70 Co 42/2024 - 218

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a JUDr. Aleny Šparlinkové ve věci žalobce: [jméno FO] [jméno FO] zastoupený obecným zmocněncem [jméno FO] [jméno FO] proti žalované: [právnická osoba], [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o ochranu osobnosti, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. října 2023, č. j. 28 C 142/2022-156, ve spojení s usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. prosince 2023, č. j. 28 C 142/2022-185, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 4 391 Kč.

III. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 12. 2023, č. j. 28 C 142/2022-185, se v I. výroku mění tak, že Česká republika nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 12. 2023, č. j. 28 C 142/2022-185, se v II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Zlíně na náhradě nákladů řízení částku 1 498 Kč.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 601,60 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnosti zaplatit žalobci částku 6,20 Kč (I. výrok) a zaslat žalobci písemnou omluvu osobním dopisem ve znění „Žalovaná se omlouvá za chování řidiče autobusové linky [číslo] dne 22. 10. 2021“ (II. výrok). Zamítl naopak žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč (III. výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Usnesením ze dne 28. 12. 2023, č. j. 28 C 142/2022-185, poté soud prvního stupně uložil žalobci i žalované povinnost nahradit státu náklady řízení shodně po 749 Kč (I. a II. výrok).

2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce cestoval dne 22. 10. 2021 autobusovou linkou dopravní společnosti žalované v [adresa] a zakoupil si z nástupní zastávky [jméno FO], [právnická osoba], jízdné do cílové zastávky [adresa], požární zbrojnice, které uhradil elektronickou peněženkou karty ODIS. Žalobce si chtěl zakoupit současně i jízdenku pro svého psa, který má v dopravní zóně města jízdné zdarma, avšak řidič autobusové linky v důsledku neznalosti obsluhy elektronické pokladny nebyl schopen zadat potřebná data pro vystavení elektronické jízdenky tak, aby platba proběhla prostřednictvím karty ODIS. Žalobce neměl povinnost platit v hotovosti či platební kartou, bylo-li možné zaplatit elektronickou kartou ODIS. Takovou povinnost má cestující jen při poruše odbavovacího zařízení ve vozidle. Řidič odmítl pokračovat v jízdě bez zaplacení jízdného, případně bez příslibu žalobce, že přijde zaplatit za psa v nástupní zastávce [jméno FO], Plzeňská. Žalobce odmítl uposlechnout pokyn řidiče, aby opustil autobus, pokud za psa nezaplatí. Cestující autobusové linky [jméno FO] pak přivolal hlídku Městské policie [adresa], která vyzvala žalobce k vystoupení z autobusu a následně ho po domluvě vykázala z přepravy. [právnická osoba] rámci právního hodnocení učinil soud prvního stupně závěr, že žalobce jako cestující a žalovaná jako dopravce uzavřeli dne 22. 10. 2021 smlouvu o přepravě osob ve smyslu § 2550 o. z. a dle čl. III bodu 2 Smluvních přepravních podmínek Integrovaného dopravního systému Moravskoslezského kraje, dle nichž je přepravní smlouva též uzavřena, umožní-li dopravce cestujícímu nastoupit do vozidla bez platného jízdního dokladu a jízdné cestující zaplatí bezodkladně po nástupu do vozidla tím, že si zakoupí jednotlivou elektronickou jízdenku bezkontaktní čipovou kartou ODIS. Obsahem přepravní smlouvy je závazek dopravce přepravit cestujícího řádně a včas do místa určení a závazek cestujícího dodržovat přepravní řád a smluvní přepravní podmínky a zaplatit cenu za přepravu. Žalobce svou povinnost zaplatit jízdné řádně splnil za sebe, když zakoupil jízdné ze zastávky [jméno FO], [právnická osoba], do zastávky [adresa], požární zbrojnice, a zaplatil kartou ODIS tarif pro důchodce ve výši 6,20 Kč. Žalovaná však žalobce nepřepravila řádně a včas do sjednaného místa, neboť řidič autobusové linky shledal porušení povinností na straně žalovaného nezaplacením jízdného za psa v hotovosti. Proto soud prvního stupně žalobci přiznal náhradu škody za zakoupené jízdné za nerealizovanou jízdu v částce 6,20 Kč. Ohledně zásahu do osobnostních práv žalobce soud prvního stupně uvedl, že řidič žalované porušil povinnost stanovenou v čl. 8.10 Smlouvy o poskytování veřejných služeb k přepravě cestujících veřejnou linkovou osobní dopravou k zajištění dopravní obslužnosti Moravskoslezského kraje – oblast Novojičínsko východ (dále jen „Smlouva“), uzavřenou mezi Moravskoslezským krajem a žalovanou dopravní společností. V souladu s daným ustanovením Smlouvy se žalovaná mimo jiné zavázala úspěšně provést funkci spočívající v prodeji jednotlivé jízdenky z jiné zastávky, než je zastávka aktuální, bez ovlivnění informačního systému, i při platbě kartou ODIS. Poněvadž řidič žalované nedokázal za situace, kdy žalobce platil kartou ODIS, zadat na odbavovacím zařízení jízdenku pro psa žalobce z jiné zastávky, znemožnil žalobci přepravu dle čl. III Smluvních přepravních podmínek Integrovaného dopravního systému Moravskoslezského kraje. Žalobce by totiž byl povinen k úhradě jízdného za psa v hotovosti, pouze pokud by došlo k poruše odbavovacího zařízení. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobci zaviněním žalované v důsledku verbálního konfliktu s řidičem za přítomnosti ostatních cestujících vznikla újma na jeho osobnostních právech spočívající v zásahu do jeho vážnosti a důstojnosti. Nadto nebyla bez jeho zavinění realizována přeprava autobusovou linkou a žalobce se nemohl dostavit na místo konání schůze mysliveckého sdružení včas. Soud prvního stupně zdůraznil, že se jednalo o jednorázový zásah před omezeným okruhem osob, které žalobce osobně neznal, a tento zásah trval pouze krátkou dobu. Za takové situace proto soud prvního stupně přiznal žalobci jako dostačující satisfakci omluvu žalované a žalobu ohledně satisfakce relutární zamítl.

