72 Co 13/2022-117

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň Mgr. Pavly Polednové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Prof. JUDr. [jméno] [příjmení], CSc. sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé I. mění jen tak, že žaloba se co do úroku z prodlení z částky [částka] ve výši repo sazby stanovené [anonymizována tři slova] pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, od [datum] do zaplacení zamítá, jinak se v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé II. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené [anonymizována tři slova] pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), co do zbylé části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako přiměřené finanční náhrady za nevydaný pozemek původně označený [anonymizováno] [číslo] zahrada, o výměře [výměra], v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno z titulu svého restitučního nároku dle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě (dále jen „zákon o půdě“).

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Činil spornou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně i výši požadované finanční náhrady.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel zejména ze zjištění, že žalovaný rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] určil, že žalobkyně není vlastníkem pozemku [anonymizováno] [číslo], zahrada, o výměře [výměra] v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno s tím, že jí přísluší náhrada podle zákona o půdě. Restituční nárok uplatnil za svého života původní restituent pan [jméno] [příjmení], narozený [rok], který zemřel v roce [rok] a jeho jedinou dědičkou se stala žalobkyně jako jeho manželka. Aktivní legitimaci žalobkyně, respektive skutečnost, že se stala jedinou dědičkou po panu [jméno] [příjmení] ml. a po panu [jméno] [příjmení], měl soud prvního stupně za prokázanou na základě závěrů vyplývajících z rozsudku Městského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací] a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně dne [datum rozhodnutí] požádala žalovaného o poskytnutí náhradního pozemku, případně o poskytnutí finanční náhrady. Žalovaný žalobkyni sdělil, že při poskytování náhrad musí postupovat podle zákona o půdě, respektive že cena původního pozemku po ocenění podle zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. činí [částka]. Soud prvního stupně měl znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] za prokázané, že předmětný pozemek byl ke dni přechodu na stát ([číslo] a [rok]) zahradou, přičemž jeho cena dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. činí [anonymizováno] [spisová značka], tedy při výměře [výměra] celkem [částka]. Žalovanému byla dne [datum] doručena předžalobní upomínka žalobkyně.

5. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce. Aplikoval § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě a konstatoval, že dle tohoto zákona za pozemky, které se nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku. Náhrady se pak poskytují v cenách platných ke dni [datum], přičemž u věcí nemovitých v cenách stanovených podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. Současně vzal v úvahu závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19, z nichž plyne, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je nad jeho doslovným zněním upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona. Přiměřená finanční náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě přitom nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v ustanovení § 28a zákona o půdě, které je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. V návaznosti na uvedené pak soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. s tím, že toto navýšení základní hodnoty náhrad, vyplývajících z § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb., je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku, přičemž tato náhrada má být navyšována či naopak snižována toliko ve výjimečných případech. S přihlédnutím k uvedeným závěrům shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou pouze částečně, přiznal žalobkyni jako oprávněné osobě dle § 11 odst. 2 zákona o půdě peněžitou náhradu ve výši [částka], odpovídající šestinásobku jejího nevypořádaného restitučního nároku v hodnotě [částka], a co do zbylé části žalobu zamítnul. O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni přiznané peněžité plnění spolu s úroky z prodlení rozhodl s poukazem na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že počátek prodlení se odvíjí od splatnosti náhrady upravené v § 16 odst. 1 zákona o půdě. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

6. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobkyně i žalovaný. Žalobkyně napadla odvoláním rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu jeho zamítavého výroku o věci samé (výrok II.) a výroku o nákladech řízení (výrok III.). Žalovaný naopak směřoval své odvolání do vyhovujícího výroku o věci samé (výroky I.) a do výroku o nákladech řízení (výrok III.).

