71 Co 135/2025 - 64

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radmily Baďurové a soudců Mgr. Šárky Bokůvkové a Mgr. Tomáše Ožany ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] za níž jedná [jméno žalované], IČO [IČO] sídlem [adresa] adresa pro doručování: [adresa] sídlem [adresa] o zaplacení 200 000 Kč k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2025, č. j. 26 C 298/2024-37, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. - ohledně částky 77 200 Kč potvrzuje - ve zbývající části mění takto: Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 122 800 Kč, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení 13 879 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 11 301 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Okresní soud výše uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 200 000 Kč a náklady řízení 47 677,50 Kč s odůvodněním, že od 21. 7. 2012 do 24. 8. 2023 probíhalo trestní řízení vůči žalobci za trestný čin [trestný čin] a [trestný čin] trestního zákoníku. Ve věci byl žalobce odsouzen rozsudky ze dne 30. 7. 2015, 3. 9. 2018, jež byly odvolacím soudem zrušeny a posléze rozsudkem ze dne 22. 2. 2022 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v [adresa] ze dne 5. 6. 2023, č. j. [Anonymizováno], který byl doručen žalobci dne 24. 8. 2023. Tímto rozsudkem byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 1 roku a devíti měsíců podmíněně odložených na dobu 1 roku šesti měsíců a zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu dvou let. Proběhlo 18 hlavních líčení a dvě veřejná zasedání. Z původní škody 1 429 366 Kč bylo žalobci uloženo k náhradě škody 32 030 Kč. Po právní stránce pak dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vzal okresní soud do úvahy, že trestní řízení trvalo 11 let, rozsudek okresního soudu byl třikrát rušen, na průtazích se žalobce úmyslně nepodílel, opravné prostředky byly důvodné. Mnohost pachatelů pak nezakládá složitost věci. Žalobci nemohl hrozit nepodmíněný trest, neboť státní zástupce si odvolání nepodal a odvolací soud nemohl uložit přísnější trest. Délka řízení nebyla kompenzována mírnějším trestem, neboť výše trestu nemá odrážet délku trestního řízení, což by zvýhodnilo pachatele mařícího trestní řízení, či páchající složitější trestnou činnost s rozsáhlým dokazováním. Od doby stanoviska Nejvyššího soudu uběhlo 14 let a inflace odůvodňuje přiznání horní hranice, tj. 20 000 Kč za rok trvání trestního řízení, za prvé dva roky pak polovinu. Proto je požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy peněžitou formou v částce 200 000 Kč v souladu s ustanovením § 31a zákona č. 82/1998 Sb.

2. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání, které odůvodnila tím, že nepřiměřená délka trestního řízení je jedním z kritérií pro ukládání trestu dle § 39 odst. 3 trestního zákoníku, k němuž soudy mají přihlížet. I judikatura (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2273/22) uzavírá, že nepřiměřená délka trestního řízení může být kompenzována nižším trestem. Žalobci byla újma kompenzována nižším trestem a žaloba je tedy nedůvodná. Okresní soud povšechně hodnotil, že věc nebyla skutkově složitá, ale nezabýval se tím, že věc byla složitá množstvím poškozených a výší škody. Nezohlednil odsouzení žalobce pro dva trestné činy a popírání jeho viny. Inflaci pak nelze zohlednit při navyšování částky odškodnění, což uvádí například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 2357/24. Okresní soud pak nesprávně dle § 31a odst. 4 zákona přiznal odměnu za předžalobní výzvu, kdy uplatnění nároku není předžalobní výzvou a dle zákona poškozený nemá právo na náhradu zastoupení při uplatnění nároku u příslušného úřadu. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta.

3. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že úvahy trestního soudu o snížení trestu vychází z nesprávného závěru, že žalobci hrozil nepodmíněný trest. Jelikož státní zástupce si odvolání nepodal, nemohl odvolací soud uložit nepodmíněný trest. Soud nepřiměřenou délku posoudil spíše jako polehčující okolnost než jako výslovnou kompenzaci délky trestního řízení. Navíc v důsledku novely č. 333/2020 Sb. došlo ke snížení trestní sazby z dvou až osmi let na jeden až pět let. Podmíněný trest byl okresním soudem ukládán na spodní hranici, kdežto odvolacím soudem pak v jeho spodní pětině. Tj. byť došlo formálně ke snížení trestu, bylo tomu tak pro změnu právní kvalifikace trestného činu. Nedošlo tedy k odškodnění nepřiměřené délky řízení formou snížení uloženého trestu. Žalobce musí nárok uplatnit u úřadu a náklad na tuto výzvu je účelným úkonem právní služby. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako správného.

