70 Co 35/2024 - 315

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a JUDr. Aleny Šparlinkové v právní věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [datum] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [datum] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o ochranu osobnosti, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 6 C 58/2023-232, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému k rukám jeho zástupkyně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 103,50 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaslání písemné omluvy žalobkyni a [jméno FO], třídní učitelce [jméno FO], tohoto znění: „ Já, [Jméno zainteresované osoby 1/0], se tímto hluboce omlouvám paní [Jméno zainteresované osoby 0/0] za odeslání e-mailu ze dne [datum], v 8:51 hodin adresovaného paní [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], referentce sociálně-právní ochrany dětí, na její e-mailovou dresu [e-mail] a paní [jméno FO], třídní učitelce našeho syna [jméno FO] na e-mailovou adresu [e-mail]. Tento e-mail obsahoval nepravdivý obsah o tom, že paní [jméno FO], její manžel [jméno FO] týrají našeho syna [jméno FO], kdy toto nařčení se nezakládá na pravdivých skutečnostech“ (I. výrok). Současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému k rukám jeho zástupkyně částku 34 155,54 Kč (II. výrok) a státu 486 Kč (III. výrok).

2. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětný výrok obsažený v e-mailu žalovaného ze dne [datum] je hybridním výrokem, ohledně kterého žalovaný prokázal jeho reálný základ, spočívající v tom, že se žalobkyně dopustila vůči nezletilému [jméno FO] užití nepřiměřených výchovných prostředků a že manžel žalobkyně [jméno FO] při trestání nezletilého [jméno FO] žalobkyni asistoval a pomáhal. Žalobkyně byla pravomocně uznána vinnou za přestupek v podobě užití nepřiměřeného výchovného prostředku u nezletilého syna [jméno FO], čímž je soud dle § 135 o.s.ř. vázán. Užití nepřiměřených výchovných prostředků ze strany žalobkyně vůči nezletilému vyplynulo i z mnoha dalších důkazů. Na CD nezletilý autenticky popisuje, jak je žalobkyní trestán a pomáhá jí i její současný manžel [jméno FO]. Výpověď nezletilého ohledně trestání je zachycena i v mnoha zprávách OSPOD, přičemž nezletilý způsob trestání popisoval spontánně a vždy stejným způsobem, a tyto výpovědi nelze bagatelizovat tím, že by byly zmanipulované. Celou situaci dokreslují i fotografie, na kterých má nezletilý na těle podlitiny a zranění. Ostatně sama žalobkyně se netajila tím, že nebyla schopna zvládnout výchovné problémy s nezletilým a k trestání nezletilého se pravidelně a velmi často v období od srpna 2021 do února 2022 uchylovala, přičemž jako druhy trestu jsou uvedeny fyzické tresty v podobě pravidelného a velmi častého bití vařečkou, bití rukama, sprchování ledovou vodou a vyhazování nezletilého do studené předsíně bez dostatečného oblečení. Manžel žalobkyně [jméno FO] žalobkyni při trestání nezletilého pomáhal tak, že nezletilému držel ruce, popřípadě jej povalil na zem, a umožnil žalobkyni nezletilého bít. Byl účasten i sprchování ledovou vodou. Žalobkyně ani její manžel sice nebyli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu, ale žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání přestupku. Manžel žalobkyně byl obvinění zproštěn, nicméně z provedeného dokazování byl jeho podíl na trestání nezletilého zjištěn. Skutečnost, že žalovaný své podezření oznámil pracovnici OSPOD a třídní učitelce, nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Výraz „týrání“ je hodnotícím soudem, vystihujícím chování žalobkyně a jejího partnera. Nelze jej vnímat pouze z hlediska trestněprávního, ale obecného, tedy jako zlé nakládání či nepřiměřené nebo nedůvodné zacházení či ubližování. Způsob chování žalobkyně a jejího manžela vůči nezletilému odůvodňuje zvýšenou emotivnost výroku. Žalovaný e-mail napsal krátce poté, co se o trestání svého nezletilého syna dozvěděl, a adresoval jej osobám, které lze v otázce výchovy a dohledu nad nezletilým považovat za kompetentní, tedy orgánu sociální péče a třídní učitelce nezletilého. Je povinností každého rodiče chránit zájmy svého dítěte a v případě nutnosti zasáhnout.