70 Co 531/2024 - 302

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] [Anonymizováno] žalované: [název], [IČO] sídlem [Jméno žalované A] jednající ČR- [Jméno žalované B] sídlem [Adresa žalované B] o zaplacení [částka] Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. září 2024, č. j. 46 C 44/2022-270, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyní částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka] (výrok II.), to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení původně částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku. Ta jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované, spatřovaným žalobkyní ve vydávání nezákonných mimořádných opatření v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19, která byla následně Nejvyšším správním soudem zrušena. V jejich důsledku byla žalobkyně omezena ve své podnikatelské činnosti, a ušel jí tak zisk v žalované výši. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu ohledně částky [částka] s příslušenstvím zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mimořádným opatřením ze dne [datum], č. j. [č. účtu], byl k ochraně obyvatelstva před dalším rozšířením onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2 s účinností ode dne [datum] od 00:00 hod do odvolání mimo jiné omezen maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, ve kterých není zakázána přítomnost veřejnosti, tak, že se zakazuje v čase mezi 22:00 hod. až 05:59 hod. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 202, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], bylo uvedené mimořádné opatření zrušeno s účinností od [datum] s odůvodněním, že nebylo vydáno zákonem předepsaným postupem. Uvedený rozsudek byl sice vydán na základě návrhu navrhovatele odlišného od žalobkyně, nicméně i žalobkyně podala totožný návrh na zrušení této části mimořádného opatření jako opatření obecné povahy, ten však byl vzhledem k rozhodnutí o dříve podaném návrhu, a tedy z důvodu nedostatku podmínek řízení, odmítnut. Žalovaná poté vydala další mimořádná opatření, a to dne [datum] pod č. j. [č. účtu] a dne [datum] pod č. j. [č. účtu] jimiž omezila maloobchodní prodej stejným způsobem, a to v prvním případě s účinností ode dne [datum] od 00:00 hod. do odvolání a v druhém případě s účinností ode dne 3. 5 2021 od 00:00 hod do odvolání za současného zrušení předchozího mimořádného opatření. Nejvyšší správní soud následně rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], o návrzích žalobkyně tak, že opatření ze dne [datum] a ze dne [datum] byla v části čl. I bodu 7, tj. ohledně maloobchodního prodeje, v rozporu se zákonem, neboť nedostála požadavku na zákonem požadované odůvodnění, a jsou v tomto rozsahu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Podle znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba]. ze dne [datum], č. [č. účtu], ušel žalobkyni v období od [datum] do [datum] tím, že prodejna žalobkyně, která jinak fungovala v nonstop režimu, byla uzavřena v časovém intervalu od 22:00 hod. do 5:59 hod., zisk ve výši [částka]. Klíčovým parametrem pro jeho stanovení byly označeny tržby za příslušné období a jako komparační období byl zvolen časový úsek od [datum] do [datum], kdy již prokazatelně nebyla účinná opatření omezující maloobchodní prodej. Zohlednil náklady na prodané zboží a náklady, u nichž bylo možné očekávat jejich navýšení, pokud by byl realizován prodej i v zakázaném období. Výtěžkovou metodu znalec zvolil proto, že posuzované období bylo velice krátké a trvalo pouhých 17 dnů.