7. Žalobkyně v odvolání namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázala na to, že žalovaného požádala o poskytnutí finanční náhrady za nevydaný pozemek [anonymizováno] [číslo], zahrada, o výměře [výměra] v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno ve výši [částka], odpovídající obvyklé ceně nevydaného pozemku stanovené znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení]. Vyjádřila nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který náhradu za nevydaný pozemek určil v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] ve výši šestinásobku ceny odňatého pozemku stanovené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Vyjádřila přesvědčení, že takto stanovenou náhradu nelze považovat za spravedlivou a přiměřenou ve smyslu judikatury Ústavního soudu, reprezentované nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 4139/16. Uvedla, že původní nevydaný pozemek [anonymizováno] [číslo], zahrada, o výměře [výměra] v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno nyní odpovídá pozemkům označeným v katastru nemovitostí jako parc. [číslo] zahrada, o výměře 168 m2 a parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře [výměra], vše v katastrálním území Černá Pole, obec Brno. Poukázala na to, že v současné době se v daném místě pozemky prodávají za cenu 35 000 [spisová značka], což znamená, že by současná tržní cena nevydaného pozemku činila [částka]. Při porovnání současné ceny nevydaných pozemků s náhradou stanovenou soudem prvního stupně ve výši [částka] je dle žalobkyně patrný zcela zřejmý nepoměr. Zdůraznila, že výše náhrady přiznaná soudem prvního stupně za nevydaný pozemek je absolutně neadekvátní, neboť vychází z cen platných před 25 lety a není ani možné za ni v daném místě pořídit pozemek srovnatelný s pozemkem nevydaným. Vyjádřila názor, že náhrada by měla být přiznána v rozumném poměru k tržní ceně pozemku. Na podporu své argumentace citovala závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Závěrem navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil tak, že vyhoví žalobě i co do částky [částka] s příslušenstvím, ohledně níž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta.

8. Žalovaný v odvolání namítal nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně a nesprávné právní posouzení věci. Zopakoval svou námitku, že v řízení nebyla prokázána aktivní věcná legitimace žalobkyně. Vytýkal soudu prvního stupně, že v tomto ohledu vyšel z rozsudků soudů vydaných v jiném sporném řízení, v nichž bylo konstatováno, že žalobkyně je jedinou dědičkou po oprávněných osobách, aniž bylo předloženo dědické usnesení, z něhož by bylo zřejmé, že restituční nárok byl v dědickém řízení projednán. Vyjádřil přitom názor, že pokud není prokázán přechod restitučního nároku tím, že je výslovně projednán v dědickém řízení, nelze žalobkyni považovat za aktivně věcně legitimovanou v této věci jen proto, že je universálním sukcesorem po oprávněných osobách. Dále argumentoval ve prospěch závěru, že navýšení finanční náhrady za nevydaný pozemek na šestinásobek je ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] možné jen tehdy, pokud by tímto způsobem měla být kompenzována skutečnost, že vyřizování restitučního nároku nebylo realizováno v přiměřených lhůtách, a to jen v rozsahu, ve kterém lze dovodit na straně státu prodlení. Poukázal na to, že aktuální požadavky oprávněných osob na mnohonásobné navýšení náhrady za nevydané pozemky jsou vyvolány extrémním navýšením cen nemovitostí, zejména v posledních letech, což je však okolnost, na kterou nemá stát žádný vliv. Dále namítal, že paušální přiznávání šestinásobku vyhláškové ceny vytváří zejména nerovnost mezi těmi restituenty, kteří z různých důvodů pasivně vyčkávali s realizací svého restitučního nároku a nyní se domáhají zvýšených náhrad, a těmi restituenty, kteří akceptovali zákonná hlediska pro určení výše náhrady a přijali náhradu ve výši určené podle zákona o půdě. Zdůraznil, že v daném případě nebyly prokázány a ani tvrzeny takové okolnosti, z nichž by vyplynulo, že stát způsobil prodlení při uspokojení restitučního nároku žalobkyně, a proto považuje přiznání náhrady ve výši šestinásobku za nesprávné. K odvolací argumentaci žalobkyně aktuální tržní cenou dotčených pozemků uvedl, že pokud oprávněné osoby nic nenutí k tomu, aby své nároky naplňovaly, a naopak by bylo bez dalšího akceptováno řešení, kdy se rostoucí tržní cena nemovitostí odrazí v rostoucí výši náhrad, dojde jednak k bezdůvodnému zvýhodnění takových osob, jednak k znevýhodnění těch, kteří již své nároky uplatnili, a tyto nároky byly uspokojeny. Z uvedených důvodů navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni bude přiznána náhrada ve výši určené výlučně podle zákona o půdě, tj. ve výši [částka].

9. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné, odvolání žalovaného je důvodné pouze ve vztahu k přiznanému příslušenství žalobou uplatněné pohledávky, jinak je také nedůvodné.

10. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, který se stal podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. S výjimkou otázky prodlení žalovaného a nároku žalobkyně na příslušenství žalobou uplatněné pohledávky v podobě úroků z prodlení soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce.

11. Předně je nutno odmítnout odvolací námitky žalovaného v tom smyslu, že žalobkyně není k uplatňování žalobou uplatněného nároku na poskytnutí finanční náhrady dle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě aktivně věcně legitimována. V tomto ohledu je nutno vzít v úvahu závaznost pravomocného rozhodnutí správního orgánu a právní úpravu obsaženou v ustanovení § 4 odst. 4 zákona o půdě, která upravuje přechod nároku zemřelé oprávněné osoby na dědice, jestliže již před smrtí oprávněné osoby byl z její strany uplatněn nárok na vydání nemovitostí, a to před vydáním rozhodnutí podle § 9 zákona o půdě. Dle Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR k výkladu některých ustanovení zákona o půdě z [datum], [anonymizováno] [číslo], publikovaného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí, sice uvedená právní úprava znamená zvláštní způsob přechodu nároku ze zákona, nikoliv jen odkaz na dědění podle občanského zákoníku, současně však vyjadřuje také odlišení případů přechodu nároku tohoto druhu a v tomto stadiu realizace nároků na zmírnění následků majetkových křivd od případů, kdy oprávněná osoba (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) zemřela až poté, kdy už bylo vydáno rozhodnutí podle § 9 odst. 2 nebo 4 zákona o půdě.

12. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že soudy, mimo řízení podle části páté občanského soudního řádu (či podle soudního řádu správního), nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které zkoumají toliko z hlediska, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Co se týče závazností správních rozhodnutí, pak obdobně jako v případě soudních rozhodnutí je judikatura ustálena v názoru, že posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky je pro soud závazné tehdy, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, u zamítavého rozhodnutí je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Závěr o závaznosti toliko výroku správního rozhodnutí, a to i v případě negativního rozhodnutí [anonymizována dvě slova] o vlastnictví oprávněné osoby dle § 9 odst. 4 zákona o půdě, byl reflektován i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 543/98, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. [číslo]).

13. Z judikatury Nejvyššího soud pak plyne závěr, že pokud [anonymizována dvě slova] výrokem pravomocného negativního rozhodnutí o vlastnictví (§ 9 odst. 4 zákona o půdě) stanovil nejen to, že osoba uplatňující restituční nárok není vlastníkem určitého pozemku, nýbrž i to, že (případné) nároky svědčící z titulu nevydání této státem odňaté nemovitosti z důvodů uvedených v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě náleží této osobě, coby procesnímu nástupci v průběhu správního řízení zesnuvších původních účastníků, v enunciátem specifikovaných (určených) podílech, je zjevné, že tím pro účastníky daného řízení byla otázka procesního nástupnictví po zesnuvších původních účastnících i otázka vymezení okruhu osob, vůči nimž bylo [anonymizována dvě slova] pravomocně rozhodnuto o nevydání odňaté nemovitosti pro překážky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě (coby hmotněprávní předpoklad poskytnutí náhrady za nevydanou nemovitost), vyřešena závazně, a to i pro soudy rozhodující v řízení o poskytnutí finanční náhrady podle § 16 zákona o půdě. Přezkum pravomocných závěrů [anonymizována dvě slova] o procesním nástupnictví po původních účastnících řízení (opírajících se ostatně o výsledky příslušných dědických řízení) je totiž mimo řízení podle části páté občanského soudního řádu (či podle soudního řádu správního) zapovězen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

