72 Co 239/2022-270

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Martina Lály ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 158 004,20 Kč s přísl. o vzájemném návrhu o zaplacení 67 587 Kč s přísl. o odvolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 8. 2022, č.j. 10 C 250/2019-232, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výrocích I. a III. a ve výroku II., jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně, jíž se domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 28 146,60 Kč a úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 149 413 Kč za dobu od 28. do [datum] a z částky 26 500 Kč za dobu od [datum] do zaplacení.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku II., jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně na zaplacení částky 48 116,10 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 122 913 Kč za dobu od [datum] do zaplacení tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 48 116,10 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 122 913 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 60 593,30 Kč, správně 65 182 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, jako soud prvního stupně, svým v záhlaví uvedeným rozsudkem, rozhodl výrokem I. o tom, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 81 741,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 76 262,70 Kč spolu s 9,75 % zákonnými úroky ročně z částky 149 413 Kč od [datum] do zaplacení, soud prvního stupně žalobu zamítl. Výrokem III. soud zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 67 587 Kč spolu s 8,28 % zákonnými úroky z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Výrokem IV. soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem V. soud rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 3 380 Kč.

2. Rozsudek soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o dílo dle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ o. z.“), na základě které se žalobkyně zavázala provést stavbu rodinného domu na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] za sjednanou cenu díla ve výši 2 190 084 Kč a daň z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“). Žalobkyně měla provést podlahy v domě až po konstrukční desky Rigistabil, finální pokládka dlažby o předpokládané tloušťce 10 mm (8 mm dlažba, 2 mm lepidlo) předmětem smlouvy o dílo mezi účastníky nebyla a tuto prováděla třetí osoba. Dne [datum] došlo k předání dokončeného díla. Soud prvního stupně učinil závěr, že dílo mělo vadu, kterou způsobila žalobkyně, spočívající v existenci nadměrných mezer pode dveřmi a zároveň, že šlo o vadu skrytou, když tato vyšla najevo až po pokládce dlažby v souladu s projektovou dokumentací. Žalovaní vadu zjistili a oznámili žalobkyni nejpozději dne [datum], kdy žádali opravu vady. Žalobkyně dílo vadným neshledala. Žalovaní opětovně vadu díla žalobkyni vytknuli, žalobkyně svou odpovědnost za vadu odmítla a vyúčtovala žalovaným doplatek ceny díla částkou 149 413 Kč včetně DPH. Žalovaní tuto část ceny díla odmítli uhradit s odkazem na § 2108 o. z., neboť měli za to, že tato částka přiměřeně odpovídá jejich právu na slevu.

3. Žalovaní následně změnili nárok z odpovědnosti za vady z původně požadované opravy na slevu z ceny díla, neboť žalobkyně odmítla vadu odstranit. Soud prvního stupně považoval za vhodné, aby sleva z ceny díla odpovídala výši nákladů účelně vynaložených na opravu vady (nikoliv rozdílu tržní ceny stavby bez vad a s vadami) a tuto stanovil dle žalobkyní předložených cenových nabídek opravy částkou 67 671,50 Kč. Soud prvního stupně tak ve věci uzavřel, že žalobkyni vzniklo dne [datum] právo na zaplacení ceny díla ve výši 149 413 Kč a současně žalovaným vzniklo za žalobkyní právo na slevu z ceny díla ve výši 67 671,50 Kč, které bylo započteno proti právu žalobkyně. Soud proto v tomto rozsahu žalobu zamítl. Ve zbývající části (tj. rozdílu žalobou uplatněné dlužné částky 158 004,20 Kč na jistině a smluvní pokutě 8 591,20 Kč a zápočtem zaniklé pohledávky ve výši 67 671,50 Kč soud žalobě v částce 81 741,50 Kč (bez zákonného úroku z prodlení) vyhověl. Ohledně prodlení žalovaných soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaní„ s ohledem na aplikaci § 2108 o. z.“ s úhradou zbývající ceny díla do prodlení nedostali a zamítl nárok žalobkyně na úrok z prodlení. S ohledem na závěr o důvodnosti požadavku na slevu z ceny díla pouze co do výše 67 671,50 Kč pak soud prvního stupně měl za nedůvodný vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 67 587 Kč. Výrok IV. o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a to rozdílem poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, když měl za to, že 12 % míra úspěchu žalobkyně ve věci je poměrně zanedbatelnou.

4. Proti výroku II. a IV. výše uvedeného rozsudku se odvolala žalobkyně. Odvoláním napadla závěr soudu prvního stupně, že je to ona, kdo měl způsobit vadu díla nedodržením sjednané kvality, když dílo bylo provedeno v souladu s projektovou dokumentací. Poukázala na provedené výslechy znalců s tím, že znalec [titul]. [příjmení] uvedl, že žádný technický předpis neupravuje mezeru mezi dveřmi a podlahou. Zároveň měla žalobkyně za to, že nebylo prokázáno, že by nepoložila řádně jednotlivé vrstvy hrubé podlahy dané projektovou dokumentací, jak vyplývá též ze znaleckého posudku [titul]. [příjmení]. Uvedla, že znalcem [titul]. [příjmení] naměřené mezery mezi finální podlahou a dolní hranou posuvných dveří mají nulový vliv na vnitřní prostředí v domě, který je konstruován jako nízkoenergetický. Zároveň měla zato, že splnila dodání díla ve střední kvalitě, je-li mezera mezi čistou podlahou a posuvnými dveřmi (v případě třech dveří) o 2 až 4 mm větší než je obvyklá horní hranice mezery 15 mm, že jde o rozdíl zanedbatelný a běžné užívání domu nijak neomezuje. Namítla též, že jejím úkolem bylo zhotovit dílo (tj. stavbu rodinného domu) bez finálních podlah – dlažby. Již v době předání díla byla výška zhotovené hrubé podlahy a pouzder posuvných dveří snadno zjistitelná a změřitelná. Zhotovila výšku hrubé podlahy tak, aby žalovaní mohli použít jakýkoliv typ a druh dlažby (s jakoukoliv tloušťkou). Měla zato, že žalovaní v řízení neprokázali existenci vady stavby rodinného domu a rozhodně ne vady skryté. Pro případ, že by soud vadu díla shledal, byla přesvědčena, že tuto vadu žalovaní neuplatnili bez zbytečného odkladu – tj. ji uplatnili opožděně a zrovna tak opožděně uplatnili právo na odstranění této vady. Zároveň poukázala na nedůvodnost námitky žalovaných, že nemohli zjistit vadu, ani čím je způsobena dříve, když nejsou odborníky v oboru stavebnictví, když uvedla, že tito měli na stavbě svůj stavební dozor, který jistě disponoval odbornými znalostmi a žalovaní si tak měli stavbu za součinnosti svého stavebního dozoru řádně prohlédnout a zkontrolovat. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil bod II. výroku napadeného rozsudku, a vyhověl žalobě v celém rozsahu včetně úroku z prodlení a přiznal jí též náklady řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaní se proti rozsudku soudu prvního stupně taktéž odvolali, a to proti jeho výrokům I. a III. Uvedli, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně, dle kterých předaná stavba vykazovala vadu, kterou způsobila žalobkyně, když tato vada nemohla být, ani teoreticky, způsobena kýmkoliv jiným. Zároveň se ztotožnili se závěrem, že se nemohli dostat do prodlení. Neztotožnili se ovšem se způsobem určení výše přiměřené slevy z ceny, ani její výší. Měli za to, že vyčíslení nákladů, jak jej provedl znalec [titul]. [příjmení], bylo vnitřně konzistentní, na rozdíl od závěrů soudu prvního stupně. Dále napadli skutečnost, že soud prvního stupně bez jakéhokoliv vysvětlení vycházel z vyčíslení nákladů na opravu, které předložila žalobkyně, když žalovaní již ve svém vyjádření ze dne [datum] zdůrazňovali, že cenová nabídka opravy předložená žalobkyní není úplná, týká se pouze několika dílčích úkonů a nepokrývá tak celý rozsah nutných prací. Žalovaní tak měli za to, že i přes správné vyhodnocení okolností týkajících se samotné vady stavby došlo v napadeném rozhodnutí k nesprávnému určení výše přiměřené slevy a navrhli, aby byl napadený rozsudek změněn odvolacím soudem tak, že žaloba zamítnuta také co do povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně částku ve výši 81 741,50 Kč a ve současně bude vyhověno jejich vzájemnému návrhu a žalobkyni bude uložena povinnost zaplatit žalovaným 67 587 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů.