4. Z podnětu včasného odvolání žalované přezkoumal odvolací soud rozsudek postupem dle § 212 odst. 1 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, se závěrem, že odvolání je částečně důvodné.

5. Okresní soud z provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. vyvodil řádná a dostatečná skutková zjištění, odvolací soud takto zjištěný skutkový stav přejímá a v podrobnostech na něj odkazuje.

6. Podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. - Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle § 31a odst. 2 zákona – Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 zákona se přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Pokud jde o právní posouzení a o kompenzaci újmy formou snížení uloženého trestu, pak nelze souhlasit s okresním soudem, že délka trestního řízení nemá mít vliv na výši ukládaného trestu a že nelze snížení uloženého trestu zohlednit při úvahách o kompenzaci délky trestního řízení. Jak výslovně stanoví § 39 odst. 3 trestního zákoníku, soud při stanovení výše trestu přihlédne mimo jiné i k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Tedy zákon výslovně uvádí kritérium nepřiměřené délky trestního řízení jako jedno z kritérií pro výši ukládaného trestu. Již v bodě V. výše uvedeného stanoviska Nejvyšší soud uvedl, že újmu nepřiměřené délky trvání řízení lze kompenzovat i formou snížení uloženého trestu. K tomuto závěru se pak přihlásil opakovaně (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015 Zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je možné uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, nejevilo jako dostačující.). Obdobně Ústavní soud snížení uloženého trestu posuzuje jako formu kompenzace újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (viz například bod 25. odůvodnění nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 741/17, nebo bod 16. odůvodnění usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. III. ÚS 2273/22). Pokud jde o vzájemný vztah peněžité náhrady a snížení trestu, pak jde o různé formy kompenzace jedné nemajetkové újmy, kdy peněžité zadostiučinění přichází do úvahy tehdy, pokud jiná forma kompenzace (například omluva, konstatování nepřiměřené délky řízení, snížení uloženého trestu apod.) nepostačuje (viz například výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 - Ustanovení § 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb. stanoví, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že peněžní forma odškodnění má vždy subsidiární povahu ve vztahu k jiným satisfakčním prostředkům nápravy, kterými jsou podle zákona č. 82/1998 Sb. konstatování porušení práva a jiná forma náhrady, kterou představuje například omluva nebo zmírnění uloženého trestu. Je zřejmé, že soudy rozhodující v občanském soudním řízení nemohou rozhodnout o zmírnění uloženého trestu a jsou v tomto ohledu odkázány na spolupráci soudů rozhodujících v trestním řízení., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4139/2013 - Současná právní úprava tedy vychází z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení by primárně měla být pachateli trestného činu kompenzována při stanovení druhu trestu a jeho výměry, je-li to samozřejmě možné. Pokud se tak stane, nepřichází v úvahu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť to je možno podle § 31a odst. 2 OdpŠk poskytnout pouze v případě, že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak.). Okresní soud tedy nesprávně v odstavci 16. odůvodnění uzavřel, že zmírnění trestu není odškodněním nepřiměřené délky řízení a že nelze k němu vůbec přihlížet.

