72 CO 117/2022-202

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobkyň: a) jméno příjmení , narozena dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozená dne datum bytem ulice a číslo PSČ obec obě zastoupeny advokátem Mgr. jméno příjmení příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 57 600 Kč s příslušenstvím, 30 120 Kč s příslušenstvím a 125 013 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně b) proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. března 2022, č. j. 124 C 6/2020-177,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. a navazujícím nákladovém výroku VII. potvrzuje.

II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že se vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 115 138,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu před soudy obou stupňů částku 37 098 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení].

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě na nákladech státu vzniklých za řízení před soudy obou stupňů částku 6 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně výše označeným rozsudkem, jeho výrokem I., zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni a) částku 57 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 57 600 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni b) částku 22 527,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 527,21 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně b) domáhala po žalované zaplacení částky 7 529,79 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 529,79 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem IV. zavázal žalobkyni b) zaplatit žalované částku 115 138,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 115 138,06 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem V. zamítl vzájemný návrh žalované v části, jíž se žalovaná domáhala po žalobkyni a) zaplacení společně a nerozdílně s žalobkyní b) částky 125 013 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 125 013 Kč od [datum] do zaplacení a v části, jíž se žalovaná domáhala po žalobkyni b) zaplacení částky 9 874,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 125 013 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 874,94 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem VI. zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení za žalobu částku 16 694 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], advokátky. Výrokem VII. zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení za žalobu částku 5 716 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], advokátky. Výrokem VIII. zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení za vzájemný návrh částku 23 604 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], advokátky. Výrokem IX. zavázal žalobkyni b) zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení za vzájemný návrh částku 34 859 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta. Výrokem X. zavázal žalobkyni b) zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě na nákladech státu částku 6 403 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a konečně výrokem XI. zavázal žalovanou zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě na nákladech státu částku 557 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Výrok I. rozsudku odůvodnil tím, že mezi žalobkyní a) a žalovanou byla dne [datum] uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byla bytová jednotka [číslo] v domě [adresa] na pozemku par. [číslo] nacházející se v katastrálním území a obci [obec] (dále též jen„ předmětný byt“). Žalobkyně a) namítla neplatnost smlouvy z důvodu, že smlouva odporuje smyslu a účelu zákona. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky dospěl k závěru, že prostory, jež užívá oprávněná osoba z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za jeho trvání vlastníkem, jehož věcné břemeno omezuje, platně přenechány nájemní smlouvou do užívání, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni. V tomto případě je žalobkyně b) oprávněnou z věcného břemene vztahujícího se k celému bytu, tudíž žalovaná a žalobkyně a) jako spoluvlastníci tohoto bytu nemohly platně uzavřít nájemní smlouvu. Žalobkyně a) navíc předmětný byt vůbec neužívala, ani užívat nehodlala, jeho jediným faktickým uživatelem byla žalobkyně b). Proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni a) částku 57 600 Kč, kterou žalobkyně a) prokazatelně žalované uhradila z titulu neplatné nájemní smlouvy, jež představuje bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně a), a to spolu se zákonnými úroky z prodlení.

3. Nárok žalobkyně b) uplatněný proti žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku jejích úhrad do fondu oprav za předmětný byt byl prvostupňovým soudem shledán zčásti důvodným. Věcné břemeno vzniklo v roce 2003, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., proto na posouzení povinnosti oprávněného z věcného břemeno nést přiměřené náklady na zachování a opravy předmětného bytu soud aplikoval právě tento zákon. Pro posouzení bezdůvodného obohacení aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“), jelikož žalobkyně b) požadovala vydat bezdůvodné obohacení vzniklé až za jeho účinnosti. Za nesporné vzal, že po celé rozhodné období (prosinec 2016 až únor 2020) užívala předmětný byt pouze žalobkyně b), tedy žádný ze spoluvlastníků bytu jej s ní neužíval. Současně však s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že i v případě sjednání věcného břemene jako bezúplatného tak, jako tomu bylo v daném případě, má i oprávněný z věcného břemene, tj. žalobkyně b), povinnost nést přiměřené náklady na zachování a opravu nemovitosti, kterou užívá. Neztotožnil se však s požadavkem žalobkyně b) na úhradu 1/3 těchto nákladů po žalované v době, kdy byla spoluvlastníkem předmětného bytu v poměru 1/3 ve vztahu k celku a na úhradu 2/3 těchto nákladů v době, kdy byla 2/3 spoluvlastníkem, jelikož by ve spojení s povinností žalobkyně a) jakožto 1/3 spoluvlastnice (a dříve i povinností [jméno] [příjmení] jako 1/3 spoluvlastníka) byly všechny náklady na zachování a opravu bytu pokryty pouze spoluvlastníky a žalobkyně b) jako oprávněná z věcného břemene by se na úhradě nepodílela. Za správné a výkladu pojmu přiměřenost shledal, aby na každou jednu třetinu spoluvlastnického podílu připadla povinnost každého spoluvlastníka podílet se na úhradě nákladů ¼ a rovněž i žalobkyně b) jako oprávněná z věcného břemene ¼. Za období od prosince 2016 do [datum], kdy spoluvlastnický podíl žalované činil 1/3, měli jak každý ze spoluvlastníků, jimiž byli žalobkyně a), žalovaný a [příjmení] [příjmení], tak i žalobkyně b) povinnost přispívat do fondu oprav jednou čtvrtinou z dříve předepsané a žalobkyní b) požadované částky 1 255 Kč a za období od [datum] do konce února 2020, kdy spoluvlastnický podíl žalované činil 2/3, měla žalovaná hradit do fondu 2/4, žalobkyně a) ¼ a žalobkyně b) rovněž ¼. Za žalované období měla žalovaná celkově uhradit částku 22 527,21 Kč. Jelikož se žalovaná o tuto částku obohatila na úkor žalobkyně b), která hradila do fondu plnou předepsanou částku, zavázal žalovanou výrokem II. k úhradě posledně uvedené částky s příslušenstvím. Ve zbývající části nárok žalobkyně b), jež se rovněž měla podílet na úhradách, výrokem III. jako nedůvodný zamítl.

