72 Co 139/2025 - 217

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň Mgr. Pavly Polednové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: [právnická osoba]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za níž jedná [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] 2. [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 115 820 EUR s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne, 9. prosince 2024, č. j. 37 C 184/2021-187, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaní 1 a 2 zaplatili společně a nerozdílně částku ve výši 115 820 EUR s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 28. 7. 2020 do zaplacení (výrok I.), rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a dále, že žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 115 820 EUR s příslušenstvím, způsobené nezákonným rozhodnutím [Orgán veřejné moci] č. j. [spisová značka], o zadržení zboží, a dále nezákonným usnesením o zahájení trestního řízení jednatele žalobkyně, [jméno FO], ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně tvrdila, že nezákonnými rozhodnutími justičních a celních orgánů došlo ke zmaření jejího obchodu se společností [právnická osoba], která si u ní objednala dodávku 815 kusů [podezřelý výraz] devíti typů [podezřelý výraz] a za objednané zboží jí zaplatila kupní cenu 115 820 EUR. Žalobkyně objednané zboží v celkovém množství 816 kusů (rozdíl jedné [podezřelý výraz] je způsoben reklamací) dne [datum] odeslala společnosti [právnická osoba] prostřednictvím spediční společnosti [právnická osoba]. K dodání zboží zákazníkovi žalobkyně však nedošlo, neboť bylo dne 15. 1. 2015 zadrženo [Orgán veřejné moci] a se spediční společností bylo zahájeno správní řízení. Dne 15. 6. 2015 společnost [právnická osoba] reklamovala dodávku zboží a žalobkyně na základě reklamace společnosti [právnická osoba] vrátila zaplacené prostředky ve výši 115 820 EUR. Dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání tehdejšího jednatele žalobkyně [jméno FO] pro spáchání přečinu [podezřelý výraz] dle § 261 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu v souvislosti s pokusem vývozu výše zabavených [podezřelý výraz] do [adresa]. Postupem podle § 78 trestního řádu bylo zabavené zboží vydáno do trestního řízení, kde bylo opět zajištěno. Okresní státní zastupitelství podalo dne [datum] proti [jméno FO] obžalobu a Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 38 T 126/17 postoupil věc [Orgán veřejné moci] k posouzení věci jako přestupku, neboť se nejedná o trestný čin. Usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 23. 9. 2019, č. j. [spisová značka], byla věc odložena s tím, že došlé oznámení neodůvodňovalo zahájení řízení o přestupku. Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 28. 5. 2019, č. j. 38 T 126/2017-966 ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 7. 2019, č.[Anonymizováno]j. 38 T 126/2017-980 zrušil zajištění zboží a rozhodl o jeho vrácení osobě [jméno FO], k němuž následně došlo dne 17. 12. 2019.

3. První žalovaná navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta, neboť v projednávané věci absentuje odpovědnostní titul. Namítala rovněž nedostatek příčinné souvislosti mezi domnělým odpovědnostním titulem a vznikem tvrzené škody a také promlčení žalobou uplatněného nároku.

4. Druhá žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Namítala, že účastníky správních řízení vedených u [adresa] byly subjekty odlišné od žalobkyně, a vyjádřila názor, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem. Upozornila, že žalobkyně by nemohla předmětné zboží legálně vyvézt do Ruské federace ani v případě, že by nebylo zadrženo. Vyjádřila názor, že v dané věci absentuje odpovědnostní titul i existence škody, a namítla rovněž promlčení žalobou uplatněného nároku.

