72 Co 124/2024 - 268

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] oba [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupeni advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] proti žalovanému: Dr. [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 3. 2024, č. j. 8 C 111/2022-190, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výrocích I. a

II.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku III. tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně vypořádací podíl ve výši 2 414 000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalobci jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu v [adresa] společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 18 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v [adresa] společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 18 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v [adresa] jako soud prvního stupně svým v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno][Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], vše nemovitých věcí nacházejících se v katastrálním území a obci [adresa], dále i jen „nemovitých věcí“ či „nemovitostí“, (výrokem I.), a o přikázání těchto nemovitých věcí do společného jmění žalobců (výrokem II.). Žalobcům pak uložil, aby žalovanému zaplatili společně a nerozdílně vypořádací podíl ve výši [Anonymizováno] Kč do 30 dnů od právníci rozsudku (výrokem III.). Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrokem IV.) a současně jak žalobcům (společně a nerozdílně), tak i žalovanému uložil zaplatit státu na náhradu nákladů řízení po 18 Kč (výroky V. a VI.).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky výše uvedených nemovitých věcí (dále jen „nemovitostí“), a to žalovaný se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/3, žalobci pak o velikosti 2/3, přičemž žalobci nabyli spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 převodem od [tituly před jménem] [jméno FO], strýce žalobkyně, druhý spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 převodem od [jméno FO], otce žalobkyně, že žalovaný svůj spoluvlastnický podíl nabyl po úmrtí otce, v domě dlouhodobě žil jak ve svém dětství, tak i následně s vlastní rodinou, o nemovitosti se staral. Soud prvního stupně dále zjistil, že účastníci se na vypořádání spoluvlastnictví nedohodli, dovodil, a to i na základě závěrů znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], že reálné rozdělení zejména rodinného domu není dobře možné, neboť by jím nedošlo ke vzniku vhodně funkčních celků a rozdělené nemovitosti by nebylo možno bez omezení užívat. Proto soud prvního stupně přistoupil k vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí za náhradu. Při rozhodování o tom, zda nemovitosti mají být přikázány žalobcům či žalovanému (když obě strany požadovaly přikázání do svého vlastnictví) zohlednil několik kritérií - velikosti spoluvlastnických podílů, solventnosti, účelnosti využití nemovitostí a osobního vztahu k nemovitostem. Zde pak učinil závěr o tom, že žalobcům svědčí kritérium velikosti podílu, stejně jako účelnosti využití nemovitostí, neboť jejich rodina žije ve velmi stísněných podmínkách, dům hodlají využívat pro rodinný život a za tím účelem jej také přebudovat. Soud prvního stupně měl i za to, že žalobcům svědčí též kritérium solventnosti, neboť prokázali, že disponují dostatečnými finančními prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a tuto jsou schopni provést v zásadě obratem, zatímco žalovaný by nejprve musel žádat o úvěr, jehož poskytnutí neměl soud prvního stupně za jisté (nepovažoval za důvěryhodné žalovaným předložené sdělení a výpočet bonity stran možnosti získání hypotečního úvěru ze strany žalovaného a jeho manželky s tím, že ten vycházel z jejich příjmů ze zaměstnání, avšak s ohledem na jejich věk by bylo třeba zohlednit odchod do starobního důchodu a jeho vliv na následnou možnost splácet, což by jistě učinily i bankovní instituce). Ohledně kritéria osobního vztahu pak dovodil, že toto svědčí žalovanému, který se podílel na budování domu, ve kterém dlouhou dobu žil i se svojí rodinou, vychovával zde své děti, později se tu společně s bratry staral o své rodiče, nemovitosti obhospodařoval, provedl do nich významnější investice, byl ochoten za spoluvlastnický podíl uhradit vyšší částku, než jaká vyplývala ze závěrů znaleckého posudku. Přes posléze uvedené však soud prvního stupně uzavřel, že většina posuzovaných kritérií svědčila ve prospěch žalobců, a proto rozhodl o přikázání nemovitostí do jejich společného jmění.

3. Při určení výše přiměřené náhrady pak soud prvního stupně vycházel ze závěru již zmíněného znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], na základě něhož učinil závěr o obvyklé ceně nemovitých věcí [Anonymizováno] Kč.

4. Rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků odůvodnil soud prvního stupně postupem dle ust. § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o. s. ř.“ a závěry vyslovenými Ústavním soudem ve stanovisku za 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/23 s tím, že se jedná o specifické řízení, které může být zahájeno k návrhu kteréhokoliv ze spoluvlastníků, jež nemá zájem na setrvání ve spoluvlastnictví a že obecným východiskem pro rozhodování o nákladech takového řízení by mělo být nepřiznání této náhrady jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které však v posuzované věci neshledal. Podle stejného principu pak rozhodl i o náhradě nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s náklady znaleckého dokazování (respektive té jejích části, která nebyla pokryta zálohami složenými účastníky).

5. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním žalovaný, který nesouhlasil s přikázáním nemovitostí do společného jmění žalobcům. Měl za to, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítl, že žalobcům svědčí kritérium jediné, a to jejich větší spoluvlastnický podíl, že však toto kritérium je zde bezdůvodně přeceňováno. V této souvislosti uvedl, že současná právní úprava zakotvená v zákoně č. 89/2012 Sb. v občanském zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o. z.“, opustila přístup zakotvující tzv. privilegovaná kritéria (velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci dle § 142 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „obč. zák. 1964“). Měl též za to, že judikaturou je velikost spoluvlastnického podílu zohledňována z toho důvodu, že dochází k určitému zobecnění významu hlediska podílu v tom smyslu, že v důsledku velikosti podílu se některý ze spoluvlastníků podílel více než spoluvlastníci ostatní na úhradě nákladů spojených se společnou věcí, na rozhodování o jednáních týkajících se společné věci či správě takové věci, že však v posuzované věci takovému zohlednění okolnosti nesvědčí, neboť žalobci nabyli svůj spoluvlastnický podíl kupními smlouvami z 29. 10. 2021 a z 4. 3. 2022, přičemž žaloba byla podána 10. 5. 2022. Do doby, než se žalobci rozhodli bez jeho souhlasu dům rekonstruovat, se na investicích, rozhodování a správě nemovitostí nepodíleli, že to byl naopak on, kdo se o nemovitosti staral a tyto zhodnocoval, a to i vlastní prací.

6. Nesouhlasil s výše popsaným závěrem soudu prvního stupně při hodnocení kritéria solventnosti s tím, že poradce, který kalkulaci zpracoval, vycházel z metodiky bank, které úvěry standardně poskytují až na věkovou hranici 70 let. V průběhu odvolacího řízení pak uvedl, že pro zamezení pochybností v tomto směru již uzavřel smlouvu s Českou spořitelnou, a.s. a byl mu poskytnout úvěr ve výši 5 010 500 Kč. Ve vztahu ke kritériu účelnosti využití namítl, že se jedná o obtížně měřitelný parametr, neboť se v čase vyvíjí velmi dynamicky, že je možné, že i žalobci by dokázali již v dřívější době vyřešit svoji uváděnou neutěšenou situaci jinak, když zdání naléhavosti se jim v současnosti hodí a že je s podivem, proč nevyužili možnosti získat od žalovaného finanční prostředky za vypořádání, převyšující cenu stanovenou znaleckým posudkem, že za nabízenou částku 6 000 000 Kč společně s prostředky, kterými prokazovali svoji solventnost na vyplacení podílu, by si mohli pořídit nemovitost jinou. Namítl též, že soud prvního stupně hodnotil účelnost využití jen z hlediska bytové potřeby, ta že má ale význam, pokud v nemovitosti spoluvlastník bydlí a vypořádáním tuto možnost ztratí, což však zde nebylo. Žalovaný souhlasil pouze se závěrem soudu prvního stupně o tom, že jemu svědčí kritérium osobního vztahu, měl však za to, že význam tohoto kritéria zhodnotil soud prvního stupně zcela nedostatečně. Zde uvedl s odkazem na § 492 o. z., že nový občanský zákoník klade zvláštní důraz na to, aby bylo přihlédnuto též ke zvláštním poměrům nebo zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci, proto velmi silnému vztahu žalovaného k nemovitostem měl být přiřčen větší význam. Namítl též, že tento jeho osobní vztah nebyl ani promítnut do výše vypořádacího podílu, aniž by proto existoval rozumný důvod. Nesouhlasil ani s (níže popsaným) tvrzení žalobců, že mu byly spoluvlastnický podíl v minulosti nabídnuty k odkoupení, a to za výhodnějších podmínek, než jak by tomu bylo v tomto řízení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti přikáže do jeho výlučného vlastnictví, a to za náhradu ve výši 6 000 000 Kč. Práva na náhradu nákladů řízení se vzdal.