4. Za částečně důvodný shledal prvostupňový soud nárok žalované na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní b/ uplatněný vzájemným návrhem, jímž se domáhala zaplacení částky 125 013 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení vzniklé v důsledku nemožnosti spoluužívat se žalobkyní b) předmětný byt v období od [datum] do [datum]. Výkladu podrobil zejména dědickou dohodu uzavřenou mezi žalobkyní b), její dcerou žalobkyní a) a jejími syny, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v rámci dědického řízení po [jméno] [příjmení] st. Na základě ní se každé z dětí stalo 1/3 spoluvlastníkem předmětného bytu s povinností plnit a trpět věcné právo, které nabyla žalobkyně b), mající povahu věcného břemene, které přechází s vlastnictvím věci na dalšího nabyvatele a spočívající v doživotním a bezplatném spoluužívání předmětného bytu. Z formulace je zřejmé, že úmyslem účastníků dědického řízení bylo zřídit věcné břemeno spoluužívání, nic jim nebránilo sjednat jej jako užívání výlučné nebo spoluužívání svědčící konkrétním osobám, což neučinili ani dodatečně. Právo spoluužívání přešlo na žalovanou, která se stala spoluvlastníkem předmětného bytu. Lze mít důvodně za to, že se žalovaná rozhodla nabýt spoluvlastnické podíly právě proto, že zde existovala možnost jeho spoluužívání. Jiný výklad by byl v rozporu s principy právní jistoty a předvídatelnosti. Proto nepovažoval požadavek žalované na umožnění spoluužívání předmětného bytu, resp. na vydání bezdůvodného obohacení za nemožnost byt spoluužívat, za porušující dobré mravy. Újmu žalované soud kvantifikoval ušlým nájemným, které žalovaná mohla získat pronájmem předmětného bytu, resp. její ideální části odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu, výši nájemného zjistil soudem ustanovený znalec. Ta byla vyšší než žalobní požadavek žalované, jíž přiznal 115 138,06 Kč s příslušenstvím (výrok IV.).

5. Pokud nároku nevyhověl zcela, bylo tomu proto, že shledal částečně důvodnou námitku promlčení vznesenou žalobkyní b). Počátek běhu promlčecí lhůty nastal nejpozději dne [datum], od kdy žalovaná měla vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání, podání vzájemného návrhu došlo dne [datum], nárok je tak při aplikaci § 629 o. z. promlčen za období od [datum] do [datum]. V této části odpovídající požadavku na zaplacení částky 9 874,94 Kč s příslušnými úroky z prodlení žalobu zamítl, stejně jako celý uplatněný nárok vznesený proti žalobkyni a), která předmětný byt neužívala a nebyla tak pasivně věcně legitimována, a též ve vztahu k části úroků z prodlení z celé požadované, resp. zamítnuté částky (výrok V.).

6. Výroky VI. až IX. rozhodl o nákladech řízení účastníků, přičemž poměřoval úspěch a neúspěch v té které části věci a jejich rozdíl přiznal úspěšnější straně, to vše dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a výroky X. a XI. rozhodl o nákladech státu dle kritéria poměru úspěchu ve věci dle § 148 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku, a to jeho výrokům III. a IV. a navazujícím nákladovým výrokům IX. a X. podala odvolání žalobkyně b). Ve vztahu k výroku III. uvedla, že věcné břemeno je bezúplatné a žalobkyně b) má proto povinnost hradit pouze náklady spojené s užíváním bytu, tedy energie. Povinnost oprávněného z věcného břemene nést přiměřené náklady na zachování a opravy předmětného bytu nelze určit způsobem zvoleným soudem prvního stupně. Fond oprav je jakési spoření pro případ nutnosti oprav či údržbu domu, v němž se byt nachází, a o případné povinnosti žalobkyně nést přiměřené náklady lze hovořit teprve tehdy, až by konkrétní částka byla na zachování či opravu vynaložena a teprve z ní by se určoval přiměřený podíl k povinnosti oprávněného z věcného břemene. K výroku IV. představující bezdůvodné obohacení vzniklé nemožností žalované spoluužívat se žalobkyní b) předmětný byt uvedla, že nejdůležitějším je výklad pojmu věcného břemene„ spoluužívání“. Dle soudu prvního stupně bylo výrazem vůle dědiců zřídit jen omezené právo ve prospěch žalobkyně b), dle žalobkyně b) však nebylo vůlí dědiců vystavit matku tomu, aby byla při užívání předmětného bytu kýmkoli rušena. Žádný z dědiců není osobou s právním vzděláním a je třeba vyjít ze zásady základní logiky a dobrých mravů. Pojem spoluužívání nebyl soudem prvního stupně objasněn a naplněn. Ve spoluužívání je možné si představit např. právo příležitostného přespání, využití bytu jen k uskladnění svých věcí apod. Nesouhlasila tedy se závěrem, že se žalobkyně b) na úkor žalované bezdůvodně obohatila, pokud konzumovala právo svědčící jí z titulu věcného břemene a předmětný byt v souladu s ním užívala. U jednání před odvolacím soudem poukázala na to, že usnesení, kterým bylo sjednáno věcné břemeno, podepsala soudní tajemnice, nikoli notář, a že v dohodě o věcném břemeni nebyl definován rozsah spoluužívání. Navrhla napadený výrok III. změnit a přiznat jí i částku 7 529,79 Kč, výrok IV. změnit tak, že se vzájemný nárok vůči žalobkyni b) zamítne a žalobkyni se přiznají náklady řízení.