4. Proti III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jejich změny tak, že mu bude přiznána peněžní náhrada nemajetkové újmy v požadované výši a náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně dle názoru žalobce nesprávně vyhodnotil podstatu celého problému. Ze svědecké výpovědi řidiče autobusu [jméno FO] vyplynulo, že pokladna autobusu žádnou poruchu neměla. Žalovaná po celou dobu trvání řízení opakovaně lhala, když uváděla poruchu pokladny jako hlavní důvod pro jednání řidiče autobusu. Řidič si musel být vědom, že daného dne pokladna žádnou poruchu neměla. Z výpovědi řidiče taktéž vyplynulo, že si akci za účelem vytrestání žalobce dlouhodobě připravoval, tato jeho aktivita tak ve vztahu k žalobci nabývá rozměru přímo šikanózního. [tituly před jménem] [jméno FO], ředitel žalované, od samého počátku řízení věděl, že elektronická pokladna v daném okamžiku žádnou poruchu nevykazovala, a přesto ve všech dokumentech deklaroval její poruchu. Nelze ho proto považovat za důvěryhodného svědka. Žalobce zdůraznil, že neměl povinnost platit v hotovosti nebo platební kartou, bylo-li možné platit kartou ODIS. Povinnost žalované zajistit platby prostřednictvím karty ODIS vyplývá ze smlouvy uzavřené mezi Moravskoslezským krajem a žalovanou. Žalobce nenarušoval ani neohrožoval bezpečnou dopravu ve smyslu čl. XI. bodu 2 písm. g) Smluvních přepravních podmínek. Splňoval všechny podmínky uložené mu přepravním řádem. Svou jízdenku zaplatil a jeho pes byl přepravován až do zastávky [jméno FO], Plzeňská rozcestí, zdarma. Upozornění řidiče na možnost vyloučení z přepravy z důvodu nedodržování přepravního řádu a pokynů na žalobce zapůsobila velmi negativně. Obzvláště za situace, kdy byla situace zapříčiněna neschopností řidiče zavést do databáze potřebná data. Negativní pocity žalobce byly ještě více umocněny tím, že byla městská policie skutečně přivolána. Žalobce byl ponížen, poškozen a jeho psychika byla nadlouho narušena.

