17 C 147/2021 - 333

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Veronikou Čechovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] o 13 621 140 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 27. 7. 2024 částku 10 551 487,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 551 487,50 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3.065.766 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 065 766 Kč od 28. 7. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 425 389,50 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 9. 8. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 13 621 140 Kč s příslušenstvím s tím, že je oprávněnou osobou podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jako oprávněné osobě jí náleží náhrada za nevydané pozemky podle ust. § 11, § 11a a § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3772/2018 jí pak náleží finanční náhrada ve výši šestinásobku restitučního nároku oceněného podle vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb.), tedy částka 13 621 140 Kč s příslušenstvím počínajícím marným uplynutím běhu pariční lhůty k plnění (tříleté), tj. od 28. 7. 2024.

2. Žalovaný se k uvedené žalobě vyjádřil tak, že sporoval aktivní legitimaci žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 4 Ads 77/2007-91. Dále namítal, že na některé z pozemků nedoléhá působnost zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, když již v době převzetí státem některé z nich tvořily (účelové) komunikace. Není tak dána podmínka podle ust. § 1 a § 30 zákona o půdě. Též upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 3689/2015, kdy by se měla oceňovat míra zastavění, respektive zastavitelnosti.

3. Žalobkyně na toto reagovala tak, že odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 1227/2015 a 28 Cdo 4120/2016, dle kterých o stavebním charakteru pozemků svědčí tehdy účinná územně plánovací dokumentace. Samotný Nejvyšší soud ČR nevidí překážku v tom, aby takovéto pozemky žalovaný ocenil jako stavební a dále postupoval v režimu zákona č. 221/1991 Sb., o půdě (§ 1, § 30).

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav (důkazy, z nichž byly předmětné skutečnosti zjištěny, jsou uvedeny dále textu v kurzívě).

5. Žalobkyně je oprávněnou osobou podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jako oprávněné osobě jí náleží náhrada za nevydané pozemky podle ust. § 11, § 11a a § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 28. 7. 2017 č. j. SPÚ 281254/2017 Kav na č. l. 16 – 21), a to k ideální pozemků dle PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 1184 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 1594 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 10304 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], pastvina, o výměře 111 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 110 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], role, o výměře 94 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], role, o výměře 3210 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], pastvina, o výměře 704 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 1065 m2, s tím, že žalobkyni náleží náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Původní pozemky byly vyvlastněny rozhodnutím finančního odboru ÚNV hl.m. Prahy ze dne 7. 9. 1954 a dne 21. 6. 1951 s tím, že se na ně vztahuje dekret presidenta republiky č. 108/ 1945 Sb. Z původních (židovských) vlastníků přežil nacistickou okupaci pouze pan [jméno] [příjmení], jehož dědičkou je žalobkyně (manželka).

6. Znaleckým posudkem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], č. 3125-07/2021 na č. l. 193-100 byly výše uvedené nevydané pozemky oceněny ke stavu ke dni 7. 9. 1954 podle vyhl. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. 316/1990 Sb. částkou 4 540 380 Kčs. Tento znalecký posudek byl žalovaným zcela akceptován a restituční nárok žalobkyně byl přeceněn na výši 2 269 542,25 Kčs (Vyrozumění na přecenění restitučního nároku na č. l. 147, Přehled restitučních nároků na č. l. 148). S tímto oceněním žalobkyně výslovně souhlasila.

7. Dne 27. 7. 2021 požádala žalobkyně o vyplacení finanční náhrady za nevydané pozemky ve výši 13 621 140 Kč (Žádost o poskytnutí peněžité náhrady za nevydané pozemky ze dne 27. 7. 2021 na č. l. 121-125, doručenka datové správy ze dne 27. 7. 2021).

8. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2022 č. j. 17 C 147/20521-170 tak, že výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 617 253,50 Kč s příslušenstvím, výrokem II. řízení zastavil co do částky 3 886,50 Kč s příslušenstvím a výrokem III. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Vycházel při tom z toho, že dle rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 28. 7. 2017 č. j. SPÚ 281254/2017 Kav je žalobkyně oprávněnou osobou k id. finanční náhrady za nevydané pozemky specifikované v daném rozhodnutí. Nevydané pozemky znalec [titul] [jméno] [příjmení] ocenil částkou 2 269 542,25 Kčs. Žalobkyni tak soud přiznal této finanční náhrady zvýšenou na šestinásobek v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, tj. částku 13 617 253,50 Kč.

9. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2022 č. j. 25 Co 202/2022-196 zrušil výrok I. a výrok III. daného rozsudku a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení, ve kterém se měl soud zabývat námitkou žalovaného, že působnost zákona o půdě se nevztahuje na všechny nevydané pozemky, za které žalobkyně požaduje finanční náhradu. Výrok II. o částečném zastavení řízení nabyl právní moci dne 21. 4. 2022.

10. Z doplněného dokazování soud učinil následující skutková zjištění.

11. Žalobkyně je jedinou dědičkou po [jméno] [příjmení], zemřelém [datum] (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2006 č. j. 37 D 128/2004-178 a ze dne 4. 12. 2017 č. j. 37 D 128/2004-217).

12. Z ortofotomap (archivních leteckých snímků) předmětných pozemků z let 1945, 1951, 1953, z orientačních zákresů předmětných pozemků, ze srovnávacího soutisku ortofotomapy s aktuálními pozemky a promítnutí současných pozemků do ortofotomap provedené žalovaným, včetně srovnávací tabulky výměr, soud zjistil následující: Pozemky označené dle KN parc. [číslo] ve výměře 5 014 m2 a [číslo] ve výměře 481 m2 v kat. území [část obce] a parc. [číslo] ve výměře 4 639 m2 v kat. území [část obce] jsou po celé své ploše tvořeny komunikací, přičemž tato komunikace v daném rozsahu existovala již v roce 1953 (v podstatě i v roce 1945). Pozemek parc. [číslo] v kat. území [část obce] se nachází těsně podél komunikace. Ostatní pozemky se nachází mimo komunikaci. Do shora uvedených parcel označených dle KN zasahují parcely označené dle PK tímto způsobem: do parc. [číslo] o výměře 5 014 m2 zasahuje: -) PK parc. [číslo] ve výměře 73 m2 -) PK parc. [číslo] ve výměře 2 350 m2 -) PK parc. [číslo] ve výměře 704 m2 do parc. [číslo] o výměře 481 m2 zasahuje: -) PK parc. [číslo] ve výměře 127 m2 do parc. [číslo] o výměře 4 639 m2 zasahuje: -) PK parc. [číslo] ve výměře 955 m2 13. Z dalších, ve věci provedených důkazů, soud žádná podstatná skutková zjištění pro rozhodnutí neučinil. Provedené důkazy soud zhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o.s.ř. a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná (co do části byla v průběhu jednání vzata zpět). Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti neměl pochybností. Soud další dokazování ve věci neprováděl, když oba účastníci se při jednání soudu dne 10. 5. 2023 shodli na tom, že ohledně toho, v jaké výměře pozemky, za které je požadovaná finanční náhrada, zasahují do pozemků parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] a parc. [číslo] v kat. úz. [část obce], jež jsou tvořeny komunikací, je možné vycházet ze srovnávacích materiálů vypracovaných žalovaným (po jejich úpravě při jednání soudu – viz protokol o jednání č. l. 317) a ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení] a není třeba vypracování doplňku znaleckého posudku.