4. Po právním posouzení podle § 5, § 7, § 8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. dospěl soud prvního stupně na základě aplikace recentní judikatury k této problematice k závěru, že žalobkyní označená mimořádná opatření byla opatřeními obecné povahy, jednalo se o nezákonná rozhodnutí, která byla pro nezákonnost zrušena rozsudky Nejvyššího správního soudu. U žalobkyně shledal aktivní legitimaci účastníka řízení, neboť dovodil, že tím, že mimořádná opatření jsou vydávána bez řízení, lze za jejich účastníky ve smyslu § 7 odst. 1 cit. zák. považovat ty osoby, o jejichž právech a povinnostech bylo rozhodováno a které využily v zákonem stanovené lhůtě možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona, což žalobkyně učinila. Zároveň soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s nezákonnými mimořádnými opatřeními škoda v podobě ušlého zisku, neboť provozovna žalobkyně musela být uzavřena po dobu 1/3 své provozní doby. Náklady řízení posoudil podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že k závěru o příčinné souvislosti dospěl bez odpovídajícího dokazování, tedy bez zohlednění existence a charakteru pandemie Covid-19, doporučení lékařů a vědců a působení mj. právě mimořádných opatření na průběh pandemie. Dle ní bylo třeba zkoumat, nakolik by bez mimořádných opatření bylo očekávatelné, že by lidé dobrovolně omezili užívání služeb nabízených žalobkyní, a nakolik nekontrolovatelně by se nemoc covid-19 šířila mezi jejími zaměstnanci a klienty. Soud prvního stupně měl také vzít v úvahu, nakolik svědčila žalobkyni v dané situaci prevenční povinnost a zda žalobkyně měla možnost se před nepříznivými následky chránit (např. za pomoci pojištění apod). Soud prvního stupně však k tomuto nepřipustil důkazy navržené žalovanou, čímž nedostatečně zjistil skutkový stav a dospěl k nesprávnému závěru o existenci příčinné souvislosti. Dále žalovaná nesouhlasila se stanovením výše ušlého zisku dle znaleckého posudku znalecké kanceláře [právnická osoba]., který označila za nezpůsobilý. Vytkla mu, že porovnával jen rozhodné období a jeden následující měsíc již téměř letního období, kdy již opatření neplatila, tedy nestandardní období se standardním, a nezohlednil tak stav pandemie a potřebnost mimořádných opatření. Další vadu znaleckého posudku shledala v tom, že v něm nebyly kromě nákladů na zboží ani poměrně zohledněny náklady na podnikání žalobce, tj. náklady na nájem, ostrahu, elektřinu, či zvýšené platy zaměstnancům za práci v noci. Upozornila, že znalec tento postup při svém výslechu vysvětlil pouze tím, že se jednalo o ohodnocení velmi krátkého období, v němž se takovéto náklady nezohledňují, s čímž vyslovila nesouhlas. Poukázala na to, že v období 7-9/2021 činil dle výsledku hospodaření průměrný zisk žalobkyně [částka] za celý den (24 hodin), přičemž znalec za rozhodné období dospěl k závěru o ušlém zisku ve výši [částka] za noc. Podle ní měl soud prvního stupně v takovém případě alespoň provést nezbytnou moderaci, která by takové náklady reflektovala. Spravedlivé určení náhrady škody podle ní musí zohlednit podstatné okolnosti případu spočívající v nezbytnosti zásahu státu za účelem splnění jeho ústavně zakotvené povinnosti chránit primární hodnoty všech obyvatel, což samo o sobě vede k potřebě moderace ve smyslu § 2953 o. z. Zdůraznila nutnost neustále reagovat na měnící se pandemickou situaci i potřebu, aby právo na neomezené podnikání ustoupilo ochraně zdraví a života. Dovolala se principů nejvyšší hodnoty, předběžné opatrnosti či prevence s tím, že plošná epidemie je obtížně předvídatelnou vyšší mocí, která zvyšuje nároky na rychlou reakci státu spočívající v přijímání ochranných opatření ve prospěch celé společnosti. Zmínila, že před pandemií takovéto situace řešil pouze krizový zákon, na jehož základě byl přijat i speciální zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii Covid-19, který odškodňoval pouze skutečnou škodu, nikoliv ušlý zisk či dokonce nemajetkovou újmu. Požadavky žalobkyně tak představují nepřípustně extenzivní výklad v rozporu s možnostmi státu a úmyslem zákonodárce. Zopakovala, že odškodnění podle zák. č. 82/1998 Sb. nepřichází v úvahu, protože zde absentuje akt individuální aplikace práva, povinnosti jsou všeobecného a celostátního dopadu a nejsou určeny ve vztahu ke konkrétním osobám. Tím ani žalobkyně dle ní nemůže být aktivně legitimována k podání takové žaloby. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobu zamítl.

6. Žalobkyně se ve svém vyjádření k odvolání žalované ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Souhlasila se shledanou příčinnou souvislostí mezi nařízením nezákonných mimořádných opatření a jí vzniklou újmou. Poukázala na to, že výše ušlého zisku byla vypočtena nezávislým znalcem, který srovnal předmětné období s bezprostředně navazujícím obdobím, v němž taktéž panovala pandemie, ale činnost žalobkyně nebyla žalovanou omezena, čímž byla dle žalobkyně zohledněna pandemie v rozhodném období. Namítla, že pokud žalovaná neměla ve znalecký posudek důvěru, mohla žádat zpracování revizního posudku. Zdůraznila, že předmětem tohoto řízení není důvodnost přijímání mimořádných opatření, ale zda vydávaná mimořádná opatření byla v části týkající se žalobkyně v souladu se zákonem či nikoliv, což žalobkyně prokázala. Žalovaná nerespektovala rozhodnutí NSS a i přes zjištěný rozpor se zákonem vydávala opětovně mimořádná opatření totožného znění bez řádného odůvodnění. Své tvrzení, že pokud by nebyla vydávána mimořádná opatření, došlo by k nekontrolovatelnému šíření [podezřelý výraz], žalovaná nijak neprokazovala, a dle žalobkyně toto může vyloučit tabulka tzv. nadúmrtí, z níž vyplývá, že např. Švédsko, které žádná opatření nepřijímalo, bylo v počtu nadúmrtí na 7. místě na rozdíl od České republiky, která i s opatřeními byla na 19. místě. Požadavek na moderaci z důvodu zohlednění pandemické situace je podle ní nedůvodný, neboť v daném případě se jedná o opakované vydávání totožných nezákonných mimořádných opatření ze strany žalované, aniž by byla reflektována zrušující rozhodnutí NSS, jejichž závěry musely být žalované známy. Pokud se žalovaná dovolává neexistence individuálního právního aktu, poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR, která danou problematiku již vyřešila. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal na základě podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 3 zák. č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za škodu, kterou způsobily (a) státní orgány, (b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona (dále jen „úřední osoby“), (c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen „územní celky v přenesené působnosti“).