8. V rámci vyjádření k odvolání žalobkyně b) žalovaná uvedla, že na bezdůvodném obohacení z titulu nemožnosti byt spoluužívat požadovala žalovaná nižší částky, než jaké vyplynuly ze znaleckého dokazování. Dědické usnesení je po formální stránce v pořádku, právo spoluužívání přechází na další vlastníky.

9. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání objektivně přípustným (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), že toto odvolání podala žalobkyně b), tedy účastník řízení jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.), že tak učinila včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a že toto odvolání splňuje podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedených odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 o.s.ř.), rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal, dokazování částečně zopakoval a dospěl k níže popsaným závěrům.

10. Na tomto místě je třeba uvést, že odvolání žalobkyně b) otevřelo prostor pro přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. a IV. a na ně navazujících nákladových výroků VII. souvisejícího s výrokem III., dále výroků IX., X. a XI. souvisejících s výrokem IV. Výroky I., II. a V. včetně na ně navazujících nákladových výroků VI. a VIII. napadeny odvoláním nebyly a samostatně nabyly účinků pravomocného rozhodnutí (srov. ustanovení § § 206 odst. 2, § 159 o. s. ř.).

11. Žaloba žalobkyně b) v její přezkoumávané části (výrok III.) je založena na tvrzení, že jako oprávněná z věcného břemene má nárok na doživotní a bezplatné spoluužívání předmětného bytu. Ačkoli není jeho vlastníkem, hradila za něj v období od prosince 2016 do února 2020 stanovenou částku do fondu oprav ve výši 1 255 Kč měsíčně, což je částka související s vlastnictvím bytu, nikoli užíváním bytu. K uvedené platbě tak není povinna, čímž spoluvlastníkům vzniká bezdůvodné obohacení. Za období od prosince 2016 do května 2017, kdy žalovaný vlastnil ideální 1/3 předmětného bytu, měl hradit 1/3 platby do fondu oprav, za další období do února 2020, kdy byl spoluvlastníkem id. 2/3 předmětného bytu, měl hradit 2/3 plateb. Se žalobkyní a), která je ideální 1/3 spoluvlastník, je vyrovnána.

