72 Co 194/2025 - 163

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 3 529 512 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 19. června 2025, č. j. 18 C302/2024-135. takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 193 345,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B].

Odůvodnění

1. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 529 512 Kč s úrokem za prodlení z této částky ve výši 12,75 % ročně od 16. 9. 2024 do zaplacení, a to jako bezdůvodného obohacení, představovaného finanční náhradou za omezení vlastnického práva žalobkyně, které mělo žalovanému vzniknout užíváním nemovitostí žalobkyně, a to částí pozemků p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo], nacházejících se v katastrálním území [adresa] (dále i jen „pozemků p. č. [parcelní číslo], [parcelní číslo]“) ve výměře 3129 m, jako veřejného prostranství.

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že oba uvedené pozemky jsou ve vlastnictví žalobkyně, že na částech žalobkyní vymezených se nachází účelová komunikace, parkovací stání, ochranné ostrůvky a veřejná zeleň. Uzavřel, že se jedná o veřejně přístupnou komunikaci jako součást veřejného prostranství dle § 34 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění předpisů pozdějších. Uvedl, že stavba komunikací včetně parkoviště bezprostředně navazovala na výstavbu „[název]“ (viz níže), byla podmínkou pro udělení stavebního povolení i následného kolaudačního rozhodnutí, tvořila s „[název]“ společný funkční celek. Původní záměr vlastníka komunikace a pozemku byl sice takový, že parkoviště bude pro návštěvníky zpoplatněno, tato jeho představa se však nepromítla do jakéhokoliv platného smluvního ujednání se žalovaným, naopak vlastníku bylo sděleno, že obec počítá s využitím komunikací, včetně parkoviště pro návštěvníky, bez zpoplatnění, tedy jako veřejného prostranství, že po tomto negativním stanovisku jednatel právního předchůdce žalobce ([jméno FO], též i předchozí vlastník předmětných pozemků, viz níže) již neučinil žádné právní kroky bezprostředně směřující ke zpoplatnění parkoviště či jinému omezení pro občany obce, akceptoval tak vznik veřejného prostranství. Soud prvního stupně měl za to, že právní předchůdkyně žalobkyně musela počítat s tím, že po odmítnutí její výzvy ke zpoplatnění parkoviště bude toto užíváno včetně přilehlých komunikací jako veřejné prostranství a pro tento případ s tím musela být srozuměna, že z tohoto lze dovozovat její konkludentní souhlas s omezením jejího vlastnického práva věnováním pozemků obecnému užívání, který je závazný i pro právní nástupce, nelze ho účinně odvolat. Soud prvního stupně tak měl za to, že žalobkyni vůči žalovanému právo na náhradu „za užívání stavby veřejné komunikace, včetně parkoviště“ nevzniklo. Současně však vyslovil závěr, že ke vzniku veřejného prostranství nedošlo bezplatně, nýbrž za úhradu, což dovodil ze smlouvy o vybudování inženýrských sítí uzavřené mezi společností [právnická osoba] (dále i jen „[právnická osoba]“) na straně jedné a společností [právnická osoba] na straně druhé, kterou se společnost [právnická osoba] zavázala uhradit právnímu předchůdci žalobce 60 % veškerých nákladů na vybudování mimo jiné komunikací, včetně parkoviště nezbytných pro výstavbu velkého Obchodního centra [název] i „[název]“.

3. Výrokem II. soud prvního stupně zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému na plnou náhradu nákladů řízení 138 000,50 Kč.

4. Rozsudek napadla odvoláním žalobkyně, která měla za to, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila především se závěrem, že žalobkyně konkludentně souhlasila s omezením svých vlastnických práv ve formě „věnování“ pozemků p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] obecnému užívání. Namítla, že ona (či i její právní předchůdce) nesouhlasila s trvalým bezesmluvním a bezplatným omezením vlastnického práva a že tento souhlas nelze obecně dovodit ze souhlasu se zřízením stavby účelové komunikace, parkoviště, chodníků a veřejné zeleně na pozemcích, které jsou užívány jako veřejné prostranství. Uvedla, že po celou dobu ze strany [jméno FO] či následně jeho společnosti byla vůle, aby bylo poskytnuto nějaké plnění, ať již do podobě zpoplatnění parkoviště, úhrady za užívání či úhrady za zřízení věcného břemene na základě smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene. Stejně tak nesouhlasila se závěrem, že ke zřízení veřejného prostranství došlo za úhradu – tento závěr soudu prvního stupně považovala za rozporný se závěrem o věnování pozemků obecnému užívání.

5. Žalobkyně též namítla, že závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (zmínila rozsudek z [datum], sp. zn. 28 Cdo 4383/2020) i Ústavního soudu, která stanovila, že za obecné užívání veřejného prostranství náleží úplata (vydání bezdůvodného obohacení). Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, případně, aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, rozsudek soudu prvního stupně měla za správný a navrhla jeho potvrzení. Uvedla též, že problematiku je třeba posuzovat ve dvou odlišných kategoriích, a to v kategorii týkající se užívání pozemních komunikací a kategorii týkající se užívání ostatních ploch, zejména veřejné zeleně. Ve vztahu ke komunikaci poukázala na více rozhodnutí zejména Nejvyššího soudu a též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 344/24, včetně závěru o tom, že vznik práva na náhradu za omezení vlastnického práva, respektive práva na vydání bezdůvodného obohacení připadá v úvahu ve chvíli, kdy veřejně přístupná účelová komunikace vznikla bez souhlasu vlastníka. Měla přitom za to, že žalobkyně věnovala účelové komunikace včetně parkovacích stání k bezplatnému veřejnému užívání. V případě ostatních částí pozemku, zejména zelených ploch, pak měla za to, že se nejedná o veřejné prostranství, když o pozemky p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] nejsou územním plánem obce charakterizovány jako veřejná zeleň, nejsou veřejnosti užívány k rekreačním účelům, bezprostředně přiléhají k účelové komunikaci a parkoviště, neplní úlohu veřejného prostranství.

7. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o. s. ř.“), a to z pozice účastníka řízení, tedy jako osoba k podání odvolání oprávněná (§ 90, čárka § 201 o. s. ř.). Napadla rozsudek, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202, o. s. ř. a contr.) a to ze zákonem předvídaných odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako i řízení, kterého jeho vydání předcházelo a po zopakování některých z listinných důkazů provedených již soudem prvního stupně a současně provedení i dalších důkazů, které byly před soudem prvního stupně uplatněny (listin nacházejících se v připojeném spise Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 12 C 248/2006), dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

8. Odvolací soud předně předesílá, že soud prvního stupně své skutkové závěry provedl na základě obsáhlého dokazování, tyto závěry konečně nebyly v převážné míře ani odvoláním zpochybněny. Proto na skutkové závěry soudu prvního stupně, tak, jak byly popsány v odst. 27 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, odvolací soud pro stručnost toliko odkazuje (s výjimkou data uzavření smlouvy o vybudování inženýrských sítí datované dnem [datum] – viz níže). I odvolací soud tak vycházel především ze závěru, že žalobkyně je vlastníkem pozemku [parcelní číslo] a [parcelní číslo], nacházející se v katastrálním území [adresa], že na těchto pozemcích byla vybudována stavba účelové komunikace a parkoviště, která je ve vlastnictví žalobkyně, nachází se tu i zeleň.

9. Závěr, že ta část pozemků žalobkyně, v důsledku jejichž užívání jako veřejného prostranství se domáhá po žalovaném zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, je využívána jako veřejné prostranství, jak jej učinil soud prvního stupně, byl nejméně ve vztahu k těm částem pozemků p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo], na kterých se nachází veřejně přístupná účelová komunikace a parkoviště (tedy převážná část žalobkyní vymezených pozemků), nesporným. Stran zbývajících částí žalobkyní vymezené části pozemku p. č. [parcelní číslo] lze zmínit, že se jedná o části rozlohou marginální, na kterých se nachází zelené plochy, ostrůvky mezi komunikacemi či mezi komunikací a parkovištěm. Byť primárně (nejméně v převážné míře) zjevně neslouží komunikační potřebě, stěží je lze od komunikace či parkoviště oddělit, respektive znepřístupnit (i tyto části jsou nejméně částečně využívány – viz níže). Ohledně obdobných částí pozemku Ústavní soud v usnesení z [datum], sp. zn. IV. ÚS 344/24, dovodil, že „(V)zhledem k převládající povaze pozemku a jeho účelu, zejm. tedy uspokojení komunikační potřeby k přilehlým rodinným domům a parkovací stání, nemůže na jeho charakteru změnit nic ani stěžovatelem uváděná zeleň, která se na pozemcích podél účelové komunikace nachází.“ Odvolací soud tak neshledal důvodu, pro který by se bylo třeba odchýlit od závěru soudu prvního stupně o tom, že celou část pozemku p. č. [parcelní číslo], stran níž se žalobkyně domáhala náhrady, lze mít za součást veřejného prostranství.

10. S žalobkyní pak třeba souhlasit v tom, že Nejvyšší soud opakovaně vyslovil (a Ústavní soud akceptoval) závěr, že samotná skutečnost, že pozemek je součástí veřejného prostranství, není důvodem, aby jeho vlastník strpěl jeho bezplatné užívání, že obci vzniká bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, není-li užívání takového pozemku upraveno smlouvou mezi jeho vlastníkem a obcí (mimo jiné odvolatelem, ale i soudem prvního stupně zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z [datum], sp. zn. 28 Cdo 3483/2020). Obdobné dovodil i Ústavní soud v odvolání zmíněném usnesení z [datum], sp. zn. I. ÚS 2117/17 (kde se navíc nejednalo o veřejné prostranství v podobě lesoparku či jiné veřejné zeleně, ale o veřejnou účelovou komunikaci).

11. Právě popsaného závěru si též byl vědom i soud prvního stupně, když se dále zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně byl dán souhlas s omezením jejího vlastnického práva věnováním pozemků (resp. jejich částí – poznámka odvolacího soudu) obecnému užívání, popř. zda k tomuto omezení došlo za úplatu. Jestliže však na obě tyto otázky soud prvního stupně odpověděl kladně, považoval odvolací soud v tomto směru odůvodnění přezkoumávaného rozsudku za rozporné, když měl za to, že závěr o tom, že na straně právní předchůdkyně žalobkyně „lze dovozovat konkludentní souhlas s omezením jejího vlastnického práva věnováním pozemků obecnému užívání“, se vylučuje se závěrem, že ke vzniku veřejného vlastnictví došlo za úplatu.

12. Nepřípadným pak měl odvolací soud i závěr soudu prvního stupně o tom, že ke vzniku veřejného prostranství došlo za úplatu, neboť částka uhrazená (společností [právnická osoba]) na základě smlouvy o vybudování inženýrských sítí z [datum] představovala „podle účelu příslušného ujednání“ náhradu za omezení vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně.

13. Odvolací soud předně připomíná, že již v řízení vedeném dříve Okresním soudem v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 248/2006, ukončeném rozsudkem podepsaného soudu z [datum], č. j. 72 Co 47/2020-477, ve které se stejná žalobkyně domáhala po žalované [právnická osoba] zaplacení 3 438 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout užíváním pozemku p. č. [parcelní číslo] stavbami představovanými účelovou komunikací, parkovištěm a inženýrskými stavbami, bylo zjištěno (a konečně nebylo mezi stranami ani sporu), že dnem [datum] byly datovány dvě smlouvy. První byla dohoda uzavřená (nezpochybněně) dne [datum] mezi [jméno FO] (jako tehdejším vlastníkem pozemků p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo], a i dnes jediným jednatelem a společníkem žalobkyně) a společností [právnická osoba], rámcově řešící vybudování inženýrských sítí, veřejných komunikací a parkovišť, které měly sloužit jak [název] (dále i jen „[název]“), tak i prodejnímu a kancelářskému objektu ve vlastnictví [jméno FO]. Druhou pak byla smlouva o vybudování inženýrských sítí uzavřená mezi [právnická osoba] a společností [právnická osoba] (dřívější obchodní firma žalobkyně), zastoupenou jednatelem [jméno FO], o vybudování inženýrských sítí, komunikace a parkoviště, nezbytných pro výstavbu [název] (jehož investorem byla [právnická osoba]) a obchodního objektu na pozemcích p. č. [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (jehož investorem byla společnost [právnická osoba]). Ta byla sice datována rovněž dnem [datum], nebylo však sporu o tom, že byla uzavřena později (tedy byla antedatována).

14. V pořadí v první z uvedených smluv bylo dohodnuto především, že se [jméno FO] zavazuje zajistit vyhotovení prováděcí projektové dokumentace k dílu a realizaci díla, dále pak veškerou jeho údržbu a opravy, [právnická osoba] pak hradit [jméno FO] 60% skutečně vynaložených nákladů na vyhotovení kompletního díla a dále přispívat částkou odpovídající 50% skutečných nákladů na údržbu a opravy díla.

15. V pořadí druhá z uvedených smluv pak obsahovala dohodu stran na společném vybudování inženýrských sítí, komunikace a parkoviště s tím, že veškeré náklady spojené s realizací a uvedením do užívání ponese [právnická osoba] z 60%, [právnická osoba] z 40% (čl. II). Obsahovala rovněž i výslovné ujednání o tom, že předmětem smlouvy není úprava vlastnických práv k nemovitostem – pozemkům, na nichž měly být mimo jiné i komunikace a parkoviště vybudovány, stejně jako ani práva vlastníků těchto nemovitostí spojená s jejich užíváním jinou osobou (čl. II. bod 4.). Čl. VII. pak obsahoval ujednání o tom, že společné komunikace a parkoviště budou vybudovány na pozemcích p. č. [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo], toto dílo bude využíváno pro oba objekty ([název] i obchodní objekt), že společné právo užívání nelze vypovědět, zavazuje i právní nástupce, dále o rozdělení nákladů na údržbu.

16. Z textu první z uvedených smluv není zřejmé nic, co by mohlo svědčit závěru, že se jí strany dohodly i o úhradě za náhradu za omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž se měla stavba realizovat. Stejný závěr pak nutno učinit i ohledně druhé z uvedených smluv. Naopak, z popsaného čl. II. bodu 4. této smlouvy lze mít za to, že smlouva (jejíž smluvní stranou konečně ani nebyl tehdejší vlastník pozemku) ujednání o náhradě za vznik veřejného prostranství na pozemcích třetí osoby ([jméno FO], následně [právnická osoba], jejímž se žalobkyně až posléze stala právním nástupcem, jak níže popsáno) neobsahovala záměrně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že (na základě této smlouvy – poznámka odvolacího soudu) uhrazená částka „podle účelu příslušného ujednání“ představovala náhradu za omezení vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně, tak měl odvolací soud nesprávným. Tento závěr však sám o sobě nemohl vést k závěru o důvodnosti podané žaloby. Bylo třeba posoudit i závěr o souhlasu právní předchůdkyně žalobkyně s omezením jejího vlastnického práva věnováním pozemků obecnému užívání.

17. Zde dle odvolacího soudu dlužno předně uvést, že ve věcech, v nichž byla vydána výše zmíněná rozhodnutí (sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, I. ÚS 2117/17, stejně jako i v dalších obdobných věcech), se jednalo o situace, kdy pozemek (jeho část) vlastníka, který se vydání bezdůvodného obohacení po obci domáhal, se stal veřejným prostranstvím nezávisle na jeho vůli, obvykle na základě jednání obce, či jejího právního předchůdce (v posléze zmíněné věci Ústavního soudu byla na části pozemku stěžovatelky zřízena veřejná komunikace „z potřeb samotných občanů, kteří se na jejím vzniku v minulosti dohodli“). V posuzované věci to však byla samotná žalobkyně, kdo na pozemcích svého personálně provázaného právního předchůdce (pozemek byl ve vlastnictví nejprve [jméno FO], posléze společnosti [právnická osoba], jejímž jediným jednatelem a společníkem byl, stejně jako je tomu až doposud v případě žalobkyně, [jméno FO], tato společnost byla v roce 2012 fúzí sloučena se společností [právnická osoba], která, již pod obchodní firmou [právnická osoba], zanikla fúzí sloučením se společností žalobkyně) účelovou komunikaci zřídil, pozemek upravil do současné podoby.

18. S žalobkyní lze souhlasit i v závěru, že na straně žalobkyně či jejích právních předchůdců (ve vlastnictví pozemků) byl od počátku zjevný zájem získat nějakou úplatu za užívání pozemků uvažovanými a posléze zbudovanými stavbami, zejména komunikací, parkoviště. Pozemky p. č. [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo] nabyl [jméno FO] na základě kupní smlouvy z [datum] za kupní cenu 92 000 Kč. Již [datum] (tedy v době krátce po uzavření výše zmíněné rámcové smlouvy z [datum]) byla mezi tehdejším vlastníkem pozemků [jméno FO] a [právnická osoba] uzavřena smlouva o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene, které mělo spočívat v oprávnění [právnická osoba] vést přes pozemky p. č. [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo] mimo jiné komunikaci, přičemž věcná břemena měla být zřízena úplatně, dohodou dle znaleckého posudku, jehož vypracování měl zadat [jméno FO]. Dohodou z [datum] však [jméno FO] a [právnická osoba] od popsané smlouvy o smlouvě budoucí odstoupili (popsané zjištěno z nezpochybněných kopií smluv z [datum] a z [datum]). [datum] bylo vydáno Magistrátem města [adresa] na návrh společnosti [právnická osoba] z [datum] územní rozhodnutí č. [číslo] o umístění stavby mj. i komunikačních ploch a chodníků, terénních a sadových úprav i na pozemcích p. č. [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo], [datum] pak i stavební povolení č. j. [číslo jednací] (zjištěno z nezpochybněných kopií obou rozhodnutí). Kdy v tomto stavebním řízení bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, nebylo z důkazů provedených soudem prvního stupně, ani těch, které bylo možno provést až v odvolacím řízení, když je měl k dispozici již soud prvního stupně (další listiny založené v již i dříve připojeném spise Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 12 C 248/2006) zřejmé. Lze však mít za to, že za situace, kdy komunikace na pozemcích p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] slouží jako jediný příjezd i k souběžně budovanému „[název]“, se tak muselo stát souběžně s kolaudací stavby „[název]“, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím Magistrátu města [adresa] z [datum], č. j. [číslo jednací] (v němž zmíněno i parkoviště včetně komunikací, sadové a terénní úpravy, a to i na pozemcích p. č. [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo] – zjištěno z nezpochybněné kopie tohoto rozhodnutí). Nejpozději od [datum] tak byly pozemky p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (v části vymezené žalobkyní) užívány k trvalému uspokojení obecné komunikační potřeby.

19. Současně bylo zřejmé, že žalobkyně či její právní předchůdkyně [právnická osoba] se nějaké úhrady za užívání pozemků domáhaly i po odstoupení od výše popsané smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene.

20. Z obsahu stanoviska [právnická osoba] z [datum] ke smlouvě o vybudování inženýrských sítí „z [datum]“, ve kterém bylo uvedeno, že společnost [právnická osoba] vznesla vůči [právnická osoba] požadavek na úhradu nájemného za užívání pozemků, na nichž bylo vybudováno parkoviště, ve výši 1 000 000 Kč ročně, bylo možno dovodit, že tak bylo činěno již v době stavby „[název]“ i komunikací. Tomu konečně svědčil i obsah výše uvedeného kolaudačního rozhodnutí z [datum], obsahující i zmínku o upozornění společnosti [právnická osoba] o nedořešených vztazích k užívání pozemků vlastníkem stavby [právnická osoba]. Z nezpochybněných kopií návrhu společnosti [právnická osoba] Magistrátu města [adresa], odboru dopravy z [datum] na omezení přístupu na účelovou komunikaci na pozemku p. č. [parcelní číslo] (resp. jeho část) za účelem zpoplatnění části parkoviště, výzvy téže společnosti z [datum] společnosti [právnická osoba] na poskytnutí úhrady za omezení vlastnických práv k části pozemku p. č. [parcelní číslo], stejně jako i z následné žaloby o zaplacení 3 074 380 Kč s příslušenstvím, podané společností [právnická osoba] proti [právnická osoba] dne [datum] (sp. zn. 12 C 248/2006) pak bylo zřejmé, že vlastník pozemku na svém požadavku na získání nějaké náhrady setrval i po té, co se pozemky (jejich části) staly součástí veřejného prostranství.

21. I přes výše uvedené však neměl odvolací soud závěr soudu prvního stupně o věnování pozemků p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (respektive těch jejich částí, které lze mít za veřejné prostranství) jejich vlastníkem obecnému užívání za nesprávný. Za nejvýznamnější přitom odvolací soud považoval již zmíněnou okolnost, že to byla samotná žalobkyně, kdo pozemky ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], s níž byla již tehdy personálně provázána osobou shodného společníka a jednatele, a která následně zanikla fúzí sloučením se společností žalobkyně, upravil do současné podoby, a to především zřízením veřejné účelově komunikace, v důsledku čehož se tyto části pozemků staly veřejným prostranstvím. Přitom nejen výstavba Obchodního centra [název] s komunikací sloužící k přístupu k obchodnímu centru a s parkovištěm pro jeho zákazníky, ale i výstavba „[název]“, byla od počátku v zájmu tehdejšího vlastníka pozemků, [jméno FO], neboť oblast zlukrativňovala, zvyšovala její návštěvnost, výhodné pro něj bylo i společné budování sítí a parkoviště (jak zjistil již soud prvního stupně z protokolu o jednání odvolacího soudu dne [datum], ve věci sp. zn. 72 Co 47/2020, zachycující nezpochybněnou výpověď jednatele žalobkyně [jméno FO]). I přes tento vlastní zájem se vlastník pozemku dohodl se společností [právnická osoba], která byla stavebníkem stavby [název] „[název]“ v [adresa] na budoucím úplatném uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, od které však smluvní strany následně, po několika dnech dohodou odstoupily. Územní rozhodnutí o umístění stavby Obchodního střediska [název], komunikačních ploch, terénních a sadových úprav na mimo jiné i pozemcích p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] tak bylo vydáno sice ve prospěch žalobkyně (tehdy [právnická osoba]), ale zjevně se souhlasem vlastníka pozemku, společníka a jednatele žalobkyně, posléze (od roku 2001) jeho osobou s žalobkyní personálně provázanou společností [právnická osoba] v době, kdy zde jakékoliv ujednání o úplatnosti umožnění využití těchto pozemků i pro přístup k souběžně budovanému „[název]“, parkování návštěvníků „[název]“ s [právnická osoba] jako stavebníkem „[název]“ (natož pak s žalovaným) nebylo. Tento stav pak setrval po celou dobu výstavby, k jeho změně došlo (alespoň ve vztahu k části pozemku p. č. [parcelní číslo]) až kupní smlouvou z [datum], kterou společnost [právnická osoba] pozemek p. č. [parcelní číslo] v katastrálním území [adresa], vyčleněný z pozemku p. č. [parcelní číslo](jako vlastník tohoto pozemku od [datum]) převedla včetně staveb parkoviště a komunikace na žalovaného za částku 3 804 600 Kč, jak jištěno z nezpochybněné kopie této kupní smlouvy.

22. Dle názoru odvolacího soudu, ať již byly představy vlastníka pozemků ohledně možné náhrady za veřejné užívání části pozemků v okamžiku zrušení smlouvy o budoucí smlouvě o úplatném zřízení věcného břemene dohodou smluvních stran jakékoliv, za situace, kdy zrušená smlouva nebyla nahrazena jiným ujednáním o (třeba i jiné) náhradě a kdy již, zjevně i se souhlasem vlastníka pozemků, probíhalo řízení o vydání územního rozhodnutí, posléze následované stavebním řízením, jehož výsledkem mělo být (a bylo) i zřízení veřejného prostranství na pozemcích p. č. [parcelní číslo], [parcelní číslo], lze mít za to, že takto došlo ze strany vlastníka k věnování těchto pozemků (jejich částí) obecnému užívání, a to konkludentním strpěním. Stejně tak měl odvolací soud za to, že následné snahy vlastníka pozemků (či žalobkyně) již na tomto věnování s ohledem na jeho neodvolatelnost (viz závěry vyslovené Nejvyšším soudem nově např. v rozsudku z [datum], sp. zn. 28 Cdo 254/2025, ale i řadě dalších), dovozenou i soudem prvního stupně, a tedy i na další existenci obecného užívání pozemků p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] (jejich částí), vliv neměly. Odvolací soud tak měl za to, že byly naplněny předpoklady pro to, aby se pozemky p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] staly veřejným prostranstvím a zůstaly jím i nadále (když nebylo ani tvrzeno nic, co by mělo svědčit závěru, že došlo k takovým změnám, v důsledku nichž by tohoto charakteru pozbyly).

23. Jestliže tedy soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že části pozemků, v důsledku jejichž veřejného užívání se žalobkyně po žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení, se staly veřejným prostranstvím na základě jejich konkludentního věnování obecnému užívání jejich vlastníkem, měl odvolací soud tento závěr správným. Následný závěr soudu prvního stupně (poslední věta odst. 35 odůvodnění) o tom, že žalobkyni nevzniklo vůči žalované obci právo na náhradu za užívání stavby veřejné komunikace včetně parkoviště, pak byl z části nepřípadný, když žalobkyně se nedomáhala náhrady za užívání stavby komunikace či parkoviště, ale bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout zřízením veřejného prostranství na jejích pozemcích bez jejího souhlasu. Samotný závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, však měl odvolací soud, jak z výše uvedených závěrů o vzniku obecného užívání plyne, za správný. Zde lze odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu (shrnutou např. v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z [datum], sp. zn. 28 Cdo 3158/2024) o tom, že vlastník pozemku (který není restituentem) nemá právo na peněžitou náhradu za obecné užívání veřejného prostranství.

24. V konečném důsledku tak odvolací soud měl zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně věcně správným a proto jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. Nad rámec výše uvedeného pak odvolací soud již jen podotýká, že za situace, kdy (jak výše uvedeno) právní předchůdce žalobkyně nabyl pozemky p. č. [parcelní číslo], [parcelní číslo] a [parcelní číslo] na základě kupní smlouvy z [datum] za kupní cenu 92 000 Kč, komunikace a parkoviště na nich žalobkyně vybudovala v zájmu svém (i personálně propojeného vlastníka pozemků) a to za 60% podílu společnosti [právnická osoba], jejímž jediným společníkem je žalovaná, které též následně část pozemku p. č. [parcelní číslo] kupní smlouvou prodala, zbývající část pozemku p. č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] pak především sama ve svůj prospěch užívá (parkoviště jsou z velké části vyhrazena návštěvníkům Obchodního centra [název], na zelených plochách a ostrůvcích mimo vlastní komunikaci či parkoviště se nachází reklamní poutače, zmrzlinový stánek, jak patrno i z fotografických snímků lokality), by oprávněnost požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, navíc v požadované výši, nebylo možno mít nejméně bez dalšího za důvodnou ani v případě závěru, že formální podmínky pro vznik veřejného prostranství nebyly naplněny, bylo by na místě zabývat se i otázkou, zda se ze strany žalobkyně nejedná o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

26. Žalovaný byl v řízení plně úspěšný. Dle § 142 odst. 1 o.s.ř. mu tak soud prvního stupně správně přiznal plnou náhradu nákladů, které mu v souvislosti s jeho právní zastoupením vznikly v řízení před soudem prvního stupně. Tyto náklady sestávaly z odměny právního zástupce žalovaného za celkem pět úkonů právní služby po 22 420 Kč a dále z paušální náhrady, a to po 300 Kč za dva úkony učiněné do 31. 12. 2024, za tři úkony učiněné po 1. 1. 2025 pak ve výši 450 Kč za úkon. I v tomto směru lze odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (a to první dvě věty odst. 40 odůvodnění). Nutno jen poukázat na dílčí nesprávnost v části odůvodnění, ve které soud prvního stupně uvedl, že souhrn odměn a paušálních náhrad činil 114 350 Kč, daň z přidané hodnoty ve výši 21 % pak 24 013,50 Kč. Správně činil souhrn odměn 112 100 Kč (5 x 22 420), souhrn paušálních odměn pak 1 950 Kč (2 x 300 + 3 x 450), v souhrnu tedy 114 050 Kč, daň z přidané hodnoty z posléze uvedené částky pak 23 950,50 Kč. Celkem tak náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně činily 138 050 Kč. Protože právě tuto částku soud prvního stupně žalovanému na náhradě nákladů přiznal, odvolací soud proto dle § 219 o. s. ř. potvrdil i výrok II. přezkoumávaného rozsudku.

27. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný. Dle § 224, § 142 odst. 1 o. s. ř. mu tak odvolací soud proti žalobkyni přiznal i právo na plnou náhradu nákladů, které mu v této fázi řízení vznikly a které byly rovněž představovány náklady jeho právního zastoupení. Ty pak sestávaly opět především z odměny právního zástupce žalovaného, a to za dva úkony právní služby, a to vyjádření z [datum] k odvolání, účast právního zástupce u jednání odvolacího soudu dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. e/, g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „AT“). Stejně jako v řízení před soudem prvního stupně, i v odvolacím řízení činila odměna za jeden úkon právní služby 22 420 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 3 529 512 Kč) (§ 8 odst. 1, § 7 odst. 6 AT). Vedle toho právnímu zástupci žalovaného náležela rovněž paušální náhrada hotových výdajů, a to ve výši 450 Kč za každý ze shora uvedený úkon právní služby (§ 13 odst. 1, 4 AT). Protože pak právní zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty, bylo třeba dle § 137 odst. 3 o. s. ř. připočíst i náhradu za tuto daň, a to ve výši 21 % z odměny i paušální náhrady (které v souhrnu činily 45 740 Kč), tedy částku 9 605,40 Kč. V souhrnu tak žalovanému bylo proti žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 55 345,40 Kč.

Poučení