72 Co 285/2025 - 222

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň JUDr. Zuzany Sváčkové a Mgr. Pavly Polednové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o 954 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. dubna 2025, č. j. 10 C 100/2024-184 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 954 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl, že žalobce je povinen ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tvrzením, že mu byla způsobena nemajetková újma trestním stíháním zahájeným usnesením [Orgán veřejné moci], ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které skončilo rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalobce výsledně (po částečném zpětvzetí žaloby a poté jejím rozšíření) žádal odškodnit vzniklou nemajetkovou újmu částkou 954 000 Kč (z toho částkou 253 000 Kč za nezákonnou vazbu, částkou 600 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a částkou 399 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení).

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno zmíněným usnesením [právnická osoba] pro podezření ze spáchání trestného činu [podezřelý výraz]. Dále se soud prvního stupně soustředil na popis průběhu tohoto trestního stíhání, které pokračovalo u [Orgán veřejné moci] (dále jen „obvodní soud“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), ve kterém proběhlo hlavní líčení dne [datum], dne [datum] a dne [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu [podezřelý výraz], za což mu byl uložen společný trest (ve vztahu k trestnému činu [podezřelý výraz], za který byl odsouzen rozsudku [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka]) odnětí svobody v trvání dvou let. Usnesením [Orgán veřejné moci] (dále jen „městský soud“) ze dne [datum] byl zmíněný rozsudek zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení, u kterého pak proběhla hlavní líčení dne [datum], dne [datum] a dne [datum], kdy byl vyhlášen v pořadí druhý rozsudek. Dne [datum] však městský soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Další hlavní líčení proběhla u obvodního soudu dne [datum] a dne [datum], kdy byl vyhlášen v pořadí třetí odsuzující rozsudek, který byl usnesením městského soudu ze dne [datum] opět zrušen s tím, že žalobce je vinen trestným činem [podezřelý výraz], za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Dne [datum] byl obvodnímu soudu doručen návrh na obnovu popsaného řízení. Obvodní soud usnesením ze dne [datum] navrhovanou obnovu povolil a dále zrušil poslední odsuzující rozsudek, a to ve výroku o vině a trestu, a dne [datum] vyhlásil rozsudek, kterým zprostil žalobce obžaloby ohledně trestného činu [podezřelý výraz], jehož se měl dopustit dne [datum]. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Dále by zrušen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a to ve výroku o vině a trestu a o náhradě škody ve vztahu k rozsudku [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a žalobce byl (nově) uznán vinným trestným činem [podezřelý výraz], kterého se dopustil dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a dne [datum], za což mu byl uložen úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání tří let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let s uložením povinnosti náhrady škody ve výši 690 Kč. Tento rozsudek neobsahuje odůvodnění. Žalobce ve své výpovědi jako účastník řízení uvedl, že žil na útěku a skrýval se v zahraničí pouze proto, aby mohl očistit své jméno. Po celou dobu byl přitom ve strachu a nejistotě a současně studoval problematiku pachových stop, na základě kterých byl nezákonně odsouzen. Musel lhát o své identitě (například si nemohl na své jméno uzavřít nájemní smlouvu nebo zřídit bankovní účet), ztratil své kamarády, rodinu i veškeré zázemí, které měl v České republice. Na útěku byl odkázán na pomoc cizích lidí, nemohl se obrátit na policii (když by mu vykradli byt nebo by byl přepaden a okraden) a nemohl se ani nechat očkovat proti covidu (protože by se hned zjistilo, že je na útěku). Další újmu spatřoval v tom, že si nemohl nalézt legální zaměstnání (takže musel pracovat na nejnižších pozicích, takže přišel o třináct let na důchodovém pojištění a nemohl si ani zažádat o nový občanský průkaz, měl problém i s vyřízením plné moci, když ji potřeboval. Navíc neměl možnost rozloučit se se svou matkou (když hřbitov hlídala policie) a vídat se svými synovci. Také svou pověst považuje za ohroženou, protože policie se na něj vyptávala v obci, kde bydlel, a také ve škole, kterou navštěvoval. Dále žalobce poznamenala doba trvající bezmála rok, kterou strávil ve vazbě, kdy se (mimo jiné) dostal do exekucí (což se však podařilo po zproštění obžaloby vyřešit). Dne [datum] žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu ve výši 253 000 Kč, za nezákonné trestního stíhání ve výši 200 000 Kč a za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 399 000 Kč. Žalovaná na základě stanoviska ze dne [datum] poskytla žalobci zadostiučinění za výkon nezákonné vazby ve výši 253 000 Kč a nemajetkovou újmy za nezákonného trestní stíhání odškodnila částkou 45 000 Kč, přičemž ve zbývající části posoudila požadavky žalobce jako nedůvodné.

4. Usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka], bylo řízení částečně zastaveno, a to v rozsahu zpětvzetí žaloby (pro plnění žalovanou) ve výši 253 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou a ve výši 45 000 Kč za nezákonné trestní stíhání.

5. Popsaná skutková zjištění soud prvního stupně následně posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a/, b/, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) a předně s odkazem na dosavadní soudní judikaturu dovodil, že usnesení o zahájení trestního stíhání, které však výsledně skončilo zprošťujícím rozsudkem, je třeba považovat za nezákonně vydané. S odkazem na soudní judikaturu (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) soud prvního stupně dále dovodil, že doba, po kterou řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení trvalo, se při posuzování přiměřenosti celkové délky trestního řízení, k němuž se tento návrh vztahoval, do této délky nezahrnuje. Z uvedeného tudíž v dané věci vyplývá, že posuzované řízení proběhlo ve dvou fázích. První fáze trvala ode dne [datum] (kdy bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno žalobci), do dne [datum] (kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl žalobce za následně zproštěný [podezřelý výraz] odsouzen). Druhá fáze trvala ode dne [datum] (kdy bylo rozhodnuto o povolení obnovy) do dne [datum] (kdy bylo obnovené trestní řízení skončeno). Poté soud prvního stupně přihlédl k tomu, že posuzované řízení v jeho první fázi proběhlo (opakovaně) na dvou stupních soudní soustavy, což mělo (samo o sobě) za následek prodloužení jeho celkové délky. Toto řízení navíc vykazovalo vyšší míru skutkové a procesní složitosti (dokazování, které bylo rozsáhlé, bylo třeba doplňovat znaleckými posudky a nadto bylo opakovaně rozhodováno o vazbě). Postup obvodního soudu byl přitom plynulý, přičemž jeho jednotlivé úkony na sebe přiměřeně časově navazovaly. Žalobce a ani žalovaná se na celkové délce řízení nepodíleli. Vzhledem k tomu, že šlo o trestní řízení, význam řízení byl pro žalobce zvýšený. Po zhodnocení všech uvedených skutečnosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Soud prvního stupně proto žalobu v rozsahu požadavku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu nepřiměřenou délkou řízení ve výši 399 000 Kč jako nedůvodnou zamítl. Při rozhodnutí o způsobu, respektive o výši, přiměřené satisfakce za nezákonně vedené trestní stíhání soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobci po dobu dvou let hrozil trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti let a náhrada škody, přičemž šlo o trestní stíhání [podezřelý výraz]. Tvrzení žalobce, že byl traumatizován medializací případu prokázáno nebylo (podle zprávy [podezřelý výraz] totiž jeho jméno nebylo v období od [datum] do [datum] ve veřejně dostupných mediích vůbec vyhledáváno) a nebylo prokázáno ani zhoršení žalobcova zdravotního stavu. Dále soud prvního stupně neuvěřil žalobci, který trestnou činnost páchal po delší dobu a více [podezřelý výraz], že sousedé a jeho blízcí se od něj a od jeho rodiny odvrátili v důsledku pouze jednoho z těchto [podezřelý výraz], a to právě toho, ohledně kterého byl poté obžaloby zproštěn. Oproti tomu soud prvního stupně uvěřil žalobci, že trestní řízení týkající se [podezřelý výraz], kterého se nedopustil, vnímal úkorně. Ohledně dalších z tvrzených následků, tj. nutnost se skrývat, nemožnost pracovat v České republice a rozvíjet zde sociální vazby, které měly nastat v době od odsouzení žalobce do povolení obnovy trestního řízení, prvostupňový soud uzavřel, že nejsou v bezprostřední příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, respektive s trestním řízením. Jsou totiž důsledkem rozhodnutí žalobce, že uložený trest nevykoná, a proto se po dobu třinácti let nacházel mimo území České republiky. Ani exekuce, které byly na majetek žalobce vedeny, neměly na jeho život negativní vliv, protože žalobce o jejich existenci po dobu svého pobytu mimo území České republiky nevěděl. Posuzované řízení včetně žalobcem prokázaného rozsahu újmy pak soud prvního stupně porovnal s řízením vedeným [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém byl tamní poškozený odškodněn částkou 60 000 Kč za nezákonně vedené trestní stíhání, částečně vazebně, pro trestný čin [podezřelý výraz], přičemž trestní stíhání trvalo čtyři roky a sedm měsíců a případ byl medializován, což mělo negativní vliv na psychické zdraví poškozeného a jeho dosavadní sociální vazby. Za další vhodné ke srovnání soud prvního stupně shledal řízení vedené Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž se tamnímu poškozenému dostalo omluvy za tři roky nezákonně vedeného trestního stíhání pro [podezřelý výraz], které bylo vedeno částečně vazebně a bylo medializováno. Soud prvního stupně dále porovnal s danou věcí řízení vedené [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], v němž se tamnímu poškozenému dostalo satisfakce ve výši 60 000 Kč za tři roky nezákonně vedené trestní stíhání pro trestný čin [podezřelý výraz], částečně vazebně, protože tamní poškozený přišel o zaměstnání a trpěl důsledky medializace. Vzhledem k prokázanému rozsahu újmy, která se navíc překrývá s újmou způsobenou žalobci vazbou, za což již byl žalobce odškodněn, a se současným zohledněním skutečnosti, že žalobce se v rozhodné době dopouštěl další trestné činnosti, soud prvního stupně uzavřel, že odškodnění, které žalovaná poskytla žalobci ve výši 45 000 Kč, je přiměřeným zadostiučiněním za újmu, kterou žalobce nezákonně vedeným trestním stíháním utrpěl. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn, dále jen „o. s. ř.“).