12. Věcné břemeno„ spoluužívání“ předmětného bytu bylo ve prospěch žalobkyně b) založeno usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 8. 2003, č. j. 10 D 214/2003-37, jímž mj. byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po [jméno] [příjmení], narozeném [datum], zemřelém [datum], na základě níž nabylo každé z dětí zůstavitele (žalobkyně a), [příjmení] [příjmení] ml., [jméno] [příjmení]) ideální 1/3 předmětného bytu s povinností plnit a trpět věcné břemeno, které bylo stejnou dohodou zřízeno ve prospěch pozůstalé manželky (žalobkyně b)), spočívající v doživotním a bezúplatném spoluužívání předmětné bytové jednotky a které přechází s vlastnictvím věci na dalšího nabyvatele. Je zřejmé, že věcné břemeno bylo zřízeno jako bezúplatné, což znamená, že za jeho zřízení a využívání nemusela žalobkyně b) hradit žádnou částku. Uvedené ale neznamená, že se na žalobkyni b) neuplatní zákonné ustanovení, podle něhož se má osoba oprávněná z věcného břemene (ze služebnosti) podílet na zachování a opravách věci, která je pro služebnost určena. Přestože věcné břemeno vzniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., předmětem sporu jsou náklady na zachování a opravy předmětného bytu týkající se období účinnosti o. z. Ve svém usnesení ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4010/2013, Nejvyšší soud ve věci, kde povinný z věcného břemene (vlastník nemovitosti) žaloval oprávněného z věcného břemene o náhradu za nucené omezení vlastnického práva v období od [datum] do [datum], uzavřel, že je třeba aplikovat ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., a jelikož ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Z toho odvolací soud dovozuje, že je třeba v daném případě, které se týká období od prosince 2016 dále, posuzovat povinnost oprávněné z věcného břemene přispívat na náklady na zachování a opravy předmětného bytu z ustanovení o. z., konkrétně § [číslo], podle něhož nese oprávněná osoba (ze služebnosti) náklad na zachování a opravy věci, která je pro služebnost určena. Dle druhé věty téhož ustanovení je povinen na náklad poměrně přispívat i ten, kdo je služebností obtížen, pokud věc také užívá, anebo se musí užívání zdržet. Uvedené ustanovení rozšiřuje obdobnou povinnost stanovenou dříve zákonem č. 40/1964 Sb. (151n odst. 3), které požadovalo podílení se pouze přiměřenými náklady na zachování a opravy věci. 13. [příjmení] mezi účastníky řízení je, že předmětný byt užívala v rozhodném (žalovaném) období pouze žalobkyně b). Ve spojení se zněním ustanovení § 1263 o. z., které již nepožaduje podílení se pouze přiměřenými náklady na zachování a opravy věci, lze dovodit, že žalobkyně b) je povinna především hradit veškeré náklady souvisící se zachováním a opravami věci, a to samotné bytové jednotky, kterou výlučně užívá. Nelze však přehlédnout specifickou povahu bytového vlastnictví, které k vlastnictví bytu váže i spoluvlastnictví ke společným částem domu, v němž se byt nachází, případně pozemku, na němž dům stojí. Uvedené je dáno tím, že byt nemůže existovat, resp. být užíván bez toho, aby nebyly současně užívány společné části domu. Proto je vlastník bytové jednotky zákonem vázán (§ 1180 o. z.) k přispívání na správu domu a pozemku, která zahrnuje i činnosti spojené s údržbou a opravou společných částí. Pokud předmětný byt a tedy i společné části domu užívala v rozhodném období výlučně žalobkyně b), považuje odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za legitimní, aby se podílela i na úhradách souvisejících se správou domu (příp. i pozemku), jejíž je údržba a oprava společných částí domu součástí, tedy aby se podílela na příspěvcích do fondu oprav. Ostatně jak je zřejmé z obsahu usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 8. 2003, č. j. 10 D 214/2003-37, žalobkyně b) nabyla věcné právo k předmětnému bytu včetně k němu se vážícímu spoluvlastnickému podílu [číslo] na společných částech domu a pozemcích. V řízení bylo prokázáno, že příspěvky na správu domu a pozemku (tzv. fond oprav) činily v rozhodném období 1 255 Kč měsíčně, později 1 367 Kč měsíčně, přičemž žalobkyně b) odvozovala svůj nárok pouze z uvedené nižší částky.

14. Faktem je, že judikatura Nejvyššího soudu České republiky (např. rozsudek ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1577/2004 či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2361/2018) řešila případy, kdy teprve po vynaložení částek na opravu a údržbu nemovitosti jejími vlastníky bylo po oprávněném z věcného břemene ve vztahu k takovéto nemovitosti žádáno na opravu a údržbu přispět. Nyní projednávanou věc je však možno považovat za specifickou právě tím, že zatíženou věcí je byt nacházející se v domě s dalšími bytovými jednotkami a společnými prostorami, kdy se mj. na opravy a údržbu společných částí dopředu hradí – na rozdíl od jiných nemovitostí zatížených služebností (věcným břemenem) - formou příspěvků do fondu oprav určitá částka, z níž je možno povinnost žalobkyně b) jako oprávněné z věcného břemene odvodit. Otázkou zůstává, v jakém rozsahu (poměru) se mají podílet spoluvlastníci a v jakém oprávněná z věcného břemene. Soud prvního stupně provedl úvahu, že v období, kdy byly spoluvlastníky tři osoby se spoluvlastnickým podílem každá v poměru 1/3 ve vztahu k celku, by každá z nich měla přispívat do fondu oprav ¼ a žalobkyně b) rovněž ¼. V období, kdy byly spoluvlastníky již jen dvě osoby, by se měly opět každá z nich podílet ¼, přičemž žalovaná, která byla již nikoli 1/3, ale 2/3 spoluvlastníkem, by se měla podílet ¼ z každé třetiny vlastnictví, tedy ½, a žalobkyně b) (stejně jako 1/3 spoluvlastnice žalobkyně a)) opět ¼. Na tomto místě je třeba připomenout, že ustanovením § 1263 o. z. sice došlo k rozšíření povinnosti osob oprávněných z věcného břemene tak, že jsou povinny hradit nikoli pouze přiměřené náklady na jejich zachování a opravy věci, nýbrž přinejmenším jejich větší míru, obdobně však jako za úpravy dané zákonem č. 40/1964 Sb. zůstává, že nadále oprávněný z věcného břemene není povinen podílet se na nákladech mimořádných, tj. těch, které souvisí se zhodnocováním nemovitosti (jako jsou nástavba či přístavba věci, zlepšení zařízení v domě). Otázkou zda a v kladném případě v jaké míře„ fond oprav“ zahrnoval i prostředky na úhradu mimořádných nákladů, se soud prvního stupně nezabýval, z jím provedených důkazů, popř. důkazů, které bylo možno provést v odvolacím řízení, toto patrno nebylo. Dle žalobkyň prostředky fondu oprav sloužily (mimo jiné) k úhradě úklidu domu, což za zmíněný mimořádný výdaj považovat nelze (stejně jako úhradu za správu v užším smyslu, které jsou z těchto prostředků rovněž hrazeny, pokud tato správa není vykonávána bezplatně). Ze samé skutečnosti, že příspěvek na úhradu správy domu a pozemku (tedy do„ fondu oprav“) byl relativně nízký, však odvolací soud dovodil, že pokud vůbec byly prostředky fondu oprav určeny i k úhradě mimořádných nákladů, muselo by se jednat o pouze menší část těchto prostředků.