5. Soud prvního stupně měl na základě nesporných tvrzení účastníků za prokázané, že žalobkyně uplatnila svůj žalobní nárok dne 27. 1. 2020 u první žalované a dne 26. 11. 2021 u druhé žalované k předběžnému projednání, přičemž obě žalované nárok žalobkyně odmítly jako nedůvodný. Za účelem zjištění skutkového stavu věci provedl soud prvního stupně dokazování a vyšel zejména ze zjištění, že [Orgán veřejné moci] svým rozhodnutím ze dne 4. 3. 2015, č.j. [spisová značka] rozhodl podle ustanovení § 310 a § 309 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“) o zajištění zboží „[podezřelý výraz]“ v počtu 816 kusů. [právnická osoba] svým rozhodnutím ze dne 21. 5. 2015, č. j. [spisová značka] zamítlo odvolání společnosti [právnická osoba]. proti rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne [datum] č. j. 13917-8/2015-610000-22.6. s tím, že zajištěné zboží má být zbožím ve smyslu Přílohy 2 nařízení Rady (EU) č. 883/2014, a nelze jej proto vyvézt do Ruské federace. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo rovněž uvedeno, že věci byly zajištěny s ohledem na probíhající přestupkové řízení se společností [právnická osoba]. [Orgán veřejné moci] podle § 78 odst. 1 a 3 tr. řádu vydal dne [datum] věci zajištěné na základě rozhodnutí č.j. 13917-8/2015-610000-22.6 jako věci důležité pro trestní řízení. Na základě usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne 22. 3. 2017 bylo podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání s panem [jméno FO] pro spáchání [podezřelý výraz] podle § 261 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Na pana [jméno FO] byla k Okresnímu soudu Praha – východ byla podána obžaloba ze dne 24. 8. 2017, a to pro spáchání trestného činu [podezřelý výraz] podle § 261 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst.1 trestního zákoníku. Okresní soud [adresa] – východ usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 38 T 126/2017 postupem podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupil věc [Orgán veřejné moci] k posouzení věci jako přestupku. V bodu 45 odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že soud došel na základě prohlášení dodavatele [podezřelý výraz], dřívějšího celního prohlášení žalobkyně a znaleckého posudku k závěru, že zajištěné zboží jsou tzv. frakovací koule. Soud disponoval rovněž vyjádřením znalce, podle kterého zajištěné zboží nemohlo být součástí kuličkových ložisek, a to vzhledem k jejich vlastnostem i počtu jednotlivých rozměrů. Podle názoru soudu se tak jedná o zboží spadající pod Přílohu 2 nařízení Rady (EU) č. 883/2014, přičemž [jméno FO] vědomě a po výslovném upozornění pracovníků přepravních společností vyvinul snahu ke změně označení zajištěného zboží, tak aby jej bylo lze vyvést do [adresa] v rozporu se zákazem stanoveným v nařízení EU. Soud věc postoupil do přestupkového řízení v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Okresní soud Praha – východ na základě usnesení ze dne 28. 5. 2019 č.j. 38 T 126/2017-966 ve znění opravného usnesení postupem ze dne 29. 7. 2019 podle § 79f odst. 1 trestního řádu zrušil zajištění věcí [podezřelý výraz] a podle § 80 odst. 1 trestního řádu je vrátil obžalovanému [jméno FO]. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 6. 12. 2018 nabylo právní moci dne 13. 3. 2019. S ohledem na skutečnost, že nebylo rozhodnuto o trestu propadnutí věci a nepřipadal v úvahu postup podle § 101 trestního zákoníku, soud rozhodl o vrácení zajištěných věcí. Zboží zajištěné na základě rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 4. 3. 2015, č. j. [spisová značka] bylo vráceno dne 17. 12. 2019.

6. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Měl za splněnou podmínku pro uplatnění předmětného žalobního nároku u soudu představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila žalobou dva rozdílné procesní nároky spojované jediným žalobním požadavkem spočívajícím v jediné vzniklé škodě, shledal s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu opodstatněným, aby věc byla projednána se dvěma žalovaným, respektive se žalovanou Českou republikou jednající dvěma odlišnými organizačními složkami státu. Dále soustředil pozornost na předpoklady odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou škodu ve výši 115 820 EUR s tím, že v průběhu řízení postupem podle § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) nepřipustil žalobkyní navrhovanou změnu žaloby v podobě alternativního petitu, podle něhož pokud by nebyla žalobkyně úspěšný se svou žalobou, měl soud rozhodnout alespoň o nároku na náhradu skutečné škody ve výši 87 994 USD s příslušenstvím. Soud prvního stupně tedy při projednání věci vyšel z toho, že žalobkyně se domáhá náhrady jediné škody v podobě ušlého zisku s tím, že za její příčinu označuje dvě skutečnosti, a to nezákonné rozhodnutí [Orgán veřejné moci], č. j. [spisová značka], a dále nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního řízení jednatele žalobkyně [jméno FO], ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. [spisová značka] s tím, že do tohoto trestního řízení zmíněný celní úřad vydal zboží patřící žalobkyni.

