70 Co 94/2021-252

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Michala Ryšky ve věci žalobců: ; a) [jméno] [jméno], narozený dne [datum] bytem [adresa], [příjmení] [jméno] ; b) [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa], [země] ; c) [jméno] [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa], [země] žalobci a) – c) zastoupeni advokátem [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova]. sídlem [adresa], [anonymizována tři slova] [číslo], [příjmení] [příjmení], N.Y. [číslo], U.S.A. adresa pro doručování: [adresa] ; d) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o určení vlastnictví, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2021, č. j. 39 C 162/2020-159, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje v tomto znění: Určuje se, že žalobce a) [jméno] [jméno] k 1/4, žalobkyně b) [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] k 1/8, žalobce c) [jméno] [jméno] [příjmení] k 1/8 a žalobce d) [jméno] [příjmení] k 1/4 jsou spoluvlastníky části pozemku KN p. [číslo] označené v geometrickém plánu [číslo] který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, jako pozemek KN p. [číslo] v k. ú. [obec], obec a okres [okres].

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje v tomto znění: Určuje se, že žalobce a) [jméno] [jméno] k [číslo], žalobkyně b) [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] k [číslo], žalobce c) [jméno] [jméno] [příjmení] k [číslo] a žalobce d) [jméno] [příjmení] k [číslo] jsou spoluvlastníky části pozemku KN p. [číslo] označené v geometrickém plánu [číslo] který je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako pozemek KN p. [číslo] v k. ú. [obec], obec a okres [okres].

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku každému z žalobců a) až c) k rukám jejich zástupce na náhradě nákladů řízení částku 13 326,67 Kč.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci d) k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč.

V. Žalovaný je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku každému z žalobců a) až c) k rukám jejich zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 360 Kč.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci d) k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce a) [jméno] [jméno] k 1/4, žalobkyně b) [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] k 1/8, žalobce c) [jméno] [jméno] [příjmení] k 1/8 a žalobce d) [jméno] [příjmení] k 1/4 jsou podílovými spoluvlastníky části pozemku KN p. [číslo] označené v geometrickém plánu [číslo] jako celý pozemek KN p. [číslo] v k. ú. [obec], obec a okres [okres] (I. výrok), že žalobce a) [jméno] [jméno] k [číslo], žalobkyně b) [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] k [číslo], žalobce c) [jméno] [jméno] [příjmení] k [číslo] a žalobce d) [jméno] [příjmení] k [číslo] jsou podílovými spoluvlastníky části pozemku KN p. [číslo] označené v geometrickém plánu [číslo] jako celý pozemek KN p. [číslo] v k. ú. [obec], obec a okres [okres] (II. výrok). Uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobcům a) až c) na náhradě nákladů řízení částku 33 500 Kč (III. výrok) a zaplatit žalobci d) na náhradě nákladů řízení částku 6 776 Kč (IV. výrok).

2. Proti rozsudku podal odvolání žalovaný, uvedl, že správkyně konkurzní podstaty (dále jen„ SKP“) není povinnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen„ zákon o půdě“), neměla povědomí o uplatněných restitučních nárocích k předmětnému pozemku. Převod tak není s odkazem na nález Pl. ÚS 10/16 neplatný. Otázku vědomosti SKP o uplatněných nárocích soud posoudil nesprávně, jeho skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Blíže nespecifikovaná poznámka o uplatněných restitučních nárocích nesvědčí nic o vědomosti SKP o uplatněných restitučních nárocích k předmětnému pozemku, totéž platí o přípisu [anonymizována dvě slova] ze dne 20. 1. 1999. Doručení dopisu není prokázáno, není z něj seznatelné, že se restituční nároky týkají předmětného pozemku. Nebylo vyhotoveno srovnávací sestavení parcel. Z dopisu dále není zřejmé, že by byly nároky uplatněny včas. Prohlášení o společném postupu se netýká žádného předmětného pozemku, neprokazuje vědomost SKP. Vědomost nevyplývá ani z toho, že žalobci vedou a vedli restituční spory. SKP není povinnou osobou, ust. § 5 zákona o půdě tak nelze aplikovat. Vzhledem k tomu, že SKP o uplatněném nároku nevěděla (nebyla prokázána vědomost), nelze aplikovat § 68 zákona č. 328/1991 Sb. (dále jen„ ZKV“). Poukázal na kauzu [anonymizováno] (20 Co 318/2007-336, 28 Cdo 4062/2010, III. ÚS 762/11), kdy pokud restituent právo neuplatní vylučovací žalobou, zůstává mu právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkurzní podstaty, nelze mu přiznat existenci vlastnického práva. [příjmení] i její právní nástupci byli v dobré víře o vlastnictví pozemku, z žádného důkazu nevyplývá, že by [příjmení] řešila s [jméno] [příjmení] konkrétní žalovaný pozemek, nebyla účastníkem žádného řízení, kde by se řešil. [příjmení] [příjmení] uzavřela s SKP, coby úřední osobou, kupní smlouvu, a uzavření bylo schválenou usnesením soudu, pak musela být přesvědčena o legitimitě uzavření smlouvy. Nesprávný je i závěr o vydržení.