5. Odvolání podala též žalovaná, a to do II. a IV. výroku předmětného rozsudku. Namítla, že je sice v ujednání 8.10 Smlouvy stanoveno, že ověření správnosti odbavení dle Tarifu ODIS bude provedeno tehdy, pokud dopravce úspěšně splní úkol prodej jednotlivé jízdenky z jiné zastávky, než je zastávka aktuální, bez ovlivnění informačního systému, avšak sám žalobce ve své výpovědi dne 13. 7. 2023 uvedl, že pokud platí za sebe, zaplatí vždy kartou ODIS, pokud chce platit za psa, objeví se porucha platby kartou. Zároveň žalobce vypověděl, že si nevzpomíná, že by někdy na nástupní zastávce zaplatil za sebe i za psa. Žalovaná má za to, že závěr soudu prvního stupně o řidičově neznalosti obsluhy elektronické poklady a porušení čl. 8.10 Smlouvy je nesprávný. V řízení nebylo prokázáno, že by bylo dne 22. 10. 2021 na dané autobusové lince možné zaplacení jízdného za žalobce z aktuální zastávky a následně zaplacení jízdného za psa ze zastávky [jméno FO], Plzeňská, kartou ODIS. Smluvní podmínka úspěšnosti testovacího provozu neuvádí nic o následné platbě dalšího jízdného poté, kdy již dojde k zaplacení jízdného kartou ODIS z nástupní zastávky. Systém odbavení daného dne na uvedené autobusové lince neumožňoval, aby žalobce zakoupil prostřednictvím karty ODIS jízdné za psa z jiné zastávky nacházející se na plánované trase této linky poté, kdy cestující již zaplatil jízdné z nástupní zastávky prostřednictvím karty ODIS za sebe, a to ať již z důvodu poruchy nebo z důvodu technické nemožnosti. Žalobce tudíž nebyl zbaven povinnosti zaplatit stanovené jízdné za psa jiným způsobem. Žalobci hádkou, kterou sám vyvolal, nevznikla ze strany žalované újma na jeho osobnostních právech. Skutečnost, že žalobce nebyl přepraven, byla vyvolána pouze jeho bezprávným lpěním na platbě kartou ODIS. Není důvod, aby se žalovaná žalobci omlouvala.

6. Oba účastníci podali odvolání rovněž proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 12. 2023, č. j. 28 C 142/2022-185, o náhradě nákladů řízení státu.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustná (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a byla podána včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že v meritu věci je rozsudek soudu prvního stupně správný.

8. Lze konstatovat, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který náležitě skutkově a právně zhodnotil, a současně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze proto odvolacím soudem odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku a na jeho podporu uvést:

9. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Není tu rozhodné, zda k újmě skutečně došlo; postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007).