6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání objektivně přípustným (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), že toto odvolání podala žalobkyně i žalovaní jako účastníci řízení a tedy jako osoby k tomu subjektivně oprávněné (§ 201 o. s. ř.), že tak učinili včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že toto odvolání splňuje podmínku jeho projednatelnosti v podobě zákonem předvídaných odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 písm. b/, e/, g/ o. s. ř.), rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

7. Soudu prvního stupně nutno přisvědčit v (účastníky též nezpochybněném) závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby bungalovu z dřevěné sendvičové konstrukce žalobkyní na pozemku žalovaných p. [číslo] v katastrálním území a to dle ve smlouvě popsané projektové dokumentace a dalších příloh představovaných rozpočtem a technickým popisem stavby, nikoliv však v celém rozsahu – předmětem díla nebylo dokončení vnitřních podlah v podobě položení dlažby. Žalobkyně podlahy zakončila položením konstrukčních sádrokartonových desek RigiStabil, položení dlažby si žalovaní zajišťovali (prostřednictvím někoho jiného) sami. Naproti tomu předmětem díla bylo zhotovení vnitřních stěn a to včetně v těchto stěnách vestavěných pouzder pro posuvné jednokřídlé dveře. Dílo převzali žalovaní [datum], přitom bylo sepsáno celkem 11 vad s tím, že termíny (zjevně pro odstranění vad) budou stanoveny do 7 dnů od předání, nesprávná výška hrubé podlahy či osazení pouzder posuvných dveří mezi takto sepsanými vadami uvedena nebyla.

8. Poté, co byly podlahy dokončeny položením dlažby a osazena i vlastní křídla posuvných dveří, zjistili žalovaní, že mezi podlahou a spodní hranou posuvných dveří jsou mezery, které měli za příliš velké (19 mm u dveří z kuchyňského prostoru v obytné zóně do spíže, 17 mm u dveří ze zádveří do šatny a rovněž dveří do chodby a 15 mm u dveří z chodby do obytné zóny, dle posudku znalce [titul]. [jméno] [příjmení]). Žalovaný dne [datum] zaslal žalobkyni ([titul]. [příjmení], který s žalovaným za žalobkyni jednal, jak plyne z předložené elektronické komunikace) elektronicky fotografie s tím, že se jedná o fota ke špatně umístěným dveřím, s žádostí o návrh řešení. Žalovaná následně (e-mailem z [datum]) žalovanému sdělila, že výši osazení pouzder posuvných dveří a křídel neřeší žádná norma, obecnou zvyklostí je u posuvných dveří výška křídla posuvných dveří nad čistou podlahou 10 – 15 mm, dle jejich názoru je osazení pouzder v pořádku. Žalovaný s tímto závěrem (e-mailem z [datum]) nesouhlasil, sdělil, že až bude mít kalkulaci opravy, bude jej (zjevně [titul]. [příjmení]) neprodleně kontaktovat. [datum] se e-mailem dotázala žalobkyně ([titul]. [příjmení]) žalovaného, zda stran parapetu požaduje výměnu nebo slevu, dále jakou má stran dveří na mysli kalkulaci – zda na předělání pouzder nebo úpravu již vyrobených dveří. 9. [datum] zaslali žalovaní žalobkyni písemnou reklamaci, ve které uvedli, že uplatňují nárok z odpovědnosti za vady spočívající v nesprávném umístění čtyř pouzder posuvných dveří, díky čemuž vznikl pode dveřmi prostor místy až 2 cm, dveře neplní svoji funkci, táhne pod nimi, neizolují hluk. Uvedli, že jedinou možností je pouzdra vybourat a umístit do správné výše, že náklady na provedení opravy (včetně demontáže a následné montáže části vybavení domu) odhadují na 200 000 – 250 000 Kč, žádají o návrhy řešení situace, upřednostňují opravu osazení pouzder a úhradu nákladů s tím spojených. Žalobkyně na tuto reklamaci reagovala dopisem z [datum], ve kterém uvedla, že po prohlídce na stavbě konstatuje, že pouzdra i výplně obvodových otvorů jsou osazeny správně, odchylka je ve výšce čisté podlahy, kterou musí garantovat dodavatel konečné čisté podlahy, kterou si žalovaní řešili samostatně. Žalobkyně uvedla, že za tento nedostatek nenese odpovědnost, z tohoto důvodu nelze reklamaci uznat. Požadovala zaplacení doplatku ceny díla 149 413 Kč [datum] vystavila žalobkyně žalovaným fakturu na 149 413 Kč se splatností [datum].

10. Dopisem žalobkyni z [datum] žalovaní rekapitulovali znovu svoje stanovisko stran vady týkající se posuvných dveří, poukázali na možnost požadovat slevu, pokud by žalobkyně vadu neodstranila, dále na to, že do odstranění vady nejsou povinni platit část ceny odhadem přiměřeně odpovídající jejich právu na slevu (§ 2108 o. z.), vyzvali žalobkyni k odstranění vad do 14 dnů od doručení výzvy. Dopisem z [datum] vyzvala žalobkyně žalované k zaplacení částky 149 413 Kč s úroky z prodlení a se smluvní pokutou.

11. V dopise z [datum] žalovaní uvedli, že uplatnili právo na slevu, znovu poukázali na § 2108 o. z., znovu vyzvali k odstranění vad díla s tím, že pokud žalobkyně nezahájí do 14 dnů žádný postup či dílčí kroky směřující k odstranění vady, jsou žalovaní„ připraveni domáhat se svých práv a nároků všemi dostupnými prostředky“. Dopisem ze [datum] vyzvali žalovaní žalobkyni k poskytnutí přiměřené slevy, a to zaplacením částky 241 100 Kč jako nákladů na úpravu osazení pouzder posuvných dveří. Dopisem z [datum] pak sdělili žalovaní žalobkyni, že„ po opětovném zvážení a jako poslední projev vstřícnosti sdělují, že za přiměřenou slevu považují částku 217 000 Kč“ (90 % nákladů na odstranění vady), započítávají tuto svoji pohledávku proti pohledávce žalobkyně na doplatek ceny díla.

12. Převzetím díla žalovanými (byť s výhradami vad) bylo dílo žalobkyní dokončeno (§ 2605 odst. 1 o. z.). Žalobkyni vzniklo právo na úhradu ceny díla, jemuž odpovídá povinnost žalovaných cenu díla zaplatit (§ 2610 o. z.). Existence případných vad díla na této povinnosti žalovaných bez dalšího nic neměnila. V tomto směru lze odkázat na závěry vyslovené v minulosti Nejvyšším soudem ve sporech ze smluv o dílo, posuzovaných dle občanského zákoníku (např. rozsudky 18. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2915/2013). Ty jsou bezezbytku aplikovatelné i za účinnosti nového občanského zákoníku. To je konečně patrno i ze znění ust § 2108 o. z., který upravuje tzv. zadržovací právo kupujícího (a v případě smlouvy o dílo tedy objednatele) v případě vadného plnění. Pokud by platil závěr opačný, tedy že v případě vadného plnění ani při převzetí věci (díla) prodávajícímu (zhotoviteli) právo na kupní cenu (cenu díla) nesvědčí, bylo by ust. § 2108 o. z. fakticky obsolentní.

