70 Co 74/2025 - 355

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivy Krejčířové a soudců JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., a JUDr. Michala Ryšky v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnictví, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. října 2024, č. j. 31 C 102/2019-301, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že České republice, Městskému soudu v Brně, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem ideálních 9/10 nemovitostí zapsaných na LV [číslo] v kat. území [adresa], obec [adresa], a sice domu [číslo] na pozemku parc. [číslo], pozemku parc. [číslo] a pozemku parc. [číslo] zapsaných v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I.). Dále přiznal náhradu nákladů řízení žalovanému vůči žalobci (výrok II.) a uložil žalobci uhradit náklady České republice (výrok III.).

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce je právním nástupcem osoby oprávněné domáhat se v restituci vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., a to [jméno FO], nar. [datum]. Dotyčný nemovitost vlastnil v době, kdy mu byla protiprávně odňata a následně převedena do vlastnictví osoby povinné – [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]. Ti též byli 8. 9. 1991 podle citovaného zákona vyzváni k vydání nemovitostí. Dne 27. 9. 1991 převedli dotyční nemovitosti darovací smlouvou na svoje děti [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Protože povinné osoby výzvě nevyhověly, byl nárok uplatněn oprávněnou osobou soudně. Nejdříve byla žaloba rozsudkem Městského soudu v Brně z [datum], [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z [datum], [číslo jednací], pravomocně ke dni [datum] zamítnuta. Kupní smlouvou z [datum] byly nemovitosti převedeny posledně jmenovanými na žalovaného, když v mezidobí byla podána předchůdcem žalobce ústavní stížnost, jíž bylo Ústavním soudem nálezem ze dne [datum], [spisová značka], vyhověno a předchozí rozhodnutí nalézacích soudů zrušena. Žalovaný se o nálezu Ústavního soudu a restitučním nároku dozvěděl 17. 9. 2005, kdy mu byl citovaný nález zaslán. Předchůdce žalobce svůj restituční nárok smlouvou o postoupení pohledávky z 14. 1. 2008 postoupil na žalobce (synovec [jméno FO]) a rovněž jej ve věci učinil dědicem dle závěti z 22. 4. 2008. Městský soud v Brně novým rozsudkem z [datum], [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], [číslo jednací], žalobě vyhověl a uložil povinným osobám nemovitosti žalobci vydat. Krajský soud v Brně citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný poté, co jeho předchozí měnící rozhodnutí bylo včetně navazujícího usnesení Nejvyššího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu z [datum], [spisová značka]. V rámci pozůstalostního řízení po [jméno FO] bylo zjištěno, že pozůstalý syn nenamítl platnost závěti z [datum].

3. Soud prvního stupně dospěl právním posouzení zjištěného skutkového stavu k závěru, že žalobce jako právní nástupce oprávněné osoby, a to s přihlédnutím k platně uzavřené smlouvě o postoupení pohledávky z 14. 1. 2008, je nositelem restitučního nároku, jemuž bylo vyhověno v nalézacím řízení. Žalovaný oproti tomu nabyl nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené s dětmi povinných osob, které samy nemovitosti nabyly smlouvou darovací od osob povinných v době, kdy byly vyzvány k jejich vydání. Převody učiněné navzdory blokačním ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. byly od počátku neplatné, a to včetně kupní smlouvy z [datum], na jejímž základě se měl vlastníkem stát žalovaný. Na jeho straně nicméně soud prvního stupně shledal dobrou víru v nabytí nemovitostí od osoby řádného vlastníka. Bylo tomu tak proto, že nebyly zpochybněny tržní podmínky, za nichž nemovitosti nabyl, ani shledány či tvrzeny žádné okolnosti zpochybňující jeho dobrou víru. O restituci se dozvěděl až po nabytí nemovitostí, prodávající do doby uzavření kupní smlouvy neznal, o restituci ho neinformovali ani oni, ani zprostředkovatel prodeje, který by tak dle svých slov učinil, kdyby informacemi disponoval. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru, že po žalovaném nebylo možné požadovat, aby vynaložil další úsilí ke zjištění toho, že nemovitosti jsou dotčeny restitučním nárokem.

