46 C 44/2022 - 270

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně].[IČO žalobkyně] [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované] pro zaplacení 173 882 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 173 882 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 173 882 Kč od 22. 9. 2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 135 365 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 203 877 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnila tím, že u ní došlo nesprávným úředním postupem státu škoda v podobě ušlého zisku vydáváním mimořádných opatření žalované. Žalovaná vydala dne 10. 4. 2021 [č. účtu], kterým nařídila postupem podle ustanovení § 69 odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. a podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) až e) a i) zákona č. 94/2021 Sb., k ochraně obyvatelstva před dalším rozšířením onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2 s účinností ode dne 12. dubna 2021 od 00:00 hod do odvolání tohoto mimořádného opatření mimo jiné v části I., pod bodem 7, že se omezuje maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, ve kterých není podle bodu I/1 zakázána přítomnost veřejnosti, tak, že se zakazuje v čase mezi 22:00 hod. až 05:59 hod. (dále jen jako „opatření ze dne 10. 4. 2021). Dne 22. 4. 2021 Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. 6 Ao 11/2021-48 (s právní mocí k 23. 4. 2021) rozhodl o zrušení uvedeného mimořádného opatření čtvrtým dnem od právní moci předmětného rozhodnutí. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 4. 2021. Důvod zrušení mimořádného opatření soud spatřoval v tom, že nebylo vydáno zákonem předepsaným postupem. Dne 23. 4. 2021 vydala žalovaná mimořádné opatření čj. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, kterým nařídila s účinností ode dne 26. dubna 2021 od 00:00 hod do mimo jiné v části I., pod bodem 7, že se omezuje maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, ve kterých není podle bodu I/1 zakázána přítomnost veřejnosti, tak, že se zakazuje v čase mezi 22:00 hod. až 05:59 hod. (dále jen jako „opatření ze dne 23. 4. 2021“). Dne 29. 4. 2021 vydala žalovaná mimořádné opatření čj. MZDR 14601/2021 7/MIN/KAN, kterým nařídila s účinností ode dne 3. 5 2021 od 00:00 hod do odvolání tohoto mimořádného opatření mimo jiné v části I., pod bodem 7, že se omezuje maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, ve kterých není podle bodu I/1 zakázána přítomnost veřejnosti, tak, že se zakazuje v čase mezi 22:00 hod. až 05:59 hod. (dále jen jako „opatření ze dne 29. 4. 2021). Dne 20. 5. 2021 Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem čj. 8 Ao 4/2021-75 (s právní mocí k 20. 5. 2021) tak, že opatření ze dne 23. 4. 2021 a 29. 4. 2021, byla v části čl. I bodu 7 v rozporu se zákonem. Na základě uvedených mimořádných opatření byla žalobkyně omezena ve svém podnikání v období od 12. 4. 2021 do 20. 5. 2021, a to každý den od 22:00 hod do 5:59 hod. Nejvyšší správní soud svými rozsudky rozhodl o tom, že shora uvedená mimořádná opatření byla v rozporu se zákonem. Žalobkyně tedy byla ve své podnikatelské činnosti omezena nezákonně, a jednáním státu jí tak vznikla škoda v žalobou vyčíslené výši. Tuto uplatnila u žalované podáním ze dne 21. 9. 2021, žalovaná ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2022 uvedla, že z žádosti ani dalších dokumentů nemá za to že by žalobkyně ušlý zisk vyčíslila takovým způsobem, aby bylo možné poskytnout náhradu škody, neboť neuvedla, jakou poměrnou část celkového zisku tvořily prodeje mezi 22 a 6 hodinou.

2. Žalovaná ve svém vyjádření potvrdila přijetí žádosti žalobkyně dne 21. 9. 2021, na níž bylo reagováno tak, než nebyly shledány předpoklady dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon“). Nejvyšším správním soudem bylo rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, čj. 6 Ao 11/2021-48, rozhodnuto o zrušení mimořádného opatření ze dne 10. 4. 2021 ke čtvrtému dni od právní moci tohoto rozsudku. Navrhovatelem byla osoba odlišná od žalobkyně. Rozsudkem ze dne 20. 5. 2021,[Anonymizováno]čj. 8 Ao 4/2021-45, rozhodnuto o zrušení mimořádných opatření ze dne 23. 4. 2021 a 29. 4. 2021. Navrhovatelem byl v tomto případě žalobce. Zákon umožňuje odškodňovat škodu vzniklou na základě individuálních rozhodnutí ve věci nebo nesprávný úřední postup. Mimořádná opatření fakticky nejsou opatřeními obecné povahy, nýbrž právním předpisem, jako je tomu u opatření vydávaných dle krizového zákona, vzniklá škoda způsobená právním předpisem tak není odškodnitelná dle zákona č. 82/1998 Sb. K tomuto odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, čj. 14 A 41/2020-111. I kdyby bylo lze mimořádná opatření považovat za opatření obecné povahy, domáhal se náhrady škody ve smyslu zákona je vázáno na podmínku účastenství dotčené osoby v řízení. Má-li být žalobkyně aktivně legitimována, musí se v řízení rozhodovat konkrétně o jejích právech a povinnostech. V případě mimořádných opatření žalované se však o tento případ nejedná, neboť byla vydána v beznávrhovém řízení, bez účastníků a z povahy věci zde ani nemůže být osoba legitimovaná k náhradě škody. Touto osobou nemůže být ani ten, kdo se zrušení mimořádného opatření domáhal žalobou.