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho změny vyhověním žalobě, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, pokud předmětný výrok žalovaného hodnotil jako hybridní výrok, a vydal nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění a jenž je založen na rozdílném a vnitřně rozporném právním hodnocení. Uvedla, že podle Národního zdravotnického informačního portálu se týráním dítěte rozumí různé formy úmyslného násilného chování dospělé osoby, nejčastěji rodiče, vůči dítěti. Je to jakékoli nenáhodné, vědomé i nevědomé jednání rodiče, vychovatele nebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a které poškozuje tělesný, duševní a společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt. Podle internetového článku Dětského krizového centra představuje fyzické týrání záměrné ubližování dítěti volbou nepřiměřeně bolestivých a zraňujících trestů, nepřiměřeně časté nadužívání fyzických trestů, neúměrně tvrdé trestání vzhledem k míře „prohřešku“ dítěte. O týrání se hovoří v těch případech, kdy se neadekvátní trestání dítěte stává převažujícím výchovným prostředkem či kde je fyzického násilí užito sice ojediněle, ale s nadměrnou brutalitou. Tvrzení žalovaného, že žalobkyně společně se svým nynějším manželem týrá nezletilého bitím, popisuje určitý stav, který je zjistitelný dokazováním, a jde zde tudíž o uvedení skutkových tvrzení, nikoli o hybridní výrok. Pokud by bylo uvažováno, že žalovaným použitý termín „týrat“ je laickým právním hodnotícím úsudkem (tedy že podle názoru žalovaného bijí žalobkyně a její nynější manžel nezletilého takovým způsobem, že jejich jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu či přestupku), byla by taková úvaha lichá. Jak vyplývá z citovaných definic, má termín „týrání“ svůj význam v běžném jazyce a nikoli jen v jazyce právním, přičemž se jedná o společensky nepřijatelné fyzické násilí na dětech. Žalovaný šířil o žalobkyni skutkové tvrzení a bylo na něm, aby prokázal jeho pravdivost. Soud prvního stupně však dospěl k nesprávnému právnímu posouzení s tím, že výrok žalovaného je hybridním výrokem. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dle kterého bylo užití nepřiměřených výchovných prostředků ze strany žalobkyně vůči nezletilému prokázáno citovaným přestupkovým rozhodnutím a vyplynulo i z mnoha dalších důkazů, jež soud ve věci provedl, naplňuje definici souhrnného zjištění, což je nepřípustné. V následujících odstavcích odůvodnění sice soud prvního stupně uvádí některé důkazy, z nichž učinil skutkové závěry, není však zřejmé, jak konkrétně z nich dospěl k právnímu hodnocení, že žalobkyně a její nynější manžel užili vůči nezletilému nepřiměřených výchovných prostředků. Tím zatížil soud prvního stupně svůj rozsudek nepřezkoumatelností, neboť jeho skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění. Právní hodnocení v odůvodnění jsou i rozdílná a vnitřně rozporná, neboť soud prvního stupně jednak dospěl k závěru, že výrok žalovaného je hybridním výrokem, ale o několik odstavců dále naopak uvádí, že žalovaným užitý termín „týrání“ je hodnotícím soudem a vzápětí, že byla prokázána pravdivost tvrzení. Nadto nic jako hybridní výrok na pomezí hodnotících soudů a skutkových tvrzení neexistuje (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019). [právnická osoba] doplnění odvolání žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že byla sice přestupkovým rozhodnutím uznána vinnou z nedbalostního přestupku dle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí, přičemž její odvolání bylo krajským úřadem zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno, proti rozhodnutí krajského úřadu však podala dne [datum] správní žalobu. Pro tyto účely uvedla, že článek 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ze kterého vyplývá povinnost státu učinit všechna opatření k ochraně dětí před jakýmkoli tělesným trestáním, není samovykonatelný a v tuzemském právním řádu odpovídající právní úprava absentuje. Krajský úřad však odmítl zjišťovat, zda bylo tělesné trestání aplikované žalobkyní na nezletilého přiměřeným výchovným prostředkem ve smyslu § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí a nevypořádal se s námitkami žalobkyně, že k tělesnému trestání byla použita lehká dřevěná obracečka a že k němu docházelo v rozmezí dvou měsíců, nikoli od začátku srpna 2021 do konce února 2022. Podle žalobkyně se o nepřiměřený výchovný prostředek nejednalo.

5. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. V rámci dokazování před soudem prvního stupně byly prokázány relevantní okolnosti, které e-mailu předcházely. Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že v rámci dokazování byla potvrzena pravdivost tvrzení z e-mailu a že právo nezletilého dítěte na klidné a bezpečné domácí prostředí nutno upřednostnit nad právem žalobkyně na ochranu cti a pověsti i že povinností žalovaného jako rodiče je chránit zájmy dítěte. Neoprávněný zásah do cti žalobkyně je vyloučen, neboť žalovaný činil v rámci povinnosti rodiče a rodičovské odpovědnosti dle § 858 o. z.

6. V rámci repliky k vyjádření žalovaného uvedla žalobkyně, že žalovaný nesprávně uvádí, že byla prokázána pravdivost tvrzení žalovaného z e-mailu ze dne [datum]. Soud prvního stupně totiž dospěl k nesprávnému závěru, že výrok žalovaného je výrokem hybridním a spokojil se s prokázáním toho, že se výrok zakládá na přiléhavém skutkovém podkladu. Nebylo prokázáno, že by tvrzení žalovaného bylo pravdivé, když se soud prvního stupně spokojil s tím, že se výrok zakládá na indicii. Nelze poskytnout ochranu protiprávnímu jednání žalovaného v podobě šíření nepravdivého tvrzení o žalobkyni s poukazem na skutečnost, že žalovaný jednal z pozice nositele rodičovské odpovědnosti. Rodičovská odpovědnost nemůže per se představovat okolnost vylučující neoprávněnost a žalovaný ji naopak zneužíval.

7. V dalším doplnění odvolání pak žalobkyně poukázala na nový důkaz v podobě znaleckého posudku soudního znalce z klinické [podezřelý výraz] [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], vypracovaného pro potřeby opatrovnického řízení, v němž znalec v něm dospěl k závěru o snížených výchovných schopnostech otce, neboť otec inklinuje k manipulaci s nezletilým, když v nahrávkách, které sám poskytl soudu, se syna opakovaně vyptává na chování matky a jejího manžela, vede ho k tomu, aby chlapec vše řešil přes učitelku ve škole (a tak zřejmě získal pro otce výhodu při soudním řízení), snaží se spojovat konflikty v rodině se sebepoškozováním nezletilého, z předsíně, kam byl nezletilý zavírán, dělá místo, kde je zima (jakoby dvůr atd.) a snaží se spojit zavírání nezletilého v chladu s jeho případným onemocněním. Tento znalecký posudek navrhla žalobkyně k důkazu a dovozovala z něj, že události popsané nezletilým před jinými orgány byly do značné míry pokřiveny vlivem žalovaného, který se v určitém období snažil radikálně ovlivnit svého syna, podnítit nenávist vůči matce a snažil se jeho prostřednictvím o dezinterpretaci vnímání reality i u dalších osob.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Odvolací soud považuje za neopodstatněný a naprosto účelový odvolací důvod žalobkyně, dle kterého má být napadený rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. lze za nepřezkoumatelné označit takové rozhodnutí soudu prvního stupně, které je nesrozumitelné nebo které neobsahuje dostatek důvodů. Platí zde přitom, že nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz komentář k § 219a o.s.ř. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2009, marg. č. § 219a 4).