13. V případě, že dílo převzaté žalovanými bylo vadné a řádně uplatnili právo na odstranění vady, mohli se ve smyslu již zmíněného ust. § 2108 o. z. bránit zaplacení té části ceny díla, která odhadem přiměřeně odpovídala jejich (potencionálnímu) právu na slevu, následně pak v obraně proti pohledávce namítat své právo na slevu z ceny díla, pokud vada nebyla odstraněna (§ [číslo] odst. 2 věta třetí či § 2107 odst. 3 věta první o. z.). Základní podmínkou však byla existence vady díla zhotoveného žalobkyní.

14. Jak z výše popsaných zjištění vyplývá, žalovaní vadu díla spatřovali v nesprávném výškovém osazení čtyř pouzder posuvných dveří, v důsledku čehož měly vzniknout mezi podlahou a dveřmi příliš velké mezery, pro které posuvné dveře neplní svoji funkci, táhne pod nimi, neizolují hluk.

15. Soud prvního stupně měl za to, že velikost mezer (zjevně myšleno pod všemi čtyřmi posuvnými dveřmi) je vadou a to nejen estetickou, ale i funkční. Tento svůj závěr odůvodnil závěry znaleckých posudků znalců [titul]. [jméno] [příjmení] a [titul]. [jméno] [příjmení]. Ti především shodně uvedli, že výška mezer mezi dveřmi a podlahou není upravována žádným předpisem (dle znalce [titul]. [příjmení] se jí nezabývá ani odborná literatura). Pokud jde o další závěry znalce [titul]. [příjmení], dle názoru odvolacího soudu jsou pro posouzení otázky, zda lze mít výšky jím zjištěných mezer za vadu či nikoliv, stěží využitelné. [titul] [příjmení] v tomto směru uvedl toliko, že závažně omezují užívání obytných prostor rodinného domu v důsledku nepřetržitého proudění vzduchu a nevyhovující zvukové izolace, aniž by však uvedl, na základě čeho posuzované mezery takto hodnotí. Konečně, v ústním doplnění posudku sám připustil, že má za to, že žádným způsobem nelze dosáhnout vzduchotěsnosti či zvukotěsnosti posuvných dveří. Logickým byl naopak oponentní závěr znalce [titul]. [příjmení] o tom, že dveře nemohou nikdy přiléhat k zemi, nemohou tedy izolovat hluk a bránit tomu, aby pod nimi táhlo. Zde odvolací soud toliko dodává, že tento závěr se zjevně týká především právě posuvných dveří; v případě dveří otočných lze těmto projevům (proudění vzduchu či šíření zvuku prostorem pode dveřmi) bránit pomocí prahu, k němuž dveře přiléhají.

16. Právě uvedené však jistě neznamená, že za vyhovující by bylo možno mít jakkoliv vysokou mezeru mezi podlahou a spodní hranou posuvných dveří. I tento závěr plyne z posudku znalce [titul]. [příjmení], který též uvedl, že za optimální považuje mezeru o výšce 10 (6) mm, že on sám by ve svém domě mezeru v hodnotách v posuzované věci mít nechtěl. Tak, jak znalec [titul]. [příjmení] vymezil optimální výšku zkoumané mezery (dvěma hodnotami), měl odvolací soud za to, že hodnotu 10 mm lze považovat za hodnotu hraniční, která v posuzované věci byla překročena o 5 mm u dveří do obytné zóny (obývacího pokoje s kuchyňským prostorem), 7 mm u dveří do šatny a předsíně a o 9 mm u dveří do spíže. Posoudil-li tedy soud prvního stupně výšku mezer jako vadu, měl odvolací soud v konečném důsledku jeho závěr za správný.

17. Současně se však bylo třeba vypořádat s námitkou žalobkyně, že za výšku těchto mezer odpovídá zhotovitel„ čisté podlahy“ (ten, kdo pokládal dlažbu), nikoliv ona, že jí provedené dílo bylo v tomto směru bezvadné. Zde pak měl odvolací soud za to, že stran této posléze uvedené otázky nelze bezezbytku vycházet z hodnocení ani jednoho ze znalců. Znalec [titul]. [příjmení] uvedl, že žalobce prováděl stavbu jen na podkladě relativních výšek a v rozdílné skladbě podlahové konstrukce, než jak byla popsána v projektové dokumentaci, dále pak, že vada vznikla v důsledku provádění díla, že je to vada výšková, v nesouladu skladby výšky podlah, že nebyla stanovena (nadmořská) výška pro celou budovu, což není možné, že šlo o typový projekt, který nebyl přizpůsoben konkrétní stavbě. Žalovanými však nebyla namítána vada, která by měla spočívat v nesprávné skladbě podlahy, ale vada, která měla vzniknout při výstavbě domu osazením pouzder pro posuvné dveře příliš vysoko nad podlahou či zhotovením podlahy příliš nízko - v jaké nadmořské výšce, nebylo zjevně významné. Znalec měl za to, že chybu způsobila žalobkyně, že žalovaní, kteří nechali zhotovit pouze dlažbu, která i s lepidlem měla mít dle projektu tloušťku 10 mm, projekt dodrželi, respektive dlažbou o síle 9 mm (namísto projektovaných 8 mm) vadu redukovali. Naproti tomu znalec [titul]. [příjmení] uvedl, že u hrubé podlahy, kterou zhotovila žalobkyně, se toleruje drobná výšková nerovnost, že zásadní problém vznikl tím, že firma provádějící dokončovací práce si nezměřila správnou úroveň povrchu dlažby podle výškových kót označených na stěnách jednotlivých místností. Připustil však rovněž, že žalobkyně měla povinnost (zjevně myšleno zaměřit – poznámka odvolacího soudu) realizovanou podlahu v době, kdy ji předávala žalovaným, pokud by tak učinila, zjistilo by se, jaké jsou faktické rozdíly výšek hrubé podlahy od spodní hrany posuvných dveří.

18. Ani jeden ze znalců nezjišťoval (což zřejmě bez destruktivních zásahů do dlažby ani nebylo zjistitelné), zda a jak rovná byla hrubá podlaha, vytvořená žalobkyní a jak silná vrstva lepidla byla použita pro nalepení dlažby. Jestliže však dle projektu dlažba s lepidlem měla mít výšku 10 mm a byla použita dlažba o síle 9 mm, pak je zjevné, že ke zvětšení mezery nemohlo dojít v důsledku samotné pokládky dlažby. Pokud by dlažba nebyla položena v souladu s projektovou dokumentací, mohla by v důsledku toho být výška dlažby s lepidlem vyšší (a mezera tedy menší, nikoliv však nižší). V tomto směru byly závěry znalce [titul]. [příjmení] zjevně správné.

19. Pokud tedy pouzdra posuvných dveří, stejně jako zárubně dveří otočných, byla osazena ve správné výšce (jak tvrdila i žalobkyně), pak hrubá podlaha zhotovená žalobkyní (zakončená položením konstrukčních sádrokartonových desek RigiStabil) musela být tzv.„ utopena“, tedy vyhotovena o více než 10 mm pod úrovní kóty ±0,00 m, vyznačující konečnou úroveň, které měla dosahovat podlaha. Ani z tohoto závěru však ještě dle názoru odvolacího soudu nevyplývalo bez dalšího, že přílišnou výšku mezer zapříčinila žalobkyně.

