70 CO 80/2022 - 60

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. března 2022, č. j. 5 C 331/2021-34, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku mění tak, že žaloba na zaplacení částek 35 000 Kč a 10 000 Kč se zamítá.

II. Ve zbývající částce 25 000 Kč se I. výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70 000 (I. výrok) a naopak zamítl žalobu co do částky 30 000 Kč (III. výrok). Současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 27 410 Kč (II. výrok).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal satisfakce za tvrzený neoprávněný zásah žalované do práva na ochranu osobnosti žalobce, spočívající ve zveřejnění příspěvku žalované na sociální síti Facebook dne 13. 11. 2018. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná v rámci tohoto svého příspěvku zveřejnila následující text:„ Vy všichni, kdo se divite, co to zase v te televizi ukazovali za hrůzu o tyraných zvířatech, poslechnete si ted můj příběh. Dnes nám ve zverimexu plakala paní, že je ve [anonymizováno] firma, která tam má v kotci psa. A že ten pes se tam nemá dobře, a ze tam jezdí na benzin, a že to sleduje již delší dobu, a ze včera ten pejsek již nemohl stát na nohou a majitel řekl, že ať do rána zdechne. Tak jsem do te firmy jela. Pes byl v kotci, na zavolání nereagoval, jen apaticky ležel. Vyhodnotila jsem, že pes potřebuje veterinární vyšetření. Majitel mi telefon nebral. Volala jsem linku 158 a kolegyně, co se mnou jela, volala [anonymizována tři slova]. Státní policie nepřijela a poslala na místo hlídku městské policie [anonymizováno]. [jméno] jsme požádali, zda by nám pod jejich dozorem dovolili pejska převézt na veterinu. Toto hlídka odmítla, ze by to vypadalo, ze psa krademe. To nás udivilo, vždyť je prave proto zadáme o dohled. Tak jsme je pozadali, ze s nimi chce mluvit Krajská veterinární správa, která by zvolila ve věci další potřebné kroky. [ulice] městské policie si telefon do ruky nevzala, ze prý by jim mohl upadnout na zem. Trvala jsem tedy na příjezdu státní policie. Ta za cele 2 hodiny, kdy jsme u kotce stali nepřijela. Kolegyně mezitím zalarmovala veterinarniho lékaře, který na místo přijel, pejska vyšetřil a konstatoval, ze je pejsek v tak těžkém zdravotním stavu, kdy odchod z tohoto sveta je pro něj vysvobozením. Majitel nám telefon konečně zvednul, řekl, ze ma povinnosti vůči svým zákazníkům, že ho pes nezajímá a dává svolení s utracenim. Rexika jsem držela v poslední chvíli alespoň v náručí a plakala jsem. Nad jeho osudem, nad jeho životem, nad jeho koncem. Přítomny zaměstnanec dotyčné firmy mi řekl, ze se pes mel prece dobře a večer mi volala jeho rozezlena matka, co ze jsem si to dovolila takto jednat. Dovolila a zase dovolim paní [příjmení], právě kvůli takovým lidem jako je Váš syn, majitel psa, Vy a všichni Vám podobni, co jste záměrně hlusi, slepí, falešní a bezcitni. Závěr ? Jsem absolutně šokována přístupem a chováním hlídky městské policie [obec]. Ta nám nepomohla, neřekli jaké maji kompetence, ignorovali telefon Krajské veterinarni správy, nazvali nas" slunickari" a ze si nemůžeme chodit kde chceme a určovat, ze je pes tyrany. [příjmení] jsme chtěli ale jen pod dohledem státních orgánů poskytnout pejskovi nutnou veterinarni peci. Vše ostatní by se porěšilo následně. Nebylo tomu tak. Nikdo nám nepomohl, slovní arogance byla šokující. Na chvíli mne to srazilo na kolena. Na malou chvíli. Zítra jdu opět do boje ! Prosím sdilejte a komentuje. Potřebují názor veřejnosti. S úctou ke všem zvířatům a jen k některým lidem [příjmení]“. Text doplnila 3 fotografiemi, a to psa po aplikaci smrtící injekce, prázdného kotce a části auta s názvem firmy [právnická osoba], sídlem a číslem mobilního telefonu. Na dotaz jiného uživatele pod příspěvkem uvedla, že majitel firmy je majitelem psa. Po zveřejnění příspěvku bylo v reakci na něj odesláno na telefonní číslo žalobce množství většinou anonymních SMS převážně vulgárního a nenávistného obsahu, které žalobci vyčítaly utýrání psa. Příspěvek žalované byl medializován i dalšími subjekty, např. na webových stránkách televize [příjmení] či na [webová adresa].