7. Žalobci měli rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhli jeho potvrzení. Ve vztahu k odvolání žalovaného namítli především, že jím tvrzený mimořádný vztah k nemovitostem je pouhou jeho fabulací. Zde argumentovali stavem, ve kterém se nemovitosti a zejména prostory užívané žalovaným dlouhodobě nacházely s tím, že tyto byly v žalostném stavu využívány prakticky jako skladiště nepotřebného majetku. Dále uvedli, že žalovaný měl možnost spoluvlastnický podíl od svého bratra [jméno FO] získat, a to i výhodněji, než v současném řízení, na opakovanou nabídku bratra však nereagoval. Namítli též, že to byli oni, kdo do nemovitostí neprodleně investovali, žalovaný se na nezbytných opravách a investicích nepodílel, své investice v minulosti pak neprokázal, když tyto byly financovány jeho rodiči, jako tehdejšími majiteli. Uvedli též, že i na jejich straně je dán poměrně významný osobní vztah k nemovitostem, neboť žalobkyně zde trávila část svého dětství, prarodiče v nich navštěvovala, a to i v době své dospělosti, i po narození svých dětí a se svým manželem. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil a proti žalovanému jim přiznal právo na náhradu nákladů odvolací řízení.

8. Žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a to z pozice účastníka řízení, tedy jako osoba k podání odvolání oprávněná (§ 90, § 201 o. s. ř.). Napadl rozsudek, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. a contr.), a to z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako i (podle obsahu spisu) i řízení, které jeho vydání předcházeno, a po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

9. Odvolací soud předesílá, že byť žalovaný brojil především proti výroku III. o přikázání nemovitostí do společného jmění žalobců, a nikoliv i proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, jeho odvoláním byl přezkumu otevřen rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Soudní praxí je dlouhodobě zastáván závěr, že předmět řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není dělitelný, a to ani v odvolacím řízení (viz. již rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 629/2004, nález Ústavního soudu z 16. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 315/05, nověji např. rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3294/2019). Co se však výroku I. a II. přezkoumávaného rozsudku týče, neshledal ani odvolací soud důvodu pro jejich zpochybnění.

10. V řízení nebylo sporu o tom, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovitostí, že žalobcům svědčí spoluvlastnický podíl o velikosti 2/3, žalovanému pak o velikosti 1/3, stejně tak ani o tom, kdy a jakým způsobem účastníci své spoluvlastnické podíly nabyli. Nebylo ani sporu o tom, že spoluvlastníci sami se na způsobu vypořádání spoluvlastnictví nedohodli. Byl tak dán soudem prvního stupně dovozený zákonný důvod pro zrušení spoluvlastnictví a současně pro rozhodnutí o jeho vypořádání (§ 1143 o. z.).

11. Ve vztahu k samotnému vypořádání se pak soud prvního stupně nejprve správně zabýval otázkou reálného rozdělení nemovitostí (§ 1144 o. z.).

12. Jak již uvedeno, soud prvního stupně neshledal možnost reálného rozdělení nemovitostí, respektive stavby rodinného domu č. p. [Anonymizováno], který je součástí pozemku p. č. [Anonymizováno][Anonymizováno], natož pak v poměru odpovídajícímu velikosti spoluvlastnických podílů účastníků. Zde vycházel ze zjištění učiněných při místním šetření, podpořených i závěry znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Tento závěr pak odpovídal i stanovisku účastníků, kteří jej ani v odvolacím řízení jakkoliv nezpochybnili. Odvolací soud tak neshledal důvodu, pro který by se měl od tohoto závěru soudu prvního stupně odchýlit. Správným pak měl i závěr o tom, že vypořádání bylo třeba provést přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků, a to za přiměřenou náhradu dle § 1147 věty první o. z. Ve vztahu k výše uvedenému odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, k němuž (ohledně těchto otázek) nepovažuje za potřebné více dodávat.

13. Odvolací soud se tak zabýval především otázkou, která zůstala mezi účastníky sporná i v odvolacím řízení, totiž které ze stran mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví.