15. Pokud tedy prvostupňový soud návrhu žalobkyně b) na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícím v tom, že se žalovaná, ač spoluvlastník předmětného bytu a společných částí domu a pozemku, na úhradách do fondu oprav nepodílí, vyhověl jen částečně a zohlednil i povinnost samotné žalobkyně b) se na nich podílet (jednou čtvrtinou), shledal napadený výrok III., jímž byla žaloba týkajícího se tohoto nároku částečně zamítnuta, správným, přičemž správným je i samotný výpočet částek, které měla uhradit mj. žalovaná a které žalobkyně b), jakož i zamítnutý úrok z prodlení. Z uvedených důvodů odvolací soud výrok III. rozsudku v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného nákladového výroku VII. (výrok I. tohoto rozsudku).

16. O nákladech odvolacího řízení týkajícího se napadeného výroku III. bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v této části řízení plně úspěšná, proto jí přísluší jejich náhrada. Náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní pomoci (účast u jednání odvolacího soudu) ve výši 1 500 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., režijního paušálu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady odvolacího řízení činí celkem 2 178 Kč a tuto částku je žalobkyně b) povinna uhradit žalované k rukám jejího právního zástupce dle § 149 odst. 1 o. s. ř., a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok II. tohoto rozsudku).

17. Pokud jde o odvoláním napadený výrok IV. rozsudku, s odvolatelkou je třeba souhlasit s tím, že je třeba v prvé řadě podrobit výkladu znění dohody uzavřené v rámci dědického řízení týkající se zřízení věcného břemene tak, jak ostatně činil i prvostupňový soud. Jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 10 D 214/2003, dohoda byla uzavřena při jednání před soudním komisařem dne [datum] žalobkyní b) jako zůstavitelkou manželkou, žalobkyní a), [jméno] [příjmení], jehož zastupovala manželka [jméno] [příjmení], a [jméno] [příjmení] jakožto zůstavitelovými dětmi. Dohoda byla následně schválena výrokem IV. usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 8. 2003, č. j. 10 D 214/2003-37, usnesení vydala a podepsala soudní tajemnice. K námitce, že usnesení nebylo podepsáno notářkou, je třeba uvést, že dle ustanovení § 38 o. s. ř. ve znění účinném ke dni schválení dohody (jakož i do [datum]) soud pověří notáře, aby jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví (odst. 1). Z úkonů podle odst. 1 jsou vyňaty žádosti o poskytnutí právní pomoci v cizině a soudní rozhodnutí, ledaže jde o usnesení, kterými se upravuje vedení řízení (odst. 2). Z uvedeného je zřejmé, že notář jako soudní komisař nemohl vydat a podepsat soudní rozhodnutí, jímž posledně označené usnesení je, to na rozdíl od ustanovení § 38 odst. 2 o. s. ř. účinného od 1. 7. 2009, které již z úkonů v řízení o dědictví vydání soudních rozhodnutí nevylučovalo.

18. Výrokem IV. výše označeného usnesení vydaného v průběhu dědického řízení nabyla pozůstalá manželka [jméno] [příjmení] věcné právo, které má povahu věcného břemene a přechází s vlastnictvím věci na dalšího nabyvatele spočívající v doživotním a bezplatném spoluužívání bytu č. j. 2892/1 v domě [adresa] [číslo] na pozemcích p. [číslo] se spoluvlastnickým podílem [číslo] na společných částech domu [adresa] [číslo] a na pozemcích p. [číslo] vše v katastrálním území a obci [obec] Odvolací soud se mj. i vzhledem k námitkám žalobkyně b) zabýval otázkou, zda lze takto formulované věcné břemeno považovat za určitě a tedy i platně sjednané.

19. Při posuzování platnosti předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene je třeba (vzhledem k datu jejího uzavření) vycházet z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 část za středníkem o. z.), a proto lze využít i judikaturu k předchozí právní úpravě – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3358/2009, kterým byla shledána neplatná (jako celek pro neurčitost) smlouva zřizující doživotní výlučné a bezúplatné užívání nemovitosti při plném respektování stávajících nájemních smluv, v němž se uvádí: Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněný pod C 593 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 704/21), vycházející ze závěrů vyjádřených již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1996, sp.zn. 3 Cdon 227/96, publikovaném pod [číslo] v časopise Soudní rozhledy [číslo]) je ustálena v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to zřejmé z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat. V podstatě stejný názor vyplývá i z řady dalších rozhodnutí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 2. 10. 2002, sp.zn. 22 Cdo 507/2001 a ze dne 13. 08. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmínit lze i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 226/2012, podle něhož vymezení rozsahu práva užívání slovy "v rozsahu, v jakém užívali doposud", je neurčité, protože ze samotné smluvní listiny nevyplývá, o jaký rozsah se jedná.