9. Podle § 7 cit. zák. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. (2) Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

10. Podle § 8 odst. 1, 3 cit. zák. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. (3)Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

11. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 94/2021 Sb. může [podezřelý výraz] (dále jen „ministerstvo“), krajská hygienická stanice nebo [právnická osoba] (dále jen „krajská hygienická stanice“) za účelem likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření, kterým přikáže určitou činnost přispívající k naplnění uvedeného účelu, nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž výkonem by mohlo být šířeno onemocnění COVID-19, anebo stanoví podmínky provádění takových činností nebo poskytování takových služeb. Ministerstvo může nařídit mimořádné opatření podle věty první s celostátní působností nebo s působností na území několika krajů. [právnická osoba] může mimořádné opatření nařídit na území svého správního obvodu.

12. Podle § 3 odst. 6 cit. zák. vydá mimořádné opatření podle § 2 ministerstvo nebo krajská hygienická stanice jako opatření obecné povahy, a to bez řízení o návrhu opatření obecné povahy. Toto opatření nabývá účinnosti čtvrtým dnem ode dne vyvěšení na úřední desce ministerstva nebo krajské hygienické stanice, nestanoví-li ministerstvo nebo krajská hygienická stanice pozdější den nabytí jeho účinnosti. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, může ministerstvo nebo krajská hygienická stanice stanovit dřívější den nabytí účinnosti mimořádného opatření než uvedený ve větě druhé. Mimořádné opatření se vyvěšuje na dobu nejméně 15 dnů. Ministerstvo zašle opatření též krajským hygienickým stanicím, které jsou povinny jej bezodkladně vyvěsit na svých úředních deskách na dobu nejméně 15 dnů. [právnická osoba] zašle jí vydané mimořádné opatření bezodkladně ministerstvu; ministerstvo toto opatření zveřejní na své úřední desce.

13. Podle § 4 cit. zák. není zmocnění ministerstva a krajské hygienické stanice k vydávání mimořádných opatření podle § 69, § 80 odst. 1 písm. g) a § 82 odst. 2 písm. m) zákona o ochraně veřejného zdraví tímto zákonem dotčeno. Při vydávání mimořádných opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví, jejichž účelem je likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku a které mají celostátní působnost, se použije § 3 odst. 1 až 5 a § 9 obdobně.

14. Podle § 13 odst. 1, 2 a 4 cit. zák. je k projednání návrhu podle soudního řádu správního na zrušení mimořádného opatření podle § 2 odst. 2 nebo mimořádných opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví ve stavu pandemické pohotovosti, jejichž účelem je likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku, příslušný Nejvyšší správní soud, pokud mimořádné opatření vydalo ministerstvo. V ostatních případech je k projednání návrhu příslušný krajský soud (odstavec 1). Návrh lze podat do 1 měsíce ode dne, kdy návrhem napadené mimořádné opatření nabylo účinnosti (odstavec 2). Pozbylo-li mimořádné opatření platnosti v průběhu řízení o jeho zrušení, nebrání to dalšímu postupu v řízení. Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo jeho části byly v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem, v rozsudku vysloví tento závěr (odstavec 4).

15. Podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) zák. č. 258/2000 Sb. jsou mimořádnými opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku (b) zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami, zejména omezení cestování z některých oblastí a omezení dopravy mezi některými oblastmi, zákaz nebo omezení slavností, divadelních a filmových představení, sportovních a jiných shromáždění a trhů, uzavření [podezřelý výraz] jednodenní nebo lůžkové péče, zařízení sociálních služeb, škol, školských zařízení, zotavovacích akcí, jakož i ubytovacích podniků a provozoven stravovacích služeb nebo omezení jejich provozu, a (i) zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku.

