72 CO 188/2022 - 319

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. května 2022, č.j. 13 C 66/2021-251, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se mění a) ve výroku II. tak, že do výlučného vlastnictví žalované se přikazují pozemek [parcelní číslo] a pozemek p. č. St. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba domu [adresa], vše nemovité věci nacházející se v obci a [katastrální uzemí] b) ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna na vypořádání spoluvlastnického podílu zaplatit žalobci náhradu ve výši 2 425 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradu nákladů řízení částku 1 225 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradu nákladů řízení částku 1 225 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku [parcelní číslo] a dále pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je i stavba domu [adresa], vše nemovitým věcem nacházejícím se v obci a [katastrální uzemí] (dále též i„ posuzované nemovitosti“). Nemovité věci pak přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrokem II.), jemuž uložil zaplatit žalované na vypořádání spoluvlastnického podílu částkou 2 425 000 Kč (výrokem III.). Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrokem IV.) a každému z nich pak uložil, aby státu na náhradu nákladů řízení zaplatil 1 225 Kč (výroky V. a VI.).

2. Při rozhodování ve věci samé vyšel soud prvního stupně ze závěru, že účastníky nelze nutit, aby proti své vůli setrvávali ve spoluvlastnickém vztahu, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné. Důvod pro přikázání věcí do výlučného vlastnictví žalobce shledal v jeho vyšším zájmu na údržbě posuzovaných nemovitostí s tím, že jsou situovány v místě výhodně dostupném obyvatelům obce, že žalobce předložil představu dalšího zhodnocení a racionálního využití nemovitostí a v lepší připravenosti žalobce k vyplacení vypořádacího podílu žalované, když vycházel ze zjištění, že žalobce na rozdíl od žalované má na svých účtech částky dostačující k vyplacení vypořádacího podílu, stejně jako i k realizaci opravy střechy domu. Nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků odůvodnil závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu z [datum], sp. zn. I. ÚS 262/20.

3. Rozsudek napadla odvoláním žalovaná. Ta souhlasila se zrušením podílového spoluvlastnictví, nikoliv však se zvoleným způsobem jeho vypořádání. Namítla, že i ona je v současnosti připravena vyplatit vypořádací podíl žalobci, stejně tak jako i zabezpečit rekonstrukci domu, když získala další prostředky prodejem části svého majetku, že i nadále vlastní řadu nemovitostí, které by mohla zpeněžit tak, jak to učinila nyní, že je též vlastnicí lesa, má tedy k dispozici dřevo, což by snižovalo její náklady na výměnu střechy. Namítla, že na rozdíl od ní je obec veřejným subjektem, který nakládá s veřejnými prostředky, pro něž existuje účelné využití a určení, a to v podobě rozpočtu obce, že v tomto rozpočtu, na základě aktuálního rozpočtového opatření, jsou prostředky pouze pro vyplacení vypořádacího podílu. Namítla, že její záměr s posuzovanými nemovitostmi je stejný jako žalobce, má v úmyslu jednak rozšířit prodejnu do dalších částí domu a dále v domě zřídit i další provozovnu (cukrárnu, kavárnu). Uvedla, že k rozšíření stávající prodejny chtěla přistoupit již v minulosti, to však neumožnil žalobce, když s tímto nesouhlasil, nesouhlasil ani s parkováním zákazníků prodejny na pozemku před domem. Namítla, že k nemovitostem má citové a historické vazby, neboť v minulosti náležely její tetě [jméno] [příjmení], že její rodiče v domě po svatbě bydleli, původní majitelce [jméno] [příjmení] finančně vypomáhali, ona sama se zde narodila, tetu v době, kdy v domě bydlela, často navštěvovali. Majetek pak byl zabrán státem, ona později získala spoluvlastnický podíl v restituci, chtěla by dům opravit a uvést co možná do dřívějšího vzhledu, že to dluží své tetě. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a nemovitosti přikázal do jejího výlučného vlastnictví s tím, že ji současně zaváže zaplatit vypořádací podíl žalobci. Dále žádala, aby jí proti žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení.

4. Žalobce s odvoláním žalované nesouhlasil, rozsudek soudu prvního stupně měl za správný. Uvedl, že žalovaná sice nabyla spoluvlastnický podíl k nemovitým věcem v restitučním řízení, v domě však nevyrůstala, nebydlela tam, byla příbuznou původních vlastníků v linii pobočné. [jméno] provozovala v budově pohostinství po krátkou dobu, poté prostory přenechala do užívání nájemcům, v objektu probíhaly noční akce, byl narušován pořádek, veřejný prostor před domem zaplněn vozidly nájemců. Od r. 2005 v podstatě nebyly prováděny žádné opravy, dlouhodobě neudržovanou je i zahrada, která je nyní zanedbaná, zarostlá. Žalobce reflektoval na nabídku spoluvlastnice paní [příjmení] na odkoupení jejího spoluvlastnického podílu se zájmem využít objekt situovaný v centru obce v souladu s potřebami občanů a též eliminovat užívání objektu k nevhodným či nekalým účelům. Důvodem pro tento jeho postup byla skutečnost, že objekt nebyl využíván a udržován. Jde o jediný takto zanedbaný objekt v centru obce, která je řádně udržována. Budova je zčásti postavená i na pozemku žalobce, což by přinášelo opět konflikty. Uvedl, že předložil svoji představu účelného využití nemovitostí. Za nevýznamnou považoval námitku, že prostředky na rekonstrukci domu nejsou zohledněny v rozpočtu obce, uvedl v této souvislosti, že musí reagovat až na vývoj situace, proto též nové rozpočtové opatření bylo vydáno až po rozhodnutí soudu prvního stupně. Namítl též, že některé z odvolacích námitek žalované jsou nepřípustně tvrzenými novými skutečnostmi. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, právo na náhradu nákladů řízení pak v souladu s ustálenou judikaturou nepřiznal žádnému z účastníků.

5. Žalovaná podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. s. ř.“) a to z pozice účastníka řízení, tedy jako osoba k tomu subjektivně oprávněná (§ 90, § 201 o. s. ř.). Podala odvolání proti rozsudku, proti němuž je tento opravný prostředek přípustný (§ 201 o. s. ř., § 202 o. s. ř. a contr.). Namítla především nesprávné skutkové závěry soudu prvního stupně a též nesprávné právní posouzení věci, tedy zákonem předvídané odvolací důvody (§ 205 písm. d/, e/ a g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a po částečném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání lze považovat za důvodné.

6. Odvolací soud předesílá, že ač žalovaná nenapadla rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I., jímž bylo rozhodnuto o zrušení podílového spoluvlastnictví obou účastníků k posuzovaným nemovitostem, bylo třeba vycházet ze závěru, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízením s nedělitelným předmětem řízení (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3294/2019 či nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 687/04). V důsledku podaného odvolání tak nemohl samostatně právní moci nabýt ani výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, nedošlo k naplnění předpokladů dle ust. § 206 odst. 2 o. s. ř., předmětem přezkumu tak byl rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku I.

7. Ač žalovaná v odvolání namítla mimo jiné nesprávnost skutkových závěrů soudu prvního stupně, učinila tak do značné míry pouze obecně, konkrétně pak soudu prvního stupně vytkla především, že žalobce nepředložil jediný konkrétní důkaz k prokázání svého tvrzení o tom, k čemu by chtěl nemovitosti využít. Odvolací soud zde měl za to, že skutková zjištění, tak jak je soud prvního stupně popsal v odůvodnění svého rozsudku, odpovídala provedeným důkazům, v převážné míře pak konečně nebyla ani žalovanou zpochybněna, a i odvolací soud neshledal důvodu, pro který by se měl od těchto zjištění odchýlit a učinit jiné skutkové závěry, než k jakým dospěl soud prvního stupně. Takto vycházel ze závěru, že jak pozemek p. [číslo] tak i pozemek p.č. st. [číslo], jehož součástí je dům [adresa], oba nacházející se v obci a [katastrální uzemí], jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví obou účastníků. Žalovaná spoluvlastnický podíl nabyla (nejméně zčásti) dohodou o vydání věci podle zák. č. 403/1990 Sb., uzavřenou dne [datum], žalobkyně pak kupní smlouvou ze dne [datum] (jak bylo patrno z výpisu z katastru nemovitostí), listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí]). Mezi účastníky samotnými pak nebylo sporu o tom, že i žalovaná sama nemovitosti v minulosti užívala (provozovala zde restauraci), v převážné míře však byly nemovitosti pronajímány, dříve za účelem provozu restaurace, v současnosti pouze část za účelem provozu obchodu. Žalovanou předloženým kopiím řady faktur a účtenek pak odpovídal závěr o tom, že v letech 1993 až 2005 byly provedeny různé opravy nemovitostí a některé rekonstrukční práce. Podle žalovanou předložených listin přitom takto měly být vynaloženy prostředky v souhrnu přesahující 600 000 Kč.