10. V souladu se Smluvními přepravními podmínkami Integrovaného dopravního systému Moravskoslezského kraje ODIS (dále jen „Smluvní přepravní podmínky“), které se ve Smlouvě zavázala žalovaná (tehdy pod názvem ČSAD [adresa] a.s.) dodržovat, platí, že cestující je povinen uhradit jízdné v hotovosti, pouze pokud došlo v daném vozidle k poruše odbavovacího zařízení (čl. V). Jak přitom správně dovodil soud prvního stupně, odbavovací zařízení poruchu nemělo. Žalobci samotnému byla krátce předtím při placení kartou ODIS prodána prostřednictvím odbavovacího zařízení jeho vlastní jízdenka. Jak uvádí [právnická osoba] ve sdělení ze dne 2. 8. 2023, z výpisu dat z odbavovacího zařízení vyplývá, že dne 22. 10. 2021 byl odbaven pouze žalobce, pes odbaven nebyl; je málo pravděpodobné, že po úspěšném odbavení karty a vydání jízdného pro důchodce by došlo bezprostředně k poruše karty a daleko pravděpodobnější je chybné nastavení odbavovacího zařízení či neochota řidiče nebo jeho neznalost. Řidič žalované [jméno FO] pak jako svědek před soudem prvního stupně vypověděl, že pokud se platí ODISkou, tak systém neumožňuje, aby druhá jízdenka placená stejnou kartou byla vystavena z jiného nástupního místa. Uvedl, že nebyla porucha pokladny, ale pán chtěl udělat něco, co udělat nešlo, a pokud vystaví jízdenku ze zastávky a je placena ODISkou, nelze vystavit další jízdenku z jiné zastávky a platit ODIskou. Skutečnost, že řidič poruchu pokladny neměl, uvedl i svědek [jméno FO], který na žalobce přivolal městskou policii. V souladu s částí Testovací provoz, bodem 8.10 Smlouvy, měla být žalovaná schopna mimo jiné prostřednictvím odbavovacího zařízení prodat jednotlivou jízdenku z jiné zastávky, než je zastávka aktuální, bez ovlivnění informačního systému. V příloze Smlouvy č. 12, která je nazvaná Procesy MSK, je v bodě 1.11 uveden požadavek, aby cestující, který je držitelem karty, mohl zakoupit pro spolucestujícího jízdenku ze své čipové karty s úhradou z elektronické peněženky. Ze zprávy společnosti [právnická osoba] ze dne 13. 9. 2023 vyplývá, že žalovaná v souladu se Smlouvou úspěšně absolvovala testovací provoz, včetně předvedení funkcionality prodeje jiné jízdenky z jiné zastávky, než je zastávka aktuální. Dále je zde uvedeno, že společnost [právnická osoba] sice není schopna zpětně ověřit, zda konkrétní odbavovací zařízení žalované v roce 2021 umožňovalo provést řidiči prodej jízdenky při platbě čipovou kartou ODIS z nástupního místa pro cestujícího a současně změnit výchozí zastávku a provést platbu toutéž čipovou kartou ODIS jízdenky z jiného nástupního místa pro psa, ale může jednoznačně konstatovat, že v souladu se smluvními podmínkami odbavovací zařízení tento způsob odbavení mělo a i aktuálně má umožňovat.

11. Ze Smluvních přepravních podmínek vyplývá povinnost uhradit jízdné v hotovosti, pouze pokud má odbavovací řízení poruchu. Žalovaná ve svém odvolání odkazuje na čl. III. odst. 2 Smluvních přepravních podmínek hovořící o alternativních způsobech platby, avšak z tohoto ujednání žádné právo žalované, které by jí umožňovalo určit cestujícímu, jaký způsob platby má využít, nevyplývá. V daném ujednání je pouze obsažen výčet možných způsobů platby, které může cestující využít k úhradě jízdného, tj. je to cestující, kdo má dle daného ujednání právo volby, a naopak dopravce je ten, kdo má povinnost tyto způsoby platby umožnit. Není zde prostor pro libovůli žalované. Cestující nemá právo volby způsobu platby v souladu se Smluvními přepravními podmínkami pouze za situace, kdy je odbavovací zařízení poroucháno, kdy při poruše odbavovacího zařízení je povinen uhradit jízdné v hotovosti (čl. V.), což však nebyl tento případ, neboť odbavovací zařízení dle správných skutkových zjištění soudu prvního stupně poruchu nemělo.

12. Řidič žalované tudíž měl žalobci prodat při platbě kartou ODIS jízdenku nejen pro žalobce, ale návazně i pro jeho psa z jiné než nástupní zastávky, a odmítl-li za této situace přepravu žalobce, který již za sebe jízdné zaplatil, porušil základní smluvní povinnost dopravce přepravit cestujícího do místa určení (§ 2550 o. z.). Nesplněním této smluvní povinnosti vznikla dle § 2913 odst. 1 o. z. žalované, která za řidiče jako tzv. nesamostatného pomocníka odpovídá (§ 2914 věta první o. z.), odpovědnost za následky porušení smlouvy v podobě neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce (§ 81 a násl. o. z.), in concreto do jeho cti, vážnosti a důstojnosti, neboť žalovaná vyvolala ponižující situaci, v níž byly tyto chráněné statky žalobce negativně dotčeny a rovněž narušila program žalobce, který chtěl cestovat na schůzi mysliveckého spolku. Při provedení tzv. objektivizace újmy lze konstatovat, že takovou újmu by úkorně vnímal každý běžný člověk v pozici žalobce. Na straně žalované zároveň nejsou dány liberační důvody, které by ji odpovědnosti za způsobenou újmu ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. zprošťovaly, neboť nebyla dána existence překážky bránící žalované ve splnění její smluvní povinnosti, která by byla svou povahou nepředvídatelná a nepřekonatelná, vzniklá nezávisle na její vůli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 125/2022).

