70 Co 48/2025 - 387

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivy Krejčířové a soudců JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., a JUDr. Michala Ryšky v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], narozená dne [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený [právnická osoba] sídlem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 23. října 2024, č. j. 3 C 151/2023-295, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 151 965 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 36 471 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění manželů, rozdělení hodnot, které náležely do společného jmění manželů, a vyplacení vypořádacího podílu (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 162 607,83 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně opustila společnou domácnost se žalovaným v listopadu 2019, přičemž manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Blansku z 19. 5. 2020, č. j. 6 C 17/2020-28, s právní mocí k 25. 5. 2020. Dne 6. 3. 2021 mezi sebou účastníci uzavřeli smlouvu o vypořádání společného jmění manželů, jejíž text připravovala tehdejší zástupkyně žalobkyně. V průběhu jednání o okruhu věcí tvořících součást společného jmění si účastníci vyměňovali vzájemné informace, když žalobkyně vycházela z těch, které měla k dispozici. Žalovaný doplnil pouze notebook, proto se domnívala, že nad rámec věcí ve smlouvě uvedených nic dalšího součástí společného jmění manželů není. Žalovaného se nijak neptala na podnikání, ani obchodní závod nebo na konkrétní účet u banky. Běžným účtem dle smlouvy myslela pouze účet u Komerční banky, protože z něj jí byly posílány peníze na děti po opuštění společné domácnosti. Žalovaný se o dalším účtu u Equa banky nezmínil, proto měla za to, že je již zrušený. O spořícím účtu jí měl žalovaný sdělit, že byl zrušen, nepožadovala, aby byly do smlouvy zahrnuty prostředky tam umístěné. Žalobkyně rovněž věděla, že za trvání manželství žalovaný opakovaně nakupoval a prodával vozidla, o konkrétních však neměla informace, neboť se žalovaným již nežila. Nenapadlo jí zeptat se, co s těmi auty je. Nepožadovala ani vypořádání vozidla VW Passat, jakkoli tušila, že patří do společného jmění manželů. Výsledky jednání právních zástupců neověřovala, stěžejní pro ni bylo jednání o dětech. Žalovaný obchodní závod do společného jmění manželů neuvedl, neboť jej považoval za normální práci, na koupi VW Passat si vzal úvěr, na jehož sjednání se žalobkyně nedotazoval, protože spolu již nebydleli. Ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství měl žalovaný vedeny na své jméno stavební spoření, vkladní knížku, spořící účet a běžný účet u Komerční banky, a. s. Současně na něj k danému datu bylo evidováno šest motorových vozidel.

3. Podle čl. III již zmíněné smlouvy o vypořádání společného jmění z movitých věcí do vlastnictví žalovaného náležely tam výslovně uvedené movité věci, jakož i věci umístěné ve specifikované nemovitosti, žalobkyni pak věci, které si odvezla, a věci, jež má ve své držby. Oba účastníci prohlásili, že si jsou stavu a okruhu věcí vědomi a nepožadují podrobnější soupis. V čl. IV bylo konstatováno, že ve společném jmění se nacházely pohledávky ke dvěma běžným účtům, které si rozdělili podle toho, na čí jméno byly zřízeny, s tím, že rozsah pohledávek je mezi nimi nesporný a jiné součástí společného jmění manželů nejsou. V čl. V byly řešeny závazky, o nichž uvedli, že kdyby se nějaký po zániku společného mění objevil, připadl by tomu, který jej sjednal. Podle čl. VIII účastníci považovali vypořádání společného jmění manželů za kompletní a učiněné beze zbytku.

4. Po právní stránce soud prvního stupně v intencích § 555 o. z. a násl. dovodil z textu smlouvy o vypořádání společného jmění účastníků jejich skutečnou vůli směřující k vypořádání společného jmění manželů zcela a úplně a současně jejich vzájemný závazek nepožadovat po druhém čehokoli z titulu vypořádání společného jmění manželů v budoucnu. Jelikož je civilnímu právu vlastní zásada pacta sunt servanda, měli by účastníci uvedený právní princip respektovat. Je totiž výrazem nejen smluvního závazku, ale rovněž právní jistoty a stability právních vztahů. Jedná se o klíčový princip smluvních vztahů. Tvrzení žalobkyně, že smlouvu uzavřela v omylu, nepovažoval za relevantní. Aby bylo možné omyl účastníka zohlednit, muselo by se v prvé řadě jednat o omyl týkající se rozhodné skutečnosti, muselo by se jednat o situaci, kdy mýlící se osoba by k uzavření dohody nepřistoupila, věděla-li by o daném omylu, a druhá strana by v omyl jednajícího sama uvedla. Omyl musí být podstatný, tedy takový, pro který by jinak k právnímu úkonu nedošlo, a osoba, jíž byl právní úkon adresován, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Omyl musí být současně omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že jednající osoba vynaložila obvyklou míru opatrnosti, aby se mu vyhnula.