20. V souladu s označenou judikaturou je třeba uvést, že ze samotné písemné formulace právních úkonů (dnes jednání), pro něž právní úprava vyžaduje písemnou formu, musí být jejich obsah výkladem seznatelný, aniž by bylo třeba zjišťovat skutečnou vůli smluvních stran.

21. Byť by se nabízela úvaha, že úmyslem účastníků dohody bylo, aby předmětný byt užívala žalobkyně b) za občasného spoluužívání ze strany jejích dětí, k nimž měla nepochybně pozitivní vztah, když jim bez jakýchkoli finančních nároků umožnila stát se rovnodílnými spoluvlastníky předmětného bytu bez své spoluvlastnické účasti, či dokonce že slovo„ spoluužívání“ bylo použito nedopatřením, z hlediska judikatorních požadavků nemůže taková úvaha uspět. Naopak výkladem dohody je třeba dospět k závěru, že žalobkyni b/ svědčí věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání celého předmětného bytu a společných prostor spolu s vlastníky či spoluvlastníky bytu, ať jimi jsou ti, kteří spoluvlastníky byli ke dni schválení dohody či jiní, na něž závazek z věcného břemene, tedy snášet užívání celého bytu žalobkyní b), v budoucnu případně přejde. K problematice věcného břemene spoluužívání se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1856/2002 (v němž se však nejednalo o byt, ale o stodolu), tak, že podle dědické dohody, z níž žalobce právo odpovídající věcnému břemeni odvozuje, mu náleží spoluužívání předmětných pozemků a stodoly. Nejde tedy o výlučné užívání těchto nemovitostí nebo jejich konkrétní části, ale rozumí se tím jejich užívání společně s jejich spoluvlastníky. Z označeného a částečně citovaného rozsudku lze dovodit, že zřízení věcného břemene spoluužívání je možné i bez vymezení konkrétních částí nemovitosti, které bude oprávněný z věcného břemene užívat. 22. [příjmení] mezi účastníky je, že předmětný byt mj. ve sporném období, tj. od [datum] do [datum], užívala výlučně pouze žalobkyně b), a to za účelem zajištění potřeby bydlení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně b), která měla právo nikoli byt užívat výlučně, ale spoluužívat s ostatními spoluvlastníky bytu, jej nadužívala, tedy užívala předmětný byt v rozsahu převyšujícím právo sjednané věcným břemenem, za což je povinna poskytnout žalované náhradu, jejíž výši odvozoval ze znaleckého posudku stanovícího obvyklé nájemné v obdobném bytě a ve sporném období, přičemž - dle názoru odvolacího soudu - mylně nezohledňoval fakt, že byt současně užívala (spoluužívala) osoba oprávněná z věcného břemene. Vyjma posledně uvedeného postupoval soud prvního stupně formálně správně, pokud dospěl k závěru o povinnosti žalobkyně b) vydat žalované náhradu v podobě bezdůvodného obohacení. Přesto odvolací soud dospěl k závěru, že vzájemnému návrhu žalované vyhovět nelze.

23. Jak bylo zjištěno z výpisu ze spolkového rejstříku, vedeného Krajským soudem v Brně, žalovaná je zapsaný spolek, jehož účelem je poskytování ubytování křesťanským matkám samoživitelkám s nezletilými dětmi a činnost související s vytvářením a získáváním objektů sloužícím k poskytování ubytování křesťanským matkám samoživitelkám s dětmi. Jeho jediným členem je předseda spolku Mgr. [jméno] [jméno], LL.M. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne [datum] bylo možno zjistit, že spoluvlastníky předmětného bytu jsou v poměru 2/3 žalovaná, v poměru 1/3 žalobkyně a). Žalobkyně b) se stala spoluvlastníkem na základě výše označeného usnesení soudu o schválení dědické dohody, žalovaná na základě usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Jihlava o udělení příklepu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 079 EX [číslo] 2016 [číslo] (právní moc [datum]) a na základě kupní smlouvy ze dne [datum] (s právními účinky zápisu k témuž dni). Dále bylo možno i žalovanou zjistit, že v části C výpisu je uvedena existence věcného práva nemovitosti zatěžující, a to věcné břemeno spoluužívání pro [jméno] [příjmení], RČ [číslo], vzniklé na základě téže dědické dohody, na jejímž základě se žalobkyně a) stala spoluvlastnicí předmětného bytu.

24. Z takto zopakovaných důkazů lze dovodit, že žalovaná prostřednictvím dražby prováděné soudním exekutorem a uzavřením kupní smlouvy činila kroky k naplnění účelu spolku, tedy získávání objektů sloužících k poskytování ubytování křesťanským matkám samoživitelkám s dětmi. Současně si však musela být vědoma, že nabývá spoluvlastnické podíly k bytu, který užívá na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni osoba ročník 1942, tzn. osoba, které bylo v době nabytí prvního a druhého spoluvlastnického podílu žalovanou kolem 74 let. Z dalších částí výpisu z katastru nemovitostí bylo možno dovodit časovou souvislost mezi vznikem práva odpovídajícího věcnému břemeni a spoluvlastnictví žalobkyně a), z nabývacích titulů svědčících žalované bylo zřejmé, že jde o zbývající dvě osoby (syny žalobkyně b), účastníky téhož dědického řízení, jehož výsledky založily práva všem na něm zúčastněným osobám. Pokud tedy žalovaná vstupovala do právních vztahů týkajících se předmětného bytu, muselo jí být zřejmé, že byt na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni dlouhodobě obývá poměrně stará osoba.