13. Na druhou stranu však žalobce, přestože měl ze smluvního hlediska právo volby mezi platebními prostředky, mohl hrozící újmě způsobem přiměřeným okolnostem jednoduše zabránit (§ 2903 odst. 1 o. z.) platbou částky 16 Kč v hotovosti či platební kartou, a to tím spíše, že obdobný problém s vystavením elektronické jízdenky pro svého psa neřešil dle vlastních skutkových tvrzení či pokusu o smír zdaleka poprvé, a předem tedy věděl, že řidiči žalované platbu za psa kartou ODIS nezvládají. Namísto toho, aby situaci způsobem přiměřeným okolnostem jednoduše vyřešil jiným způsobem platby drobné částky, však žalobce patrně spoléhal, že za psa nakonec nezaplatí vůbec, když i dle vlastní účastnické výpovědi v polovině případů za psa neplatí, neboť řidiči to nejsou schopni zavést nebo platbu nechtějí. Zavinění žalobce při nevyužití této možnosti dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019).

14. Ustanovení § 2903 odst. 1 o. z. nelze vykládat doslovným způsobem tak, že v rozsahu, ve kterém mohl poškozený vzniku újmy zabránit, je škůdce povinnosti k náhradě zcela zproštěn. Poškozený tedy sice nese ze svého, čemu mohl zabránit, ale jen v rozsahu dle pravidel o spoluúčasti poškozeného podle § 2918 o. z. (viz i Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. [adresa]: Leges, 2018, s. 107-108). Žalobce tedy dle § 2903 odst. 1 o. z. právo na náhradu újmy vůči žalované zcela nepozbývá, nicméně neodvrácení újmy žalobcem, které k újmě přispělo, má svůj význam pro rozsah a adekvátnost přiznávané satisfakce, přičemž soudem prvního stupně žalobci přiznaná omluva žalované za chování řidiče je v tomto směru přiměřená (viz odst. 16 až 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

15. Ustanovení § 2956 o. z. nezakládá povinnost k náhradě nemajetkové újmy přímo samo o sobě, nýbrž je tzv. závislou skutkovou podstatou, navazující na obecné nebo zvláštní skutkové podstaty náhrady újmy (viz i Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. [adresa]: Leges, 2018, s. 979, marg. č. 2956 8), a to právě včetně odpovědnosti smluvní dle § 2913, dopadá-li ochranný účel smlouvy i na dotčená přirozená práva (Ibid., s. 981, marg. č. 2956 17). Ochranný účel smlouvy o přepravě zahrnuje dle názoru odvolacího soudu rovněž ochranu před nemajetkovou újmou cestujícího vzniklou při neoprávněném odmítnutí splnění základní povinnosti dopravce přepravit cestujícího do místa určení (§ 2550 o. z.), a to tím spíše, že cestující je jako spotřebitel slabší stranou smlouvy o přepravě a že v některých případech se nemajetková újma hradí dokonce jen při zpoždění přepravy. Negativní následky musely být pro řidiče žalované obecně předvídatelné a úkorně by je vnímal každý běžný člověk v pozici žalobce. Žalované proto vznikla ve smyslu § 2956 o. z. povinnost odčinit žalobci nemajetkovou újmu vzniklou porušením smlouvy o přepravě (§ 2913 odst. 1, § 2550 o. z.) a je dán prostor zabývat se tím, jaký způsob přiměřeného zadostiučinění žalobci vůči žalované dle § 2951 odst. 2 o. z. náleží.