5. Podle soudu prvního stupně na straně žalobkyně nebyl přítomen takový typ omylu podle § 583 o. z., pro který by bylo možné jej vzít v úvahu a považovat smlouvu za neplatnou. V prvé řadě nebylo zjištěno ničeho ohledně lstivosti nebo předstírání rozhodných skutečností ze strany žalovaného. Žalobkyně byla o většině účtů informována. Sama měla povědomí o účtech u Raiffeisenbank, ČSOB a Komerční banky. Její představa, že žalovaný účty zrušil, není podložena jakýmkoli jednáním, jímž by si uvedené okolnosti prověřila. Plyne pouze z toho, že jí z nich nepřicházely žádné platby. Ve vztahu ke stavebnímu spoření rovněž nejednala s dostatečnou mírou opatrnosti, neboť se žalovaného na nic nezeptala a jeho informace neprověřila, ani ve vztahu k zůstatku. Pouze u dvou účtů dospěl soud prvního stupně k závěru o omylu, ovšem tento omyl nepovažoval za podstatný vzhledem k výši zůstatků na nich k rozhodnému datu – 1 015,43 Kč. U motorových vozidel rovněž žalobkyně nevyvinula dostatečnou míru obezřetnosti, když o nákupu a prodeji vozidel žalovaným za trvání manželství věděla, jejich okruh si však neprověřila, ani dotazem na registr vozidel. I zde tak jde o omyl neomluvitelný. Též o existenci obchodního závodu žalovaného žalobkyně měla povědomí, pouze se domnívala, že není součástí společného jmění manželů. Její právní omyl je neomluvitelný, zejména za situace, kdy při uzavírání smlouvy vypořádání společného jmění manželů byla právně zastoupena.

6. Ve vztahu k nákladům řízení soud prvního stupně vyšel z hodnoty vypořádávaného majetku dle žalobního návrhu (1 006 672,43 Kč), když za tarifní hodnotu vzal její polovinu. Žalovanému přiznal náhradu nákladů zahrnující odměnu ve výši 10 340 Kč/úkon za úkony spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání z 12. 10. 2023, 15. 1. 2024, poradu s klientem z 8. 1., 18. 9. a 8. 10. 2024, nahlížení do spisu z 16. 9. 2024, účast na jednání 14. 10. 2024. Ve výši poloviny odměnu přiznal za úkony v podobě účasti na přípravě jednání z 11. 12. 2023, 29. 1., 11. 3. a 25. 9. 2024 a za účast na jednání při vyhlášení rozhodnutí 23. 10. 2024. Dále přiznal 13 režijních paušálů á 300 Kč a cestovní náhrady za účast na přípravách jednání a jednání samém a s tím související náhradu za zmeškaný čas a daň z přidané hodnoty. V odůvodnění není uvedeno, jak dospěl k výsledné tarifní hodnotě s výjimkou obecného sdělení o její výši dané jednotlivými věcmi, pohledávkami a dluhy, které byly předmětem vypořádání.

7. Proti citovanému rozsudku se odvolala žalobkyně. Měla za to, že soud prvního stupně nebyl konzistentní, když dospěl k závěru, že účastníci měli v úmyslu vypořádat celé společné jmění manželů, nerespektoval však ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Nezohlednil, že ohledně jí uváděných hodnot nebylo sjednáno, jakým způsobem by mezi účastníky měly být vypořádány. Žádné sběrné ustanovení totiž smlouva neobsahovala. Soud prvního stupně též připustil, že alespoň zčásti žalobkyně v omylu jednala, tudíž na některé hodnoty se smlouva vztahovat nemohla. Některé hodnoty totiž byly žalovaným při sjednávání smlouvy zamlčeny. Soud tak v rámci posouzení zohlednil dva typy péče, kterou měla žalobkyně při sjednávání smlouvy vynaložit, když u některých mohla vycházet pouze ze sdělení žalovaného, jenž ji ujistil, že nic dalšího součástí společného jmění manželů není. Z rozsudku též není patrné, jakým způsobem soud dospěl k určení tarifní hodnoty, jak ocenil předmět řízení, a jeho závěry jsou tak nepřezkoumatelné. Současně nerespektoval judikaturu Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů řízení v řízeních označovaných jako tzv. iudicia duplex, a nijak neodůvodnil, proč se od zásady, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení v takovém typu řízení nemá, odchýlil. Zároveň bylo ve skutečnosti prokázáno, že žalovaný část hodnot před žalobkyní zatajil.

8. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že její tvrzení o lsti z jeho strany jsou účelová. Sama uzavřela smlouvu, v níž deklarovala, že obsahuje všechny součásti společného jmění manželů. Neuvedla však, že na její výlučný majetek byly prováděny investice. Snaží se tak nemravně vymoci další majetek. Žalobkyně rovněž opomíjí, že smlouva mezi nimi uzavřená sběrná ustanovení obsahuje, v každém případě potenciální další hodnoty pokrývá ujednání, že nic dalšího součástí společného jmění manželů není a vůči sobě manželé z tohoto titulu nemají do budoucna žádných závazků. Žalobkyně nevynaložila náležitou péči ke zjištění případných dalších hodnot a nejednala v omluvitelném omylu. Pokud v omylu jednala, nebyl podstatný nebo byl neomluvitelný. Jediným smyslem žaloby byl spor mezi účastníky týkající se výchovy a výživy nezletilých dětí účastníků. V takovém případě je na místě uložit žalobkyni náhradu nákladů řízení žalovanému. Jejich výše vychází z částek specifikovaných samotnou žalobkyní.

9. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Podle § 736 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), „je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně“.

11. Podle § 738 odst. 1 o. z. „dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu“.

12. Podle § 740 o. z. „nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění“.

13. Podle § 741 o. z. „nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné“.

14. Podle § 3 odst. 2 písm. d) o. z. „soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny“.

15. Podle § 555 odst. 1 o. z. „právní jednání se posuzuje podle svého obsahu“. Podle § 556 odst. 1 o. z. „co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen“.

16. Podle § 583 o. z. „jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné“.

17. V projednávané věci bylo těžištěm sporu to, do jaké míry zohlednit skutečnost, že některé hodnoty nebyly zahrnuty ve smlouvě mezi účastníky, kterou mělo dojít k vypořádání společného jmění účastníků, přestože zahrnuty být mohly a měly, avšak účastníci projevili jednoznačnou vůli vypořádat společné jmění manželů jako celek, úplně a definitivně.

18. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně skutkový stav zjistil úplně, což následně reflektoval věcně správným právním posouzením.

19. Oba účastníci, vychází-li odvolací soud z textu smlouvy, vyjádřili jednoznačně vůli vypořádat společné jmění manželů komplexně. Současně prohlásili, že smlouvou vypořádávají veškeré zaniklé společné jmění manželů. V čl. III si rozdělili movité věci, přičemž v odst. 3.5 sdělili, že „je jim vzájemně znám počet, kvalita, stav a umístění movitých věcí, jež nabyli za trvání manželství, tento je mezi nimi nesporný a na základě toho nepožadují po sobě navzájem konkrétnější soupis těchto věcí movitých“. V čl. IV vymezili účastníci pohledávky ze dvou smluv o vedení běžného účtu tak, že každému z nich připadl ten, na jehož jméno je daný běžný účet veden. V odst. 4.4 opět prohlásili, že „je jim vzájemně znám rozsah a výše jednotlivých pohledávek, tento rozsah a výše je mezi nimi nesporná, žádné jiné takové pohledávky nejsou součástí společného jmění a vypořádávají je způsobem shora uvedeným“. V čl. V byly řešeny závazky vůči třetím osobám tak, že jim za trvání manželství žádné závazky, jež by byly součástí společného jmění manželů, nevznikly. V odst. 5.2 prohlásili, že pokud by vyšlo najevo, že některý ze závazků není vypořádán předmětnou smlouvou, je k jeho plnění zavázán ten z účastníků, který učinil právní úkon směřující k jeho vzniku. V čl. VI účastníci prohlásili, že vůči sobě nemají žádných nároků na vypořádací podíl a že v budoucnu vůči sobě žádných nároků na vypořádací podíl nebudou uplatňovat. V čl. VIII prohlásili, že jsou smlouvou vypořádána všechna a beze zbytku majetková práva a povinnosti společného jmění manželů, a to k věcem movitým, nemovitým, pohledávkám a závazkům, jakož i všem ostatním právům a povinnostem, náležejícím do společného jmění manželů.

20. V prvé řadě je třeba uzavřít, že součástí společného jmění manželů je v zásadě vše, co bylo jedním nebo oběma manželi nabyto za trvání manželství, leda by byla dána nějaká ze zákonem stanovených výjimek. Jelikož žádná z těchto výjimek nebyla v řízení tvrzena, ani nebylo uváděno, že by některá z hodnot, jež učinila žalobkyně předmětem tohoto řízení, nebyla nabyta za trvání manželství nebo se tak stalo z výlučných prostředků, nebude se jimi odvolací soud zabývat. Z uvedeného plyne, že součástí společného jmění manželů v zásadě byly všechny movité věci, které byly nabyty žalovaným za trvání manželství – v tomto případě motorová vozidla, resp. spadala do něj i pohledávka z jakéhokoli běžného nebo spořícího účtu, byla-li taková smlouva uzavřena za trvání manželství – tedy účty, ohledně nichž byla tato skutečnost zjištěna soudem prvního stupně. Nepochybně do společného jmění manželů spadal i obchodní závod žalovaného – podnikatele fyzické osoby, tedy podle § 502 o. z. „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu“. Rozumí se, že předmětem vypořádání společného jmění manželů, jehož součástí je obchodní závod jednoho z nich, je celková hodnota takového závodu – tedy včetně movitých věcí, nemovitostí, pohledávek a závazků, stavů prostředků na účtech a nevyplacené zisky (tedy výnosy) takového závodu na nich umístěné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 26. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3256/2017). Obchodní závod je na místě vypořádávat jako celek, nikoli jeho jednotlivé součásti odděleně (rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2157/2020). Odvolací soud ponechává zcela stranou, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se s ohledem jeho na právní závěr z logického důvodu nezabýval rozsahem majetku, který je součástí obchodního závodu (což mohla být i ona motorová vozidla, resp. pohledávky, které by plynuly z faktur vystavených odběratelům, jež byly navrženy žalobkyní k důkazu), ani nepřistoupil k jeho celkovému ocenění. Na věcnou správnost napadeného rozhodnutí totiž neměla tato skutečnost vliv.

21. Po právní moci rozsudku o rozvodu manželství dochází k zániku společného jmění manželů, které je na místě vypořádat zákonem předpokládanými způsoby. Může se jednat o jejich kombinaci (rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1475/2010), nebo vyčerpání tohoto postupu jedním způsobem.

22. Účastníci v projednávané věci zvolili pro vypořádání jejich společného jmění smlouvu, v níž si vzájemně svá práva k majetkovému substrátu tvořícímu společné jmění manželů, vymezili. Není přitom pochyb, že jejich úmysl směřoval k celkovému a konečnému vypořádání tak, aby nemuseli dané otázky v budoucnu řešit. To ostatně potvrdili oba účastníci i v průběhu řízení.

23. Žalobkyně nicméně vznesla argumentaci, že při sjednávání smlouvy byla žalovaným uvedena v omyl, když z jeho strany došlo k zatajení informací o dalších účtech u bank a stavebním spoření, kde se spolehla na jeho, jak se ukázalo, nepravdivé tvrzení, že spoření bylo zrušeno. Současně dále uvedla, že jí sice bylo známo, že žalovaný během trvání manželství kupoval a prodával motorová vozidla, nicméně pro účely smlouvy si nezjišťovala, jaká žalovaný vlastní, a že nevěděla, že obchodní závod je součástí společného jmění manželů, ačkoli výkon podnikatelské činnosti žalovaného jí byl znám.