3. Ohledně průběhu události samotné soud prvního stupně zjistil, že žalovaná oznámila dne 13. 11. 2018 na [číslo] že v areálu autodopravy dochází k týrání psa, na místo přijela hlídka Městské policie [obec], ale nezjistila, že by k týrání docházelo. Na žádost žalované a její kamarádky [jméno] [příjmení] se na místo dostavil veterinární lékař MVDr. [příjmení], který po konzultaci s žalobcem provedl euthanasii psa pro jeho špatný zdravotní stav, věk a špatnou prognózu. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by žalobce psa týral nebo o něj zanedbával péči (např. že by jej nekrmil, nevenčil, nechal celodenně přivázaného, ve znečištěném kotci apod.). Z provedeného dokazování trestním spisem naopak vyplývá, že žalobce se o psa řádně staral, zajistil mu přístup k vodě i granulím a pravidelně uklízený kotec s boudou. Přes den, kdy do areálu chodili lidé, byl pes zavřený v kotci a po zavírací době se pohyboval volně po areálu, který hlídal. Žalobce a jeho dcery chodili psa venčit a žalobce se psem pravidelně navštěvoval veterináře za účelem očkování. Je pravdou, že pes poslední rok výrazně hubnul, což ovšem žalobce připisoval jeho věku 13 let. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by žalobce prohlásil,„ ať pes do rána zdechne“. Žalovaná byla v trestním řízení, vedeném pro přečin pomluvy, původně uznána vinnou, avšak usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, č. j. [číslo jednací], byly odsuzující rozsudky Okresního soudu v Kroměříži i Krajského soudu v Brně, pobočky ve [obec], zrušeny s poukazem na subsidiaritu trestní represe a princip ultima ratio. Následně proto došlo ke zproštění obviněné návrhu na potrestání pro daný skutek, a to rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. 8. 2021, č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. [spisová značka].

4. Soud prvního stupně dovodil, že obsah příspěvku žalované celkově zkresloval skutečnost a vyzníval tak, že žalobce dlouhodobě zanedbával či dokonce týral psa, v důsledku čehož byl pes v tak špatném zdravotním stavu, že musel být utracen. Příspěvek je uvozen slovy o týrání zvířat a je v něm obsaženo také smyšlené tvrzení, že žalobce prohlásil, ať pes do rána zdechne, i to, že sdělil, že ho pes nezajímá. Žalobce se však pouze v danou chvíli nemohl do areálu dostavit, neboť měl povinnosti ke svým zákazníkům, a na místo poslal svého zaměstnance pana [příjmení]. Příspěvek obsahoval i kritiku žalobce, že je osoba falešná, bezcitná, záměrně slepá a hluchá. Rovněž větou o tom, že žalovaná psa držela v poslední chvíli aspoň v náručí a plakala„ nad jeho osudem, nad jeho životem, nad jeho koncem“, dala žalovaná najevo, že pes celý svůj život trpěl, což však nebylo prokázáno. To, že žalobce nenavštívil z důvodu hubnutí psa v posledním roce jeho života veterináře, ještě nenasvědčuje tomu, že by péči o psa zanedbával. Navíc text příspěvku byl doplněn fotografií mrtvého psa a prázdného kotce bez uvedení, že jde o fotografii mrtvého psa po aplikaci smrtící injekce a stáří psa, i fotografií údajů o firmě žalobce s telefonním číslem, což přímo spojuje osobu žalobce s textem příspěvku. O tom, že celkově příspěvek vyzníval tak, že žalobce psa dlouhodobě zanedbával či týral, svědčí i nenávistné reakce čtenářů.

5. Na tomto základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaná zveřejněním příspěvku, obsahujícího nepravdivé informace a hodnotové soudy z nich vycházející, neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce na důstojnost, čest, vážnost a soukromí. Příspěvek sice následně dne 16. 11. 2018 ze svého facebookového profilu odstranila, avšak neomluvila se za něj, přičemž příspěvek byl sdílen více než 30 000 uživateli a byl doprovázen více než 10 000 negativními komentáři. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vyšel soud prvního stupně z vysoké intenzity zásahu, způsobilého značnou měrou snížit čest a vážnost žalobce ve společnosti, neboť veřejnost je velmi citlivá k informacím o týrání zvířat, o čemž svědčí také nenávistné komentáře, které na příspěvek reagovaly, jakož i nenávistné SMS zprávy zaslané žalobci. Soud prvního stupně zohlednil rovněž to, že žalovaná byla přinejmenším srozuměna, že poškodí žalobce, neboť pod článek umístila údaje o firmě žalobce obsahující jeho příjmení a telefonní číslo a na dotaz uvedla, že„ Majitel firmy je majitel psa“. Na druhou stranu soud prvního stupně zohlednil, že žalovaná příspěvek třetím dnem po zveřejnění ze svého profilu odstranila a zásah do osobnostních práv žalobce byl intenzivní po dobu jednoho měsíce, potom věc utichla. Přiznal proto žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 70 000 Kč a ve zbývajících 30 000 Kč žalobu zamítl.

6. Proti I. a II. výroku tohoto rozsudku podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala jeho změny zamítnutím žaloby. Namítla, že soud prvního stupně v řízení provedl jediný důkaz přečtením části trestního spisu sp. zn. [spisová značka] a žalobce neprokázal tvrzenou újmu. Závěr soudu prvního stupně, že se žalobce o psa řádně staral, je vyvrácen např. zprávou Krajské veterinární správy pro Zlínský kraj, dle které chovatel nesledoval zdravotní stav zvířete a zdravotní péči o něj lze označit za nedbalou až zanedbanou, protože pes více jak rok ztrácel na váze a chovatel to nijak neřešil. Tvrzení rodinných příslušníků, že pes nestrádal, je v rozporu s výpovědí jiných osob i tím, že lidé začali upozorňovat na zdravotní stav psa. Pokud bylo pro soud prvního stupně důležité prokázání, že žalobce prohlásil, ať pes do rána zdechne, měl o tom žalovanou poučit dle § 118a odst. 3 o.s.ř., což neučinil. Není dána ani příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou žalobce a zveřejněním článku žalovanou, neboť tvrzená újma měla spočívat v útocích třetích osob, mezi nimiž žalovaná nebyla, a jejich příčinou byla veřejná znalost zdravotního stavu psa, nikoli zveřejnění článku. Žalovaná v něm přitom nijak nezkreslila celkovou skutečnost, neboť dlouhodobé zanedbávání psa žalobcem, v důsledku kterého musel být pes utracen, vyšlo v řízení najevo. Žalovaná zveřejnila jen veřejné údaje a nikoli údaje soukromé, přičemž i celý incident zanedbávání psa se odehrával na veřejně přístupném místě a veřejnost sama dospěla k závěru, že se pes nemá dobře. Soudu prvního stupně vytkla žalovaná také nepřiměřenost přiznané formy a výše zadostiučinění, jakož i to, že nezkoumal její majetkové poměry.

7. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a řádně jej právně posoudil.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalované nelze částečně upřít důvodnost. V zájmu předvídatelnosti a s ohledem na zákaz překvapivého rozhodnutí byli účastníci s podstatou níže uvedeného právního názoru odvolacího soudu, odlišného od soudu prvního stupně, předem seznámeni a nenabídli proti němu plausibilní argumentaci.

9. Je třeba předeslat, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 30 000 Kč je pravomocný, neboť nebyl napaden odvoláním žalobce. Předmětem odvolacího řízení je tedy přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně ukládajícího žalované povinnost k zaplacení částky 70 000 Kč, přičemž v odvolacím řízení bylo k výzvě odvolacího soudu žalobcem specifikováno, že za újmu způsobenou zveřejněním textu příspěvku samotného nárokuje náhradu ve výši 35 000 Kč a za újmu způsobenou zveřejněním fotografie s telefonním číslem na žalobce nárokuje náhradu ve výši 35 000 Kč.

10. Odvolací soud především konstatuje, že soud prvního stupně se při provádění dokazování dopustil procesního pochybení spočívajícího v tom, že dokazování obsahem trestního spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. [spisová značka] v trestní věci žalované provedl nikoli s využitím jednotlivých konkrétních důkazních prostředků z tohoto spisu, nýbrž souhrnně, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001; ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008; či ze dne 31. 8. 2010; sp. zn. 30 Cdo 1653/2009). Provedení důkazu procesně nepřípustným způsobem je třeba klást naroveň situaci, kdy důkaz nebyl proveden vůbec. Se zřetelem k zásadě hospodárnosti řízení proto odvolací soud dle § 213 odst. 4 o.s.ř. doplnil dokazování s využitím jednotlivých konkrétních důkazních prostředků z trestního spisu, přičemž učiněná relevantní skutková zjištění budou uvedena v příslušných pasážích níže.

11. Odvolací soud z předmětného příspěvku žalobkyně ze sociální sítě Facebook ze dne 13. 11. 2018 o shora uvedeném obsahu zjistil, že text příspěvku sám o sobě neobsahoval identifikaci žalobce, nicméně ve spojení s fotografií údajů o obchodní společnosti žalobce na nákladním automobilu a informací uvedenou žalovanou v diskusi pod příspěvkem, že majitel firmy byl majitelem psa, je nepochybné, že žalovanou zveřejněné informace směřovaly k jednoznačné identifikaci žalobce a dotýkaly se tak jeho práva na ochranu osobnosti.

12. Podstatou posuzovaného problému je tudíž v obecné rovině střet svobody projevu žalované s právem na ochranu osobnosti žalobce. Toto všeobecné osobnostní právo náleží každému člověku a má svůj ústavní předobraz v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména). V zákonné rovině jsou dílčí osobnostní atributy proti neoprávněným zásahům, které spočívají v porušení či jen ohrožení (dotčení) osobnosti, zákonem chráněny v ustanovení § 81 a násl. o. z. Při existenci neoprávněného zásahu (dotčení osobnosti) zákon garantuje dotčenému člověku zdržovací (negatorní) a odstraňovací (restituční) nároky dle § 82 odst. 1 o. z., v návaznosti na oblast civilního deliktního práva pak rovněž nároky satisfakční (zejména § 2894 odst. 2, § 2910 (první skutková podstata), § 2911, § 2951 odst. 2 a § 2956 o. z., případně i § 2957 o. z.).

13. V demokratickém právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana, nestojí žádné z těchto práv a priori výše než druhé. Právo na ochranu osobnosti musí být, jak již uvedeno, posuzováno v souvislosti se svou funkcí ve společnosti a v souladu se zásadou proporcionality musí být v rovnováze s dalšími základními právy a svobodami i chráněnými hodnotami. K této problematice se již opakovaně vyjádřil Ústavní soud (z mnoha např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97; či ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04), když dovodil, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti, tedy základních práv stojících na stejné úrovni (čl. 17 odst. 1 Listiny a čl. 10 odst. 1 Listiny), je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým.

14. Pro důkaz pravdy vylučující neoprávněnost zásahu není dle ustálené soudní praxe třeba, aby byla prokázána pravdivost tvrzení ve všech jednotlivostech, neboť v judikatuře se prosadil názor, že významné musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě. Jinak řečeno, stačí, aby pravdivá byla podstatná část tvrzení (k tomu z mnoha srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007).

15. Každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv, takový zásah je však dán tehdy, jestliže (1) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a (2) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (srov. např. již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99).