4. Při svém rozhodnutí soud prvního stupně byl nucen najít proporci mezi dotčeným restitučním nárokem původního vlastníka, resp. jeho právního nástupce, a vlastníka katastrálního, který měl nemovitosti nabýt dobrověrně, neboť obě práva nelze chránit zároveň. Dospěl k závěru, že je na místě chránit dobrou víru žalovaného i ostatních adresátů úkonů orgánů veřejné moci, které byť na podkladě neplatných právních titulů, provedly vklad vlastnického práva. V účastnících právních vztahů tak byla vyvolána důvěra v akty orgánů veřejné moci, jíž je třeba chránit. U žalovaného tak bylo v důsledku kroků orgánů veřejné moci vyvoláno legitimní očekávání v nabytí majetku. Oproti tomu žalobce se stal právním nástupcem oprávněné osoby na základě smlouvy o postoupení pohledávek, když věděl, že nárok oprávněné osoby je považován za sporný a řešen v soudním řízení. Na straně žalovaného soud shledal, že se o majetek řádně staral, investoval do něj nemalé prostředky a zhodnotil jej. Nepovažoval přitom za důvodnou argumentaci žalovaného, že žalobce byl k vedení řízení motivován pouze finančně, byly totiž prokázány jeho rodinné vazby k oprávněné osobě. Nepovažoval dále za nutné, aby se řízení účastnil i syn [jméno FO], neboť nijak nenamítal platnost závěti, kromě toho byl daný návrh ponechán na vůli soudu. O nákladech řízení rozhodl soud dle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a ve vztahu ke státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

5. Žalobce podal proti citovanému rozsudku odvolání. Soud prvního stupně založil úvahu o přednosti práva žalovaného na legitimním očekávání v nabytí majetku, ovšem ochrana podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv se vztahuje i na práva žalobce. Ta byla pošlapána neplatnými dispozicemi s jemu svévolně odňatým vlastnictvím. Soud by měl vyjít z toho, že dřívější právní úprava neumožňovala, až na obchodněprávní vztahy, nabytí od nevlastníka. Rovněž měl vyjít z toho, že i u žalobce měla být chráněna jeho důvěra v akty legislativního charakteru, jimiž došlo k zakotvení restitucí a nápravy křivd spáchaných v minulosti. Postoupení pohledávky na žalobce a jeho povědomost o soudním řízení bylo výrazem ztráty víry v to, že se dožije úspěšného konce řízení, nemělo by být užito k jeho tíži. Investice ze strany žalovaného neměly být brány vůbec v potaz, neboť mohl při zpochybnění platnosti nabývacího titulu od smlouvy odstoupit. Současně mu ještě běžela obecná promlčecí doba.

6. Žalovaný k odvolání žalobce sdělil, že k dispozicemi s nemovitostmi došlo v době, kdy předchůdce žalobce nebyl oprávněnou osobou. Tou se stal až v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., jehož uplatnění i v projednávané věci by bylo nepřípustnou pravou retroaktivitou. Převody z „povinných osob“ na právní nástupce a posléze na žalovaného byly platné. I v opačném případě by byl žalovaný dobrověrným nabyvatelem, neboť o uplatnění restitučního nároku vůči právním předchůdcům nevěděl a vědět nemohl a nemovitosti nabyl za standardních podmínek. Žalobce není nositelem historické křivdy, jíž by bylo třeba odčinit. Naopak byl to žalovaný, kdo nemovitost zhodnotil a celou dobu se o ni staral, zatímco žalobce opírá aktivní legitimaci buď o dědický titul, nebo smlouvu o postoupení pohledávek, podle níž měl zaplatit částku 100 000 Kč, nesrovnatelnou s hodnotou, o kterou by nyní měl žalovaný přijít. Svůj nárok přitom opírá o listiny, které se vzájemně vylučují a jsou současně neplatné, neboť restituční nárok nelze postoupit a závěť [jméno FO] byla učiněna v rozporu s předchozí závětí společnou činěnou podle německého práva. Žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, když současně je ve věci již dána překážka věci rozhodnuté, neboť nárok na vydání věci byl již v minulosti vůči žalovanému zamítnut.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 80 o. s. ř. „určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem“.

9. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. „jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu“.

10. Odvolací soud pro stručnost na tomto místě odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, která považuje za správná, přičemž tato ani nebyla zpochybňována účastníky řízení. Spornou byla pouze otázka právního posouzení jednotlivých okolností věci, pročež nebylo třeba doplňovat nebo opakovat dokazování, jež ze strany účastníků nakonec ani nebylo navrhováno. Soud rovněž nebral v potaz informace týkající se toho, zda žalobce nebo jeho předchůdce byli evidováni a v jaké pozici ve svazcích STB, neboť to nebylo podstatné.

11. Již na počátku je na místě uvést, že námitky žalovaného stran nedostatku aktivní legitimace žalobce, nedostatku naléhavého právního zájmu na jeho straně a překážka věci rozhodnuté, nebyly důvodné.

12. Ve vztahu k aktivní legitimaci je zcela nepochybné, že povinným osobám – [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne [datum], [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne [datum], [číslo jednací], uloženo vydat žalobci jako právnímu nástupci původní oprávněné osoby předmětné nemovitosti. Byl tedy shledán osobou nadanou restitučním nárokem vůči nim. S ohledem na to, že v katastru nemovitostí byl a stále je jako vlastník veden žalovaný, nemohlo k odstranění této nejistoty v právních vztazích sloužit nic jiného, než právě určovací žaloba jako v projednávané věci. Pouze ta je totiž způsobilá postavit vztahy mezi účastníky na stabilní úroveň a přinést do právních vztahů jistotu a odstranit vzájemné spory (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010, sp. zn. 25 Cdo 732/2008). Tím je naplněn její účel.

13. Pokud šlo o překážku věci rozhodnuté v intencích § 159a odst. 4 o. s. ř. s přihlédnutím k předchozímu rozhodnutí o vydání věci i vůči žalovanému, k tomu je třeba uvést, že vůči němu byla žaloba zamítnuta nikoli proto, že by nárok nebyl prokázán či byl prokázán opak, ale pro nedostatek pasivní legitimace, neboť je zcela zřejmé, že s přihlédnutím k v této otázce nikdy nezpochybňovanému výsledku dokazování nebyl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. evidován jako vlastník předmětných nemovitostí. Nikdy mu tedy nesvědčila povinnost nemovitost podle daných předpisů vydat. V projednávané věci přitom rovněž není předmětem řízení z hlediska posouzení totožnosti skutku povinnost nemovitost vydat, ale určení, kdo z potenciálně do úvahy přicházejících subjektů vlastnického práva bude upřednostněn pro účely další katastrální evidence tohoto práva. Jedná se tak o jiný předmět řízení, totožnost skutku není dána, pročež není dána ani překážka věci rozhodnuté v této věci.

14. V otázkách týkajících se postavení a identity oprávněných a povinných osob byl ostatně soud prvního stupně i odvolací soud vázán předchozím rozhodnutím v intencích § 135 odst. 2 o. s. ř. Nebylo tedy na místě posuzovat otázku, kdo je ve věci oprávněnou nebo povinnou osobou, neboť tyto otázky již byly pravomocně vyřešeny, byť k opakovaným zásahům Ústavního soudu. Pouze na okraj lze učinit závěr, který je v souladu s dosud činěnými, že dosud realizované převody ze strany povinných osob a posléze ze strany jejich dětí na žalovaného byly neplatné pro prvotní porušení blokačního ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb. Přestože oprávněná osoba nesplňovala ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., v původním znění podmínku trvalého pobytu, ke dni vyhlášení nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., kterým byla tato podmínka zrušena, nebylo dosud o žalobě takové oprávněné osoby o vydání věci rozhodnuto pravomocně. Je tak na místě uplatnit závěry nálezu Ústavního soudu z 23. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 310/98, podle něhož byly zachovány účinky výzvy k vydání věci učiněné před nabytím účinnosti tam citovaného zákona (analogicky této věci citovaného nálezu č. 164/1994 Sb.) a není třeba této výzvy opakovaně. Již učiněná výzva tak zachovává svoje účinky. Není důvodu, aby obdobný analogický závěr nebyl učiněn i zde. Výzva ze strany oprávněné osoby byla učiněna ve lhůtách podle zákona č. 87/1991 Sb., a to vůči osobám splňujícím podmínku § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Okolnosti, za nichž stát převzal nemovitosti oprávněné osoby jsou pro účely nyní posuzované věci bez významu.

15. Odvolací soud si je vědom závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 77/03, a účinků nálezu téhož soudu č. 164/1994 Sb. až k datu jeho vyhlášení, nicméně je třeba zohlednit jiný skutkový základ sporu. V dané věci po vyhlášení citovaného nálezu, ale před jeho publikací došlo k převodu dotčeného majetku, čímž se na převod muselo hledět jako na úkon činěný v rozporu s dobrými mravy, neboť byl činěn v době, kdy převodce musel vědět, že překážka uplatnění restitučního nároku odpadla. V nyní projednávané věci však byl nárok (byť při absenci trvalého pobytu) uplatněn včas, povinná osoba byla k vydání vyzvána a, přestože věděla o uplatnění nároku, majetek převedla. Nemohl-li by se oprávněný subjekt v takovém případě již svého práva domoci, což by bylo vyloučeno, pokud by se na převodní úkon v mezidobí učiněný ze strany teoreticky povinné osoby hledělo jako na platný, byl by takový restituční nárok vyprázdněný již před faktickou možností jej uplatnit. Současně by byla nemožností takový nárok uplatnit sankcionována osoba, která se svých práv domáhala již dříve a dbala jejich ochrany, zatímco by se otevřel nárok těm ostatním, pouze však za podmínky, že v mezidobí nedošlo k neplatnému převodu vlastnického práva. Takové důsledky jistě uvedený nález mít neměl. Naopak v poměrech projednávané věci a vymezeného skutkového děje je uplatnění závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 310/98 spravedlivé.

16. Rovněž tak s ohledem na níže uvedený právní názor nebyly relevantní námitky žalovaného stran titulů, na nichž žalobce vystavěl svůj nárok. Je evidentní, že měl-li nabýt pohledávku předchůdce na základě smlouvy o postoupení pohledávky z 14. 1. 2008, nemohl ji nabýt děděním. Odvolací soud nemá důvodu se odchýlit od svého právního názoru zmíněného již v předchozím zrušujícím usnesení z 22. 2. 2023, č. j. 70 Co 27/2022-175, kde se dané otázce věnoval v bodech 7 až 12. Odkazoval-li na rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 885/2000, nelze tento rozsudek chápat tak, že postoupení pohledávky týkající se restitučního nároku, je přípustné pouze mezi oprávněnými osobami, ale i ve vztahu k osobě jiné. O oprávněných osobách jako subjektech na obou stranách postoupení citovaný rozsudek hovořil proto, že takto byl postaven skutkový děj v dané věci. Předmětem přezkumu tak nebyla obecná možnost pohledávku postoupit na kohokoli, ale na osobou oprávněnou. Není přitom důvodu, aby tak nemohlo být učiněno i na osobu jinou, neboť tomu nic nebrání za situace, kdy restituční nárok obecně splňuje předpoklady postupitelnosti vymezené v citovaném rozsudku, tedy splnění všech zákonných předpokladů. Ty v projednávané věci nepochybně splněny byly. Vzhledem k těmto závěrům je pak zcela irelevantní průběh pozůstalostního řízení, neboť žalobce nárok nenabyl děděním.

17. Pro napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak zůstala k posouzení stěžejní otázka, zda za situace nezpochybnitelného nároku žalobce jako právního nástupce oprávněné osoby podloženého pravomocným rozsudkem nalézacích soudů o povinnosti povinných osob předmět restituce žalobci vydat obstojí vůči postavení žalovaného jako nabyvatele dle neplatné kupní smlouvy a posléze na jejím základě zavkladovanému vlastnickému právu žalovaného. Tuto otázku soud prvního stupně vyřešil věcně správně, když identifikoval kolidující práva, a lze odkázat na jeho závěry zmíněné v bodech 31 až 33 přezkoumávaného rozsudku.