3. Žalobkyně ve své replice uvedla, že má za to, že mimořádná opatření jsou opatřeními obecné povahy, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, čj. 8 Ao 4/2021-75. Skutečnost, že pro účely zákona se považuje opatření obecné povahy za rozhodnutí, hovoří též důvodová zpráva k k novele zákona č. 160/2006 Sb., a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3292/2015, 30 Cdo 1642/2018 a 30 Cdo 3079/2016. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1642/2018 lze dovodit i aktivní legitimaci žalované.

4. Žalovaná následně shrnula, že stát nelze volat k odpovědnosti s ohledem na absenci individuálního aktu aplikace práva a nesplnění podmínky aktivní věcné legitimace, a rovněž principiálně s ohledně na ochranu primárních hodnot (princip předběžné opatrnosti, princip prevence), kterým musí v krizové situaci ustoupit individuální zájem jednotlivce. Žalovaná má dále za to, že žalobkyně netvrdí ani neprokazuje kauzální nexus mezi tvrzenou škodou a dotčenými opatřeními žalované ani vznik a rozsah tvrzené škody.

5. Žalobkyně svým podáním ze dne 24. 6. 2024 co do částky 29 995 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení zpět. Usnesením ze dne 17. 7. 2024, čj. 46 C 44/2022-239 bylo řízení v rozsahu zpětvzetí zastaveno.

6. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění.

7. Z žádosti o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je patrno, že dne 21. 9. 2021 žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně uplatnila u žalované svůj nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku za období od 12. 4. 2021 do 29. 4. 2021 ve výši 203 877 Kč, kdy tato měla být způsobena vydáním opatření ze dne 10. 7. 2021, 23. 4. 2021 a 29. 4. 2021, která následně byla Nejvyšším správním soudem pro nezákonnost zrušena. Těmito opatřeními byl omezen maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, ve kterých není podle bodu I/1 zakázána přítomnost veřejnosti, tak, že se zakazuje v čase mezi 22:00 hodinou až 5:59 hodinou.

8. Z vyrozumění o posouzení žádosti ze dne 7. 1. 2022 soud zjistil, že žádost žalobkyně byla žalované doručena dne 21. 9. 2021. Žalovaná zjistila, že z žádosti ani přiložených dokumentů nemá za to, že by žalobkyně ušlý zisk vyčíslila takovým způsobem, aby bylo možné poskytnout jeho náhradu. Z žádosti dále nevyplývá ani jakou poměrnou část celkového zisku tvořily prodeje mezi 22:00 a 6:00 ranní. Není tak možné určit, jakou měrou se na škodě skutečně podílela mimořádná opatření a do jaké míry pokles zisku způsobený na základě chování spotřebitele v době, kdy nebyla otvírací doba omezena. Nároku žalobkyně tak nebylo žalovanou a vyhověno.

9. Z mimořádného opatření ze dne 10. 4. 2021 je zřejmé, že s účinností od 12. 4. 2021 od 0:00 hodin do odvolání se mimo jiné (v bodě I/7) omezuje maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, ve kterých není dle bodu I/1 zakázána přítomnost veřejnosti, tak, že se zakazuje v čase mezi 22:00 až 5:59 hodinou s tím, že tento zákaz se nevztahuje na činnosti, které nejsou živností podle živnostenského zákona a na provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, lékáren, prodejen v místech zvýšené koncentrace cestujících na letištích, železničních stanicích a autobusových nádražích, rodejen ve zdravotnických zařízeních, provozoven stravovacích služeb v rozsahu bodu I/2, vozidel taxislužby nebo jiné individuální smluvní přepravy osob. Mimořádné opatření nabylo platnosti dnem jeho vydání. Současně s účinností ode dne 12. 4. 2021. Od 0:00 hodin bylo zrušeno mimořádné opatření ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021. čj. MZDR 14601/2021–1/MIN/KAN.

10. Z mimořádného opatření bod ze dne 23. 4. 2021 plyne, že s účinností od 26. 4. 2021 od 0:00 hodin do odvolání tohoto opatření se mimo jiné (v bodě I/7) omezuje maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, ve kterých není podle bodu I/1 zakázána přítomnost veřejnosti tak, že se zakazuje v čase mezi 22:00 a 5:59 hodinou s tím, že tento zákaz se nevztahuje na činnosti, které nejsou živností podle živnostenského zákona a na provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy lékáren, prodejen v místech zvýšené koncentrace cestujících na letištích, železničních stanicích a autobusových nádražích, prodejen ve zdravotnických zařízeních, provozoven stravovacích služeb v rozsahu podle bodu I/2, vozidel taxislužby nebo jiné individuální smluvní přepravy osob. Mimořádné opatření nabylo platnosti dnem jeho vydání. S účinností ode dne 26. 4. 2021 bylo zrušeno mimořádné opatření ze dne 10. 4. 2021 ve znění mimořádného opatření ze dne 12. 4. 2021 a mimořádného opatření ze dne 19. 4. 2021.