14. V daném případě z odůvodnění rozhodnutí [anonymizována tři slova] – Krajský [anonymizována dvě slova] pro Jihomoravský kraj ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (dále jen„ rozhodnutí SPÚ ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]“) vyplývá, že restituční nárok dle § 9 odst. 1 zákona o půdě na vydání pozemku [anonymizováno] [číslo], zahrada, o výměře [výměra] v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno uplatnil svým podáním ze dne [datum] pan [jméno] [příjmení], [datum narození], jako původní vlastník ideální nárokované nemovitosti a současně jako bratr pana [jméno] [příjmení], narozeného [datum], původního vlastníka druhé ideální nárokované nemovitostí, tj. jako oprávněná osoba dle § 4 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že pan [jméno] [příjmení] v průběhu řízení před [anonymizována tři slova] dne [datum] zemřel, [anonymizována tři slova] na podkladě usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] dovodil, že právní nástupkyní pana [jméno] [příjmení] a oprávněnou osobou smyslu § 4 odst. 4 zákona o půdě se stala jako jeho pozůstalá manželka žalobkyně. Uvedená skutečnost našla svůj odraz ve výroku rozhodnutí SPÚ ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jímž bylo vysloveno, že paní [osobní údaje žalobkyně] (žalobkyně) není vlastníkem pozemku [anonymizováno] [číslo], zahrada, o výměře [výměra] v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno, neboť pozemek nelze vydat dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Současně bylo ve výroku zmíněného rozhodnutí deklarováno, že nárok oprávněné osoby byl ve správním řízení prokázán a náhrada za nevydaný pozemek bude oprávněné osobě poskytnuta v souladu se zákonem o půdě.

15. Ve smyslu shora citované judikatury je tedy soud v řízení v této věci, o finanční náhradě za nevydaný pozemek dle § 16 zákona o půdě, vázán nejen výrokem pravomocného negativního rozhodnutí [anonymizována dvě slova] o vlastnictví (§ 9 odst. 4 zákona o půdě), nýbrž také ve výroku vysloveným závěrem, že žalobkyně je jako procesní nástupce původního účastníka správního řízení oprávněného osobou k poskytnutí náhrady za nevydaný pozemek.

16. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, byť z jiných důvodů, a dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí v souvislosti s odnětím pozemku [anonymizováno] [číslo], zahrada, o výměře [výměra] v katastrálním území Dolní a [ulice] [ulice], obec Brno restituční nárok na poskytnutí finanční náhrady za nevydaný pozemek § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Podstatou sporu účastníků v projednávané věci je pak výše této náhrady. Zatímco žalobkyně odvíjí výši požadované finanční náhrady od obvyklé (tržní) hodnoty nevydaného pozemku, žalovaný zastává stanovisko, že by výše této náhrady neměla přesáhnout cenu odňatého pozemku stanovenou podle § 28a zákona o půdě, tj. cenu podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky [číslo] Sb., platnou ke dni [datum] (srovnej § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě).

17. Podle § 16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a zákona o půdě. V souladu s § 28a zákona o půdě pak platí, že pokud daný předpis nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni [datum], a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Judikatura Ústavního soudu pak stojí na závěru, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/19). V tomto smyslu je tedy třeba citovaná ustanovení zákona o půdě vykládat tak, že mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 4139/16). V návaznosti na citované závěry Ústavního soudu shledal Nejvyšší soud při řešení problematiky přiměřeného zvýšení náhrady, vypočtené podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, potřebným a důležitým pro soudní praxi, respektive postup [anonymizována tři slova], aby byl vytvořen jednoznačný mechanismus zjišťování rozsahu předmětného náhradního plnění. Dospěl přitom k závěru, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je pak namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