8. Shrnuto výše uvedené, primární formou odškodnění nepřiměřené délky trestního řízení je naopak výslovné snížení uloženého trestu a teprve, pokud k němu nedojde, nebo není s ohledem na okolnosti dostatečné, lze zadostiučinění přiznat i v peněžité formě. V nyní projednávané věci Krajský soud v [adresa] v rozsudku ze dne 5. 6. 2023, č. j. [Anonymizováno] při ukládání trestu v bodě 25. odůvodnění výslovně uvedl, že zohlednil psychickou zátěž obžalovaných plynoucí z délky trestního řízení, které trvalo nepřiměřeně dlouho, od sdělení obvinění do pravomocného rozhodnutí 11 let, čímž by mělo být dostatečně kompenzováno právo obžalovaných na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž oproti předchozímu trestu, uloženému okresním soudem, krajský soud trest ještě zmírnil s ohledem na příznivější právní kvalifikaci jednání obžalovaných. Tedy jednoznačně trestní soud snížil uložený trest i s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení. Odvolací soud pak dospívá k závěru, že jde o zadostiučinění podstatné, nikoli však zcela vyčerpávající utrpěnou újmu, a to z toho důvodu, že ke snížení trestu vedly trestní soud i další okolnosti, například změna právní kvalifikace trestného činu, kdy trestní sazba úhrnného trestu se změnila z rozmezí 2 až 8 let na sazbu 1 až 5 let v důsledku novely č. 333/2020 Sb. zvyšující hranice způsobené škody. Rovněž další okolnosti případu podstatné pro formu a výši zadostiučinění, jež budou uvedeny níže, vedly odvolací soud k závěru, že je namístě přiznat peněžitou satisfakci žalobci i přes snížení trestu.

9. Pokud okresní soud při stanovení výchozí částky vycházel z celkové délky řízení 11 let, žalobcem nezaviněným průtahům a inflaci, a tedy z částky 20 000 Kč, pak odvolací soud dospěl k závěru odlišnému. Růst cen (tedy inflace), nemá vliv na výši zadostiučinění přiznávaných soudy na základě stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za rok řízení. Je tomu tak proto, že rozpětí bylo v roce 2011 stanoveno poměrně velkoryse ve srovnání s kompenzacemi přiznávanými Evropským soudem pro lidská práva a ve srovnání s jinými státy. I přes růst cen, nelze toto rozpětí dosud považovat za nepřiměřené či nespravedlivé, jak ustáleně uzavírá Nejvyšší soud (viz například z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3905/2023 ze dne 26. 2. 2025, nebo bod 44. a 45. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1303/21, ze dne 17. 8. 2021). Dané rozpětí plní mimo jiné i funkci sjednocování rozhodnutí ve smyslu § 13 občanského zákoníku, kdy určitou odůvodněnou úvahou soudy vyjdou ze základní částky, kterou pak modifikují na konkrétní projednávanou věc. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že nepřiměřeně dlouho trvalo trestní řízení, které má významnější dopad do života člověka než například civilní řízení, což neodůvodňuje nejnižší sazbu 15 000 Kč. Na druhou stranu řízení bylo vedeno pro majetkovou trestnou činnost, která je vnímána společností méně negativně než například trestná činnost proti životu, zdraví či jinou společností výrazně negativně vnímanou trestnou činnost (např pedofilie apod.), odvolací soud neshledal, žádné výjimečné okolnosti pro užití horní hranice, proto odvolací soud vyšel ze základní částky 17 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž za prvé dva roky řízení náleží poloviční částka, neboť trestní řízení běžné délky by po určitou dobu běželo a je namístě za prvé roky řízení přiznat odškodné nižší. Základní částka 17 000 Kč za měsíc řízení pak za dobu 11 let a jednoho měsíce (po snížení za prvé dva roky na polovinu) činí celkem 171 417 Kč.

