70 Co 98/2025 - 150

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců Mgr. Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO: [IČO], sídlem [adresa] o zaplacení 99 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. října 2024, č. j. 27 C 20/2024-124, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé I. potvrzuje; ve výroku o nákladech řízení II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 16 960,79 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 99 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 99 000 Kč od 31. 1. 2024 do zaplacení. Výrokem II. uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 99 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Žalobce byl stíhán pro spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, spáchaného dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, dílem samostatně, dílem formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v trvání až 5 let. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením [orgán] ze dne 3. 5. 2022, č. j. [číslo] Rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 31. 1. 2023, č. j. [spisová značka], byl žalobce zproštěn obžaloby a rozsudek nabyl právní moci dne 23. 2. 2023.

3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není opodstatněná. Po provedeném dokazování soud dovodil, že v projednávaném případě je dána odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Sdělil, že žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním u žalované podáním ze dne 30. 7. 2023, k čemuž žalovaná svým stanoviskem ze dne 24. 5. 2024 poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení jeho práva, k němuž došlo vydáním nezákonného rozhodnutí, a za jeho vydání se žalobci omluvila. Dále uvedl, že žalobce nebyl ohrožen výrazně vysokým trestem odnětí svobody, neboť státní zástupce navrhoval v obžalobě navýšit stávající trest o 12 měsíců. Podotknul, že s ohledem na žalobcovu trestní minulost však bylo reálně očekávatelné, že mu při uznání viny bude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, zejména za situace, kdy byl trest ukládán jako souhrnný. Dodal, že žalobcova obava z dalšího nepodmíněného trestu odnětí svobody tudíž byla reálná. Poznamenal, že povaha trestné činnosti, pro níž byl žalobce stíhán, zpravidla nezpůsobí značné společenské odsouzení stíhaného, přičemž žalobce ani netvrdil, že by jeho pověst trestním stíháním jakkoli utrpěla, resp. že by o trestním stíhání vědělo širší okolí či že by bylo medializováno. Připomněl, že žalobce byl již v minulosti za stejné trestné činy odsouzen. Dále připustil, že následky, jež byly způsobeny trestním stíháním v osobnostní sféře žalobce, došlo k zásahu do soukromého života žalobce vyvolaným stresem a obavami z prodlužení výkonu trestu odnětí svobody. Na druhé straně ale zdůraznil, že následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře byly mírnější, neboť žalobce byl již v minulosti trestně stíhán a opakovaně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Doplnil, že s ohledem na uvedené žalobce nemohl pociťovat hrozbu trestního postihu a společenského odsouzení tak intenzivně jako osoba bezúhonná. Uvedl, že trestní řízení trvalo 9,5 měsíce, což není doba nepřiměřeně dlouhá, přičemž žalobce byl udržován v nejistotě ohledně výsledku řízení pouze po tuto dobu a pouze po tuto dobu trvaly následky trestního stíhání v osobnostní sféře žalobce. Soud neshledal výrazné zásahy do osobnostní sféry žalobce a zásah nespatřoval ani v odložení léčby žalobce ve VTOS, neboť léčby se žalobci nakonec skutečně dostalo a vykonával ji po dobu 12 měsíců. Soud provedl srovnání s jinými obdobnými případy odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, v nichž bylo dostačující formou zadostučinění shledáno konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, poukázal přitom na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] a na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka]. V rozhodnutích, jež pro srovnání označil žalobce, soud nenašel shodu s případem žalobce. S poukazem na uvedené soud shledal konstatování porušení práva, jež žalovaná poskytla žalobci ve svém stanovisku ze dne 24. 5. 2024, kdy se žalobci navíc za vydání nezákonného rozhodnutí omluvila, dostačující formou zadostiučinění, která odpovídá dopadu trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce i s přihlédnutím k objektivním okolnostem případu. Zadostiučinění v penězích nepovažoval soud za adekvátní formu satisfakce, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1, ve spojení s § 146 odst. 2 za použití § 151 odst. 1,3 o. s. ř.