24. Stran existence omylu, jeho kvalifikace a vlivu tohoto omylu na platnost smlouvy mezi účastníky lze pro stručnost odkázat (v intencích rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 10. 2019, sp. zn. 24 Cdo 538/2019, nebo usnesení z 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011) na přiléhavé hodnocení učiněné soudem prvního stupně v bodech 43 až 58 napadeného rozsudku. K tomu dodává odvolací soud následující. Aby následkem omylu jednající osoby byla neplatnost v omylu činěného právního jednání, musí se jednat o omyl určité kvality. V prvé řadě musí jít o omyl omluvitelný. O ten se jedná, když osoba v něm jednající se ho nemohla vyvarovat ani při vynaložení obvyklé míry opatrnosti. Musí se jednat též o omyl podstatný, tedy omyl o takové okolnosti, o které věděla-li by jednající osoba, právní jednání by neučinila, za současného vyvolání takového omylu ze strany osoby, jíž bylo takové právní jednání adresováno, nebo jejího povědomí o takovém omylu.

25. Pro posouzení omylu žalobkyně v projednávané věci je podstatné, do jaké míry se sama bez dalšího spolehla na sdělení žalovaného či bez jakékoli své aktivity vyšla z daného sdělení, ačkoli si dalších skutečností dle výsledků dokazování byla vědoma.

26. Ve vztahu k motorovým vozidlům sama žalobkyně sdělila, že o jejich nákupu a prodeji žalovaným za trvání manželství věděla (bod 56 rozsudku). Ani z jejích tvrzení neplyne nic, z čeho by se dalo dovodit podniknutí jakékoli aktivity směřující ke zjištění počtu a typu takových vozidel ke dni zániku společného jmění. Podle svých slov již před rozvodem manželství věděla o vozidle VW Passat a do návrhu smlouvy jej nezahrnula. Z její strany, byť by se třeba spolehla na sdělení žalovaného stran tohoto okruhu věcí, nebyl činěn dotaz (alespoň to ani nebylo tvrzeno) na evidenci motorových vozidel. Mohla tak učinit podle § 5 odst. 7 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, stejně tak mohla požadovat, nechť takový výpis z evidence předloží pro účely uzavření smlouvy žalovaný. V situaci, kdy zůstala nečinná, nemůže se nyní domáhat vlastní liknavosti a využít ji proti žalovanému, byť žalovaný existenci dalších vozidel žalobkyni nesdělil. Přestože tak žalovaný učinil předmětem společného jmění manželů pouze motorku KTM, babetu a vozidlo Renault Laguna, žalobkyni nic nebránilo, jak přiléhavě soud prvního stupně uvedl, vyžádat si od žalovaného výpis z registru či o něj sama požádat, zejména za situace, kdy měla právního zástupce. Jednalo se tak na její straně o omyl vyvěrající z nevynaložení obvyklé míry opatrnosti, tedy neomluvitelný (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002). Odvolací soud zde opět ponechává stranou, že některá motorová vozidla mohla být (nicméně samozřejmě nemusela) součástí obchodního závodu, pročež by nebylo možné je vypořádat samostatně, ale pouze jako jeho součást (viz bod 20 tohoto rozsudku).

27. Ve vztahu k obchodnímu závodu se zcela evidentně jedná o omyl právní, neboť žalobkyně přiznala vědomost o podnikání manžela, nikoli však o tom, že je součástí společného jmění. Jelikož žalovaný podnikal jako fyzická osoba a bral to podle svých slov jako běžné zaměstnání, nemusel si nutně být vědom této otázky ani sám žalovaný. U obchodního závodu nakonec nebylo třeba zjišťovat míru participace žalovaného na vzniku tohoto omylu u žalované, neboť sama v tomto směru ničeho netvrdí, což je však s ohledem na právní posouzení nerozhodné. Neznalost zákona neomlouvá, pročež i zde musí žalobkyně nést svůj omyl či omyl právního zástupce – s možným nárokem na náhradu škody vůči němu, sama. Současně na tomto místě odvolací soud znovu podotýká, že není vyloučeno, že by na skutkově odlišném základu bylo zjištěno, že žalobkyní vypořádávané hodnoty byly součástí obchodního závodu a nemohly být požadovány samostatně, což však nebylo s ohledem na právní závěry podstatné. Totéž platí i o výnosech z podnikání a provozu tohoto obchodního závodu.

28. U bankovních účtů a produktů byla situace poněkud jiná. Dva běžné účty byly vypořádány explicitně s prohlášením, že žádné jiné pohledávky nejsou součástí společného jmění manželů. Dokazováním nicméně bylo zjištěno, že ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství, byl žalovaný majitelem dalších účtů. Ve vztahu k vkladní knížce se zůstatkem 1 000 Kč a spořícím účtu se zůstatkem 15,43 Kč se lze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně o tak marginálním zůstatku na nich, že byť by omyl o daných účtech byl vyvolán žalovaným, který uvedené účty žalobkyni nesdělil, nejednalo se v komplexu všech vypořádávaných hodnot o omyl podstatný, který by mohl žalobkyni vést k jinému postoji k uzavření smlouvy o vypořádání společného jmění. V této souvislosti nelze podsunout žalovanému ani lstivý úmysl zatajit jejich existenci, a to právě s ohledem na nízký zůstatek, díky němuž nezískal oproti žalobkyni žádnou výraznou majetkovou výhodu. Nelze dále v této souvislosti posuzovat jednotlivé otázky vytrženě bez kontextu celku. Z toho je totiž patrné, že žalobkyně věděla, že žalovaný používá vozidlo VW Passat a neučinila jej předmětem vypořádání. Jeho hodnota přitom podstatně přesahovala oba zůstatky na účtu (byl pořízen z úvěru ve výši 150 000 Kč) a žalovaný vozidlo před žalobkyní netajil. Proč by tak měl činit u dvou účtů, jejichž hodnota je prakticky nulová. Má žalobkyně pocit, že žalovaný rovněž zatajil úvěr na pořízení vozidla VW Passat, který si vzal ještě za trvání manželství, aby v odst. 5.2 smlouvy konstatoval, že pohledávka vůči třetím osobám bude pouze toho, kdo učinil právní úkon k takovému závazku? Odpověď zní, že ne. Z celého kontextu kontraktačního procesu i výsledků dokazování nelze dovodit jakýkoli lstivý úmysl žalovaného uvést žalobkyni v omyl. Je proto irelevantní argumentace žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu z 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021.