18. K těm odvolací soud nyní doplňuje následující.

19. Nelze zpochybnit, že po letech nesvobody a programového postihu osob, které s vládnoucím režimem nesouhlasily, i tím, že jim byl protiprávně odebrán majetek, byly restituce a náprava křivd krokem správným a logickým. V tomto směru lze odkázat na cíle, které restituční zákonodárství sledovalo, vyjádřené v preambuli zákona č. 87/1991 Sb., ale i v preambulích jiných předpisů obsahujících obdobnou problematiku (např. č. 229/1991 Sb., nebo 119/1990 Sb.). Přehlédnout však nelze nejen hlavní smysl sdělení spočívající v odpovídající nápravě křivd minulých, ale rozsah dané nápravy. Všechny restituční předpisy totiž nehovoří o nápravě plné a restituci in integrum v celém rozsahu, ale v „pouhém“ zmírnění spáchaných křivd. Není tomu tak pouze z toho důvodu, že určité aspekty příkoří, jichž se minulý režim na postižených dopustil, v rámci platného práva napravit nelze (typicky příkoří spojená obvykle v demokratickém režimu s potenciální náhradou nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv), ale i proto, že plným a bezvýjimečným zadostiučiněním v podobě vrácení odňatého majetku by mohlo dojít ke způsobení křivd dalším osobám, jež se na vzniku těch minulých nijak nepodílely. Osobám, které se do právních vtahů, které by restitucí mohly být dotčeny, dostaly až jako právní nástupci subjektů bezprostředně dotčených zákonným rámcem restitucí, aniž by o okolnostech vzniku, existence a trvání restitučního nároku cokoli věděly, a jednaly v dobré víře (usnesení Ústavního soudu ze 17. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3676/11).

20. Přestože právní úprava účinná do 31. 12. 2013 nepředpokládala, že by bylo možné nabýt vlastnictví od nevlastníka pouze na podkladě dobré víry, vyplývá tento způsob nabytí originárním způsobem z judikatury. Stěžejním je v tomto směru nález Ústavního soudu z 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12. Podle něj nejen podle nové úpravy, která s tím výslovně počítá v § 1109 a násl. o. z., ale i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 „bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci“. Podle uvedeného nálezu je třeba v takovém případě řešit kolizi práv původního vlastníka a dobrověrného nabyvatele nejen na základě obecné idey spravedlnosti, ale je třeba zohlednit i konkrétní okolnosti případu. K tomuto závěru se přihlásil i Nejvyšší soud v rozsudku z 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016.

21. Ochrana dobrověrného nabyvatele nicméně byla již dříve rozpracována judikatorně dalšími rozhodnutími Ústavního soudu. Již před vydáním nálezu citovaného v bodu 20 soud v jiném nálezu z 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, konstatoval že „vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení § 123 občanského zákoníku poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv. To platí pochopitelně jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního státu“.

22. Uvedená ochrana se týkala i vlastnického práva nabývaného až vkladem do katastru nemovitostí za součinnosti orgánů státu, tedy legitimního očekávání nabyvatele, jehož dobrá víra v řádnost nabývacího titulu a dodržení všech formálních a obsahových náležitostí celého procesu nabytí vlastnického práva by závěrem o protizákonnosti všech úkonů a jejich neplatnosti byla dotčena (nález Ústavního soudu z 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 773/07). Neposkytnutí ochrany takovému nabyvateli by bylo krajně nespravedlivé, neboť v mezidobí mohl předmět restituce nemalým způsobem zhodnotit, a to zejména, nabyl-li nemovitost v důvěře ve skutkový stav prezentovaný druhou stranou (nález Ústavního soudu z 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11).