4. Proti rozsudku shora uvedenému podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, které posléze doplnil podáním datovaným dne 9. 1. 2025. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že konstatování porušení práva spojené s omluvou je v posuzovaném případě dostatečnou formou satisfakce. Konstatoval, že nelze provádět srovnání s obdobnými případy způsobem, že soud si sám na základě libovůle vybere dva „podobné“ případy, jež jsou mu známy z úřední činnosti, dle nichž určí výši odškodnění. Takovýto způsob určování výše odškodnění žalobce považoval za nepřezkoumatelný a neobjektivní. V tomto směru sdělil, že osoby domáhající se odškodnění nemají možnost z databáze soudu zjistit, jaké případy odškodnění vykazující obdobné skutkové okolnosti příslušný soud již v minulosti řešil a jakou výši odškodnění přiznal, tedy jaká výše odškodnění je obvyklá. Naopak Česká republika má tyto údaje k dispozici, jelikož poškozené odškodňuje, tudíž je žalující strana podle názoru žalobce znevýhodněna. Doplnil, že soud by měl při rozhodování o výši zadostiučinění tzv. srovnávací metodou vycházet z toho, jaké odškodnění bývá za všechny obdobné případy obvykle přiznáváno, přičemž účastníkům by mělo být umožněno blíže se seznámit se srovnávacími případy, čímž by byla zajištěna objektivita, transparentnost a přezkoumatelnost stanovené výše odškodnění. Vyjádřil přesvědčení, že je v silách soudu vytvořit databázi soudních sporů týkajících se odškodnění za neoprávněné trestní stíhání, z níž by bylo možné zjistit, pro jaký trestní čin byli poškození nedůvodně stíháni, poukázal přitom na [právnická osoba] a [právnická osoba] pro lidská práva. Dále namítl, že soud prvního stupně mu neumožnil seznámit se s případy, jež byly soudem použity ke srovnání s případem žalobce. Upozornil, že odvíjel-li soud prvního stupně formu odškodnění žalobce od obsahu spisů Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], měly být celé trestní spisy při jednání provedeny k důkazu, což se nestalo. Podotknul, že soud se nepokusil zjistit jaké další obdobné případy by bylo možné použít pro srovnání, přičemž nepoužil ke srovnání ani další dva případy navržené žalobcem. S poukazem na uvedené uzavřel, že byl zkrácen na svých právech, jelikož nemohl reagovat na kritéria a okolnosti, o než soud opřel své rozhodnutí, a nemohl se tak seznámit s detaily daných případů a porovnat je s okolnostmi svého případu. Zdůraznil, že soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 1, 3 LZPS, jakož i čl. 11 odst. 1 LZPS, neboť se mu na základě nespravedlivě vedeného procesu dostalo pouze symbolického a nikoli přiměřeného zadostiučinění. Žalobce se ohradil i proti výroku o náhradě nákladů řízení. Dle jeho přesvědčení měl co do základu nároku úspěch ve věci, neboť soud prvního stupně připustil, že mu vznikla nedůvodným trestním stíháním imateriální újma, za niž mu přísluší zadostiučinění. Poznamenal, že bylo na úvaze soudu, jakou formu a případně výši zadostiučinění označí za přiměřenou, což žalobce nemohl nijak ovlivnit. Uvedl, že úspěch účastníků ve věci lze posuzovat jen podle toho, zda měli úspěch ohledně základu nároku. Sdělil, že žalovaná svým postupem zavinila, že žalobce se musel svého práva na náhradu nemajetkové újmy domáhat soudní cestou, když jeho nárok dobrovolně neuspokojila. Dodal, že jestliže byl jeho nárok co do základu shledán důvodným, nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, neboť minimálně ohledně základu nároku byl úspěšný žalobce, tudíž mu v této části příslušelo právo na náhradu nákladů řízení. V této souvislosti vytkl soudu prvního stupně, že svým postupem, jímž nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení, a navíc mu uložil povinnost nahradit náklady řízení žalované, porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. LZPS. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení.

5. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že, pokud jde o věc samu, odvolání nelze popřát sluchu. Naopak argumentaci žalobce k výroku o nákladech řízení shledal co do základu opodstatněnou.