11. Z mimořádného opatření ze dne 29. 4. 2021 je patrné, že s účinností ode dne 3. 5. 2021 od 0:00 hodin do odvolání se mimo jiné (v bodě I/7) omezuje maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, ve kterých není podle bodu I/1 zakázána přítomnost veřejnosti, takže se zakazuje v čase mezi 22:00 až 5:59 s tím, že tento zákaz se nevztahuje na činnosti, které nejsou živností podle živnostenského zákona a na provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy lékáren, prodejen v místech zvýšené koncentrace cestujících na letištích, železničních stanicích a autobusových nádražích, prodejen ve zdravotnických zařízeních, provozoven stravovacích služeb v rozsahu dle bodu I/2 a vozidel taxislužby nebo jiné individuálních smluvní přepravy osob. Mimořádné opatření nabylo platnosti dnem jeho vydání. S účinnosti ode dne 3. 5. 2021. Od 0:00 hodin bylo zrušeno mimořádné opatření ze dne 23. 4. 2021.

12. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021 čj. 6 Ao 11/2021-50 plyne, že k návrhu [tituly před jménem] [jméno FO] bylo rozhodováno o zrušení mimořádného opatření ze dne 10. 4. 2021, 12. 4. 2021, 19. 4. 2021, a to tak, že opatření obecné povahy – mimořádné opatření odpůrce ze dne 10. 4. 2021 a dalších dvou opatření se ruší čtvrtým dnem od právní moci rozsudku. V rozsudku pak v odst. 26 a 28 Nejvyšší správní soud konstatoval, že postupem odpůrce při vydání napadeného opatření došlo k porušení § 3 odst. 3 pandemického zákona, neboť odpůrce vydal napadané opatření bez předchozího souhlasu vlády, aniž by svůj postup jakkoliv odůvodnil a náležitě vysvětlil, v čem spatřuje nebezpečí z prodlení opravňující výjimečný postup dle § 3 odst. 3 pandemického zákona. Ostatně fakt, že napadané opatření je vydáváno bez předchozího souhlasu vlády v režimu § 3 odst. 4 pandemického zákona není z textu opatření ani jeho odůvodnění nijak patrný. Nejvyšší správní soud uzavřel, že napadené opatření nebylo vydáno zákonem předepsaným postupem, přičemž formálně se tento závěr vztahuje na celé napadené opatření ze dne 10. 4. 2021. I to je důsledkem rozhodnutí odpůrce podrobit předchozí opatření revizi v řadě jeho bodů a vydat je v podobě nového opatření, na něž se již dříve vyslovený souhlas vlády nevztahuje. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na zásadní procedurální pochybení napadené opatření zrušil.

13. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021, čj. 8 Ao 4/2021–75, bylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně proti [Anonymizováno] na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 23. 4. 2021 a ze dne 29. 4. 2021 tak, že opatření obecné povahy - mimořádné opatření odpůrce ze dne 23. 4. 2021 bylo v článku I/7 v rozporu se zákonem, opatření obecné povahy – mimořádné opatření odpůrce ze dne 29. 4. 2021 bylo v části článku I/7 v rozporu se zákonem. Soud shledal návrhy žalobkyně důvodnými. Nejvyšší správní soud pak dospěl k závěru, že obě mimořádná opatření byla v rozsahu článku I/7 v rozporu se zákonem, neboť nedostála požadavku na zákonem požadované odůvodnění a jsou v tomto rozsahu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Vzhledem ke zrušení mimořádného opatření v průběhu řízení a s ohledem na § 13 odst. 4 pandemického zákona soud vyslovil, že mimořádná opatření byla v rozporu se zákonem.

14. Z návrhu na zrušení části mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví dne 10. 4. 2021, čj. MZDR 14601/2021–2/MIN/KAN, podle § 13 zákona č. 94/2021 Sb., zákon o mimořádných opatřeních při epidemiích onemocnění COVID–19 a o změně některých souvisejících zákonů v platném znění ze dne 16. 4. 2021 plyne, že žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně uplatnila návrh u Nejvyššího správního soudu.

15. Informací o řízení ze dne 20. 4. 2021 Nejvyšší správní soud sdělil žalobkyni, že obdržel její návrh a věci vedená u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ao 15/2021.

16. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2021 č. j. 6 Ao 15/2021–28 plyne, že návrh žalobkyně na zrušení části mimořádného opatření ze dne 10. 4. 2021 a dále opatření ze dne 12. 4. 2021 a 19. 4. 2021 se odmítá, a to z důvodu, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2021 čj. 6 Ao 11/2021–46 zrušil návrhem napadené opatření a nejsou tak splněny podmínky, na základě kterých by mohlo řízení dále pokračovat.