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm soudu prvního stupně předně vytkl, že jeho hodnocení důkazů je nelogické a odůvodnění napadeného rozsudku je nepřezkoumatelné. Žalobce dále zdůraznil svůj požadavek na odškodnění nejen za období ode dne [datum] do dne [datum], ale také za období následující po vydání nezákonného odsuzujícího rozsudku do dne [datum], kdy byla povolena obnova řízení (návrh na povolení obnovy byl podán [datum]). Tím, že selhal trestněprávní aparát v České republice, žalobce se musel před uloženým výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody skrývat. Srovnání případu [jméno FO] proti [adresa] s danou věcí není přiléhavé, protože po [jméno FO] se nepátralo vehementním způsobem třináct let jako po žalobci a nebyl ani po dlouhou dobu udržován ve statusu utečence. V případě [jméno FO] proti [adresa] navíc šlo o složité prokazování [podezřelý výraz] (a nikoliv jako v případě žalobce o jednoduché antropologické posouzení případu) a nebylo zde ani podváděno s pachovými stopami, jako v případě žalobce. Dále žalobce vyjádřil přesvědčení, že v prvostupňovém řízení dostatečně doložil a odůvodnil, jak byl jeho osobní, psychický i společenský život zničen nezákonným stíháním, vazbou a dlouholetým statusem hledané osoby. Tyto klíčové okolnosti (jedinečnost případu žalobce, enormní zásahy způsobené [podezřelý výraz], opakované rozhodování na více stupních soudní soustavy, nízký věk žalobce, znemožnění jeho profesního vývoje, zásahy do jeho rodinného života apod.) však soud prvního stupně nehodnotil a nezabýval se ani tím, že žalobce byl vystaven popsané situaci po nepřiměřeně dlouhou dobu. Navíc skutečnost, že žalobce je obžalovaný z přepadení banky, se rozšířila, a tím došlo k vlně negativních reakcí a ke společenskému vyloučení žalobce. Ve výsledku je naprosto jedno, zda se o něm psalo na velkých internetových portálech. Devastace jeho života se totiž odehrávala právě v jeho nejbližší sociální a profesní sféře. Dále žalobce zdůraznil, že jedinou příčinou jeho odchodu do zahraničí, a tudíž i sociální izolace od jeho dosavadního života, bylo nezákonně vedené trestní stíhání a následně i odsouzení, nikoliv jeho dobrovolná volba. Se závěrem soudu prvního stupně ohledně přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a újmou, kterou žalobce žádá odškodnit, žalobce také nesouhlasí. Je-li teorie adekvátní příčinné souvislosti aplikována na daný případ, tak je zřejmé, že žalobce se skrýval pouze proto, že byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu za čin, který nespáchal, což bylo potvrzeno v obnoveném trestním řízení. Takový stav proto nelze hodnotit jako svobodné volní jednání, ale jako přímý důsledek nezákonného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a následky, které žalobce žádá odškodnit, proto není přerušena tím, že žalobce reagoval na nezákonný stav způsobem, kterým chtěl zabránit dalším následkům zásahu žalované. Útěk před výkonem nezákonného trestu tudíž nelze právně kvalifikovat jako jednání přerušující příčinnou souvislost, ale jako reakci v tísni na protiprávní jednání státu, které nebylo svobodné a dobrovolné, ale naopak vyvolané žalovanou. Pokud by nedošlo k nezákonnému rozsudku, žalobce by se nikdy neocitl v pozici uprchlíka. Kauzální nexus mezi nezákonným rozhodnutím a všemi dalšími životními následky je proto podle žalobce přímý a nepřerušený. Pakliže v dané věci nedošlo k přerušení kauzálního řetězce mezi nezákonným rozhodnutím a újmou vzniklou žalobci, je nezbytné při posuzování odškodnění přihlížet i k období mezi lety [datum]. Ani námitka žalované, že i kdyby nedošlo k nezákonnému odsouzení v hlavním trestním řízení, žalobci by byl stejně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody za jiné trestné činy, jichž se dopustil, není opodstatněná. Za jinou trestnou činnost, ke které se žalobce doznal, byl totiž odsouzen až následně, a to (pouze) k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu pěti let. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

7. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil. K odvolání žalobce pak vyjádřila přesvědčení, že napadený rozsudek svou kvalitou zpracování vysoce převažuje nad běžným průměrem civilních rozsudků. Soud prvního stupně totiž dbal na to, aby zachytil podstatný obsah projevů účastníků a z každého provedeného důkazu zjistil skutečnosti relevantní pro následné právní posouzení věci. Pakliže u každého z provedených důkazních prostředků soud prvního stupně explicitně neuvedl, jakým způsobem jej hodnotil, nemá to zásadní vliv na přezkoumatelnost rozsudku. Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zcela zřejmé, jaké důkazy soud prvního stupně provedl, jaké skutkové závěry z nich učinil i to, jak věc po právní stránce posoudil. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že soud prvního stupně se věnoval žalobcem tvrzeným zásahům posuzovaného řízení do jednotlivých sfér jeho života i příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a žalobcem tvrzenými následky. Většina žalobcem popisovaných negativních skutečností spadá do období následujícím po vyhlášení odsuzujícího rozsudku a zjevně jsou následkem rozhodnutí žalobce nerespektovat pravomocné trestní rozsudky a jimi uložený trest nevykonat, tj. po řadu let se před orgány veřejné moci skrývat. Právě touto dobrovolně zvolenou sociální izolací si žalobce přivodil jím namítané negativní následky, o kterých nyní tvrdí, že jsou vlastně následkem nezákonného trestního stíhání. V této souvislosti nelze přehlížet, že žalobce by byl nucen vykonat trest odnětí svobody i kdyby nedošlo k nezákonnému trestnímu stíhání ohledně jednoho z celkem sedmi [podezřelý výraz], jimiž se dopouštěl trestné činnosti.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že podané odvolání důvodné není.

9. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem (podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.), lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v této věci.

10. Při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání je třeba zvažovat veškeré (mnohdy jedinečné) okolnosti případu. Výsledné odškodnění má totiž co nejvíce odpovídat způsobené újmě (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, nebo ze dne 27. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20).