25. Jak vyplývá z dopisu ze dne [datum] adresovaného žalovanou tehdejším spoluvlastníkům předmětného bytu, tedy žalobkyni a/ a [jméno] [příjmení], žalovaná krátce po nabytí prvního spoluvlastnického podílu vyjádřila požadavek své spoluvlastnické právo realizovat a za účelem„ bezproblémového“ jejího užívání a spoluužívání bytu žalobkyní b) navrhla řešení vzniklé situace. V prvé řadě navrhla uzavření nájemní smlouvy na 1/3 předmětného bytu„ se spoluuživatelem“, jímž evidentně myslela žalobkyni b), byť jí dopis adresován nebyl, a to za 2 000 Kč měsíčně, přičemž žalovaná nebude svůj podíl fyzicky užívat, dále odkoupení zbývajících 2/3 předmětného bytu s výmazem„ spoluužívání“ pro žalobkyni b), dále navrhla, že stavebně oddělí 1/3 výměry bytové jednotky za účelem využívání jejího spoluvlastnického práva a konečně umístění do předmětného bytu osob dle předmětu své činnosti s tím, že v případě nereagování na dopis bude započato s realizací posledního navrženého řešení.

26. Obsah předmětného dopisu svědčí o snaze žalované vytěžit ze svého spoluvlastnictví předmětného bytu především finanční plnění, případně získat do svého vlastnictví předmětný byt celý s výmazem věcného břemene. Byla si vědoma, že v bytě bydlí stará osoba, matka adresátů dopisu, a že nastínění možnosti řešení situace tím, že v bytě započne provádět stavební úpravy či do něj nastěhuje matku s dítětem, spíše přiměje zvolit variantu [číslo] která bude pro žalobkyni b) nejméně zatěžující. To se ostatně též stalo, jak bylo zjištěno ze smlouvy o pronájmu bytu uzavřené mezi žalovanou jako pronajímatelkou a žalobkyní a) jako nájemcem za měsíční nájemné 1 600 Kč, přičemž oběma stranám muselo být zřejmé, že jde o smlouvu„ naoko“, že se„ nájemkyně“, která byla ve stejném postavení jako„ pronajímatel“, tedy 1/3 spoluvlastníkem bytu, do bytu nenastěhuje. Uzavření této smlouvy ve spojení s dopisem ze dne [datum] prokazuje skutková tvrzení uvedená v žalobě, tedy že žalovaná vytvářela na žalobkyně nátlak, jemuž žalobkyně a), evidentně z důvodu zajištění klidu pro svou matku, podlehla. Předmětem tohoto řízení byl též nárok žalobkyně a) na vydání částek, které takto žalované uhradila. O něm bylo rozhodnuto výrokem I., který odvoláním napaden nebyl.

27. Z dopisu datovaného [datum] a adresovaného žalovanou žalobkyním vyplývá, že je reakcí na žalobní požadavky žalobkyň, které byly řešeny v průběhu tohoto řízení a o nichž bylo rozhodnuto výroky I. až III. V reakci na požadavek na úhradu platby za správu domu žalovaná výslovně uvedla, že byt užívá výlučně oprávněná z věcného břemene, což opět svědčilo o vědomí žalované, že nájemní smlouva nebyla míněna vážně. Dále žalovaná v dopisu potvrzovala znalost velikosti bytu (2+ 1, 50 m2) a vyjádřila názor, že takový byt umožňuje žalobkyni b) jej„ v klidu spoluužívat“ společně s jinou osobou nebo osobami a za tím účelem žalovaná požaduje zajištění klíčů k bytu, umožnění provádět stavební úpravy s tím, že do bytu bude umístěna osoba v nouzi. V dopisu ze dne [datum] adresovaného dřívější právní zástupkyni žalobkyň žalovaná zopakovala svůj požadavek na umístění lidí do předmětného bytu s poukazem na to, že žalobkyni b) svědčí pouze právo spoluužívání.