16. Podle § 80 odst. 1 písm. g) cit. zák. nařizuje [podezřelý výraz] k ochraně a podpoře veřejného zdraví mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku a mimořádná opatření k ochraně zdraví fyzických osob při výskytu nebezpečných a z nebezpečnosti podezřelých výrobků a nejakostních či z porušení jakosti podezřelých vod, při živelních pohromách a jiných mimořádných událostech, pokud mají být provedena celostátně nebo na území několika krajů, a rozhoduje o jejich ukončení včetně uvolnění výrobků na trh nebo do oběhu.

17. Podle § 94a odst. 2 cit. zák. vydá příslušný orgán ochrany veřejného zdraví [mimo jiné i] opatření na úseku předcházení vzniku a šíření infekčních [podezřelý výraz], ochrany veřejného zdraví před nebezpečnými a z nebezpečnosti podezřelými výrobky a vodami podle § 80 odst. 1 písm. g), která se týkají obecně vymezeného okruhu adresátů, jako opatření obecné povahy. Opatření obecné povahy se vydává bez řízení o návrhu opatření obecné povahy. Toto opatření obecné povahy nabývá účinnosti dnem vyvěšení na úřední desce orgánu ochrany veřejného zdraví, který opatření vydal, a vyvěšuje se na dobu nejméně 15 dnů. Jde-li o opatření obecné povahy [podezřelý výraz], zašle je [podezřelý výraz] též krajským hygienickým stanicím, které jsou povinny jej bezodkladně vyvěsit na svých úředních deskách na dobu nejméně 15 dnů.

18. V řízení bylo prokázáno, že na základě mimořádných opatření vydaných žalovanou ve dnech [datum], [datum] a [datum] byla žalobkyně omezena ve svém podnikání spočívajícím v non stop provozovaném maloobchodním prodeji v období od [datum] do [datum] každý den od 22:00 hod do 5:59 hod. Žalobkyně podala k Nejvyššímu správnímu soudu včasné návrhy na zrušení uvedených mimořádných opatření a ten svými rozsudky rozhodl o tom, že shora uvedená mimořádná opatření byla vydána v rozporu se zákonem (byť v prvém případě to bylo na základě návrhu jiného účastníka, který jej podal dříve, než žalobkyně).

19. Recentní judikatura Nejvyššího soudu ČR zabývající se podmínkami odpovědnosti státu za škodu způsobenou mimořádnými opatřeními přijatými státními orgány ČR v době pandemie onemocnění Covid-19, z níž správně vycházel i soud prvního stupně, reprezentovaná zejména přelomovým rozsudkem NS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dospěla k závěru, že mimořádná opatření vydaná [podezřelý výraz] v souvislosti s epidemií Covid-19 dle § 2 odst. § 9 zákona č. 94/2021 Sb. nebo dle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb. jako opatření obecné povahy představují rozhodnutí ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu č. 82/1998 Sb. Za účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je pak třeba považovat osobu, která sice nemohla být účastníkem řízení o vydání mimořádného opatření [podezřelý výraz] v souvislosti s epidemií COVID-19, které je vydáváno bez řízení, ale nezákonným mimořádným opatřením bylo o jejích právech a povinnostech rozhodováno a současně v zákonem stanovené lhůtě využila možnost podat žalobu na zrušení mimořádného opatření pro nezákonnost, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv 20. Žalobkyně tím, že podala návrhy na zrušení předmětných mimořádných opatření, a dala tak v souladu se zákonem najevo, že příslušná mimořádná opatření vnímá jako škodlivá a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jejich vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, založila své účastenství v řízení, čímž splnila jednu ze základních podmínek pro možnost uplatnění nároku dle zák. č. 82/1998 Sb. Zrušením citovaných mimořádných opatření Nejvyšším správním soudem ČR pro nezákonnost pak došlo k naplnění i druhé základní podmínky pro založení prvního předpokladu odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 7 cit. zákona.

21. Odvolací soud souhlasí i s naplněním druhého z předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, a to existenci škody v podobě ušlého zisku. Je zřejmé, že nemožnost žalobkyně provozovat maloobchodní činnost po dobu jedné třetiny její obvyklé provozní doby musela mít negativní odraz v nedosažení očekávatelného majetkovém prospěchu, který by u žalobkyně nastal za běžných okolností. Soud prvního stupně správně za účelem jeho zjištění nařídil znalecké zkoumání, z jehož závěrů vycházel, a ani odvolací soud neměl důvod pochybovat o způsobilosti znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem [právnická osoba]. určit výši zisku, který žalobkyni ušel v období od [datum] do [datum] (tj. po dobu 17 dnů) tím, že nemohla prodávat v době od 22:00 hod do 5:59 hod. Odvolací soud nepovažuje za nevhodné, pokud znalec za srovnatelné období určil dobu od [datum] do [datum], tj. 17 dnů téměř bezprostředně navazujících na srovnávané období. V dané době se nijak nezměnila pandemická situace a odvolací soud souhlasí s žalobkyní, že jediným rozdílem srovnávaného období od posuzovaného období byla právě možnost žalobkyně provozovat její činnost neomezeně. Odvolací soud má za to, že zpracovatel znaleckého posudku dostatečně vysvětlil, proč do posuzovaného období nezahrnul všechny náklady, které obvykle podnikatel musí vynaložit na zisk, tj. žalovanou namítané nájemné, snížení nákladů na elektřinu a na výplaty zaměstnanců, u nichž odpadl noční příplatek. Jako důvod označil znalecký ústav velmi krátké posuzované období, v němž se obtížně rozlišuje, zda takové náklady jsou výtěžnostní (tedy že se vytíží vyššími tržbami), či zda je relevantní očekávat jejich přírůstek. Dále znalec vycházel z informace žalobkyně, že mzdy jejích pracovníků nebyly v daném období nijak kráceny. Nejvyšší náklad elektřiny byl vynaložen na chlazení potravin, které probíhalo bez ohledu na délku provozní doby, a ani nájemného se zkrácení provozu nedotklo. Zjištěné ve znaleckém posudku nezahrnuté náklady se tak jevily znalci jako standardně vynaložené v běžné výši jako za plného provozu, proto nebyly ve výši ušlého zisku zohledněny. Takovéto vysvětlení považuje odvolací soud za pochopitelné, správné a logické vyvození důsledků z daných zjištění, které neodporuje principům zdravého myšlení.

22. Podle odvolacího soudu pak byl naplněn i poslední z nezbytných předpokladů odpovědnosti žalované za zjištěnou majetkovou újmu, a to příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a žalobkyni vzniklou škodou, jak správně dovodil i soud prvního stupně. Je zřejmé, že pokud by mimořádná opatření nebyla vydána v rozporu se zákonem, bylo by možné omezení provozu žalobkyně posoudit jako potřebu, aby jeden z ústavou chráněných zájmů, tj. volnost podnikání, ustoupil vyšší chráněné hodnotě, tj. ochraně života a zdraví člověka a lidské společnosti. K omezení podnikání žalobkyně však došlo nezákonně, a to opakovaně, aniž by žalovaná respektovala závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu, který předmětná mimořádná opatření pro nezákonnost zrušil, a promítla je do nově vydaných mimořádných opatření, pokud považovala takováto mimořádná opatření za potřebné řešení pandemické situace. Jedinou příčinou, proč žalobkyně nedosáhla obvyklého zisku, tedy bylo vydání nezákonných mimořádných opatření.

23. Pokud se žalovaná dovolávala moderace zjištěné částky z důvodu zohlednění pandemické situace v zemi a nutnosti rychle reagovat na nastalou situaci, pak odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal důvod výslednou částku jakkoliv moderovat. Je třeba si uvědomit, že i za takové situace, která tehdy panovala, směla žalovaná činit své kroky k ochraně nejvyšších hodnot pouze v rámci zákona, tedy obecně očekávatelným způsobem, nikoliv svévolně, navíc za situace, že byla již v prvním rozsudku zrušujícím jí vydané mimořádné opatření poučena o nezákonnosti svého rozhodnutí a o tom, v čem nezákonnost spočívala, tedy měla možnost se u dalších mimořádných opatření vytknutých chyb vyvarovat, což neučinila.

24. Soud prvního stupně tedy správně shledal naplnění všech předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za majetkovou újmu žalobkyně v podobě ušlého zisku způsobenou vydáním nezákonných mimořádných opatření a odvolací soud souhlasí i s výší náhrady tak, jak ji zjistil soud prvního stupně. Protože rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný stejně jako výsledku řízení odpovídající výrok o náhradě nákladů řízení, odvolací soud jej postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, a vzniklo jí tím právo na náhradu jeho nákladů. Jejich výši určil odvolací soud jako náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně sestávající z odměny advokáta za dva úkony (vyjádření k odvolání ze dne [datum], účast u odvolacího jednání dne [datum]) po [částka] dle § 7 a § 11 odst. 1 a. t. a z náhrady hotových výdajů za [částka] za vyjádření k odvolání a za [částka] za účast u odvolacího jednání podle § 13 odst. 4 a. t. dle jeho aktuálního znění, tj. v celkové výši [částka].

Poučení