20. Je-li stavba budována dle projektové dokumentace, která stanoví skladbu podlahy a výškové rozměry jejích jednotlivých částí (jejich sílu), je bezpochyby třeba, aby zhotovitel podlahu (její první vrstvu) založil ve správné výšce, jednotlivé vrstvy zhotovoval ve správné síle a přitom kontroloval i správnou vzdálenost té které vrstvy od úrovně ±0,00 m, vyznačující konečnou výškovou úroveň podlahy, která je (jak patrno z ústního doplnění posudku znalce [titul]. [příjmení]) základní kótou v domě, podle ní je kótována cela stavba. Již samotné znalcem [titul]. [příjmení] uváděné rozlišení„ hrubé“ a„ čisté“ podlahy též zjevně potvrzuje správnost jeho závěru o tom, že u hrubé podlahy se toleruje drobná výšková disproporce. Nebylo by smysluplným, aby s absolutní přesností byla zhotovována každá jednotlivá vrstva podlahy. Pokud by celou podlahu zhotovovala žalobkyně, pak by logickým byl jí uváděný postup, tedy vyrovnání podlahy do úrovně ±0,00 m po dokončení tzv. hrubé podlahy (tedy po položení konstrukčních desek RigiStabil) a to buď prostřednictvím potřebné vrstvy lepidla pod dlaždicemi, nebo (pokud by bylo třeba vyrovnání vyššího) zhotovením další vyrovnávací vrstvy před samotnou pokládkou dlaždic (například samonivelační stěrkou). Samotnou skutečnost, že ve skladbě podlahy popsané v projektové dokumentaci nebyla posléze zmíněná vyrovnávací vrstva uvedena, odvolací soud nepovažoval za chybu této dokumentace – z výše popsaného postupu je zřejmé, že ta přicházela v úvahu jen v případě potřeby odstranění takových (přípustných) výškových disproporcí, které by nebylo možno vyřešit pouze větší vrstvou lepidla při pokládání dlaždic.

21. Jak však nebylo mezi účastníky sporu, pokládka dlaždic již nebyla předmětem díla, tu si žalovaní zajišťovali sami. Bylo proto třeba posoudit, zda povinností žalobkyně bylo vyhotovit podlahu jen do vrstvy zakončené deskami RigiStabil, nebo až do úrovně mínus 10 mm (od základní úrovně ±0,00 m). Řešení dle názoru odvolacího soudu však již nebylo otázkou odbornou, na kterou by měl odpovídat znalec, ale právní, bylo ji třeba hledat v posouzení povinnosti žalobkyně z uzavřené smlouvy o dílo.

22. Z obsahu samotného textu této smlouvy odpověď bez dalšího nevyplývala. Jestliže ale bylo dohodnuto, že žalovaní si sami (resp. prostřednictvím jiného zhotovitele) toliko nalepí dlaždice, pak logice věci odpovídá závěr, že povinností žalobkyně bylo předat dílo v podobě, ve které by postačovalo již jen právě položit samotnou dlažbu, a tedy že pokud jí zhotovená podlaha nebyla provedena tak, aby horní strana konstrukčních desek RigiStabil vytvářela rovinu v úrovni mínus 10 mm oproti uvažované úrovni čisté podlahy, bylo na žalobkyni, aby hrubou podlahu do potřebné výše vyrovnala ona. Konečně (jak již zmíněno) i znalec [titul]. [příjmení] připustil, že žalobkyně měla po zhotovení jí prováděné podlahy tuto zaměřit. Nedůvodnou měl odvolací soud i v této souvislosti vznesenou námitku žalobkyně, že podlahu zhotovila do úrovně nižší, neboť nevěděla, jak vysokou dlažbu žalovaní použijí (že na trhu je dlažba i o větší výšce než v projektu uvažovaných 8 mm, bylo zjištěno již soudem prvního stupně). Byla-li žalobkyně vedena tímto úmyslem, měla o tom (s ohledem na popsanou podobu projektu) v takovém případě žalované alespoň informovat.

23. Pokud pak ten, kdo pokládal podlahu, nezaměřil kótu ±0,00 m (aby zjistil, do jaké úrovně má být správně čistá podlaha položena), pak lze připustit, že rovněž chyboval (odvolací soud neshledal důvodu pro zpochybnění závěru znalce [titul]. [příjmení] o tom, že zhotovitel finální vrstvy podlahy, který nepokládal vrstvy předchozí, si měl před započetím práce ověřit správnou výšku finální podlahy). Pokud by se s výškovými podmínkami řádně seznámil, žalovaní by na výše popsanou chybu způsobenou žalobkyní přišli a mohli by ji řešit s žalobkyní požadavkem na zhotovení vyrovnávací vrstvy. Mohli ji též napravit sami – zhotovením vyrovnávací vrstvy či vyhotovením silnější finální vrstvy podlahy (použitím ještě silnější dlažby či silnější vrstvy lepidla). Odstraňovali by ale takto (na svoje náklady) chybu způsobenou žalobkyní.

24. V konečném důsledku však ale odvolací soud, jak z výše uvedeného patrno, shledal správným i závěr soudu prvního stupně o tom, že vadu vytknutou žalovanými způsobila (primárně) žalobkyně.

25. Námitku žalobkyně, že žalovaní měli na stavbě stavební dozor, měl odvolací soud pro posouzení odpovědnosti žalobkyně za nepodstatnou. Existence stavebního dozoru nevylučuje odpovědnost zhotovitele za vady, ale (dle § 2630 odst. 1 písm. c/ o. z.) zakládá solidární odpovědnost tohoto dozoru společně s odpovědností zhotovitele.

26. Jak již popsáno, žalobkyně předala žalovaným dílo [datum], žalovaní je převzali s výhradami vad, mezi nimiž však posuzovaná vada (způsobená„ utopením“ hrubé podlahy) uvedena nebyla. Tuto poprvé žalovaní oznámili žalobkyni e-mailem z [datum], výslovně ji reklamovali [datum], kdy již požadovali odstranění vady, slevy se pak domáhali poprvé přípisem z [datum], a to v reakci na setrvale odmítavý postoj žalobkyně k požadovanému odstranění vady.

27. Jak již zmíněno (odst.6 tohoto odůvodnění), odvolací soud měl za to, že žalobkyně se po žalovaných mohla po právu dožadovat doplacení ceny díla i přes existenci vady díla. Za situace, kdy dílo trpělo vadou, za kterou žalobkyně odpovídala, jejíž odstranění žalovaní požadovali, bylo třeba zvážit, zda žalovaným vzniklo nejprve právo neplatit část ceny díla odhadem přiměřeně odpovídající jejich právu na slevu (§ 2108 o. z.), následně pak právo na slevu z ceny díla. Toto se muselo odvíjet především od závěru, zda vadu vytkli včas. Soud prvního stupně v tomto směru uvedl, že se jednalo o vadu skrytou, která vyšla najevo až po finálním provedení dlažby, a s námitkou žalobkyně, že vada (kterou neuznávala) jí nebyla oznámena včas, se vypořádal závěrem, že žalobkyně nemá na tuto námitku právo dle ust. § 2112 odst. 2 o. z.