3. Žalobci k odvolání poukázali na absurdnost argumentace o tom, že by snad jejich nárok nebyl řádně a včas uplatněn, když tento byl uplatněn před 29 lety. Tato byla nesčetněkrát přezkoumána Městským soudem v Brně, Krajským soudem v Brně, Vrchním soudem v Olomouci, Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, obsahem spisu je rozhodnutí [anonymizována tři slova] – [anonymizována tři slova] pro [územní celek], kterým bylo jejich restitučnímu nároku vyhověno. Jde přitom o specializovaný orgán, který je zákonem výlučně zmocněn k rozhodování o restitučních nárocích v daném katastrálním území. Není možné tuto otázku znovu posuzovat v řízení o určení vlastnictví. K prokázání skutečnosti, že SKP věděla o uplatněném restitučním nároku, označili dopis PÚ [obec] ze dne 20. 1. 1999 a listinu z konkurzního spisu na č. l. 1007, kde SKP přijetí dopisu potvrzuje i soupis konkurzní podstaty, dopis SKP adresovaný PÚ [obec] ze dne 15. 1. 1999. Absolutní neplatnost nabytí pozemku od SKP v dané situaci deklaroval Nejvyšší soud v rozsudku pod sp. zn. 21 Cdo 23/2008 (kdyby došlo k sepsání v rozporu s § 68 ZKV, tj. když byl uplatněn nárok 3. osoby). Ze stejných premis u sousedních pozemků ve vlastnictví žalobců proti majetkově propojeným osobám se žalovaným vyšel Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. 28 Cdo 3368/2016 (převedla-li SKP kupní smlouvou z 5. 4. 2000 na [příjmení] pozemky, které sepsala do konkurzní podstaty s poznámkou, že k nim byl uplatněn restituční nárok, nemohla by se [příjmení] stát vlastnicí, pokud k jejich sepsání došlo v rozporu s § 68 odst. 1 ZKV). Poukázali na dikci § 68 odst. 1 ZKV s tím, že restituční nárok žalobců byl uplatněn a nebyl zamítnut, SKP měla vyčkat, než získá přesný přehled, což se nestalo. Ke stejnému závěru dospěl Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 12. 12. 2019, č. j. 44 Co 374/2014-522. V tomto řízení SKP dne 11. 12. 2019 sdělila mj.:„ Názor, že pozemky nebudou vydány, jsem si učinila sama.“,„ V k. ú. [část obce] byli restituenti, bylo to někdy v srpnu 1998. Právní zástupkyně mi také sdělila, že původně měli zájem o pozemky v k. ú. [část obce], ale od tohoto zájmu upustili, protože tam byl dobývací prostor, recyklační linka a restituční nároky nebyly pozemkovým úřadem ještě vyřešeny. Tehdy jsem se poprvé dozvěděla, že je to rodina [příjmení]“ Při udělení souhlasu konkurzního soudu s prodejem věci mimo dražbu tento zkoumá jen ekonomickou stránku věci, chrání práva věřitelů konkurzní podstaty (viz § 27 ZKV), posuzuje se jen otázka, zda pozemky zpeněžit v dražbě, nebo přímým prodejem, kupující není účastníkem konkurzního řízení a usnesení mu není doručováno. Jde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (viz označení o dalším vedení konkurzního řízení), které je závazné jen pro účastníky řízení (§ 159 o.s.ř.). Pokud jde o dobrou víru kupující, pak [příjmení] přiznala, že od roku 1994 jednala s [jméno] [příjmení] o restitučních nárocích v oblasti [anonymizováno] cihelny, vyústily v podpis dohody, dle níž [jméno] [příjmení] [příjmení] po navrácení majetku pozemky převede. I kdyby snad o těchto konkrétních pozemcích neměla přesné informace, bylo by k dobrověrnému nabytí třeba, aby vynaložila obvyklou péči, což při vědomosti o uplatnění restitučního nároku znamenalo minimálně dotaz na pozemkový úřad. Obdobná situace, kdy oprávněné osoby jen korespondovaly o restitučních nárocích s budoucími nabyvateli je řešena v usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2108/18. V posuzovaném případě spolu restituentka s kupující jednali. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 4355/2017 (na základě dobré víry kupujícího v zápis v KN nelze nabýt vlastnické právo k nemovitosti, jestliže kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě). U tzv. nabyvatele od nevlastníka musí dojít k omluvitelnému právnímu omylu, aby se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl, a vědět nemohl a nemusel, že je převáděný majetek zasažen nárokem třetí osoby. Pokud žalovaný poukazuje na judikaturu v tzv. kauze [anonymizováno], ta je překonaná, nevystupovali zde přitom žalobci, rozhodováno bylo dříve, než bylo obnoveno jejich vlastnické právo, rozhodnutí předcházelo ustálení judikatury v dopadu blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a blokačních ustanovení ZKV. V konečném rozhodnutí v citované věci Ústavní soud uvedl, že práva nástupců [anonymizováno] jsou odlišná od [jméno] [příjmení] (III. ÚS 762/11 str. 5, odst. 6). Prvotním řízením, jehož účastníky byli žalobci i žalovaný, bylo až řízení zakončené rozsudkem Krajského soudu v Brně, č. j. 44 Co 267/2014-215, dle něhož nástupci [příjmení] nejsou vlastníky pozemku, toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 29 Cdo 4716/2015-276. Dle názoru žalobců je třeba zohlednit to, že jde o kvazi restituční spor, kdy se již 29 let domáhají navrácení majetku a činí všechny zákonem požadované kroky. Oproti tomu stojí tvrzené vlastnické právo osoby, která prokazatelně věděla o uplatněném restitučním nároku, která tento dále nezkoumala a nabyla pozemky za tehdejší zlomek tržní ceny. Dle Ústavního soudu (I. ÚS 2219/12-1 a Pl. ÚS 34/09-1) je třeba dát přednost obecné ideji spravedlnosti. Nelze odhlédnout od širšího rámce věci, kdy postupy u jiných smluv, které [příjmení] uzavírala s SKP, již Krajský soud [obec] a Nejvyšší soud označily za absurdní, a u jiných pozemků byly uzavírány šuplíkové smlouvy, na jejichž základě SKP tvrdila, že určité pozemky nejsou součástí konkurzní podstaty. Následně vyčkali na zamítnutí vylučovací žaloby právě z tohoto důvodu, a poté nabyvatelé tyto smlouvy vkládali (bez souhlasu konkurzního soudu) do katastru (viz 44 Co 267/2014).

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen do nákladových výroků.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 21. 9. 2020 se žalobci domáhali určení vlastnictví tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Uvedli, že dne 8. 8. 1996 uplatnili restituční nárok, jemuž bylo vyhověno rozhodnutím ČR, SPÚ – Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 16. 5. 2014, s. p. [číslo], které nabylo právní moci 29. 5. 2014. Dne 29. 9. 2014 podali návrh na vklad, který byl zamítnut dne 9. 6. 2015. Nemovitosti jsou zapsány v KN na [list vlastnictví], k. ú. [obec], ve prospěch žalovaného 1), který však zanikl fúzí se žalovaným 2). Žalobu podle části V. o.s.ř. vzali zpět, neboť tato byla zamítnuta v jiné věci s tím, že stav lze napravit jen určovací žalobou (viz i Pl. ÚS 10/16). Podání žaloby má oporu přímo v zákoně dle § 985 o.z. Dne 15. 7. 1998 byl na [příjmení] cihelny, s.p. (povinný), prohlášen konkurz. Dne 20. 10. 1998 SKP provedla soupis s poznámkou:„ ke všem shora uvedeným pozemkům byl uplatněn restituční nárok“. Na to byla upozorněna znovu 20. 1. 1999 Pozemkovým úřadem Brno. Dne 31. 3. 2000 uzavřela SKP s RNDr. [jméno] [příjmení] (dále jen [příjmení]) kupní smlouvu na předmětné pozemky. Tyto poté vložila do kapitálu [právnická osoba] Prodej pozemku byl schválen rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2000, které nabylo právní moci dne 3. 4. 2000. V době uzavření smluv neuplynula žalobcům lhůta k podání vylučovací žaloby. Výzva k podání vylučovací žaloby byla doručena dne 16. 11. 2001, pozemek však byl zpeněžen již 31. 3. 2000. Žalovaná nabyla pozemky od původní kupující z konkurzní podstaty, RNDr. [jméno] [příjmení], která byla v době nabytí předsedkyní dozorčí rady [právnická osoba], a.s., nyní je členkou představenstva [právnická osoba], a.s., když obě společnosti sídlí/sídlily na stejné adrese. [příjmení] ve věci vedené pod sp. zn. 14 C 52/2001 uvedla, že od roku 1994 jednala s [jméno] [příjmení] o nyní projednávaném restitučním nároku a v roce 2004 s ní uzavřela Prohlášení o společném záměru a postupu vypořádávající restituční nároky (nebylo realizováno). [příjmení] jak ona, tak právnické osoby, vědět o zatížení pozemku restitucí. SKP v přípise ze dne 4. 5. 2001 ve spise Krajského soudu [obec] sp. zn. [spisová značka] na č. l. 1010 uvádí, že [příjmení], manžel [příjmení], byl obeznámen s restitučním nárokem. K souhlasu konkurzního soudu s uzavřením kupní smlouvy poukázali na § 27 odst. 2 ZKV, kdy konkurzní soud se zabývá jen ekonomickou stránkou věci a chrání práva věřitelů konkurzní podstaty. Pozemek v blízkosti centra [územní celek] byl prodán za cenu 7,60 Kč za 1 m2. Možným vysvětlením je obchodní kalkulace rizika uplatněného restitučního nároku.