14. Po skutkovém a právním posouzení věci tedy soud dospěl k tomuto závěru.

15. Žalobkyně je oprávněnou osobou dle § 4 odst. 4 zákona o půdě, když její právní předchůdce pan [jméno] [příjmení] zemřel dříve, než bylo o jeho nároku na vydání pozemků správním orgánem rozhodnuto. Nabytí dědictví žalobkyní jako jediné dědičky bylo potvrzeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 37 D 128/2004-178 ze dne 23. 3. 2006 O nároku na vydání pozemků bylo správním orgánem rozhodnuto dne 28. 7. 2017 tak, že bylo určeno, že žalobkyně není vlastníkem id. těchto nemovitostí: dle PK parc. č. parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 1184 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 1594 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 10304 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], pastvina, o výměře 111 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 110 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], role, o výměře 94 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], role, o výměře 3210 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], pastvina, o výměře 704 m2, PK parc. [číslo] v kat. ú. [část obce], zahrada, o výměře 1065 m2, s tím, že žalobkyni náleží náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Protože právní předchůdce žalobkyně zemřel až poté, co uplatnil nárok na vydání pozemků, byla v rámci správního řízení otázka procesního nástupnictví po zesnuvším původním účastníkovi (včetně jeho podílu) i otázka vymezení okruhu osob, vůči nimž bylo pozemkovým úřadem pravomocně rozhodnuto o nevydání odňaté nemovitosti pro překážky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě (coby hmotněprávní předpoklad poskytnutí náhrady za nevydanou nemovitost), vyřešena závazně, a to i pro soudy rozhodující v řízení o poskytnutí finanční náhrady podle § 16 zákona o půdě. Soud tedy musí respektovat výrokem pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví (§ 9 odst. 4 zákona o půdě) vyslovené konkluze o procesním nástupnictví žalobkyně do práv původního účastníka správního řízení včetně určení jejího podílu na restitučním nároku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2775/2021, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 13/2022-117 a č. j. 14 Co 24/2022-286). Z dané judikatury tedy vyplývá, že aktivní věcná legitimace žalobkyně k podání žaloby na zaplacení finanční náhrady za nevydané pozemky, včetně stanovení jejího podílu na této finanční náhradě (1/2), je dána přímo výrokem rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 28. 7. 2017 č. j. SPÚ 281254/2017 Kav, kterým je soud vázán a není oprávněn jeho věcnou správnost přezkoumávat. Usnesení dědického soudu tedy není nutné. Co do určení, zda všechny v rozhodnutí uvedené pozemky spadají do působnosti zákona o půdě, soud vázán není, neboť touto otázkou se správní orgán nezabýval a tato otázka se řeší až v řízení o poskytnutí finanční náhrady.

16. Soud se tedy následně zabýval působností zákona o půdě. Dle § 1 písm. a) cit. zákona se zákon o půdě vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveným tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Dle § 30 zákona o půdě se ustanovení části druhé a § 20 nelze použít pro případy, kdy byla věc získána v době nesvobody osobami státně nespolehlivými, nebo v důsledku rasové persekuce. Dle § 1 odst. 2, 3 zákona č. 53/1966 o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném k 24. 6. 1991, zemědělským půdním fondem je zemědělská půda obhospodařovaná (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny) a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Do zemědělského půdního fondu náležejí též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné, jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.