10. Pokud jde o demonstrativní kritéria pro konkrétní výši odškodnění, pak dle § 31a odst. 3 uvedeného zákona celková délka trestního řízení byla 11 let a jeden měsíc, což je doba dlouhá a nepostačuje jen snížení uloženého trestu v podobě zkrácení doby podmíněného odsouzení o dva měsíce, případného trestu odnětí o tři měsíce. Nadto není zřejmé o kolik byl trest snížen pro nepřiměřenou délku a o kolik v důsledku změny právní kvalifikace. Ve spojení se snížením trestu i z jiných důvodů pouhé snížení trestu pro zadostiučinění nepostačuje. Pokud jde o postup orgánů, pak věc byla dvakrát rušena a vrácena okresnímu soudu za účelem doplnění dokazování a právního posouzení trestného jednání, což přispělo k délce řízení. Pokud jde o jednání poškozeného, pak odvolací soud neshledal důvody ani pro snížení ani pro zvýšení náhrady, kdy žalobce průtahy v trestním řízení nečinil. Pokud jde o význam předmětu sporu pro žalobce, pak odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobci dle vyjádření krajského soudu hrozil původně nepodmíněný trest, byť je pravdou, že zákaz reformace in peius by již zpřísnění trestu posléze bránila. Dále žalobci hrozila náhrada vysoké škody, kterou by však byl žalobce zřejmě nucen zaplatit případně i na základě běžného civilního rozsudku z titulu závazku ze smlouvy či náhrady škody. Nadto nelze pominout, že žalobce byl shledán vinným z trestné činnosti se škodou u obou trestných činů v součtu dle bodu 24. rozsudku krajského soudu v rozsahu 1 471 657 Kč. Pouze z důvodů ne-řádně připojených poškozených nebylo o náhradě škody v tomto rozsahu trestním soudem rozhodováno, kdy poškození po zahájení trestního stíhání již neupřesnili, zda škodu požadují pouze vůči žalobci či spolupachatelce, či po obou a v jakém poměru, zda nedílně či poměrně. Nelze tedy žalobci, jak činí okresní soud, klást k dobru, že o škodě bylo formálně rozhodnuto v trestním řízení jen v částce 32 030 Kč, nejde totiž o všechnu jím způsobenou škodu. Dále odvolací soud přihlédl k tomu, že trestní stíhání bylo zahájeno v 53 letech věku žalobce, kdy se zhoršuje jeho možné pracovní uplatnění a pokud je v důsledku délky trestního řízení trest zákazu činnosti na dobu dvou let uložen ve věku 64 let, je to pro žalobce z hlediska změny zaměstnání či činnosti mnohem více omezující, než kdyby mu byl uložen třeba v 56 letech. Nicméně do doby odsouzení žalobce mohl dále podnikat. Předchozí podnikání dle odůvodnění trestního rozsudku nebylo ziskové, bylo v podstatě příčinou spáchané trestné činnosti, kdy žalobce částky, jež mu nenáležely, používal pro svou potřebu a potřebu podnikání. Trestní stíhání žalobci podnikání samo o sobě nijak neznemožnilo. Odvolací soud tedy uzavřel, že význam řízení pro žalobce, jeho postup v řízení a celková délka řízení odůvodňuje navýšení náhrady o 10 %.

11. Pokud jde o složitost věci, pak oproti okresnímu soudu odvolací soud zohlednil, že trestnou činnost páchali dva obvinění, ve věci bylo více poškozených, kteří museli být vyslýcháni či dotazování na způsobenou škodu, a věc byla posuzována pro 33 útoků, které měly rozlišnou právní kvalifikaci, pokud jde o výši způsobené škody a případně i posouzení oprávněných subjektů k náhradě škody. Mimo jiné i z tohoto důvodu byla věc rušena a vrácena okresnímu soudu, aby byla otázka způsobené škody posouzena přiléhavěji. Dále nelze odhlédnout od toho, že věc bylo nutno posoudit i z důvodu páchání dvou trestných činů a nutnosti posuzovat subjektivní stránku, tj. zda jednání obžalovaných směřovalo ještě ke zpronevěře, nebo již k podvodnému jednání. Tedy věc byla projednána na dvou stupních soudní soustavy, což složitost zvyšuje. Odvolací soud tedy má za to, že lze z důvodu složitosti věci snížit náhradu o 15 %.

12. Konečně jako důležitá okolnost přistupuje již výše uvedené snížení uloženého trestu, kdy jde o primární formu kompenzace, která v zásadě vylučuje peněžitou náhradu. Žalobci byla délka trestního řízení kompenzována snížením uloženého podmíněného trestu jak co do délky odnětí, tak co do zkušební doby. Námitka žalobce, že původně měl uložen trest na spodní hranici a po změně právní kvalifikace krajským soudem pak i po snížení trestu mu byl uložen v dolní pětině nové trestní sazby, nikoli na spodní sazbě, tedy že nedošlo ke zmírnění trestu, není důvodná. Trestní soud ukládá trest se zohledněním více kritérií daných trestním zákonem, nejen vzhledem k nepřiměřené délce trestního řízení. Civilní soud pak nemůže přehodnocovat úvahy trestního soudu, pokud jde o výši konkrétního trestu. Dále nutno obecně uvést, že rozpětí trestní sazby a vyšší trestní sazba je dána například i výší způsobené škody. U trestného činu zpronevěry dle § 206 odst. 3 se sazbou 1 až 5 let je užití podmíněno způsobením větší škody (nejméně 100 000 Kč), odst. 4 s trestní sazbou 2 až 8 let je podmíněno i způsobením značné škody (nejméně 1 000 000 Kč). Spodní hranice dle odst. 3 by tedy měla přicházet do úvahy při škodě 100 000 Kč, pokud žalobce způsobil škodu vyšší, u obou trestných činů výrazně vyšší než 100 000 Kč (v součtu 1 471 657 Kč), pak bez dalších okolností nepřipadá do úvahy spodní hranice odnětí jednoho roku, která se odvíjí od částky 100 000 Kč, nikoli od částek vyšších. Tedy byť trest byl uložen ve spodní pětině, stále došlo k jeho snížení co do reálné výměry odnětí svobody a délky zkušební doby. Odvolací soud má tedy za to, že je nutno tuto okolnost snížení trestu zohlednit snížením peněžité náhrady o 50 %.