8. Závěr toliko o průměrném stavebnětechnickém stavu objektu, zatékání, vlhnutí krovu, stropní konstrukce a obvodových stěn, propadnutí části stropu, odpovídá výsledkům soudem prvního stupně podrobně provedeného místního šetření i obsahu písemného posudku znalce [titul] [jméno] [příjmení], na jehož základě též soud prvního stupně učinil závěr o obvyklé ceně nemovitostí ve výši 4 850 000 Kč Ani v tomto směru nebyly závěry soudu prvního stupně, jakkoliv zpochybněny. Totéž platí i o výši finančních prostředků na účtech jak žalobce, tak i žalované, a to v době rozhodování soudu prvního stupně.

9. Za nedůvodnou měl odvolací soud námitku, že žalobce nepředložil jediný důkaz k prokázání svých tvrzení o tom, jak nemovitosti hodlá využít. Tvrzení žalobce, že do prostor bývalé restaurace by chtěl přesunout stávající obchod se smíšeným zbožím, menší prostory, nyní využívané obchodem, pak pronajmout (k tomuto byl proveden i důkaz vyjádření společnosti [právnická osoba]), zřídit provozovny některých služeb (kadeřnictví, sklenářství), dvůr za budovou využít pro zřízení parkovacích míst, bylo možno mít za prokázané výpovědí místostarostky [jméno] [příjmení]. Tento záměr žalobce pak následně (již v průběhu odvolacího řízení) schválilo i zastupitelstvo žalobce, které vyslovilo též souhlas s nabytím vlastnického práva i ke spoluvlastnickému podílu žalované, jak zjištěno z výpisu z usnesení ze zasedání zastupitelstva, konaného dne [datum].

10. Významná změna oproti stavu v době rozhodování soudu prvního stupně nastala na straně žalované, která prodala kupní smlouvou z [datum] svůj spoluvlastnický podíl na pozemku v katastrálním území Bosonohy a to za kupní cenu ve výši 2 500 000 Kč, tato částka byla následně vyplacena na její účet, objem finančních prostředků na účtech žalované tak významně narostl. Jednalo se o skutečnost nastalou až po vyhlášení přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně, tedy uplatněnou v souladu s ust. § 205a písm. f) o. s. ř., kterou tak bylo třeba při rozhodování o odvolání zohlednit (§ 211, § 154 odst. 1 o. s. ř.).

11. Nebylo sporu o tom, že ani jeden z účastníků nehodlá dále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu, sami se pak na zrušení spoluvlastnictví nedohodli. Správný byl tak závěr soudu prvního stupně o naplnění zákonných předpokladů pro zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví k posuzovaným věcem (§ [číslo] odst. 1, § 1143 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ o. z.“). Stejně tak měl odvolací soud za to, že není důvodu pro zpochybnění oběma stranami zjevně akceptovaného závěru soudu prvního stupně o tom, že reálné rozdělení posuzovaných nemovitostí není dobře možné a že za situace, kdy oba účastníci mají zájem na přikázání posuzovaných nemovitostí do výlučného vlastnictví toho kterého z nich, jsou naplněny zákonné předpoklady pro přikázání posuzovaných nemovitostí za náhradu do výlučného vlastnictví jednomu z nich (§ 1147 věta první o. z.).

12. Na rozdíl od předcházející úpravy (§ 142 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ obč. zák. 1964“), současná právní úprava, a to ust. § 1147 o. z. zakotvuje pouze jedinou podmínku pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví. [příjmení] bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, přičemž soudní praxe je však setrvale ujednocena na závěru, že tato úvaha může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní principy soukromého práva. Mezi tato další možná kritéria se dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim jinak náležela; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci (viz např. rozsudek NS z 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017). K takovým okolnostem náleží vždy i výše podílů spoluvlastníků a účelné využití věci (usnesení Nejvyššího soudu z 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). Z hlediska účelnosti využití věci nevyloučil Nejvyšší soud ani možnost zohlednění skutečnosti, že jeden ze spoluvlastníků vlastní sousední pozemek, jehož spojením s nemovitostí rozdělovanou by vznikl lépe využitelný funkční celek (viz usnesení z 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015).

13. Nejvyšší soud též opakovaně dovodil, že lze přihlédnout i k historické rodinné vazbě některého ze spoluvlastníků, toliko však tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a„ ostatní kritéria“ pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (viz např. rozsudek z 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019). V témže rozhodnutí pak vyslovil i závěr, že není ani vyloučena možnost přihlédnout i k okolnostem, za kterých účastníci spoluvlastnický oddíl nabyli.

14. Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by popsané závěry soudní praxe pominul. Byť za rozhodující považoval hledisko připravenosti k vyplacení vypořádacího podílu, účelného budoucího využití nemovitých věcí a solventnosti k provedení jejich nutné rekonstrukce, zabýval se i hledisky dalšími. Že je měl za toliko podpůrná, odpovídalo (nejméně obecně) i shora popsané judikatuře Nejvyššího soudu.

15. Od doby rozhodnutí soudu prvního stupně však došlo k výše popsané změně na straně majetkových poměrů žalované, konkrétně k realizaci jí již dříve zmiňovaného prodeje spoluvlastnického podílu na pozemku v [obec] a k vyplacení kupní ceny ve výši 2 500 000 Kč. Z předložených výpisů z účtů žalované tak bylo zjištěno, že ta má aktuálně na dvou účtech u [právnická osoba] k dispozici částku přesahující v souhrnu 4 330 000 Kč, zůstatky na dvou účtech jejího stavebního spoření u [právnická osoba] přesahují v souhrnu 280 000 Kč, stav jejího osobního účtu u [právnická osoba] přesáhl částku 300 000 Kč. Připravenost žalované k vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodování odvolacího soudu v důsledku změny nastalé v době po vydání přezkoumávaného rozsudku tak byla shodná s připraveností žalobce (na jehož účtu u [právnická osoba] se dle předloženého výpisu aktuálně nachází částka přesahující 4 540 000 Kč). Odvolací soud pak dále zjistil z rozpočtového opatření žalobce z [datum], [číslo] že žalobce do svých uvažovaných výdajů zahrnul i částku 2 426 225 Kč (odpovídající výši soudem prvního stupně stanoveného vypořádacího podílu a na žalobce připadající části náhrady nákladů řízení státu), z výpisu z usnesení 2. zasedání zastupitelstva žalobce z [datum] pak, že zastupitelstvo souhlasí s nabytím vlastnického práva k posuzovaným nemovitostem dle přezkoumávaného rozsudku, schválilo provedení rekonstrukce budovy [adresa] a její úpravy tak, aby v ní došlo nejprve ke zřízení prodejny smíšeného zboží, později pak i k úpravě nebytových prostor k provozování služeb, stejně jako i schválilo zadání projektové dokumentace k takovéto úpravě budovy.