17. Ze znaleckého posudku číslo [č. účtu] znalecké kanceláře [právnická osoba], ze dne 4. 6. 2024 vyplynulo, že znalecký ústav stanovil výši ušlého zisku žalobkyně za období od 12. 4. 2021 do 29. 4. 2021 částkou 173 882 Kč. Ušlý zisk měl vzniknout tím, že prodejna žalobkyně byla uzavřena v časovém intervalu od 22:00 do 5:59 hodin. Znalecký ústav uvedl, že za klíčový parametr pro stanovení ušlého zisku považuje tržby za příslušné období, po jejich vyčíslení vyšel z časového úseku následujícího po období, ve kterém již prokazatelně nebyla účinná opatření omezující maloobchodní prodej. Jako komparační období znalec zvolil časový úsek od 21. 5. 2021 do 7. 6. 2021, tedy měsíc od posuzovaného období, když současně se jedná o časový úsek, který je nadále zatížen pandemickou situací ve společnosti. Tržby očekávatelné v posuzovaném období tak byly stanoveny pomocí analogie s obdobím od 21. 5. 2021 do 7. 6. 2021. Průměrný počet paragonů a průměrná hodnota nákupu byly v rámci posudku brány jako výchozí vždy za příslušný časový úsek v kalendářním měsíci května nebo června. Důvodem bylo, že jde o nejbližší období nedotčené lokálním omezením pohybu osob a znalec dané období považuje za vhodnou dostupnou indikaci tržeb žalobkyně dosažitelných v posuzovaném období při neexistenci časového omezení prodeje. Vstupy do výpočtu jsou průměrná hodnota nákupu a průměrný denní počet paragonů odvozený pro příslušný hodinový úsek dne za období 21. 5. o náklady za období a identifikaci nákladů ovlivňujících ušlý zisk znalecký ústav sdělil, že bral v potaz pouze náklady, u nichž bylo možné zjevně očekávat, že dojde k jejich navýšení, pokud by bylo možné v období realizovat prodeje v časovém rozpětí od 22:00 do 5:59 hodin, nicméně schopnost redukovat skutečné náklady v takto krátkém časovém horizontu znalecký ústav považuje za omezenou. Významnou položkou jsou náklady na prodané zboží, kdy tato položka zatěžuje zisk žalobkyně a zároveň bezprostředně souvisí s dosahovanými tržbami pro výpočet výše nákladů na prodané zboží. V období vychází z mediánu, poměru nákladů na prodané zboží k tržbám z prodaného zboží na úrovni 65 %, náklady na prodané zboží pak vypočetl znalecký ústav částkou 323 380 Kč. Znalecký ústav se dále zabýval tím, zda kromě nákladů na prodané zboží mají být ušlé tržby kalkulované pro posuzované období zatíženy dalšími náklady. Tyto náklady by bylo relevantní uvažovat v případě, kdyby přírůstkové tržby za relativně krátké posuzované období vedly k vynaložení dalších vstupů oproti skutečnému stavu. Ze zúčtovacího listu mezd za měsíc duben 2021 znalecký ústav dovodil, že žalobkyně zaměstnávala v dubnu 2021 celkem 18 osob, se 3 měla uzavřenou dohodu o provedení práce a se zbylými 15 osobami měla uzavřené pracovní smlouvy. Na úrovni hrubé mzdy byl evidován náklad ve výši 365 663 Kč. Spolu s vedlejšími náklady na zdravotní a sociální pojištění pak náklad činil[Anonymizováno]487 516 Kč. V souvislosti s omezením času pro maloobchodní prodej pak nebyly v posuzovaném období kráceny odměny zaměstnanců a nebyla využívána podpora ze strany ministerstva práce a sociálních věcí. Ve druhém čtvrtletí kalendářního roku 2021 byla na mzdových nákladech spolu s náklady na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění vynaložena částka 1 561 000 Kč. Podíl hrubých mezd s vedlejšími sociálními náklady za měsíc duben 2021 na čtvrtletních nákladech dosahuje 31,2 %, přičemž teoretický alikvótní podíl je 33,3 %. Příslušná odchylka je relativně nízká, nepřesahuje 10 % alikvóty. Za měsíc duben 2021 byla fakturována odměna za ostrahu od společnosti [právnická osoba] ve výši 144 897,50 Kč včetně DPH, přičemž doba strávená ostrahou na místě byla 119 hodin. Dny, ve kterých byla ostraha v prodejně přítomna, se z velké části překrývaly s dobu, po kterou byla prodejna uzavřena na základě mimořádných opatření. Jednalo se o standardní plnění smluvních závazků. Znalecký ústav proto zajištění ostrahy v období nepovažuje za vícenáklad vyvolaný omezením prodeje tržeb, zároveň neuvažoval s přírůstkovými náklady za ostrahu ve vztahu k ušlým tržbám. Nájemné za měsíc duben 2021 činilo 137 000 Kč bez DPH, vzhledem k tomu, že nájemné odpovídalo celému období dubna 2021, posuzované období nebylo uvažováno v rámci výpočtu ušlého zisku s dodatečnými náklady spojenými s nájmem, zároveň nebylo uvažováno ani s přírůstkovými náklady ve formě spotřeby elektřiny, kdy významné náklady na spotřebu jsou spojeny se zajištěním chlazení potravin a období se nachází mimo topnou sezónu. Není proto relevantní uvažovat s navýšením nákladů v souvislosti s kvantifikovanými tržbami. Z provedené analýzy pak vyplynulo, že vhodnou úrovní kvantifikace ušlého zisku je úroveň tzv. hrubého zisku. To znamená, že jde o tržby z prodeje zboží ponížené o náklady na prodané zboží, přičemž nebyl identifikován potřebný nárůst dalších nákladů oproti skutečnému stavu. To znamená, že společnost byla z pohledu ostatních zdrojů připravena na dosažení vyšších tržeb. Ušlé tržby za celé období činily 497 261 Kč po odečtení nákladů ve výši 323 380 Kč pak znalecký ústav dospěl k výši ušlého zisku v částce 173 882 Kč.