16. Nezbytnou podmínkou pro přiznání peněžitého zadostiučinění podle § 2951 odst. 2 o. z. je, že se poskytnutí žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím (tzv. princip subsidiarity finanční satisfakce). Platí, že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění (§ 2951 odst. 2 o. z.). Primárně se tudíž zkoumá, zda postačuje morální satisfakce (respektive jiný způsob satisfakce), a peněžitá satisfakce má až subsidiární povahu, byť je zmíněna jako první (shodně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část. § 2055-3014. Komentář.

1. Vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2014, s. 1684, marg. č. 2951 28; [adresa], J. a kol. Občanský zákoník. Komentář.

1. Vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2017, s. 2902, marg. č. 2957 1; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019).

17. Odvolací soud i pro tyto účely aprobuje přístup soudu prvního stupně a konstatuje, že žalovaná, nezasáhla do práva na ochranu osobnosti žalobce natolik zásadním způsobem, aby bylo přiměřené přiznat žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích. Zadostiučinění v penězích je institut, který nelze používat k vyvažování a zmírňování jen běžné či krátkodobě působící nemajetkové újmy na osobnosti člověka. Důležitá je zde objektivizace újmy pohledem běžného člověka, který by se v ní nacházel, nikoli případné subjektivní prožívání újmy žalobcem, které by se od takového standardu lišilo.

18. Na jednání před soudem prvního stupně dne 13. 7. 2023 žalobce uvedl, že v autobuse necestovaly osoby, které by jej znaly osobně, pouze od vidění. Celá ponižující situace před zraky ostatních cestujících pro něj tudíž byla pouze přechodná a jejím důsledkem nebylo nijak zásadní a dlouhodobé poškození pověsti žalobce.

19. Rovněž tak, jak již uvedeno, žalobce si za vzniklou situaci může částečně sám, neboť přestože měl ze smluvního hledika právo volby mezi platebními prostředky, mohl hrozící újmě způsobem přiměřeným okolnostem snadno zabránit (§ 2903 odst. 1 o. z.) platbou částky 16 Kč v hotovosti či platební kartou, a to tím spíše, že obdobný problém s vystavením elektronické jízdenky pro svého psa neřešil dle vlastních skutkových tvrzení či pokusu o smír zdaleka poprvé a předem tedy věděl, že řidiči žalované platbu za psa kartou ODIS nezvládají. Namísto toho, aby situaci způsobem přiměřeným okolnostem jednoduše vyřešil jiným způsobem platby drobné částky, však žalobce patrně spoléhal, že za psa nakonec vůbec nezaplatí, když i dle vlastní účastnické výpovědi v polovině případů za psa neplatí, neboť řidiči to nejsou schopni zavést nebo platbu nechtějí. Zavinění žalobce při nevyužití této možnosti jiné formy platby dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019).

20. Přehlížet nelze ani to, že žalobce si sám vlastním chováním poskytl částečnou (byť v celkovém kontextu nikoli zcela dostatečnou) svépomocnou satisfakci za své ponížení (ke svépomocné satisfakci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 157/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 22/2004; Hajn, P. Právníkovy fejetony aneb PF. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2007, s. 159 a násl.; [adresa], J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2019, s. 144, marg. č. 82 16). Žalobce totiž při vzniklé konfliktní situaci řidiče autobusu [jméno FO] dle jeho svědecké výpovědi urážel (že je „dezolát“ apod.), přičemž urážky řidiče (či obecněji řidičů) žalované jsou obsaženy i v e-mailové komunikaci žalobce. V e-mailu ze dne 22. 10. 2021 žalobce uvedl, že řidiči řekl, že problém nevidí jinde než v jeho rukou a „hlavně v prostoru v jeho hlavě, zhruba mezi pravým a levým uchem“. Uvedl také, že dopravní společnost zaměstnává lidi, jejichž mentální a vzdělanostní úroveň ještě „ve starých dobrých časech“ byla kvalifikací maximálně na pohánění volů a ke koním by takového člověka statkář nepustil.