6. Žalovaný k žalobě uvedl, že je vlastníkem pozemku v k. ú. [obec], zapsaného na [list vlastnictví], když v žalobě je žalovaná část pozemku označena jako p. [číslo] to dle geometrického plánu [číslo] pozemek nabyla [právnická osoba], a.s., coby nepeněžní vklad RNDr. [jméno] [příjmení], která jej nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000, [právnická osoba], a.s., zanikla fúzí sloučením se žalovaným dne 27. 2. 2017 Kupní smlouva byla uzavřena SKP se souhlasem konkurzního soudu. Žalobci neprokázali, že by SKP byla informována o uplatnění restitučních nároků. Pokud jde o rozpor s ust. § 68 odst. 1 ZKV, poukázali na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 318/2007 a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 762/11, jejímž účastníkem byla [právnická osoba], a.s., kdy bylo rozhodováno o pozemcích, které vznikly z pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], tedy totožného pozemku, ze kterého vznikl předmětný pozemek. Žalobci nepodali vylučovací žalobu, která by se předmětného pozemku týkala. Pokud by byla smlouva neplatná, nabyl by žalovaný vlastnické právo vydržením, když pozemek držel v dobré víře 10 let, když kupní smlouva byla [příjmení] uzavřena s SKP se schválením soudu, jde tedy o veřejnou listinu, obsahující sdělení soudu, že SKP je oprávněna majetek prodat, že byl řádně sepsán a nejsou překážky ZKV. Dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12, tedy na nabytí od nevlastníka. [příjmení] [jméno] – SKUTKOVÝ STAV (zjištění učiněná soudem prvního stupně) 24. 6. 1991; účinnost zákona o půdě – pozemky zapsány na [list vlastnictví], k. ú. [část obce], ve vlastnictví [anonymizována dvě slova], s. p. 8. 8. 1996; uplatněn restituční nárok 15. 7. 1998; prohlášen konkurz na majetek [anonymizována tři slova], v [anonymizováno] 20. 10. 1998; soupis konkurzní podstaty s poznámkou„ ke všem shora uvedeným pozemkům byl uplatněn restituční nárok“ 20. 1. 1999; upozorněna SKP [pozemkový úřad] 31. 3. 2000; kupní smlouva mezi SKP a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] 28. 3. 2000; souhlas konkurzního soudu s prodejem 3. 4. 2000; právní moc souhlasu, SKP byl doručen – dle textu smlouvy souhlas v okamžiku uzavření dán nebyl –„ v případě, že nebude udělen souhlas soudu, nebo nebude-li vklad povolen, zavazuje se zástupce…“ 23. 10. 2000; [příjmení] vložila pozemky do kapitálu [právnická osoba] 22. 10. 2004; prohlášení o společném záměru a postupu sepsaný B. [příjmení], SKP, [právnická osoba] v zastoupení J. [příjmení] a A. [příjmení] 29. 5. 2000; konkurznímu soudu doručeno doplnění, resp. upřesnění soupisu konkurzní podstaty o mj. pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ evidence nemovitostí (EN) [číslo] 16. 5. 2014; rozhodnutí [anonymizováno] – [anonymizováno 6 slov] 29. 5. 2014; právní moc rozhodnutí 29. 9. 2014; návrh na vklad 9. 6. 2015; byl návrh zamítnut 27. 2. 2017; [anonymizováno] ODVOLACÍM SOUDEM DOPLNĚNÉ DŮKAZY A Z NICH UČINĚNÁ ZJIŠTĚNÍ 7. Odvolací soud dle ustanovení § 213 o.s.ř. doplnil dokazování zejména o důkazy vztahující se k dobré víře kupující a jejích právních nástupců, o vědomí SKP o uplatněném restitučním nároku ze spisu Krajského obchodního soudu sp. zn. [spisová značka]. Konkrétně šlo o následující listinné důkazy: a) výpis z obchodního rejstříku [právnická osoba], a.s. a [právnická osoba] k personálnímu propojení, resp. dobré víře b) výpis z katastru nemovitostí, [list vlastnictví], k. ú. [obec] k 29. 9. 2022 c) ze spisu [spisová značka] a. k vědomosti SKP o uplatnění restitučního nároku -) svazek I. -) č. l. 32 vyjádření likvidátora z 29. 8. 1997 -) č. l. 218-220 – vyjádření SKP k odvolání úpadce z 18. 8. 1998 -) č. l. 224-225 zpráva SKP ze dne 21. 8. 1998 -) č. l. 277-278 zpráva o průběhu likvidace z 3. 2. 1998 -) č. l. 281-282 zpráva o průběhu likvidace z 21. 7. 1997 -) č. l. 285-286 zpráva likvidátora z 14. 2. 1997 -) č. l. 302 zpráva SKP z 23. 10. 1998 -) č. l. 313 zápis o schůzi věřitelů z 27. 10. 1998 -) svazek II. -) č. l. 443 vyjádření SKP k dopisu [anonymizováno] [příjmení] z 16. 9. 1999 -) č. l. 491 dopis Ing. [jméno] [jméno] zastupujícího [jméno] [příjmení] z 6. 4. 2000 -) č. l. 751 dopis opatrovníka [příjmení] adresovaný [příjmení] z 8. 12. 1999 -) č. l. 502 sdělení [anonymizováno] [příjmení] za [jméno] [příjmení] z 30. 8. 1999 včetně srovnávacího sestavení parcel -) č. l. 637 pokyn konkurzního soudu adresovaný SKP z 11. 3. 1999 -) č. l. 368 sdělení SKP z 29. 3. 1999 -) č. l. 416 zpráva SKP z 24. 5. 1999 -) č. l. 808 dopis [příjmení] adresovaný SKP dne 15. 5. 2000 -) č. l. 810 dopis [příjmení] adresovaný [příjmení] z 30. 5. 2000 -) č. l. 812 dopis [příjmení] adresovaný SKP z 15. 6. 2000, doručený krajskému obchodnímu soudu dne 22. 6. 2000, -) č. l. 1035 dopis SKP adresovaný [právnická osoba] z 23. 1. 2001 b. k dobré víře [příjmení], [právnická osoba], [právnická osoba] -) svazek III. -) č. l. 1002 dopis [jméno] z 24. 4. 2001 adresovaný krajskému obchodnímu soudu o prodeji pozemků [příjmení] [právnická osoba], a.s. -) č. l. 1004 dopis [jméno] členům představenstva a dozorčí rady [právnická osoba] c. doručení dopisu pozemkového úřadu (tedy rovněž k vědomosti SKP o uplatněném restitučním nároku) -) svazek III. -) č. l. 1021 přípis [příjmení] adresovaný pozemkovému úřadu z 15. 1. 1999 -) č. l. 1021 odpověď magistrátu z 20. 1. 1999 d. k vylučovací žalobě -) svazek IV. -) č. l. 1165 pokyn soudu SKP z 22. 8. 2001 k podání vylučovací žaloby -) svazek V. -) č. l. 1246 výzva žalobcům k podání vylučovací žaloby z 12. 11. 2001 8. Z těchto důkazů učinil následující zjištění: a) k personálnímu propojení Z výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba], a.s. odvolací soud zjistil, že předsedou představenstva byl od 13.12.2000 do 15.12.2015 [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno], předsedkyní dozorčí rady od 13.12.2000 do 15.12.2015 [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Společnost zanikla v důsledku fúze sloučením s [právnická osoba], a.s. jako nástupnickou společností. Z výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba], a.s. odvolací soud zjistil, že Ing. [příjmení] [příjmení] byl od 16.7.2004 do 23.6.2020 předsedou představenstva, RNDr. [jméno] [příjmení] byla od 16.7.2004 do 25.9.2014 místopředsedkyní představenstva, poté do 19.6.2020 členkou představenstva. Z listin, které provedl soud prvního stupně se podává, že projekt fúze [právnická osoba], a.s. a [právnická osoba] podepsal dne 27.2.2017 za společnost [právnická osoba] [příjmení] [příjmení], CSc., ten byl rovněž správcem vkladu do [právnická osoba], a.s. (viz prohlášení správce vkladu ze dne 23.10.2000, a spolu s manželkou [příjmení] [jméno] [příjmení] zakladatelem [právnická osoba], a.s. (viz notářský zápis z 23.10.2000). b) Z výpisu z katastru nemovitostí odvolací soud zjistil, že stav zápisu v katastru nemovitostí se od rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil. a. k vědomosti SKP o uplatnění restitučního nároku 9. Předně je obsahem konkurzního spisu několik zpráv likvidátora, jde o zprávu likvidátora z 14. 2. 1997, dle níž probíhají„ dva významné spory o rozsah majetku – závod [část obce], který má být částečně předmětem restituce a restituent uplatňuje větší nárok, než mu náleží. Soud určil znalce, který má zpracovat GP, v němž stanoví rozsah restitučního nároku. Druhý spor u Městského soudu v Brně, který projednává rozsah restitučních nároků v lokalitě [obec] – [obec]. Dle zprávy o průběhu likvidace z 3. 2. 1998„ soubor pozemků v [obec] – [obec] zůstává blokovaný a rovněž i v tomto případě se čeká na rozsudek.“ Dle zprávy o průběhu likvidace z 21. 7. 1997„ na základě žádosti pozemkového úřadu byla provedena celková rekapitulace vlastnických vztahů k pozemkům v [obec] – [obec], právo hospodaření k 21,7 ha, z toho je 12,4 ha mimo zákon o půdě (2,9 ha byly znárodněny právnické osobě, dalších 7,6 ha v době znárodnění označeno jako půda neplodná nebo zastavěná, zbývajících 2,5 ha nabyl státní podnik na základě kupních smluv po znárodnění), zbývajících 9,3 ha bude patrně podléhat vydání dědicům restituenta [anonymizována dvě slova]“ Tedy likvidátor informoval o restitučních sporech, měl přehled o pozemcích dotčených restitucí i o tom, že jde o několik restituentů. Ve vyjádření z 29. 8. 1997 likvidátor (úpadce označoval za žalovaného) konstatoval, že„ žalovaný má dále právo hospodaření k nemovitému majetku v k. ú. [obec] (bývalá [anonymizováno] cihelna) … Protože na část pozemků byly vzneseny restituční nároky, o nichž nebylo doposud rozhodnuto… není možné do dnešního dne oddělit majetek, jenž zůstává žalovanému ve správě a majetek, jenž připadne restituentům. Tyto okolnosti brání zpeněžení této majetkové podstaty.“ Tedy likvidátor kvůli uplatněnému restitučnímu nároku neprodával nemovitosti, tyto tvořily celek, který se označoval jako„ [anonymizováno] cihelna“.