18. Znalec ze znaleckého ústavu [právnická osoba], v rámci svého výslechu výtěžkovou metodu, jakou znalecký ústav při svém výpočtu užil, a to právě s ohledem na to, že posuzované období bylo velice krátké, neboť činilo pouhých 17 dnů. Vysvětlil i způsob, pro který do výše zisku nezapočetl všechny myšlené náklady, ale odečetl v zásadě náklady na pořízení zboží. Taktéž osvětlil, byť z laického pohledu nikoliv jednoduše, proč vypočetl zisk (který při přepočtu vychází na 10 000 Kč), který převyšuje čistý zisk v pozdějším období, a to tak, že v omezeném období byl počítán pouze přírůstkový zisk z nočního prodeje, neboť již byla uhrazena významná část nákladů, proto by bylo dosaženo zvýšených tržeb a tím vyššího přírůstkového zisku, než je zisk průměrný v období, kdy nedošlo k omezení restrikcemi. V zásadě tak uvedl, že ušlý zisk nelze jednoduše přepočíst na den či hodinu lineárně nebo na základě jednoduchého kupeckého počtu. Shrnul, že v krátkém období je větší část nákladů fixních než variabilních. Protože se podnikatel nemůže plně přizpůsobit. Čím je období delší, tím se lze více přizpůsobovat v rámci podnikatelské činnosti. Tím jsou pak náklady zjevně variabilní, jako třeba náklady na pronájem zboží. Tj. čím víc prodá, tím víc je třeba nakoupit a tím pádem i víc spotřebuje. Proto v posuzovaném krátkém období byla užita metoda výtěžnostní. Tým zaměstnanců byl dán, nebylo lze krátit jejich plat, ale nebylo pro ně adekvátní množství práce, protože např. množství zaměstnanců bylo optimalizováno na prodej v nonstop režimu. Proto znalecký ústav chápe osobní náklady jako výtěžnostní náklad. Kdyby žalobkyně měla možnost nonstop provozu, náklady by se nijak významně nezvýšily. Při výpočtu znalec činil srovnání i mezi kvartály.

19. Soud hodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Listinné důkazy nebyly stranami rozporovány, pokud se jedná o znalecký posudek a výslech znalce, má soud za to, že tomuto v zásadě není co vytknout. Znalec při výslechu vysvětlil z jakých údajů vycházel a proč některé z nákladů v rámci výpočtu nebral v potaz, což je do jisté míry zdůvodněno výdělkovou metodou výpočtu. Z výslechu v zásadě vyplynulo, že ušlý zisk je třeba nahlížet komplexněji, v širších souvislostech, a nikoliv pouze v období 17 dnů vypočíst výši potenciálních tržeb, odečíst mzdové náklady, náklady na nájemné a ostrahu a energie a podělit výpočet počtem hodin, po kterou byla prodejna uzavřena, ale že se jedná o výpočet složitější, kdy je samozřejmě třeba zvažovat náklady, ale tyto nelze separovat jen pro určitou denní dobu, ale je třeba je nahlížet komplexně v měsíčních či spíše kvartálních číslech se zohledněním dalších ekonomických veličin. V zásadě z důvodu, že výpočet není jen prostým součtem a odečtem, který je přepočitatelný na jednotlivé hodiny, došel ke stanovení výše ušlého zisku, který se zdánlivě může jevit vyšším. Znalecký posudek na soud působil přesvědčivě, byť daný výpočet není pro laiky zcela jednoduchý.

20. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení právních předpisů: Podle § 1 zákona, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 písm. a), b) zákona, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 3 zákona, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 14 odst. 1 zákona, se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 zákona platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 26 zákona platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění do 14.1.2022, nestanoví-li tento zákon jinak, použije se zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Podle § 94a odst. 2 zákon č. 258/2000 Sb.,o veřejném zdraví (dále jen „ZOVZ“), opatření na úseku řízení jakosti vod ke koupání podle § 82a odst. 1 písm. b) a c) a opatření orgánu ochrany veřejného zdraví podle § 82a odst. 1 písm. d) a na úseku předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, ochrany veřejného zdraví před nebezpečnými a z nebezpečnosti podezřelými výrobky a vodami podle § 80 odst. 1 písm. g), h), p), y), § 80 odst. 5, 6, 7 a § 82 odst. 2 písm. l), m), p), která se týkají obecně vymezeného okruhu adresátů, a stanovení dalších infekčních onemocnění podle § 80 odst. 1 písm. j), vydá příslušný orgán ochrany veřejného zdraví jako opatření obecné povahy. Opatření obecné povahy se vydává bez řízení o návrhu opatření obecné povahy. Toto opatření obecné povahy nabývá účinnosti dnem vyvěšení na úřední desce orgánu ochrany veřejného zdraví, který opatření vydal, a vyvěšuje se na dobu nejméně 15 dnů. Jde-li o opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví, zašle je Ministerstvo zdravotnictví též krajským hygienickým stanicím, které jsou povinny jej bezodkladně vyvěsit na svých úředních deskách na dobu nejméně 15 dnů.