16. Odvolací soud nemůže rozumně souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že žalobce se o psa dobře staral. Z hlediska podstaty věci, tedy celkového vyznění textu příspěvku samotného, dle kterého byl pes dlouhodobě zanedbáván či dokonce týrán, totiž není samo o sobě postačující jen to, že pes byl krmen, očkován a venčen. O pravidelném venčení psa ostatně existují jisté pochybnosti vzhledem k vysvětlení podanému [jméno] [příjmení], že pes byl venčen jen dost nepravidelně a ani v noci se nemohl pohybovat volně po areálu, neboť tam chodili lidé. Naprosto určující zde je, že ze strany žalobce prokazatelně došlo k dlouhodobému zanedbání veterinární péče o psa. U psa se totiž dle údajů sdělených [jméno] [příjmení] v trestním řízení (kterých si sám všiml a na které byl upozorňován rovněž zákazníky) již začátkem září 2018 zhoršil zdravotní stav, což žalobce nijak neřešil a nechal psa trápit se. Dlouhodobé zanedbání veterinární péče o psa žalobcem vyplývá i z odborného vyjádření [anonymizována tři slova] ze dne 18. 1. 2019, dle kterého chovatel nesledoval zdravotní stav zvířete a zdravotní péči o něj lze označit za nedbalou až zanedbanou, protože pes více jak rok ztrácel na váze a chovatel toto nijak neřešil. Zhoršený výživný stav by bylo možno přisuzovat vysokému věku zvířete až po sdělení veterinárním lékařem, který by vyloučil zdravotní či dietetické problémy. Ve shodě s tím svědek [příjmení] [jméno] [příjmení] (veterinář, který psa utratil) uvedl, že za dva dny pes takto nezhubne a je třeba zajít na veterinu a řešit to.

17. S oporou v uvedeném lze tedy konstatovat, že žalobce opomenul po delší dobu takové zacházení se zvířetem, jaké bylo s ohledem na jeho zdravotní stav nutné k tomu, aby zvíře nebylo vystaveno strádání a utrpení. Není pro tyto účely rozhodné, že nelze jednoznačně dovodit, že by svého psa týral nebo zanedbáním péče o něj způsobil smrt zvířete (dle odborného vyjádření [anonymizována tři slova] nelze jednoznačně konstatovat, že pes musel být utracen v důsledku zanedbání péče o něj).

18. Tvrzení v příspěvku, že žalobkyně se do areálu dostavila poté, co u nich ve zverimexu nad zbědovaným stavem psa plakala paní, dle které majitel o psovi řekl, ať do rána zdechne, nemění bez ohledu na svou pravdivost či nepravdivost na celkovém vyznění příspěvku ničeho. Podstata takové informace je navíc stvrzena tomu odpovídajícím sdělením [jméno] [příjmení] v trestním spise, učiněným při podání vysvětlení i v rámci svědecké výpovědi před trestním soudem, že i jej na špatný stav psa upozorňovali lidé (zákazníci, kteří přijeli do areálu) a že předchozího dne 12. 11. 2018 měl rozhovor s žalobcem, kterému řekl, aby šel se psem okamžitě k veterináři, což žalobce odmítl a doslova řekl, že pes„ stejně do rána hodí kožu“, přičemž stav psa žalobce neřešil ani 13. 11. 2018 ráno, kdy v areálu byl. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] z trestního spisu současně vyplývá, že ohledně špatného stavu psa oslovila ve zverimexu žalobkyni a ta jí řekla, že o tom ví, že už jí to řeklo více lidí. Ostatně i dle přepisu telefonického hovoru žalobkyně s tísňovou linkou Policie ČR žalobkyně konzistentně s tím při žádosti o asistenci uvedla, že potřebu záchrany psa oznámili zákazníci ve zverimexu.

19. Emotivně podaná informace v příspěvku, že žalobkyně psa držela v poslední chvíli v náručí a plakala, není objektivně způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti žalobce a nemůže tak bez ohledu na případnou nepravdivost skutkového tvrzení představovat neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce. Nadto ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] z trestního spisu vyplývá, že žalobkyně psa pomohla vylákat z boudy na pamlsek a při vyšetření doktorem psa nějak přidržovala a doktorovi pomáhala. Z vysvětlení podaného [jméno] [příjmení] se současně podává, že žalobkyně po utracení psa plakala, což je ostatně vzhledem k vypjatosti a emoční náročnosti situace dle názoru odvolacího soudu z lidského hlediska poměrně pochopitelné, tím spíše v případě ženy.

20. Odvolací soud na tomto základě pro účely hodnocení oprávněnosti textu příspěvku konstatuje, že relevantní je zde celkové vyznění příspěvku, tedy že pes žalobce ve zbědovaném stavu trpěl pro dlouhodobé zanedbávání zdravotní péče o něj žalobcem a musel být okamžitě utracen, které je přitom s poukazem na výše uvedené pravdivé. Text příspěvku současně sledoval legitimní cíl přispět k diskusi o otázkách veřejného zájmu (potřeba ochrany zvířat jako smysly nadaných živých tvorů, akcentovaná i kritizovaným laxním počínáním městské policie při řešení problému s trpícím zvířetem), a v tomto rozsahu tudíž nešlo (oproti zveřejnění fotografie s telefonním číslem na žalobce – k tomu viz níže) o samoúčelnou dehonestaci žalobce.