10. Je nepochybné, že soud prvního stupně posuzovaný výrok žalovaného hodnotil jako výrok hybridní, tedy výrok kombinující skutkový a hodnotící prvek (ke správnosti takového posouzení viz níže odst. 13 až 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud žalobkyně soudu prvního stupně vytýká užití termínu „hodnotící soud“ (odst. 73 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a konstatování toho, že „pravdivost tvrzení“ byla prokázána (odst. 77 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jde sice ze strany soudu prvního stupně o určitou drobnou formulační neobratnost, rozhodně však nikoli o vnitřní rozpor odůvodnění. Je zřejmé, že celkový charakter výroku byl soudem prvního stupně posouzen jako hybridní (odst. 62 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a slova o hodnocení a pravdivosti byla v daném kontextu užita ve vztahu k jeho jednotlivým prvkům (tedy prvku skutkovému a prvku hodnotícímu). Ostatně právě i v odst. 77 soud prvního stupně po dílčím názoru o pravdivosti tvrzení opakuje, že výrok hodnotí jako hybridní. Nelze proto rozumně dovozovat, že by bylo odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné.

11. Účelová je i snaha žalobkyně dovozovat nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z toho, že by skutkové a právní závěry soudu prvního stupně nepřípustně vycházely z tzv. souhrnného zjištění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/2000). Z odůvodnění napadeného rozsudku je naprosto jasně seznatelné, na základě kterých konkrétních důkazů soud prvního stupně svá skutková zjištění učinil, neboť jednak poukázal na svou vázanost pravomocným rozhodnutím o spáchání přestupku žalobkyní (§ 135 odst. 1 o.s.ř.), jednak pro účely závěru o tom, že žalobkyně užila vůči nezletilému nepřiměřené výchovné prostředky, poukázal na řadu dalších důkazů, které posléze konkretizoval a uvedl, co podstatného z nich vyplývá, přičemž podrobnější zjištění zároveň již uvedl v předcházejících částech odůvodnění.

12. Lze předeslat, že pokud se žalobkyně domáhá omluvy i za výrok žalovaného v předmětném e-mailu, týkající se manžela žalobkyně [jméno FO], pak v tomto rozsahu není aktivně legitimována k ochraně osobnosti jiného. Nejde zde totiž o žádný z případů, v nichž by mohla být dána aktivní legitimace k ochraně osoby blízké, tedy o případy dle § 78 odst. 2 a 3 o. z. (neoprávněný zásah do jména manžela při současné nepřítomnosti, nezvěstnosti či nesvéprávnosti dotčeného nebo nemůže-li dotčený z jiné příčiny ochranu jména uplatnit sám, respektive neoprávněný zásah do příjmení při současné existenci důležitého zájmu na ochraně rodiny) ani dle § 82 odst. 2 o. z. (postmortální ochrana osobnosti). Pro účely § 78 o. z. totiž platí, že právo na jméno je nutno odlišit od práva na čest, důstojnost, vážnost apod., neboť jde o různé statky se samostatnou právní ochranou (viz např. [jméno FO], J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2019, s. 130, marg. č. 130 4, a zdroje tam uvedené). Podstata posuzovaného výroku nespočívá v neoprávněném užití jména manžela žalobkyně (jeho osobního jména a příjmení), nýbrž v dotčení jeho cti, důstojnosti a vážnosti, proti čemuž se má bránit sám. Na možnost uplatnění ochrany osobnosti jiné žijící svéprávné osoby nutno nahlížet v souladu s jednou ze základních zásad soukromého práva, jíž je zásada vigilantibus iura, která předpokládá, že právní ochrana se poskytne jen takovému právu, jehož nositel o ně dbá a v případě zásahu své právo aktivně chrání (§ 12 až § 14 o. z.). Možnost ochrany osobnosti osobou blízkou dle § 82 odst. 2 o. z. se pak týká jen ochrany osob zemřelých. O nedostatku aktivní legitimace žalobkyně v části, týkající se jejího manžela, byli účastníci řízení v zájmu předvídatelnosti na podporu výsledné věcné správnosti zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem poučeni. I kdyby však hypoteticky žalobkyně k ochraně osobnosti svého manžela oprávněna skutečně byla, musela by být žaloba i za takové situace zamítnuta z níže uvedených důvodů, týkajících se žalobkyně samotné.