21. Lze tudíž uzavřít, že soudem prvního stupně přiznaná omluva za chování řidiče je v uvedených souvislostech věcně správným a spravedlivým řešením sporu. V dané věci nejde o morální satisfakci veřejnou, nýbrž o morální satisfakci formou soukromé omluvy a oběma účastníkům je zřejmé, za co se má žalovaná omluvit. Skutek žalované je tak v omluvě nezaměnitelně identifikován. Soudem prvního stupně přiznaná omluva je svým obsahem i formou přiměřená, odpovídá rozsahu odpovědnosti žalované a představuje skutečné a dostatečně účinné zadostiučinění pro žalobce. Na subsidiární poskytnutí zadostiučinění relutárního nemá žalobce dle § 2951 odst. 2 o. z. v žádném případě nárok.

22. Odvolací soud nepřehlédl žalobcem navržené důkazy, které byly jako přílohy zaslány spolu s odvoláním žalobce (konkrétně jízdenky ze dne 2. 10. 2020, stížnost ohledně cesty autobusem dne 2. 9. 2023, jízdenky ze dne 2. 9. 2023, stížnost ohledně cesty autobusem dne 9. 9. 2023, jízdenky ze dne 9. 9. 2023, stížnost ohledně cesty autobusem dne 30. 9. 2023 a jízdenky ze dne 30. 9. 2023). Předmětné důkazy odvolací soud neprovedl, neboť odvolací řízení je ve věcech sporných založeno na systému neúplné apelace. Východiskem je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. Účastníci řízení jsou tudíž povinni tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc právně významné skutečnosti a označit všechny dostupné důkazy. O této skutečnosti musí být účastníci poučení. V případě, že nastane koncentrace řízení, lze navrhovat nové důkazy po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jen za podmínek uvedených v § 205a o.s.ř. V ostatních případech nemohou být nové skutečnosti a nové důkazy v odvolání účinně uplatněny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008). Vzhledem k tomu, že účastníci řízení byli soudem prvního stupně poučeni, že veškeré rozhodné skutečnosti musí být uvedeny a důkazy k nim musí být označeny dříve, než ve věci bude vyhlášeno rozhodnutí, a není dána ani některá z výjimek uvedených v § 205a o.s.ř., odvolací soud žalobcem nově navržené důkazy vzhledem k jejich nepřípustnosti v režimu neúplně apelace neprovedl.

23. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve II. a III. výroku dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

24. Soud prvního stupně však pochybil při rozhodování o náhradě nákladů řízení, při kterém nelze postupovat mechanicky, nýbrž je nutno zohlednit, že žalobce uspěl v tom, co tvořilo meritum věci, tedy v otázce, že bylo zasaženo do jeho osobnostních práv (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, dále např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, a ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10). Bylo proto namístě žalobci náhradu nákladů vůči žalované dle § 142 odst. 3 o.s.ř. přiznat.

25. Odvolací soud tudíž dle § 220 o.s.ř. změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci (§ 149 odst. 3 o.s.ř.) na náhradě nákladů řízení částku 4 391 Kč, sestávající z těchto položek: - zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč; - náhrada hotových výdajů spočívajících v poštovném ve výši 438 Kč; - náhrada hotových výdajů spočívajících v pořízení kolků ve výši 240 Kč; - náhrada hotových výdajů spočívajících v jízdném žalobce na jednání soudu prvního stupně dne 13. 7. 2023, 22. 8. 2023 a 3. 10. 2023 (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 157 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) v celkové výši 873 Kč; - náhrada hotových výdajů za pořízení kopií ve výši 240 Kč; - náhrada zaplacené odměny pro mediátora ve výši 600 Kč.

26. Obdobně změnil odvolací soud dle § 220 o.s.ř. na základě uvedeného východiska úspěchu žalobce v podstatě sporu rovněž závislé výroky o náhradě nákladů řízení státu, obsažené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 12. 2023, č. j. 28 C 142/2022-185, které je svou podstatou doplňujícím rozhodnutí o nákladech řízení dle § 166 odst. 1 o.s.ř. Podle výsledků řízení je dle § 148 odst. 1 o.s.ř. k náhradě nákladů řízení státu povinna žalovaná, nikoli i žalobce.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle výše uvedeného východiska na základě zásady úspěchu ve věci podle § 142 odst. 3 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci (§ 149 odst. 3 o.s.ř.) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 601,60 Kč, představující zaplacený soudní poplatek z odvolání a cestovné žalobce a jeho zástupce k jednání odvolacího soudu a zpět.

Poučení