 2 300 Kč, ovšem v případě spojených řízení vznikla žalobkyni újma pouze v částce 1 200 Kč, o kterou přesahovala celková odměna (2 700 Kč) odměnu, kterou by musela žalobkyně zaplatit za obhajobu v ostatních spojených trestních věcech (1 500 Kč). Odvolací soud se ztotožňuje i se závěry soudu prvního stupně o tom, že ze stejných důvodů, tj. proto, že žalobkyně by tyto výdaje musela učinit na obhajobu v ostatních spojených věcech, nelze přiznat žalobkyni náhradu paušální náhrady hotových výdajů (tzv. režijní paušál) za tyto úkony, ani za cestovní výdaje vynaložené advokátem na tyto úkony, včetně náhrad promeškaného času.

24. Soud prvního stupně kromě toho správně posoudil i ty úkony, které po dobrovolné úhradě žalovanou zůstaly mezi účastníky sporné. Úkon představující účast při podání vysvětlení dne 20. 10. 2020 soud prvního stupně správně vyhodnotil jako učiněný ještě před vydáním nezákonného rozhodnutí, a tedy nesplňující podmínku jeho realizace za účelem zrušení či změny nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31 OdpŠk. Správně tedy nepřiznal ani s ním související náhradu cestovních výdajů a promeškaného času.

25. V souladu s platnou judikaturou soud prvního stupně zhodnotil i počet úkonů za účast na hlavním líčení konaného u Okresního soudu ve [adresa] dne 21. 4. 2022. Judikatura dospěla k závěru, že do doby vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení (stejně jako do doby jednání soudu či jiného orgánu aj.) nelze zahrnovat paušálně všechny přestávky mezi těmito úkony, zvláště trvají-li delší dobu. V době přestávky obhájce právní službu neposkytuje, při přestávce (prodlevě) mezi jednotlivými vyšetřovacími úkony (nebo při přerušení či přetržce těchto úkonů) promeškává čas, neboť na průběh úkonu právní služby je vázán a nemůže jej využít pro jinou právní službu. Mezníkem, kdy je možno přestávku mezi jednotlivými úkony časově a místně bezprostředně navazujícími vyšetřovacími úkony zahrnout do doby úkonu právní služby a kdy se naopak jedná o přestávku, a tedy faktické zpoždění či zpožďování jednání před vyšetřovatelem ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, je právě v tomto zákonném ustanovení uvedená doba 30 minut. Jestliže přestávka mezi vyšetřovacími úkony je kratší 30 minut, je možno toto přerušení (přestávku, prodlevu či přetržku) zahrnout do doby konání úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu. Pokud toto přerušení přesáhne půl hodiny, jedná se o promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Třicetiminutovou a delší přestávku mezi jednotlivými vyšetřovacími úkony v přípravném řízení proto nelze započítávat do doby rozhodné pro stanovení násobku mimosmluvní odměny za dva a více úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu. Pro stanovení počtu úkonů právní služby je třeba vycházet ze součtu časových úseků, po které jednotlivé, na sebe místně a časově bezprostředně navazující, vyšetřovací úkony skutečně trvaly. Přesáhne-li přestávka mezi skončením posledního a začátkem dalšího vyšetřovacího úkonu limit dvou hodin, jde o dva samostatné úkony právní služby, neboť tyto vyšetřovací úkony na sebe bezprostředně nenavazují (srov. usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. [spisová značka]). Pokud tedy hlavní líčení u Okresního soudu ve [adresa] dne 21. 4. 2022 trvalo od 8:00 hod. do 8:57 hod. a od 9:30 do 10:13 hodin, nelze přestávku v délce přesahující půlhodinu započítat do úkonu. Při součtu obou časových úseků tak soud prvního stupně správně uzavřel, že hlavní líčení trvalo 1:40 hod., tedy nepřesáhlo dvě hodiny, a lze tak přiznat náhradu odměny advokáta pouze za jeden úkon. Náhradu promeškaného času za onu přestávku žalobkyně nepožadovala.

26. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené souhlasí s tím, že za ostatní úkony, tj. účast na hlavním líčení u Okresního soudu ve [adresa] dne 12. 1. 2022, odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve [adresa] ze dne 12. 5. 2022, účast na veřejném zasedání u Krajského soudu v [adresa] dne 16. 8. 2022, dovolání proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 18. 11. 2022 i účast na veřejném zasedání u Krajského soudu v [adresa] dne 23. 5. 2023 přísluší náhrada jednoho úkonu po 1 200 Kč, bez režijního paušálu tak, jak tyto úkony žalovaná nejen ohodnotila, ale i již žalobkyni nahradila. Dovolání o 22 stranách dle odvolacího soudu představuje obvyklý rozsah takového podání, v němž se fakticky rekapitulují námitky vznášené již v průběhu řízení. Žalobkyně přitom (kromě rozsahu stran) neuvedla, v čem by jinak měla spočívat případná mimořádná obtížnost tohoto úkonu, a proto i zde soud prvního stupně oprávněně přiznal náhradu odměny pouze za jeden úkon.

27. Co se týká žalobkyní požadované náhrady imateriální újmy, jak správně soud prvního stupně upozornil, recentní judikatura dovodila, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a přenechává tak soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Výše přiznaného náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením řízení, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 611/2016).

28. Žalobkyně za zásadní újmu, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutí, označila narušený vztah s dcerou. Soud prvního stupně tedy správně prověřoval okolnosti, které měly vliv na vztah mezi žalobkyní a její dcerou, s přihlédnutím k případnému ovlivnění procesu vzniku této újmy nezákonným rozhodnutím. Nelze tak přisvědčit žalobkyni, že se ze strany soudu prvního stupně jednalo o nerespektování zásady presumpce neviny či jakési navazující trestní řízení s morálním odsouzením jednání žalobkyně, jak žalobkyně argumentovala ve svém odvolání. Soud prvního stupně správně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a jejím partnerem, otcem nezletilé, existoval vyhrocený konfliktní vztah. Žalobkyně se svou matkou v úmyslu otce lživě obvinit z týrání či zneužívání nezletilé a přivodit otci trestní stíhání, aby pak byla nezletilá svěřena pouze do péče žalobkyni, po dobu více než roku podávaly na otce trestní oznámení a lživé informace či vysvětlení a naváděly nezletilou, aby o otci uváděla nepravdivé informace, což znalkyně označila za chování, které je k dítěti velice nešetrné a může vážně ohrozit jeho citový a rozumový vývoj. Za toto jednání byly obě pravomocně odsouzeny pro přečin křivého obvinění a přečin ohrožování výchovy dítěte. Dále vyšel ze zjištění, že v ranní době dne 20. 7. 2020, kdy měla být nezletilá předána otci, žalobkyně manipulovala s přirozením nezletilé, která se v důsledku tohoto matčina počínání probudila, a protože jí její konání vadilo, utekla z domu na hřiště. Žalobkyně přitom způsobila nezletilé poranění spočívající v cca 1 cm velkém ložisku mírně odřené sliznice pod močovou trubicí. Právě tohoto skutku se týkalo nezákonné rozhodnutí, neboť od počátku byl tento skutek projednáván a následně soudy posouzen jako pohlavní zneužití nezletilé v jednočinném souběhu s ohrožováním výchovy dítěte. Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání dospěl k závěru, že byť se ze strany žalobkyně jednalo o zavrženíhodný skutek, k právnímu posouzení skutku jako pohlavního zneužití absentuje jakýkoliv poznatek o tom, že žalobkyně manipulovala s přirozením nezletilé za účelem sexuálního vzrušení či dokonce pohlavního uspokojení. Proto ve výroku o vině ohledně tohoto skutku a na to navazujícím výroku o trestu rozsudek krajského soudu zrušil. V řízení bylo prokázáno, že nezletilá před útokem matky utekla a poté, co po předání otci byla ošetřena lékařem, označila matku za původce jejího zranění. Totéž zopakovala před orgánem [orgán] a následně i před klinickou psycholožkou, která zpracovávala posudek pro účely opatrovnického řízení. Zároveň nezletilá vyjádřila přání, že chce být v péči otce. Návrh na vydání předběžného opatření za účelem svěření nezletilé, která do té doby byla ve střídavé péči rodičů, do péče otce byl podán [orgán] opatrovnickému soudu dne 4. 9. 2020 a usnesení o předběžném opatření bylo vydáno dne 10. 9. 2020. Toto usnesení bylo odůvodněno tím, že opatrovnický soud vzal za osvědčené, že ze strany žalobkyně došlo vůči nezletilé k závadovému chování, které je třeba neprodleně prošetřit. Od předběžné úpravy péče o nezletilou pak pouze běželo standardní opatrovnické řízení o změně péče, v němž opatrovnický soud vycházel zejména ze znaleckého posudku, v němž byly výchovné schopnosti žalobkyně shledány jako aktuálně méně uspokojivé a přihlédl k přání nezletilé odmítající se vrátit k matce. Nelze také přehlédnout, že rozhodováno nebylo autoritativně, ale na základě dohody rodičů, a odvolací soud neshledal, že by žalobkyně k takové dohodě byla jakkoliv tlačena. Nezákonné rozhodnutí bylo vydáno až více než měsíc po předběžné úpravě péče o nezletilou dne 20. 10. 2020, a byť uvedený skutek musel být [orgán] prověřován již od té doby, co k němu došlo, je zřejmé, že k narušení vztahů mezi žalobkyní a nezletilou došlo daleko dříve v důsledku manipulace nezletilé vůči otci ze strany žalobkyně i maternální babičky, což vyvrcholilo fyzickým ublížením nezletilé, která se pak vůči matce uzavřela. Nelze tak shledat příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a újmou v podobě narušení vztahů mezi žalobkyní a nezletilé a zásadní a jedinou příčinou tohoto narušení je nezvládnutí partnerského konfliktu žalobkyní a vtažení nezletilé do něj, jak konstatoval Nejvyšší soud, „zavrženíhodným způsobem“.