23. S ohledem na cíle restitučního zákonodárství v podobě zmírnění křivd a nápravě protiprávního stavu nicméně nelze poskytnout ochranu dobrověrnému nabyvateli za všech okolností, ale pouze za splnění určitých podmínek. Ty byly vymezeny mimo jiné v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, podle něhož „nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat“. Jednou z podmínek je dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2379/2019, i to, že nabyvatel dle neplatného titulu vycházel ze stavu evidovaného v katastru nemovitostí. Podrobnější postup při zkoumání dobré víry nabyvatele pak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu z 13. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018.

24. Kromě obecných podmínek, jež jsou v projednávané věci naplněny – kolize práv restituenta a pozdějšího nabyvatele a nemožnosti, aby obě práva zůstala zachována v plném rozsahu, je třeba zohlednit individuální okolnosti případu. Mezi tyto okolnosti patří např. „délka doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí, okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (….. zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; …..; dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem“.

25. Mezi okolnosti, za nichž k převodu nemovitostí došlo, je nutné zahrnout i stav zápisu v katastru nemovitostí, neboť pouze s přihlédnutím k informacím v něm uvedeným je možné uvažovat o dobré víře v bezvadnost nabytí vlastnictví a posoudit i již zmíněné individuální okolnosti. Shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 konstatoval, že jedním z principů právního státu je i princip právní jistoty a s tím spojená důvěra jednotlivce v akty orgánů státní moci, zejména v jejich věcnou správnost. Pokud byl povolen vklad vlastnického práva předchůdců žalovaného k předmětným nemovitostem, kteří tak byli jako vlastníci evidováni, a stejně u žalovaného na základně předloženého právního titulu, aniž by ze strany orgánů státu došlo k jakémukoli zásahu, byl povolen vklad převáděného práva, vzniklo na jeho straně legitimní očekávání ve správnost jeho přístupu a dodržení všech zákonných požadavků na takový převod a zejména nabytí vlastnického práva. Ve prospěch žalovaného svědčí rovněž zásada materiální publicity a konstitutivnost zápisu práva do katastru nemovitostí. Všechny tyto okolnosti byly splněny i v projednávané věci a soud prvního stupně je zmínil v bodu 31 napadeného rozsudku.

26. Dále se soud prvního stupně obecnými i z individuálních okolností plynoucími skutečnostmi zabýval v bodu 33 napadeného rozsudku. Z dokazování zcela jednoznačně vyplynul závěr, že žalovaný jako nabyvatel dle neplatné kupní smlouvy nebyl ze strany tehdejších převodců (dětí povinných osob) informován o uplatněném restitučním nároku. O tomto nároku nebyl informován ani realitní zprostředkovatel, který se na prodeji podílel. Nebylo zjištěno, že by k převodu došlo za jiných než standardních podmínek panujících na trhu s nemovitostmi, když logicky soud prvního stupně při absenci takových námitek podrobněji podmínky koupě nebyl nucen zkoumat. Rovněž při prodeji bylo vycházeno z tehdejší evidence v katastru nemovitostí, kde jako vlastníci figurovali převodci. Na straně žalovaného tak nebyly dány důvody pochybovat o oprávněnosti převodců disponovat s předmětem převodu. Nebylo možné po něm požadovat, aby zjišťoval, zda náhodou ohledně předmětu koupě neprobíhá soudní spor. Byly tak u něj naplněny podmínky spočívající ve vyvinutí dostatečné (maximální) míry obezřetnosti za účelem zjištění skutečného vlastníka, když s přihlédnutím k zásadě materiální publicity údajů evidovaných v katastru nemovitostí byl v dobré víře v jejich správnost. O dobré víře nepanovaly žádné důvodné pochybnosti, když nebylo sporu, že o uplatněném restitučním nároku se žalovaný dozvěděl až po kasačním zásahu Ústavního soudu v roce 2005, kdy byl přibrán do řízení.

27. Vedle toho soud prvního stupně zohlednil i investice, které ze strany žalovaného byly do nabývané nemovitosti vloženy, což rovněž nebylo předmětem sporu. Jednalo se přitom o investice vynaložené ještě předtím, než se stal účastníkem soudního řízení po shora uvedeném nálezu Ústavního soudu. O jiný případ by se mohlo jednat, pokud by byly vynaloženy až poté, co by se o existenci sporu dozvěděl, kdy by teoreticky mohla být jeho dobrá víra v oprávněnost jejich vynaložení zpochybněna.