7. Soud prvního stupně pak na základě provedeného dokazování poukázal na to, že žalobkyní označená rozhodnutí nebyla nikdy jako nezákonná zrušena, a tudíž nemohou být odpovědnostním titulem ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nadto dle soudu prvního stupně nelze přehlédnout, že sama žalobkyně ani nebyla účastníkem řízení, ve kterých byla zmíněná rozhodnutí vydána. I kdyby tedy bylo lze tato rozhodnutí považovat za nezákonná, žalobkyně by nebyla aktivně legitimována k podání žaloby (§ 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Byť v některých výjimečných případech lze uvažovat i o prolomení omezení stanovených v § 7 zákona č. 82/1998 Sb., musí být ve smyslu judikatury Ústavního soudu k takovémuto postupu dány náležité důvody. V projednávané věci však dle soudu prvního stupně takové důvody absentují. Zboží bylo zajištěno jako zboží, jehož vývoz do [adresa] je zakázán. V rámci trestního řízení pak bylo prokázáno, že se skutečně jedná o zboží ve smyslu Přílohy 2 nařízení Rady (EU) č. 883/2014. Správní ani trestní řízení tak nebyly projevem svévole, či excesivního jednání. Naopak tato řízení směřovala k zamezení jednání, jehož potlačení je s ohledem na probíhající válečný konflikt iniciovaný [adresa] pociťováno obzvláště naléhavě.

8. Soud prvního stupně vzal v úvahu z judikatury Ústavního soudu plynoucí závěr, že pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a plenární nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10). Současně nicméně vyšel ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání, respektive před zahájením trestního stíhání. V poměrech projednávané věci je tak dle soudu prvního stupně podstatné, že rozhodnutí o zajištění věcí nebylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, když Okresní soud Praha – východ svým usnesením ze dne 28. 5. 2019 rozhodl o zrušení zajištění věcí postupem podle § 79f odst. 1 trestního řádu. Poukázal na to, že dle odůvodnění tohoto rozhodnutí zajištění bylo zrušeno z důvodu nabytí právní moci rozhodnutí, kterým byla věc postoupena do přestupkového řízení. Současně s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud prvního stupně pak uzavřel, že samotná doba zajištění nebyla nijak excesivní, když zajištění věcí trvalo necelých 5 let, a ani řízení nebyla projevem svévole na straně orgánu moci veřejné. Na základě uvedeného pak dospěl k závěru, že ohledem na absenci odpovědnostního titulu je namístě žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Z uvedeného důvodu shledal nadbytečným zabývat se samotnou škodou, respektive její výší. Nicméně uzavřel, že pokud žalobkyně svoji újmu v podobě ušlého zisku spojovala právě s obchodní spoluprací se společností [právnická osoba], žádná škoda jí vzniknout nemohla, neboť již se samotných žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobkyně svůj ušlý zisk spojuje s obchodem, jehož realizace byla vyloučena v souladu s Přílohou 2 nařízení Rady (EU) č. 883/2014. Nad rámec uvedeného pak doplnil, že v intencích závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2024, č. j. 30 Cdo 1157/2024-128 posuzoval projednávanou věc prizmatem toho, že žalobkyně se domáhala náhrady škody z titulu nezákonných rozhodnutí, nicméně i kdyby snad bylo lze připustit, že v období od zajištění zboží do jeho vydání do trestního řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v souladu s § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. by takovýto nárok žalobkyně musel být promlčen, a to s ohledem na žalobní tvrzení stran reklamace společnosti [právnická osoba] dne 15. 6. 2015 i okamžik uplatnění nároku u žalovaných. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v řízení zcela procesně úspěšným žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Stručně zrekapitulovala skutkový základ žalobou uplatněného nároku a poukázala na to, že po 5 letech ode dne zajištění dostala zpět pouze část zajištěného zboží, které navíc z důvodu nedostačujících podmínek pro úschovu během zajištění a z důvodu posunu technologií v oblasti plastových polymerů snížilo svou hodnotu z původních obchodních 115 860 EUR nebo pořizovacích 87 994 USD na aktuálních 0 Kč. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil řadu právních otázek a rozhodl v rozporu se závaznými rozhodnutími nadřízených soudů. S poukazy na judikaturu Nejvyššího soudu uvedla, že pro vnik odpovědnosti státu za škodu nemusí být splněna podmínka, aby rozhodnutí, které způsobilo škodu, bylo výslovně zrušeno jako nezákonné. Dále poukázala na to, že ač nebyla účastníkem dotčeného trestního a celního řízení v procesním smyslu, její majetek (předmětné zboží) byl v průběhu obou řízení zajištěn, tj. maximálním způsobem bylo zasaženo do jejího vlastnického práva. Dovozovala, že ač nebylo výslovně deklarováno zrušení předmětných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a celních orgánů pro nezákonnost, bylo možné prostou logikou fakticky k takovému závěru dospět. Poukázala na to, že policejní a soudní orgány zajišťovaly zboží z důvodu, že podezíraly jednatele žalobkyně ze spáchání trestného činu, tato domněnka se však nepotvrdila. Nadto upozornila, že při následném projednání ve správním řízení [Orgán veřejné moci] dospěl k závěru, že se nestal ani přestupek. Vyjádřila názor, že pokud by státní orgány nepochybily a nezahájily následně nepotvrzená deliktní řízení, zboží žalobkyně by nikdy nebylo zajištěno. Nebyla by tak vyřazena ze svého vlastnického práva, mohla by předmětné zboží prodat nebo jej alespoň využít ke svému účelu, dokud se rozvojem technologií „nezkazilo“. Rozsudek soudu prvního stupně označila žalobkyně za nezákonný a ústavně nekonformní, pokud soud prvního stupně vyloučil poskytnutí náhrady škody za zadržené zboží jiné osobě než obviněnému. Nepřezkoumatelné jsou pak dle žalobkyně závěry soudu prvního stupně v části, kdy odkazují na judikaturu, která podporuje názory žalobkyně nebo minimálně nepodporuje závěry napadeného rozsudku. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, případně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení s tím, aby věc projednal jiný samosoudce.