21. Soud při právním posouzení věci aplikoval zákon 82/1998 Sb,, nikoli podle § 9 zákona č. 94/2021 Sb., neboť podle posledně zmíněného lze přiznat pouze skutečnou škodu a nikoli ušlý zisk. Nejvyšší soud rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 2713/2022 dospěl k závěru, že o nárocích na náhradu škody upravených v zákoně č. 94/2021 Sb., se rozhoduje i v případě, kdy škoda vznikla na základě nezákonného rozhodnutí, nicméně ostatní nároky je třeba posuzovat podle zákona.

22. Žalobkyně své nároky u žalované předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, věc tak může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

23. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že po částečném zpětvzetí je nárok žalobkyně důvodný.

24. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že mimořádné opatření ze dne 10. 4. 2021 bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, čj. 6 Ao 11/2021-50, na základě návrhu odlišného žalobce. Žalobkyně však sama návrh na zrušení části tohoto mimořádného opatření podala, tento však byl v důsledku řízení zahájeného o zrušení téhož opatření z důvodu nedostatku podmínek řízení odmítnut. Mimořádné opatřené ze dne 19. 4. 2023 pak bylo zrušeno mimořádným opatřením ze dne 23. 4. 2021, s účinností ode dne 26. 4. 2021. Mimořádné opatření ze dne 23. 4. 2021 bylo zrušeno mimořádným opatřením ze dne 29. 4. 2021 s účinností od 3. 5. 2021. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2021, čj 8 Ao 4/2021–75, bylo rozhodnuto o návrhu žalobkyně na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 23. 4. 2021 a ze dne 29. 4. 2021 tak, že obě byla shledána v článku I/7 v rozporu se zákonem.

25. K tomu, aby se poškozený mohl domáhat po státu náhrady škody z nezákonného rozhodnutí, je nezbytná existence nezákonného rozhodnutí, ale současně, aby ten, kdo se odškodnění domáhá, byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož mu měla vzniknout škoda.

26. Při posouzení otázky, zda předmětná mimořádná opatření žalované lze podřadit pod pojem „nezákonné rozhodnutí“ a jak nahlížet na otázku splnění podmínky být účastníkem řízení „ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda“ soud vycházel ze závěrů Nejvyššího soudu ČR obsažených v rozsudku ze dne 21.4.2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023, v němž Nejvyšší soud ČR dospěl s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 5 As 85/2015, k závěru, že ačkoliv tedy dle výše uvedeného nepředstavuje opatření obecné povahy rozhodnutí v užším smyslu, dle důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb., který rozsáhle novelizoval zákon č. 82/1998 Sb., a jehož jedním z cílů bylo reagovat na změny, které vyvolá nabytí účinnosti správního řádu, který od 1. 1. 2006 zavedl nové právní instituty včetně opatření obecné povahy….je nesporné, že rovněž za škodu způsobenou na základě těchto institutů by měl stát nebo územní samosprávné celky odpovídat. V případě veřejnoprávních smluv a opatření obecné povahy se tyto instituty výslovně podřazují pod režim rozhodnutí, takže po procesní stránce se bude v případě náhrady škody způsobené těmito instituty postupovat tak, jako by šlo o nezákonné rozhodnutí.“ Úmyslem zákonodárce (byť se tento neprojevil ve výslovné úpravě znění zákona č. 82/1998 Sb.) tudíž bylo považovat pro účely zákona č. 82/1998 Sb. opatření obecné povahy zarozhodnutí (srov. rovněž IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 180).“ a jednak k závěru, že „vzhledem k tomu, že se posuzovaná mimořádná opatření vydávají bez řízení a nemohou tak existovat účastníci řízení, ve kterých byla později zrušená mimořádná opatření vydána, může mít postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo mimořádným opatřením rozhodováno, tedy osoba, jejíž práva byla vydáním nezákonného mimořádného opatření dotčena. Současně se však musí jednat o osobu, která využila v zákonem stanovené lhůtě (tj. do jednoho měsíce ode dne účinnosti mimořádného opatření dle § 13 odst. 2 pandemického zákona) možnost podat proti následně zrušenému mimořádnému opatření žalobu dle § 13 pandemického zákona. …neboť teprve využitím tohoto prostředku k ochraně práv dává poškozený v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jeho práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, a to bez ohledu na to, zda taková žaloba ke zrušení mimořádného opatření skutečně vedla či nikoliv. Z obdobné koncepce vychází i § 8 odst. 3 OdpŠk, který nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, vyžaduje využití v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje, čímž je akcentována obecná právní zásada prevence škod vzniklých z nezákonných rozhodnutí, která poškozený vnímá jako škodlivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4389/2013). Dle tohoto zákonného ustanovení rovněž není podmínkou vzniku nároku na náhradu újmy, že využití procesních prostředků k ochraně práv poškozeným skutečně ke zrušení nezákonného rozhodnutí (opatření obecné povahy) vedlo, tedy že ke zrušení mimořádného opatření došlo přímo na návrh osoby, která se odškodnění způsobené újmy domáhá.“.