28. Dle ust. § 2615 odst. 2 věty první o. z. platí o právech objednatele z vadného plnění obdobně ustanovení o kupní smlouvě. Toto ustanovení se však zjevně užije toliko v případě absence zákonné úpravy smlouvy o dílo. Takovou je i úprava zakotvená v § 2605 odst. 2 o. z., podle které převezme-li objednatel dílo bez výhrad, nepřizná mu soud právo za zjevné vady díla, namítne-li zhotovitel, že právo nebylo uplatněno včas. Stejně tak je třeba aplikovat i ust. § 2618 o. z., podle kterého soud nepřizná objednateli právo z vadného plnění, neoznámil-li objednatel vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při náležité pozornosti zjistit měl, nejpozději však do dvou let od předání díla, a namítne-li zhotovitel, že právo bylo uplatněno opožděně; či ust. § 2629 o. z. upravující odpovědnost za skryté vady stavby.

29. Soud prvního stupně se tedy správně zabýval otázkou, zda se jedná o vadu skrytou či nikoliv. Lze mu přisvědčit i v závěru, že přitom nebylo možno vycházet z hodnocení znalce [titul]. [příjmení] o tom, že se nejedná o vadu skrytou, když jde o hodnocení otázky nikoliv odborné, ale právní.

30. V odborné literatuře se za skryté vady díla považují vady, které objednatel nemohl zjistit ani při vynaložení potřebné péče při převzetí díla (viz. [příjmení], P. [příjmení] k § 2629. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 [číslo]). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]), popř. vady, které existují již v okamžiku předání díla, nejsou však zřejmé a vyjdou najevo až po předání díla. Skrytou vadou tak může být vada, která souvisí s provozem díla (špatně zvolená pevnostní třída materiálu může při standardním provozu technologického zařízení vést k poruše zařízení), nebo například se strukturou zabudovaného materiálu (při nesprávně skladbě cihel se může objevit trhlina ve stěně až po několika letech po dokončení stavby). – viz komentář k § [číslo] v systému právních informací ASPI.

31. Dle judikatury Nejvyššího soudu za zjevné vady je možno považovat jen takové, jejichž existence je kupujícímu, popř. objednateli, zřejmá na pohled, případně takové vady, které lze zjistit běžně prováděnými zkouškami. Za zjevné vady nelze považovat ty vady, jejichž existenci by musel kupující nebo objednatel zjišťovat prohlídkou spojenou s destrukcí zboží nebo díla, popř. vady, které se typicky mohou v plné míře projevit až při užívání zboží nebo předmětu díla (viz. rozsudek z 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005).

32. V posuzované věci byla skutečnost, že hrubá podlaha je„ utopena“, možné zjistit běžnou zkouškou – přeměřením. Byla-li výška mezery posuvných dveří pro žalované tak důležitá, jak nyní uvádí, nejeví se nepřiměřeným požadavek, aby při převzetí díla věnovali náležitou pozornost i výšce hrubé podlahy.

33. Současně bylo možno mít za to, že ze strany žalobkyně se jednalo ve smyslu ust. § 2002 odst. 1 o. z. o porušení smlouvy nepodstatné, když stěží by (s ohledem na rozsah celého plnění ze smlouvy o dílo) měla žalobkyně předpokládat, že pokud by žalovaní o takovémto porušení smlouvy (v důsledku popsané vady díla) předem věděli, smlouvu by neuzavřeli, zvláště pokud sami žalovaní na tuto skutečnost při uzavírání smlouvy neupozornili. Navíc se zjevně jedná o vadu, která v užívání díla žalovanými (byť s výhradami) nebrání – z požadavku žalovaných na úhradu i nákladů náhradního ubytování po dobu opravy vady je zjevné, že v domě zhotoveném žalobkyní bydlí, netvrdili ani, že by (pro nemožnost užívání) vadu již museli nechat opravit.

34. Z pohledu právě popsaných závěrů se tedy oznámení vady žalovanými žalobkyni jevilo opožděným. Bylo však třeba zvážit i soudem prvního stupně uvedený (byť pohříchu blíže nevysvětlený) postup dle ust. § 2112 odst. 2 o. z.

35. Dle tohoto ustanovení zahrnutého v úpravě smlouvy kupní, jeho věty druhé, nemá prodávající právo na námitku opožděnosti oznámení vady, je-li vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věci věděl nebo vědět musel. Podle názoru odvolacího soudu je třeba (ve smyslu již zmíněného § 2615 odst. 2 věty první o. z.) toto ustanovení aplikovat i při posuzování odpovědnosti za vady smlouvy o dílo, když speciální úprava (zejména § [číslo] odst. 2, § 2618 o. z.) takovouto výluku na straně dodavatele sice neupravuje, z jejího znění však nelze dovodit, že by obdobné užití i tohoto ustanovení o kupní smlouvě vylučovala. V soudní praxi dle ust. § 2112 odst. 2 o. z. již též bylo též při posuzování odpovědnosti ze smlouvy o dílo postupováno (viz rozsudek Městského soudu v Praze z 2. 6. 2022, sp. zn. 25 Co 169/2022, uveřejněný v systému právních informací ASPI).

36. Odvolací soud pak v této souvislosti nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že (pokud by se o vadu jednalo, s čímž nesouhlasila) by nešlo o vadu, o níž při předání díla věděla či vědět měla. Je-li na straně jedné dovozováno, že se jednalo o vadu zjevnou, zjistitelnou při předání díla žalovanými jako objednateli, nemůže obstát argument, že o ní nevěděla (a nemohla vědět) žalobkyně jako zhotovitelka (viz i již zmíněný závěr znalce [titul]. [příjmení] o tom, že po dohotovení svého díla měla úroveň jí zhotovené podlahy zaměřit a závěr odvolacího soudu o povinnosti o výsledcích tohoto zaměření žalované informovat). Odvolací soud tak závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně neměla právo namítnout opožděnost oznámení vady ze strany žalovaných, měl v konečném důsledku za správný.

37. K dalším námitkám žalobkyně pak odvolací soud uvádí, že nemožnost změny jednou provedené volby konkrétního práva odpovědnosti za vady v případě nepodstatného porušení smlouvy (§ 2107 odst. 3 věta druhá o. z. za použití § 2615 odst. 2 o. z.) se netýká situace, kdy žalovaní požadovali (v souladu s § 2107 odst. 1 o. z., jako primární právo) odstranění vady a až poté, co žalobkyně požadované odstranění provést odmítla, požadovali slevu z ceny díla. Požadavek na slevu byl jedním ze dvou zákonem předvídaných (sekundárních) práv z odpovědnosti za vady, a to vedle práva od smlouvy odstoupit (§ 2107 odst. 3 věta první o. z.). Výše zmíněná nemožnost změny volby se v tomto případě týká výlučně již provedené volby jednou ze dvou právě popsaných sekundárních práv. Takovouto volbu žalovaní neprovedli, setrvali na požadavku na poskytnutí slevy.

38. Závěr, že žalobkyni nepříslušelo právo na námitku opožděného oznámení vady, již byl popsán výše. Zákonný požadavek včasnosti se navíc týká oznámení vady (§ [číslo] odst. 1, § [číslo], § 2629 odst. 1 o. z.), nikoliv změny shora popsané volby primárně zvoleného práva na odstranění vady opravou na sekundárně zvolené právo na slevu z ceny. Konečně též, až do doby této změny mohla žalobkyně požadovanou opravu provést.

39. Odvolací soud tedy shledal správným i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaným svědčilo vůči žalobkyni právo na přiměřenou slevu z ceny díla. Zbývalo tak posoudit výši této slevy. 40. [příjmení] postup soudu prvního stupně v tom, že při posuzování odpovídající výše slevy nevycházel z rozdílu tržní ceny stavby bez vad a s vadami, měl odvolací soud za správný. Zjišťování zejména obvyklé (tržní) ceny domu s přihlédnutím k posuzovaným vadám, představovaným (v konečném důsledku) výše zjištěnými mezerami pod čtyřmi posuvnými dveřmi, by mohlo být toliko velmi hrubým a subjektivním odhadem, když se zdá velmi nepravděpodobné, že by k dispozici byly údaje o prodejích domů, které právě obdobné vady vykazovaly. Jestliže se však soud prvního stupně zaměřil pouze na zkoumání výše nákladů na odstranění vad, jeho postup již podle odvolacího soudu správným nebyl.