10. První žalovaná ve svém vyjádření vyjádřila souhlas se závěry soudu prvního stupně a napadený rozsudek označila za věcně správný. Jako nedůvodné odmítla odvolací námitky žalobkyně a poukázala na to, že předmětem řízení byla náhrada škody v podobě ušlého zisku, přičemž náhrada skutečné škody způsobené údajným nesprávným skladováním není a nikdy nebyla předmětem tohoto řízení. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci není dán odpovědnostní titul a žalobkyně není subjektem věcně aktivně legitimovaným z titulu nezákonného trestního stíhání svého jednatele [jméno FO]. Poukázala na to, že žalobkyní tvrzená škoda v podobě ušlého zisku nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s trestním stíháním jejího jednatele, když trestní stíhání bylo zahájeno téměř dva roky po zajištění zboží a neuskutečnění předmětného obchodu. Vyjádřila názor, že za nezákonné rozhodnutí nelze považovat ani rozhodnutí celních orgánů o zajištění zboží, když tato nebyla nikdy pro svou nezákonnost zrušena. Závěrem první žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Druhá žalovaná ve svém vyjádření k podanému odvolání upozornila, že žalobkyně nebyla účastnicí ani jednoho z dotčených správních řízení vedených celními orgány. Zdůraznila, že v těchto řízeních byla vydána rozhodnutí, která jsou pravomocná a platí presumce jejích správnosti. Z uvedeného dle druhé žalované plyne, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby. Poukázala na to, že skutečnost, že zboží bylo celními orgány zajištěno, jde k tíži společnosti [právnická osoba]., která v předmětném celním řízení byla v pozici hlavního povinného, respektive porušila příslušné celní předpisy, za což jí byl ve správním řízení uložen trest. Uvedla, že žalobkyně dezinterpretuje smysl usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne 23. 9. 2019, č. j. [spisová značka], který rozhodl o tom, že pan [jméno FO] se nedopustil porušení celních předpisů, a vysvětlila, že jmenovaný nebyl v postavení hlavního povinného, tedy osoby odpovědné za správnost celního prohlášení, když tímto hlavním povinným byla společnost [právnická osoba]. Zdůraznila, že situace není taková, jak ji v odvolání žalobkyně popisuje, a tudíž se na ni nevztahuje ani judikatura, které se v odvolání dovolává. Vyjádřila názor, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a přiléhavě na něj aplikoval právní předpisy. Navrhla tedy, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud podle § 213 o.s.ř. částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a podle § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožňuje. Odvolací námitky žalobkyně nejsou způsobilé správnost meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně zpochybnit.