14. Žalovanému lze přesvědčit, že současná právní úprava (již zmíněný § 1147 o. z., jeho věta první) nestanoví pro rozhodnutí o tom, komu má být společná věc přikázána, jakákoliv kritéria, a to na rozdíl od předchozí úpravy, podle které měl soud při vypořádání (obecně) přihlédnout k velikosti podílu a účelnému využití věci, speciálně při rozhodování o přikázání do vlastnictví jednoho či více spoluvlastníků pak k tomu, aby věc mohla být účelně využita (§ 142 odst. 1 obč. zák. 1964). § 1147 o. z. zakotvuje toliko jedinou podmínku pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví. Komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní principy soukromého práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017). Úvaha soudu tedy není jakkoliv volná, musí být smysluplně odůvodněna, vycházet ze skutkových závěrů soudem při rozhodování učiněných. Nejvyšší soud v této souvislosti například vyslovil, že takováto úvaha být řádně odůvodněna a nesmí být nepřiměřená (v usnesení z .16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).

15. Kritéria, ze kterých soud prvního stupně vycházel při rozhodování o tom, kterému ze spoluvlastníků mají být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, výše popsaným požadavkům odpovídala. Konečně žalovaný zpochybňoval skutkové závěry, které soud prvního stupně ve vztahu k některým z kritérií učinil, případně váhu, kterou tou kterému z kritérií přisoudil, a zejména konečný závěr, který soud prvního stupně na základě svého zhodnocení uvedených kritérií učinil, ani on však nenamítl, že by mělo být přihlíženo i k dalším hlediskům. Soud prvního stupně tak postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Vedle soudem prvního stupně zmíněného usnesení ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021 lze připomenout i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, podle kterého je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci, stejně jako (již zmíněné) usnesení téhož soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, podle něhož k takovým okolnostem náleží vždy i výše podílů spoluvlastníků a účelné využití věci.

16. Tato dvě posléze zmíněná kritéria, spolu se schopností spoluvlastníka vyplatit vypořádací podíl (tedy s již uvedeným kritériem solventnosti) měl odvolací soud za kritériem rozhodující, větší váhy, než žalovaným preferované kritérium osobního vztahu. V tomto směru lze odkázat i na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v již zmíněném usnesení ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021, podle něhož z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že kritérium historických rodinných vazeb je pouze doplňkovým, může být v poměrech konkrétního případu rozhodnou okolností zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně.

17. Ve vztahu ke kritériu velikosti spoluvlastnického podílu nebylo sporu o tom, že žalobcům náleží spoluvlastnický podíl dvojnásobně větší než žalovanému. Odvolací soud pak měl za nedůvodné výše popsané námitky, jimiž se žalovaný pokoušel zpochybnit váhu tohoto kritéria. Výše spoluvlastnického podílu je určujícím hlediskem vyjadřujícím míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci (§ 1122 odst. 1 o. z.) a ani při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví není důvod hodnotit tuto okolnost odlišně. Dle názoru odvolacího soudu proto ze skutečnosti, že žalobci jsou většinovými spoluvlastníky, se spoluvlastnickým podílem násobně větším, než je spoluvlastnický podíl žalovaného, nutno dovodit, že jejich požadavkům na přikázání nemovitostí do jejich vlastnictví nutno přisoudit vyšší váhu než totožnému požadavku žalovaného. Námitku žalovaného, že žalobci se stali spoluvlastníky nedlouho před podáním žaloby, tak měl odvolací soud ve vztahu k hodnocení kritéria velikosti spoluvlastnického podílu za nedůvodnou. Žalovanému však lze v této souvislosti též připomenout i způsob, jakým žalovaní svůj spoluvlastnický podíl nabyli, tedy kupními smlouvami od jeho bratrů, předchozích spoluvlastníků, kteří tímto způsobem vyjádřili zjevně i svůj názor o vhodném budoucím využití nemovitostí.

18. Za zavádějící pak měl odvolací soud i argumentaci žalovaného ve vztahu ke kritériu účelnosti využití nemovitostí. To se v čase jistě může vyvíjet i velmi dynamicky (což ovšem třeba o solventnosti platí rovněž), možnost dynamického vývoje však toto kritérium nečiní obtížně měřitelným. Pro rozhodnutí soudu je rozhodující stav (okolností, ze kterých lze dovozovat závěry o účelnosti využití) v době rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Měřitelnost tohoto kritéria pak lze mít za i vyšší, než jak je tomu v případě ryze subjektivního kritéria osobního vztahu.