13. Po zohlednění výše uvedených kritérií odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci náleží 45 % (100 + 10 – 15 – 50) z částky 171 417 Kč, tedy po zaokrouhlení částka 77 200 Kč. Proto dle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek tak, že žalobci náleží částka 77 200 Kč, a co do částky 122 800 Kč rozsudek dle § 220 odst. 1 písmeno a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

14. Lhůtu k plnění včetně nákladů řízení stanovil odvolací soud delší než tří denní ve smyslu § 160 o. s. ř., aby žalovaná měla dostatek prostoru zpracovat a řádně vyplatit přiznanou částku, kdy doba 15 dnů nekrátí nepřiměřeně žalobce v uspokojení jeho nároku.

15. Odvolací námitka žalované, že žalobci nenáleží odměna za úkon právní služby uplatnění nároku u příslušného úřadu je důvodná. Podle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Odměna za uplatnění nároku u žalované před podáním žaloby podle § 14 zákona žalobci nenáleží podle § 31 odst. 4 uvedeného zákona a rovněž dle ustálené judikatury, neboť jde o neformální řízení nevyžadující právní zastoupení (k tomu srovnej bod 14 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16; dále bod 20 nálezu ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 20/13 (N 83/69 SbNU 353); usnesení ze dne 10. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1619/09; ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 903/13; nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 701/10). Žalobci tedy nárok na odměnu právního zástupce za uplatnění nároku u příslušného úřadu nenáleží. Například uplatnění u ministerstva není bráno ani pro účely dědického řízení jako uplatnění u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021), což dokládá neformálnost uvedeného, byť zákonem požadovaného kroku.

16. V důsledku změny napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem. Žalobce byl ve věci úspěšný a výše plnění závisela na úvaze soudu ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má tedy právo na plnou náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, žaloba, účast u jednání), kdy, jak je uvedeno výše, za výzvu k plnění náhrada nákladů řízení nenáleží. U prvých dvou úkonů činí odměna dle § 9 odst. 4 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu ve znění ke dni 31. 12. 2024 z tarifní hodnoty 50 000 Kč (u nemajetkové újmy s požadavkem na peněžitou náhradu) částku 3 100 Kč za úkon a k tomu dle § 13 odst. 3 náhrada hotových výdajů dvakrát 300 Kč. U odměny za účast u jednání dne 16. 4. 2025 činí dle § 9a odst. 2 a § 7 bodu 5 advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. z tarifní hodnoty 77 200 Kč odměna 4 220 Kč a dle § 13 odst. 3 náhrada hotových výdajů 450 Kč. Dále náhrada za DPH 2 409 Kč (21 % z 11 470 Kč). Celkem je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem 13 879 Kč.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení částečně úspěšný a výše plnění závisela na úvaze soudu ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má tedy právo na plnou náhradu nákladů řízení za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) odměnu 8 440 Kč dle § 9a odst. 2 a § 7 bodu 5 advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. z tarifní hodnoty přiznané výše zadostiučinění, tj. z částky 77 200 Kč odměna činí 4 220 Kč za úkon a dle § 13 odst. 3 náhrada hotových výdajů dvakrát 450 Kč. Dále náhrada za DPH 1 961 Kč (21 % z 9 340 Kč). Celkem je žalovaná povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 11 301 Kč.

Poučení