14. Stát podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (§ 5 zákona č. 82/1998 Sb.). Nárok na náhradu škody způsobné nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Z ustálené judikatury také plyne, že soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Soudní praxe je rovněž ustálena v závěru, že stát odpovídá za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Uvedený závěr vychází z extenzivního výkladu, podle něhož se jedná o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 21. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2371/2009).

15. Ve vztahu k zajištění prostředků v trestním řízení pak judikatura dospěla k závěru, že za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o zajištění peněžních prostředků na účtu stát odpovídá, bylo-li rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 479/2007). Bylo-li rozhodnutí zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007). Současně judikatura dospěla k závěru, že odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a odst. 1 trestního řádu) ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013).

16. Dovolací soud v posledně zmíněném rozhodnutí současně akcentoval judikaturu Ústavního soudu, representovanou nálezem ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, či nálezem ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07, týkající se rozhodování o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků na účtu podle § 79 odst. 3 trestního řádu, z níž vyplývá, že sice „oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni“, nicméně „musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli“, přičemž „tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho.“ Na základě uvedeného pak shledal potřebným zabývat se posouzením včasnosti vydání rozhodnutí o zrušení zajištění peněžních prostředků a v rámci toho hodnotit, zda doba do vydání tohoto rozhodnutí odpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci (zde rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků), a pokud nikoliv, zda délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu (i ostatních orgánů činných v trestním řízení) v projednávané věci (jeho činnosti či nečinnosti) nebo naopak byla způsobena nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013).

17. Ústavní soud pak ve své judikatuře uzavřel, že zajištění věci podle ustanovení § 79a trestního řádu je institutem, který napomáhá objasňování závažné trestné činnosti, jehož podstatou je omezení dispozičního práva s danými prostředky tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, jelikož může být dalším šetřením vyvrácen. V tomto směru je však významný faktor plynutí času, kterým je stav věci významně modifikován. Pokud jsou totiž finanční prostředky "dočasně" zajištěny již více než 12 let, dostává se tato okolnost do kolize s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. Zde není možné se spokojit s pouhým zjištěním, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a že není projevem svévole. U mnohaletých zajištění je třeba nad rámec těchto požadavků zohlednit, co ovlivňuje délku samotného zajištění, tedy zda je dána objektivní složitostí trestní věci či uplatňováním (i obstrukčním) procesních práv, nebo zda je délka řízení ovlivněna neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba zohlednit, jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku trestního řízení podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy. Přihlédnout je pak nutné i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuální představuje (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1367/17).

18. Soud prvního stupně se v projednávané věci zabýval podmínkami odpovědnosti státu v souladu s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. a z hledisek vymezených citovanou judikaturou. Na tomto základě pak dospěl k správnému závěru, že v daném případě není dána existence odpovědnostního titulu, z něhož by bylo možno odvozovat odpovědnost žalované za žalobkyní tvrzenou škodu v podobě ušlého zisku ve výši 115 820 EUR.

19. Rozhodnutí celních orgánů o zajištění předmětného zboží vydaná ve správním řízení vedeném proti spediční společnosti [právnická osoba]. nebyla zrušena či změněna pro nezákonnost, a tudíž je nelze považovat za nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Stejný závěr lze učinit i ve vztahu k rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, na jehož základě bylo předmětné zboží zajištěno v trestním řízení vedeném proti jednateli žalobkyně [jméno FO]. Nezákonnost tohoto rozhodnutí, respektive nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení pak nelze ve smyslu shora citované judikatury bez dalšího dovozovat ani ze skutečnosti, že trestní stíhání jednatele žalobkyně, v jehož rámci došlo k zajištění předmětného zboží, neskončilo odsuzujícím rozsudkem.