16. Množství finančních prostředků na účtech účastníků, tak jak byly výše popsány, pak dle názoru odvolacího soudu umožňuje uzavřít, že ani z hlediska finanční připravenosti potřebných investic do posuzovaných nemovitých věcí není mezi účastníky větších rozdílů. Je jistě skutečností, že vedle zůstatku na účtu u [právnická osoba], jehož aktuální výše byla popsána shora, již soud prvního stupně zjistil, že na účtu u [obec] národní banky měl žalobce prostředky ve výši přesahující 8 000 000 Kč. Na druhé straně třeba ale přisvědčit žalované, že obec jako veřejnoprávní korporace (§ 2 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění předpisů pozdějších) plní řadu úkolů v rámci jak samostatné, tak i přenesené působnosti, její majetek musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti (§ 38 odst. 1 zák. o obcích). Zjevně tak nelze ani očekávat, že by veškeré prostředky na účtech (či jejich převážnou část) byl žalobce byl schopen po vyplacení vypořádacího podílu investovat do rekonstrukce domu [adresa]. Konečně, sám žalobce připustil, že stále nepřistoupil k výstavbě uvažovaného Domu pokojného stáří na místě usedlosti [adresa], kterou koupil již v roce 2009 a která (dle žalovanou předložené fotografie) chátrá. Na druhé straně posouzení, vynaložení jakého množství finančních prostředků za tímto účelem lze mít za souladné s posléze citovaným ustanovením zákona (a zda by nebylo vhodnější, aby své finanční prostředky použil raději na přestavbu domu [adresa]), přísluší zastupitelstvu obce v rámci jeho pravomoci schvalovat program rozvoje obce a též její rozpočet (§ 84 odst. 2 písm. a/, b/ zák. o obcích), nikoliv soudu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Jestliže pak zastupitelstvo rozhodlo nejen o záměru nabýt i zbývající spoluvlastnický podíl k posuzovaným nemovitostem, nýbrž i přistoupit k výše zmíněné rekonstrukci budovy, pak dle názoru odvolacího soudu v předmětném řízení lze jen posoudit, zda tento záměr se jeví reálným. Se zohledněním orientační ceny toliko výměny krovu a střešního pláště, zjištěné již soudem prvního stupně (1 687 095 Kč) lze mít za to, že (s ohledem na množství prostředků na účtech obce) by se jednalo o investici jistě zatěžující, nikoliv však vyloučenou, zvláště když žalobce uvažuje s postupnou přestavbou budovy (viz výše zmíněný výpis z usnesení zasedání zastupitelstva z [datum]). Na druhé straně však obdobný závěr lze učinit ohledně reálnosti provedení potřebných úprav žalovanou (z hlediska jejich finančního zajištění), vzhledem k jejím současným finančním poměrům. Realizací prodeje spoluvlastnického podílu na pozemku v [obec] vedle toho žalovaná doložila svoji v řízení před soudem prvního stupně tvrzenou připravenost zajistit si finanční prostředky i prodejem svého jiného majetku.

17. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud neshledal důvodu pro závěr, že by ve prospěch žalobce hovořilo hledisko účelnějšího využití majetku. Ten již v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že by objekt chtěl uvést do takového stavu, aby mohl být využíván v souladu s potřebami občanů k provozování občanské vybavenosti – budovu ke zřízení prodejny (v prostorách bývalé restaurace), dále provozoven služeb, pozemek za domem pak k parkování vozidel uživatelů domu. Žalovaná (která, jak nebylo mezi účastníky sporu, v minulosti budovu užívala i sama, když v ní po určitou dobu sama provozovala restauraci) pak měla již v minulosti v úmyslu do prostor bývalé restaurace rozšířit prodejnu, tento záměr však nerealizovala z důvodu nesouhlasu obce (a to i s parkováním zákazníků před uvažovanou prodejnou jak patrno z vyjádření žalované a zástupce obce při místním šetření dne [datum], stejně jako svědecké výpovědi [jméno] [příjmení]). O využití především domu tak bylo oběma účastníky oběma účastníky uvažováno obdobně, v obou případech ve prospěch občanské vybavenosti využitelné obyvateli obce.

18. Jestliže pak i spoluvlastnické podíly obou účastníků byly shodné, bylo třeba o tom, který z účastníků bude určen výlučným vlastníkem posuzovaných nemovitostí, rozhodnout dle dalších kritérií, byť i takových, které i dle již zmíněné judikatury Nejvyššího soudu jsou obvykle hledisky toliko podpůrnými.