10. K odvolání úpadce SKP v podání z 18. 8. 1998 uvedla:„ Na prodlevy v prodeji majetku nemohly mít vliv ani tři restituční spory, které jsou vedeny proti úpadci, protože i tak existuje právně volný majetek, který bylo možno již dříve zpeněžit. Jedná se konkrétně např. o pozemky v [anonymizována dvě slova] v [obec], o které projevuje zájem v zastoupení klienta [anonymizována dvě slova] advokátka [anonymizováno]“ Tedy SKP o restitučních nárocích věděla již v srpnu 1998, za právně volný majetek označila pozemky v [anonymizováno] poli, o pozemcích v [obec] – [obec] se jako o právně volných nevyjádřila. Ve zprávě z 21. 8. 1998 SKP uvedla:„ Schůzka se zástupkyní likvidátora provázena nedostatkem dokladů, podávány ústní nepřesné info, není seznam nemovitého majetku, restitučními spory jsou zatíženy nemovitosti v rozsahu [číslo] majetku. Ozvalo se několik zájemců o odkoupení různých nemovitostí. Dne 18. 8. 1998 se konala první schůzka s likvidátorem, který předal doklady, ohledně řešení problémů s restituenty neměl žádné konkrétní návrhy.“ Dle zprávy SKP z 23. 10. 1998„ v současné době po obstarání soupisů probíhají jednání s restituenty o oprávněnosti jejich nároků a o možnosti uzavřít dohodu.“ Tedy SKP o tom, že nemovitý majetek je restitucemi dotčen, věděla, jednala s restituenty o jejich nároku. Totéž se pak podává ze zápisu o schůzi věřitelů z 27. 10. 1998, kdy SKP navrhuje prodávat podnik po částech„ k jeho roztříštěnosti v různých k. ú. a ke komplikovanosti prodejů věcí zatížených restitučními nároky jednotlivých osob.“ Tedy věděla o tom, že restituční nárok uplatnila nejen bývalá manželka původního majitele, ale i jeho potomci (tj. žalobci).

11. Z dalších důkazů se podává, že SKP byla na restituční nárok upozorněna. Byla upozorněna na to, že prodává majetek dotčený restitučním nárokem a že v tom nemá pokračovat. Ve vyjádření SKP k dopisu Ing. [příjmení] z [datum] tato uvedla:„ Ing. [obec] zastupuje jednoho ze tří potomků [jméno] [příjmení], kteří žádali o vydání, totéž B. [příjmení], zatímco jí vydán, nároky potomků zamítnuty z důvodu pozdě podané žádosti. [jméno] [příjmení] se odvolal, věc projednává Krajský soud [obec], [příjmení] byla vydána nároku.“„ Pozemkový úřad vytvořil z dnes neexistujících parcel, tzv. PK, prostřednictvím několika GP nové pozemky, které nekopírují hranice bývalých lánů, které vlastnil [příjmení] [příjmení], a ty určil k vydání. Tyto GP jsem zakreslila do snímků pozemkových map a pozemky k vydání nejsou předmětem kupních smluv. Požadavky F. [příjmení] budou zamítnuty, proto Ing. [obec] podal žalobu o určení.“ SKP tedy byla informována o žalobě na určení, o tom, že žalobci uplatnili nárok, o tom, že jsou problémy s vyznačením pozemků, kdy nové hranice pozemků nekopírují hranice bývalých lánů. Totéž se pak podává z jejího přípisu konkurznímu soudu z 29. 3. 1999, kdy soudu sdělila, že„ vyznačené nároky B. [příjmení], totožné nároky tří dětí [jméno] [příjmení] z předchozího manželství, které však svůj nárok uplatnily pozdě, jsou ve stadiu, kdy paní [příjmení] byla pozemkovým úřadem větší část požadovaného nemovitého majetku vydána, nároky potomků byly zamítnuty, jejich odvolání řeší Krajský soud v Brně pod sp. zn. 29 Ca 387/98. Nároky paní [příjmení], které nebyly řešeny vydáním pozemků, se zabývá Městský soud v Brně Tyto restituční nároky jsou v k. ú. [obec], [část obce], [část obce] podle starých označení v [příjmení] knize, kdy hranice původních pozemků nejsou totožné s dnes vytyčenými hranicemi nově vzniklých pozemků.“ V dopisu z 6. 4. 2000 adresovaném konkurznímu soudu [anonymizováno] [jméno] [jméno] zastupující [jméno] [příjmení] prosí o šetření, zda pozemky, na něž byl vznesen restituční nárok, patří do konkurzní podstaty a je s nimi manipulováno oprávněně či neoprávněně, že v prosinci 1999 [jméno] městské části [obec] pověřila starostu této městské části, aby na základě znaleckého posudku, který opatřila SKP jednal o odprodeji pozemků v k. ú. [část obce] – těch pozemků, na které byl vznesen restituční nárok paní [příjmení]. [anonymizováno] O vysvětlení telefonicky požádal SKP, která mu sdělila, že jedná s více zájemci o odprodeji, že si je vědoma rizik s tím postupem spojených, ale že si zjistila, jak soud rozhodne.„ Tento týden se z KÚ dozvídám, že jistý [příjmení] kupuje od [anonymizována dvě slova] cca 25 pozemků – pozemků, na které pro potřebu soudu nechala vypracovat restituenta geometrické plány.“ Tento dopis je sice zaslán až po předmětném prodeji, ale navazuje na dopis opatrovníka [příjmení]. [příjmení] adresovaný SKP z 8. 12. 1999 –„ Po vašem potvrzení toho, že s RMČ [obec] střed skutečně jednáte o odprodeji, jste mě sdělila, že jednáte i s jinými možnými kupci. Dále po mém upozornění, že na pozemky byl vznesen restituční nárok, …, jste mně sdělila, že si jste vědoma všech rizik s prodejem spojených.“ Dne 30. 8. 1999 – [anonymizováno] [příjmení] za [jméno] [příjmení] posílá konkurznímu soudu žalobu podanou dne 29. 7. 1999 mj. na [příjmení] [anonymizována dvě slova] – v [anonymizováno] – o určení vlastnictví (na soud doručena dne 1. 9. 1999, tedy před uzavřením předmětné kupní smlouvy), součástí podání je srovnávací sestavení parcel, v němž figuruje i [parcelní číslo], které odpovídá část pozemku [parcelní číslo].

12. Ke změně v přístupu SKP došlo až v květnu 2000, tedy 2 měsíce po uzavření kupní smlouvy v návaznosti na dopis [příjmení] (zastupujícího restituenty). V dopise [příjmení] adresovaném SKP z 15. 5. 2000 označeném jako„ věc restituce majetku [příjmení] [příjmení] – výzva ke sjednání nápravy“ tento uvádí:„ I přes naše předchozí opakované písemné upozornění nabízeny k odkoupení pozemky z majetku úpadce, na jejichž vydání byl řádně paní [příjmení] uplatněn restituční nárok. Jedná se např. o pozemek p. [číslo] další.“ Na dopis reaguje SKP dopisem z 30. 5. 2000, ve kterém uvádí:„ rozsah uplatněných nároků jsem musela zjistit sama, ani v jedné z žádostí o vydání neuvádíte současná p. č., přesto, že jste byl soudem opakovaně od r. 1995 k identifikaci vyzýván. Vaší žádosti však přesto vyhovuji a od tohoto data vyřazuji veškeré pozemky v k. ú. [část obce] z nabídky.“ Odvolací soud nechápe, proč nyní„ to jde“ (tedy SKP přestává prodávat pozemky), když SKP měla informace o restitučních nárocích již před uzavřením kupní smlouvy.