27. O tom, že všechna žalobkyní označená mimořádná opatření byla opatřeními obecné povahy, nemůže být pochyb. Jednak to plyne ze shora citované právní úpravy v ZOVZ, a plyne to i z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který mimořádná opatření jako opatření obecné povahy označuje přímo ve výroku rozsudků, které soud v řízení provedl k důkazu. Námitka žalované, že by se mělo jednat o jiný právní předpis je tak lichá. Tento závěr byl judikaturou dovozen pouze ve vztahu ke krizovým opatřením vydávaným vládou (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 22.4.2020, sp.zn. Pl. ÚS 8/20). I sama skutečnost, že označení mimořádné opatření byla přezkoumána Nejvyšším správním soudem svědčí o jejich právní povaze. Kdyby jimi totiž nebyla, a byla jiným právním předpisem, jak namítá žalovaná, nemohl by je přezkoumávat Nejvyšší správní soud, ale toliko Ústavní soud ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR. S ohledem na uvedené je proto namístě na opatření obecné povahy zrušené pro nezákonnost třeba nahlížet jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona.

28. Taktéž nemůže být pochyb o tom, že se jednalo o rozhodnutí nezákonná, když byla zrušena rozsudkem Nejvyššího správního soudu, resp. bylo konstatováno, že byla vydána v rozporu se zákonem. Pokud se jedná o důvody, pro které byla mimořádná opatření vydána, tyto jsou pro posouzení otázky existence jejich nezákonnosti bezpředmětné.

29. Pokud se jedná o podmínku aktivní legitimace žalobkyně, i tuto má ji soud za splněnou.

30. Aktivně věcně legitimován k podání žaloby na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí/ opatření obecné povahy pouze ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo předmětné rozhodnutí/opatření obecné povahy zrušeno. Bylo by absurdní po žalobkyni vyžadovat účastenství v řízení o vydání opatření obecné povahy za situace, kdy zákon předpokládá, že se tento druh opatření obecné povahy vydává bez řízení o návrhu takového opatření a je tudíž pojmově vyloučeno, aby v něm vystupovali nějací účastníci. Žalobkyně byla účastníkem řízení o návrhu na zrušení mimořádného opatření ze dne 19. 4. 2021 a 23. 4. 2021. Pokud se jedná o řízení, v němž bylo zrušeno mimořádné opatření ze den 10. 4. 2021, má soud podmínku aktivní legitimace taktéž za splněnou, neboť žalobkyně návrh na zrušení tohoto mimořádného opatření obratem (dne 10. 4. 2021) uplatnila u Nejvyššího správního soudu, který ji (dne 20. 4. 2021) vyrozuměl o přidělení spisové značky a sdělil složení senátu, v němž bude věc projednávána, proto, aby návrh dne 27. 4. 2021 odmítl, protože o zrušení napadeného rozhodnutí bylo dne 22. 4. 2021 rozhodnuto. Byť žalobkyně nebyla v řízení o zrušení mimořádného opatření ze dne 10. 4. 2021 ani účastníkem řízení ani zúčastněnou osobou, soud má podmínku aktivní legitimace i zde za splněnou. Soud má za to, že opačný názor by byl nesprávný a nespravedlivý. Mimořádné opatření bylo účinné na celém území státu a ve větší či menší míře dopadalo na všechny fyzické i právnické osoby a také celá řada osob návrh u Nejvyššího správního soudu uplatnila. Návrh na zrušení takového opatření může však být dle zásady ne bis in idem re věcně projednán v podstatě jen v řízení, které bylo zahájeno jako první. Závěr, že tím prvním v pořadí nebyla zrovna žalobkyně, a proto není aktivně legitimovaná k podání žaloby o náhradu škody z nezákonného rozhodnutí by byl dle názoru soudu nesprávný, když žalobkyně v den vydání opatření obecné povahy návrh sepsala a u soudu uplatnila, řízení bylo řádně zahájeno a skončeno bylo jen pro překážku ne bis in idem.

31. Pokud jde o samotný ušlý zisku, soud s odkazem na § 26 zákona vyšel z § 2952 o.z., dle kterého se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Protože zákon č. 82/1998 Sb. blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet právě z § 2952 o.z. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk pak představuje ušlý majetkový prospěch, spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nenastala škodná událost - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).