19. Jak soud prvního stupně sám zjistil provedeným místním šetřením a jak ani nebylo mezi účastníky sporu, posuzované nemovité věci se dlouhodobě nachází v neutěšeném stavu. Pozemky v dvorním traktu jsou neudržované, zarostlé, dům sám je z větší části neužívaný, chátrající (včetně části propadlého stropu). Tento stav však nelze přičítat k tíži toliko žalované. Ta, stejně jako žalobce, byla pouze spoluvlastníkem (nejprve s [jméno] [příjmení], později s žalobcem), stav nemovitostí tak byl (jak dovodil i soud prvního stupně) důsledkem oboustranné a vzájemné neschopnosti spoluvlastníků dohodnout se. Byť nejméně některé z žalobcem předložených listin vypovídají o zjevně obtížné komunikaci s žalovanou (která se nedostavila k předání spoluvlastnického podílu žalobci předchozí spoluvlastnicí [jméno] [příjmení], aby následně brojila proti tomu, že prohlídka proběhla bez její přítomnosti, požadovala zaslání seznamu osob, kteří se prohlídky zúčastnily, fotografií, které byly pořízeny – to vše ve vztahu k žalobci, který po nabytí spoluvlastnického podílu byl ve vztahu k posuzovaným nemovitostem ve zcela stejném postavení jako ona sama – tedy podílovým spoluvlastníkem se spoluvlastnickým podílem o velikosti ), ani ze strany žalobce nebylo ani tvrzeno nic, co by svědčilo závěru, že by on sám něco učinil nad rámec této povětšinou neúspěšné komunikace pro dosažení rozhodnutí o významných záležitostech společných věcí (zejména týkajících se jejich užívání, údržby, oprav) před podáním žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví – nabízela se přitom možnost obrátit se na soud s požadavkem na nahrazení projevu vůle žalované.

20. Ve prospěch žalobce pak svědčila skutečnost, že je vlastníkem pozemku p. [číslo] na kterém se nachází část přístavby domu [adresa], sloužící jako vchod do stávající prodejny. Naproti tomu skutečnost, že pozemek [parcelní číslo] sousedí pozemkem p. č. st. [číslo] a bezprostředně i s uliční částí domu [adresa] ve prospěch žalobce přičítáno být nemohlo. Nebylo sporu o tom, že pozemek [parcelní číslo] je veřejnou komunikací sloužící, mimo jiné, právě i k přístupu k domu [adresa], stejně však jako i k řadě budov dalších, jak patrno ze snímku katastrální mapy, která byla přílohou znaleckého posudku znalce [titul] [jméno] [příjmení]. Je-li účelem veřejné komunikace její užívání veřejností, včetně vlastníků nemovitostí z této komunikace přístupných, pak dle názoru odvolacího soudu právě veřejný charakter tohoto pozemku nemůže jeho vlastníka upřednostňovat v jeho nároku soukromoprávním, vyplývajícím ze spoluvlastnictví jiné nemovitosti z tohoto pozemku přístupné. Naproti tomu není sporu o tom, že pokud by se žalobce stal výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. [číslo], získal by tak přístup i ke z veřejné komunikace nepřístupné dvorní části pozemku p. č. st. [číslo], který je rovněž v jeho vlastnictví.

21. Ve prospěch žalované svědčí pak dle názoru odvolacího soudu nejen skutečnost, že žalovaná je spoluvlastnicí posuzovaných nemovitostí mnohonásobně déle než žalobce (od roku 1991) i širší historické hledisko zahrnující skutečnost, že nemovitosti v minulosti náležely právním předchůdcům žalované, jimž byly v době nesvobody odňaty a žalovaná získala spoluvlastnický podíl (či nejméně jeho část, jak patrno z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí]) na základě dohody o vydání věci dle zákona č. 403/1990 Sb., jehož účelem bylo zmírnění následků majetkových křivd a to mimo jiné formou vydání věci osobě, které byla právě v době nesvobody odňata na základě některého ze zákonem vymezených předpisů. Jestliže pak ke zřízení přístavby nacházející se z části i na pozemku [parcelní číslo] zjevně došlo právě v době odnětí nemovitostí právním předchůdcům žalované, pak preference skutečnosti, že část domu [adresa] se nachází na pozemku žalobce pro účely rozhodnutí o přikázání posuzovaných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce, by ve svém důsledku znamenala pokračování v křivdě, kterou měl postup dle zák. č. 403/1990 Sb. zmírnit. Obdobně by tomu bylo i v případě pozemku p. č. st. [číslo] za předpokladu, že budova, která se na něm nachází (v níž je v současnosti situována pošta a prodejna), byla vystavěna rovněž před vydáním posuzovaných nemovitostí dohodou dle zák. č. 403/1990 Sb. Proto měl odvolací soud za to, že vlastnictví žalobce sousedních pozemků nelze preferovat před délkou, po kterou je žalovaná spoluvlastnicí posuzovaných nemovitostí, stejně jako ani před historickým hlediskem, zakládajícím na straně žalované i již soudem prvního stupně zmíněný„ určitý citový“ vztah žalované k posuzovaným nemovitostem.