17. Z provedených listinných důkazů, zejména ortofotomap z roku 1953, má soud za prokázané, že pozemky dle KN parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] a parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] byly ke dni jejich přechodu na stát (v té době označeny dle PK) 7. 9. 1954 tvořeny komunikací. Jednalo se o komunikaci sloužící veřejné dopravě, nikoli pouze o polní cestu sloužící k obhospodařování okolních pozemků. Komunikace se na daných pozemcích nachází dodnes. Je tedy zřejmé, že k 7. 9. 1954 tyto pozemky netvořily zemědělský půdní fond a ani nebyly udržovány v takovém stavu, aby mohly být nadále k zemědělským účelům využívány. Tento závěr byl do určité míry potvrzen i znaleckým posudkem Ing. [příjmení], když tento na straně 2 znaleckého posudku uvedl, že některé pozemky již v době přechodu na stát tvořily komunikace. O jaké pozemky a v jaké výměře se jedná, však neuvedl. Na základě shora uvedeného tedy soud dospěl k závěru, že na pozemky dle KN parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] a parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] se působnost zákona o půdě stanovená v § 1 a § 30 nevztahuje a proto za jejich nevydání žalobkyni finanční náhrada dle § 16 zákona o půdě nenáleží (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, sp. zn. 28 Cdo 3496/2020). Vzhledem k tomu, že pozemky označené dle KN uvedené shora, byly v době přechodu na stát označeny dle PK a byly vymezeny odlišně, musel se soud zabývat tím, v jakém rozsahu se tyto pozemky vzájemně překrývají. Vzhledem k tomu, že oba účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, soud nenechal na toto vypracovat doplněk znaleckého posudku, ale vycházel ze srovnávacích tabulek a nákresů vypracovaných žalovaným a dospěl k tomuto závěru. Komunikace zasahovala do těchto pozemků v tomto rozsahu: -) PK parc. [číslo] ve výměře 73 m2 -) PK parc. [číslo] ve výměře 2 350 m2 -) PK parc. [číslo] ve výměře 704 m2 -) PK parc. [číslo] ve výměře 127 m2 -) PK parc. [číslo] ve výměře 955 m2 18. Při ocenění nevydaných pozemků je tedy třeba shora uvedené výměry, na které se působnost zákona o půdě nevztahuje, odečíst z celkové výměry daných pozemků: Nevydané pozemky dle rozhodnutí SPÚ; Celková výměra pozemku (m2) dle rozhodnutí SPÚ; Výměra pozemku (m2), na kterou se nevztahuje působnost zákona o půdě; Výměra pozemku (m2), na kterou se vztahuje působnost zákona o půdě – bude za ni poskytnuta finanční náhrada 4216; 1 184; --; 1 184 4220; 1 594; --; 1 594 4221; 10 304; --; 10 304 4222; 111; --; 111 4223; 110; 73; 37 4224; 94; --; 94 4225; 3 210; 2 350 a 127; 733 4228; 704; 704; 0 4230; 1 065; 955; 110 19. Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Ustanovení § 28a zákona o půdě pak stanoví, že náhrady se poskytují v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

20. Ústavní soud ČR v nálezu ve věci Pl. ÚS 21/19 uvedl, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob. Odkázal na své předešlé rozhodnutí II.ÚS 4139/16, ve kterém uvedl, že stanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.

21. V rozhodnutí Nejvyšší soud ČR ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16. 2. 2021 rozhodl tak, že za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Tato náhrada má být navyšována či naopak snižována toliko ve výjimečných případech (str. 5). Mimořádné okolnosti pro navýšení nebo snížení této finanční náhrady nebyly v řízení ani jedním z účastníků tvrzeny.

22. Při určení výše finanční náhrady žalobkyni tedy soud vycházel ze shora uvedených výměr předmětných pozemků a z jejich ocenění stanovené znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], neboť s jeho závěry ohledně stanovení charakteru oceňovaných pozemků soud souhlasil. Proti znaleckému posudku zásadně nic nenamítali ani účastníci řízení. Nevydané pozemky dle rozhodnutí SPÚ; Výměra pozemku (m2), na kterou se vztahuje působnost zákona o půdě – bude za ni poskytnuta finanční náhrada; Cena pozemku za m2 v Kčs zjištěná ve znaleckém posudku Ing. [příjmení]; Cena pozemku v Kčs v oceňované výměře 4216; 1 184; 232,50; 275 280 4220; 1594; 250; 398 500 4221; 10 304; 250; 2 576 000 4222; 111; 232,50; 25 807,50 4223; 37; 250; 9 250 4224; 94; 250; 23 500 4225; 733; 250; 183 250 4228; 0; 232,50; 0 4230; 110; 232,50; 25 575 Ocenění všech pozemků v Kčs; 3 517 162,50 23. S ohledem na sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16. 2. 2021 nalézací soud rozhodl tak, že přiznal žalobkyni jako oprávněné osobě šestinásobek jejího nevypořádaného restitučního nároku. Dle rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 28. 7. 2017 č. j. SPÚ 281254/2017 Kav náleží žalobkyni 1/2 restitučního nároku, tj. 1/2 z 3 517 162,50 Kč, celkem tedy 1 758 581,20 Kč. Tuto částku soud zvýšil v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu na šestinásobek a žalobkyni tak výrokem I. rozsudku přiznal finanční náhradu ve výši 10 551 487,50 Kč.