19. V době rozhodování soudu prvního stupně pak kritérium účelného využití svědčilo zjevně žalobcům, jak správně dovodil soud prvního stupně. V době rozhodování odvolacího soudu v této oblasti došlo ke změně na straně žalovaného, v jehož domě (jak patrno z jeho nezpochybněné výpovědi) nově žije i jeho dcera [jméno FO] s manželem a synem, přičemž očekává narození dalšího dítěte, případně i syn [jméno FO] se svojí rodinou, který dostavuje vlastní rodinný dům. I přesto i nadále posuzované kritérium účelnosti využití svědčí ve vyšší míře žalobcům, kteří hodlají užíváním nemovitostí řešit vlastní bytové poměry, zatímco žalovaný především bytové poměry své dcery a její rodiny (viz. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016, podle něhož není v poměrech kritéria účelného využití společné věci zásadně významný zájem osoby spoluvlastníkovi blízké).

20. Co se pak kritéria solventnosti týče, zde měl odvolací soud za to, že v tomto směru nelze mezi účastníky činit rozdíl, když obě strany v průběhu odvolacího řízení (výpisy z účtu či informacemi o stavu účtu) prokázali, že disponují dostatečnými prostředky k vyplacení odpovídajícího vypořádacího podílu.

21. Stran kritéria osobního vztahu měl odvolací soud obecně za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že toto z důvodů soudem prvního stupně popsaných svědčí žalovanému. V této souvislosti však odvolací soud uvádí, že ani žalobkyni nelze považovat za osobu, která by k nemovitostem jakýkoliv vztah neměla, když zde po určitou dobu žil její otec a zejména její prarodiče, které tu navštěvovala. Závěr soudu prvního stupně, že „osobní vztah na straně žalobců, respektive žalobkyně byl, nemůže obstát“, se tak jeví do značné míry příkrým. Stejně tak lze dle názoru do určité míry přesvědčit je argumentace žalobkyně v té její části, ve které vztah žalovaného k nemovitostem zpochybňovala. O dnes projevovaném „hlubokém citovém vztahu“ žalovaného příliš nevyplývá stav té části domu, kterou v minulosti ve druhém nadzemním podlaží domu užíval (neuklizené, do značné míry zarovnané věcmi, jak zjistil již soud prvního stupně z potvrzení [jméno FO] ze dne 28. 11. 2022 a žalobci předložených fotografií).

22. Na druhé straně, logickým se jeví závěr soudu prvního stupně o tom, že vztahu žalovaného k nemovitostem svědčí jeho ochota zaplatit žalobcům na vypořádání vyšší částku, než která odpovídala dle ocenění znaleckým posudkem. Ani tato skutečnost však není kritériem rozhodujícím (viz i závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2450/2017).

23. Při souhrnném zohlednění výše popsaných závěrů vyslovených k jednotlivým kritériím rozhodným v posuzované věci pro přikázání nemovitostí do vlastnictví některého ze spoluvlastníků pak měl odvolací soud za to, že váha žalovanému svědčícího (pomocného) kritéria osobního vztahu k nemovitostem ani za situace, kdy byl ochoten vyplatit žalobcům vyšší vypořádací podíl, nemůže převýšit váhu kritéria účelnosti využití nemovitostí, svědčícího ve vyšší míře žalobcům a zejména kritéria násobně vyššího spoluvlastnického podílu žalobců. Proto odvolací soud v konečném důsledku shledal rozsudek soudu prvního stupně správným i v jeho výroku II., kterým bylo rozhodnuto o přikázání pozemků do společného jmění žalobců.

24. Jak již zmíněno, soud prvního stupně při stanovení výše přiměřené náhrady vycházel ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], podle kterého činila obvyklá cena nemovitostí 7 100 000 Kč. Tento závěr učinil znalec především na základě porovnání s kupními cenami pěti obdobných nemovitých věcí (rodinných domů v [adresa] s pozemky) uzavřených v letech 2022 a 2023, a odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, neshledal důvody, pro které by pro určení přiměřené náhrady nebylo možno ze závěrům znalce (které ten podrobně odůvodnil v podaném posudku) vycházet.