28. Žalovaná svůj vzájemný návrh postavila na tvrzení, že měla zájem předmětný byt využívat v rozsahu svého oprávnění spoluužívat, a to v rozsahu id. 1/3, později v rozsahu id. 2/3, za účelem ubytování potřebných osob. Již od počátku činění kroků k participaci na vlastnictví předmětného bytu, tedy od doby, kdy se stala účastníkem dražby, věděla, že je byt zatížen právem věcného břemene spoluužívání předmětného bytu. Soud prvního stupně přisvědčil tvrzení žalované ve vzájemném návrhu, že do dražby žalovaná přistoupila proto, že počítala s oprávněním byt jako spoluvlastník spoluužívat spolu s oprávněnou z věcného břemene za účelem naplňování cíle a předmětu činnosti, tedy poskytnutí ubytování matkám s dětmi. Odvolací soud nesdílí přinejmenším ten názor soudu prvního stupně, že žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl k předmětnému bytu„ v dobré víře“, že se bude také moci podílet na jeho užívání. Žalovaná především není fyzickou osobou, která by se sama nacházela v těžké bytové nouzi a nezbytně potřebovala své spoluvlastnické právo realizovat třeba i formou spoluužívání bytu s osobou pro ni cizí, což by snad za určitých okolností mohlo být alespoň pochopitelné. Počáteční vědomí žalované jako právnické osoby o tom, že v bytě o velikosti 2+1 o výměře 50 m2 žije na základě věcného břemene zřízeného v roce 2003 nejméně 74 letá osoba, a jí prezentovaný požadavek nastěhovat k této osobě matku s dítětem v nouzi, nesvědčí o dobrém úmyslu ani o slušnosti žalované, která má být charitativním spolkem pomáhajícím bez nároku na zisk druhým, jež je přitom ochotna a schopna vystavit starou osobu příkoří, jehož by jí tímto počinem nepochybně bylo způsobeno. Pokud by se žalovaná soudně domáhala umožnění takového spoluužívání předmětného bytu, nepovažoval by odvolací soud za možné návrhu vyhovět. Soud prvního stupně zdůrazňoval, že předmětné řízení se týká nároku na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení, proto nejsou významné námitky žalobkyně b) týkající se možnosti faktického rozdělení bytu či že spoluužívání neznamená pronajímání bytu či přenechání jiným osobám k užívání. Jak je však zřejmé z obsahu vzájemného návrhu, nárok na peněžité plnění je uplatněn právě z toho důvodu, že faktické (spolu) užívání bytu nebylo žalované umožněno. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že by žalované z výše označených důvodů nepřiznal právo na takové spoluužívání, pak jí nepřiznává ani právo na peněžní náhradu. Jelikož odvolací soud posuzoval otázku souladnosti uplatněného práva na peněžní náhradu odvozeného od práva spoluužívání s obecnými právními korektivy po [datum], posuzoval ji především v režimu ustanovení § 8 o. z., podle něhož zjevné zneužití práva právní ochrany nepožívá; právě za takové zneužití práva odvolací soud požadavek žalované uplatněný vzájemným návrhem považuje.

29. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, jímž argumentovaly žalobkyně, dává ve sporu o užívání společné věci přednost právu na ochranu obydlí a soukromí před právem spoluvlastníka na užívání části věci v podílovém spoluvlastnictví, pokud oprávněnému z věcného břemene svědčí právo užívání celého bytu. Přestože mezi nyní řešeným případem a judikovanou věcí je skutečně ten rozdíl, že ve smlouvě o zřízení věcného břemene se hovoří nikoli o právu žalobkyně b) na užívání, ale spoluužívání bytu, vzhledem k již výše zmíněnému, totiž že sama spoluvlastnice - žalovaná [příjmení] byt nutně k uspokojení své bytové potřeby užívat (což je ostatně u právnických osob vyloučeno), i v tomto poněkud odlišném případě odvolací soud vedle zjevného zneužití práva žalovanou konstatuje, že je třeba dát přednost právu žalobkyně b) na ochranu obydlí a soukromí před právem spoluvlastníka jej se žalobkyní spoluužívat, potažmo poskytnout za neumožnění tohoto spoluužívání peněžitou náhradu.

30. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený výrok IV. ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 písmeno b/ o. s.ř. změnil tak, že vzájemný návrh žalované na zaplacení (zbývající) částky 115 138,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení plynoucím od [datum] do zaplacení zamítl (výrok III. tohoto rozsudku).

31. Pokud jde o náklady řízení za vzájemný návrh, vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený výrok IV. změnil a že plně úspěšnou byla žalobkyně b), přísluší jí náhrada nákladů za řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

32. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátkou, jíž náleží odměna stanovená podle § 8 odst. 1, § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 125 013 Kč sestávající z částky 6 140 Kč, snížené o 20 % podle § 12 odst. 4, tj. z částky 4 912 Kč, za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ke vzájemnému návrhu ze dne [datum], doplnění vyjádření ke vzájemnému návrhu ze dne [datum], účast na jednání soudu prvního stupně dne [datum]), dále plné částky 6 140 Kč za úkony při zastupování již jen osoby žalobkyně b) za dva úkony uvedené v § 11 odst. 1 písmeno d, g (podání odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) a z částky 3 070 Kč, snížené o 20 % podle § 12 odst. 4, tj. z částky 2 456 Kč, za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. g) (účast při přípravě jednání dne [datum]), to vše včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky. Celkové náklady řízení za vzájemný návrh činí 37 098 Kč a podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu těchto nákladů k rukám zástupkyně žalobkyně b), a to ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok IV. tohoto rozsudku).

33. O nákladech vzniklých státu bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 o. s. ř. Tyto byly vynaloženy v souvislosti s vyplacením znalečného znalci [příjmení] [jméno] [příjmení] ve výši 6 960 Kč za vypracování znaleckého posudku, který byl zadán pro účely rozhodnutí o vzájemném návrhu žalované. Jelikož v této části řízení byla zcela neúspěšná žalovaná, je povinna veškeré tyto náklady uhradit, a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok V. tohoto rozsudku).

34. K předejití nejasnostem odvolací soud doplňuje, že nákladové výroky obsažené v rozsudku soudu prvního stupně pod čísly VI. až VIII. jsou (nyní již všechny) pravomocné, nákladové výroky IX. až XI. pozbyly účinnosti, neboť byly změněny výroky IV. a V. tohoto rozsudku.