41. Nejvyšší soud v podobné otázce v rozsudku z 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1389/2015 vyslovil závěr, že„ (P) řiznání práva na náhradu nákladů, které žalobce vynaložil na odstranění vad díla třetí osobou, nemá oporu v zákoně. Přichází v úvahu pouze tehdy, sjednají-li si strany smlouvy o dílo takovou možnost smluvně.“ Jak však patrno z další judikatury Nejvyššího soudu, samotné zohlednění takovýchto nákladů, jako však pouze jedno z hledisek při posuzování odpovídající výše přiměřené slevy, vyloučeno není.

42. Např. v rozsudku z 16. 12. 2014 sp. zn. 33 Cdo 69/2013 Nejvyšší soud vyslovil, že„ (P) ro určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo a soudu je přenecháno, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozsah snížení ceny však musí být vždy posouzen s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Výše slevy pak závisí především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, dále na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav apod. Řečeno jinak, výše slevy by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vytčená vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost.“ K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud hlásí i aktuálně (viz např. usnesení z 28. 6. 2022, sp. zn. 33 Cdo 183/2022).

43. Odvolací soud tak měl za to, že při posuzování odpovídající výše přiměřené slevy bylo třeba zohlednit především charakter, míru a důsledky vady. Tou, jak výše popsáno, bylo zhotovení (hrubé) podlahy v domě do úrovně nižší, než jaká odpovídala dle projektu, což bylo primární příčinou skutečnosti, že mezery pod čtyřmi posunovacími dveřmi v domě přesahovaly hranici optimální hodnoty 10 mm a to v jednom případě o 5 mm, ve dvou případech o 7 mm a ve čtvrtém případě o 9 mm. Za významnou zde měl odvolací soud skutečnost, že důsledkem byla nikoliv samotná existence mezer, které jsou vlastností posuvných dveří, ale toliko jejich zvětšení o popsané hodnoty. Tato skutečnost totiž snižuje váhu výtky žalovaných, že důsledkem vady je nedostatečná vzduchotěsnost a zvukotěsnost posuvných dveří. Zvětšení mezery logicky může zvukotěsnost i vzduchotěsnost zhoršit, nikoliv ji však zapříčinit – posuvné dveře již ze své podstaty vzduchotěsné ani zvukotěsné být nemohou. Navíc, ani případné zhoršení zvukotěsnosti a vzduchotěsnosti by nemělo za následek zhoršení komfortu užívání domu v případě dveří do šatny a spíže, tedy místností, které (dle půdorysného výkresu ve znaleckém posudku [titul]. [příjmení]) nejsou opatřena okny, nemůže u nich docházet k průvanu pode dveřmi tyto místnosti oddělující. Z charakteru obou těchto místností je též patrno, že případné zvětšení průzvučnosti užitnou hodnotu bydlení nijak nezhoršuje. Význam může mít omezení šíření zvuku z obytné zóny na chodbu (a do dalších obytných místností v domě) či opačným směrem (kde však je právě mezera pode dveřmi nejmenší), nikoliv z kuchyňského prostoru do spíže či ze zádveří do šatny.

44. Co se estetického hlediska týče, zejména v případě dveří z chodby do obytné zóny lze do značné míry přisvědčit argumentaci žalobkyně, že zvětšení mezery o 5 mm je natolik malé, že je lze zaznamenat nikoliv při běžném pohledu, ale toliko pokud se pozorovatel přímo na velikost mezery soustředí. Právě především u těchto dveří, kde hledisko estetické logicky má větší význam než u dveří ostatních, protože jsou při obvyklém užívání domu nejvíce„ na očích“, se proto odvolacímu soudu jeví nepřípadnou argumentace žalovaných (v dopise žalobkyni z [datum], jímž započetli svoji tvrzenou pohledávku 217 000 Kč oproti žalované pohledávce žalobkyně), že při alespoň z části zavřených dveřích poutá mezera pozornost a v interiéru, který byl pečlivě navrhnut a důsledně plánován, působí rušivě; že byť by se vada v kontextu celé stavby mohla zdát marginální, ze subjektivního hlediska žalovaných je tomu naopak. Vedle již zmíněného závěru, že měla-li velkost mezery pode dveřmi pro žalované takový význam, pak vedle již zmíněné potřeby zaměřit se při převzetí díla právě i na výškovou úroveň podlahy, bylo též na místě, aby tuto (subjektivní, tedy i zvláštní) skutečnost učinili třeba i součástí smlouvy (což se dle obsahu smlouvy nestalo), či ji alespoň žalobkyni sdělili (což ani netvrdili).

45. Odvolací soud tak měl v konečném důsledku vadu za do značné míry marginální. S přihlédnutím k závěru, že ke zvětšení mezer pod posuvnými dveřmi na úroveň jejich optimální hodnoty přispěli svým jednáním (byť nikoliv primárně) i žalovaní, měl za to, že přiměřenou výši slevy nelze v tomto případě odvíjet ani od výše nákladů na (uvažované, doposud neprovedené) zmenšení těchto mezer, navíc způsobem žalovanými uvažovaným (vybouráním posuvných pouzder dveří ze sádrokartonových stěn a jejich novým, nižším, osazením). Okolnostem, jak byly výše popsány, včetně do značné míry marginálností důsledků vady a podílu i žalovaných na těchto důsledcích, měl za odpovídající odvíjet slevu od celkové ceny, kterou měly žalovaní za dílo žalobkyni zaplatit (celkem 2 650 001,60 Kč, včetně daně z přidané hodnoty), přičemž přiměřenou shledal slevu v (rovněž spíše marginální) výši 1 %, tedy 26 500 Kč.

46. Na základě posléze popsaného závěru pak odvolací soud dovodil, že žalobkyně se po právu mohla domáhat doplacení dohodnuté ceny díla, nikoliv však částkou 149 413 Kč, nýbrž 122 913 Kč (149 413 – 26 500). Tomu současně odpovídal závěr, že žalovaným v důsledku vady díla právo na zaplacení žádné částky (vrácení části již dříve zaplacené ceny) nepříslušelo, a že tak jejich vzájemná žaloba byla (jak dovodil i soud prvního stupně) nedůvodná.

47. Jestliže tedy žalobkyně vyzvala (fakturou z [datum]) žalované k zaplacení částky 149 413 Kč jako doplatku ceny díla do [datum], pak jejich povinností bylo částku 122 913 Kč žalobkyni zaplatit, a to do [datum] (tedy do pondělí, jako nejbližšího následujícího pracovního dne po [datum], který připadl na sobotu - § 607 o. z.). Nezaplacením se žalovaní dostali s plněním této své povinnosti do prodlení (§ 1698 o. z.).