25. Námitku žalovaného, že do výše vypořádacího podílu nebyl promítnut osobní vztah žalovaného k nemovitostem, pak odvolací soud za důvodnou neměl. V tomto směru odvolací soud odkazuje na již výše popsané závěry k otázce osobního vztahu žalovaného k nemovitostem, a to jak ve vztahu k pochybnostem o žalovaným tvrzené intenzitě tohoto vztahu, stejně jako existenci určitého (byť jistě menšího) vztahu žalobkyně. Především však odvolací soud v této souvislosti uvádí, že ani přijetí nového občanského zákoníku (tedy zák. č. 89/2012 Sb.) s jeho žalovaným zmíněným ustanovením § 492 odst. 2 o mimořádné ceně i z důvodu zvláštní obliby vyvolané náhodnými vlastnostmi věci nic nezměnila na dlouhodobě přijímaném závěru Nejvyššího soudu o tom, že do výše přiměřené náhrady se vliv zvláštní obliby nepromítá (viz usnesení ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1376/2021 či ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2112/2021).

26. I přes výše uvedené však odvolací soud dospěl k závěru, že výši přiměřené náhrady je třeba stanovit vyšší částkou, než jak učinil soud prvního stupně v přezkoumávaném rozsudku, a to z důvodu dílčí změny okolností rozhodných pro stanovení obvyklé ceny nemovitostí za dobu od vydání přezkoumávaného rozhodnutí.

27. Je obecně známou skutečností, že ceny nemovitých věcí mají (až na výjimky) tendenci k postupnému nárůstu. V posuzované věci pak bylo znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] sděleno, že za dobu od podání písemného posudku (v červnu 2023) došlo nejprve k určitému poklesu v cenách rodinných domů, později pak k jejich mírnému nárůstu, a to za dobu do června 2024 o 1,7 %. Znalec přitom vycházet z ČSOB Indexu pro rodinné domy, stanovovaného vždy na každé čtvrtletí, naposledy na první čtvrtletí roku 2024.

28. Vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o pohyb cen nepříliš výrazný, odpovídající již zmíněné obecné tendenci, měl odvolací soud za to, že pro aktualizaci závěru o odpovídající výši přiměřené náhrady lze rozhodnout již jen na základě popsaného sdělení znalce, které bylo též při jednání odvolacího soudu čteno k důkazu a k jehož obsahu nebylo ze strany účastníků jakýchkoliv připomínek. S ohledem na skutečnost, že informace znalce vycházela jako z nejnovějšího z indexu na první čtvrtletí roku 2024, zatímco odvolacím soudem bylo rozhodováno již v druhé polovině třetího čtvrtletí téhož roku, kdy však index za druhé čtvrtletí doposud nebyl znám, měl odvolací soud za to, že i s ohledem na již zmíněnou obecnou tendenci k postupnému zvyšování cen nemovitost, stejně jako i skutečnost, že ve druhém čtvrtletí roku 2024 nedošlo zejména v České republice k jakýmkoliv zásadním ekonomickým zvratům, lze pro účely přiměřené náhrady vycházet z hodnoty nemovitostí zvýšené o 2 % oproti částce 7 100 000 Kč, ze které vycházel soud prvního stupně, tedy z částky 7 242 000 Kč. 1/3 této částky pak činila 2 414 000 Kč.

29. S ohledem na výše popsané závěry odvolací soud jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a II. Ve výroku III. pak tento rozsudek dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že zavázal žalobce, aby žalovanému jako přiměřenou náhradu zaplatili částku 2 414 000 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci v rozsudku, když za situace, kdy žalobci prokázali, že prostředky k výplatě i takovéto částky mají k dispozici na svých účtech, neshledal ani přes relativně vysokou výši této částky důvodu pro desetinásobné prodloužení lhůty k zaplacení oproti obvyklé zákonem stanovené třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

30. S ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud nikoliv jen o nákladech odvolacího řízení, nýbrž znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Shodně se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud důvodu, pro který by bylo třeba odchýlit se od soudem prvního stupně popsaných judikatorních závěrů Ústavního soudu vyslovených ve stanovisku ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/23 a právo na náhradu nákladu řízení dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků. Pro odlišný přístup neshledal důvodu ani v odvolacím řízení. Vycházel přitom i ze skutečnosti, že rozhodnutí o základní v řízení sporné otázce, tedy o tom, komu ze spoluvlastníků mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví, se zakládalo (jak již zmíněno) na úvaze soudu, což hranici úspěchu v řízení činilo úzkou a rovněž předem exaktně obtížně odhadnutelnou.

31. Stejně tak odvolací soud neshledal důvodu, pro který by se měl odchýlit od rozhodnutí, kterým soud prvního stupně každé ze stran uložil dle § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatit tu část nákladů řízení vzniklých v souvislosti se znaleckým dokazováním, která nebyla pokryta dříve složenými zálohami, shodnými částkami, a to 18 Kč.