13. Pro dokreslení o vědomosti SKP o uplatněném restitučním nároku odvolací soud provedl k důkazu i dopis [příjmení] adresovaný SKP z 15. 6. 2000 (tedy po prodeji, leč současně poté, co SKP avizuje, že další prodeje provádět nebude, v důkazu [příjmení] rekapituluje události před uzavřením předmětné kupní smlouva):„ Byla jste na možnost kolize při prodeji pozemků upozorněna v souvislosti s jednáním p. [příjmení] o prodeji spoluvlastnického podílu jeho manželky na pozemcích v k. ú. [část obce] v loňském roce a při osobní návštěvě pana [příjmení] [jméno] ve vaší kanceláři 6. 12. 1999. Nemohu souhlasit s Vaším tvrzením o absenci současných parcelních čísel. Specifikace pozemků byla provedena již v roce 1992 zpracováním tzv. identifikace parcel (srovnávacího sestavení), které bylo aktualizováno pro účely uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. v roce 1994 a vedle toho byla vyhotoveno rovněž grafické srovnávací sestavení pozemkových parcel, dotčených předmětnou restitucí. Zmíněné materiály byly jednak poskytnuty Pozemkovému úřadu a jednak je příslušná část písemné identifikace součástí spisu Městského soudu v Brně. Identifikace parcel neřeší, jakou výměrou původní parcely zasahují do parcel dnešních, neboť v minulosti došlo ke scelení a přečíslování původních pozemků. Tento nedostatek si plně uvědomuji a jeho odstranění je možné provedením GP. Vyloučeny by měly být i pozemky v k. ú. [část obce] apod.“ 14. Dále odvolací soud provedl k důkazu dopis SKP adresovaný [právnická osoba] ze dne 23. 1. 2001, v němž uvádí, že„ v k. ú. [část obce] byl uplatněn rozsáhlý restituční nárok dědiců [příjmení] [příjmení]. Protože restituční nárok je formulován nepřesně, nelze určit, kterých konkrétních parcel dle současného označení v KN se týká a kterých ne. Do doby definitivního rozhodnutí proto nelze uzavírat smlouvy o převodu.“ Tedy v roce 2001 SKP uvádí, že přesně neví, co bude vydáno, odvolací soud si klade otázku, jak to mohla vědět v roce 2000.

15. Z důkazů provedených soudem prvního stupně odvolací soud poukazuje na dopis SKP z 4. 5. 2001 (č. l. 133), v němž SKP uvádí, že k prodejům došlo v roce 1999, ale až v roce 2000 se dozvěděla o žalobě a s ohledem na nepřesnosti v petitu je v soupisu nechala, soudu smlouvy ke schválení doporučila s přesvědčením, že se [příjmení] představila v roce 1998, pokud by měl v úmyslu ji od prodejů odradit, učinil by nějaké opatření, např. by alespoň nějaký info dopis zaslal, případně by podal vylučovací žalobu, to se nestalo. Dle názoru odvolacího soudu SKP neuvádí pravdu, když dne 30. 8. 1999 [anonymizováno] [příjmení] za [jméno] [příjmení] poslal žalobu podanou dne 29. 7. 1999 mj. na [příjmení] [anonymizována dvě slova], – v [anonymizováno] – o určení vlastnictví. Pokud jde o vylučovací žalobu, pak byla soudem dne 11. 3. 1999 vyzvána k doplnění informací, aby soud mohl vyzvat k podání vylučovacích žalob, to však nedoporučila. Stejně tak opomíjí aktivitu [jméno], který aktivně brojil proti prodejům s tím, že pozemky jsou dotčeny restitucí, viz shora. b. k dobré víře [příjmení], [právnická osoba], [právnická osoba]

16. Odvolací soud poukazuje na dopis SKP z 4. 5. 2001 zmíněný shora (č. l. 133), v němž SKP uvádí:„ Pokud jde o prodej pozemků RNDr. [příjmení], je situace obdobná. O pozemky v tomto území projevoval kromě mnoha jiných zájem Ing. [příjmení], ředitel firmy [právnická osoba], která má v těsném sousedství pozemky, které jeho firma vlastní. Byl z toho důvodu ochoten zaplatit vždy více než ostatní zájemci a byl rovněž obeznámen se situací, že na některé pozemky, resp. jejich části, byl uplatněn restituční nárok, a rovněž mi sdělil, že ohledně jednání o koupi je v kontaktu přímo s p. [příjmení], opatrovníkem a manželem restituentky. Po několika jednáních jsme dospěli k závěru, že dokud pozemkový úřad alespoň nevymezí pozemky (jejich nové hranice a p. č. – s restitucí zároveň probíhají pozemkové úpravy), které jsou určeny k vydání, není možné žádnou kupní smlouvu uzavřít. Poté, kdy mi pozemkový úřad jako účastníkovi zaslal 4 GP, jsem si pozemky tam určené k vydání B. S. nechala odborně zakreslit do snímku pozemkové mapy.“ Tedy o pozemky projevil zájem nejprve manžel kupující, následně byly pozemky koupeny [příjmení], [příjmení] byl v době vkladu pozemků do [právnická osoba], [anonymizováno], správcem vkladů, zakladatelem a následně předsedou představenstva (viz prohlášení správce vkladu na č. l. 79, notářský zápis ze dne 23. 10. 2000 na č. l. 70 a výpis z obchodního rejstříku [právnická osoba], [anonymizováno]). [příjmení] tedy o tom, že je uplatněn restituční nárok po [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] věděl. 17. [anonymizováno] [jméno] pak dne 24. 4. 2001 informoval konkurzní soud o prodeji pozemků [příjmení] [právnická osoba], a.s., s tím, že předsedou představenstva [právnická osoba], je [příjmení], dozorčí rady [příjmení], kterou varoval před koupí pozemků. [jméno] zaslal dopis rovněž členům představenstva a dozorčí rady [právnická osoba] ([jméno] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [příjmení] [jméno], [jméno] [příjmení]), informoval je, že [příjmení] před krokem varoval, s tím, že SKP věděla o vzneseném restitučním nároku, upozorňuje a radí jim stáhnout žádost o převod. c. doručení dopisu pozemkového úřadu 18. Žalovaný namítal, že SKP nebyl doručen dopis pozemkového úřadu ze dne 20. 1. 1999. Jak tento dopis, tak přípis SKP adresovaný pozemkovému úřadu z 15. 1. 1999 však jsou obsahem konkurzního spisu, tedy dopis z 20. 1. 1999 musel být SKP doručen (č. l. 1021 konkurzního spisu). d. vylučovací žaloba 19. Žalovaný upozorňuje na skutečnost, že žalobci nepodali vylučovací žalobu, k tomu z konkurzního spisu odvolací soud zjistil, že konkurzní soud dal pokyn SKP dne 11. 3. 1999, aby u sporných věcí uvedla poznámku ve smyslu § 19 ZKV,„ aby soud mohl příp. vylučovatele vyzvat k podání příslušných žalob.“ Výzva soudu tak předcházela uzavření kupní smlouvy, soud tak mohl stihnout výzvu zaslat před uzavřením smlouvy, leč SKP dne 24. 5. 1999 sdělila soudu, že„ v k. ú. [obec], [část obce] a [část obce] probíhá převod majetku s respektováním uplatněné restituce paní [příjmení], vdovy po [anonymizováno], v současné době jsou vydávána rozhodnutí [anonymizována dvě slova], kterými jsou paní [příjmení] vydávány některé pozemky nebo jejich části, které byly pojaty do konkurzní podstaty, ale vzhledem k tomu, že se JUDr. [anonymizováno]. [příjmení], právní zástupce paní [příjmení], neustále odvolává, nejsou dosud pravomocná. K převodu předmětů restitucí nedochází. [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova], – v [anonymizováno] nepodávám v této oblasti žádné odvolání, všechny rozhodnutí respektuji, ale s ohledem na aktivity JUDr. [příjmení], který je ve sporu s dalšími restituenty – potomky [anonymizováno] z dřívějšího manželství, není možné eventuální dohodu o vydání urychlit, a proto já sama výzvu k podání incidenční žaloby nenavrhuji.“ Pokyn soudu SKP k podání vylučovací žaloby pak byl dán až 22. 8. 2001, s tím, že žalobci byli vyzváni k podání vylučovací žaloby 12. 11. 2001 (č. l. 1246 konkurzního spisu). ODVOLACÍ NÁMITKY a) SKP není povinnou osobou dle zákona o půdě – ust. § 5 zákona o půdě tak nelze aplikovat 20. Podle § 5 zákona o půdě povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, s výjimkou a) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky nebo účastníky jsou výhradně fyzické osoby. Tato výjimka neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. říjnu 1990, b) cizích států (odst. 1). Osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí: a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník (odst. 2).