21. Žalovaná sice nikde v příspěvku výslovně a kategoricky neuvedla, že žalobce psa týral, na druhou stranu je ovšem nepřehlédnutelným faktem, že příspěvek uvedla slovy o problematice týrání zvířat, do kterého daný příběh, jehož byla přímým aktérem, zasadila. Tato skutečnost ovšem na oprávněnosti celkového vyznění příspěvku žalované nemění ničeho, neboť výrok o týrání by nebyl ryzím skutkovým tvrzením ani ryzím hodnotícím úsudkem, nýbrž tzv. výrokem hybridním, kombinujícím skutkový a hodnotící prvek (k hybridním výrokům viz i nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2617/15; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4084/2019). V takových případech je nezbytné určit, do jaké míry mají hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci [příjmení] a [anonymizováno], § 76; dále rozsudek ESLP ve věci [anonymizováno] proti [země] ze dne 27. 2. 2001, stížnost [číslo], § 43; nebo rozsudek velkého senátu [anonymizováno] ve věci [jméno] proti [země] ze dne 23. 4. 2015, stížnost [číslo], § 126). Vzhledem k výše uvedenému prokázanému skutkovému základu (žalobce opravdu svým zaviněním nechal psa trápit se a žalovaná byla očitým svědkem tohoto utrpení) nešlo ze skutkového hlediska o pouhou smyšlenku žalované a její závěr nelze z úsudkového hlediska považovat za zjevně přemrštěné hodnocení situace, postrádající jakoukoli logiku, které by již nebylo možno v demokratické společnosti tolerovat a bylo by naopak nezbytné přistoupit v zájmu ochrany práv a svobod druhých (in concreto žalobce) k jeho omezení na úkor svobody projevu (čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

22. Ani hodnocení žalobce v příspěvku jako osoby falešné, bezcitné, záměrně slepé a hluché není kritikou neoprávněnou, neboť byl prokázán skutkový základ takové kritiky v podobě dlouhodobého zanedbávání veterinární péče o psa žalobcem, který nechal psa trápit se, což jistě lze přiměřeně hodnotit i obdobnými přívlastky, tím spíše vzhledem k vypjatosti a emoční náročnosti situace. Z hlediska intenzity hodnocení žalovaná nepoužila žádné vulgarity či natolik expresivní slova, která by již nebylo možno v demokratické společnosti při výkonu práva kritiky tolerovat.

23. Nadto je podstatné, že dle judikatury Ústavního soudu platí, že kategorii pravdivosti nelze vnímat maximalisticky jako požadavek na absolutní soulad s objektivním stavem reality, a to v každé situaci a v každém časovém okamžiku. Takovéto pojetí pravdy - byť je obecně jistě možné - totiž v praktické rovině nutně naráží na možnosti a meze lidského poznání (epistemologické limity). Posouzení, zda je určité skutkové tvrzení v souladu s objektivním stavem reality, totiž nemůže být s ohledem na limity lidského poznání zpravidla nikdy zcela konečné; může existovat pouze větší či menší míra praktické jistoty, že tvrzení v takovém smyslu pravdivé je. Pakliže je z povahy věci obtížné až nemožné určit, zda je určité skutkové tvrzení v souladu s objektivním stavem reality, bylo by absurdní vyžadovat po jednotlivcích, aby jimi pronášené výroky kritérium absolutní a objektivní pravdivosti vždy splňovaly. Naznačená "maximalistická" interpretace pojmu pravdivosti by mohla k obdobně absurdním a nežádoucím důsledkům vést právě v kontextu sporů o ochranu osobnosti. Veškeré výroky, které lidé v každodenním životě pronášejí, jsou totiž založeny na informacích, které jsou jim k dispozici, tj. které mohly získat v rámci svého poznání, a jsou výrazně ovlivněny i řadou faktorů dalších (jejich inteligencí, vzděláním, hodnotovým nastavením, sociálním prostředím apod.). Pokud by si jednotlivec musel před pronesením skutkového výroku být zcela jistý tím, že je bez jakýchkoliv myslitelných pochybností v absolutním souladu s objektivním stavem reality, měl by zřejmě - přísně vzato - v mnoha životních situacích raději pouze mlčet. Proto se Ústavní soud přiklonil k závěru, že i v případě sporů o pravdivost skutkového tvrzení je třeba vycházet z určitého reálného pojetí kategorie pravdivosti, které bere v úvahu kontext proneseného výroku, zejména, nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl, či je k dispozici přinejmenším mít mohl a měl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14).

24. Zveřejnění informace nelze považovat za rozumné tehdy, pokud si šiřitel informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, které se informace týká a nezveřejní i její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu anebo tam, kde to zjevně nebylo nutné (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03).

25. Výše uvedená východiska byla Ústavním soudem judikatorně formulována již ve vztahu k odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti dle obč. zák., tedy ohledně objektivní odpovědnosti původce zásahu (dané bez ohledu na zavinění). V nyní relevantních poměrech o. z. platí daná východiska o to silněji, že objektivní odpovědnost původce zásahu zůstala zachována toliko u nároků dle § 82 odst. 1 o. z., zatímco civilní deliktní odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti jako absolutního práva poškozeného je již dána toliko jako odpovědnost za vlastní zavinění (§ 2910 první skutková podstata, § 81, § 2956 o. z.) s presumpcí zavinění z nedbalosti (§ 2911, § 2894 odst. 2 o. z.), nikoli tedy jako objektivní či dokonce absolutní odpovědnost.