29. U stavebního spoření mělo být žalobkyni žalovaným sděleno, že bylo zrušeno. S tímto tvrzením se žalobkyně spokojila, nijak ho neprověřila, nedotazovala se na zůstatek, nezajímala se o osud uspořených prostředků, aby případně mohla učinit předmětem vypořádání tyto prostředky. Nepožadovala po žalovaném žádné potvrzení o zrušení spoření, což nemohl být žádný problém, neboť bývá běžnou součástí smluvní dokumentace. Na tomto stavebním spoření byl ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství zjištěn zůstatek v částce 76 247,86 Kč. Mohlo se tak sice jednat z její strany o omyl podstatný, který mohl být vyvolán sdělením nepravdivých skutečností ze strany žalovaného, ovšem ze strany žalobkyně nebyla vynaložena žádná jiná aktivita k prověření jeho tvrzení. Žalobkyně tak nevyvinula obvyklou míru opatrnosti nutnou k tomu, aby se omylu vyhnula. Žalobkyně se rozhodně nemohla spolehnout na pouhý fakt, že z tohoto nebo jiného účtu jí neplynula od žalovaného žádná platba. I kdyby se na účet zeptala, nic jí nebránilo požadovat sdělení o zůstatku na něm. Opět je zde na místě poukázat na to, že žalobkyně byla právně zastoupena, podpis smlouvy o vypořádání společného jmění manželů byl otázkou několika měsíců a měla tak dost prostoru pro vlastní aktivitu. Nelze se dovolávat vlastní nečinnosti nebo pohodlnosti.

30. Pro všechny uvedené účty platí, že žalobkyně se na nic žalovaného nezeptala a nevyvinula obvyklou míru opatrnosti (např. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009 – zde si účastník nevyžádal podstatnou listinu, obdobně jako žalobkyně nyní potvrzení). Při absenci uvedené opatrnosti je pak zcela jedno, zda se jednalo o omyl podstatný či nikoli, resp. zda sdělení, z něhož žalobkyně vycházela, bylo nepravdivé nebo neúplné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/2010). Jedná se o skutkově jinou situaci, než ve věci citované žalobkyní (rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4851/2016), neboť v dané věci omylem postižená osoba vyvinula v rozsudku uvedené aktivity k prověření prohlášení druhé smluvní strany, nadto v nyní projednávané věci to byla právě žalobkyně, kdo smlouvu koncipoval.

31. Argumentace žalobkyně nemohla být s odkazem na její omyl při uzavírání smlouvy o vypořádání společného jmění manželů úspěšná. K tomu lze dále podotknout, že omluvitelnost omylu je na místě posuzovat dle objektivních hledisek, u nichž není rozhodná nezkušenost či neznalost jednající osoby (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006). Tím spíše nemůže být omyl omluvitelný, na shora naznačeném skutkovém základu, byla-li žalobkyně v době kontraktace právně zastoupena.

32. Důvodná nicméně není ani další argumentace žalobkyně, že smlouva o vypořádání společného jmění manželů neobsahuje tzv. zbytkové klauzule, pročež na společné jmění je třeba hledět jako na neúplně vypořádané, přičemž argumentuje zejména rozsudkem Nejvyššího soudu z 22. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4000/2008.

33. Odvolací soud je jiného názoru. Přestože stricto sensu neobsahuje smlouva ujednání o tom, že případně jakýkoli ve smlouvě neobsažený majetek či pohledávky připadají některému z účastníků, je třeba přihlédnout k jejímu celkovému kontextu a vůli účastníků, jak byla specifikována shora.

34. Účastníci totiž prohlásili, že smlouva vypořádává veškeré zaniklé společné jmění. Z toho lze dovodit jednoznačný úmysl účastníků ostatní hodnoty do společného jmění manželů smlouvou nezahrnuté považovat za výlučné vlastnictví účastníků. Zejména je tento způsob vypořádání na místě uplatnit u movitých věcí, jejichž počet, stav a kvalita byl účastníkům znám (odst. 3.5 smlouvy), když současně nepožadovali vzájemný podrobnější soupis věcí tvořících součást společného jmění manželů (o nichž žalobkyně zcela jistě mohla a měla vědět – např. věděla o nákupu a prodeji motorových vozidel). To, jakým způsobem by mělo být případně naloženo s věcmi zde neuvedenými v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4000/2008, je pak zřejmé. Žalovaná nijak netvrdila, že při pořizování jakéhokoli motorového vozidla, které mohl mít a také měl žalovaný na sebe evidováno, byla na straně kupujícího, to tak bylo evidováno na žalovaného. Toho je tak nadále při oboustranně vědomém nabývání takových vozidel během trvání společného jmění manželů za současného úmyslného neuvedení takového majetku do společného jmění, jakkoli žalobkyni nic nebránilo jej do společného jmění manželů pojmout, na místě považovat za výlučného vlastníka. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu je totiž postaven na jiném skutkovém půdorysu. V nyní projednávané věci totiž smlouva mezi účastníky obsahuje jednoznačné prohlášení, že úmyslem stran bylo vypořádat společné jmění manželů jako celek a do budoucna po sobě nepožadovat z tohoto titulu žádný vypořádací podíl.