20. Soud prvního stupně se při zkoumání naplnění podmínek odpovědnosti státu za tvrzenou škodu v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu správně zabýval také tím, zda rozhodnutí o zajištění předmětného zboží nebylo projevem svévole orgánů státu při výkonu veřejné moci a zda délka zajištění odpovídá objektivní složitosti dotčeného správního a trestního řízení, respektive jakou relevanci mají argumenty podporující trvání zajištění, tedy zdali jsou tyto argumenty vymezené na počátku řízení podporovány vývojem a směřováním celého případu. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně v názoru, že výsledky provedeného dokazování a zjištěné skutečnosti neopodstatňují závěr o svévoli či excesivním jednání orgánů veřejné moci při zajištění předmětného zboží, jakož i o nepřiměřenosti délky tohoto zajištění.

21. Důvodem, na jehož základě celní orgány a následně orgány činné v trestním řízení přistoupily k zajištění předmětného zboží, určeného v rámci obchodního vztahu žalobkyně se společností [právnická osoba] k vývozu do [adresa], vycházely z podezření, že se jedná o zboží, jehož vývoz do [adresa] je zakázán, neboť jde o zboží uvedené v příloze 2 nařízení Rady (EU) č. 883/2014 ze dne [datum], o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem [adresa] destabilizujícím situaci na [adresa] (dále jen „nařízení Rady (EU) č. 883/2014“). Uvedená argumentace vedoucí k zajištění zboží nebyla v průběhu celního i trestního řízní nijak zpochybněna, respektive zmíněné podezření bylo prokázáno. V celním správním řízení byla společnost [právnická osoba]. uznána vinnou ze spáchání správního deliktu dle § 294 odst. 1 písm. e) celního zákona, kterého se dopustila tím, že v tranzitním celním prohlášení u popisu zboží deklarovala nesprávné údaje důležité pro rozhodnutí celního úřadu. Skutečnost, že předmětné zboží je zbožím, které je podle nařízení Rady (EU) č. 883/2014 zakázáno vyvážet do [adresa], nebyla zpochybněna ani v průběhu trestního stíhání jednatele žalobkyně [jméno FO], stejně jako to, že jmenovaný vědomě vyvinul snahu o změnu označení dotčeného zboží z hlediska jeho účelu a omyl na jeho straně lze vyloučit. Pokud pak trestní stíhání jednatele žalobkyně [jméno FO] skončilo postoupením [Orgán veřejné moci] k posouzení věci jako přestupku, nestalo se tak z důvodů zpochybňujících argumenty vedoucí k zajištění zboží, nýbrž proto, že dle závěrů trestního soudu stupeň škodlivosti jeho jednání je nižší a nenaplňuje znaky přečinu [podezřelý výraz] podle § 261 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu (srovnej usneseni Okresního soudu Praha– východ ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 38 T 126/2017).

22. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu shledal nedůvodnou pro absenci odpovědnostního titulu. Odvolací soud pak rovněž souhlasí se argumentací soudu prvního stupně v tom smyslu, že absentuje i příčinná souvislost mezi rozhodnutími a postupem orgánů veřejné moci a vznikem tvrzené škody v podobě ušlého zisku, když bez ohledu na postup orgánů veřejné moci byla realizace obchodu, z něhož žalobkyně svůj ušlý zisk odvíjí, zakázána nařízením Rady (EU) č. 883/2014. Pokud pak žalobkyně v odvolání poukazuje na svou skutečnou škodu, pak nárok na její náhradu není předmětem řízení, respektive změna žaloby, kterou byl tento nárok uplatněn alternativně ke stávajícímu nároku na náhradu ušlého zisku, nebyla soudem prvního stupně připuštěna. Nadto, pokud žalobkyně spatřuje důvod znehodnocení zboží v důsledku vývoje technologií, nejedná se o skutečnost, která by měla původ ve výkonu veřejné moci a opodstatňovala závěr o tom, že stát za takto vzniklou škodu odpovídá.

23. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu vůči oběma žalovaným jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Nepochybil ani pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi řízení plně procesně úspěšným žalovaným byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Každé ze žalované byla přiznána náhrada ve výši 600 Kč spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony (sepis vyjádření k odvolání žalobce, účast při ústním jednání 4. 6. 2025) po 300 Kč.

Poučení