48. Odvolací soud měl zde za nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že„ s ohledem na aplikaci § 2108 o. z.“ žalovaní nebyli v prodlení. Dle ust § 2018 o. z. (k jehož použití zde dochází rovněž dle § 2615 odst. 2 věty druhé o. z.) nemusí objednatel platit část ceny díla odhadem přiměřeně odpovídající jeho právu na slevu. Toto ustanovení zcela jednoznačně nelze vykládat tak, že oznámením vady a požadavkem na její odstranění by cenu díla (či její doplatek) nemusel objednatel platit vůbec (viz již výše popsané závěry o právu zhotovitele na cenu i v případě vady díla). Dle názoru odvolacího soudu je třeba toto ustanovení vyložit tak, že za situace, kdy objednatel následně změní svůj požadavek na poskytnutí slevy (učiní sekundární volbu práva z vadného plnění), je třeba mít zato, že se dostává do prodlení od samého počátku, a to s plněním své povinnosti zaplatit částku sníženou o slevu, která byla (byť i následně) shledána důvodnou i co do její výše, když by se jevilo zcela neefektivním zjišťovat vedle odpovídající slevy i výši částky„ odhadem slevě přiměřeně odpovídající“. To by dle názoru odvolacího soudu bylo namístě toliko v případě, že by objednatel právo na slevu neuplatnil a domáhal se stále toliko odstranění vady opravou.

49. Odvolací soud tak měl za to, že žalobkyni vzniklo dle ust. § 1970 o. z. právo požadovat po žalovaných i zaplacení úroků z prodlení z částky 122 913 Kč a to od [datum] (stran počátku prodlení viz výše), ve výši stanovené nařízením vlády, tedy ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Jestliže k [datum] činila repo sazba 1,75 %, byl požadavek žalobkyně na úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně důvodný.

50. Stejně tak měl odvolací soud za to, že žalobkyně se mohla v souladu s ust. § 2048 odst. 1 o. z. po žalovaných domáhat i smlouvou o dílo (v článku 6.1. písm. a/) dohodnuté smluvní pokuty, a to ve výši 0,05 % z částky 122 913 Kč za každý den prodlení s placením této částky, tedy od [datum]. Za jeden den prodlení činila smluvní pokuta 61, 4565 Kč, za 113 dnů (od [datum] do podání žaloby dne [datum]) pak 6 944,60 Kč. Jestliže tedy žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 8 591,20 Kč, měl co do částky 6 944,60 Kč (8 591,20 – 1 646,60) odvolací soud její žalobu za rovněž důvodnou.

51. Na základě výše popsaných závěrů měl tedy odvolací soud za správný rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I., jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni 81 741,50 Kč (jako část doplatku ceny díla) a dále ve výroku III., jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 67 587 Kč společně s úroky z prodlení. Stejně tak měl správným i výrok II. v části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně co do částky 28 146 Kč (26 500 Kč na úhradu ceny díla, 1 646,60 Kč na úhradu smluvní pokuty). Stran úroků z prodlení pak měl soud prvního stupně důvodným rozsudek ve výroku II. v části, ve které byl zamítnut žalobní požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky 149 413 Kč za dobu od 28. do [datum] a dále z částky 26 500 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. V těchto částech proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

52. Naproti tomu za správný neměl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., té jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně na zaplacení i částky 48 116,10 Kč. Na základě závěru, že žalobkyni příslušelo právo na doplacení ceny díla (po odečtení slevy) ve výši 122 913 Kč a za situace, kdy již soudem prvního stupně bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni z tohoto důvodu 81 741,50 Kč, zbývalo rozhodnout o povinnosti žalovaných doplatit na úhradu ceny díla 41 171,50 Kč (122 913 – 81 741,50). Vedle toho pak žalovaným svědčila povinnost zaplatit žalobkyni i smluvní pokutu ve výši 6 944,60 Kč (viz. výše). Stejně tak měl odvolací soud za nesprávné rozhodnutí v té části, ve které byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 122 913 Kč za dobu od [datum] do zaplacení. V těchto částech proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak ve výroku II. odůvodňovaného rozsudku uvedeno.

53. S ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé bylo třeba dle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, nýbrž nově i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Přitom odvolací soud vycházel ze závěru, že pro účely náhrady nákladů řízení bylo třeba samostatně posoudit řízení o žalobě žalobkyně na zaplacení částky 158 004,20 Kč s příslušenstvím a samostatně spojené řízení o vzájemné žalobě žalovaných na zaplacení částky 67 587 Kč s příslušenstvím (viz. i usnesení Nejvyššího soudu z 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015, nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. II. ÚS 228/04). Tento postup byl v posuzované věci významný o to více, že řízení o vlastním žalobním návrhu na zaplacení částky 158 004,20 Kč byla žalobkyně úspěšná toliko zčásti (82 % úspěchu žalobkyně proti 18 % úspěchu žalovaných) a dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. jí tak příslušelo právo na náhradu toliko 64 % účelně vynaložených nákladů řízení ([číslo]), zatímco v řízení o vzájemném návrhu žalovaných byla žalobkyně úspěšná v celém rozsahu a příslušela jí tak náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

54. Náklady v každé z obou takto odděleně uvažovaných věcí byly představovány především odměnou právního zástupce žalobkyně za jednotlivé úkony právní pomoci, přičemž za situace, kdy (po uplatnění vzájemného návrhu žalovanými) se jednalo o úkony společné, činěné právním zástupcem žalobkyně v obou věcech, bylo za tyto úkony uvažováno se dvěma samostatně počítanými odměnami (nikoliv tedy v součtu tarifních hodnot spojených věcí dle ust. § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění předpisů pozdějších, dále jen„ AT“). Naproti tomu náklady vynaložené právním zástupcem žalobkyně v souvislosti s každým z úkonů právní služby (ať se již jednalo o náklady hrazené paušálně dle ust. § 13 odst. 1, 4 AT ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, či náklady za cestovní výdaje k jednotlivým soudním jednáním (§ 13 odst. 1 AT), stejně tak jako náhradu za promeškaný čas strávený právním zástupcem na cestě k jednotlivým soudním jednáním (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 AT ve výši 100 Kč za každou i jen započatou půlhodinu v případě úkonů společných v obou výše popsaných věcech odvolací soud rozdělil tak, že v každé z těchto věcí uvažoval toliko s polovinou té které náhrady.

55. V řízení o žalobě na zaplacení částky 158 004,20 Kč s příslušenstvím tak odvolací soud vycházel celkem 14 úkonů právní služby učiněných právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva, příprava a převzetí zastupování, sepis žaloby, sepis podání ve věci samé z [datum], z [datum] a [datum] a účasti právního zástupce u jednání před soudem prvního stupně ve dnech [datum], [datum] – delší dvou hodin, [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]).

56. Při rozhodování o náhradě cestovních nákladů právního zástupce žalobkyně na cesty z jeho sídle v [obec] k jednotlivým soudním jednáním ve [obec] (a posléze odvolacího soudu v [obec]) a zpět vycházel odvolací soud z kombinované spotřeby vozu právního zástupce žalobkyně zn. Škoda Octavia 5,4 litrů motorové nafty na 100 km jízdy (dle kopie technického průkazu), sazby základní náhrady za jeden km jízdy 4,20 Kč v roce 2020 (§ 1 písm. b/ vyhl. [číslo]), 4,40 Kč v roce 2021 (§ 1 písm. b/ vyhl. č. 589/2020 Sb.), 4,70 Kč v roce 2022 (§ 1 písm. b/ vyhl. č. 511/2021 Sb.). Stran ceny použité motorové nafty pak vycházel z údajů na kopiích jednotlivých dokladů o prodeji předložených právním zástupcem dle kterých platil za jeden litr motorové nafty 26,10 Kč k jednání [datum], 28,50 Kč k jednání [datum], 30,40 Kč k jednání [datum], 29,80 Kč k jednání [datum], 30,40 Kč k jednání [datum], 37,90 Kč k jednání [datum], 44,10 Kč k jednání [datum] a 34,90 Kč k jednání [datum]. Cestovní náklady za jednotlivé cesty (po 160 km z [obec] do [obec] a zpět a 195 km z [obec] do [obec] a zpět) pak odvolací soud na základě výše uvedených hodnot určil za cesty k jednotlivým jednáním, tak jak byla jejich data výše postupně uvedena částkami 897 Kč, 950 Kč, 967 Kč, 961 Kč, 1 001 Kč, 1 133 Kč, 1 166 Kč a 1 316 Kč.