6. Odvolací soud musí předeslat, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a správně zjistil skutkový stav, který i přiléhavě právně posoudil. Soud prvního stupně správně zjistil, že [orgán] ČR, [orgán] [adresa], [nazev] zahájila dne 3. 5. 2022 trestního stíhání žalobce a [jméno FO] usnesením č. j. [číslo], pro spáchání [podezřelý výraz] [podezřelý výraz] krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zák. spáchaného dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zák. dílem samostatně, dílem formou spolupachatelství podle § 23 tr. zák. a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zák. Usnesení si žalobce převzal ve věznici [adresa], kde vykonával trest odnětí svobody, dne 10. 5. 2022. V řízení bylo prokázáno i to, že rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 31. 1. 2023, č. j. [spisová značka], byl žalobce obžaloby podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně správně uzavřel, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu je třeba kvalifikovat jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen zákona), neboť trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn, a tím je dána odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona. Byla tedy splněna první z nezbytných podmínek pro odpovědnost žalované.

7. Soud prvního stupně také správně konstatoval, že v případě nezákonného rozhodnutí, jež bylo zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že poškozenému vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím imateriální újma, jako je tomu u újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Je to tedy žalobce, kdo musí tvrdit a prokázat, že v důsledku nezákonného rozhodnutí nastaly takové skutečnosti v jeho životě, které lze kvalifikovat jako reparovatelnou imateriální újmu na straně poškozeného. V této souvislosti lze společně se soudem prvního stupně uvést, že každé trestní stíhání svým způsobem negativně ovlivňuje toho, jenž je stíhán, a již samotný fakt, že je subjekt vystaven trestnímu stíhání, je pro každého stíhaného více či méně stresující, přičemž může zároveň může trestní stíhání podstatným či méně podstatným způsobem zasáhnout do jeho osobní integrity, pověsti a cti. Míra zasažení i míra stresu je dána konkrétními specifickými skutečnostmi v případě každého konkrétního stíhaného. Přiměřená forma odškodnění pak závisí právě na již zmíněných konkrétních okolnostech každého individualizovaného stíhaného. K tomu je ovšem třeba připomenout, že forma a rozsah odškodnění nesmí být v rozporu s obecně zmíněnou představou spravedlnosti, a tedy kvalifikovanější formy odškodnění by se měl dočkat jen takový subjekt poškozený nezákonným trestním stíháním, u nějž je odškodnění (toho či onoho typu a rozsahu) na místě - posuzováno optikou obecného principu slušnosti a spravedlnosti.

8. V tomto konkrétním případě žalobce tvrdil, že nezákonné trestní stíhání mu způsobilo obavy, stres a nejistoty spojené jednak s možností, že bude muset odpykávat delší trest, než jaký vykonával na základě posledního pravomocného rozsudku (hrozila mu možnost prodloužení podle návrhu státního zástupce až o 12 měsíců). Kromě toho byl v důsledku nezákonného trestního stíhání přerušen proces jeho převedení na venkovní práci, a navíc uložení tohoto trestu podle žalobce zřejmě oddálilo akutní léčbu jeho závislosti na drogách a gamblingu. Ve světle judikatury Nejvyššího soudu ČR nelze jednoznačně konstatovat, že by snad osoba, která již byla v minulosti trestně stíhána, případně odsouzena, měla a musela vnímat další trestní stíhání (v tomto případě nezákonné) méně úkorně než osoba dosud nestíhaná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2584/2018, 30 Cdo 4703/2018 a 30 Cdo 383/2013). V prvně uvedeném rozhodnutí je dokonce podobná myšlenka označena za rozpornou se zásadou „ne bis in idem“. Žalobce tedy zjevně v důsledku nezákonného stíhání trpěl nejistotou a minimálně psychickým diskomfortem, nicméně na druhé straně je třeba připomenout, že mu nehrozilo žádné příliš velké prodloužení trestu (státní zástupce navrhoval maximální prodloužení trestu odnětí svobody o 12 měsíců), povaha trestné činnosti, z níž byl obviněn, nebyla natolik závažná, aby způsobila zvláštní společenské opovržení ve vztahu k žalobci, jeho kauza nebyla medializována, a ani jeho blízcí v důsledku právě tohoto trestního stíhání nijak nezměnili svůj postoj k žalobci. Léčba závislostí žalobce byla sice v důsledku trestního stíhání odložena, nicméně následně došlo k její realizaci v předpokládaném rozsahu. Nelze odhlédnout ani od toho, že žalobce byl v minulosti, a to nedávné, za obdobnou trestnou činnost několikrát pravomocně odsouzen, přičemž i v době předmětného nezákonného trestního stíhání vykonával pravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody. Nezákonné trestní stíhání trvalo jen 9 měsíců a 20 dnů, což je doba poměrně krátká, a jak již bylo zmíněno, byť trestní sazba za činy, z nichž byl žalobce obviněn, byla stanovena zákonem do 5 let odnětí svobody, reálně hrozící navýšení trestu odnětí svobody bylo dle návrhu státního zástupce pouze 12 měsíců.