11. K okolnostem obnovy řízení soudní judikatura dovodila, že za situace, kdy okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, respektive státu, je tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišný od jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. Umožňuje-li právní řád prolomit právní moc rozhodnutí i z důvodů objektivní povahy (tedy nikoliv z důvodů pochybení rozhodujících orgánů), pak řízení, v němž je rozhodováno o tom, zda řízení bude obnoveno, či nikoliv, nelze zahrnout pod režim daný článkem 6 odst. 1 Úmluvy. V době rozhodování o obnově řízení totiž účastník původního řízení již není v nejistotě ohledně jeho výsledku. Nicméně bude-li povolena obnova řízení, čímž dojde k prolomení právní moci rozhodnutí, pak je již nutné k dalšímu průběhu řízení přihlížet. (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, ze dne 14. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 320/2018, ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 290/2022 a ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1447/2025, a dále rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“ ze dne 18. 3. 2010, ve[Anonymizováno]věci Kulnev proti Rusku, stížnost č. 7169/04).

12. Vztahem pohnutky k určitému jednání s příčinou vzniku škody se Nejvyšší soud zabýval například ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3718/2008, a to se závěrem, že adekvátní příčinná souvislost je dána tehdy, kdy je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností, adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně však musí být prokázáno, že škoda by bez této příčiny nebyla nastala. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tudíž objektivní předvídatelnost škodního následku, přičemž postačí, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Lze tedy uzavřít, že odškodnění za nezákonné rozhodnutí v podobě zahájení trestního stíhání náleží tomu, kdo je vystaven následkům spojeným s trestním stíháním, nikoliv tomu, kdo před těmito následky uteče, čímž u něj dojde ke vzniku zcela jiných následků. Ohledně závěru, že ne každá újma časově navazující na období odškodňovaného řízení je v příčinné souvislosti s trestním stíháním, lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015.

13. Pro své rozhodnutí si soud prvního stupně opatřil dostatek skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud rovněž vychází. Soud prvního stupně provedl v této věci dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění a věc i přiléhavě právně posoudil. S ohledem na to, že odvolací soud s odůvodněním napadeného rozsudku ztotožňuje, pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje.

14. K odvolacím námitkám žalobce tak odvolací soud nejprve stručně shrnuje, že žalobce byl postupně třemi rozsudky, a to rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], odsouzen za trestnou činnost, která byla výsledně právně kvalifikována jako dva trestné činy [podezřelý výraz] uskutečněné celkem sedmi [podezřelý výraz] ([datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]). V pořadí prvním trestním rozsudkem byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen, navazující trestní rozsudky pak již uložily žalobci nepodmíněné tresty odnětí svobody. K výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, žalobce nenastoupil a podle jeho tvrzení odcestoval do ciziny, kde poté pobýval třináct let. Dne [datum] žalobce požádal o obnovu trestního řízení, které bylo vedeno (mimo jiné) i pro [podezřelý výraz] uskutečněný dne [datum]. Usnesením obvodního soudu ze dne [datum] byla obnova původního trestního řízení povolena a dne [datum] byl žalobce obžaloby, a to ohledně [podezřelý výraz] ze dne [datum], zproštěn.

15. Jak již bylo zmíněno, judikatura ESPL a poté i navazující vnitrostátní judikatura dovodily, že do celkové délky řízení, za které je poškozený odškodňován, se započítává pouze období následující ode dne rozhodnutí o povolení obnovy původního řízení. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když za odškodnitelné období posoudil dobu ode dne [datum] (kdy bylo trestní stíhání vedené pro [podezřelý výraz] ze dne [datum] zahájeno) do dne [datum] (kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl za tento [podezřelý výraz] odsouzen a posuzované řízení tím bylo skončeno) a dále období ode dne [datum] (kdy byla povolena obnova posuzovaného řízení) do dne [datum] (kdy byl žalobce obžaloby ohledně [podezřelý výraz] ze dne [datum] zproštěn).