29. Odvolací soud považuje za správný i závěr soudu prvního stupně, který neshledal příčinnou souvislost nezákonného rozhodnutí ani s újmou označenou žalobkyní v podobě narušených vztahů s kolegy, sousedy i přáteli, neboť žalobkyně nijak neprokazovala jejich povědomí o tom, že byla [orgán] prošetřována přímo pro zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití nezletilé, sama své trestní stíhání vysvětlovala tím, že na ni svedli, že ubližovala své dceři. Zároveň nelze přehlédnout, že žalobkyně byla zproštěna obžaloby pouze ohledně skutku hodnoceného jako pohlavní zneužití nezletilé, pro ostatní skutky byla pravomocně odsouzena. Nelze tak dle závěru odvolacího soudu dát uvedenou újmu do příčinné souvislosti přímo s trestním stíháním na základě nezákonného rozhodnutí, přičemž příčinná souvislost s takovouto újmou je víceméně dána ve vztahu právě k ostatním skutkům, pro které byla žalobkyně prošetřována a obviněna ještě předtím, než bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a pro které byla také následně odsouzena.

30. Soud prvního stupně tedy správně dal do příčinné souvislosti s trestním stíháním na základě nezákonného rozhodnutí pouze újmu, jejíž vznik lze očekávat na straně jakékoliv osoby, která byla takto stíhána. Odvolací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu konstatuje, že trestní stíhání vždy představuje vážný zásah do práv stíhané osoby. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání, popřípadě výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, respektive ústavním pořádkem České republiky, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku škody i vznik nemajetkové újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04; shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1292/2008).

31. Žalobkyně byla na základě nezákonného rozhodnutí stíhána pro podezření ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zák. Dle § 187 odst. 1 tr. zák., ve znění platném ke dni vydání nezákonného rozhodnutí, platilo, že kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let. Podle odst. 2. cit. ustanovení odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Podle 201 odst. 1 písm. d) tr. zák., v tehdy platném znění, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně byla v důsledku nezákonného rozhodnutí ohrožena možností být potrestána trestem odnětí svobody v délce až 10 let. Pro současně stíhané přečiny křivého obvinění a ohrožování výchovy dítěte jí přitom hrozil trest odnětí svobody maximálně v trvání dvou let. Popisovanou nejistotu z možnosti být odsouzena z takto společensky negativně vnímaného trestného činu, o němž věděla, že se jej nedopustila, zahrnující též variantu stanovení vysokého trestu, žalobkyně musela strpět po dobu 2 let a 7 měsíců. Tuto dobu nelze dle závěru odvolacího soudu vnímat jako nepřiměřeně dlouhou s ohledem na složitost řízení, danou tím, že se jej účastnily dvě trestně stíhané osoby, bylo vedeno pro více skutků, řízení probíhalo nejprve v přípravném řízení před [orgán] a následně bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy, přičemž z procesního hlediska bylo zatíženo nutností zpracovat znalecký posudek, když i v této části lze postup orgánů státu shledat plynulým a bezprůtažným. Nicméně odvolací soud stejně jako soud prvního stupně má za to, že takto dlouhé řízení, ve spojení s poměrně vysokým trestem, který žalobkyni ohrožoval, bylo pro žalobkyni stresující a působilo důvodné obavy a nejistotu ohledně výsledku trestního stíhání, v čemž lze spatřit újmu, která žalobkyni nastala v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.

32. Odvolací soud zároveň souhlasí se soudem prvního stupně, že případy, které žalobkyně nabídla ke srovnání s její věcí, nejsou na danou věc aplikovatelné. Je zřejmé, že v pro srovnání odkazovaných případech se neprokázalo žádné protiprávní jednání odškodňovaných osob, jednalo se vždy o nařčení ze sexuálně motivovaného chování, v podstatě stejného, jakého se snažila docílit i žalobkyně vůči otci nezletilé, a byla proto odsouzena pro přečin křivého obvinění i ohrožování výchovy dítěte. Žalobkyně se však popisovaného skutku, který i Nejvyšší soud označil za zavrženíhodné jednání, dopustila, pouze byl nesprávně právně kvalifikován. Zároveň je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že další, nikoliv nepodstatnou odlišností od srovnávaných případů je i skutečnost, že žalobkyně byla současně stíhána pro další přečiny za skutky, které byly činěny pod stejnou pohnutkou (dehonestací otce nezletilé, lživým tvrzením o jeho závadném chování k nezletilé a snahou o jeho odsouzení v zájmu svěření nezletilé do péče žalobkyně) jako skutek stíhaný na základě nezákonného rozhodnutí (kterým paradoxně jednání žalobkyně vyvrcholilo), a pro které byla žalobkyně následně odsouzena.

33. Z tohoto pohledu považuje odvolací soud za zcela správné, že za odpovídající a dostačující satisfakci shledané újmy vzniklé na straně žalobkyně v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním soud prvního stupně určil již žalovanou poskytnuté konstatování porušení práva a omluvu. Poskytnutí žalobkyní požadovaného peněžitého zadostiučinění by se podle odvolacího soudu rozcházelo s běžnou představou o spravedlnosti.

34. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku i ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

35. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř., za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., a uložil žalobkyni povinnost nahradit je plně úspěšné žalované. Výši nákladů určil jako náhradu hotových výdajů za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava a účast na jednání dne 2. 10. 2025) po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

Poučení