13. Ve shodě se soudem prvního stupně se v případě posuzovaného výroku, za který je nárokována omluva, tedy výroku o týrání nezletilého žalobkyní, jedná o tzv. hybridní výrok, kombinující skutkový prvek i jeho hodnocení. Nejde zde o ryzí skutkové tvrzení, kterým by byl prostý skutkový popis nakládání žalobkyně s nezletilým, neboť v posuzovaném výroku je současně zahrnuta i určitá hodnotící (kvalifikační) složka. Ostatně ze skutkového hlediska žalobkyně nijak nezpochybňuje a rovněž v přestupkovém řízení doznala, že vůči nezletilému tělesné tresty používala, a její argumentace se týká právě zpochybnění oné hodnotící složky v podobě kvalifikace charakteru a intenzity těchto skutků jako týrání dítěte.

14. Žalobkyně s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019, zpochybňuje samotnou možnost kvalifikace výroku jako výroku hybridního s tím, že existují jen skutková tvrzení a hodnotící úsudky. Odvolací soud nicméně ve své rozhodovací praxi s oporou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu konstantně shledává praktickou nedostatečnost takového dichotomního rozčlenění výroků, v důsledku čehož uznává právě i možnost existence výroků hybridních. Tento přístup odvolacího soudu byl již dovolacím soudem v minulosti aprobován jako správný, k čemuž lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4084/2019, odmítající dovolání proti rozsudku zdejšího odvolacího soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. 70 Co 50/2017-211. V předmětném usnesení rovněž Nejvyšší soud výslovně uvedl, že u výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem), je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/04 , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v nich citovaná).

15. Žalobkyní akcentované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3945/2019, zde nemůže převážit nad logikou věci, odlišnou judikaturou Nejvyššího soudu (výše citované usnesení ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4084/2019), a především pak nad rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, včetně zcela aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 2946/23.

16. V nálezu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 2946/23, totiž Ústavní soud konstatoval, že při posuzování mezí svobody projevu je nutné rozlišovat mezi 1) skutkovými tvrzeními, 2) hodnotícími soudy a 3) tzv. hybridními výroky, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 49017/99, § 76, Jerusalem proti Rakousku ze dne 27. 2. 2001, stížnost č. 26958/95, Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82). V současné judikatuře se stále více opouští čistě binární model skutkových tvrzení na straně jedné a hodnotících soudů na straně druhé. Skutková tvrzení a hodnotící soudy lze chápat jako určité protipóly, mezi nimiž se nachází kontinuum hybridních výroků (Blisa, A., Kosař, D. In: Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol.: Listina základních práv a svobod. Velký komentář. [adresa]: Leges, 2022, s. 802-803, srov. obdobně rozsudek ESLP ve věci Karsai proti Maďarsku ze dne 1. 12. 2009, č. 5380/07, § 53). Rozlišování mezi skutkovými tvrzeními, hodnotícími soudy a hybridními výroky je klíčové s ohledem na možnost a způsob prokázání jejich pravdivosti. V případě hybridních výroků, tedy hodnotících soudů se skutkovým základem, je nezbytné určit, do jaké míry je jejich skutkový základ pravdivý a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané (nález sp. zn. I. ÚS 750/15, bod 24; srov. též Blisa, A., Kosař, D. In: Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol.: Listina základních práv a svobod. Velký komentář. [adresa]: Leges, 2022, s. 803; rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 49017/99, § 76). Při posuzování hybridních výroků tedy na posuzování pravdivosti nelze zcela rezignovat. Nároky na jejich pravdivost jsou však nižší, než u skutkových tvrzení, jelikož je jejich pravdivost třeba prokazovat pouze ve vztahu k jejich skutkovému základu. Je zásadní rozdíl mezi podrobným ověřováním pravdivosti každého jednotlivého skutkového tvrzení a posuzováním, zda hybridní výrok má pravdivý skutkový základ. I v případě hybridních výroků je však povinen pravdivost jejich skutkového základu prokazovat ten, kdo výrok pronesl (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007, bod 27; sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012; rozsudek ESLP ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, stížnost č. 49017/99). Z hlediska prokazování pravdivosti obecně platí, že nelze kategorii pravdivosti vnímat maximalisticky jako požadavek na absolutní soulad s objektivním stavem reality, a to v každé situaci a v každém časovém okamžiku, jelikož požadavek na takové vnímání pravdy naráží na možnosti a meze lidského poznání (nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015). To platí jak pro pravdivost skutkových tvrzení, tak pro pravdivost skutkového základu hybridních výroků. I když tedy určitý výrok (nebo jeho dílčí část) není v absolutním souladu s objektivní realitou, přesto může požívat ústavní ochrany v rámci svobody projevu, je-li jádro tohoto výroku založeno na racionálních podkladech (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005, bod IV.A; sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 49).