26. Přeneseno na posuzovaný případ, postup žalované při zveřejnění textu příspěvku byl objektivně založen na okolnostech, které byly naprosto racionálně způsobilé založit její adekvátní subjektivní přesvědčení a její rozumnou víru v to, že pes žalobce ve zbědovaném stavu trpěl pro dlouhodobé zanedbávání žalobcem jako jeho vlastníkem. Na žalovanou, která vlastními smysly vnímala zbědovaný stav zanedbaného psa a jeho utrpení, jakož i fakt, že pes musel být v době nepřítomnosti žalobce jako jeho chovatele okamžitě utracen, nelze klást z hlediska potřeby ověření informací nepřiměřené nároky. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] v trestním řízení vyplývá, že žalovaná se pokoušela při zjišťování situace na místě telefonicky kontaktovat žalobce, což se jí nepodařilo, a žalobce byl posléze telefonicky kontaktován právě svědkyní. Do telefonu s ní mluvil arogantně, odmítl přijet a říkal, že nemá čas lítat se psem po doktorech. Je tedy evidentní, že žalobce dostal před zveřejněním příspěvku žalované příležitost k věci se vyjádřit, které nevyužil, a jeho postoj k celé věci rozhodně nevylučoval poznatky žalované, které si na základě přímého smyslového vnímání situace na místě vytvořila. Na tom nic nemůže měnit ani skutečnost, že žalobce na místo poslal svého zaměstnance [jméno] [příjmení] jako osobu, která nebyla chovatelem psa, přičemž [jméno] [příjmení] dle výpovědi před trestním soudem s žalovanou vzájemně ani příliš nekomunikoval.

27. Lze tedy uzavřít, že ohledně textu příspěvku samotného nehodnotí odvolací soud zásah žalované do práva na ochranu osobnosti žalobce vzhledem k celkovému vyznění textu příspěvku jako neoprávněný a rovněž ze subjektivního hlediska nelze dovodit zavinění žalované, a to ani ve formě nedbalosti. Odvolací soud pro úplnost podotýká, že ve smyslu § 135 o.s.ř. není pro účely závěru o absenci civilní deliktní odpovědnosti žalované vázán zprošťujícími trestními rozhodnutími, a to v žádném směru, tedy ani z hlediska toho, že ke zproštění návrhu na potrestání za přečin pomluvy došlo ryze s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe při současném dovození neoprávněnosti zásahu žalované. Ta totiž dle hlubokého přesvědčení odvolacího soudu (jako soudu specializovaného oproti trestním soudům, inter alia, právě na řešení kolizí mezi svobodou projevu a ochranou osobnosti) nemůže být s poukazem na výše uvedené spravedlivě dána. Dovození právní odpovědnosti žalované za text příspěvku samotný by nebylo v souladu s obecně sdílenými představami o spravedlnosti a nejen, že není v demokratické společnosti v zájmu ochrany práv a svobod druhých nezbytné (čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ale není ani žádoucí, neboť text příspěvku samotný měl potenciál přispívat na podkladě konkrétního příběhu k diskusi o otázkách veřejného zájmu (potřeba ochrany zvířat jako smysly nadaných živých tvorů, akcentovaná i kritizovaným laxním počínáním městské policie při řešení problému s trpícím zvířetem) a byl oprávněný.

28. Zcela jinou věcí je ovšem zveřejnění fotografie s telefonním číslem na žalobce, které již nelze považovat za oprávněný výkon svobody projevu žalované sledující jakýkoli legitimní cíl, neboť nešlo o příspěvek k diskusi o výše uvedených otázkách veřejného zájmu, nýbrž o samoúčelný ofenzivní útok na osobu žalobce, tedy o šikanózní akt žalované, jehož jediným cílem bylo poškození žalobce. V daném kontextu se nejednalo o zásah směřující proti [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] jako právnické osobě, jejíž údaje byly na fotografii zachyceny, nýbrž právě proti osobě žalobce jako chovatele psa („ Majitel firmy je majitel psa“) s uvedením telefonního čísla, které užívá. Šlo o neoprávněný, nelegitimní a nepřiměřený zásah žalované do soukromí žalobce, tedy o jednání v rozporu s § 86 o. z., dle kterého nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod, který nadto nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka (§ 90 o. z.). Platí zde, že výpady směřované ad personam by měly být chráněny méně, než kritika ad rem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1041/17), přičemž legitimního účelu příspěvku samotného šlo plně dosáhnout i bez zveřejnění telefonního čísla na žalobce. Legitimitu zveřejnění informace nelze dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu či pokud ji šiřitel poskytl bezohledně (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03), což se stalo právě zde.

29. Oproti nedbalosti, u níž je ex lege dána vyvratitelná domněnka její existence dle § 2911 ve spojení s § 2894 odst. 2 (větou druhou) o. z., se úmysl nepresumuje a musí být prokázán poškozeným. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah škůdce k porušení nebo ohrožení zájmů poškozeného.