9. Za těchto okolností a po zvážení všech konkrétních atributů tohoto konkrétního případu dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, totiž že přiměřenou a přiléhavou formou odškodnění, která koresponduje jak specifikům tohoto případu, tak obecné představě spravedlnosti, je konstatování porušení práva. Této formy satisfakce si již žalobci od žalované dostalo v rámci jejího stanoviska k uplatněné újmě, a žalovaná se navíc žalobci za nezákonné trestní stíhání i omluvila. Žalobce tedy již byl i dle závěrů odvolacího soudu adekvátně odškodněn, a proto je třeba hodnotit postup soudu prvního stupně, jenž žalobu na finanční odškodnění v plném rozsahu zamítl, jako přiléhavý.

10. K odvolacím argumentům žalobce lze konstatovat, že není úkolem soudu jako orgánu nezávisle rozhodujícího pře rovnocenných a rovnoprávných účastníků sporu, vést takové evidence vlastních rozhodnutí, z nichž by účastnící čerpali informace o tom, jak a v jakém rozsahu mají poškození uplatňovat své nároky. Dále je třeba uvést, že uplatňuje-li účastník řízení to, že má být v jím vedeném sporu rozhodnuto obdobně jako v jiném již dříve rozhodnutém sporu s totožným či podobným skutkovým a právním základem, pak je jeho povinností nabídnout k tomu soudu i srovnatelné příklady. Je ovšem plným právem, a vlastně i povinností, soudu zohlednit ve svém rozhodnutí o jiné obdobné případy než ty, které mu nabídnou účastníci, jsou-li mu z jeho rozhodovací praxe takové obdobné případy známy. V daném případě soud prvního stupně zcela přiléhavě ve svém odůvodnění odkázal na dvě rozhodnutí, jež mu byla známa z jeho rozhodovací praxe a která vykazovala velmi obdobné rozhodující znaky, jako je tomu v souzeném případě. Podrobně vysvětlil, v čem se avizované případy shodují se souzenou věcí a dospěl k totožnému závěru jako v uvedených věcech, že totiž konkrétním okolnostem případu i obecné představě o spravedlnosti koresponduje závěr, že pro žalobce je plně odpovídající a adekvátní odškodnění formou konstatování porušení práva, eventuelně formou omluvy, přičemž obé již žalovaná žalobci poskytla, a že tedy nenáleží žalobci satisfakce finanční povahy.

11. Odvolací soud k tomu poznamenává, že také jemu je z jeho rozhodovací činnosti známo několik případů, jež jsou v zásadě srovnatelné se souzenou kauzou. Jedná se o odškodnění za nezákonné trestní stíhání v obdobných trestních věcech. V případě řízení vedeného Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] se jednalo o nezákonné trestní stíhání žalobce bez trestní minulosti pro přečin krádeže, s trestní sazbou do odnětí svobody až na dvě léta, nezákonné trestní stíhání trvalo osm měsíců. Soudy obou stupňů byla shledána morální satisfakce formou konstatování porušení práva jako plně adekvátní, bylo přitom odkázáno na několik obdobných případů. Žalobci v uvedené věci hrozila sice poněkud nižší sazba, nicméně jednalo se o osobu dosud bezúhonnou. V řízení vedeném Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] shledaly soudu obou stupňů jako adekvátní formu odškodnění morální satisfakci formou konstatování porušení práva v případě žalobce nezákonně trestně stíhaného za trestný čin vydírání s trestní sazbou až 8 let odnětí svobody. Stíhání trvalo jeden rok a pět měsíců a jednalo se o osobu, jež v minulosti rovněž nebyla trestně stíhána. Také obě uvedené kauzy svědčí o správnosti a adekvátnosti odškodnění, jehož se žalobci v této právní věci již dostalo dobrovolným plněním ze strany žalované, tj. konstatováním porušení práva žalobce a omluvou.