24. Lhůtu k plnění stanovil soud v souladu s požadavkem žalobkyně v žalobě, když tato splatnost svého nároku na zaplacení finanční náhrady odvozovala v souladu s § 16 zákona o půdě uplynutím 3 let od doručení výzvy k plnění. Mezi účastníky nebyl spor o tom, že žalobkyně požádala o poskytnutí finanční náhrady dne 27. 7. 2021 dopisem odeslaným datovou zprávou. 3 roky tak uplynou dne 27. 7. 2024, první den prodlení nastane až 28. 7. 2024. Proto soud rozhodl tak, že dospělý závazek (je splatný ke dni rozhodnutí soudu) přiznal tak, že úrok z prodlení podle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, poběží až od prvního dne po marném uplynutí zákonné lhůty k plnění (výrok I.).

25. Co do zbylé částky ve výši 3 065 766 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 7. 2024 soud žalobu výrokem II. zamítl z důvodů uvedených shora (na část nevydaných pozemků se nevztahuje působnost zákona o půdě, nelze tedy za ně přiznat finanční náhradu).

26. O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala v řízení zaplacení částky v celkové výši 13 621 140 Kč. Žalobě bylo vyhověno co do částky 10 551 487,50 Kč, zamítnuta byla co do částky 3 065 766 Kč a zastaveno řízení z procesního zavinění žalobkyně bylo co do částky 3 886,50 Kč. Co do přibližně 77 % předmětu řízení tak byla úspěšná žalobkyně a co do přibližně 23 % předmětu řízení žalovaný, žalovaný je proto povinen uhradit žalobkyni 54 % jejich nákladů řízení. Úspěch žalovaného se neodvíjel od výše plnění – finanční náhrady, ale spočíval v tom, že nárok na finanční náhradu za pozemky, na které se nevztahovala působnost zákona o půdě, nebyl důvodný ani co do základu. 100 % nákladů řízení žalobkyně by bylo představováno náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 621 140 Kč (resp. ve výši 13 617 253,50 Kč) sestávající z částky 49 780 Kč (při změně tarifní hodnoty zůstává shodná) za každý z 13 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, sepis žaloby, vyjádření z 22. 10. 2021, účast na jednání soudu 21. 1. 2022, vyjádření z 12. 5. 2022 a z 23. 9. 2022, účast na jednání soudu 18. 1. 2023, vyjádření z 17. 2. 2023, účast na jednání soudu 27. 3. 2023, vyjádření z 5. 5. 2023, účast na jednání soudu 10. 5. 2023, písemný závěrečný návrh, účast na jednání soudu 24. 5. 2023) včetně 13 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a 21 % DPH ve výši 136 718,40 Kč 100 % nákladů řízení žalobkyně by tak činilo 787 758,40 Kč, přičemž 54 % z této částky činí 425 389,50 Kč. Co se týče vyjádření ze 17. 3. 2023, za tento úkon soud žalobkyni odměnu nepřiznal, neboť jej shledal zcela neúčelným, když vyjádření bylo učiněno měsíc po předchozím vyjádření a nic nebránilo žalobkyni, učinit je společně (a to i po obsahové stránce). Lhůtu k plnění stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta druhá o. s. ř. s ohledem na výši přiznané částky a na to, že žalovaná má určitá pravidla, která musí při zacházení se svým rozpočtem dodržovat.

Poučení