35. Ve vztahu k pohledávkám z účtů, ať již vkladových nebo běžných či spořících je na místě reflektovat ustanovení odst. 4.4 smlouvy, kdy žádné jiné pohledávky (kromě dvou tam zmíněných) nejsou součástí společného jmění manželů. A contrario ostatní pohledávky zde neuvedené jsou výlučnými pohledávkami toho z manželů, který smlouvu o takovém účtu uzavřel. Ostatně takový způsob vypořádání je zcela odpovídající tomu, který byl výslovně zvolen pro vypořádání ve smlouvě zmíněných běžných účtů. Současně uvedený přístup zcela odpovídá tomu, který byl zvolen ustanovením odst. 5.2 smlouvy ve vztahu k závazkům vůči třetím osobám. Rozumnému uspořádání vztahů tak zcela odpovídá analogický přístup i u pohledávek z účtů. V této souvislosti lze pouze jízlivě podotknout, že při opačném přístupu žalobkyně (a ten nyní žalobou zvolila) by se takto jako předkladatelka návrhu smlouvy vyhnula potenciálním problémům do budoucna ve vztahu k závazkům, zatímco si ponechala prostor pro vznášení nároků ohledně pohledávek. To jistě nesvědčí o poctivém úmyslu, zejména v kontextu již mnohokrát opakovaného explicitně vyjádřeného úmyslu obou stran vyřešit společné jmění manželů komplexně jako celek. Přestože tak lze v zásadě souhlasit s obecným konstatováním žalobkyně, že domáhání se vlastnictví nemůže být rozporné s dobrými mravy a nikdo nemůže těžit z vlastního nepoctivého jednání v intencích § 6 o. z., měla by uvedený závěr uplatnit nejen vůči žalovanému, ale především i vůči sobě. To pak vyvstává do popředí zejména při zohlednění žalovaného investic, resp. investic ze společného jmění na výlučné investice žalobkyně. Na tom nemění ničeho ani fakt, že žalovanému rovněž nebránila žádná překážka zvolit podobný přístup a žalobu na vypořádání domněle nevypořádaného zbytku společného jmění manželů ve stanovené lhůtě podat. Žalobkyně se nicméně dobře zajistila, aby neměl možnost včas reagovat.

36. U obchodního závodu a výnosů z něj je zcela na místě odkázat na závěry judikatury, že je-li obchodní závod součástí společného jmění manželů, vypořádává se jeho celková hodnota. Obchodní závod pak provozoval žalovaný jako podnikatel. Účastníci při vědomí žalobkyně, že obchodní závod je provozován, byť nevěděla, avšak vědět měla a mohla, že součástí společného jmění manželů je, tento obchodní závod předmětem vypořádání neučinili a prohlásili, že vůči sobě žádný vypořádací podíl neuplatňují ani v budoucnu nebudou dle odst. 6.1 smlouvy. Za takové situace spravedlivému uspořádání vztahů odpovídá, že obchodní závod je nadále výlučným vlastnictvím žalovaného, aniž by žalobkyni náleželo jakékoli vypořádání za něj.

37. Byť tedy, jak shora uvedeno, neobsahuje smlouva všechny myslitelné dílčí, nebo jedinou komplexní zbytkovou klauzuli o tom, co komu náleží, není-li to ve smlouvě uvedeno, lze intepretací dospět ke shora uvedeným závěrům, a to i za aplikace obecných principů dle části první o. z. Ty podporuje i znění odst. 8.1 smlouvy, že jsou vypořádána všechna majetková práva a povinnosti společného jmění. Následuje demonstrativní výčet toho, čeho se takové komplexní vypořádání týká, a to při uvedení i těch hodnot, které součástí společného jmění manželů objektivně nebyly – nemovité věci, nebo všech ostatních práv a povinností náležejících do společného jmění manželů – aniž by bylo zřejmé, co by to mělo být, když smlouva jinak výslovně řešila pouze část představitelného majetku. I z toho je zřejmé, že účastníci mysleli na komplexní vypořádání, aby nemuseli celou záležitost znovu otevírat. Pro případ, že by se objevil nějaký další majetek, na který nemohli pomyslet, pak lze zcela v souladu s pravidly formální logiky odkázat na odst. 6.1 smlouvy a prohlášení o neexistenci práva na vypořádací podíl v budoucnu. Jaký by ostatně mělo smysl prohlášení neexistenci takového práva do budoucna, než pro případ nějaké hodnoty, která by se ukázala nevypořádaná. Na ty výslovně vypořádávané směřovala jiná část citovaného ujednání o neexistenci práva na vypořádací podíl již v přítomnosti.

38. Uvedený přístup soudu prvního stupně, s nímž odvolací soud souhlasí, zcela odpovídá tomu, že součástí vypořádání nebyly při uzavírání smlouvy investice žalovaného na výlučný majetek žalobkyně. Stejně tak nebylo činěno předmětem vypořádání vozidlo VW Passat, když nebyl činěn předmětem vypořádání ani závazek k úhradě úvěru k jeho pořízení, byť zde by bylo možné uplatnit ustanovení odst. 5.2 smlouvy.