30. Žalovanou učiněné zveřejnění fotografie s telefonním číslem na žalobce nepřipouští svou povahou (fotografie neobsahuje nic jiného než kontaktní údaje na dveřích automobilu) a kontextem jinou logickou možnost než konstatování, že šlo o úmyslný (přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu) útok žalované na soukromí žalobce dáním všanc nenávisti pobouřené veřejnosti. Žalované muselo být zřejmé (a musela s tím být přinejmenším srozuměna), že zveřejnění fotografie s telefonním číslem na žalobce postrádá jakýkoli legitimní přínos či informační hodnotu (fotografie neobsahuje nic jiného než kontaktní údaje na dveřích automobilu) a bude mít v kontextu předmětných (byť celkovým vyzněním oprávněných) informací toliko značně negativní dopady do osobnostní sféry žalobce, což se návazně také stalo, neboť žalobce byl ve značném množství případů kontaktován na mobilní telefon i formou SMS zpráv převážně vulgárního a nenávistného obsahu (viz přehled 159 SMS zpráv a zmeškaných hovorů).

31. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Není tu rozhodné, zda k újmě skutečně došlo; postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit (viz např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007). Možnost, že bude způsobena újma, musí být ovšem možností reálnou, nikoliv vyspekulovanou a velmi nepravděpodobnou (analogicky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 139/2008, z oblasti ochrany proti nekalé soutěži).

32. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za újmu je dána tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015; ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021), což je v posuzované věci splněno. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodného následku (např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05; rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012; ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019; ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021), neboť odpovědnost předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou újmu. Žalované přitom muselo být zjevné (a musela s tím být přinejmenším srozuměna), že zveřejnění telefonního čísla na žalobce v kontextu předmětného příspěvku rozpoutá v soukromí žalobce lavinu nejrůznějších útoků do osobnostní sféry žalobce, telefonickou formou na daném základě činěných. Jednalo se o značné množství případů, kdy byl žalobce kontaktován na mobilní telefon hovory i formou SMS převážně vulgárního a nenávistného obsahu (viz přehled 159 SMS zpráv a zmeškaných hovorů). Z hlediska přičitatelnosti tak žalovaná za následky svého úmyslného neoprávněného zásahu do soukromí žalobce v podobě vyvolaného jednání třetích osob (rozpoutaný telefonický lynč) právně odpovídá, byť takové jednání sama nečinila ani k němu veřejnost výslovně přímo nevyzývala. Šlo o následek typově předvídatelný a nikoli jen málo pravděpodobný.

33. Argument, že žalovaná takto zveřejnila jen údaje veřejné, nikoli soukromé, je naprosto nesprávný a účelový. Zcela jistě nelze klást rovnítko mezi okruhem osob, které měly možnost telefon na žalobce na dveřích automobilu bez souvislosti se zásahem žalované spatřit, a okruhem osob, které byly veřejným příspěvkem žalované osloveny (příspěvek žalované byl sdílen více než 30 000 uživateli). Především je však při ochraně soukromí vždy určující účel zásahu (respektive jeho slučitelnost se svolením k zásahu) a v tomto směru je naprosto neoddiskutovatelné, že účel umístění telefonního čísla na žalobce na dveřích automobilu souvisel toliko s podnikatelskými potřebami jeho obchodní společnosti, zatímco účelem šikanózního zveřejnění telefonního čísla na žalobce žalovanou bylo úmyslné vyvolání telefonického lynče žalobce pobouřenou veřejností (k němuž zcela předvídatelně návazně došlo). Takový nelegitimní cíl zásahu žalované byl s pouhým (pro podnikatelské potřeby) učiněným umístěním telefonního čísla na žalobce na dveřích automobilu jednoznačně neslučitelný.

34. Za situace, kdy v tomto rozsahu vznikla civilní deliktní odpovědnosti žalované za zaviněný neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce (§ 81 a násl. o. z.), in concreto do jeho soukromí, jako jeho absolutního (v soukromoprávním významu) práva dle § 2910 o. z. (první skutkové podstaty), vznikla žalované ve smyslu § 2956 o. z. povinnost odčinit žalobci nemajetkovou újmu. Je tak dán prostor zabývat se tím, jaký způsob a výše přiměřeného zadostiučinění žalobci vůči žalované dle § 2951 odst. 2 o. z. náleží.

35. Zadostiučinění v penězích představuje institut, který nelze používat k vyvažování a zmírňování jen běžné či krátkodobě působící nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Nezbytnou podmínkou pro přiznání peněžitého zadostiučinění podle § 2951 odst. 2 o. z. je, že se poskytnutí žádné formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu postačujícím (tzv. princip subsidiarity finanční satisfakce). Subsidiarita finanční satisfakce byla dána i dle dřívějšího § 13 odst. 2 obč. zák. a současný o. z. na ní nemění ničeho. Platí, že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění nemajetkové újmy (§ 2951 odst. 2 o. z.). Primárně se tudíž i nadále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce (respektive jiný způsob satisfakce), a peněžitá satisfakce má až subsidiární povahu, byť je v daném ustanovení zmíněna jako první (shodně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část. § 2055 -3014. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1684, marg. č. 2951 28; Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3113, marg. č. 2957 1; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019).