18. Soud prvního stupně v projednávané věci při řešení otázky výše přiměřené finanční náhrady náležející žalobkyni za nevydaný pozemek plně respektoval závěry plynoucí z citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Za základ finanční náhrady vzal hodnotu dosud nevypořádané části restitučního nároku žalobkyně stanovenou podle § 28a zákona o půdě ve výši [částka], odvíjející se od ceny odňatého pozemku ke dni [datum] podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a tuto navýšil na šestinásobek. Tímto postupem pak vyčíslil výslednou výši finanční náhrady v částce [částka]. Současně pak, byť to v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nevyjádřil, zjevně neshledal žádné mimořádné okolnosti, pro které by v daném případě bylo namístě takto stanovenou náhradu dále zvýšit či naopak snížit. Odvolací soud považuje soudem prvního stupně stanovenou výši finanční náhrady za přiměřenou a rozumnou, způsobilou odpovídajícím způsobem zmírnit křivdy způsobené žalobkyni odnětím shora uvedeného nemovitého majetku. Odvolací námitky, kterými obě strany sporu výši soudem prvního stupně přiznané finanční náhrady zpochybňují, hodnotí odvolací soud naopak jako neopodstatněné.

19. Žalobkyně a žalovaný netvrdí, a z průběhu řízení ani nevyplynuly, žádné konkrétní skutečnosti, které by opodstatňovaly zvýšení či snížení finanční náhrady stanovené způsobem souladným se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, která akcentuje vývoj tržní ceny odňatého a nevydaného pozemku, neboť důvody pro další zvýšení finanční náhrady nelze bez dalšího spatřovat v tom, že současná tržní předmětného pozemku několikanásobně převyšuje jeho cenu stanovenou dle § 28a zákona o půdě, respektive šestinásobek této ceny vyčíslený ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Jak plyne z citované judikatury Ústavního soudu, finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny odňaté nemovitosti, musí však být poskytnuta v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná. Za takovou náhradu pak lze v projednávané věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu považovat finanční náhradu ve výši šestinásobku hodnoty nevypořádaného restitučního nároku žalobkyně stanovené podle § 28a zákona o půdě, neboť takto stanovená náhrada odpovídá spravedlivému řešení a současně rozumným způsobem vyvažuje skutečnost, že postupem času došlo k výraznému zvětšení rozdílu mezi cenou předmětného pozemku vypočtenou ke dni 24 6. 1991 (§ 28a zákona o půdě) a jeho aktuální tržní cenou.

20. Souhlasit přitom nelze ani s odvolací argumentací žalovaného. Jeho názor, že navýšení finanční náhrady za nevydaný pozemek na šestinásobek je možné jen tehdy, pokud by tímto způsobem měla být kompenzována skutečnost, že vyřizování restitučního nároku nebylo realizováno v přiměřených lhůtách, nemá oporu v zákoně a ani v závěrech shora citované judikatury Nejvyššího soudu. Nadto dle názoru soudu nekoresponduje ani s účelem poskytované finanční náhrady, kterým je odpovídajícím způsobem zmírnit křivdy způsobené odnětím zemědělského majetku, nikoliv odškodnění nepřiměřené délky vyřizování restitučního nároku. Přiléhavý pak není ani poukaz žalovaného na případnou nerovnost oprávněných osob, jimž byla v minulosti v rámci realizace jejich restitučního nároku přiznána náhrada ve výši stanovené podle zákona o půdě, a oprávněných osob, kteří se nyní domáhají zvýšených náhrad. V tomto ohledu lze odkázat na závěry judikatury Ústavního soudu, z nichž plyne, že nelze v praxi plně očekávat, že rozhodnutí o přiznání restitučních nároků budou v každém případě naprosto přesně odpovídat abstraktní zásadě rovnosti, jejíž porušení je obecně závažným ústavněprávním nedostatkem. Uvedené není schválením nahodilosti postupu státních orgánů, ale částečně důsledkem nesouměřitelnosti rychlosti tvorby zákonů a růstu cen nemovitostí. I vzhledem ke složitosti a časové náročnosti zákonodárného procesu, zvláště v citlivých restitučních otázkách, nelze očekávat, že oprávněným osobám budou přiznány naprosto stejně adekvátní náhrady v roce 1991 i v roce 2021 (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 21/19).

21. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně při stanovení výše žalobkyní požadované finanční náhrady za nevydaný pozemek nepochybil. Správným nicméně odvolací soud neshledává jeho rozhodnutí o příslušenství přiznané náhrady, respektive povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni finanční náhradu spolu se zákonným úrokem z prodlení. Rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto ohledu nemůže obstát již z formálních procesních důvodů, když na jedné straně ukládá žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni přiznanou finanční náhradu spolu s úroky z prodlení v pariční lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku a současně mu ukládá povinnost hradit úroky z prodlení až počínaje dnem [datum] do zaplacení. Nadto je třeba vzít v úvahu, že podle hmotného práva je povinnost platit úroky z prodlení vázána na skutečnost, že dlužník se ocitl v prodlení (§ 1970 o. z.), a současně, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.). Dle názoru odvolacího soudu tedy nelze žalovanému rozsudkem ukládat povinnost hradit úroky z prodlení za situace, kdy v době vyhlášení rozsudku prodlení žalovaného dosud nenastalo, přičemž to, zda a kdy k prodlení žalovaného případně dojde v budoucnu, je nejisté.

22. Současně má odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že v projednávané věci se neuplatní splatnost finanční náhrady za nevydaný pozemek ve lhůtě tří let od převzetí písemné výzvy, stanovená v § 16 odst. 1 zákona o půdě. Byť uvedená zákonem stanovené lhůta k plnění v projednávané věci dosud neuplynula, je třeba vyjít z toho, že žalovaný v reakci na písemné výzvy žalobkyně k poskytnutí náhrady jednoznačně deklaroval, že žalobkyni finanční náhradu v požadované výši neposkytne, a tudíž v tomto smyslu nelze považovat žalobu za předčasnou. Nadto je třeba vzít v úvahu, že rozhodnutí soudu, jímž oprávněné osobě (jejímu dědici) byla přisouzena„ několikanásobná“ peněžitá náhrada, nedeklaruje povinnost žalovaného vyplývající ze zákona, ale konstituuje zcela nový nárok oprávněné osoby (jejího dědice) a novou povinnost žalovaného ze zákona nevyplývající, k jejímuž splnění je rozhodnutím soudu stanovena lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta); v takovém případě tedy nejde o rozhodnutí deklaratorní, nýbrž konstitutivní, neboť zakládá (konstituuje) nové hmotné subjektivní právo a ukládá novou hmotněprávní povinnost, které tu předtím nebyly (nevyplývají ze zákona). V takovém případě tedy povinnost žalovaného zaplatit oprávněné osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z„ několikanásobné“ peněžité náhrady vyčíslené nad rámec zákona o půdě vzniká dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, jímž zvýšená peněžitá náhrada byla přiznána (přisouzena), tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Z uvedeného plyne, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení není důvodný, neboť žalovaný se dosud neocitl v prodlení se zaplacením soudem stanovené finanční náhrady, a tudíž je namístě v tomto rozsahu žalobu zamítnout.

23. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. změnil jen tak, že žaloba se co do úroku z prodlení z částky [částka] ve výši repo sazby stanovené [anonymizována tři slova] pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, od [datum] do zaplacení zamítá, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

24. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval dle § 224 odst. 2 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto s ohledem na částečný úspěch obou účastníků dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Byť poměřováno pouze ve vztahu k výši žalované částky, byl žalovaný oproti žalobkyni v řízení úspěšnější, nicméně co se týče stěžejní argumentace ve vztahu k výši finanční náhrady, byl neúspěšný stejně jako žalobkyně. S přihlédnutím k uvedenému a předmětu sporu (restituční nárok) má odvolací soud za to, že míra úspěchu a neúspěchu obou účastníků je obdobná a opodstatňuje aplikaci § 142 odst. 2 o.s.ř., když současně odpovídá spravedlivému řešení, aby si v této věci každý z účastníků nesl náklady řízení před soudy obou stupňů sám.