17. Pro účely hodnocení přípustnosti posuzovaného projevu žalovaného je ovšem ještě významnější, že žalovaný se e-mailem ze dne [datum] obrátil ohledně fyzického trestání nezletilého syna účastníků v domácnosti navrhovatelky právě na orgán sociálně-právní ochrany dětí a (v kopii) na třídní učitelku nezletilého. Vzhledem k adresátům, kterým byl e-mail žalovaným zaslán, se tím totiž ve prospěch žalovaného podávají ještě další a dosud nezohledněné právní závěry, o kterých byli účastníci řízení v zájmu předvídatelnosti na podporu výsledné věcné správnosti zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem poučeni.

18. Dle § 7 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, každý je oprávněn upozornit orgán sociálně-právní ochrany na porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, nebo na skutečnosti uvedené v § 6 písm. b) až h); tím není dotčena povinnost vyplývající ze zvláštního právního předpisu.

19. Dle § 9 citovaného zákona rodič nebo jiná osoba odpovědná za výchovu dítěte má právo při výkonu svých práv a povinností požádat o pomoc orgán sociálně-právní ochrany, státní orgány, kterým podle zvláštních právních předpisů přísluší též ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte, popřípadě pověřené osoby; tyto orgány v rozsahu své působnosti a pověřené osoby v rozsahu svého pověření jsou tuto pomoc povinny poskytnout.

20. Dle § 22 odst. 3 písm. c) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků jsou povinni informovat školu a školské zařízení o změně zdravotní způsobilosti, zdravotních obtížích dítěte nebo žáka nebo jiných závažných skutečnostech, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání.

21. Pokud se tedy ohledně fyzického trestání nezletilého syna účastníků navrhovatelkou a jejím manželem obrátil žalovaný právě na orgán sociálně-právní ochrany dětí a na třídní učitelku nezletilého, vykonával směrem k orgánu sociálně-právní ochrany dětí výše uvedená práva dle § 7 odst. 2 a § 9 zákona o sociálně-právní ochraně dětí (pod režim § 6 a § 9 zákona o sociálně-právní ochraně dětí ostatně situaci návazně podřadil i orgán sociálně-právní ochrany dětí dle protokolu o ústním jednání ze dne [datum]) a směrem ke škole povinnost dle § 22 odst. 3 písm. c) školského zákona. Tím je pak zásadně vyloučena neoprávněnost zásahu, neboť dle ustálené soudní praxe (včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007) je neoprávněnost zásahu do osobnostních práv vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem s výjimkou případů, kdy se ten, kdo právo či povinnost vykonává, dopustí excesu.

22. Skutečnost, že zákonná licence zásadně vylučující (s výhradou excesu) neoprávněnost zásahu do práva na ochranu osobnosti dopadá právě i na výroky užité jedním z rodičů o druhém před orgánem sociálně-právní ochrany dětí, byla již zdejším odvolacím soudem dovozena v rozsudku ze dne 20. 5. 2020, č. j. 70 Co 298/2019-135. Dovolání proti němu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2904/2020, ve kterém i Nejvyšší soud konstatoval, že posuzované výroky učiněné v rámci styku s pracovníky orgánu sociálně-právní ochrany dětí byly učiněny při výkonu subjektivního práva stanoveného zákonem. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1324/21.