21. Podle § 14 ZKV prohlášení konkurzu má tyto účinky: a) oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkurzním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkurzu, c) řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkurzu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce; úpadce může návrh na pokračování v řízení podat jen tehdy, nepodá-li jej správce ve lhůtě určené mu soudem, přičemž v tomto případě úpadce zůstává účastníkem řízení, d) řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkurzu (§ 20 odst. 1), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v § 23 a 24, e) nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28).

22. Povinnou osobou byly v posuzovaném případě [příjmení] [anonymizována dvě slova], zastoupené SKP, neboť na [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] byl prohlášen konkurz. b) SKP neměla povědomí o uplatněných restitučních nárocích k předmětnému pozemku – nelze aplikovat § 68 ZKV 23. SKP o uplatněném restitučním nároku k předmětným pozemkům věděla, do soupisu konkurzní podstaty k nim dopsala poznámku o uplatněném restitučním nároku. Přípis pozemkového úřadu jí byl doručen, když je obsahem konkurzního spisu (č. l. 1021 – přípis SKP adresovaný pozemkovému úřadu z 15. 1. 1999, č. l. 1021 odpověď magistrátu z 20. 1. 1999). Její vědomost se dále podává z listin provedených k důkazu odvolacím soudem i prohlášení o společném záměru a postupu z 22. 10. 2004 (o němž bude pojednáno níže). Její postup byl velice laxní, místo toho, aby spolupracovala s restituenty, bránila se v odpovědích na jejich prosby, aby pozemky neprodávala, tím, že neprodává pozemky dotčené restitucí, přestože činila opak. Dokonce nedoporučila soudu, aby vyzval restituenty k podání vylučovacích žalob. Výzva k jejich podání pak přišla až v době, kdy byly sporné pozemky prodány. c) Dle tzv. kauzy [anonymizováno] (20 Co 318/2007-336, 28 Cdo 4062/2010, III. ÚS 762/11) pokud restituent právo neuplatní vylučovací žalobou, zůstává mu právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkurzní podstaty, nelze mu přiznat existenci vlastnického práva 24. Zde odvolací soud poukazuje na vyjádření žalobců, judikatura v tzv. kauze [anonymizováno] se na daný případ neuplatní, naopak uplatní se následující judikatura:

25. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 29 Cdo 520/2016, dle kterého: Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce soupisu majetku do konkurzní podstaty a jeho zpeněžování ustálena v těchto závěrech: Ustanovení § 68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v rámci stanoveném zákonem o konkurzu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na § 2 odst. 3, § 6, § 17 a § 18 ZKV. Vyjde-li najevo, že správce konkurzní podstaty při plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkurzní podstaty i věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi tzv. restituční zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Odo 426/2005, uveřejněného pod číslem 22/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že ohledně takových věcí správce konkurzní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkurzu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkurzní podstaty spojuje, zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 8.

26. Z takto ustaveného judikatorního rámce plyne, že právní závěry odvolacího soudu v dané věci se nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Převodu vyčleněných pozemků z konkurzní podstaty úpadce do vlastnictví [právnická osoba] nejdříve bránilo uplatnění restitučních nároků žalovanými (§ 68 odst. 1 ZKV) a dále od 11. prosince 2001 vylučovací žaloba (§ 19 odst. 3 ZKV). Vydání souhlasu konkurzního soudu s převodem pak na věci nic nemění, když souhlas je předpokladem platnosti smlouvy, tj. musí podpisu smlouvy, kterou se převádí majetek z konkurzní podstaty, předcházet (a ne po takřka dvou měsících následovat).

27. Poukazuje-li dovolatel na závěry uvedené v R 81/2005 (chránící nabyvatele majetku z konkurzní podstaty), pak pomíjí, že závěry tam přijaté je možno aplikovat pouze při splnění všech dalších podmínek zpeněžování majetku sepsaného v konkurzní podstatě (jak dovolatel sám přiléhavě uvádí„ pokud byl pozemek sepsán do konkurzní podstaty a řádně zpeněžen“). Mezi tyto podmínky patří, že zpeněžovaný majetek se po celou dobu převodu (tj. u nemovitostí od uzavření smlouvy do doby provedení vkladu) nachází v soupisu konkurzní podstaty, že tento majetek není dotčen včas uplatněným nárokem jiné osoby (na vyloučení takového majetku z konkurzní podstaty), případně byl takový nárok pravomocně zamítnut, jakož i existence předchozího souhlasu soudu s prodejem dotčeného majetku. Ochrana nabyvatele takového majetku se nevztahuje na důvody neplatnosti smlouvy mající původ v porušení norem konkurzního práva (např. § 19 odst. 3, § 27 odst. 2 či § 68 odst. 1 ZKV).

28. Z výše uvedeného plyne, že závěry učiněné v R 81/2005 nejsou v poměrech dané věci použitelné a že důvod připustit dovolání nemůže být založen ani poukazem dovolatele na aplikaci těchto závěrů v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4062/2010. Toto rozhodnutí vykazuje skutkové odlišnosti (předchozí souhlas soudu se zpeněžením majetku z konkurzní podstaty, nabytí vlastnického práva před podáním vylučovací žaloby) a právní posouzení (učiněné v tomto rozhodnutí) se vztahuje pouze ke střetu § 5 odst. 3 zákona o půdě a zákona o konkurzu a vyrovnání.

29. Soud prvního stupně pak správně vyšel i z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 10/16: Pokud byl proveden vklad vlastnického práva k nemovitostem, které posléze byly vydány v restitučním řízení oprávněným osobám, ve prospěch osob, které však účastníky tohoto restitučního řízení nebyly, má se za to, že převod na tyto osoby je třeba považovat za absolutně neplatné právní jednání ve smyslu § 588 občanského zákoníku, neboť bylo porušeno kogentní ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, jehož obsahem je mj. zákaz zcizování majetku dotčeného restitucemi. Při řešení kolize mezi zásadou ochrany osoby, jíž svědčí skutečný právní stav (rozporný se stavem zapsaným do veřejného seznamu), a zásadou materiální publicity podle § 984 občanského zákoníku, poskytující ochranu osobě, která uskutečnila právní jednání s důvěrou v stav potvrzený zápisem do veřejné evidence, je možné poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/2011, podle něhož je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Pokud byl proveden vklad vlastnického práva k nemovitostem, které posléze byly vydány v restitučním řízení oprávněným osobám, ve prospěch osob, které však účastníky tohoto restitučního řízení nebyly, má se za to, že převod na tyto osoby je třeba považovat za absolutně neplatné právní jednání ve smyslu § 588 občanského zákoníku, neboť bylo porušeno kogentní ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, jehož obsahem je mj. zákaz zcizování majetku dotčeného restitucemi. Ústavní soud přitom opakovaně konstatoval (srov. např. nález ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97 (N [číslo] SbNU 389)), že vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by činil § 5 odst. 3 tohoto zákona bezcenným.

30. Z uvedeného judikatorního rámce je zřejmé, že názor žalovaných je nesprávný. Kupní smlouva je neplatná, byla uzavřena v rozporu s ust. § 5 zákona o půdě, § 68 ZKV, když správkyně konkurzní podstaty věděla o uplatněném restitučním nároku, přesto nemovitosti sepsala do soupisu konkurzní podstaty, poté prodala, ač neuložila žalobcům podat vylučovací žalobu, žalobci nemají jen nárok na vydání výtěžku zpeněžení, ale na vydání nemovitostí. d) [příjmení] i její právní nástupci byli v dobré víře o vlastnictví pozemku, z žádného důkazu nevyplývá, že by [příjmení] řešila s [jméno] [příjmení] konkrétní žalovaný pozemek, nebyla účastníkem žádného řízení, kde by se řešil. [příjmení] [příjmení] uzavřela s SKP, coby úřední osobou, kupní smlouvu, uzavření bylo schválenou usnesením soudu, pak musela být přesvědčena o legitimitě uzavření smlouvy.

