70 Co 349/2025 - 295

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Körblera a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 1 483 805 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. srpna 2025, č. j. 15 C 20/2025-214, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 53 397,30 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta A].

III. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit České republice – Městskému soudu v [adresa] plnou náhradu nákladů řízení vynaložených státem ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 483 805 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 483 805 Kč ode dne 16. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 124 230,70 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] soudní poplatek ve výši 74 191 Kč (výrok III.).

2. Žaloba vycházela z tvrzení, že žalobce uzavřel s žalovanou dne 2. 10. 2023 smlouvu o úvěru, dle které mu byl poskytnut úvěr 240 000 Kč. Úvěr nebyl schopen splácet, a tak dne 14. 11. 2023 žalobce uzavřel s žalovanou další smlouvu o úvěru ve výši 685 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Úvěr nebyl schopen splácet, a tak dne 28. 11. 2023 žalobce se žalovanou uzavřel v pořadí třetí smlouvu o úvěru ve výši 1 100 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Úvěr nebyl schopen splácet, a tak dne 28. 12. 2023 žalobce uzavřel se žalovanou v pořadí čtvrtou smlouvu o úvěru ve výši 1 440 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Ani tento úvěr však nebyl schopen splácet, a tak dne 16. 1. 2024 žalobce a žalovaná uzavřeli v pořadí již pátou smlouvu o úvěru ve výši 1 830 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 23. 5. 2024 uzavřené s [jméno FO] žalobce splatil úvěr od žalované částkou 2 578 029,99 Kč. Žalobce v době uzavření předmětných úvěrových smluv sice disponoval živnostenský listem, ale finanční prostředky poptával jako spotřebitel, a to na úhradu svých dluhů a pro osobní potřebu. Žalovaná dle žalobce využila jeho psychického stavu, jeho tísně, nezkušenosti a lehkomyslnosti, a skutečnosti, že vlastní živnostenský list, a pouze formálně daný úvěr označila jako podnikatelský, aby obešla právní úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V tom žalobce spatřoval zneužití postavení žalované jako odborníka v neprospěch žalobce jako slabší strany. Takové jednání dle žalobce nepožívá právní ochrany a je rozporné s dobrými mravy. Žalovaná také řádně nezkoumala úvěruschopnost žalobce, a proto jsou předmětné úvěrové smlouvy neplatné i pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalobce na základě úvěrových smluv zaplatil žalované částku 2 683 805 Kč, ačkoliv od ní obdržel jen 1 200 000 Kč. Žalobce se proto žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 483 805 Kč.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovanou celkem pět smluv o úvěru. Na základě smlouvy ze dne 2. 10. 2023 mu byl poskytnut úvěr 240 000 Kč; na základě smlouvy ze dne 14. 11. 2023 mu byl poskytnut další úvěr 685 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením; na základě smlouvy ze dne 28. 11. 2023 mu byl poskytnut další úvěr 1 100 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením; na základě smlouvy ze dne 28. 12. 2023 mu byl poskytnut další úvěr 1 440 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením; na základě smlouvy ze dne 16. 1. 2024 mu byl poskytnut další úvěr 1 830 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Ke každé z uvedených smluv byla žalobcem podána žádost o poskytnutí úvěru, v níž žalobce uváděl, že žádá o poskytnutí úvěru za účelem podnikatelských aktivit (vybavení autodílny na opravu veteránů).

4. Soud prvního stupně se nejprve zabýval povahou zmíněných pěti smluv, které byly formálně označeny jako smlouvy o podnikatelském úvěru. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutečný charakter těchto smluv byl spotřebitelský. Přestože měl žalobce živnostenský list, nikdy fakticky nepodnikal, a úvěry si bral výhradně na úhradu svých osobních dluhů. Žalobce opakovaně uváděl, že prostředky nemíní využít k podnikání, což potvrdil i ve své výpovědi. Živnostenské oprávnění měl pouze formálně kvůli požadavku zaměstnavatele. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaná jako profesionální nebankovní společnost vůbec neprověřovala skutečný podnikatelský záměr žalobce ani jeho schopnost úvěry splácet. Za posouzení úvěruschopnosti inkasovala celkem 256 500 Kč, avšak toto posouzení ve skutečnosti spočívalo jen v převzetí ručně psané věty o údajném záměru otevřít autodílnu. Soud prvního stupně shledal, že žalovaná nezkoumala podnikatelskou historii, ekonomické výsledky, reálné možnosti žalobce podnikat, ani to, jak byly prostředky využívány. Naopak bylo zřejmé, že většina prostředků z jednotlivých úvěrů sloužila pouze k refinancování předchozích dluhů žalobce vůči téže žalované. Soud prvního stupně přihlédl k právní úpravě ochrany spotřebitele (zejména § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru), podle níž poskytovatel musí řádně prověřit úvěruschopnost a nesmí poskytovat úvěr, pokud existují pochybnosti o schopnosti splácet. Žalovaná tento postup zcela ignorovala – přestože již dříve bylo na žalobcův majetek vedeno insolvenční řízení, opakovaně nebyl schopen splácet předchozí závazky, a i během tří měsíců uzavíral stále nové úvěrové smlouvy jen proto, aby splatil dlužný závazek z předchozí smlouvy. Dále hodnotil jednání žalované podle § 433 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že žalovaná jako podnikatel zneužila svého odborného postavení vůči slabší straně, která vůči ní vystupovala mimo oblast podnikání. Tím vytvořila zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Soud prvního stupně se věnoval také zdravotnímu stavu žalobce, který byl v mezidobí rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 1. 7. 2025, č. j. [spisová značka], omezen ve svéprávnosti. Na základě rozsudku o omezení svéprávnosti a znaleckého posudku soud konstatoval, že žalobce trpí dlouhodobými psychickými poruchami (ADHD, poruchy osobnosti, lehká mentální retardace), které zásadně snižují jeho schopnost rozumět následkům právních jednání, zejména finančních. Žalobce není schopen plánovat, hospodařit s prostředky, chápat výši úvěrů ani související sankce. Soud proto aplikoval § 581 občanského zákoníku a dovodil, že žalobce nebyl způsobilý k uzavírání takových smluv již v době jejich podpisu, ačkoli omezení svéprávnosti bylo formálně vysloveno později. Na základě všech těchto zjištění soud uzavřel, že předmětné úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 občanského zákoníku) a současně i podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, protože žalovaná úvěry poskytla v rozporu se zákonnou povinností řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Na základě toho dovodil, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Protože žalobce obdržel od žalované celkem částku 1 200 000 Kč a žalované naopak zaplatil 2 683 805 Kč, uzavřel, že rozdíl ve výši 1 483 805 Kč představuje částku bezdůvodného obohacení, kterou je žalovaná povinna žalobci vydat. Soud prvního stupně proto žalobou uplatněnému nároku zcela vyhověl.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Žalovaná nesouhlasila se závěrem, že účastníky uzavřené úvěrové smlouvy měly povahu spotřebitelských smluv. Trvala na tom, že šlo o podnikatelský úvěr, což dokládá text smluv s uvedeným podnikatelským účelem, živnostenské oprávnění žalobce i jeho ověřená prohlášení. Podnikatelský charakter byl podpořen i dlouhodobým působením žalobce jako živnostníka v oboru auto-moto a existencí dílny na jeho adrese. Soudu prvního stupně vytkla, že své rozhodnutí založil na účastnické výpovědi žalobce, aniž ji konfrontoval s jinými důkazy, což odporuje § 131 o. s. ř., podle něhož má účastnické výpověď subsidiární důkazní povahu, a dále že ignoroval svědeckou výpověď [tituly před jménem] [jméno FO] potvrzující podnikatelský účel smluv, stejně jako další z jejího pohledu relevantní listinné důkazy (prohlášení, výpisy z registrů, údaje z [registr], katastru, insolvenčního rejstříku). Výpověď žalobce označila za subjektivní a nepodloženou. Žalovaná se proto domnívá, že soud prvního stupně se popsaným postupem dopustil libovůle, porušil zásadu rovnosti účastníků a spravedlivého procesu a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaná zdůraznila, že žalobce při sjednávání úvěru deklaroval jeho podnikatelský charakter, později sice tvrdil, že byl smyšlený, ovšem uvedené může představovat zastřené jednání dle § 555 občanského zákoníku či dokonce úvěrový podvod, což však nelze přičítat k tíži žalované, která vycházela z prohlášení a objektivních dat. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s námitkami ohledně tvrzeného „švarcsystému“, ale přijal závěr, že žalobce byl „prakticky zaměstnán“, aniž to podložil důkazy. Neprovedl přitom ani další navržené důkazy (faktury, daňová přiznání, výslechy spolupracovníků). Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem soudu, že nezkoumala úvěruschopnost žalobce. Uvedla, že provedla standardní prověření bonity podle praxe nebankovních poskytovatelů podnikatelských úvěrů: ověřila údaje ve veřejných rejstřících (neexistence exekucí, insolvence, zástav), zjistila majetek žalobce, jeho dlouhodobé podnikání v oboru auto-moto, existenci dílny a deklarovaný podnikatelský účel úvěrů, což odpovídá běžným postupům nebankovních institucí, které nejsou povinny vyžadovat daňová přiznání či detailní podnikatelské plány. Každý úvěr měl uveden konkrétní podnikatelský záměr (nákup dílů, CNC stroje, vybavení dílny). Poukázala také na to, že právní řád neukládá věřitelům povinnost posuzovat úvěruschopnost podnikatelů podle kritérií spotřebitelských úvěrů (§ 9 zákona č. 257/2016 Sb.). Závěr soudu prvního stupně, že žalobce byl v prodlení a bral další úvěry, je dle žalované nesprávný, podle ní ze smluv vyplývá, že úvěry byly spláceny a prodlení nebylo výrazné. Za další vady rozsudku žalovaná považovala neprovedení výslechu jednatele žalované [tituly před jménem] [jméno FO], který mohl popsat postup při hodnocení bonity žalobce. K poplatkům spojeným s poskytnutými úvěry, jejichž výši (cca 250 000 Kč) soud prvního stupně považoval za další důvod neplatnosti úvěrových smluv, žalovaná namítla, že tyto částky nezahrnovaly pouze prověření bonity, ale i právní služby, notářské úkony, výpisy z registrů, návrhy na vklad apod., s tím se však soud nevypořádal a paušálně označil částku za nepřiměřenou. Žalovaná také odmítla, že by úvěrové smlouvy byly absolutně neplatné z důvodu omezené svéprávnosti žalobce. Tento závěr je dle žalované nesprávný, právně i skutkově. Upozornila, že podle občanského zákoníku (§ 15, § 55 a násl.) platí presumpce plné svéprávnosti, přitom platnost právního jednání se posuzuje k okamžiku jeho učinění, nelze ji zpětně odvozovat z pozdějších diagnóz či rozhodnutí. Pojem „finanční debilita“, který znalec použil v souvislosti se žalobcem, není uznaná diagnóza ani právní pojem. Žalobce dle žalované při svém účastnickém výslechu prokázal orientaci v základních finančních otázkách. Soud prvního stupně navíc pochybil v tom, že odmítl výslech znalce i vypracování revizního znaleckého posudku. Žalovaná proto navrhla zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání.

6. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované upozornil, že o praktikách žalované byla natočena reportáž [právnická osoba] pro pořad [název], z níž je zřejmý modus operandi, který popisuje i žalobce, tedy že žalovanou nijak nezajímalo, jak budou peníze použity, že účel „na podnikání“ je jen formální a nezajímalo ji, zda budou klienti schopni splácet, dokonce akceptovala, že peníze budou použity jinak. Podstatou podnikání žalované je zajištění úvěru nemovitostí jako zástavou a v případě nesplácení, které je zjevně pravidlem, realizovat rychlý zisk přes pokuty, zesplatněné úroky a refinancování nebo prodej zástavy, případně opakováním refinancování a zesplatňováním úroků 24 měsíců dopředu. Zopakoval, že všechny úvěrové smlouvy byly uzavřeny v rychlé časové souslednosti a pojil je stejný motiv, dát poškozenému úvěr, který nebude schopen splácet, čímž vznikne nárok na sankce a celý dluh se stane splatným. Znovu upozornil na hrubý nepoměr vzájemných plnění, když smluvní vztahy mezi žalobcem a žalovanou trvaly od 14. 11. 2023 do 24. 5. 2024, kdy došlo k vyplacení páté smlouvy žalované přeúvěrováním u dalšího subjektu; za tu dobu žalobce obdržel celkem částku 1 200 000 Kč, avšak žalované zaplatil 2 683 805 Kč, tedy o 1 483 805 Kč více. Žalobce trvá na tom, že úvěrové smlouvy byly nejen nemravné pro zřejmý rozpor s dobrými mravy, ale že naplňují i definici smluv lichevních, když jimi bylo zjevně zneužito tísně, nezkušenosti a lehkomyslnosti žalobce, který dle znalce trpí finanční debilitou. Navrhl tedy, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a po níže popsaném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouvy o úvěru, které žalobce s žalovanou uzavřel, byly neplatné ze dvou důvodů. Jeden důvod spatřoval v tom, že žalovaná při uzavírání úvěrových smluv fakticky nechtěla poskytnout úvěr pro podnikání, neboť nezjišťovala okolnosti podnikání žalobce, jeho podnikatelskou historii, jeho záměry na použití uvedených finančních prostředků, žalobce tedy vystupoval jako spotřebitel, avšak žalovaná v rozporu s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neposoudila žalobcovu úvěruschopnost, což mělo za následek absolutní neplatnost všech úvěrových smluv. Další důvod neplatnosti úvěrových smluv soud prvního stupně spatřoval v tom, že žalobce, jak bylo zjištěno v řízení o omezení svéprávnosti žalobce vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], nebyl plně svéprávný a nedokázal rozpoznat důsledky svých jednání, zejména v majetkové oblasti.

9. Odvolací soud doplnil dokazování o soubor 11 faktur z období od září 2023 do února 2024, kterými žalobce vyúčtoval svou činnost pro společnost [právnická osoba]., a výpisy z účtu žalobce v období od října 2023 do října 2024. Žalobce tyto listiny předložil k prokázání svého tvrzení, že kromě plateb od spol. [právnická osoba]. neměl příjmy z jiné (podnikatelské) činnosti, což dle žalobce potvrzuje jeho tvrzení, že ve skutečnosti pracoval jako zaměstnanec v rámci tzv. „švarcsystému“, sám nepodnikal, a ani nevěděl, že má podávat daňová přiznání a tyto nepodával, patrně tak za něho činil jeho „zaměstnavatel“ spol. [právnická osoba]. Žalovaná k výpisům z účtu žalobce uvedla, že z nich plyne, že žalobce měl i jiné příjmy z podnikání, když v roce 2024 obdržel úhradu faktury č. [číslo] od [jméno FO], dále výpisem z účtu prochází řada příjmů, které jsou označeny například „[Označení]“, „[Označení]“, „[Označení]“, „[Označení]“. Také poukázala na to, že žalobce nakupoval drahé oblečení, elektroniku, využíval služeb [právnická osoba] či [právnická osoba], ovládal také různé aplikace ([aplikace], [aplikace], [aplikace]), zvládal internetové bankovnictví a zvládal i posílat platby mezi svými účty. K tomu uvedla, že pro tyto činnosti je třeba určitého intelektu, a také je z toho patrno, že žalobce měl přehled o své finanční situaci.

10. Odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že soud prvního stupně pochybil, pokud vycházel pouze ze znaleckého posudku zpracovaného ve spise Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] a sám znalce nevyslechl. Z ust. § 127 odst. 1 věty třetí a páté občanského soudního řádu vyplývá, že soud nesmí upustit od výslechu znalce a spokojit se s písemným posudkem znalce mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí věci podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, dále usnesení téhož soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, popř. rozsudek ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019), a to bez ohledu na to, zda zmíněný posudek byl vyžádán soudem pro účely jím vedeného řízení nebo se jedná o posudek vypracovaný primárně pro účely jiného řízení. Jelikož zmíněnou procesní vadu lze v rámci odvolacího řízení odstranit formou doplnění dokazování výslechem příslušného znalce, odvolací soud doplnil dokazování o znalecký výslech znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který vypracoval posudek v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

11. Úkolem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, [tituly před jménem] [jméno FO], bylo, aby se na podkladě jím vypracovaného znaleckého posudku ze dne 2. 5. 2025 o duševním stavu žalobce, vyjádřil k otázce vyloučení, popř. míry omezení intelektuální (rozumové) a volní (určovací) schopnosti žalobce ohledně uzavírání úvěrových smluv v období od října 2023 do ledna 2024. Z výpovědi znalce vyplynulo, že žalobce trpí celoživotní duševní poruchou, jeho intelekt je nerozvinutý, je retardovaný ve finanční oblasti, chová se lehkomyslně a nedokáže domýšlet dopady svého jednání. Žalobce je důvěřivý a lze jej bez problému přesvědčit k čemukoliv, z chyb se nedokáže poučit. Porucha žalobcovy osobnosti je trvalá, nelze ji léčit. Dle posudku znalce je žalobcův početní úsudek v pásmu hlubokého podprůměru, stejně jsou v pásmu hlubokého podprůměru i jeho paměťové funkce, nemá povědomí o běžném způsobu finančního chování. Znalec také s ohledem na jednoduchost žalobcovy osobnosti uvedl, že žalobce nedokáže klamat.

12. Ze spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] odvolací soud doplnil dokazování protokolem o výpovědi bratra a matky žalobce. Bratr žalobce, [jméno FO], vypověděl, že osobnostní porucha a problémy s financemi se u žalobce vyskytovaly již od dětství, žalobce je manipulovatelný, nedomýšlí důsledky svého jednání. Matka žalobce, [jméno FO], vypověděla, že žalobce má poruchu osobnosti již od dětství, nechá se snadno ovlivnit, v podstatě nerozumí psanému textu a není schopen ho pochopit.

13. Dle § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“), není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá; neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

14. Z citovaného § 581 věta druhá o. z. plyne, že jednání osoby nacházející se ve stavu duševní poruchy je absolutně neplatné. Za stav duševní poruchy je považován duševní stav, ve kterém jednající nemůže rozeznat obsah a podstatu svého jednání, tedy ve stavu mysli, který vylučuje nebo značně omezuje (podstatně snižuje) její schopnost intelektuální (schopnost posoudit následky svého jednání) a schopnost určovací (své jednání ovládnout), to vše logicky za podmínky, existuje-li mezi zmíněnou poruchou a právním jednáním v ní učiněným příčinná souvislost. Dle závěrů recentní judikatury přitom postačí, je-li skutečnost, že zmíněná osoba jednala v duševní poruše, která jí činila neschopnou právně jednat, v řízení prokázána s vysokou pravděpodobností (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 156/2014 - předchozí judikatura Nejvyššího soudu, která pro takový závěr vyžadovala míru důkazu ještě vyšší, byla zmíněným nálezem označena za nadále nepoužitelnou).

15. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] i z protokolů o výpovědích žalobcova bratra a matky jednoznačně vyplývá, že žalobcova duševní porucha patří mezi duševní poruchy trvalé, v daném případě provázející žalobce po celý jeho život, a to v neměnné a léčbou neovlivnitelné podobě. Závěr znalce byl v tomto ohledu zcela jasný. Námitka žalované, že znalec vycházel při posouzení psychického stavu žalobce z vyšetření provedeného v Oblastní nemocnici v [adresa], nebyla důvodná. Znalec v rámci svého výslechu uvedl, že si závěry psychiatrického vyšetření žalobce provedené psychiatrickým oddělením nemocnice v [adresa] sám při svém vyšetření potvrdil. Znalec [tituly před jménem] [jméno FO] svůj posudek postavil na vlastním vyšetření žalobce, své závěry logicky a srozumitelně vysvětlil, odvolací soud tak neshledal důvod pro zadání revizního posudku, který navrhovala žalovaná.

16. K námitkám žalované, že o žalobcově poruše nevěděla, je třeba zdůraznit, že zjištění, zda žalovaná o duševní poruše žalobce v době naříkaného právního jednání věděla nebo musela vědět, není pro právní posouzení platnosti právního jednání učiněného ve stavu duševní poruchy podstatné. Na zhodnocení této skutečnosti totiž právní posouzení předmětné platnosti, resp. neplatnosti právního jednání podle § 581 o. z. nestojí. Uvedená skutečnost je významná pro právní posouzení eventuální neplatnosti lichevní smlouvy podle § 1796 o. z., které pro závěr o neplatnosti smlouvy pro rozumovou slabost stanoví jako jeden z obligatorních zákonných předpokladů to, že lichvář o rozumové slabosti spolukontrahenta věděl nebo musel vědět. Touto otázkou se však odvolací soud s ohledem na výše uvedené závěry nezabýval.

17. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalované, že pohyby na bankovním účtu žalobce svědčí pro závěr, že žalobce byl ve finančních věcech orientován. Z výpisu z účtu žalobce za říjen 2023 je patrno, že z celkových 190 transakcí bylo jen 14 příchozích plateb (od spol. [právnická osoba]. a z jiného žalobcova účtu), zbývající platby byly odchozí, obdobně tomu bylo i v dalších měsících. Velký počet odchozích plateb naopak svědčí o tom, že žalobce byl v hospodaření se svými penězi nezdrženlivý a nezodpovědný, což je v souladu se závěry, k nimž dospěl znalec ve svém posudku.

18. Na základě doplněného dokazování tedy odvolací soud uzavřel, že duševní porucha byla u žalobce přítomna i v období od října 2023 do ledna 2024, kdy uzavíral úvěrové smlouvy se žalovanou, a tato duševní porucha do té míry omezila jeho rozumové a určovací schopnosti, že jej činila neschopným příslušných právních jednání. Dle § 581 věta druhá o. z. jsou tedy všechny posuzované úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou neplatné, jak shodně dovodil i soud prvního stupně.

19. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně hodnotil i povahu uzavřených úvěrových smluv jako smluv uzavíraných mezi žalovanou jako podnikatelem poskytujícím úvěry a žalobcem jako spotřebitelem. Žalobce byl v době uzavírání úvěrových smluv podnikající fyzickou osobou, a tak byl označen i v úvěrových smlouvách. Jak však již ve své judikatuře dovodily Ústavní soud i Nejvyšší soud, pro určení smlouvy jako smlouvy uzavřené mezi podnikateli, a nikoli jako smlouvy uzavřené se spotřebitelem, není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, ale je třeba zkoumat faktický stav věci (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1930/11, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1196/2003, sp. zn. 28 Cdo 3249/2017). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálena v tom směru, že pro odpověď na otázku, zda je fyzická osoba v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu, potažmo povaha a účel smlouvy. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem (podnikatelem) irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje označení „podnikatelské účely“. Dle Nejvyššího soudu je to přitom úvěrující, kdo musí vždy odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1545/2019, ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1107/2023, ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024, či ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 680/2025).

20. Uvedenému požadavku odstranit pochybnosti o tom, k čemu byly úvěry žalobci poskytnuty, však žalovaná nedostála. Žalovaná tvrdila, že před uzavřením smluv ověřila údaje o žalobci ve veřejných rejstřících (neexistence exekucí, insolvence, zástav), jeho podnikatelské oprávnění v oboru auto-moto a existenci dílny na adrese, kde žalobce bydlel. Žalovaná tak pouze formálně ověřila veřejně dostupné údaje o žalobci, aniž se konkrétněji o jeho poměry a podnikání zajímala. Od žalobce nežádala žádné konkrétní doklady o jeho podnikání, ač s ním opakovaně uzavírala v krátkém časovém sledu pět úvěrových smluv. K ověření podnikatelské činnosti a finanční situace žalobce si nežádala ani jeho daňová přiznání, ani výpisy z jeho účtů, ač mu již první smlouvou poskytla 240 000 Kč a posléze další úvěry až do výše blížící se dvěma milionům Kč. Z výpisů z účtu, které žalobce předložil, přitom nevyplývá, že by standartním způsobem podnikal, dle výpisů jeho příjmy pocházely od spol. [právnická osoba]., přičemž z několika mála výjimek prokazujících platby za opravy motorových vozidel, na které upozornila žalovaná, nelze usuzovat, že by žalobce soustavně podnikal (sám žalobce tyto příjmy od jiných subjektů vysvětloval náhodnými pracemi pro známé). To odpovídá tomu, co žalobce uváděl před soudem prvního stupně ve své účastnické výpovědi, tedy, že pracoval výlučně pro spol. [právnická osoba]. Z účastnické výpovědi žalobce bylo také zjištěno, že účel úvěru (pro rozvoj opravárenské dílny) do úvěrových smluv uváděl žalobce na pokyn žalované a že jej žalovaná ujistila, že poskytnuté finanční prostředky může využít jakýmkoli způsobem. Jakkoli je pravdou, že účastnická výpověď je pouze podpůrným důkazním prostředkem, neměl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně v tomto případě důvod pochybovat o její pravdivosti, neboť jak uvedl jím slyšený znalec [tituly před jménem] [jméno FO], žalobce není s ohledem na jednoduchost své osobnosti schopen klamat a někoho podvést. Soud prvního stupně také přiléhavě poukázal na rozpor mezí tím, jaké mizivé úsilí žalovaná vynaložila na ověření podnikatelské činnosti žalobce, ale současně si za posouzení úvěruschopnosti žalobce účtovala celkem 256 500 Kč. Ačkoli žalovaná uváděla, že v této částce byly zahrnuty i některé správní poplatky (notář apod.), neodpovídá tato částka zcela jednoznačně rozsahu, v jakém si žalovaná podnikání žalobce prověřila, když nežádala ani žalobcova daňová přiznání a výpisy z účtů. Žalovaná tak nedostála povinnosti úvěrujícího podnikatele jednat s odbornou péčí.

21. Odvolací soud neprovedl žalovanou navrhovaný důkaz účastnickým výslechem jednatele žalované [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná uváděla, že touto výpovědí mělo být prokázáno, jakým způsobem žalovaná fakticky posuzovala úvěruschopnost žalobce, tj. zda hodnocení úvěruschopnosti bylo omezeno výlučně na postup popsaný svědkem [tituly před jménem] [jméno FO], anebo zda byly v rámci rozhodovacího procesu žalované vyžadovány, dohledávány, posuzovány a vyhodnocovány i další informace a podklady. Odvolací soud musí zdůraznit, že výpověď svědka, případně účastníka řízení slouží k prokazování tvrzených skutečností, nikoliv k jejich zjištění. Pokud účastník nejprve nesplní povinnost tvrzení, tedy neuvede, co se konkrétně událo, výslech, v tomto případě navíc výslech účastnický, k této netvrzené události je nadbytečný. Žalobkyni přitom nic nebránilo, aby uvedla, jaké ještě další úkony při posouzení úvěruschopnosti žalobce učinila, ovšem neučinila tak, za této situace nebyl důvod pro výslech jejího jednatele.

22. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že žalovaná řádně neprověřila, zda žalobce skutečně podniká, a účel úvěru jako podnikatelského byl ve smlouvách uveden na pokyn žalované. Žalobce přitom ve skutečnosti samostatně nepodnikal. Na uzavírané úvěrové smlouvy proto soud prvního stupně správně nahlížel jako na smlouvy o spotřebitelském úvěru, které musí být posuzovány dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

23. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalovaná při posouzení úvěruschopnosti žalobce posoudit jeho schopnost splácet sjednané splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele. Žalovaná ani netvrdila, že by takového posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla. Soud prvního stupně na základě toho správně uzavřel že všech pět úvěrových smluv uzavřených mezi žalovanou a žalobcem je neplatných dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pro absenci posouzení úvěruschopnosti žalobce. Jde přitom o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 zákona občanského zákoníku. Podstatné přitom není, že žalobce uhradil první splátku první úvěrové smlouvy a poté na další úvěrové smlouvy ještě celkem tři splátky, jak uváděla žalovaná, pochybení žalované, v jehož důsledku byly úvěrové smlouvy neplatné, totiž nastalo při samém uzavření první úvěrové smlouvy, úhrada splátek na toto pochybení a neplatnost smluv nemá žádný vliv.

24. Závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti všech pěti smluv o úvěru jak z důvodu jednání žalobce v duševní poruše, tak i z důvodu nezkoumání žalobcovi úvěruschopnosti byl tedy správný. Správně také soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku. Žalovaná žalobci poskytla 1 200 000 Kč, žalovaný jí uhradil 2 683 805 Kč, v rozsahu rozdílu těchto částek ve výši 1 483 805 Kč vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat. Nárok žalobce se stal spatným na základě výzvy doručené žalované dne 6. 12. 2024, žalovaná byla poté povinna plnit bez zbytečného odkladu, žalobci tak vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, který požadoval od 16. 12. 2024.

25. Na základě popsaných úvah proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o přechodu poplatkové povinnosti na žalovanou.

26. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení se v § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a i v této fázi řízení zcela procesně úspěšnému žalobci byla přiznána plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobci přisouzená náhrada nákladů sestává z odměny advokáta dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby po 14 260 Kč (vyjádření k odvolání a účast na dvou jednáních před odvolacím soudem), tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady 21 % DPH ve výši 9 267,30 Kč, tj. celkem 53 397,30 Kč.

27. O povinnosti k náhradě nákladů řízení vynaložených státem odvolací soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a povinnost k náhradě v odvolacím řízení soudem přiznaného znalečného byla v souladu s výsledkem řízení, který je určující pro závěr, který z účastníků je povinen nahradit státu jeho náklady řízení, uložena zcela k tíži procesně neúspěšné žalované. Jelikož v době vyhlášení rozsudku odvolacímu soudu nebyla známa konkrétní výše zmíněných nákladů státu, neboť slyšený znalec [tituly před jménem] [jméno FO] si vyhradil právo zaslat soudu vyúčtování znalečného až fakturou doručenou soudu po skončení jednání, odvolací soud o uvedené povinnosti mohl rozhodnout toliko co do základu s tím, že konkrétní výše náhrady a její splatnost bude určena až následně, v samostatném usnesení odvolacího soudu.

Poučení