12. Zbývá poznamenat, že soud prvního stupně zcela logicky nevycházel ze dvou srovnávacích kauz, které mu předložil sám žalobce. V obou případech se jednalo o stíhání pro závažnější trestné činy s podstatně vyšší trestní sazbou a navíc bylo trestní stíhání zatíženo i poměrně dlouho trvající vazbou obviněných. Je třeba znovu připomenout, že nezákonné trestní stíhání žalobce v souzeném případě trvalo cca devět a půl měsíce, přičemž, byť hrozila sazba do pěti let, sám státní zástupce navrhoval žalobci prodloužení do té doby uloženého souhrnného trestu maximálně o 12 měsíců. Žalobce nebyl vazebně stíhán, a to, že byl v době stíhání omezen v osobní svobodě, lze přičítat pouze k jeho tíži, neboť si odpykával pravomocně uložený trest za předchozí spáchanou a prokázanou trestnou činnost.

13. S ohledem na výše uvedené, neshledal odvolací soud důvodnou žádnou z odvolacích námitek vznesenou ze strany žalující ohledně věci samé, a proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém meritorním výroku jako zcela správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

14. Jinak tomu ovšem bylo u výroku o nákladech řízení. Ačkoli byl žalobce se svou žalobou o finanční satisfakci neúspěšný, nelze odhlédnout od časových konsekvencí. Žalobce uplatnil předběžně u žalované nárok dne 30.7.2023, žalobu podal dne 29.1.2024, den před uplynutím šestiměsíční lhůty, kterou zákon poskytuje žalované k případnému nemimosoudnímu plnění. Tato skutečnost (tedy, že byla žaloba podána den před uplynutím zmíněné lhůty) však není nijak významná, neboť žalovaná zcela prokazatelně v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě na výzvu žalobce nikterak nezareagovala, a morální satisfakci, jejíž adekvátnost akceptoval soud prvního stupně (konečně i soud odvolací), poskytla žalobci až dávno v průběhu řízení – konkrétně dne 24.5.2024. Za situace, kdy byl učiněn závěr, že žalovaná nese odpovědnost za nezákonné soudní rozhodnutí, a kdy žalovaná splnila odpovídající formu odškodnění až v průběhu řízení, má žalobce právo na náhradu nákladů řízení, jež v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložil. Těmito náklady jsou odměna za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby a účast při jednání soudu prvního stupně) po 3 100 Kč. Při stanovení odměny za úkony právní služby advokáta vycházel odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]. Náklady na další úkony právní služby, jež požadoval žalobce, neshledal odvolací soud účelně vynaloženými. Předběžné uplatnění náhrady újmy u příslušného orgánu, není honorovatelným úkonem právní služby, což vyplývá nejen z ustálené soudní praxe, nýbrž i přímo z ust. § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb. Úkony doplnění žaloby o úroky z prodlení a o žalobní argumentaci pak odvolací soud nemohl hodnotil jako účelně realizované úkony, neboť v možnostech každého účastníka, tím spíše účastníka zastoupeného kvalifikovaným advokátem, aby žalobu formuloval již napoprvé perfektně, aniž by bylo třeba doplňovat ji dalšími podáními. Dále tvoří náklady řízení tři paušální náhrady po 300 Kč, právním zástupcem žalobce účtovaná polovina nákladů cestovného na trase [adresa] a zpět osobním automobilem SPZ [SPZ] částce 1 526,29, polovina parkovného ve výši 38 Kč, a polovina náhrady za promeškaný čas po 100 Kč za každou půlhodinu cesty v celkové výši 600 Kč. K uvedenému náleží žalobci 21 % DPH z odměn a náhrad ve výši 2 596,50 Kč a částka uhrazená za soudní poplatek ze žaloby ve výši 2 000 Kč – celkem 16 960,79 Kč. Náhrada nákladů je splatná k rukám advokáta žalobce (§149 odst. 1 o.s.ř.).

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že odvolání žalobce proti meritornímu výroku nebylo ani částečně opodstatněné, neboť plné zamítnutí žaloby shledal odvolací soud správným, je nutno konstatovat, že v rámci odvolacího řízení byla ve věci samé procesně zcela úspěšnou žalovaná. Té však v rámci tohoto stadia řízení žádné účelné náklady nevznikly, neboť jednání odvolacího soudu se nezúčastnila a její omluva obsahující je stručný souhlas s prvoinstančním rozhodnutím není účelným a procesně jakkoli přínosným úkonem. Proto bylo na místě rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení