72 Co 238/2024 - 99

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň JUDr. Zuzany Sváčkové a Mgr. Pavly Polednové ve věci žalobkyně: [jméno zainteresované osoby], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zástupce zainteresované osoby] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 204 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání obou účastnic řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. února 2024, č. j. 10 C 227/2023-66, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 29. 10. 2023 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 22 570 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta.

Odůvodnění

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 61 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 29. 10. 2023 do zaplacení (výrok I) a v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky 142 750Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 29. 10. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč k rukám jejího advokáta (výrok III).

2. Takto prvostupňový soud rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení zahájeného usnesením [Orgán veřejné moci] kraje ze dne 13. 9. 2014, č. j. [spisová značka], a poté vedeném [spisová značka] pod sp. zn. 3 T 31/2015 (v němž žalobkyně vystupovala v pozici poškozené) vznikla nemajetková újma, kterou žádá odškodnit v zažalované výši.

3. Ze shodných tvrzení účastnic řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně oznámila dne 22. 5. 2014 [Orgán veřejné moci] (dále jen „policie“) podezření ze spáchání trestného činu [jméno FO], kterým žalobkyni způsobil poškození zdraví. Usnesením policie ze dne 13. 9. 2014 bylo proti němu zahájené trestní stíhání, podáním ze dne 8. 12. 2014 žalobkyně specifikovala nárok na náhradu škody ve výši 8 670 Kč a dne 27. 2. 2015 byla podaná obžaloba u [Orgán veřejné moci] (dále jen „okresní soud“), který od té doby vedl tuto věc pod sp. zn. 3 T 31/2015. Dne 1. 3. 2016 žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč a dne 24. 11. 2016 založila do spisu znalecký posudek, z něhož dovozovala požadavek na náhradu škody ve výši 980 860,37 Kč. Dne 25. 11. 2016, 22. 5. 2017, 3. 8. 2017 a 18. 11. 2017 proběhla ve věci hlavní líčení. Na základě v mezidobí vyhotoveného znaleckého posudku došlo ke změně dosavadní právní kvalifikace trestní věci, kterou bylo proto třeba projednávat v senátě, a to v hlavním líčení konaném 6. 12. 2018, 20. 5. 2019, 26. 3. 2020 a 23. 7. 2020, kdy obžalovaný nesouhlasil se čtením protokolů o provedeném dokazování, takže dosavadní dokazování bylo nutné zopakovat, a to při hlavních líčeních 13. 8. 2020 a 20. 8. 2020. Opatřením okresního soudu ze dne 27. 8. 2020 byl ustanovený znalec k zodpovězení otázky, zda je obžalovaný schopný účastnit se trestního řízení a chápat jeho smysl. Dne 20. 11. 2020 znalec sdělil okresnímu soudu, že nemůže zpracovat dodatek ke znaleckému posudku (o rozsahu zdravotních poškození žalobkyně), protože žalobkyně na jeho předvolání nereagovala. Její vyšetření pak proběhlo dne 1. 12. 2020. Hlavní líčení dále proběhla 4. 2. 2021, 24. 6. 2021, 23. 5. 2022 a 8. 6. 2022, kdy byl vyhlášený rozsudek (jímž byl obžalovaný uznaný vinným ze zločinu ublížení na zdraví a žalobkyni byla přiznána náhrada škody ve výši 599 951 Kč). Rozsudkem [Orgán veřejné moci] (dále jen „krajský soud“) byl rozsudek okresního soudu zrušený, nicméně obžalovaný byl shledaný vinným zločinem ublížení na zdraví a žalobkyni byla přiznaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 599 951 Kč a se zbytkem nároku byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci dne 15. 12. 2022, podal obžalovaný dovolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Dne 28. 4. 2023 žalobkyně požádala žalovanou o náhradu nemajetkové újmy ve výši 204 000 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce hodnoceného řízení. Žalovaná stanoviskem ze dne 26. 10. 2023 rozhodla o poskytnutí odškodnění žalobkyni ve výši 52 500 Kč.

4. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1, § 2, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a dospěl k závěru, že posuzované trestní řízení trvající ve vztahu k žalobkyni osm let a pět měsíců (ode dne od 22. 5. 2014, kdy se stala obětí trestného činu a podala trestní oznámení, do dne 15. 12. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek krajského soudu) bylo i přes jeho skutkovou a právní složitost nepřiměřeně dlouhé. V jeho průběhu totiž došlo k několika průtahům a to v době, od 27. 2. 2015 do 25. 11. 2016, od 3. 8. 2017 do 9. 4. 2018, od 6. 12. 2018 do 23. 7. 2020 a od 24. 6. 2021 do 23. 5. 2022. Skutkově i právně soud prvního stupně shledal hodnocené řízení jako složitější, protože k objasnění posuzované věci bylo třeba rozsáhlejšího dokazování (výslechy svědků a celkem třemi znaleckými posudky) a v průběhu trestního řízení došlo ke změně právní kvalifikace (pro rozšíření zdravotních potíží žalobkyně), což si vyžádalo senátní projednání věci a opakování dosavadního dokazování (obžalovaný totiž nesouhlasil se čtením protokolů o obsahu dosavadního dokazování). Na celkové délce řízení se dále podílelo vyhlášení nouzového stavu (pro který bylo třeba nařízená hlavní líčení odročit) a také skutečnost, že toto řízení proběhlo na dvou stupních soudní soustavy. Význam hodnoceného řízení pro žalobkyni soud prvního stupně shledal jako zvýšený (šlo o odškodnění poškození jejího zdraví). Prvostupňový soud, který tudíž shledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, proto přiznal žalobkyni zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za jeho první dva roky a následně ve výši 15 000 Kč za každý další rok jeho trvání. Takto vypočtenou základní částku odškodnění ve výši 112 500 Kč prvostupňový soud snížil o 10 % pro již zmíněnou složitost věci. V hodnoceném řízení totiž bylo nutné provést rozsáhlejší dokazování (některé svědky přitom bylo nutné obesílat opakovaně) a záviselo na výsledcích celkem tří znaleckých zkoumání, na jejichž základě bylo třeba změnit dosavadní právní kvalifikací dané věci, což pak vedlo k povinnost zopakovat dosavadní dokazování. Tuto částku soud prvního stupně následně zvýšil o 10 % pro již zmíněné čtyři průtahy v řízení, což je skutečnost, která jde k tíži žalované. Důvody pro další modifikaci základní částky odškodnění pak již soud prvního stupně neshledal. Za přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy, kterou žalobkyně v posuzovaném řízení utrpěla, tudíž soud prvního stupně stanovil částku 112 500 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni poskytla odškodnění ve výši 52 500 Kč, soud prvního stupně jí uložil, aby zaplatila žalobkyni ještě částku 61 250 Kč a ve zbývající části, tj. v rozsahu částky 142 750 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení prvostupňový soud odůvodnil odkazem na § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podaly obě účastnice řízení včasná odvolání.

6. Žalobkyně, která podala odvolání pouze proti zamítavému výroku napadeného rozsudku, v něm soudu prvního stupně předně vytkla, že jí přiznal základní částku odškodnění pouze ve výši 15 000 Kč za první dva roky hodnoceného řízení a dále ve výši 15 000 Kč za každý další rok jeho trvání. Přibližuje-li se totiž délka hodnoceného řízení již deseti letům, základní částka odškodnění by měla činit minimálně 18 000 Kč za první dva roky řízení a 18 000 Kč za každý další rok jeho trvání. V souvislosti s tím žalobkyně připomněla, že orientační kritérium pro stanovení základní částky odškodnění rozpětím od částky 15 000 Kč do částky 20 000 Kč za rok hodnoceného řízení, bylo vytvořené v dubnu 2011, tedy před třinácti lety, kdy existovala odlišná ekonomická situace, i reálná hodnota peněz, než je tomu nyní (průměrná mzda tehdy činila částku 23 984 Kč a v roce 2023 částku 43 431 Kč, tedy bezmála dvojnásobek). I tyto okolnosti proto bylo třeba (podle názoru žalobkyně) promítnout do stanovení základní částky odškodnění. Dále žalobkyně nesouhlasí se soudem prvního stupně v jeho závěru, že hodnocené řízení bylo složité, protože v něm bylo nutné objasnit rozsah jejích zranění a nadto bylo třeba opakovat dokazování z důvodu nesouhlasu obžalovaného se čtením protokolů z předcházejících hlavních líčení. Z hlediska hmotněprávního totiž šlo o objasnění pouze jednoho skutku kvalifikovaného jako jeden trestný čin. Vzhledem k tomu, že šlo o trestný čin v oblasti ochrany života a zdraví, pro jeho objasnění nebylo třeba specifických odborných znalostí (např. z oblasti ekonomie apod.) a nebylo ani nutné aplikovat na danou věc novou nebo nejasnou právní úpravu. I z procesního hlediska šlo o věc jednoduchou, v níž figurovala pouze jedna obviněná fyzická osoba, jejíž trestnou činnost řešily soudy jen na dvou stupních soudní soustavy. Ani dokazování nebylo rozsáhlé, protože spočívalo především v provádění listinných důkazů a znaleckých posudků, takže nebylo třeba zajišťovat větší počet svědků, kteří by svojí neúčastí mohli průběh řízení mařit. Ostatně čítá-li kompletní trestní spis pouze okolo pěti set listů, nejde zjevně o spis obsáhlý. V samotném trestním řízení navíc nebyla přítomná žádná zásadní překážka nebo skutečnost, která by zapříčinila procesní složitost věci. Pakliže pak soud prvního stupně dovodil, že se na délce řízení podíleli obviněný a jeho obhájce a také potřeba zpracování znaleckých posudků, tak takové skutečnosti nezbavovaly okresní soud povinnosti zajistit plynulost a rychlost řízení. Došlo-li v tomto řízení i přesto ke čtyřem průtahům, soud prvního stupně měl zvýšit základní částku odškodnění o 30 %. Také pro význam hodnoceného řízení pro žalobkyni měl soud prvního stupně základní částku odškodnění zvýšit, a to o 40 %. Žalobkyně se totiž, byť byla obětí násilného trestného činu, kterým jí bylo způsobené poměrně rozsáhlé poškození zdraví, na objasnění celé věci aktivně podílela (okamžitým oznámením na policii, pořízením znaleckých posudků a jejich doplňků, obstaráním záznamu o volání na tísňovou linku, účastní na všech jednáních soudu apod.). Závěrem žalobkyně zdůraznila své přesvědčení, že jí náleží náhrada nákladů řízení i za porady se svým zástupcem, které považuje v době po částečném vyhovění jejímu požadavku žalovanou (dne 23. 11. 2023) a poté před nařízením prvostupňového jednání (dne 26. 2. 2024) jako účelné. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

1. Žalovaná ve svém odvolání, které podala pouze proti vyhovujícímu výroku napadeného rozsudku, setrvala v přesvědčení, že složitosti hodnocené věci, a to skutkové, právní i procesní, odpovídá snížení základní částky odškodnění o nejméně 15 % až 20 %. Objasnění hodnocené trestní věci totiž odpovídal širší rozsah dokazování, a to včetně znaleckého zkoumání (prostřednictvím celkem tří znaleckých posudků a jejich dodatků), v průběhu řízení došlo ke změně právní kvalifikace (což si vyžádalo určité procesní komplikace) a nadto některá hlavní líčení bylo třeba opakovat (pro postoj obžalovaného) nebo odročit (pro vyhlášený nouzový stav). Navíc o věci rozhodovaly soudy dvou stupňů soudní soustavy (a to jak meritorně, tak procesně). Dále žalovaná nesouhlasí se soudem prvního stupně, který zvýšil základní částku odškodnění o 10 % pro průtahy v řízení. Takový postup totiž žalovaná považuje je rozporný s dosavadní právní úpravou, která dovodila, že odškodnění se přiznává za nepřiměřenou délku řízení jako takovou. Navýšení odškodnění pro podíl žalované na celkové délce řízení je proto považované za opodstatněné pouze v případech opravdu závažných průtahů a obdobích nečinnosti, což se však dané věci netýká. Dále měl soud prvního stupně snížit základní částku odškodnění o 5 % až 10 % pro podíl žalobkyně na celkové délce řízení, protože se ke znaleckému zkoumání dostavila až na urgenci soudu. A konečně jako zásadní pochybení žalovaná považuje fakt, že soud prvního stupně nepřihlédl k nižšímu významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Rozhodovací praxe totiž dovodila, že neexistuje žádné právo poškozeného na poskytnutí satisfakce prostřednictvím trestního stíhání a následného odsouzení pachatele trestného činu, jímž byla poškozenému způsobená škoda. Poškození totiž mají vždy (obecně vzato) možnost své nároky uplatnit v řízení občanskoprávním, a to jako každý jiný majetkově dotčený subjekt, ať již účastníkem adhezního řízení byl nebo nebyl. Pohlíženo na věc touto optikou měl předmět hodnoceného trestního řízení (jímž je předně objasnění skutku a případné potrestání pachatele) pro žalobkyni nižší význam. Nadto v adhezním řízení uplatněné právo na náhradu škody nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, protože i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem, nebo s jeho zbytkem odkázaný na civilní či jiné řízení, není vyloučené, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného uplatněného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem civilním (v němž může dojít i k jeho úplnému či částečnému zamítnutí), což je důvodem pro závěr, že to, co je pro poškozeného „v sázce“ v adhezním řízení, není totožné s tím, co je pro něj „v sázce“ v řízení civilním. Význam posuzovaného řízení byl proto pro žalobkyni značně snížený, což měl soud prvního stupně zohlednit snížením základní částky odškodnění o nejméně 30 % až 40 %. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v jeho vyhovujícím výroku o věci samé změnil a žalobu i v této části zamítl.

2. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně a odvolání žalované důvodné není. Takto rozhodl bez přítomnosti žalované, která se z odvolacího jednání omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez její přítomnost (§ 101 odst. 3 a § 211 o. s. ř.).

3. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci. Aby bylo možné uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda v daném konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil též odpovídající skutková zjištění, která jsou tudíž dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu.

5. Z popisu učiněném soudem prvního stupně ohledně průběhu hodnoceného řízení je i z pohledu odvolacího soudu zřejmé, že trestní řízení trvající přes osm let, byť vykazovalo prvky skutkové, právní i procesní složitosti, bylo ve vztahu k žalobkyni nepřiměřeně dlouhé. V nepřiměřené délce hodnoceného řízení proto i odvolací soud shledává nesprávný úřední postup, za který náleží žalobkyni finanční zadostiučinění.

6. Soud prvního stupně postupoval také správně, pokud z uvedeného popisu průběhu hodnoceného řízení dovodil, že žalobkyni, která byla vystavena osmi letům a pěti měsícům nejistoty ohledně požadavku na náhradu škody na zdraví, náleží finanční zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva roky tohoto řízení a poté ve výši 15 000 Kč za každý další rok jeho trvání. Při stanovení základní částky odškodnění je totiž podstatná především délka hodnoceného řízení. Bylo-li řízení tak dlouhé, že se jeho délka blížila délce extrémní (tj. byla-li jeho délka mnohem vyšší, než by bylo možné s ohledem na náročnost věci očekávat), blíží se přiznaná základní částka odškodnění horní hranici intervalu stanoveného Stanoviskem občansko právního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2011, od částky 15 000 Kč do částky 20 000 Kč za jeden rok řízení (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015).