57. S ohledem na skutečnost, že k rozšíření řízení o vzájemný návrh žalovaných došlo podáním z [datum], které bylo doručeno soudu prvního stupně [datum], pak při vyčíslení nákladů žalobkyně v souvislosti s řízením před soudem prvního stupně a jí podanou žalobou vycházel odvolací soud ze zaplaceného soudního poplatku 7 901 Kč, dále z odměny právního zástupce za 14 úkonů právní služby po 7 460 Kč (§ 7 bod 5. AT, celkem 104 440 Kč), paušální náhrady hotových výloh v plné výši 300 Kč v souvislosti se 7 úkony právní služby učiněnými před rozšířením o vzájemný návrh žalovaných (2 100 Kč), paušální náhrady po 150 Kč v souvislosti se 7 zbývajícími úkony právní služby (1 050 Kč), cestovními výlohami za cestu k prvým dvěma jednáním v plné výši 1 847 Kč, cestovními výlohami ke zbývajícím 5 jednáním v poloviční výši (2 614 Kč), náhrady za ztrátu času na cestě k prvním dvěma jednáním v plné výši 1 200 Kč (za celkem 12 půlhodin po 100 Kč), polovinou náhrady za ztrátu času ke zbývajícím 5 jednáním ve výši 1 500 Kč (vycházeno ze závěru, že celá náhrada činila celkem 3 000 Kč za celkem 30 půlhodin strávených na cestě po 100 Kč). Celkem tak náklady řízení o její žalobě před soudem prvního stupně vyčíslil odvolací soud částkou 122 652 Kč, z toho žalobkyni příslušela náhrada 64%, tedy 78 497 Kč.

58. V řízení o vzájemném návrhu žalovaných vycházel odvolací soud z celkem 8 úkonů právní služby zástupce žalovaných (příprava a převzetí zastupování, písemná podání ve věci samé z [datum] a [datum], účast u jednání ve dnech 29. 7., 2. 9. a [datum], 28. 6. a [datum]). Při odměně za jeden úkon právní služby ve výši 3 820 Kč činila odměna za zastupování v tomto řízení celkem 30 560 Kč. Dále odvolací soud uvažoval s paušální náhradou hotových nákladů v plné výši 300 Kč v souvislosti s úkonem právní služby představovaným převzetím a přípravou zastupování, stran zbývajících úkonů (společných s úkony při zastupování v řízení o žalobě žalobkyně) v poloviční výši 150 Kč (při 7 úkonech tedy 1 050 Kč). V souvislosti s 5 jednáními společnými pro řízení jak o žalobě žalobkyně tak i o vzájemném žalobním návrhu žalovaných opětovně vycházel odvolací soud z poloviční náhrady cestovních výloh (2 614 Kč), poloviční náhrady za ztrátu času (1 500 Kč). Celkem tak náklady žalobkyně v souvislosti s řízením o vzájemné žalobě před soudem prvního stupně vyčíslil částkou 36 024 Kč.

59. Obdobnými úvahami se odvolací soud řídil při určení nákladů odvolacího řízení. Zde náklady žalobkyně spočívaly vedle zaplacení soudního poplatku z jí podaného odvolání (3 814 Kč), rovněž z nákladů právního zastoupení. Právní zástupce žalobkyně v odvolacím řízení učinil dva úkony právní služby představované odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně a účastí právního zástupce u jednání odvolacího soudu dne [datum].

60. Při posuzování nákladů řízení o žalobě žalobkyně pak odvolací soud vycházel z odměny právního zástupce za úkon představovaný podáním odvolání ve výši 4 180 Kč (zde počítáno z tarifní hodnoty 76 262,70 Kč) odpovídající té části rozsudku soudu prvního stupně (jeho výroku II.), proti kterému odvolání žalobkyně směřovalo. V souvislosti s tímto úkonem právní služby pak odvolací soud uvažoval i s paušální náhradou hotových výdajů v plné výši 300 Kč. Další úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) již byl opětovně společným úkonem v řízení jak o žalobě žalobkyně, tak i o vzájemném návrhu žalovaných. Ve vztahu k řízení o žalobě žalobkyně pak odvolací soud v tomto případě uvažoval opětovně s odměnou ve výši 7 460 Kč, když předmětem odvolacího řízení v této části nebylo toliko odvoláním žalobkyně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i odvolání žalovaných proti výroku I. Tarifní hodnota pro výpočet odměny tak činila (jako v řízení před soudem prvního stupně) znovu 158 004,20 Kč Vedle toho zohlednil odvolací soud i náhradu cestovních nákladů právního zástupce za cestu z [obec] do [obec] k jednání a zpět a to ve výši 658 Kč (polovinu z cestovních nákladů 1 316 Kč, popsaných již výše) stejně tak jako náhradu za ztrátu času na cestě k jednání a zpět ve výši 300 Kč (opět polovinu z celkové náhrady za 6 půlhodin po 100 Kč) a polovinu paušální náhrady nákladů spojených s úkonem právní služby představovanými účastí zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu (150 Kč). S připočtením již zmíněného soudního poplatku z odvolání placeného žalobkyní pak náklady žalobkyně v souvislosti s odvolacím řízením stran její žaloby činily celkem 16 862 Kč z čehož žalobkyni s ohledem na částečný úspěch v této části náležela náhrada ve výši 64%, tedy 10 792 Kč.

61. V případě nákladů žalobkyně v řízení o odvolání v části týkající se vzájemného žalobního návrhu žalovaných pak odvolací soud vycházel z jednoho úkonu právní služby představovaného účastí zástupce žalobkyně u jednání odvolacího soudu, kde odměna činila (jako v řízení před soudem prvního stupně) 3 820 Kč. I v tomto případě zohlednil náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s tímto společným úkonem ve výši jejich jedné poloviny - tedy paušální náhradu hotových výloh 150 Kč, náhradu za ztrátu času 300 Kč a náhradu cestovních nákladů 658 Kč Náklady odvolacího řízení v části týkající se vzájemného žalobního návrhu žalovaných tak na straně žalobkyně odvolací soud vyčíslil částkou 4 928 Kč.

62. Na základě výše popsaných úvah tak měl odvolací soud za to, že žalobkyni přísluší proti žalovaným právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 130 364 Kč (78 492+10 920+36 024+4 928).

63. Byť ve věci samé byly žalovaní zavázáni platit žalobkyni společně a nerozdílně, měl odvolací soud za to, že tato skutečnost z nich v řízení nečiní tzv. nerozlučné společníky, když se nejednalo o řízení, ve kterém by hmotné právo neumožňovalo, aby předmět řízení byl případně projednán a rozhodnut samostatně vůči každému z nich (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007). Výrok o solidární povinnosti k náhradě nákladů řízení pak přichází v úvahu jen u nerozlučných společníků (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu z 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017). Proto každého z žalovaných zavázal, aby žalobkyni zaplatil z výše vyčíslené částky 130 364 Kč, tedy každý částku 65 182 Kč.

64. Při výpočtu výše nákladů řízení učinil odvolací soud chybu, v důsledku níž při vyhlášení rozhodnutí uvedl ve výroku III. svého rozsudku nižší částku náhrady nákladů řízení (60 593,30 Kč). Postupem dle ust. § 211, § 164 o. s. ř. proto předseda senátu tuto zjevnou nesprávnost opravil, a to uvedením správné výše náhrady nákladů řízení již přímo v písemném vyhotovení svého rozsudku.