39. Z chování žalobkyně tak plyne snaha obejít definitivní ujednání účastníků o vypořádání společného jmění a současně zabránit vnosu uvedených investic žalovaného na majetek ve společném jmění nebo výlučný majetek žalobkyně podáním žaloby na samém konci lhůty pro nastoupení důsledků zákonné nevyvratitelné domněnky vypořádání společného jmění manželů podle § 741 o. z. Současně z dokazování jednoznačně plyne, že uvedené řízení, stejně jako řízení o vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalobkyně vůči žalovanému, bylo zahájeno poté, co započalo opatrovnické řízení stran výchovy a výživy nezletilých dětí účastníků (to uvádí žalobkyně i v podání z 6. 12. 2023 (č. l. 56). Uvedená majetková řízení tak mají zjevně sloužit jako páka na žalovaného, aby byl „rozumnější“ a „flexibilní“ ve svých požadavcích v řízení opatrovnickém. Návrh na změnu soudem schválené dohody o výchově a výživě po uplynutí roku a půl však nelze považovat za nic mimořádného. Uvedené jednání žalobkyně, resp. motiv takového jednání nemůže požívat právní ochrany, což bylo odvolacím soudem zohledněno v nákladovém výroku. Současně však ve hmotněprávní rovině má svůj dopad i do těchto typů vztahů podle § 6 odst. 2 o. z.

40. Přestože tak lze pochopit snahu žalobkyně o analogickou aplikaci závěrů usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6084/2017, nelze nezmínit, že v projednávané věci zvolený přístup těmto závěrům zcela odpovídá, a to v kontextu uzavřené smlouvy, dle níž bylo společné jmění manželů vypořádáno zcela, když smlouva obsahovala i zbytkové klauzule (rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1475/2010).

41. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně v meritu za věcně správný, proto jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.). K potvrzení odvolací soud přistoupil i přesto, že soud prvního stupně jinak v odůvodnění opomenul zmínit, jakým způsobem naložil s důkazním návrhem týkajícím se dotazů na obchodní partnery žalovaného nebo faktur subjektů, s nimiž žalovaný měl spolupracovat. Odůvodnění též neobsahovalo závěry stran skutkových zjištění z daňových přiznání dotyčného. Přestože se jinak v zásadě jedná o vadu, která může mít vliv na správnost rozhodnutí, zejména na přezkoumatelnost skutkových a právních závěrů s tím souvisejících, nelze opominout, že všechny uvedené důkazy směřovaly k objasnění majetkového substrátu obchodního závodu žalovaného a výše jeho výnosů, jež se však s ohledem na konečné právní posouzení ukázaly jako nepodstatné. Daná vada tak v projednávané věci nemohla na správnost napadeného rozsudku ve věci samé mít vliv.

42. K potvrzení však odvolací soud nemohl přistoupit u nákladového výroku (výrok II.), u něhož byly dány podmínky pouze pro změnu (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

43. Soudu prvního stupně lze vytknout, že ve vztahu k náhradě nákladů řízení se neřídil zcela důsledně judikatorními závěry Ústavního soudu vyjádřenými ve stanovisku z 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS st. 59/23. Podle něj „v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody“. Totéž platí i pro řízení o vypořádání společného jmění manželů, jež rovněž je tzv. iudicium duplex. Soud prvního stupně nevyložil, proč má za to, že právě v projednávané věci jsou dány podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěšné straně a nikoli pro obvyklý postup, kdy žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení v takovém typu řízení nemá.

44. Přes uvedený nedostatek však byl postup soudu prvního stupně věcně správný z následujících důvodů. Při posouzení důvodnosti požadavku na náhradu nákladů řízení nebylo možné odhlédnout od zjištění meritorních. Z dokazování vyplynulo, že to byla žalobkyně, jejíž zástupkyně dohodu koncipovala, která návrh smlouvy o vypořádání společného jmění manželů předložila žalovanému. Z jejího textu plyne, že společné jmění manželů je vypořádáváno zcela, bez jakýchkoli budoucích nároků některého z účastníků. V takové situaci, přestože žalovaný měl možnost do smlouvy zahrnout i další hodnoty, jež by tam jinak náležely, byly vedeny obě strany úmyslem vyřešit problém zcela a definitivně. Z dalšího procesního postupu žalobkyně zjištěného odvolacím soudem nejen ze spisu ale i při jednání 1. 10. 2025 bylo patrné, že k podání žaloby přistoupila v návaznosti na zahájení řízení opatrovnického ze strany žalovaného. Nepostačilo nicméně pouze zahájení jednoho řízení, bylo zahájeno i další řízení o vydání bezdůvodného obohacení. K podání žaloby došlo těsně před uplynutím lhůty pro nastoupení zákonné domněnky vypořádání, tedy zjevně tak, aby na žalobu nemohl žalovaný již reagovat. V takové situaci nelze na jednání žalobkyně nahlížet tak, že požívá právní ochrany, ale na jednání, které sleduje nepoctivý záměr dostat žalovaného pod tlak pro účely pozitivního výsledku v opatrovnickém řízení. Takový motiv žalobkyně za současného neúspěšného výsledku nyní projednávané žaloby nemůže vést k nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému, který oprávněně považoval smlouvu za tečku v majetkových vztazích se žalobkyní.

45. Odvolací soud je tak toho názoru, že bylo na místě ze zvláštních důvodů náhradu nákladů řízení přiznat. Potud byla odvolací námitka žalobkyně nedůvodná.