7. Popsanou soudní judikaturou, resp. soudní praxí, se soud prvního stupně při stanovení základní částky odškodnění řídil a důvody, které jej k tomu vedly, v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě objasnil. Pro stručnost proto odvolací soud na odůvodnění této části rozsudku v podrobnostech odkazuje. K odvolacím námitkám žalobkyně pak odvolací soud pouze dodává, že přesáhla-li délka tohoto řízení (i přes popsanou náročnost) osm let, jde již o délku okolnostem dané věci nepřiměřenou, nikoliv však extrémně. Základní částka odškodnění stanovená soudem prvního stupně ve výši 15 000 Kč za jeho první dva roky a dále pak ve výši 15 000 Kč za každý další rok jeho trvání je proto i podle odvolacího soudu přiléhavá jak náročnosti dané věci, tak podílu soudu na celkové délce řízení a konečně i významu hodnocené věci pro žalobkyni.

8. Rovněž závěr soudu prvního stupně, že se na délce hodnoceného řízení podílela skutková, právní a částečně i procesní složitost věci, je správný. Jednalo se totiž o trestní řízení, v němž bylo nutné objasnit nejen to, zda je obžalovaný schopen porozumět významu trestního řízení a účastnit se jej, ale také rozsah poškození zdraví, které žalobkyni způsobil. S tím byla spojená potřeba vyslechnout svědky, provést listinné důkazy a pro vyřešení odborných otázek zajistit znalecké zkoumání, a to výsledně celkem třemi znaleckými posudky a jejich doplňky. Pro rozšíření zdravotních potíží žalobkyně, bylo nutné skutek, který byl obžalovanému kladený za vinu, právně překvalifikovat, což s sebou přineslo i určité procesní potíže. Věc bylo totiž nutné nadále projednávat v senátním složení a obžalovaný přitom trval na zopakovaní veškerého dosavadního dokazování. Zmíněné obtížnosti věci, která sice přispěla k délce posuzovaného řízení, ale nelze ji přičítat k tíži státu, proto i podle odvolacího soudu odpovídá snížení základní částky odškodnění o 10 %.

9. Odvolací se pak ztotožňuje se soudem prvního stupně i v jeho závěru, že počáteční nečinností okresního soudu bylo hodnocené řízení prodloužené o bezmála dva roky. Pakliže se soud podílel na délce hodnoceného řízení průtahy, které toto řízení prodloužily o přibližně jednu čtvrtinu jeho trvání, jedná se o okolnost přičitatelnou státu, která svým významem (s ohledem na délku posuzovaného řízení) odůvodňuje zvýšení základní částky odškodnění žalobkyně o 10 %.

10. Soud prvního stupně dále správně dovodil, že žalobkyně svým chováním k délce řízení nijak nepřispěla. Tvrzení žalované, že žalobkyně prodloužila řízení tím, že v jednom případě nereagovala na výzvu znalce, nemá oporu v obsahu trestního spisu. Nebyla-li totiž žalobkyně znalcem řádně obeslaná, logicky se o termínu setkání se s ním nemohla dozvědět. Nadto se ke znalci dostavila obratem. Takto vzniklé zpoždění, které fakticky činilo pouze několik dnů, tudíž ani nebylo způsobilé mít nějaký podstatný vliv na celkovou délku řízení. Chování žalobkyně proto i podle odvolacího soudu neodůvodňuje jakékoliv snížení základní částky odškodnění.