22. Konečně měl odvolací soud za to, že ve prospěch žalované třeba zohlednit i skutečnost, že na rozdíl od žalobce do posuzovaných nemovitostí v minulosti významně investovala. Byť, jak správně zjistil soud prvního stupně, se dle předložených kopií dokladů skutečně mělo jednat o investice, které se v převážné míře uskutečnily již v letech 1993 – 2005 (později mělo být pouze v roce 2017 společně s tehdejší spoluvlastnicí [jméno] [příjmení] hrazeno 34 688 Kč za zhotovení a instalaci nových vstupních dveří a v roce 2021 společně již s žalobcem hrazeno 7 735 Kč za opravu střechy), měl odvolací soud za to, že jestliže jejich celková výše do roku 2015 přesáhla částku 600 000 Kč (dle předložených kopií dokladů), jedná se o okolnost, která vypovídá o zájmu žalované o posuzované nemovitosti a další důvod, pro který je třeba jako výlučnou vlastnici preferovat právě ji.

23. Současně měl odvolací soud i za to, že překážku přikázání posuzovaných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované nepředstavují ani budoucí možné komplikace spojené s potřebou řešit skutečnost, že část budovy [adresa] se nachází na pozemku žalobce. Budou-li účastníci do budoucna k řešení vzájemných vztahů přistupovat bez vzájemných animnozit, pak by měli být schopni i smírně najít taková řešení, která by byla přínosem oběma (například zřízení věcného břemene umožňujícího příjezd ke dvorní části pozemku p. č. st. [číslo] oproti umožnění parkování na pozemku p. [číslo] vyřešení přestavku, který se na tomto pozemku nachází).

24. Odvolací soud tak z výše popsaných důvodů předně potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. výrok I. rozsudku soudu, jehož věcná správnost nebyla ani odvoláním zpochybněna. Vedle toho pak podle ust. § 220 odst. 1 písm. b) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a to především tak (ve výroku II.), že oba posuzované pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalované. S touto změnou pak byla nutně spojena i změna výroku III. a to tak, že k zaplacení přiměřené náhrady žalobci byla zavázána žalovaná. Co se výše této náhrady týče (2 425 000 Kč), ta nebyla v odvolacím řízení žádným z účastníků zpochybněna a odvolací soud sám neshledal důvodu, pro který by se měl odchýlit od závěru soudu prvního stupně, který ten učinil na základě znaleckého posudku znalce [titul] [jméno] [příjmení]. Žalovanou proto zavázal, aby jako přiměřenou náhradu za přikázání posuzovaných nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví zaplatila žalobci částku 2 425 000 Kč, a to obdobně jako dříve soud prvního stupně ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Důvod pro stanovení delší než zákonné třídenní lhůty (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) shledal ve výšce k zaplacení ukládané částky.

25. Za situace, kdy odvolací soud zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně, bylo třeba rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, nýbrž nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Zde pak odvolací soud neshledal důvodu, pro který by se měl odchýlit od závěrů soudu prvního stupně, vyslovených na základě nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. 1 ÚS 262/20 (soudem prvního stupně zčásti citovaného) jímž lze mít judikatorní vývoj v otázce náhrady nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za (nejméně pro tuto chvíli) uzavřený. Ani odvolací soud pak neshledal v posuzované věci existenci takových výjimečných okolností, které by umožnily ve smyslu ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznat náhradu nákladů řízení některému z účastníků. Proto odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení, a to před soudy obou stupňů, nepřiznal žádnému z nich a současně (shodně se soudem prvního stupně) dle ust. § 224 odst. 1, § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil každému z účastníků uhradit státu jednu polovinu té části nákladů znaleckého dokazování, které nebyly uhrazeny zálohami složenými dříve oběma účastníky.

Poučení