46. Nedůvodná byla i další námitka žalobkyně, že nebylo zřejmé, jak dospěl soud prvního stupně k určení tarifní hodnoty. Nebylo to sice zřejmé z rozsudku, avšak bylo zcela jasné, jaké hodnoty byly činěny předmětem řízení. Byla to zejména motorová vozidla, výnosy obchodního závodu a zůstatky na účtech. Hodnotu těchto věcí stanovila sama žalobkyně – u vozidel částkou 170 000 Kč, prostředků na nevypořádaných účtech částkou 76 262,43 Kč a výnosů z podnikání ve výši 760 410 Kč (č. l. 220). Je přitom na místě poukázat na skutečnost, že ostatní věci, jejichž hodnota nebyla zjišťována či stanovena, nevstoupily do úvah soudu prvního stupně, který jinak vycházel z vyúčtování zástupce žalovaného (č. l. 287). Tarifní hodnota pak byla zcela správně půlena, neboť při vypořádání společného jmění se v zásadě vychází ze stejných podílů účastníků – 503 336 Kč.

47. Výše náhrady nákladů řízení pak vychází z ustanovení § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (advokátní tarif), když činí částku 10 340 Kč, a to za úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, vyjádření se k žalobě z 12. 10. 2023, vyjádření z 15. 1. 2024, účasti u jednání soudu prvního stupně z 25. 9. a 14. 10. 2024 a porad s klientem z 8. 1., 18. 9. a 8. 10. 2024 podle § 11 odst. 1 písm. a), c), d) a g) advokátního tarifu a ve výši poloviny dané částky – 5 170 Kč za úkony spočívající v účasti na přípravě jednání z 11. 12. 2023, 29. 1. a 11. 3. 2024 a při vyhlášení rozsudku 23. 10. 2024 podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu v celkové výši 103 400 Kč. K tomu je třeba přiznat i paušální náhrady nákladů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši á 300 Kč v celkové výši 3 600 Kč. S účastí u jednání či přípravy jednání je spojeno právo na náhradu zmeškaného času podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu ve výši á 100 Kč/půlhodina, což ve vztahu k cestě do sídla soudu prvního stupně a zpět do sídla zástupce žalovaného činí 4 800 Kč. Součástí náhrady nákladů jsou i cestovní výdaje vynaložené za cestou s vozidlem reg. zn. 3BD 8589, o průměrné spotřebě 7,7 l/benzinu/100 km. Při vzdálenosti sídla zástupce a sídla soudu prvního stupně je tak třeba přiznat paušální náhradu za ujeté kilometry v délce 270 km při sazbě 5,20 Kč/km podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 467/2022 Sb. v celkové výši 1 404 Kč a náhradě za pohonné hmoty při sazbě 41,20 Kč/l podle § 4 písm. a) vyhlášky v celkové výši 857 Kč. Celková výše náhrady za účast u jednání v roce 2023 činila 2 261 Kč. V roce 2024 bylo takových úkonů pět, přičemž při jednotkové sazbě 5,60 Kč/km podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb. činila paušální náhrada celkem částku 7 560 Kč a náhrada za pohonné hmoty při sazbě 38,20 Kč/l podle § 4 písm. a) vyhlášky částku 3 970 Kč, celkem tedy činí cestovní náhrady 13 791 Kč. Zástupce žalovaného byl v průběhu řízení před soudem prvního stupně plátcem daně z přidané hodnoty, odměnu a náhrady je proto třeba navýšit o náhradu za tuto daň ve výši 21 %, podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 26 394 Kč. Celkem je tak žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. částku 151 965 Kč.

48. Jako úkon, za nějž nenáleží odměna a související paušální náhrada výdajů, odvolací soud považoval nahlížení do spisu z 16. 9. 2024. Ten je sice obecně možné honorovat odměnou a související paušální náhradou výdajů, nelze však přehlédnout, že k danému datu nebyla do spisu založena žádná velká množství listin, jednalo se o komunikaci účastníků se soudem. V dané době nebylo do spisu založeno nic, co by se nemohlo dostat do dispozice žalovaného kdykoli jindy i při úkonech přípravy jednání, k nimž se vždy dostavil. Současně nelze pominout, že postačila i žádost o zaslání příslušných listin do datové schránky. Daný úkon tak soud nepovažoval za účelný.

49. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl úspěšný. Ani zde nebylo důvodu se odchýlit od argumentace uvedené shora pod body 42 a 43. Součástí náhrady nákladů odvolacího řízení byla odměna á 10 340 Kč za vyjádření se k odvolání, poradu s klientem a účast u jednání odvolacího soudu 1. 10. 2025 a s tím spojená paušální náhrada výdajů á 450 Kč/úkon podle § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. c), d) a g) a § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu v celkové výši 31 020 Kč a 1 350 Kč. K tomu bylo opět na místě připočíst náhradu za zmeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu ve výši á 150 Kč/půlhodina v rozsahu 1 500 Kč. S účastí u jednání opět byly spojeny cestovní výdaje již zmíněným vozidlem na trase o délce 304 km, což při paušální náhradě 5,80 Kč/km podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb. činí celkem částku 1 763 Kč a při zohlednění spotřeby pohonných hmot v sazbě 35,80 Kč/l podle § 4 písm. a) vyhlášky částku 838 Kč. Náhrada cestovních výdajů tak činila 2 601 Kč. Celkem je tak žalobkyně povinna podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. částku 36 471 Kč.

50. Odchylky ve výpočtu nákladů na dopravu k jednání u soudu oproti výpočtu zástupce žalovaného jsou dány tím, že odvolací soud použil nikoli aritmetický průměr údajů o spotřebě, ale údaj třetí, který již uvádí kombinovanou spotřebu (Valentová, K., Procházka, J., Janšová, M., Odrobinová, V., Brůha, D. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 541).

Poučení