16. Soudem prvního stupně popsaný průběhu a náročnost posuzovaného řízení (daná rozsáhlejším dokazováním a složitější procesní situací) opodstatňují závěr, že celková doba dvou let trvání řízení, v němž na sebe jednotlivé úkony přiměřeně časově navazovaly, odpovídá složitosti řízení a není nepřiměřená. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně v jeho závěru, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení nedošlo, a tudíž žalobci nárok na odškodnění tvrzené nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání nevznikl.

17. Odvolací soud plně souhlasí také se závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl při posuzování žalobou uplatněného nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Pakliže se žalobce rozhodl, že trest, který mu byl uložen nejen za [podezřelý výraz], ohledně kterého byl posléze obžaloby zproštěn, ale i pro další trestnou činnost, nevykoná a podle jeho slov se pak po dobu třinácti let nacházel mimo území [adresa], jednalo se i z pohledu odvolacího soudu o jeho svobodné rozhodnutí, jakým způsobem vyřeší svou životní situaci. Následky, které žalobce nyní žádá odškodnit (spočívající podle jeho tvrzení ve skutečnosti, že po dobu třinácti let následujících po jeho odsouzení nemohl v České republice pracovat a rozvíjet zde své vztahy), tudíž nejsou přímým důsledkem nezákonně zahájeného a poté nezákonně vedeného trestního stíhání, nýbrž důsledkem rozhodnutí žalobce žít mimo území [adresa]. Z tvrzení žalobce pak plyne, že trestní stíhání, respektive odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody mohlo být pro jeho jednání v uvedeném směru pohnutkou, tuto okolnost však ve smyslu citované judikatury nelze zaměňovat za existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a následky, které pro žalobce pobyt mimo území [adresa] měl. V souvislosti s trestním řízením pak zjevně není ani to, že se žalobce se podle svých tvrzení skrýval a zamlčoval svou pravou identitu, protože i to záviselo jen na jeho vlastní vůli. Otázka toho, čím se tato jeho vůle utvářela, co při jeho rozhodování v té či oné chvíli převažovalo, pak není pro závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou, relevantní.

18. Při určení konkrétní výše odškodnění za nezákonnost posuzovaného řízení se soud prvního stupně řídil soudní judikaturou i praxí uznávanou zásadou přiměřenosti a předvídatelnosti odškodnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 1747/2014). Dále soud prvního stupně správně dovodil, že žalobce byl v posuzovaném řízení vystaven nepříznivým důsledkům trestního stíhání po dobu dvou let, kdy mu hrozil trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti let a povinnost nahradit škodu, nicméně se tak dělo nejen pro [podezřelý výraz], ohledně kterého byl následně obžaloby zproštěn, ale také pro jeho další trestnou činnost a následky u žalobce takto vzniklé se částečně překrývají s jeho újmou za výkon vazby, která byla odškodněna částkou 253 000 Kč. Rovněž soudem prvního stupně vybrané případy k porovnání s danou věcí byly zvoleny správně a přiléhavě dané věci, protože nabízejí shodu v druhu trestné činnosti a současně přiměřenou míru odlišnosti od projednávané věci, a to co do doby trvání nezákonně vedeného trestního stíhání i co do rozsahu jeho následků. Odvolací soud dále sdílí (a pro stručnost na ně odkazuje) také úvahy soudu prvního stupně, jimiž zvažoval faktory svědčící pro obecně vyšší, a naopak nižší odškodnění v dané věci. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně se zabýval všemi relevantními kritérii, přičemž peněžité zadostiučinění ve výši 45 000 Kč, které již bylo žalobci ze strany žalované poskytnuto, plně odpovídá okolnostem daného případu, povaze nemajetkové újmy a intenzitě zásahů do práv a sféry žalobce vzniklých v příčinné souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním.

19. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud shledal odvolání žalobce jako nedůvodné a rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o odškodnění žalobce částkou 954 00 Kč, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1, § 151 odst. 3 a § 224 odst. 1 o. s. ř., podle nichž procesně úspěšné žalované, která nebyla v řízení zastoupena advokátem (§ 137 odst. 2 o. s. ř.), přiznal náhradu hotových výdajů za sepis vyjádření k odvolání ze dne [datum], za přípravu na jednání odvolacího soudu konaného dne [datum] a za účast na tomto jednání, tj. třikrát po 300 Kč (§ 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem 900 Kč.

Poučení