28. Soud prvního stupně též v rámci posuzování „síly“ kolidujících práv jednotlivých účastníků řízení zohlednil, že žalobce se stal právním nástupcem oprávněné osoby na podkladě odvozeného titulu – smlouvy o postoupení pohledávek. Nejednalo se tak o původní oprávněnou osobu dotčenou majetkovou křivdou, která v předmětných nemovitostech bydlela a mohla k nim mít užší vazbu, jíž si žalobce neměl možnost vytvořit. Vedle toho nelze pominout již zmíněné investice, díky nimž zcela nepochybně při znalosti obecných trendů na trhu s nemovitostmi došlo ke zhodnocení předmětu restituce nepoměrně rozsáhlejším způsobem, než za jakou cenu nárok po oprávněné osobě žalobce nabyl již zmiňovanou smlouvou o postoupení pohledávek – 100 000 Kč. Na straně žalovaného, který za nemovitosti zaplatil násobně vyšší cenu, by tak byla způsobena vyhověním žalobě mimo jiné větší majetková újma, než na straně žalobce nynějším rozhodnutím. Na tom nemění nic ani rodinné vazby mezi žalobcem a oprávněnou osobou, jejímž byl synovcem.

29. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně v meritu za věcně správný, proto jej potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

30. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení (výroky II. a IV.) bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Podle odvolacího soudu je řízení o určení vlastnictví, jehož těžiště spočívá v posouzení síly nabývacích titulů zúčastněných stran vyplývajících z restitučních předpisů na jedné straně a z titulů uzavřených v dobré víře, okolností, již je třeba zohlednit při rozhodnutí o nákladech řízení. Potřeba řízení v projednávané věci je vyvolána nejednotným a roztříštěným přístupem orgánů státu k tvorbě legislativy. Tou bylo připuštěno, aby vedle sebe paralelně probíhalo několik řízení s různými účastníky, kteří sami potřebu takového řízení nevyvolali. To platí zejména o probíhajícím řízení plynoucím pouze z toho, že povinnou osobou v restitučním řízení je subjekt, který věc držel ke dni účinnosti restitučního předpisu, nikoli též jakýkoli další nabyvatel věci. Vůči němu tak rozhodnutí v restituční věci není závazné a nemá vůči němu žádné účinky. Takové rozhodnutí též není podkladem pro zápis vlastnického práva úspěšného restituenta do katastru nemovitostí a vyvolává nutnost zahájit řízení o určení vlastnictví vůči tomu, kdo zapsán je na podkladě neplatných nabývacích titulů. U žádného z účastníků nelze očekávat, že se nabytého vlastnictví vzdá dobrovolně a po žádném z nich nelze spravedlivě požadovat, aby se svého nároku nebo jeho ochrany nedomáhal soudní cestou. Takové situaci by se dalo předejít, kdyby byl zákonodárce racionální ve všech případech a předvídavý. To v projednávané věci neplatí. Odvolací soud je toho názoru, že nelze v takovém případě účastníku, který ve věci neuspěl, a to pouze s ohledem na relativně subtilní úvahy a proporcionální posouzení otázek, jež často ani nejsou právní ale především morální, uložit povinnost k náhradě účastníku, jenž nakonec uspěl. Takové rozhodnutí dosažené často po mnoha letech by nebylo v řešení této otázky spravedlivé, když současně s ohledem na posouzení merita věci by mělo být nespravedlivé co nejméně.

31. S ohledem na posouzení otázky nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů, dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba přistoupit ke změně (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) i u nákladů České republiky spočívajících v tlumočném (výrok III. napadeného rozsudku). S ohledem na způsob rozhodnutí je na místě, aby náklady řízení nesl stát. Je tomu tak i s přihlédnutím k tomu, že to byly právě orgány státu, které způsobily, že bylo třeba vést další řízení ohledně předmětu sporu v důsledku nejednotnosti právní úpravy (§ 150 o. s. ř.).