17. Nejdůležitějším kritériem pro stanovení výše odškodnění je význam předmětu řízení pro účastníka vyjádřený tím, co je pro něj v sázce (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). V daném případě se žalobkyně nacházela po dobu osmi let a pěti měsíců v nejistotě ohledně náhrady majetkové i nemajetkové újmy, kterou požadovala ve výši pohybující se okolo částky 1 000 000 Kč, přičemž výsledně obdržela částku 600 000 Kč. Nejistota žalobkyně ohledně výsledku trestního řízení byla daná na jedné straně jejím postavením poškozené, která mohla uplatnit svůj nárok na náhradu škody i v řízení občansko právním (a tudíž nebyla vázaná pouze na řízení trestní), a na druhé straně byla daná výší částky, o kterou jí šlo a která nebyla rozhodně zanedbatelná. Vyššímu významu hodnoceného řízení pro žalobkyni pak odpovídá i její aktivita směřující k rychlému a efektivnímu vyřešení věci (žalobkyně podala v den svého napadení trestní oznámení, průběžně doplňovala dokazování listinnými důkazy a znaleckými posudky včetně jejich doplňků a na všechny výzvy i pokyny orgánů činných v trestním řízení včas a řádně reagovala). Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nastolení právní jistoty ohledně výsledku hodnoceného řízení mělo pro žalobkyni vyšší význam, protože absence částky pohybující se okolo 1 000 000 Kč měla nepříznivý vliv na běžný chod jejího života, nikoliv však zásadním způsobem. Z pohledu odvolacího soudu je z uvedeného důvodu proto opodstatněné zvýšení základní částky finančního zadostiučinění o 10 %.

1. Důvody pro další modifikaci této částky již odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal. Přiměřeným zadostiučiněním nemajetkové újmy, kterou žalobkyně nepřiměřeně dlouhým trestním řízením utrpěla je proto podle odvolacího soudu částka 123 750 Kč.

2. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně posoudil za přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy, kterou žalobkyně v hodnoceném řízení utrpěla, částku 112 500 Kč. Za situace, kdy žalovaná již z uvedeného titulu zaplatila žalobkyni částku 52 500 Kč, by jí tudíž měla doplatit ještě 60 000 Kč (112 500 Kč - 52 500 Kč = 60 000 Kč), soud prvního stupně však oproti tomu uvedl ve vyhovujícím výroku svého rozsudku částku 61 250 Kč. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zvýšil soudem prvního stupně přiznané odškodnění o dalších 11 500 Kč, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I (tj. v rozsahu částky 61 500 Kč) jako věcně správný potvrdil a v zamítavém výroku II tento rozsudek změnil jen tak, že žalovaná je povinna doplatit žalobkyni ještě částku 10 000 Kč s příslušenstvím (52 500 Kč + 61 250 Kč + 10 000 Kč = 123 750 Kč) a ve zbývající části tento výrok jako věcně správný potvrdil (§ 219 a § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

3. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 a § 224 odst. 2 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení, která se skládá z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměny zástupce žalobkyně sestávajících z převzetí a přípravy zastoupení dne 27. 4. 2023, sepis žaloby dne 6. 12. 2023, účast na jednání prvostupňového soudu dne 27. 2. 2024, sepis odvolání dne 19. 3. 2024 a účast na jednání odvolacího soudu dne 7. 8. 2024, tj. pětkrát po 3 100 Kč, náhrady paušálem stanovených hotových výdajů tohoto advokáta pětkrát po 300 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 3 570 Kč, celkem 22 570 Kč (§ 6, 6 7, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif). Náhrady za porady žalobkyně s advokátem dne 14. 11. 2023, 26. 2. 2024, 8. 4. 2024 a 6. 8. 2024 odvolací soud neshledal jako účelně vynaložené, protože z obsahu spisu ani z odůvodnění požadavku žalobkyně na jejich zaplacení nevyplývají žádné skutečnosti nebo důvody, z nichž by vyplývala potřeba takových konzultací a nadto přesahujících ve všech zmíněných případech jednu hodinu (§ 11 odst. 1 písm. c/ téže vyhlášky). Podle soudní judikatury totiž porady advokáta a klienta nesmí být samoúčelné, respektive nesmí jejich prostřednictvím docházet k nepřiměřenému a neodůvodněnému navyšování náhrady nákladů řízení (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3523/15, nálezu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS. 2693/17 a dále například usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015, sp. zn. 25 Co 62/2015).

Poučení