31. Pokud jde o předpoklady vydržení (podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.)), když ve hře je hlavně dobrá víra, spíše však její absence, pak odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1692/2021, dle něhož„ vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). K posouzení právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy [číslo] ročník 2001, pod [číslo] podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. [obec] víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.

32. K uvedené otázce se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který v rozhodnutí ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, uvedl:„ Při posuzování otázky, zda byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl, respektive mohl mít, během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (vycházející z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti).“ 33. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018 sp. zn. 29 Cdo 4716/2015 Vzhledem k tomu, že právní předchůdce dovolatele ([právnická osoba]) jako nabyvatel jednal v rozporu se zákonem (minimálně v tom, že uzavíral smlouvu se správcem konkurzní podstaty bez předchozího souhlasu konkursního soudu se zpeněžením), není namístě uvažovat o dovolatelem tvrzeném nabývání majetku v dobré víře. [obec] víra totiž předpokládá omluvitelný omyl o (ne) existenci určité právně rozhodné skutečnosti. Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i literaturu a judikaturu v něm označené), kdy právní omyl může být omluvitelný pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001.

34. K dobré víře právnické osoby se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1692/2021 (týká se účastníků řízení): Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 427/2013 a sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 - a je ji vždy nutno hodnotit objektivně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 86/2018); dobrá víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické osobě lze ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu zastupují (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015), případně podle konkrétních okolností i subjektů odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015). Z těchto pravidel však rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). V další části rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval dobrou vírou [příjmení] (označená jako„ [anonymizováno]“) a [právnická osoba], [anonymizováno] (označená jako„ [anonymizováno]“). Skutek byl v části věnované vkladu nepeněžitého vkladu stejný, skutek je stejný i v tom, že [příjmení] byla zakladatelkou této společnosti, předsedou představenstva byl její manžel, ona pak členkou dozorčí rady. V posuzované věci z obsahu spisu mj. vyplývá, že při jednání u odvolacího soudu dne 11. 12. 2019 žalobci zpochybnili dobrou víru nabyvatelky K. při nabytí vlastnického práva k původním dvěma pozemkům dle kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 poukazem na obsah jejího vyjádření ze dne 24. 11. 2005 v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 52/2001 podaném k žalobě restituentky B. S. proti žalovaným: 1) správkyni konkurzní podstaty úpadce, 2) M. P. a 3) K., za účasti vedlejšího účastníka [příjmení] o určení neplatnosti kupních smluv, jímž odvolací soud provedl důkaz. V tomto podání K. k průběhu tohoto řízení uvedla, že dne 21. 4. 1999 a dne 7. 4. 2000 uzavřela se správkyni konkurzní podstaty úpadce kupní smlouvy na pozemky (mj.) p. č. XY a p. č. XY, že (i) tyto pozemky byly vloženy do A. a že v době podání žaloby už tato společnost byla vlastníkem uvedených pozemků – viz LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY. Z obsahu spisu a z výpisů z obchodních rejstříků se dále podává, že A. (jejíž zakladatelkou byla K., která oba původní pozemky do této společnosti vložila jako nepeněžitý vklad) vznikla dne 13. 12. 2000, přičemž předsedou jejího představenstva byl od tohoto data do 5. 11. 2008 K. a předsedkyní dozorčí rady ve stejném období byla K.), že W. (do něhož A. vložila notářským zápisem ze dne 12. 10. 2005 pozemek p. č. XY a jíž A. kupní smlouvou ze dne 13. 2. 2006 prodala pozemek p. č. XY) vznikl dne 21. 11. 2005, přičemž od tohoto data byl předsedou jeho představenstva K. a místopředsedkyní představenstva byla K., přičemž tato situace trvala i v době uzavření kupní smlouvy ze dne 29. 12. 2008 o převodu pozemku p. č. XY z W. na žalovanou 1). Nejvyšší soud se dále zabýval rozdíly mezi nabytím od nevlastníka a vydržením, u obou institutů je však nutná dobrá víra. K té Nejvyšší soud ve vztahu k účastníkům dále uvedl: V naposledy uvedeném ohledu je třeba posoudit, zda - i kdyby byla K. při uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2000 v dobré víře při nabytí vlastnického práva k původním dvěma pozemkům, když je kupovala od správkyně konkurzní podstaty, jak oba žalovaní namítají - tato dobrá víra v oprávněnost držby pozemků nezanikla již [právnická osoba] (jejíž zakladatelkou a předsedkyní dozorčí rady byla K.) v souvislosti s řízením vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 52/2001, když z citovaného vyjádření jmenované ze dne 24. 11. 2005 se podává, že byla informována o tom, že k oběma původním pozemkům byl uplatněn restituční nárok dle zákona o půdě B. S., která kupní smlouvu uzavřenou správkyní konkurzní podstaty úpadce s K. považovala za neplatnou; v tomto ohledu je tedy z tohoto spisu třeba zjistit, kdy žaloba (podaná již v roce 2001) B. S. byla doručena K. a A., na základě níž se seznámily se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že jim pozemky po právu patří (patřily). Je možno poukázat i na to, že K. podala dne 1. 2. 2005 žalobu u Městského soudu v Brně (vedenou pod sp. zn. 48 C 44/2005) proti B. S. o stanovení povinnosti uzavřít s ní kupní smlouvu ohledně převodu specifikovaných pozemků, k níž doložila jednak rozhodnutí Ministerstva zemědělství, [pozemkový úřad], ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. [číslo] (pravomocné dne 3. 2. 2004), týkající se restitučního nároku B. S. a původní žalobkyně a), žalobce b) a F. K., a dále předložila„ prohlášení o společném záměru a postupu“ - dohodu o narovnání vzájemných vztahů uzavřenou B. Sch., správkyní konkurzní podstaty úpadce, A. (zastoupenou předsedou představenstva K.) a K. (která je přílohou spisu), v níž se B. S. zavázala ve prospěch A. vzdát se restitučních nároků mimo jiné i ke všem částem původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, tedy před tím, než A. tento pozemek vložila notářským zápisem do W. (jejímž předsedou představenstva byl od 21. 11. 2005 K. a místopředsedkyní představenstva byla K.).

35. Odvolací soud poukazuje také na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3089/2015 dle něhož„ je třeba, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti opravdu v dobré víře.“ 36. Dále pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007 podle kterého„ výkladem ustanovení § 446 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001, pro věc rozhodném, se zabýval Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněném pod číslem 452/2006 Sb. Tam zdůraznil (odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, zmíněná ve vyjádření prvního žalovaného a zabývající se výkladem § 446 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000), že označené ustanovení„ významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z toho důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele“.“ Z těchto závěrů Ústavního soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší soud. K závěru, podle kterého„ v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, je nutné, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře“, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009.

37. Konečně odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016 (týká se účastníků řízení): Vzhledem k tomu, že právní předchůdce dovolatele ([právnická osoba]) jako nabyvatel jednal v rozporu se zákonem (minimálně v tom, že uzavíral smlouvu se správcem konkurzní podstaty bez předchozího souhlasu konkurzního soudu se zpeněžením), není namístě uvažovat o nabývání majetku v dobré víře. [obec] víra totiž předpokládá omluvitelný omyl o (ne) existenci určité právně rozhodné skutečnosti. Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i literaturu a judikaturu v něm označené), kdy právní omyl může být omluvitelný pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001. Tato dobrá víra se přitom posuzuje nejen v době uzavření smlouvy, ale až do doby provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – do nabytí vlastnického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 22 Cdo 3418/2017). O nedostatku dobré víry právního předchůdce žalobce ostatně svědčí i to, že [právnická osoba] (jejímž předsedou představenstva byl Ing. [příjmení] – stejná osoba, která byla jednatelem právního předchůdce žalobce), vedla od roku 2004 (tedy před podáním návrhu na vklad) spor, v němž se domáhala nahrazení rozhodnutí Pozemkového úřadu vydaného dne 26. března 2003, sp. zn. [číslo], týkajícího se i vyčleněných pozemků (statutární orgán právního předchůdce žalobce tak věděl o uplatněném restitučním nároku), jakož i to, že bylo dne 22. října 2004 podepsáno prohlášení o společném záměru, jehož účastníkem byla rovněž [právnická osoba] (za níž jednal [anonymizováno] [příjmení]), jež mělo vyřešit restituční nároky k původnímu pozemku vzdáním se restitučních nároků právní předchůdkyní prvního žalovaného s výjimkou vyčleněných pozemků.

38. Odvolací soud dospěl k závěru, že jak kupující RNDr. [příjmení], tak [právnická osoba], a.s. a [právnická osoba] nebyly v dobré víře o tom, že jim vlastnické právo k nemovitostem náleží. Předně nebyl dán předchozí souhlas s uzavřením kupní smlouvy, dále pak [příjmení] věděla o uplatněném restitučním nároku, věděl o něm i její manžel, který s SKP o koupi pozemků jednal. Oba byli zakladateli [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] byl předsedou představenstva [právnická osoba], a.s. a [příjmení] místopředsedkyní představenstva a členkou představenstva. [příjmení] podepisoval za společnost [právnická osoba] projekt fúze. S ohledem na absenci dobré víry pak nemohl žalovaný nabýt vlastnické právo ani vydržením, ani nabytím od nevlastníka.

39. Pokud pak jde o žalovaným namítanou nevědomost ke konkrétnímu pozemku, pak odvolací soud uvádí následující: Dle Kupní smlouvy ze dne 31.3.2000 měla [příjmení] nabýt mj. pozemky zapsané ve zjednodušené evidenci – parcely původ evidence nemovitostí (EN) č. parc. [číslo], [číslo], [číslo], k. ú. [obec]. Jak parcela [číslo], tak parc. 871 figurují ve srovnávacím sestavení parcel, které konkurznímu soudu s podáním ze dne [datum] doručil [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v zastoupení [jméno] [příjmení] (svazek II, č. l. 502 konkurzního spisu). [příjmení] [příjmení] i SKP ohledně předmětných pozemků jednoznačně plyne z prohlášení o společném záměru a postupu ze dne 22. 10. 2004, kterou uzavřeli s [jméno] [příjmení]; dle čl. I. bod I.1.„ vyházejí účastníci minimálně ze znalosti dokumentů a právních skutečností… přípisu MZ ČR – pozemkového úřadu v [obec] ze dne 24. 6. 2004 ve věci„ Nároku na vydání zemědělského majetku“, týkajícího se pozemků p. [číslo] k. ú. [obec] v [obec]“ [jméno] [příjmení] se v čl. II. bod II. 5 prohlášení vzdává restitučních nároků ve vztahu k nemovitostem v rámci oblasti tzv. [anonymizována dvě slova], pozemkům uvedeným na [list vlastnictví] k. ú. [obec], které vznikly oddělením z původní p. [číslo] to…“„ ...z důvodu právní jistoty se paní [jméno] [příjmení] tímto vzdává ve prospěch [právnická osoba], i ke všem ostatním částem původních pozemků [číslo] k. ú. [obec]“ [příjmení] [příjmení] o uplatněném restitučním nároku k předmětnému pozemku tak byla dána. ZÁVĚRY ODVOLACÍHO SOUDU 40. Kupní smlouva uzavřená dne 31. 3. 2000 mezi SKP a [příjmení] je neplatná, protože byla uzavřena v rozporu s § 68 ZKV, když SKP věděla o uplatnění restitučního nároku, který byl uplatněn řádně a včas, dále proto, že usnesení o udělení souhlasu s prodejem nabylo právní moci až poté, co byla kupní smlouva uzavřena. [příjmení] nebyla v dobré víře, že jí pozemek patří po dobu 10 let (vydržecí doba), protože o uplatněném restitučního nároku rovněž věděla, navíc dle textu kupní smlouvy věděla o tom, že souhlas s uzavřením kupní smlouvy nebyl dán před jejím uzavřením (odvíjeno od právní moci usnesení). Její právní nástupci – [právnická osoba], a [právnická osoba], nebyli rovněž v dobré víře, nemohli tak nabýt pozemek ani vydržením, ani tzv. nabytím od nevlastníka, když o tom, že [příjmení] pozemek neplatně nabyla, věděli. O koupi pozemku jednal manžel [příjmení], který byl předsedou představenstva [právnická osoba], tuto společnost zakládali [příjmení] i [příjmení], ve [právnická osoba], a.s., figuruje [příjmení] jako předseda představenstva a [příjmení] jako členka představenstva.

41. S ohledem na vše uvedené odvolací soud napadený rozsudek v I. a II. výroku jako věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř. NÁKLADY 42. Soud prvního stupně ovšem pochybil ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (III. a IV. výrok), když při určení nákladů řízení vycházel z chybné tarifní hodnoty předmětu řízení. V daném řízení šlo o určení práva k nemovitostem, tedy správně měl soud prvního stupně vycházet z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) a nikoliv ve výši 35 000 Kč dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) AT. Dále soud prvního stupně pochybil, pokud žalovaného 2) zavázal k náhradě nákladů řízení žalobcům a) až c) společně a nerozdílně, když v daném řízení nemají účastníci postavení nerozlučných společníků, neboť každý z žalobců v řízení uplatňuje ochranu vlastního práva. Bylo tedy nutné o nákladech řízení rozhodnout ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť.

43. Vzhledem k uvedenému odvolací soud podle § 220 o.s.ř. změnil III. výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku každému z žalobců a) až c) k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 13 326,67 Kč, sestávající z: -) 1/3 zaplaceného soudního poplatku za podanou žalobu v částce 5 000 Kč, tedy 1 666,67 Kč, -) odměny právního zástupce určené dle AT ve výši 11 160 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 písm. b) AT považována částka 50 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 3 100 Kč, po snížení o 20 % při společném zastoupení dle § 12 odst. 4 AT činí sazba za jeden úkon částku 2 480 Kč, tj. 4 úkony á 2 480 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba ze dne 19. 9. 2020, vyjádření ze dne 24. 12. 2020 a účast na jednání soudu prvního stupně dne 23. 4. 2021) a 1 půlúkon á 1 240 Kč (účast na jednání soudu prvního stupně dne 30. 4. 2021, na kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku), -) 1/3 z 5 režijních paušálů á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tj. celkem 500 Kč.

44. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 o.s.ř. změnil IV. výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci d) k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 4 114 Kč, sestávající z: -) odměny právního zástupce určené dle AT ve výši 3 100 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 písm. b) AT považována částka 50 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 3 100 Kč, tj. 1 úkon á 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení), -) 1 režijního paušálu á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tj. celkem 300 Kč, -) náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, když právní zástupce žalobce d) je plátcem DPH.

45. Odvolací soud nepřiznal žalobci d) náhradu za vyjádření ze dne 29. 11. 2020, neboť žalobce d) v něm pouze odkázal na žalobu podanou žalobci a) až c) s tím, že se s ní plně ztotožňuje. Takové vyjádření nelze dle názoru odvolacího soudu považovat za účelné podání ve věci samé, a žalobci d) za něj tudíž nelze přiznat odměnu.

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že každému z žalobců a) až c), kteří byli v odvolacím řízení zcela úspěšní, přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) ve výši 6 360 Kč, sestávající z odměny právního zástupce určené dle AT ve výši 4 960 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 písm. b) AT považována částka 50 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 3 100 Kč, po snížení o 20 % při společném zastoupení dle § 12 odst. 4 AT činí sazba za jeden úkon částku 2 480 Kč, tj. 2 úkony právní služby á 2 480 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 25. 6. 2022 a účast na jednání odvolacího soudu dne 5. 10. 2022), z 1/3 ze 2 režijních paušálů á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tj. celkem 200 Kč a z 1/3 z hotových výdajů za vyhotovené kopie geometrického plánu v celkové částce 3 600 Kč, tedy 1 200 Kč.

47. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že zcela úspěšnému žalobci d) přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) ve výši 4 114 Kč, sestávající z odměny právního zástupce určené dle AT ve výši 3 100 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 9 odst. 4 písm. b) AT považována částka 50 000 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 3 100 Kč, tj. 1 úkon právní služby á 3 100 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 29. 9. 2022), z 1 režijního paušálu á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, když právní zástupce žalobce d) je plátcem DPH.

Poučení