32. Ušlý zisk tak představuje zmařenou výdělečnou příležitost, která by při pravidelném běhu událostí nastala. Tedy je nutno vycházet z toho, že očekávaný zisk, k jehož dosažení byly vytvořeny reálné podmínky, by se skutečně dostavil, jestliže by tomu nezabránila škodná událost, tj. zde nezákonné rozhodnutí. Samo pouhé nepříznivé ovlivnění vztahů s obchodními partnery apod. by ušlý zisk nepředstavovalo. V příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem pak musí být majetková újma způsobená zásahem do průběhu děje, který by vedl k určitému zisku. Nepostačuje jen obecná úvaha o možném, teoretickém vlivu na výdělečnou činnost, nebo jen tvrzené neuskutečnění podnikatelského záměru apod. Je třeba zároveň zkoumat, zda byly splněny i další předpoklady na straně poškozeného, aby zisku reálně dosáhl. Vyčíslení výše ušlého zisku je vždy vysoce individuální a odvíjí se mj. právě od charakteru ztracené výdělečné příležitosti. Zpravidla a v nejjednodušším případě se bude jednat o rozdíl mezi příjmy, které by poškozenému z jeho činnosti plynuly, a náklady, které musel vynaložit, aby zisku dosáhl. Ušlý zisk tak je v tomto případě domnělou, resp. předpokládanou hodnotou, jejíž výše je dána rozdílem mezi celkovým předpokládaným příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly skutečně vynaloženy.

33. Soud je přesvědčen, že ke škodě ve formě ušlého zisku na straně žalobkyně došlo. Žalobkyně provozuje prodejnu potravin s nonstop otevírací dobou. Je tak zřejmé, že vydání mimořádných opatření, kterými byl zakázán provoz prodejen tohoto typu v době od 22:00 do 5:59 hodin se na zisku žalobkyně zcela nepochybně negativně projevilo. Pokud se jedná o příčinnou souvislost mezi nařízením nezákonného mimořádného opatření a vznikem škody, ani zde nelze pochybovat o tom, že ušlý zisk nastal v souvislosti s mimořádnými opatřeními nařízeným omezením provozní doby, když prodejna musela být uzavřena po dobu 1/3 běžné provozní doby.

34. Co se týká výše ušlého zisku, soud se ztotožnil s výpočtem předestřeným ve znaleckém posudku znaleckého ústavu [právnická osoba], který znalec v rámci svého výslechu vysvětlil. K tomu viz odst. 18, 19 a 20 tohoto rozsudku a soud neměl důvod výpočet znalce rozporovat.

35. S ohledem na uvedené tak má soud za to, že byly splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, která žalobkyni vznikla v podobě ušlého zisku. K ušlému zisku došlo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonných mimořádných opatření žalované, žalobkyně je k řízení o náhradu škody po státu aktivně legitimována a výše ušlého zisku byla znalcem určena. Soud proto žalobě, poté, co byla žalobkyní vzata částečně zpět, vyhověl.

36. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že to byla žalobkyně, kdo byl v řízení úspěšný, když výše plnění do značné míry závisela na znaleckém posudku. Žalobkyni vznikly náklady vynaložené na soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a na náklady právního zastoupení. Odměnu advokáta soud určil dle § 7 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) dle tarifní hodnoty sporu 173 882 Kč částkou 8 060 Kč. Odměna byla přiznána za 7 úkonů právní služby a 3 úkony s poloviční sazbou (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, replika ze dne 9. 8. 2022, účast při jednání soudu dne 15. 2. 2023, poloviční odměna za odvolání proti usnesení ze dne 28. 3. 2023, poloviční odměna za vyjádření k odvolání ministerstva financí, účast při jednání dne 13. 9. 2023, poloviční odměna za návrh na vydání opravného usnesení k usnesení o ustanovení znalce, částečné zpětvzetí a vyjádření ze dne 24. 6. 2024, účast při jednání soudu dne 6. 9. 2024). K odměně advokáta náleží i paušální náhrada hotových výdajů za 10 úkonů právní služby á 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. K odměně náleží i 21 % DPH, neboť zástupkyně je plátkyní této daně. Soud nepřiznal náhradu za poradu s klientem ze dne 10. 10. 2023 a doplnění ze dne 10. 11. 2023, když porada se týkala doplnění k výzvě soudu dané při jednání. Údaje soudem požadované měly být již obsahem samotné žaloby, když tyto sloužily k výpočtu ušlého zisku a dle recentní judikatury odměna za doplnění na výzvu dle § 118a o.s.ř. nenáleží, odměna nebyla přiznána ani za další dvě porady, když tyto zjevně souvisely s předložením podkladů znalci. S ohledem na tuto skutečnost soud nepřiznal ani náhradu účetní firmy za přípravu podkladů pro znalce. Nejedná se o náklady důkazu, ale o sjetiny vlastního účetnictví žalobkyně. Žalovaná je dále povinna nahradit žalobkyni náklady důkazu znaleckým posudkem, které soud uhradil ze zálohy složené žalobkyní, a to ve výši 45 627,89 Kč a dále částku 1 210 Kč představující výši, která bude vyplacena znaleckému ústavu v souvislosti s podáním ústního znaleckého posudku. Celkem náklady žalobkyně činily 135 365 Kč. Jejich zaplacení uložil soud neúspěšné žalované zaplatit k rukám právní zástupkyně žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůtu plnění určil soud s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu na 15 dnů.

Poučení