23. Dokonce i ve vztahu k podání trestního oznámení přitom platí, že při zjištění a vyhodnocení závěru, zda se v konkrétním případě jednalo o exces při podání oznámení, se nelze omezit na pouhé zjištění výsledku šetření o učiněném oznámení a je třeba porovnat zejména okolnosti, za nichž takové oznámení bylo učiněno (jde především o posouzení toho, zda existovaly okolnosti, které byly objektivně způsobilé podložit přesvědčení osoby činící oznámení, že byl spáchán určitou osobou čin označený v oznámení, či zda se případně jednalo pouze o svévolné, resp. smyšlené obvinění postižené osoby s případným cílem takové osobě uškodit apod.), a zda v konkrétním případě byl naplněn předpoklad dobré víry osoby, jež takové oznámení učinila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 422/2000). O exces se tak jedná při šikanózním podání, založeném vědomě na očividně nepravdivých tvrzeních a sledujícím jiný cíl než hájení práv (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 306/2016). Předmětná východiska lze pro účely posouzení excesu z výkonu zákonné licence obdobně použít i v posuzované věci.

24. Z uvedeného současně vyplývá, že důkaz pravdy ohledně skutkových tvrzení či důkaz existence skutkového základu hodnotících úsudků nebo hybridních výroků u tohoto specifického typu zásahu žalovaný vůbec nenese. Naopak žalobkyni zde tíží důkazní břemeno ohledně prokázání excesu žalovaného z výkonu zákonné licence, neboť z hlediska hmotného práva by jí taková skutečnost byla ku prospěchu jako výjimka z obecně jinak daného pravidla vyloučení neoprávněnosti zásahu. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000).

25. V konkrétní posuzované věci ovšem nejde o stav skutkové nejistoty (non liquet), ohledně kterého by se pravidla o důkazním břemeni žalobkyně, včetně nutnosti jejího poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř., mohla uplatnit. Ve shodě se soudem prvního stupně lze mít totiž za skutkově bezpečně zjištěné, že k fyzickému trestání nezletilého matkou v podobě bití vařečkou, sprchování ledovou vodou a vyhazování do studeného prostředí bez dostatečného oblečení skutečně docházelo. Předmětný e-mail orgánu sociálně-právní ochrany dětí a třídní učitelce nezletilého rozeslal žalovaný poté, co i lékařskou zprávou ze dne [datum] byla potvrzena existence stopy napadení v podobě boule na hlavě nezletilého po ráně láhví od sirupu ze strany matky. Ve skutkové rovině se tudíž o pouhou zlovolnou smyšlenku žalovaného (a tedy ani o exces z výkonu zákonné licence) nejednalo, neboť zde existovaly okolnosti, které byly objektivně způsobilé podložit jeho přesvědčení o závadném nakládání s nezletilým v domácnosti žalobkyně.

26. Na uvedeném nemůže nic změnit ani v odvolacím řízení provedený nový [a z pohledu § 205a písm. f) o.s.ř. tudíž procesně přípustný] důkaz v podobě znaleckého posudku soudního znalce z klinické [podezřelý výraz] [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], vypracovaného pro potřeby opatrovnického řízení. Znalec v něm dospěl k žalobkyní akcentovanému závěru o snížených výchovných schopnostech otce, neboť otec inklinuje k manipulaci s nezletilým, když v nahrávkách, které sám poskytl soudu, se syna opakovaně vyptává na chování matky a jejího manžela, vede ho k tomu, aby chlapec vše řešil přes učitelku ve škole (a tak zřejmě získal pro otce výhodu při soudním řízení), snaží se spojovat konflikty v rodině se sebepoškozováním nezletilého, z předsíně, kam byl nezletilý zavírán, dělá místo, kde je zima (jakoby dvůr atd.) a snaží se spojit zavírání nezletilého v chladu s jeho případným onemocněním. Pro účely tohoto řízení o ochranu osobnosti žalobkyně však nemůže takový znalecký závěr převážit, neboť z něj není vůbec zřejmé, zda měl znalec k dispozici důkazy z tohoto řízení, včetně přestupkového rozhodnutí a doznání žalobkyně k fyzickému trestání nezletilého. Jak již totiž uvedeno, ani žalobkyně sama nijak nezpochybňuje a rovněž v přestupkovém řízení doznala, že vůči nezletilému tělesné tresty používala, a její argumentace se týká právě zpochybnění kvalifikace charakteru a intenzity těchto skutků jako týrání dítěte. Eventuální neadekvátnost hodnocení skutkové situace žalovaným by však nemohla exces z výkonu zákonné licence vůbec založit a takové hodnocení bylo věcí těch, na které se žalovaný v rámci výkonu zákonné licence obrátil a kteří nebyli hodnocením žalovaného nijak vázáni. V opačném případě by zákonná licence ztrácela svůj smysl (obdobně judikoval zdejší odvolací soud i v rozsudku ze dne 6. 3. 2019, č. j. 70 Co 49/2018-192). Je zde naprosto irelevantní, že žalobkyní byla podána správní žaloba proti rozhodnutí krajského úřadu ve věci přestupku žalobkyně. Ani případný pro žalobkyni příznivý výsledek správního soudnictví by totiž nemohl nic změnit na skutečnostech relevantních v této civilní věci, tedy že na straně žalovaného se nejednalo o pouhé zlovolné oznámení, neboť zde existovaly okolnosti, které byly objektivně způsobilé podložit jeho přesvědčení o závadném nakládání s nezletilým v domácnosti žalobkyně.

27. Posuzovaný projev žalovaného, spočívající ve sdělení skutečností k tomu příslušnému orgánu sociálně-právní ochraně dětí a škole, tematicky nevybočil z § 7 odst. 2 a § 9 zákona o sociálně-právní ochraně dětí a § 22 odst. 3 písm. c) školského zákona, a nešlo tudíž o tzv. obsahový exces. Z hlediska užitých formulací se nejednalo o výroky vulgární ani o výroky zvýšeně expresivní, které by již nebylo možno s poukazem na zajištění základní úcty k důstojnosti člověka v demokratické společnosti tolerovat, a proto nedošlo ani k tzv. intenzivnímu excesu.

28. V kontextu okolností, za kterých k zásahu došlo, a s přihlédnutím k funkci, kterou zákonná licence (vylučující neoprávněnost zásahu) plní, proto nutno odvolacím soudem uzavřít, že ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně, chráněného § 81 a násl. o. z. I s odhlédnutím od specifického institutu zákonné licence se zde ve smyslu výše citované judikatury (odst. 14 až 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) i obecně jednalo o právně přípustný hybridní výrok, založený na racionálních podkladech, jejichž bližší ověření a autoritativní hodnocení nebylo úkolem žalovaného a ve vztahu k nimž nebyl takový výrok, sledující legitimní cil v podobě ochrany zájmů nezletilého dítěte, prima facie přehnaný. Žalobkyni tak vůči žalovanému žalobou uplatněný satisfakční nárok (§ 2956, § 2951 odst. 2 o. z.) nenáleží, neboť ze strany žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do absolutního (v občanskoprávním smyslu) práva žalobkyně, a chybí tudíž předpoklad odpovědnosti žalovaného dle § 2910 o. z.

29. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako ve výsledku věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení žalovanému (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a státu (§ 148 odst. 1 o.s.ř.).

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na jejich náhradu vůči žalobkyni, a to k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaným v odvolacím řízení účelně vynaložené náklady činí částku 10 103,50 Kč a sestávají z: - 2 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) á 3 100 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bodu 5 AT, - 2 režijních paušálů á 300 Kč z těchto úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 AT), - náhrady za čas promeškaný při dostavení se k jednání dne [datum], které se nekonalo z důvodu akutních [podezřelý výraz] problémů zástupkyně žalobkyně, ve výši 1 550 Kč (§ 14 odst. 2 AT), - náhrady za daň z přidané hodnoty 1 753,50 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.]. Dle § 9 odst. 4 písm. a) AT se částka 50 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, aniž by advokátní tarif vyjadřoval požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Danou tarifní hodnotu lze tudíž použít i tehdy, je-li žalobou uplatněn požadavek na náhradu nemajetkové újmy jinou než relutární satisfakcí, tedy právě i požadavek na satisfakci morální ve formě omluvy.

Poučení