36. Stanovení adekvátní náhrady imateriální újmy („ vyčíslení nevyčíslitelného“) je z logiky věci otázkou soudcovské úvahy (§ 136 o.s.ř.), nikoli exaktní matematiky. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, při odčinění imateriální újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci. Právě tak z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2706/19, vyplývá, že je sice pochopitelné, že Nejvyšší soud ve snaze o sjednocení judikatury zavádí (míněno pro účely § 2958 či § 2959 o. z.) metodiky pro výpočet odčinění nemajetkové újmy, podle Ústavního soudu tím však částečně "jde proti" filozofii soukromoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tj. (v této souvislosti) oprostit soudní rozhodování od předem daných postupů, algoritmů, tabulek, násobků či jiných výpočtů - tak, aby nezávislý soudce v konkrétní souzené kauze při rozhodnutí pečlivě a s citem pro věc zhodnotil její individuální okolnosti a provedené důkazy podle zásady volného hodnocení (§ 132 o.s.ř.) a "neopisoval metodiky" či "nedoplňoval vzorce".

37. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 98/2010, zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). V rozsudku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 3/2003 pod č. 35, Nejvyšší soud judikoval, že právní úprava nestanoví meze zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti formou náhrady nemajetkové újmy v penězích; soudy proto musí v každém jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se ke zjištěné míře zásahu do osobnostních práv postižené osoby. Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích jsou relevantní kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Jde nejen o okolnosti na straně samotného původce zásahu, ale i na straně dotčené fyzické osoby.

38. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně, přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího a přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění s výjimkou zcela zjevné nepřiměřenosti (z mnoha např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016; či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2322/2017).

39. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem zastává odvolací soud pro účely stanovení způsobu satisfakce dle § 2951 odst. 2 o. z. názor, že zadostiučinění zde musí být poskytnuto v penězích, neboť jiný způsob satisfakce v posuzované věci nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Žalobci žalovanou způsobenou a výše popsanou újmu je nutno považovat za citelnou a takovou, jakou by zde utrpěla jakákoli osoba ve srovnatelném postavení, která by byla danou skutečností postižena. Současně je určující, že dle pokynu zákonodárce, obsaženého v § 2957 o. z., je nutno úmysl škůdce (původce neoprávněného zásahu) zohlednit při stanovení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3402/2019). Újma v podobě žalovanou úmyslné rozpoutaného telefonického lynče žalobce si tak i pro účely § 2951 odst. 2 o. z. zasluhuje za účelem skutečného a dostatečně účinného odčinění, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout žalobci zadostiučinění relutární formou, tedy v penězích.

40. Jde-li o výši přiměřené peněžité satisfakce za danou újmu, pak žalobce při jednání odvolacího soudu specifikoval, jak již uvedeno, že ze souhrnně nárokované částky 70 000 Kč požaduje za újmu způsobenou právě zveřejněním fotografie s telefonním číslem na žalobce náhradu ve výši 35 000 Kč.

41. Odvolací soud vyšel z tohoto východiska jako v principu přiměřeného, nicméně vedle výše uvedených skutečností současně nepřehlédl, že byť se jednalo o újmu citelnou a nikoli jen chvilkovou, šlo o újmu toliko přechodného charakteru, neboť žalobce sám v žalobě tvrdí, že po smazání příspěvku žalovanou dne 16. 11. 2018 intenzita veškerých útoků na žalobce značně poklesla a cca po měsíci celá událost utichla. Odhlížet nelze ani od toho, že vzhledem k oprávněnosti textu příspěvku samotného neplatí žalobcem uváděná teze, dle které dopad záležitosti na žalobce byl o to trýznivější, že žalobce se jednání, z něhož ho žalovaná nařkla, nedopustil.

42. Se zřetelem ke všemu uvedenému dospěl odvolací soud svou volnou úvahou (§ 136 ve spojení s § 211 o.s.ř.) k závěru, že za adekvátní výši relutárního zadostiučinění je třeba v dané věci považovat částku 25 000 Kč, zohledňující všechny výše uvedené relevantní skutečnosti 43. Závěr o úmyslném zavinění újmy škůdcem přitom ex lege vylučuje možnost snížení náhrady nemajetkové újmy s poukazem na jeho případné majetkové poměry (§ 2953 odst. 1 in fine ve spojení s § 2894 odst. 2 in fine o. z.). Nejuznávanější monografie z oblasti práva na ochranu osobnosti ostatně i obecně razí závěr, že k majetkovým poměrům účastníků by soud neměl přihlížet (viz Knap, K. a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 195). Žalobci přisouzená částka současně není pro žalovanou svou výší již prima facie likvidační.

44. Se zřetelem k výše uvedenému tudíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 o.s.ř. částečně změnil zamítnutím žaloby ohledně částek 35 000 Kč (neoprávněně požadovaná náhrada nemajetkové újmy způsobené textem příspěvku samotného) a 10 000 Kč (náhrada nemajetkové újmy způsobené zveřejněním fotografie s telefonním číslem na žalobce ve výši, přesahující náhradu stanovenou odvolacím soudem). V částce 25 000 Kč (náhrada nemajetkové újmy způsobené zveřejněním fotografie s telefonním číslem na žalobce, stanovená volnou úvahou odvolacího soudu) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

45. Protože došlo k částečné změně rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud rozhodl nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale originálně také o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně dle § 224 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v celkovém výsledku v základu věci úspěšný ohledně neoprávněného zveřejnění fotografie umožňující identifikaci žalobce a naopak neúspěšný ohledně zveřejnění textu příspěvku žalované samotného. Nelze zde vycházet z mechanické komparace částek, jejichž stanovení závisí na volné úvaze soudu (srov. i § 142 odst. 3 o.s.ř.). Za této situace je míra úspěchu a neúspěchu obou účastníků v základu věci srovnatelná, a žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení